Vzpomínám

První den školy

2. září 2012 v 20:16 | Prinzeschen
Čas hrozně rychle běží. Zítra jde můj synovec Honzík poprvé do školy, už je to velký kluk - a mně se zdá, že to bylo teprve včera, kdy jsem ho vozila v kočárku na sídlišti, kde bydlí ségra.
*
Bylo léto a bylo to krátce potom, kdy se ségra o mě dozvěděla. Dokonce myslím, že to byla má první návštěva u ní, i když úplně jistá si tím nejsem. Každopádně se u ní doma malovalo a protože bylo třeba seškrábat i zdi, všude se prášilo. Můj švagra Honza byl v práci, ségře se zdmi pomáhal táta a na hlídání malého Honzíka jaksi nikdo nezbyl. A tak to zůstalo na mě. Vyfasovala jsem mimino v kočárku a byla poslána ven na vzduch. Honzíček byl tenkrát ještě úplný prcek se světlými vlásky a andělsky modrýma očima. Měl maličké prstíčky na drobounkých ručkách, malou bradičku a patičky menší než je palce dospělého. V kočárku většinu času prospal, jen sem tam otevřel očka a zvědavě se rozhlížel. Neplakal - možná proto, že měl v pusince dudlík, možná proto, že jsem ho poctivě houpala a vozila sem a tam. Za ty dvě hodiny práce jsme ségřinu ulici objeli asi dvacetkrát... Když práce skončila, chlapečka jsem v pořádku odevzdala mamince a jelo se domů...
*
Od té doby už uteklo hodně vody - z Honzíčka se stal pěkný rarášek, který ségru zlobí tak jako každý kluk. Má sice stále svou andělskou vizáž, ale já ho ráda přirovnávám k Bartu Simpsonovi. Už nemá maličké prstíčky ani patičky, které by se vešly do ruky. Už umí malovat a číst, poznávat zvířátka a hrát si s hračkami. Pomalu ale jistě se učí anglicky. Taky se z něj stal velký brácha, protože 2 roky později se ségře narodil malý Adámek. Loni chodil do přípravky s batůžkem, na kterém byl obrázek Shreka, který jsem mu dala. No a zítra - zítra dostane svůj první a poslední kornout, pozná svou první třídní učitelku a své nové spolužáky, dostane žákovskou knížku a oficiálně se z něj stane školák.

Čas tak hrozně běží - a při pohledu na děti si to uvědomujeme víc než kdy jindy...

Foto z roku 2005

Jak pastelka potkala oko

12. října 2011 v 14:58 | Prinzeschen
Po dlouhé době příspěvek do rubriky "Vzpomínám" se zároveň krásně doplňuje se současným Tématem týdne o pastelkách. Jeden článek už jsem k němu sice napsala, ale kdo by nevyužil dalších múz, že?
Tak tedy jedna z mých vzpomínek na dětství je tvořena pastelkami - respektive jednou pastelkou a to tou, kterou jsem si tenkrát v nízkém věku málem zapíchla do oka. Ona (ta pastelka) v tom oku tedy doopravdy byla - ale naštěstí jen tak jemně. Nepředstavujte si, že projela bulvou a já si potom nosila svou oční kouli jako suvenýr na pastelce a strašila s ní lidi. Jen to trochu bolelo a hodně slzelo.
Stalo se to tenkrát - v dobách, kdy jsem s kvantem pastelek sedávala na posteli, takže občas se mi nějaká barevná tužka zakutálela a zmizela kdesi pod postelí v temných hlubinách, kam už lidské oko nedohlédlo, a když jsem ještě měla své objevitelské sklony. A jak se to tedy tenkrát seběhlo?
Pastelka (zlomená) spadla za postel a já se pro ni vydala.
Nemívali jsme tenkrát postele s úložnými prostory ale ty staré na dřevěných nožkách. Nebyl tedy žádný problém nacpat své drobné dětské tělíčko pod matraci a minuty či hodiny se tam plazit, schovávat, přemýšlet či pátrat po věcech domněle navždy ztracených, ve skutečnosti však jen uložených a uschovaných na horší časy. Takové výpravy jsem podnikala vážně ráda. Dnes to moc nechápu - při představě, že zmizím v tom úzkém a nízkém prostoru, kde člověk nemůže dýchat ani se hýbat, je tam tma, prach a různé bestie, a hlavně nikdo vám nedá jistotu, že se zase dostanete ven - se mi dělá krapet mdlo. V dobách minulých a při rozměrech značně menších jsem však podobné obavy nesdílela - zmizela jsem pod postelí, jen nožky mi trčely ven a rukama šátrala po všech těch pokladech, co jsem chtěla znovu objevit.
A tak nějak jsem našla i pastelku.
Nedbala jsem máminých rad, ať prostor opustím, a s pastelkou vesele šermovala kolem dokola, z důvodů ne příliš dobré koordinace dětských pohybů jsem to však nakonec nějak nevychytala a ten dřevěný klacík si bodla přímo do oka. To, že postrádal tuhu, mi zřejmě zachránilo oko - i když ostré dřevěné obložení taky nepříjemně píchalo do měkoučké bulvy a škrábalo snad až v mozku.
Nakonec z toho však nic tak hrozného nebylo, jak jsem psala nahoře - až na pár slzí, menší otok a ověření tvrzení, že maminka má vždycky pravdu (hlavně když říká - nelez pod postel a nehledej tam ty zlomené pastelky nebo si je píchneš do oka!)

Vzpomínky

19. února 2011 v 10:41 | Prinzeschen
Vzpomínky jsou hodně důležitou částí našeho života. Jsou součástí našeho vlastního já. Tvoří něco, co jsme byli, co jsme zažili a s kým. S každým rokem života je jich o něco víc - protože to, co předtím bylo přítomné, je vlastně už za několik chvil minulé a dostane to cejch vzpomínka. Některé z nich jsou milé, jiné nemilé, některé jsou plné strachu a jiné zase odvahy. Vzpomínky mají nejrůznější barvu a tvar, mají různé vlastnosti a vyvolávají v člověku různé pocity. Některé jsou spojené s písničkou, některé s člověkem, jiné s místem. Vzpomínky prostě jsou a vždycky budou neodmyslitelnou součástí života a nikdo by se jim neměl bránit. I když občas třeba bolí...
Proč ale tohle všechno píšu? Poslední dobou jsem měla čas hodně přemýšlet a najednou se v mé hlavě vyrojil roj přesně takových vzpomínek, o kterých jsem psala nahoře. Přišla jsem na to, že jich mám opravdu hodně a že už asi vážně nastala vhodná doba, někam je sepsat. Pokoušela jsem se o to už mnohokrát, však to znáte - psát si deníky, napsat paměti, vždyť i tady na blogu mám rubriku "Vzpomínám". Jenže tenkrát jsem to ještě neměla vše tak srovnané v hlavě anebo jsem snad byla ještě příliš "mladá", jestli mi rozumíte. Dnes ve svých 19 letech si myslím, že je toho opravdu hodně, co bych chtěla říct a co bezpodmínečně říct musím. Myslím si, že napsat by se to mělo, aby to nezmizelo někde ve stínech mé paměti. Jsem totiž jako každý jiný člověk a jak už jsem mnohokrát pronesla - lidé strašně lehce zapomínají. Ne snad, že by chtěli, ale ... prostě to přijde. Jenže já zapomenout nechci.
Rubrika "Vzpomínám" byla na tady blogu zatím málo frekventována, a to z mnoha různých důvodů. V nejbližší době by se ovšem měla zaplnit malými střípky z mého života, které pro mě znamenaly hodně anebo třeba i málo, ale ať tak nebo tak, už neodmyslitelně patří ke mně a mnoho z nich se podílelo na tom, že jsem ten, kdo právě teď jsem.
by Prinzeschen

Vánoce kdysi dávno...

24. prosince 2009 v 10:02 | Prinzeschen
Je to už tak pět, možná i šet let zpátky. Ale přesto si tenhle okamžik pamatuju dost jasně. Řekla bych, že od té doby jsem začala mít skutečně ráda Vánoce. Myslím Vánoce jako takové, ne jen kupu dárků pod stromečkem. Bylo mi jedenáct, takže ve škole to nebylo tak napjaté jako dnes. Odpoledne jsem mívala hodně času. I moje mamka ho měla. A tak jsme si ten klid a mír, který Vánoce přináší, užívaly spolu. Na okně svítila naše kometa z Quelle, jinak byla v pokoji tma. Z rádia se linuly staré cajdáky, které už by dnes nikdo neposlouchal. Topení krásně hřálo. A my jsme jen tak seděly, prohlížely si nové katalogy se stránkami nacpanými odshora až dolů vánočními ozdobami a prostě jen tak nasávaly vánoční atmosféru. Tenhle obrázek zůstane v mé hlavě asi navždy. I když se hodně věcí mění - my už nemáme čas jen tak si sednout, neposloucháme staré cajdáky a vůbec celé Vánoce pomalu ztrácí své kouzlo -, stejně nikdy nezapomenu na kouzla minulých dnů...
Tímto bych chtěla všem popřát krásné svátky, bohatou nadílku pod stromečkem a splnění všech přání.

NEkámošky

18. prosince 2009 v 18:26 | Prinzeschen
Vzpomínám, jak jsem byla hrozně naštvaná na to, proč jsou takové. J. a M. se hrozně změnily. Měla jsem je fakt ráda a pak tohle...Nepárala jsem se s nimi. Obvykle to dělám - s nikým se nepárám. Od té doby jsme spolu nemluvily. Rozhodně ne jako kamarádky. Myslela jsem si, že jsou ty nejhorší kámošky na světě. Viděla jsem u nich spoustu vlastností, které jsem předtím z různých důvodů (zřejmě z vlastní blbosti) přehlížela.
Dnes bych se jim měla omluvit. Zdaleka nejsou tak hrozné. Byly sice divné, ale rozhodně ne úplně příšerné. Teď jsem potkala nové a mnohem horší "kámošky". Vlastní spíš ne-kámošky. Zaplaťpánbůh, že i s nimi jsem udělala rychlý proces. Zřejmě si to ještě vypiju, ale nebudu se bavit s lidmi, za které bych se musela stydět. Být dál členem jejich "party" - musela bych se stydět i za sebe.

Sušený

17. prosince 2009 v 19:25 | Prinzeschen
Dnes jsem si vzpomněla, jak jsme si na základce nosili přes prázdniny kytky domů, aby neuschly. Taky jste to dělali? Každej vyfasoval jednu oškubanou rostlinu v ošoupaným květináči a nesl si ji do svého pokojíku, kde jí měl trochu ulehčit život. Když pak začala škola, vrátil ji na původní místo. A příští rok se to opakovalo znovu. Na střední se tohle nedělá. Tam nikdo dokonce chudáky kytky ani nezalije...A pak proč je ve třídách málo kyslíku...
 
 

Reklama