Říše upírů a víl

Musíme si promluvit

15. dubna 2009 v 18:51 | Prinzeschen
Za prvé úžasná knížka, která mi přes svých 500 stránek utekla jako voda.
Za druhé můj častý pocit - touha rozebírat vše a všude a vždycky až do nejmenšího drobečku.
Za třetí momentální rozpoložení, kdy mám pocit, že ani miliony slov by nedokázaly popsat momentální pesimistické pocity a skepsi. Jak jinak bych to mohla nazvat. Mám chuť si stoupnout někam doprostřed lesa a rozkřičet se z plných sil. A křičet až do ochraptění. Jak nesnáším tenhle svět a tyhle lidi. Ne všechny samozřejmě. Ale je jich dost : machýrci, kopírky, pozéři, lháři, falešný kamarádi...
Ne, nikdo z nás není svatý, ale co je moc, to je moc...A mému neovládanému vědomí asi jednou rupne v bedně
...:-X

...Ztracená...

14. dubna 2009 v 16:57 | Prinzeschen
Někdy, když se jen tak ve škole zadívám z okna a všimnu si mouchy, která zmateně krouží nad okenním sklem, připadám si jako ona. Ztracená a zmatená. Uvržená do úplně jiného světa, který neznám a nehodí se pro mě. Z kterého není úniku. A nikdo nepodá pomocnou ruku, nepomůže mi překonat tu nekonečnou bariéru. Vždyť jsem přece jen další z těch much, které uvízly za oknem a potřebují zaplácnout...
Je to smutné zjistit, do jakého světa se každé ráno probouzíme. Násilí, nestvůrnost, zvrhlost, drogy, opuštěné děti, války, domácí násilí, opilost, závislost, znásilňování, únosy, vraždy, krádeže, hon za penězmi, umělost, honba pro dokonalost, povrchnost, hloupost...Můžeme se pak divit, že lidé hledají nejrůznější útěky od reality? Že se rodí další a další hnusáci?
Vím, zním dnes trochu pesimisticky. Možná by mnozí namítli, že tak hrozné to není, že hledám to špatné. Ale mohli by s rukou na srdci říct, že svět takový není? Že je dobrý, a ne zlý? Že lidé nejsou takoví, jací jsou, ale jiní? Nenutím je odpovídat, možná ani odpověď znát nechci. Ráda se nechávám uklidnit představou, že přece jen je možné žít líp a že radovat se není tak těžké, když člověk ví jak na to.
A proto bych jako obrázek pod tento pesimismem nasáklý článek zvolila žlutou pampelišku rostoucí v trávě jako jednu z maličkostí, která dokáže vyvolat na mé tváři úsměv.

Myšlenky

13. dubna 2009 v 17:48 | Prinzeschen
Už moc dlouho jsem byla zticha. Což je pro mě netypické. Já mluvím pořád. Dnes si myslím, že je ten pravý den, pustit se do psaní na blog. Dokonce bych nemusela mít svoje typické záseky, kdy hledám vhodná slova, ale mohla bych psát hezky a plynule. O myšlenkách v mé hlavě. A že jich je. Mnohokrát se ptám, jak se tam vůbec vejdou a jakto, že tam tak dlouho přežijí. To víte, já nezapomínám. Naopak. Pamatuju si až nesmyslné detaily, slova, osoby...Nelehký úděl. Ale má to i svoje klady. Když si totiž nějakou z mých myšlenek nezapíšu do sklerotníku, je tu velká pravděpodobnost, že si ji beztak pamatuji. A to mě dokáže utěšit (aspoň na chvíli).
Přemýšlela jsem už o tom, že své myšlenky budu někam psát. Třeba na volné listy papíru nebo do počítače. O něco jsem se už i pokoušela. Jenže není to vůbec tak jednoduché. Některé myšlenky jsou krásnější v hlavě. A když se vysloví, jako by ztrácely ten svůj barevný a proměnlivý odstín, který tolik upoutal. Najednou se zdají být obyčejné a nudné. Jen tak ležící myšlenky. Naopak jiné jsou tak cenné, že je těžké je vůbec říct. Někomu říct. Takové si hýčkám, jsou to jen moje pravdy nebo ty nejtemnější kouty duše, které by nikdy neměly spatřit světlo světa. Jenže být jejich nositelem je těžší než se zdá. Tolikrát se ptám, jestli vlastně nejsem zpoloviny lhář, jestli něco jen nepředstírám a nehraju, když si NĚCO nechávám pro sebe. A ne, že by šlo o nepěkné pravdy. Spíš bolí. A napsat někam tohle? Svěřit to někomu cizímu? Ne, to není zrovna můj styl. Chápejte - jsem uzavřený člověk. Mám jen blízké přátelé. A ani ti neznají každou buňku v mém těle. Mám jen svůj svět, který se mi přizpůsobuje. Když potřebuju, je zlý. Když se to hodí, udělám si z něj ráj na zemi. Hlavní je, že mi v něm je dobře.
Ale abych nezapomněla, jsou tu ještě dva zásadní problémy. A to, že ty nejlepší myšlenky se rodí téměř vždy večer nebo v noci. Určitě znáte ten pocit, kdy nemůžete spát a najednou přejímáte nejen nad dnem, který vás čeká, ale i nad ostatními věcmi. V těch chvílích jsem si téměř jistá, že mě už nikdy nic lepšího nenapadne. Ale přesto se nepřemluvím vstát, vylézt z té teplé postele a jít se věnovat psaní. Och....a pak je tu taky ještě jeden problém. Ta věčná vtíravá otázka - a co když to dokážu napsat líp? Co když tenhle úvod, tenhle závěr, tahle stať - není stoprocentní a já vymyslím, ještě tisíc jiných možností jak to napsat lépe.
Inu, s psaním jsou jen samé "potíže".
A přesto se ho nedokážu vzdát...

Tattoo

1. dubna 2009 v 17:19 | Prinzeschen
Dnes jsem se s kamarádkou Evčou vypravila do salónu na tetování. Já jen jako psychická podpora. Zpočátku jsem si říkala, proč ta Evča tolik šílí, že to určitě bude hračka. Brzy mi došel můj omyl. Vůbec to nebylo tak snadné jak se zdá. Takže jsme nakonec obě byly rády, že jsem tam (aspoň to tipuju). Moje záprstní kůstky byly lámany pod tlakem Evčina stisku, kalhoty byly trhány, když jsem zrovna měnila ruku a podobně. Přesto mi tenhle výlet něco dal.
Vždycky jsem si myslela, že já tetování chtít nebudu. Ale tohle mě nadchlo a MOŽNÁ, opakuji MOŽNÁ, bych se do toho nechala navrtat. Vidím to na ještěrku nebo nějaké hádě na mou nožku. Víte, jako náramek na nohu. Ale chce to ještě hodně času na rozmýšlení...

Heath Ledger alias Joker

14. března 2009 v 18:00 | Prinzeschen
Dnes jsem konečně viděla Temného rytíře. Těšila jsem se na ten film. Všude jsem četla příznivé kritiky, film vydělal nespočet peněz a co je také důležité - hraje v něm Heath Ledger. Můj oblíbený herec. Oblíbená osobnost. Byla to jeho poslední role. Osudová, řekla bych. Dostal za ni Oscara. Toužila jsem to vidět. A dnes se to konečně stalo...A můj názor?
Nejprve se vyjádřím k Jokerovi. Je to "dokonalá" postava. Alespoň pro film. Nedává smysl. Je nevypočitatelný. Nevysvětlitelný. Může udělat cokoliv, kdykoliv a kdekoliv. Nezná žádné hranice. Nic pro něj není problémem. Pohrává si s psychikou lidí, dohání je až na samý okraj. Snaží se v nich najít kousek zrůdy, který podle něj v sobě má každý. Staví je do neřešitelných situací. Přesto to dělá fikaně a psychologicky. Je chytrý. Až ďábelsky. Jeho činy jsou prováděny s noblesní elegancí bez toho, aniž by se dlouho promýšlel. Joker neplánuje. On jedná. Nemá svědomí. Neohlíží se po jiných. Je princem chaosu. A ten dokáže vyvolat opravdu skvěle. A sám také nemá strach. Postaví se proti mafiánům beze strachu a úcty. Je šílený. Přesto si vás svým šílenstvím podmaní a nakonec snad fandíte jemu, aby Batmana porazil. To co říká, může být tak bolestně pravdivé - i když se to zdá utopené v šílenství jeho vědomí. Joker je bezpochyby jedna z nejlepších postav filmu.
A Heath Ledger? Myslím, že jeho obsazení byla trefa do černého. Dokázal se do role trefit, převtělit se do ní. On nebyl herec, který hraje Jokera - on sám byl Jokerem. Pronášel vše tak věrohodně. Dělal nejrůznější grimasy - mlaskal, olizoval se, ďábelsky se smál. Vytvořil Jokerovu chůzi, to on je pánem jeho šílenství. Dokázal to. Znovu se pohroužil do své role a udělal z ní něco precizního. Neocenitelného.Vytvořil umělecké dílo hodně obdivu. Je velmi smutné, že takto nadějný talent tak brzy zemřel. Snad to byla role Jokera, která mu přinesla obdiv a uznání celého světa, ale i předčasně ukončila jeho životní cestu. Oscar byl naprosto na místě. Možná teď budu přehánět - ale úplně zastínil hlavní postavu Batmana. Tento film nepatřil gothamskému rytíři - ale právě šílenému Jokerovi...

Po smrti?

11. března 2009 v 19:38 | Prinzeschen
Nabízí se otázka a spousta lidí na ni chce odpověď - co bude po smrti? Nikdo to neví, všichni se jen domnívají. Ale zjistí to každý. Jednou...
Mnozí si myslí, že po smrti je ráj. Nebe? Prostě místo, kam pokračuje lidská duše a žije dál. Ať už v nebi nebo někde na Zemi v neviditelné podobě bloudí mezi námi. Možná se jen převtělí do jiného a žije dál.
Je tu ale i spousta skeptiků, kteří vidí tento poslední odpočinek úplně jinak. Smrtí vše končí. Nic nezačíná. Tělesná schránka zestárne, oslabí se a pak jednoho dne už prostě nemá sílu jít dál. A duše? Vždyť nic takového není. Je to jen náhoda, soustava buněk a nervů, která z nás dělá lidi. A když tohle jednou vyhasne - blaf. Je to jako když spíte. Nic nevidíte, neslyšíte, necítíte. Jakoby jste nebyli. Nejste.
A já? Jsem pesimista, přikláním se teda na stranu skeptiků. Jenže - mám pocit, že v každém z nás hlodá malý červíček, který nás nutí říkat věci typu: určitě někde nahoře je, dívá se na nás...A to je zážeh víry, ne?

Den D

7. března 2009 v 8:14
Jsou dny, které vám změní život. Dny, kdy ztratíte naději, kdy ztratíte veškeré světlo života. Pro mě se tímhle dnem stal dnešek. Dnešek, který mi vzal všechny sny. Bodá mě do srdce, zarývá se do mozku a zrychluje můj dech. Zbavuje mě sil, i těch nejobyčejnějších pohybů. Zabil můj úsměv, nemám už z čeho se radovat. Nejsem schopná vnímat čas nebo prostor. Vnímám jen tenhle zpočátku obyčejný den, který ale navždy změnil můj život. Změnil mě, možná celý svět.
Náhle je všechno černobílé. Marně hledám barvy, marně hledám svit slunce. Všude je jen tma, stíny. Celý svět se ponořil do šedi, ponořil se do mračen a někde uprostřed tohohle všeho stojím já. Sama uprostřed celého světa. Rozhlížím se, hledám lidskou tvář, hledám davy lidí na jindy přeplněných ulicích. Hledám ruku, která by mě nenechala upadnout. Hledám někoho, kdo mě zachrání, kdo mě vytáhne z hlubin. Hledám pomoc.
Ale nenacházím nic. Jsem tu jen já. Ztracená a utopená v temnotách svých myšlenek a tohohle dne.
A chci z toho pryč. Chci utéct. Jenže to nejde. Už nemám sil. Nemám síly postavit se znovu na nohy a přemalovat všechnu tu šeď kolem mě na barevný svět plný radosti a úsměvu. Ne - krutost je všudypřítomná. Ale v tomhle šedém světě, na mě aspoň tolik nedosáhne. Zůstávám zde a už navždy budu mít v myšlenkách den, který mi tak moc změnil život a dovedl mě k rozhodnutí vyměnit můj pohádkový vysněný svět za stíny strachu a bolesti…
Když jsem kdysi dávno tohle psala, bylo mi fajn. Možná ne tak úplně, ale bylo. Asi by mě překvapilo, kdyby mi někdo řekl, že jednoho dne budu zažívat ty samé pocity jen ještě stokrát horší, protože budou skutečné.

Popis spolužáka

5. března 2009 v 16:24 | Prinzeschen
Na první pohled byste ji mohli lehce přehlédnout. Skoro se totiž ztrácí v záplavě přerostlých spolužáků. Když se však podíváte lépe, nemůžete si nevšimnout jejích zvláštních očí, hrajících snad všemi odstíny modři, které jsou schované pod sklíčky kaleidoskopu nabízejícími zcela jiný pohled na její jemnou tvář. Má opravdu jemné rysy. Symetrický obličej s malým nosíkem připomínající drobný knoflíček je lemován každou chvíli jinak barevnými a upravenými vlasy. Sem tam jí do očí padá rozverná ofinka, jindy vlasy pevně drží ve svých rukou a zkrotí je v uzlu. Mohou se lesknout a odrážet sluneční paprsky do všech koutů světa, stejně tak občas připomínají tmavé havraní peří. Dominantou jejího obličeje je však neustálý úsměv, otvírající snad všechny dveře. A jakých grimas je s nimi schopná.! Pitvoří se, chechtá z plných plic, šklebí se, dělá opičky…Nejčastěji se však právě usmívá. Je zajímavá a výrazná. Nezapadá do řady. Naopak - i se svou malou postavou vyčnívá.
A jaká vlastně je? Jako anděl s ďáblem v těle. Je svá. Hlučná a upovídaná. Překřičí kde koho a nesouhlasit umí opravdu hlasitě. Vypadá klidná, na tvářích jí pořád pohrává ten věčně provokující úsměv a pak - vybuchne jako sopka. Ale i to na ní člověk musí mít rád. Podmaní si ho svými jinými vlastnostmi. Zatáhne ho do děje historek, které vypráví a při tom divoce šermuje rukama. Je dobrým posluchačem, člověk by řekl, že hltá každé slovo. Snaží se najít řešení, když se vyskytne nějaký problém. Nezastírá, upřímně říká, co si myslí. Nepotřebuje se za někoho schovávat, je to silná osobnost a své problémy dokáže řešit sama. Také je chytrá, ale v dobrém slova smyslu. Není ten typ vychytralé a mazané lišky dělající věci jen pro svůj prospěch. Jedna vlastnost doplňuje druhou. Připomíná to skládanku složenou z mnoha dílků, které do sebe ale dokonale zapadají. A vytvoří tuto malou velkou a nenahraditelnou osobu.

Přestávka v naší třídě

5. března 2009 v 16:18 | Prinzeschen
Crrr. Zvonek zvoní. Škola končí? Ne, to jen začíná přestávka. Unaveně se rozhlédnu po třídě a mám možnost na vlastní oči vidět, jak mrtví ožívají. Les protahujících se rukou míří až k nebesům. Ústa se otvírají v zívnutích a víčka by nejradši přikryla oči za účelem hlubokého spánku. Rozlámaná těla se pomalu vyprošťují z lavic a vypadá to, jakoby se snažila osvojit si znovu pohyb. Mozky si dávají chvilkový oddech, Po chvilce nepozornosti se rozhlédnu znovu a zjišťuji, že nás v místnosti zůstalo jen pár. Ale kde jsou ostatní? Kam zmizeli?
Ruch začíná sílit i bez nich. Lavice a židle se hýbají a šoupají, pytlíky a obaly od svačin šustí jako o život, ozývá se chroupání a spokojené mlaskání. Když každý spořádá svou pochoutku, začíná se debatovat. Jeden hlas se snaží překřičet druhý, ozývá se smích, řeší se vážná i nevýznamná témata. Skupinka "přeživších" se drží u sebe a nevnímá čas. O tom, že se přestávka již chýlí ke konci, napovídá návrat našich "ztracených". Hluk roste, šustění také sílí. Zábava je v plném proudu. A pak se zase ozve to příšerné drnčení ďábelského stroje. Zvonek zvoní - to už přestávka opravdu končí?

Dilema

22. února 2009 v 9:56 | Prinzeschen
Od včerejšího dne mě ovládá jakési zvláštní dilema. Nevím, jak jinak to nazvat. Zvažuji správnost svých minulých kroků a musím kroutit hlavou. Ne, nebylo to správně. Neměla jsem to dělat. Ale jak člověk pozná, co je správné, když je právě zlomený a bolí ho každá buňka v těle? Dají se vůbec v takových chvílích dělat správná rozhodnutí? Může si jedinec zachovat svou hrdost - nebo spíš tu poslední špetku, co mu zbyla? V mém případě to tak nedopadlo...A od té doby - kdo ví - se mi zdá, že o sobě pochybuji čím dál víc. Za někoho jsem se měla, za osobnost, za člověka, který to zvládne, postaví se všemu a všem. Opak je pravdou. Slaboch bez hrdosti, hystericky polykající slzy - to jsem já...Až při tom zamrazí v zádech, když slyšíte právě vyslovenou pravdu. O to víc, když si to řeknete sami. A kdo vás lépe zná než vy sami?Ne, nechci se litovat, to i při svém slabošství nemám ve zvyku. Nepotřebuji ani lítost ostatních. Spíš by to chtělo nový příval síly a snad smíření...Vyrovnanost je to po čem prahnu ze všeho nejvíc...Už konečně pohřbít minulost, nevidět ji před sebou každý večer. Souhlasit s mými minulými činy, ať už byly špatné nebo dobře. Sebrat ty síly a pustit se konečně do toho, co CHCI!
Co vážně CHCI!
 
 

Reklama