Ze života studentského

Utrpení jménem bakalářská práce

21. dubna 2014 v 15:11 | Alča
Bakalářská práce je něco, čím si musí projít skoro každý vysokoškolský student při své cestě za titulem. Je to jeden z dvou největších kroků (druhým jsou státnice), který musíte udělat, abyste to měli v kapse. A abych byla upřímná - je to horor. I když už jsem nějaké ty důležité práce ve svém životě napsat musela, žádná se v hrůze a otravnosti nevyrovná téhle... Už s ní musím žít od září, neustále ji s sebou táhnu a musím říct, že už se neskutečně těším, až se jí zbavím...

Prvním oříškem byl už jen samotný výběr tématu. Samozřejmě, že tu byla ta možnost vybrat si z již vypsaných témat od vedoucích, jenže kdo by se chtěl několik měsíců zabývat něčím, co ho vlastně vůbec nezajímá jako je například spojení ruky a meče nebo ruky a prstenu? Nudnější téma si opravdu představit neumím... A tak přišlo na řadu vymýšlení tématu vlastního. Něčeho, co souvisí s antropologií a to nejlépe s fyzickou...a něčeho k čemu bych mohla sehnat dobrého vedoucího. Kvůli bodu dvě a tři jsem několik témat, co by mě opravdu zajímala, musela vyškrtnout. A i když jsem si lámala hlavu, jak jsem chtěla - stejně mě nic nemohlo napadnout. Zatímco ostatní spolužáci už si témata zapisovali do ISu nebo aspoň měli něco v hlavách, já uvízla na mrtvém bodě. Jak se potom prázdniny chýlily ke konci a začátek třetího ročníku, kdy jsme si práci už museli definitivně zapsat, se blížil - byla jsem čím dál tím víc nervózní a místo, aby mě napadlo něco kloudného, chodily mi na mysl jen samé blbosti. Nakonec se to vyřešilo docela vtipně - totiž o tématu mojí bakalářky se mi zdálo. Nevím, jak se mi to vloudilo do mysli, ale tak nějak se mi v hlavě objevila vize kapitoly o zubech, která mě strašila při učení anatomie, a krátkého odstavce o poruchách skusu.

A tak téma bylo vybráno. Přišlo mi jako ideální volba - kromě teoretické části jsem mohla zařadit i tu praktickou a neumřít nudou. Ke všemu to vypadalo velice jednoduše - prostě jen sehnat nějaké ty lidi s poruchami skusu, rozdělit je do pár skupin, vypočítat procenta a je to. Navíc máme souseda zubaře, se kterým máme docela dobré vztahy a tak se nabízela možnost, že by mi s tím mohl trochu pomoct - což byla další výhoda. Ve škole mi v září téma bez větších potíží schválili, vybrala jsem si pohodového vedoucího a myslela si, že jsem za vodou a že je to všechno v suchu. Ó, jak naivní jsem byla, když jsem si tohle myslela...

Velmi brzo po zadání tématu a domluvě s vedoucím, co asi tak v práci bude obsažené, se objevily první komplikace. Náš soused-zubař mi nakonec pomoci nemohl, protože na poruchy skusu se specializuje obor zvaný ortodoncie, zatímco on je paradontolog. Doporučil mi ale pár svých známých, na které bych se mohla obrátit a kteří vypadali velmi ochotně a stavěli se pozitivně k možnosti mi s prací pomoci. Nakonec ale všechno dopadlo jinak...Zubař, který mi přislíbil přístup k modelům chrupu, se na mě docela na férovku vykašlal a mně zbyly prázdné ruce - ačkoli ve škole jsem řekla, že už je vše domluvené. Nastalo pár dní absolutního chaosu, kdy jsem se snažila přijít na jinou variantu - až mě nakonec zachránila jedna moc milá paní doktorka, která se mě ujala. Musela jsem sice dojíždět dvakrát tak daleko než původně u toho doktora - ale to se nedalo nic dělat, hlavně že jsem měla materiál na práci.

Kromě těchto praktických lapálií jsem velmi brzo odhalila skutečnost, že téma mojí práce je všechno jenom ne lehké... Při prvním náhledu do odborné ortodontické literatury jsem se absolutně zhrozila, protože jsem vůbec ničemu nerozuměla. Ani z poloviny to nepřipomínalo těch pár řádků, co byly napsány v našich skriptech a podle kterých jsem se chtěla řídit. Byl to velký komplexní problém rozdělený do milionu dalších menších problémů. Navíc tam bylo uvedeno tolik informací, které by tak složité a propletené, že vynechat byť i jen jednu mi přišlo jako příšerný hřích. Oproti tomu ve škole nám neustále tloukli do hlavy, že práce nemá být přepisem encyklopedií a skript a že teorie má být velmi stručná. Podařilo se mi mou teoretickou část ořezat na 20 stránek A4, stejně tak jako jsem tématický okruh své práce zúžila jen na opravdu malý výřez z celkové problematiky ortodoncie - rozhodla jsem se zabývat pouze modely a informacemi, které z nich můžeme vyčíst. Za hlavní cíl své práce jsem si vytyčila zhodnocení úspěšnosti léčby hodnocením právě na modelech - srovnávání stavu před a po. A i tak jsem se v tom neskutečně ztrácela...

Aby toho nebylo málo, zhruba v polovině své práce jsem přišla na to, že mé téma možná nakonec tak moc s antorpologií nesouvisí...Přišlo dlouhé přemýšlení nad tím, jak něco, co evidentně patří svou obtížností i zaměřením do medicíny, spojit s ortodoncií... Díky bohu za jedno dokonalé skriptum a jeho historickou vsuvku, která mi toto umožnila. Moje problémy byly aspoň dočasně vyřešené...

Ono napsat teorii bylo ještě dost v pohodě. Ale spolu s praktickou částí přišlo opravdové peklo. U vytvoření metodiky jsem málem vypustila duši - ale nakonec jsem našla dobrá skripta, ze kterých jsem si vypsala základní tři postupy diagnostické práce s modely a z nich horko těžko vytvořilA čtyřstránkový pracovní list, který jsem měla vyplnit u každého ze svých 100 modelů, které jsem musela získat. Když jsem potom v lednu nakráčela do ortodontické ordinace vybavená touto metodikou a digitálním posuvným měřidlem, myslela jsem, že to bude krátkodobá záležitost. Myslela jsem, že to co je třeba, mám načteno a že za týden mám hotovo. Už u prvního modelu jsem však zůstala zmateně koukat a absolutně jsem netušila co s tím. Neviděla jsem absolutně nic, co by přesně odpovídalo definici, nakonec jsem zjistila, že jsem jí zřejmě ani nerozuměla, měření trvalo hodinu... Byla jsem zoufalá. Za první den jsem udělala pouze modely čtyř pacientů z padesáti. Už jsem se viděla, jak u těch hnusných sádrových modelů prosedím celé mládí... Naštěstí nakonec panika víceméně opadla a po nějakých pěti dnech jsem se do toho dostala, takže v následujícím týdnu jsem denně dávala modely 10 pacientů i více. Po dvou týdnech tedy byla praktická část za mnou...

A nastal další horor - zpracování praktické části, kdy mi neustále něco nevycházelo, něco jsem měla špatně a musela jsem se skrz těch svých vyplněných 200 papírů prohrabat asi 10x, abych tomu dala nějakou formu. Nejdéle trvalo přepisování dat do tabulky v Excellu a potom samozřejmě výpočty asi 200 indexů a stovek dalších čísel potřebných pro výpočet diskrepance. Dopadlo to samozřejmě dobře, všechno jsem stihla ještě s dostatečným časovým předstihem a začala jsem pracovat na výsledcích - grafy, tabulky, komentáře... Už jsem byla zase veselá a vysmátá, všechno se to pěkně rýsovalo a blížilo ke svému úspěšnému vyvrcholení.

Pak ale zase přišla facka. To je tak, když se měsíc před odevzdáním dozvíte, že většina vašich zdrojů, ze kterých vycházíte měly být aktuální anglické články, zatímco vy celou dobu citujete české monografie... Ono taky, co jiného by mě napadlo v českém prostředí, kde je ortodoncie natolik jiná od ortodoncie např. v USA? Ale ne - abyste udělali všem dobře, musí to být články. A tak si řeknete dobře, jdu hledat články...a nemůžete žádné přesně k vašemu tématu najít. A už vůbec ne o evropském prostředí... Pak jsem konečně něco našla a hle...zjistila jsem, že moje výsledky jsou diametrálně odlišné od těch prezentovaných skoro ve všech studiích. Bylo mi jasné, že chyba samozřejmě musí být na mojí straně, protože jsem si byla vědoma svého chaotického počínání v počátcích praktické části. A tak musíte projít fotky každého jednoho modelu už po stodesáté a zase to všechno upravit, předělat grafy a doufat, že teď už je to dobře, když to víceméně odpovídá tomu, co se čekalo. A že to nebylo dobře předtím a vy jste to teď neopravili špatně...

Je to prostě jeden velký blázinec, který se ne a ne chýlit ke konci... Má bakalářská práce má už teď 50 stránek a přede mnou jsou už jen dvě její části - ta nejtěžší (diskuze) a ta celkem pohodová (závěr)... Při každém dalším zaškobrnutí a objevení milionu dalších možností, jak se to dalo udělat a jak se to dělá ve světě, se děsím, co z toho nakonec vyleze... Děsím se názoru svého oponenta (vedoucího ne, protože ten tomu - upřímně - až tak moc nerozumí) a obhajoby. Bojím se, co všechno jsem možná nakonec tak dobře nepochopila a nezpracovala, kde všude mi bude vyčítáno zobecnění a nedostatečná přesnost. Úplně vidím, jak mi budou vyčítat málo zdrojů s nedostatečnou kvalitou...

Ukliďnuje mě jen ta myšlenka, že až to odevzdám - bude to za mnou. Pak už ať se děje, co se dít má...a snad s pomocí nějaké vyšší síly bez problému prolezu...

Ukázka fotodokumentace modelů:
Horní a dolní čelist vždy před léčbou a po léčbě - u obou můžete vidět stěsnání ve frontální oblasti (řezáky), u horní čelisti jsou oba špičáky retinované a u dolní čelisti je druhý premolár v zákusu do spodiny dutiny ústní.

Kompletní fotodokumentace jednoho modelu před léčbou - pohled zepředu, z obou stran a seshora na horní a dolní čelist

Ukázka jednoho jednoduchého grafu, který ukazuje rozdělení modelů do Angleho tříd. S tímto rozdělením jsem měla skoro největší problémy...

Druhák za mnou, třeťáku zdar

29. srpna 2013 v 9:29 | Alča
Jak tak koukám, poslední pořádný článek ze svého studentského života jsem přidala někdy v polovině ledna - a od té doby ani ťuk. Nevím, co způsobuje tenhle fenomén mé neaktivity v "jarňáku", ale asi je to celková vyčerpanost a časová vytíženost. Nevím totiž čím to je, ale jarní semestr je vždycky tak nějak víc plný než ten zimní - mám pocit, že jsem víc ve škole, víc toho musím stihnout se naučit, utíká to celé o dost rychleji a tak nějak zbývá méně času na všelijaké radovánky jako je setkávání s přáteli, fotografováni i psaní na blog.

Včera jsem ale druhák úspěšně dokončila - a tak jsem se rozhodla to tady trošku rozhýbat k životu a zase vás trošku poinformovat o svém vysokoškolském životě... Není to trochu pozdě? - ptáte se. Vždyť včera bylo 28. srpna - to už má většina lidí přece dávno prázdniny. Ano, to je sice pravda a já to loni měla taky tak pohodově zařízené...ale letos se situace trošku zkomplikovala a tak jsem si poslední zkoušku musela dát až na konec srpna. No a včera jsem ji naštěstí udělala...

Než se k tomu ale dostanu, ráda bych vám aspoň ve stručnosti shrnula dojmy z jarního semestru - který byl letos opravdu dlouhý a vcelku nabitý novotami...

Začal ne zrovna pěkně - s pocitem, že jsem neudělala anatomii, vzdala opravný termín a rozhodla se to zkusit znovu až na na konci jarního semestru. Náladu jsem měla na bodu mrazu. Příjezd na kolej mi v tom nijak nepomohl - upřímně se nikdy není moc na co těšit. Jediné, co mě mohlo těšit bylo to, že spolubydlící D. vyhodila tu odpornou tašku se shnilými jablky a taky spoustou much. Za pár týdnů - uprostřed března vyhodili i moji spolubydlící. Po roce a půl ukončila školu kvůli tomu, že nezvládla zkoušky a neměla dostatečný počet kreditů. A tak jsem na koleji osiřela. Zpočátku to byl divný pocit - být tam najednou sama, nikde nikdo, ticho a klid... Trvalo mi ale jen pár dnů než jsem si zvykla. Nakonec jsem kolejní pokoj obývala sama až do konce semestru - a byly to asi nejpohodovější měsíce tam. Největší obavu jsem měla z toho, aby mi na pokoj zase nepřiřadili někoho nového, s kým bych si třeba nesedla. To se díky bohu nestalo, i když mě zhruba měsíc před koncem roku chtěli z pokoje vystěhovat jinam. Kvůli založenému a zaplacenému pojištění na pokoj se tak ale k mé radosti nestalo...

Co se týče školy - byl jarní semestr na předměty a hlavně tedy na zkoušky bohatší než jakýkoli jiný před ním. Většina předmětů byla pohodová a bavila mě - jako třeba Evoluční biologie, Etologie, Antropologie novověku, Základy psychologie a některé další. Na některé jsem nedocházela stejně jako minulý semestr - například na Fyziologii a občas na Seminář, který popravdě spíš škodí zdraví. Taky jsem absolvovala první kurz tělocviku, ze kterého musím získat celkem dva kredity a zatím jsem si úspěšně vybojovala jeden. Rozvrh mi přišel mnohem nabitější než minule a dost často jsem byla ve škole od rána až do pozdního odpoledne. Nedalo se potom nic dělat, ale po příchodu na kolej, jsem úplně mrtvá odpadla. Možná tomu přidalo i počasí - protože ještě na začátku dubna sněžilo o sto šest a já vytápěla kolej jako snad nikdy předtím...

Nakonec to docela uteklo - a pomalu ale jistě se přiblížilo zkouškové. A mých nádherných osm zkoušek. Jednu - z Trvale udržitelného rozvoje - jsem si naštěstí udělala v předtermínu. Dopadlo to dobře. Pak od začátku května začal jeden velký učební maratón... Učit jsem se začala 8. května a skončila jsem 18. června. Více než měsíc učení. Naštěstí vždy s úspěšným výsledkem - všechny zkoušky na první pokus, většina na dobré známky. Ale bylo to o nervy. Některé zkoušky byly těsně za sebou, na některé jsem se učila jeden den před tím... Před jinými jsem chytala absolutní paniku. Každopádně koncem května jsem měla hotovo šest zkoušek z osmi a přede mnou stály dva nejtěžší úkoly - opravný termín třísemestrální anatomie a první termín dvousemestrální fyziologie. Na to všechno jen pět týdnů...

Tři týdny jsem se učila na anatomii - každý den kolem 8-10 otázek. Málem mi z toho praskla hlava a poslední den před zkouškou jsem se absolutně nervově sesypala s tím, že nemám absolutně šanci to dát. Mýlila jsem se. Měla jsem štěstí a anatomii udělala. Sice na E, protože jsem se do jedné otázky zamotala - ale na známky nikdo nehledí. Byla jsem neuvěřitelně ráda, že mám tuhle odpornou věc za sebou. Narozdíl od některých spolužáků ji nemusím tahat do třeťáku, nemusím se třást, že ji neudělám v dalším zimním a jarním semestru a že mě těšně před bakalářem vyhodí ze školy. Můžu v klidu dýchat.

Za dva týdny mě měla čekat fyziologie - podobná zkouška jako anatomie, i když podle mnohých známých mnohem lehčí. Vážně jsem se na ni zkoušela učit - ale tak nějak nezbyly síly. Po pěti dnech a 50ti stránkách jsem to vzdala. Nebyla jsem z toho nadšená, protože jsem věděla, že mě to bude znervózňovat většinu prázdnin... a hlavně jsem si neuměla představit to, jak se o prázdninách učím, i kvůli tomu že jsem musela splnit dvě antropologické praxe. Ale už jsem nemohla, kapacita mého mozku byla naprosto přečerpána a tohle mi přišlo jako nejlepší možnost... Protože jet někam něco jen tak zkusit - to se mi nepodobá, takový typ já nejsem. No a tak okénko fyziologie zůstalo prázdné...až do včera. A musím říct, že vzhledem k tomu, co jsem tam včera viděla - to bylo dobré rozhodnutí. Učila jsem se tři týdny v takovém klidovějším režimu - a stejně jsem včera málem pohořela na praktické. Na ústní jsem ale měla štěstí a vytáhla si dobré otázky, docela jsem se tam předvedla a svůj výkon E z praktické vytáhla na konečné C.

V ISu tedy svítí zeleně všechna políčka předmětů, co jsem měla, za jarní semestr jsem nasbírala 39 kreditů... a ende šlus, druhák je za mnou. S čistým štítem a dobrým pocitem teď můžu už za necelé tři týdny nastoupit do třeťáku a nějak tam vybojovat ten bakalářský titul...

O tématu mé bakalářky a dvou praxích, které jsem absolvovala v létě a které by vás mohly zaujmout - snad již brzy v dalším článku. Prozatím jen malá fotoochutnávka toho, co jsme na jedné praxi našly...

Patálie s praxí

3. července 2013 v 18:09 | Alča
Po dlouhé době jsem se odhodlala k tomu napsat článek ze svého života - leze na mě prázdninové nicnedělání a nedostatečné časové vytížení, takže mám teď opět chuť psát a dohnat ztráty minulých měsíců...

Chybami se člověk učí. A tak jsem například já zjistila, že člověk nikdy nemůže věřit tomu, co mu někdo řekne nebo co někde slyší- všechno si musí sám radši ověřit, na všechno se dvakrát nebo i víckrát zeptat, všechno si vyslechnout sám a hlavně nic nikdy nedělat přes prostředníky. Jinak totiž špatně skončí a on sám z toho nakonec vyjde jako ten největší blb na světě a cítí se naprosto příšerně...

Tak například já... Naše škola nám uložila povinnost splnit si šest týdnů praxe. Dva týdny nám zařizují oni na školních výzkumech a zbývající čtyři týdny si někde musíme najít sami. Ne že by to tedy bylo lehké - praxi v oboru najde opravdu jen pár těch nejšťastnějších. Zbytek se musí vrtnout tam, kde je místo a kde se to aspoň trochu podobá té pakárně, co studujeme. Do nemocnice nás nikdo nepustí, protože narozdíl od studentů lékařské fakulty my přírodovědci nemáme určitý druh pojištění, který je pro manipulaci s kontaminovaným materiálem v nemocnici potřeba. Většina lidí se tak zakope v muzeu - jako tomu bylo v mém případě.

Loni v červnu jsem absolvovala 10 dnů praxe v oblastním muzeu v Mostě. Výstupem tohoto desetidenního muzejního maratonu měl být papír potvrzující mou aktivní účast. Ne úplně příjemná paní ředitelka mi už na začátku praxe vpálila do tváře, že pokud si myslím, že tam chodit nebudu a oni mi pak jen tak podškrábnou potvrzení, tak že se hluboce mýlím. Jako by mě to vůbec napadlo - nic podobného jsem ani nečekala... Předpokládám že to bylo už ten první den, kdy nastal můj první omyl.

Omyl #1: Až skončíte praxi, poštou pošleme do vaší školy potvrzení o vykonání.

Tohle mi řekla paní ředitelka muzea první den. Jak se později (včera, téměř po roce) ukázalo, nebylo tomu tak. Do školy nic neposlali. Během těch čtrnácti dnů se najednou všechno změnilo - a já jsem si měla potvrzení vyzvednout osobně poslední den praxe. Škoda, že mi o tom zapomněli říct...

Omyl #2: V pátek už chodit nemusíte, beztak už tu není co dělat, už jste všechno viděla. Ten den vám do praxe započítáme.

Tak přesně tohle mi bylo řečeno ve čtvrtek mým vedoucím praxe a zároveň vedoucím přírodovědeckého oddělení. I tohle se ukázalo jako mylná informace. V pátek jsem měla normálně přijít - aspoň podle paní ředitelky, která mi to dnes ráno v mailu pěkně vmetla do obličeje a den mi do praxe samozřejmě nezapočítala... Když mi dnes poštou poslala potvrzení, zjistila jsem, že mi dokonce nezapočítala ani první den (18.6.) a praxi začala počítat až od úterka - to asi aby mi dala za vyučenou... Řešit už to s ní ale opravdu nechci, raději se spokojím s 8 dny než se s někým dohadovat...

*
Takže abych to shrnula - rok jsem žila v přesvědčení, že mám praxi ve škole normálně potvrzenou, protože mi paní ředitelka řekla, že potvrzení do školy pošle poštou. To neudělala - a tak kdyby mi to před měsícem nezačalo vrtat v hlavě a nezačala jsem si zjišťovat, jak to vlastně je, strávila bych 10 dnů svého života v muzeu úplně zbytečně a měla bych pěkné nahánění s hledáním dalších dnů praxe, které by mi samozřejmě chyběly. Kromě toho vypadám jako úplně nespolehlivá životní forma, protože jsem měla praxi domluvenou až do pátku a v pátek jsem se prostě jen tak rozhodla nepřijít jako ten největší lempl na světě... Což taky bylo jinak, jak jsem uvedla výše - ale upřímně pochybuju, že by někoho (hlavně tedy ji) moje vysvětlení zajímalo. Třešničkou na dortu pak je to, že jsem se ani neozvala - k čemuž nebyl důvod, když jsem myslela, že jsme na všem domluvení a vše je v pořádku.Výsledkem tedy je, že jsem za sebou nezanechala nejlepší dojem - a to vlastně ani ne tak svojí chybou, jako spíš kvůli problémům v komunikaci...

Plyne z toho pro mě poučení do budoucna - raději nikdy nepočítat s tím, co se někde řekne první den a co mi lidi nakecají. Lidé zapomínají a za dva dny jsou schopni popřít to, co ještě před chvílí bylo naprosto zřejmé. Odteď si budu všechno ověřovat a na všechno se raději desetkrát zeptám - lepší je ze sebe udělat blbce hned na začátku než vypadat jako totální nespolehlivý degen na konci...

Zkouškové

24. ledna 2013 v 18:05 | Prinzeschen
Moje aktivita na tomto blogu se od začátku nového roku nedá nazvat jinak než tragickou. Bohužel i já jsem propadla tomu vysokoškolskému fenoménu zvanému zkouškové období - a tak jsem skoro celé svátky i první dny roku 2013 strávila s nosem ve skriptech a s nervy na pochodu.

Vyšlo mi to tak krásně, že jsem měla rovnou čtyři zkoušky ve třech dnech. Byla jsem maximálně šťastná, že jsem si environmentalistiku odbyla už v prosinci a že mi ve výpisu v ISu svítilo krásné zelené Áčko. Z ostatních zkoušek jsem měla tak trochu respekt - obzvláště proto na dva předměty jsem skoro celý semestr nechodila (kromě prvních dvou týdnů..ehm...)

Musím říct, že tento způsob prožití svátků, zdá se mi poněkud nešťastný. Ale nedalo se nic dělat - jsem vysokoškolák a nemůžu čekat žádnou procházku růžovým sadem. A tak jsem pěkných pár dnů strávila s biochemií, další tři dny s dějinami antropologie, dva dny jsem si vytyčila na antropologii středověku a den a půl jsem se bavila nad antickou mytologií. Mezitím jsem odpočívala u fotografování, které mi ke konci roku dělalo celkem radost a němž také byly poslední články tady.

A pak jsem konečně 7. ledna vyrazila - ta 5hodinová cesta do Brna mě šíleně deptala, ale nedalo se nic dělat. Z teplých severočeských krajin bez sněhu jsem dorazila na brněnskou Sibiř a nestačila zírat. V duchu jsem děkovala za to, že jsem si vzala teplé boty a pořádné zimní věci. Vyšlápla jsem si ten parádní kopeček a nebyla příliš potěšena, když jsem zjistila, že má spolubydlící Miss Moucha (vyprávěla jsem vám už ten příběh o shnilých jablcích nebo ne?) je na koleji. Místnost byla jako vždy nevyvětraná, zadýchaná a ona jako vždy absolutně bez chuti komunikovat. Po všech těch dnech, co jsme se neviděly a co jsme toho tolik prožily, bylo naše jediné slovo "ahoj". Jak jsem ale psala už dříve - odmítám se snažit, když v tom stejně nevidím žádný smysl. Večer jsem strávila opakováním biochemie a šla jsem brzo spát. Bohužel - tak jako vždy první noc v Brně jsem nemohla usnout. Nevím, jestli to bylo tím teplem nebo stresem - ale každopádně jsem usnula až ve 2 ráno a v půl sedmé byla zase na nohou. Na zkoušku jsem jela o hodinu dřív, ještě jsem si skočila koupit pití a tak nějak to přežila... Po testu z biochemie jsem musela utíkat na zkoušku z dějin antropologie, která byla vypsaná tak debilně, že se mi tyhle dvě důležité zkoušky skoro kryly... Naštěstí náš profesor měl pochopení a dovolil mi přijít později...

Odpoledne po zkoušce jsem strávila s Miškou - daly jsme si oběd v menze, šly na nákupy a nakonec kecaly u ní. Bavily jsme se o budoucnosti, škole a dalších věcech.

Bohužel jsem ji musela brzo opustit a zmizet zase v útrobách koleje, protože další den mě čekala antika. A další den středověk...

Musím říct, že nejhorší na všech zkouškách není samotné zkoušení nebo psaní testu - ale to čekání. Nejprve čekáte na samotnou zkoušku, všechno se vám motá v hlavě, vymýšlíte si otázky, jaké by tam mohly být a snažíte se najít ve své hlavě odpovědi; když je nenajdete, tak si to znovu projíždíte, opakujete se a mučíte se dál; vzpomínáte na to, co jste vlastně zapomněli a tak dále. Když už máte zkoušku za sebou tak zase pro změnu čekáte na to, jestli jste ji udělali... a někdy si profesoři vážně dávají na čas s tím dát vám to vědět...

Jak to dopadlo u mě? Díkybohu dobře. Všechno jsem dala na první pokus - biochemii za krásné Béčko, dějiny antropologie ani nebyly tak hrozné a dostala jsem Áčko, antika mi sice přidělala vrásky, ale nakonec se políčko se třemi kredity taky rozsvítilo zeleně a antropologie středověku jsem i přes svou absolutní neznalost pojmů dala za C.

V pátek po poslední zkoušce ze středověku jsem tedy odjela domů.
V sobotu se slavily moje 21. narozeniny - nebyla to žádná velká oslava, spíš taková příjemně rodinná s těmi nejbližšími. Měla jsem ovšem úžasný dort, jehož fotku tu nejspíš i uvidíte. :)

Další dny se nesly v duchu focení, hokeje, práce na PC, upravování nafocených fotek, užívání si Pana Božského a dalších lidí, se kterými jsem ty předchozí měsíce strávila méně času. Bohužel se ale také nesly a ještě dlouho ponesou v duchu anatomie - poslední zkoušky tohoto semestru, která mi zbývá a která je těžká jako blázen. Tři obrovské atlasy, tisíce latinských pojmů, desítky popsaných stránek, tři semestry učiva, rok a půl života... a ode dneška už jenom 13 dnů na to, se to naučit.

Tohle všechno co jsem nahoře vypsala se rovná jen jednomu - nedostatku času na cokoliv, natož pak na vysedávání u internetu a psaní na blog. Dne 7.února se to všechno rozhodne - a pak bych zase měla mít více odpočinkových chvilek, kdy mohu hodit své myšlenky na virtuální papír...


No... i tak doufám, že aspoň pár minut denně si najdu - možná mě už brzo budete vídat na titulce, tak by to stálo za to. :P

Skoro poslední...

8. prosince 2012 v 17:29 | Prinzeschen
Uteklo to. Poslední dva týdny, o kterých jsem nenapsala ani písmenko i celý tenhle podzimní semestr. Příštích čtrnáct dní je mých posledních v Brně v tomto roce. Pak odfrčím domů na Vánoce a dalších pár týdnů, než sem zase pojedu na zkoušky. Na tohle období se vyloženě těším. Sice se budu muset docela učit, sice asi nebudu moct opět spát - ale budu doma. Tam, kde jsou mí milovaní a kde nelétají žádné banánové mušky. Budu zase chodit hodně fotit, budu vyrábět věcičky, číst si a možná i psát. Nebudu se cítit znuděná, naštvaná a vyčerpaná životem. Ani není možné, jak rychle se dokážou moje pocity související s místy měnit - ještě nedávno jsem tu byla tak spokojená, teď bych nejradši do všeho kopla...

Minulé dva týdny byly celkem povedené. Byla jsem doma a prožila pár pěkných dnů. Ve středu tento týden jsme měli takovou antropologickou vánoční sešlost, pekli jsme perníčky, popíjeli čaj, svařák a povídali si. Bylo to fajn. Den předtím jsem byla na vánočních trzích tady v Brně s kamarádkou a opravdu si to užila. Konečně na mě trochu dýchla atmosféra Vánoc...

Ve škole se to začíná zahušťovat - jako každý rok před zápočtovým týdnem. V pondělí jsme prezentovali náš projekt na téma Testování na zvířatech a sklidili relativní úspěch. Profesor na anatomii nás všechny nadzvedl ze židle, když nám "odpustil" jeden test, ale hranici bodů, které musíme získat ze všech testů, nesnížil. Mnohým z nás tak pěkně zavařil. Registrovaly se předměty na příští semestr - kromě povinných mám i dost volitelných a myslím, že jsem si vybrala dobře. Dostali jsme zpět seminární práci z antropologie středověku - dostala jsem B, i když ani nevím za co. Vzhledem k času, který jsem ale práci věnovala, bych měla být ráda - asi je to adekvátní známka. Včera jsem se začala učit na předtermín z biochemie - hlava už mi z toho jde kolem. Možná jsem na ty přednášky měla i chodit, říkám si nyní. Na druhou stranu se ale nepodceňuji a říkám si, že to zvládnu. Zvládla jsem to loni s genetikou a buněčnou, zvládnu to letos s biochemií...

Moje "štěstí" se opět ukázalo v celé své kráse - začínám mít problémy se spolubydlící. Tedy ne že bychom se hádaly. To jen, že ona je tak hrozné prase, že já to prostě nemůžu vydržet. Na nějaké její ne zrovna hygienické návyky jsem si už zvykla, ale v posledních dnech situace překročila hranici. V pokoji i v kuchyni se nám totiž začala vznášet hejna banánových mušek. Vůbec jsem netušila proč, protože koš pravidelně vynáším (ano, tuhle práce dělám jen já) a kolej pravidelně uklízím, takže nějaké spadlé šlupky nebo tak bych si určitě všimla. Začala jsem tedy trošku pátrat a všimla jsem si, že většina mušek se objevuje u spoje mezi mou a její skříňkou na jídlo. Nedalo mi to tedy a když odešla, ne zcela nadšeně jsem se podívala do její skříňky s jídlem - a výsledek mě opravdu překvapil. Taška plný nahnilých jablek, smrad a mraky much, které se na mě vyvalily. Tak si říkám, jestli je vážně takové prase nebo je úplný idoito, že si těch much všude nevšimla a nenapadlo ji vyhodit si svůj bordel... No nic - taška skončila na mrazu, pokoj byl celý vystříkán biolitem a proměnil se na velké pohřebiště much, které jsem zabila... Vážně úžasné prostředí pro život...

Chci začít pořádně cvičit - nebudu říkat žít zdravě, protože si nejsem jistá, že bych si dokázala na delší dobu odepřít nějakou tu mlsku..., ale každopádně chci zase začít sportovat. Zumba, aerobic nebo jóga - to máte jedno... Prostě něco, co mě trochu hodí do formy a zlepší mi to kondici. Jednak chci vypadat mnohem líp, než jak vypadám teď...a jednak už na svém těle cítím, že mu pohyb chybí. Bolest zad, ztuhlý krk, bolesti kloubů, bušení srdce... Chce to na sobě prostě trochu zapracovat. Tak mi držte palce, ať se mi podaří tento plán zrealizovat a hlavně vytrvat, i kdyby mě opustili mí spolubojovníci...Většinou jsem totiž se cvičením sekla proto, že se mnou přestali chodit mí partneři na cvičení, protože je to prostě nebavilo nebo byli moc líní... Teď to nesmím dopustit a musím to zvládnout. Ostatně být sama už jsem si zvykla, tak snad zvládnu sama i cvičit...

Nemůžu se dočkat dalšího dílu TVD - od té doby, co dostal více prostoru Damon, tak na tenhle seriál nedám dopustit. Navíc je to v podstatě ta nejlepší činnost na nudné sobotní večery na koleji po celém dni učení. Dneska bohužel asi puknu, protože luxus jednoho nového dílu jsem si dopřála včera... A tak mě dnes čeká upravování fotek nebo se možná odvážím k tomu pustit si nějaký film. Uvidím...


Na závěr si poslechněte tuhle krásnou písničku od Daughter, která mě inspiruje, uklidňuje a deptá zároveň...

Letem světem minulými týdny

21. listopadu 2012 v 15:09 | Prinzeschen
Jak se tak na to dívám, poslední článek jsem psala před čtrnácti dny. Pěkně to tu flákám - už jsem zazdila i ty mé shrnující články o ničem. Jde to se mnou z kopce, ale momentálně musím aktivitu soustředit na jiná místa jako je škola, fotky nebo kalendáře, které vyrábím na zakázku z mých fotek. Nakonec se mi nasbíralo docela dost objednávek a tak s nimi momentálně zápasím. Doufám, že po tomhle nabitém období se k blogu zase pořádně dostanu - mám toho hodně na srdci, v hlavě spoustu nápadů a protože se spolubydlící vlastně skoro nekomunikujeme, dost mi chybí možnost se někdy vypovídat, podělit o zážitky, dojmy a nápady...

Minulé dva týdny byly dost nabité - v pondělí jsem konečně dopsala semestrálku a pak řešila patálie s jejím vytisknutím. Moje tiskárna se totiž rozhodla zlobit a tak mi sežrala několik papírů, vyvrhla je zmuchlané a nakonec mi hlasitým klapáním dala vědět, že takhle by to tedy nešlo. Asi až na pátý pokus se prác vytiskla - křivě. Už jsem to tak ale nechala, doufala jsem, že mi to snad bude odpouštěno. Ve středu 14. listopadu jsem práci odevzdala, dnes jsme ji dostali zpátky. O křivosti textu se nikde naštěstí nic nepsalo, ale pár chyb se mi tam stejně našlo. Opravu jsem zvládla před chvílí, teď už si lebedí v Lenčině mailu, protože tentokrát nebudu s mou tiskárnou nic riskovat a radši to dám někomu spolehlivému.

V minulých týdnech jsem taky dost fotila - no, nedá se říct, že víc než obvykle, ale mám za sebou tři úspěšná focení. Jedno v Brně s Bels, kdy jsem se pokusila jí trochu změnit identitu a dvě v Litvínově - jedno s pejskem a jedno elegantní s krásnou slečnou S. Focení v Brně se dalo ještě jakž takž ustát, v Litvínově a jeho okolí jsem však nesmírně mrzla a tak to vidím tak, že do doby, než bude sníh, věším focení na hřebík a budu se věnovat spíše upravování již nafocených kolekcí.

Byla jsem na obědě s Taychi, po focení na rybízové taštičce s Bels a ve čtvrtek minulého týdne na čaji s mou budoucí spolupracovnicí - kadeřnicí, se kterou jsem domluvená, že mi bude česat případně zájemkyně o focení. Taychi mě navštívila na koleji, takže konečně někdo viděl to moje doupě. V sobotu jsem se konečně po měsíci viděla s Vladí, i když díky Skypu spolu aspoň sem tam mluvíme.

Minulou středu jsem zašla tady v Brně na hokej - hrál tu tým z mého města a bylo fakt super, že jsme dokázali vybrát. Atmosféru v našem malém (asi 20 lidí) kotlíku jsem si vážně užívala a byla jsem nakonec dost ráda, že jsme s kámoškou Nikčou sehnaly lístky. Ona sice fandila Kometě, ale stejně to s ní byla sranda. V pátek jsem pak byla na hokeji doma proti Pardubicím a opět to bylo super - hlavně to vítězství. Na rozhodčí už jsem si ovšem udělala názor a musím říct, že většina z nich jsou buď slepci nebo prostě idioti. Jinak si to neumím vysvětlit.

O víkendu jsem byla doma, tenhle týden zůstávám v Brně - a pak už jen 2x sem a tam a budu doma na delší chvíli. Těším se na Vánoce a svátky celkově. Hlavně na to, že budu se svými nejbližšími. S Panem Božským. Musím se vrhnout na nakupování vánočních dárků, už jsem zase ve skluzu - což jsem ostatně poslední dobou pořád :D

Ale musím říct, že mě to i celkem baví - mít takhle nabitý život, nenudit se, mít spoustu činností a náplně času. Zvykla jsem si na to pořád něco dělat a myslím, že i díky tomu mi to tady v Brně dost utíká. Minulý rok jsem se hrozně nudila a užírala, kolejní deprese byly na denním pořádku. Teď tenhle pocit neznám - ani nudu ani nějakou depku. Aktivitou a pracováním na sobě se mi to podařilo vymýtit. Už jsem celkem zvyklá na vymýšlení si programu sama. Už se necítím provinilě, když se mi každý den nestýská po domově na 150%. Život je takhle lehčí. Veselejší. A to je celkem fajn... Je v pohodě být pryč ze středu všech možných i nemožných problémů, které se v Litvínově na mě valí nebo aspoň mají tendenci mi klepat na dveře. Je fajn být tu novým člověkem, sama za sebe bez všech těch stínů a démonů minulosti, přítomnosti i budoucnosti. Možná, že Brno je ten můj druhý svět, kam jsem si kdysi přála utéct. Místo, kde jsem mohla začít od začátku bez nějakých předsudků, bolestí a strachů. Nevím, ani na tom moc nezáleží, je zbytečné takhle filozofovat - každopádně mi je teď celkem fajn a to je důležité...

Pilná studentka

6. listopadu 2012 v 17:48 | Prinzeschen
Flákám blog, protože neflákám školu... Tedy aspoň tak by mohla znít moje výmluva a v minulých dvou dnech by i byla pravdivá. Ovšem pro zbytek minulého týdne...ehm...by to moc neplatilo.

Tak tedy nejdřív pondělí - to jsem škole opravdu dala dost. Ale ne dobrovolně - jen proto, že jsem tam musela být až do pěti na přednáškách a cvičení z Environmentalistiky dnešního světa. Po příjezdu na kolej už jsem toho moc nedělala, jak je mým zvykem po tak mentálně vyčerpávajících dnech.

V úterý jsem společensky žila - respektive fotila. Konečně jsme si s Miškou našly čas na vytvoření pár kolekcí nových fotek. Našly jsme si v Brně nové místečko, kde moc lidí nefotí (tedy aspoň se mi to tak zdá). To možná proto, že o tom místě nikdo moc neví nebo se tam bojí jít, protože se o něm šíří děsivé a neopodstatněné fámy.

Ve středu jsem byla znovu fotit, tentokrát s Paťou, další z mých slovenských kámošek. Vznikly z toho dvě moc povedené série fotek, navíc jako odměnu jsem byla pozvána do Panerie na bezvadný banánový zákusek a čaj.

No a pak už jsem jela domů - ve vlaku jsem objevila svou dávnou závislost na Upířích denících. Třetí série mě do sebe vtáhla rychleji, než jsem si dokázala představit. Teď už se jen vždy nervózně klepu, kdy budu mít zase čas si pustit nějaký ten díl... Taky jsem dostala chuť po dlouhé době něco napsat...Tak snad si na to najdu chvíli a něco sepíšu.

Víkend doma byl tentokrát takový... rozpačitý. Byly pěkné chvilky, ale i takové, které bych se rozhodně nezopakovala. V pár okamžicích jsem se už neuvěřitelně těšila do Brna na svůj klid a na přítomnost lidí, kteří si mě váží a mají mě rádi, pro které nejsme jen zbytečná onuce... No, to by bylo na delší vyprávění... Dušičky se u nás moc neřešily - zapálila se svíčka, zavzpomínalo se, ale nějaké srdceryvné výlety na hřbitov se raději nekonaly...

V neděli jsem dojela do Brna a první, na co jsem se vrhla (světe div se) byla škola. Potřebovala jsem dopsat seminární práci, kterou mám příští týden odevzdat a jejíž nejistý stav mi ležel v hlavě jako těžký kámen. Včera jsem ji slavnostně dopsala, ale to už patří do nového týdne...

Poslední říjnový týden

29. října 2012 v 18:15 | Prinzeschen
Říjen se pomalu chýlí ke konci a spolu s ním včera skončil další z týdnů mého studentského života. Jaký to byl týden? Celkem fajnový. Hodně času jsem strávila učením - to asi proto, že dneska jsem psala zápočťák z anatomie. A hádejte co - zvládla jsem ho! Dokonce na jedničku, kdyby se na vysoké a za zápočty ještě nějaké jedničky dávaly. Napsala jsem ho na 10 z 10 bodů, za což jsem nesmírně vděčná, jelikož jsem učení věnovala tolik času a energie, že jinak to snad dopadnout ani nemohlo... V pondělí, středu, čtvrtek a pátek jsem se učila tak nějak přiměřeně. O víkendu jsem do toho pořádně praštila a vrhla se na kreslení obrázků a schémat, vypisování nejdůležitějších informací a pilného studia. Tahle metoda se mi osvědčila a jak vidno i vyplatila.

V úterý jsem byla na obědě a odpolední krátké procházce s Bels, tentokrát jsme to pojaly jen jako pokec a foťáky nechaly doma. V té zimě by se nám beztak asi nefotilo moc dobře - nejspíš by nám oběma upadly prsty. Chůzí jsme se zahřály a probraly všechno od A až po Z. I na focení samozřejmě došlo - jinak by to snad ani nešlo.

V pátek jsem si udělala další studijní přestávku a stavila se za Taychi. Ráno jsem se jen horko těžko vyhrabala z postele už v 6 hodin, vybavila se teplými věcmi a už v 7:20 nasedla na šalinu, abych dojela na osmou do Bystrce. Cesta to byla celkem klidná, šalina poloprázdná, jen nečekaná kontrola revizora přerušila mou harmonickou jízdu. V Bystrci na zastávce mě vyzvedla Tay, vydaly jsme se k ní, daly si čaj, probraly focení a pak s batohem plným knih vyrazily na cestu. Původně jsme chtěly fotit něco hororového, ale slunečné počasí a hrozná zima nám překazily plány - a tak jsme se rozhodly využít pěkného podzimního dne k nafocení původního plánu knižní kolekce. Vydaly jsme se k brněnské přehradě s cílem najít nějaké molo. To jsme nakonec nenašly, ale i tak bylo o zábavu postaráno - házely jsme listí, bojovaly s knihami a nakonec jsem Tay zahrabala celou do listí, aby mohla vzniknout jedna vážně super fotka :) Knihy se nám celkem pronesly, prsty nám mrzly a žaludky kručely - takže nám nezbývalo nic jiného, než se po 3 hodinách akce vypravit zpět k Tay a trošku se rozmrazit teplým čajem a zaplnit žaludky nějakým obědem. Výběr nakonec padl na špagety s omáčkou a sýrem - nebo spíš naopak na sýr se špagetami a omáčkou (jsem sýromil, tak asi proto). Po cestě jsme potkaly vrány, letos jsem je tu viděla poprvé a byla jsem nesmírně potěšená, protože letos mi určitě neuniknou jako loni, když se měly stát mým fotografickým objektem. Kolem čtvrté jsem Tay opouštěla a jela na kolej s jedním jasným cílem - učení.

Oproti loňskému roku se tomu hodně změnilo - od čtvrtka jsem byla na koleji sama a vůbec mi to nevadilo. Loni jsem byla hrozně nerada sama. Hrozně mi vadil ten pocit, že musím jít sama na oběd, že si nemám s kým povídat, že celý den prosedím u počítač a tak dále. Nedělalo mi to dobře. Po zkušenostech s Hildegardou jsem změnila názor - užívám si, když tu jsem sama. Mám svůj klid, můžu si dělat co chci a kdy chci. Nikdo mě neruší hlukem, nebudí mě a neotravuje mi život. Povídání si vynahradím na Skypu nebo něco podniknu s novými přáteli z Brna. Už jsem si zvykla být sama, všechno zvládnout bez ohledu na druhé a zabavit se. Neříkám, že to je ideální a že bych takhle chtěla žít pořád, ale už to není tak hrozné. Už se nehroutím jako loni. Zvládám to s přehledem. A myslím, že to je dobře. Rozhodně život tady je teď lehčí. Nemívám kolejní deprese, jen se hrozně těším domů... Vždycky pro mě bylo hrozně těžké si v těchto chvílích samoty připustit, že někde je někdo, kdo mě miluje. V ty okamžiky jsem prostě cítila jen svoji osamělost a zapomínala na to všechno ostatní. Dneska už ne - mám před sebou jejich tváře. Všech těch, kteří mě mají rádi a které miluju já. Vím, že nejsou se mnou, ale že se mnou vlastně pořád jsou. Že na mě někde čekají, až přijedu, až se vrátím... A to mě drží nad vodou.

V sobotu se nečekaně ochladilo - při cestě na nákup jsem málem zmrzla. Proklínala jsem svůj odhad (nebo spíš NEodhad) a přála si, abych si bývala vzala aspoň jednu čepici a pořádné rukavice. Kromě nákupu jsem nevytáhla paty z domu. Aspoň jsem trochu hnula s fotkami. Už mi zbývá jen minimum složek, které musím upravit a pak se s klidem vrhnu na všechny ty rok odkládané jiné fotky než ty lidské...

Včera jsem se opět pokusila překonat svůj poslední kuchařský level - troufla jsem si na to uvařit si brambory a usmažit si krabí tyčinky. Nedopadlo to zrovna epicky, krabí tyčinky se mi rozpadly a byl z nich spíš takový krabí salát, ale jíst se to dalo a já neumřela hlady...

Večer se vrátila spolubydlící a život se tak nějak vrátil do starých kolejí na kolejích...

Nestíhám, nestačím

22. října 2012 v 17:45 | Prinzeschen
Jak obvyklá situace v mém životě - poslední dobou je to pořád to samé. Nestíhala jsem celé prázdniny a myslela jsem si, že v Brně na škole to bude lepší. Jak naivní představa - k fotkám a společenskému životu se přidalo ještě učení. Takže popravdě nevím, kam dřív skočím a mám pocit, že pořád buď někde lítám nebo naopak nad něčím sedím a snažím se to dodělat. Ani si pořádně nepamatuju okamžik, kdy jsem si jen tak v klidu sedla s knížkou a začetla se... A nikoho to bohužel nezajímá - čas neúprosně plyne dál...

Minulý týden byl jedním z těch krátkých, v Brně jsem byla jen tři dny a pak zase frčela domů. Za ty tři dny jsem toho ale stihla dost - tedy co se mého společenského vyžití a fotek týče. Byla jsem v divadle na hře Ideální manžel od Oscara Wilda, s některými mými spolužáky jsme navštívili kostnici pod kostelem svatého Jakuba a bylo to vážně...zajímavé. Děsivé, ale svým způsobem i okouzlující, umělecké. Pro mě jako pro antropologa hlavně zajímavé. Hledat a poznávat jednotlivé kosti či variety, procvičovat se na zkoušku...A sakra, už jsem v myšlenkách zase tam, kde být absolutně nechci. Tak se vrátím k tomu příjemnějšímu - po návštěvě kostnice jsme zavítali do čokoládovny kdesi za Svoboďákem. Rozšoupla jsem se a dala si malé čokoládové fondue s ovocem - a musím říct, že to stálo za to. Bylo to vážně skvělé. A ani mi z toho nebylo špatně, což se dalo čekat, jelikož čokoláda byla zřejmě rozpouštěná s mlékem a na to jsem, jak víte, alergická. Ale možná ho tam nebylo tolik, takže můj žaludek to přežil. Můj poslední den v Brně jsem zakončila stylově a to focením s Tay. Měla jsem ve středu hrozně špatnou náladu - hlavní vinu v tom samozřejmě nesla škola a vlastně i lidé v ní přítomní. Focení mi ale náladu 100% spravilo. Ulovila jsem kupu super street fotek, mám pár fotek bublin, jelikož Taychi měla s sebou bublifuk a samozřejmě nesmí chybět ani pár portrétů Tay - nechci se chválit, protože samochvála smrdí, ale tyhle se mi vážně povedly. Bylo super světlo a hlavně ta atmosféra ulice...ta je prostě kouzelná. :)

Ve čtvrtek jsem frčela domů - a tam na mě čekalo překvapení. Dostala jsem od Pana Božského tablet - prý abych se ve vlaku nenudila. To teď opravdu hrozit nebude - mám v něm asi tucet her, e-booky, hudbu a plánuju si tam stáhnout i pár filmů nebo nějaký ten seriál. Tímto svému drahému ještě jednou moc děkuju, jak na mě myslí ♥ Večer jsme se za odměnu stavili na večeři v jedné super restauraci u nás ve městě, měla jsem našetřeno, tak jsem to mohla s klidem zaplatit. V pátek jsem byla na kontrole u ušního, u kamarádky na zahradě fotit, odpoledne jsme jen koukali na film, protože byla hrozná mlha a večer jsme byli na hokeji. Atmosféra tentokrát pokulhávala a nakonec jsme prohráli, takže v podstatě nic moc zážitek. Páteční večer byl ale jinak v klidu a super. V sobotu jsem měla naplánované focení, ale nakonec z něj sešlo kvůli počasí a taky kvůli času. No a tak jsme jeli s Božským na hory, kde bylo narozdíl od našeho zamlženého města naprosto úžasně - sluníčko, teplo a nebez bez mráčku. Po výletu následoval už jen klídek a sledování dvou dílů Matrixu. Jednu filmovou sérii si tedy můžu odškrnout.

A v neděli zase cestování do Brna - ne s velkým nadšením. Čekají mě tu jen samé starosti, povinnosti a práce do školy. Zápočtový test z anatomie, otravná fyziologie, zkouška z anatomie a semestrálka... Snad to tenhle týden nějak přežiju a pak budu mít čas i na to všechno ostatní...

Měsíc je za mnou!

14. října 2012 v 18:43 | Prinzeschen
Dnešní den uzavírá můj první měsíc ve druhém ručníku. Tak už jen +- 2 měsíce a pojedu domů na Vánoční prázdniny. Jaké budou, to si ale netroufám odhadovat - hlavně proto, že hned po nich mě čeká velká zkouška z anatomie... Ale o tom jsem (zase) psát nechtěla - je to moc depresivní a tento týden byl až přespříliš hezký na to, abych ho končila s negativními myšlenkami...

Pondělí sice začalo dost nemocně - ale naštěstí nám odpadla naše krásná odpolední čtyřhodinová přednáška a tak jsme po anatomii mohly zamířit rovnou k Mišce do jejího nového bejváku, kde mě tak napůl vyléčila zázvoroým čajem a čokoládovým dezertem. Přestěhovala se, protože to měla z Bystrce až moc daleko do centra - a ona je spíše ten městský a centrový člověk. Navíc vstávat do školy o hodinu dřív než ostatní jen proto, že to máte přes celé Brno, to taky není ono. Já ji docela i chápu - i když v Bystrci se mi líbilo. To víte, Svratka, příroda, blízko je ZOO, klídek, takové rodinné prostředí... No ale taky malý byt a drahý nájem. Momentální Míšin byt je mnohem větší (její pokoj je v podstatě stejně velký jako celá moje kolej) a nájem mnohem nižší. Navíc byt je krásně světlý, zařízený v moderním stylu, místnosti jsou vážně obrovské a od centra je to jen 10 minut... Moc se mi u ní líbí, dokonce jsem měla i záchvěv lehké závisti... Ovšem pak musel přijít návrat do reality (čili na můj kolejní pokoj) a učení anatomie. Konečně jsem začala - myslím, že narozdíl od většiny. V pondělí jsem udělala 2 otázky a měla jsem z toho vážně super pocit.

Úterý se neslo víceméně v duchu neustálého učení - jednak přednášky, jednak příprava na test z fyziologie a opět anatomie. Tentokrát už jsem zvládla otázku jen jednu - pak jsem unaveně padla do postele a doufala, že se ráno ještě vzbudím...

Středa byla proti očekávání celkem v klidu - ráno jsem se sice málem nevyškrábala z postele a snad poprvé ve svém životě zamáčkla zvonění budíku a znovu usnula, ale jinak se nestalo nic tak hrozného. Na fyziologii jsem jednou výjimečně stíhala a protokol dával nějaký smysl. Po škole se potom vyráželo na nákupy korálků na bižuterku a jen tak do města... Vrátila jsem se celkem k večeru a samozřejmě následovala anatomie.

Čtvrtek se nesl v duchu enkulturace na našem antropologickém ústavu. Tentokrát jsme mi nebyli ti enkulturovaní, ale ti, kdo celou akci měli pořádat. Namíchali jsme našim prvákům zabijácký přípitek (absinth a červené víno), nechali je hledat klíč v srdci, vypilo se přes 30 litrů vína a snědl úžasný dort upečený a nazdobený Lenčou. Někteří prváci se projevili jako sympatičtí lidé, se kterými se dá i pokecat - jiní se projevili přesně opačně. Protože většina lidí byla po šesté hodině úplně ožralá - a já mám z ožralých lidí strach - raději jsem se vypařila co nejdříve. Za celý den jsem toho taky už měla dost...

V pátek mě čekalo uklízení nádobí po enkulturaci, které jsem den předtím (bohužel) aktivně půjčila. Samozřejmě, že nikdo z mých drahých spolužáků mi nepřišel pomoci a tak jsem málem vypustila duši. Ke všemu mi práci ještě ztížili tím, že na skleničky na víno nalepili jakési samolepky - no prostě totální idiotismus. Vůbec to nešlo domů a jelikož nádobí bylo půjčené z menzy, chtěla jsem ho vrátit nejlépe v původním nepoškozeném stavu. Po úklidu jsem si udělala volný den, kdy jsem udělala pár otázek do anatomie a večer v pět vyrazila s Taychi do města. Vydržely jsme v té zimě a tmě fotit do sedmi, pak už se stejně všechny fotky rozmazávaly a nám mrzly prsty. Večeři jsem si dala ve městě a prožila celkem klidný večer plný nicnedělání...

No a v sobotu nastal den D - den, kdy se konala akce Podzimní fotografování (resp. jeho první část). Nakonec by se to mělo jmenovat spíše Fotografování s Bels, protože jsme se sešly jen my dvě. Ale vůbec nám to nevadilo - bylo krásné počasí, celkem teplo, modrá obloha... Prošly jsme pořádný kus centra, od Petrova až na Špilas. Vznikla spousta pěkných fotek jak Bels, jak mých :) Když už jsme byly unavené chůzí i focením, zalezly jsme do luxusní cukrárny na Svoboďáku a nacpaly se samými dobrotami. Opravdu si rozumíme moc dobře, parádně jsme pokecaly nejen o focení, ale i o jiných životně důležitých věcech a světových problémech :) Po šesté jsme se přesunuly na nádraží, kde jsme zjistily, že Bels jede vlak až za hodinu. Počkala jsem tam tedy s ní a až po sedmé se vydala na kolej, kde jsem si upatlala výbornou česnekovou pomazánku a prakticky se ukašlala k spánku... Nemoc buď ještě neskončila nebo si na mě dosedla znovu za to, že jsem se ji ani nesnažila vyležet jako spíš přejít...

A tak jsem dneska té mrše podlehla a strávila celý den v posteli s krkem zabaleným do šátku a srkající jeden horký čaj s citrónem nebo zázvorem za druhým... Zároveň jsem se i učila anatomie - ale jen tu na zítřejší test. Bohatě mi to stačilo - telencephalon není žádné béčko. Po jeho učení jsem se cítila ještě víc nemocná než ráno. A začalo ve mně hlodat svědomí, že jsem neudělala žádnou jinou otázku na zkoušku - ještě mi jich zbývá požehnaně a času je míň a míň. Mám dojem, že to nemůžu stihnout... Abych aspoň trochu potlačila výčitky svědomí, začala jsem aspoň psát semestrální práci ze středověku - takže už mám abstrakt a úvod na 3/4 stránky za sebou. Aspoň trochu přestávám panikařit - ale vážně jenom trochu.

Teď už to vidím jen na další čaj a upravování fotek - no a zítra ten kolotoč začíná nanovo...
 
 

Reklama