Říše upírů a víl

Zvláštní...

21. prosince 2009 v 9:44 | Prinzeschen
Lidé jsou velmi zvláštní druh. Rádi se hádají, postrkují, perou, přou, dohadují, pomlouvají, hašteří, nadávají si, podceňují jiné, soudí dvojím metrem, lžou, tají; jsou nepřejícní, závistiví, zlí, necitliví, falešní jako pětník, vypočítaví; přetvařují se, vymýšlejí si, myslí jen sami na sebe a tak dál. Je toho spoustu a člověk se ptá, proč to všechno? I když každý jsme nějaký, všichni jsme přece stejní - ze stejných kostí, ze stejných svalů a stejných buněk. Každý z nás prožívá pořád dokola ty samé pocity, ať už je to zlost, radost, smutek, bezmoc, naděje, štěstí, zuřivost, láska, nenávist...Každý máme někoho rádi a někdo má rád nás. Každého z nás by někdo postrádal, chyběli bychom mu a bez nás by byl jeho svět prázdný. Každý z nás by chtěl najít své štěstí. Škoda, že ti ostatní, ač sami touží po tom samém, mu hází klacky pod nohy. Inu, člověk je opravdu velmi zvláštní druh a myšlení mu bohužel někdy více škodí, protože právě v něm se rodí ty nejhorší intriky...

Oběť času

12. prosince 2009 v 18:14 | Prinzeschen
Nejhorší na životě je to, že čas plyne tak rychle. Sám život utíká a nedovoluje lidem se zastavit. Ani se nenadějete a jeden den je pryč. Ze dne je rok a z roku deset let. Bylo vám pět, najednou je vám patnáct, padesát a sto. Nepřijde nám to tak dlouho, co jsme sami byli dětmi a pak je sami máme. A i oni mají děti. A tak to jde pořád dokola.
Ani se nenadějete a den je pryč. Zjistíte, že jste vlastně nic nestihli. Všechny ty hezké chvíle moc rychle utekly. Jsou pryč. Následuje nový den...
Sledujete svoje rodiče a prarodiče, jak pomalu stárnou, šediví jim vlasy a na tváři se objevují vrásky. Vidíte, že jim dělá problém vstát, slyšíte, co všechno je bolí a nepamatujete si, že by to někdy bylo takové. To, že někdy vypadali jinak, vám připomenou jen jejich staré fotky.
Koupíte si novou věc. Slouží vám týden, měsíc, rok - a najednou už není nová, je po ní a nefunguje. Stane se to s hračkou, která se rozpáře, s knihou, která se roztrhne, s pračkou, která přestane fungovat, s náramkem, který se roztrhne. Byly a jednoho dne nejsou. Smetl je čas.
Před třemi roky jsem si našla Pana Božského. A po tom jednom společném dni jsem nebyla schopna myslet na to, jaké to bude jednou za tři roky. Vlastně jsem ani nedoufala, že by se to mohlo splnit. A hele - nastalo to, je to tu. Jen matně si vybavuji naše první dny a přijde mi, že čas to všechno nějak rychle nechat odplynout. Vrátila bych se do těch pěkných dnů, milých úsměvů - jenže to nejde.
Všichni na tomhle světě jsme oběti času. A nenaděláme nic...

Pofidérní

30. listopadu 2009 v 18:29 | Prinzeschen
Myslela jsem si, že mě nikdy nemůže rozhodit lidská hloupost, ale jak se zdá, ta je všemohoucí. Jo, přiznávám, jsem tak trochu mimo. Nevěděla jsem o sobě, že se mě tak dotkne, když o mně někdo říká špatné věci. Ale stalo se a přiznávám, jsem dotčená. Vlastně jsem nikdy nepochybovala o tom, že pravda a láska zvítězí, jak hlásá naše standarta. Teď musím smutně konstatovat - nyní pochybuji. Nezvítězila ani láska, natož pravda. Můj svět je třeba plný lží. Ne že bych si za to mohla sama, ale můžou za to ti kolem mě. Ano, ti z kterých jsem tolik rozhozená. Ti, kteří se mě dotkli. Ti, kteří způsobují, že naše standarta lže a pravda nevítězí. A víte, co je nejhorší? Že za tu svini jsem nakonec já. Jen proto, že neskáču tak, jak druzí pískají, hned mi vpálí, že jsem se změnila k horšímu a zasloužím si nakopat. Super. To člověka příjemně povzbudí. Zvlášť když s takovouhle cháskou stráví polovinu tejdne a musí poslouchat jejich kecy a kecy a kecy, pořád dokola. Jsem z toho tak mimo, že nemůžu ani psát. Což je docela tragédie :P Už chci vánoční prázdniny. Poslední dobou je totiž všechno ňáký pofidérní. Až moc pofidérní na mou křehkou hlavu...

Růžové brýle

27. listopadu 2009 v 18:30 | Prinzeschen
Kdysi jsem celý svět viděla růžově. A především lidé mi přišli skvělí. Dneska už jsem sundala svoje růžové brýle a vidím realitu. Svět je pěkně nespravedlivý. A někteřé lidé si rozhodně nezaslouží nálepku přátelé. Škoda, že takové věci člověku docházejí až příliš pozdě...
*
Právě poslouchám písničku od Guns 'N' Roses, která se jmenuje Welcome to The Jungle a divím se, že jsem ji předtím nikdy neslyšela. Je to fakt dobrá skladba. Poslední dobou mě to hodně táhne k rocku (ne že by dřív netáhlo, ale teď je to zase intenzivnější). Za chvíli si asi pustím Smoke on the Water. Tu mám taky ráda.
*
Dělám si starosti s tou rozepsanou povídkou, která ne a ne dospět ke konci. Máknu na tom. Fakt jo. Už mám totiž nápady na nové věci.
*
Vážně uvažuju nad tetováním. Ale pořád nevím, jestli do toho jít nebo ne
*
Píšu tak trochu zmateně, že? Jaksi bez rozmyslu a o blbostech. Inu, život je změna. Dneska to potřebuju odlehčit...

Charaktery

26. listopadu 2009 v 17:38 | Prinzeschen
Jo charakter, ten se pozná opravdu už v dětských letech. Ať už na tom, že ve školce někdo bere jiným hračky nebo se rád pere s ostatními kloučky a tahá děvčata za copánky. Což o to - ve školce je to možná neškodné zlobení, zábava, která nikomu neublíží. Horší je, když si někdo svůj "charakter" (vlastně spíš NEcharakter) odnese i do dalšího věku. Jako například pár lidí, které znám. To potom sedíte, zíráte a nestačíte se divit. V těle halabána s dlouhýma nohama a potetovanými pažemi se pořád ukrývá ta nepřejícná dětská dušička, která kdysi holkám zvedala sukně a házela jim s penálem. Smutné na tom je , že halabán vyměnil penál za míč, který nepoužívá na hraní, nýbrž jako zbraň na rozbití něčí hlavy. Charakterně - samozřejmě - se ani neomluví, k tomu se přece nesníží. S bandou hloupých slepic za sebou jde situaci rázně řešit třídním převratem - povzbuzen, že jedná správně. Nejedná. To ovšem neví a zřejmě mu to nikdo neřekne. Sama sebe se ptám, co z něj jednou asi vyroste. A jestli k tomu lidi budou stejně slepí jako teď (podle mého názoru nejsou slepí, ale hloupí. Říkat jim to ale nebudu - zítra by mě rozmázli jako něco na botě)? Jestli mu opravdu budou žrát tu masku hodného hocha. (Pokud sami nemají masku velmi hodných a poctivých lidí, kteří by přece nikdy neřekli nic špatného).
Nevím jak vy, ale já mám ráda jasno, s kým to vlastně jednám. S tímhle klukem bych nejednala. Jednoduše proto, že nemá rozum. A neumí se chovat. Což jsou dvě věci, které u lidí požaduji. Odpusťte mi to, ale s necharakterními idioty se nehádám. Jednoduše proto, že život je moc krátký na věčné vysvětlování a obhajování sebe sama před pokroucenými ideály potetovaných halabánů a shluklých slepic.
(Tolik o mém dnu ve škole)

Muset

22. listopadu 2009 v 13:52 | Prinzeschen
Nikdy jsem nebyla příznivcem toho otřepaného slova "muset". Podle mě člověk nic nemusí - kromě toho umřít. A protože to není zrovna příjemná činnost, říkám si, že prostě nemusím nic. Teď asi budu muset (a je to tu zase - to ohavné slovo. Všimli jste si vůbec jak často je používané? Musíš si zlepšit známky. Musíš vynést koš. Musíš se chovat slušně...Musíš, musíš musíš...A co když já sakra nechci muset?) změnit svůj přístup. Musím se dát trochu dohromady, protože jinak se asi brzo doženu na psychiatrii. Ne, vážně - mám toho po krk, vyčítám si, že nemůžu najednou nic napsat, prostě mi to nejde; do školy se mi nechce a to speciálně kvůli natvrdlým pomlouvačným krávám (promiňte krávy - ta zvířata), které na vás nenechají nit suchou a kvůli stupidní učitelce tělocviku, která mi řekla, že jsem tlustá a já se od té doby pomalu bojím ukazovat na ulici; ještě že mám aspoň Pana Božského, i když i s ním je to kolikrát těžké. Musím se dát dohromady. Já vím, že nemusím. Ale bylo by to fajn. A ke všemu si musím udělat věci do školy - nebo mi to tady za chvíli všechno exploduje. Třeba ročníková práce z odpadů. Nevím, co mě to napadlo brát si autovraky. Teď už to nezměním. Tak s tím aspoň musím pohnout. A teď už bych asi měla zmlknout, co?...

Návštěvníci z říše spamů

21. října 2009 v 19:18 | Prinzeschen
Tak já vám tedy něco řeknu - a tohle je článek pro všechny Debilxie v soutěžích, Miluju-pixelky s.r.o a podobné zbytečné existence otravující mou stránku svou přítomností. NE, nejsem tu proto, abych vám dávala hlasy v soutěžích podobně zbytečných jako jste vy sami. Moje stránka NENÍ místo, kde budete o tyhle "hlásky" žebrat a zahlcovat mi moje pracně vymyšlené články svými nesmyslnými podlézavými komentáři. Díky, tvůj hlásek, který mi vrátíš, když ti ho dám já, nepotřebuju. Snažím se z toho tady udělat trochu seriózní stránku a vy - a hlavně ty Debilxie, se mi tady z toho snažíte udělat cirkus! Což se mi vůbec nelíbí. Takže se opovažte ještě někdy naklepat svými vyhublými prstíky adresu mé stránky a zanechávat mi tady vaše spamy. Jestli to uděláte, pamatujte, že si vás najdu - já nebo můj žolík, to už máte jedno (viz. Žolík).Seriózní návštěvníci vítáni :P

Konečná stanice - vystupovat

2. října 2009 v 18:00 | Prinzeschen
Jenom vzduchoprázdno v hlavě a kde nic tu nic. Chtěla jsem napsat fejeton. Nebo nějakou delší úvahu. Klidně i kratší úvahu. Ale nejde to. Nemůžu. Já v poslední době vlastně nemůžu vůbec nic. Kde se to tu tak náhle vzalo? Proč mi ten ohavný vetřelec vlezl do hlavy a vysál z ní všechny myšlenky? Ba ne - všechny ne. Jen ty kreativní, povzbuzující, hezké a plánující. Ty ostatní - zlé, nenávistné, depresivní tam nechal. A snad je dokonce povzbudil. Takže teď nemůžu psát, nemůžu nic vyrábět, nemůžu ani myslet na nějakou budoucnost. Mám jen pocit, že už bych měla vystoupit. Že můj vlak mi ujel. A já sedím v tom se špatným číslem, který mě veze do špatné stanice. Tam, kam nechci...Kde mě nic nečeká. Kéž bych tak v sobě našla sílu vyskočit za jízdy a najít ten správný směr...Nejen hloupě sedět v tom nechtěném vlaku a utápět se v...v čem vlastně? Sebelítosti, realitě nebo klamu?

Všude dobře, doma nejlíp

28. srpna 2009 v 18:22 | Prinzeschen
Sedím si takhle jednou na lavičce v počmárané zastávce, sleduji vrcholky paneláků a slunce chýlící se k západu. Pozoruji listy, jak se komíhají ve větru a šustí, snažím se zachytit některou z tváří řidičů, kteří projíždějí po hlavní silnici, kterou dobře znám. Všechno tu dobře znám. Ve městě, kde jsem se narodila, ve městě, kde jsem vyrůstala, tam, kde bydlím celý svůj krátký život. Vyvolává to ve mně vskutku zvláštní pocit. Všechno se mi to zdá malé, oprýskané, tak přízemní k mým velkým plánům…Ale zároveň je to krásné a uklidňující. Všechny ty známé ulice, které poskytnou objetí, když nevíte, kam jít. Parky, kde se můžete sejít s partou kamarádů, se kterými jste chodili už do školky a vlastně je pořád vídáte. Obchody, v nichž vás vítají tváře prodavačů, které znáte a kterým rádi věnujete úsměv, protože máte pocit, že nakupujete u starého známého. Je to všechno malé, šedivé a nudné - a přesto na světě nenajdete krásnějšího divu než je domov. Nejde jen o dům, ve kterém bydlíte - domov, to je město, které znáte, ve kterém se cítíte volní a ke kterému chováte city. Je to místo, ke kterému vás vážou vzpomínky. To, jak jste s dědou chodili na kolotoče, s mámou na náměstí na zmrzlinu. Je to park, kde jste dali první nesmělou pusu nějakému klukovi nebo holce. Cesta, kde jste poprvé spadli na kole a jiná, kde jste na něj znovu nasedli. Je to spousta melancholie, spousta lásky i nenávisti. Říkám si, že až jednou roztáhnu křídla a vyletím z hnízda, jak dlouho mi bude trvat, než si zvyknu na jiné ulice, na jiný dům…Jak dlouho bude trvat, než si vytvořím nové city, než získám nový domov? Těším se na to, ale zároveň mě to děsí. Ptám se na hlouposti - bude tam foukat ten samý vítr jako doma? Bude tam svítit to samé slunce? A co stromy? Co motýli? Co ptáci? Co děti? Co lidé? Bude to všechno jiné? Bude tam někdy můj skutečný domov? Budu se cítit dobře? Nebo budu nostalgicky vzpomínat na malé ušmudlané náměstí, na Tesařovu cestu, na Loučky, na všechno to, co bude daleko? Odpovědi neznám a ještě potrvá, než je dostanu. Ale jedno vím už teď - ani ve velkém světě nikdy nezapomenu na malé městečko v severních Čechách, které už navždy budu nazývat domovem…

Až na dno

30. července 2009 v 19:50 | Prinzeschen
Jaká jsem? Já vlastně ani nevím. Někdy jsem veselá, jindy se utápím v depresích a nestačím si utírat slzy. Bývám lehkomyslná, stejně jako přemýšlivá. Neodpouštím snadno a přitom sama toužím po mnohých odpuštěních. Nejsem ráda sama. A někdy přece jen vyhledávám samotu - místo, kde zmizím a budu se topit ve svých snech a nadějích. Jsem snílek a mám strach ze svých snů. Z jejich nesplnění a zametení pod koberec. Vážím si přátelství, a přesto jsem poznala jen málo lidí, kteří by mohli být mými přáteli. Často potřebuji změnu, přitom změny k smrti nesnáším. Cítím se jako hrdina, přesto dost často jsem vystrašená a na pokraji svých sil. Hledám inspiraci, a když ji najdu, mívám pocit, že není ta správná. Chtěla bych si věřit, a přesto stále pochybuji.
Potřebuju jistotu, místo toho se však vydávám na tenký led. Jsem zvláštní a přesto - se sama sobě zdám tak strašně obyčejná. Jsem vysoká a po spoustu let jsem byla tak malá, že bych se vešla do dlaně. Toužím, a přesto nechci. Chci, a přesto nemůžu. Občas si připadám černobílá. Jsem hodná i zlá, soucitná i nepřejícná, hysterická i klidná, cholerik i flegmatik. Skládám se z tolika kousků, že poskládat z nich mě, dá pořádně zabrat. Kdybyste mě rozbili kladivem, zřejmě už bych se nikdy nevrátila zpátky. Nenašel by se totiž nikdo, kdo by mě dokázal složit. Ani já bych to nedokázala. Nejsem totiž puzzle. Jsem člověk. Složitý člověk, který možná utíká před svou vlastní jednoduchostí. Anebo jednoduchý člověk schovávající se za svou složitostí? Kdo ví? Najít odpověď není snadné. Možná ani žádná není. Žádná slova nedokážou vyjádřit podstatu člověka, žádná slova nedokážou popsat život a jeho příchutě, kterých je tolik. Zažívám sladké dny, ty nejsladší, které bych chtěla ochutnat ještě tolikrát. Procházím zahradou plnou kyselosti, která až dohání k slzám. Setkávám se s neústupnou hořkostí, která se vloudí na jazyk a pak nechce odejít. I slaná chuť života dokáže zamotat hlavu…Nenapadá mě žádný příměr k životní situaci, a přitom před sebou vidím jasný obrázek takových slaných dnů. Dnů s nenahraditelnou chutí, která může být lahodná stejně tak jako až moc ostrá… Někdy jsem veselá a píšu řádky s nadhledem. A někdy mám prostě chuť být vážná a sáhnout až na dno své duše….
 
 

Reklama