Říše upírů a víl

Čtěte mě!

17. června 2010 v 13:19 | Prinzeschen
Víte, co by mě vážně potěšilo? Kdyby se lidé zase začali zajímat o knížky, o poezii a prózu. Kdyby zase začali číst a nelekali se mých dlouhých článků, básniček a povídek, ale naopak je hltali a komentovali, takže bychom pak o nich mohli zaujatě diskutovat a já bych věděla, že mám nějaké čtenáře, což by mě moc povzbudilo v tom psát dál a zlepšovat se, opravovat a neopakovat chyby a tak dál.Chtěla bych, aby se našel někdo, kdo by hltal osudy mých hrdinů tak jako já a rád by se mnou rozebíral to, co s nimi mám zrovna v plánu udělat, někdo, kdo by se nemohl dočkat dalších dílů...

Pak by mě taky potěšilo, kdybych mohla žít věčně a přečíst všechny knihy na světě, ale to je už trochu jiná (nesplnitelná) věc :)

Kéž by se mi splnila aspoň ta první...

by Tonyna

Úzkost

31. března 2010 v 18:37 | Prinzeschen
Teprve, když se má v životě člověka něco změnit, uvědomí si, kde vlastně žije. Mně má přijet návštěva z USA - moc sympatická slečna jménem Britt. A já najednou vidím, jak je svět kolem mě...ani nevím. Snad je jen trochu jiný, snad je dost jiný, snad je dokonce zlý...Mám strach. Bojím se zklamání z obou stran, ale i nesmyslných předsudků, na které jsem si už zvykla, bojím se chování lidí, které tady nebývá nejlepší a může všechno zkazit. Bojím se nepřijetí a zklamaných nadějí, které Britt do této návštěvy vkládá. Stravuje mě úzkost, že jí tu neposkytnu to, co čekala a hledala, protože to prostě nebude v mých silách...
Měla bych tyhle obavy zahodit, nestrachovat se a optimisticky se dívat do budoucna! Vždyť právě pesimismus všemu škodí a tahle návštěva má být skvělá zkušenost. Jenže to není tak snadné. Ne tady, kde žiju a ne ve škole, kam chodím. Všechno je tak komplikované, lidé tak povrchní a přízemní, tak škodolibí a nepřejícní...
Bude to ještě těžké, ale pokusím se to zvládnout co nejlíp a dát Čechům dobré jméno (i když si to možná ani nezaslouží...)
by IICI-IEII

Prst v sádře

12. března 2010 v 19:53 | Prinzeschen
Bohužel nemůžu moc psát - můj ukazováček je totiž ozdoben nádhernou bílou sádrou, která mi neumožňuje velkou pohyblivost. Takže příští tři týdny se zde budou objevovat asi jen fotky. No co - mám jich tu ještě hodně, aspoň je konečně všechny uveřejním.

Uvažováno

6. března 2010 v 10:05 | Prinzeschen
Nenávidím i miluju tenhle svět.
Nemyslím si, že existuje věta, která by lépe vystihovala moje nynější pocity. Nenávist i láska, radost ale i zklamání, hrdost a na druhé straně pohrdání. Jedním slovem chaos. To jediné, co tahle doba, ve které žijeme, zaručeně má a není lakomá každému kousek věnovat. Přežít se dá jedině s růžovými brýlemi na nose nebo rovnou s černou páskou přes oči. Ale běda, když ji sundáte. Máte pocit, že to co vidíte, vás zabije.
Přitom svět jako takový není zlý. A to je to, co na něm miluju. Všechnu tu krásu, kterou máme a která nám je nadosah. Mluvím o vysokých horách se zasněženými vrcholky, o průzračných modrých jezerech, o loukách plných květin, o lesích, řekách, potocích…Mám na mysli ty rozlehlé oceány plné tajemství a krásné písčité nebo kamenité pláže, studenou mořskou vodu a žhavé slunce nad našimi hlavami. Ráda pozoruji západy slunce, svítání, noční oblohu s měsícem a plnou hvězd. Miluju procházky v přírodě - byť jen v té české - a její tiché pohlazení, které do duše vlévá klid. Ale mluvím i o všech zvířatech, která na zemi žijí a všechna do jednoho jsou nevinná a krásná. Protože žádné z nich není zlé, nechce zabíjet je pro zábavu jako my lidé. Žádné z nich není ošklivé či nepotřebné a my nemáme právo je tak soudit. Žádné z nich si nezaslouží kruté jednání a zabíjení.
A pak jsme tu my lidé - druhá strana mince. Rub. My tohle všechno ničíme. Vše krásné demolujeme, devastujeme, zabíjíme…Nevážíme si nádherného daru, který nám byl dán. Jsme krutí, lhostejní, samolibí, hloupí. Hledíme si věcí jen, když z nich máme nějaký prospěch. Neváháme pokácet nádherné deštné pralesy jen pro peníze. Znečišťujeme vodu i vzduch. Stavíme další elektrárny, města, silnice na úkor naší Země a přírody. To nenávidím. Nenávidím svět a dobu, kdy lidé zapomněli na všechny morální hodnoty a zásady a jdou přes mrtvoly. Je hrozné vidět, čeho všeho jsou lidé schopni. V tu chvíli se stydím, že jsem příslušníkem takového druhu. Sice tak inteligentního, ale taky nezměrně krutého a všehoschopného… Nejhorší na tom všem je snad to, že lidé si za to ani nemohou sami. Může za to doba, ve které žijeme, která vyžaduje ostré lokty a chválí bezcharakterní svině. Na druhou stranu - ty tu žili vždy a Země nikdy nedostávala takhle na frak. Dobu si vytvořili sami lidé. Takže i oni jsou viníci a jednou na to tvrdě doplatí.
Co se týče mě, ráda bych s tím něco dělala. Změnila svět. Zakázala všem těm šéfům velkých firem ničení planety. Přemluvila ty malé kluky, aby neupalovali zaživa kočku, ale nechali ji odejít. Jenže to nejde. Nechci se vymlouvat, na to, že to nejde - ale je to tak. Většina planety je totiž příliš zabraná sama do sebe, do svých úspěchů a neúspěchů, než aby si našla čas věnovat se životnímu prostředí. Jsou prostě lhostejní. Na světě je příliš málo lidí, kterým se nelíbí, co se děje. A i kdyby tu snad někteří byli - co bychom zmohli proti celým vládám a státům, které žijí díky drancování Země? Bohužel nic. Takže ačkoli vím, co se děje a šíleně mě to žere, musím si den co den nasazovat alespoň ty růžové brýle, abych se úplně nezbláznila z hnusoty téhle civilizace …

Žiju si dvojím životem

3. února 2010 v 19:07 | Prinzeschen
Občas člověku ujedou nervy. Mně ujely dneska. Přímo vykolejily. Na hodině tělocviku to bylo zase číslo. Asi budu muset psát častěji na blog a zbavovat se veškeré té páry, která se usadí v kotli mého mozku. Nebo se zblázním...
I když kdo ví - po vyplnění takového testu jsem se dozvěděla, že možná už jsem blázen. A v podstatě nemám ani dvě, ale rovnou čtyři osobnosti. Sice o nich nevím, ale možná zapátrám, abych si večer měla s kým povídat, když nebudu moct spát.

Předsudky

2. února 2010 v 18:27 | Prinzeschen
Dneska jsem přišla ze školy (zase, ne výjimečně) naprosto znechucená. Žijeme ve světě, který se mi vůbec nelíbí. Společnost si hraje na děsně tolerantní: "Jo, to je v pohodě. Jasně, že nám nevadí, že se klukovi líbí kluk.", "Ale to nic - jen si nos to zvláštní černé oblečení, z toho jednou vyrosteš."nebo "Jistě miláčku, ženy mají stejná práva jako muži. Tak si oblče zástěrku a jdi mi připravit něco k jídlu, ano?" To jsou věty, které se pořád opakují. Jenže myslí je vůbec někdo vážně?
Jsem znechucená z toho, kolik předsudků lidé mají. Hloupé předsudky v našich hlavách, které se tam dostaly ani nevím jak, ale už se jich nezbavíme. Každý je má, úplně každý člověk na téhle planetě. Žijeme v době předsudků. Namítnete snad, že ne? Nebudu se pokoušet vám to vymlouvat, ale ruku na srdce - kdo si nezaťuká na čelo, když uvidí stokilovou dívku v minisukni a tričku nad pupík? Přitom - proč? V podstatě, co je na tom špatného být tlustý a chtít být sexy? Předsudky typu, že ženy jsou hlupačky hodící se maximálně tak na rozmnožování a vaření, že muži myslí jen na to jedno a starým lidem už to moc nemyslí, předsudky o tom, že blondýny jsou hloupé a holka s holkou přece chodit nemůže, protože to vypadá divně. Předsudky o tom, že tohle si na sebe přece vzít nemůžeme!, vždyť to vypadá hrozně...
I já je mám. Nenávidím feťáky, alkoholiky, muže, co bijí ženy, těžko se smiřuji s ultrapravicí a ultralevicí a se všemi podobnými hovádky, kteří musí někam patřit. Jsou to moje předsudky a nestydím se za ně, protože mi nepřijdou hloupé. Některé jsou možná i dobře opodstatněné...Co ale nechápu je, proč někdo pomlouvá učitelku kvůli tomu, co má na sobě - protože to se přece hodí pro mladší. Nebo proč někdo při představě Američana hned podotkne, ať si připravím hodně peněz na McDonald.
Vím, že se to netýká všech - ale lidská omezenost je někdy vážně zarážející...

Výblitky nesmyslů

26. ledna 2010 v 17:11 | Prinzeschen
Mám dilema. Stupidní nemístné dilema, které mívám každý den. Sakra jak dlouho může trvat, než se člověk najde? Kam s pocitem neschopnosti, stydlivosti? Kam se sebekritikou? Kde koupit nebo si aspoň vypůjčit trochu toho sebevědomí? Jak vybrat tu správnou cestu?
Strašně moc otázek, strašně málo odpovědí. Poslední dobou se vůbec nepoznávám. Stárnu a blbnu. Já jen, že bych chtěla něco vytvořit...Něco velkého. Ale nevím, jestli na to vůbec mám...Jo, "deprese" to je můj svět...Dokážu si ji vytvořit fak z čehokoliv.
Mou poslední obětí je psaní. Zatracený milovaný psaní. Mám ho tak ráda, ale přesto si v něm přijdu úplně nemožná. Jo, já vím - člověk o sobě musí pochybovat a pochybuje, bla bla bla...Ale někdy se to musí zastavit, no ne? Jednou se přece musím probudit a říct si - páni, tohle se mi povedlo. Takhle se nikdy neprobouzím. Oči otvírám obvykle s pocitem, že jsem úplně neschopná, protože píšu jednu povídku už 3 roky a bohužel tomu vůbec neodpovídá. Nebo proto, že pomalu ani nedokážu napsat něco delšího. Nechápu, jak někdo může napsat kapitolu o 22 stranách a patří mu za to můj obdiv. Moje kapitoly obvykle mívají kolem 1-2 stránek. Slabota. Jenže víc toho prostě nejde. Možná si vybírám blbá témata, já nevím. Jen vím to, že jsem asi málo důsledná. A vůbec - jsem fakt úplně nemožná. Jak takhle můžu něco napsat? Vždyť v poslední době mi chybí byť i sebemenší myšlenka. Bez nápadu se těžko něco tvoří.
Ale proč to tady vůbec píšu - beztak si to nikdo nepřečte, stejně jako všechny ostatní moje povídky a básničky. Jsou stejně k ničemu jako já. Aspoň myslím...

2 roky

22. ledna 2010 v 20:06 | Prinzeschen
"Byla to jedna z nejkrásnějších nezávislých duší."
Cate Blanchet

Unavená

22. ledna 2010 v 18:25 | Prinzeschen
Uf, to jsou teda dny. Dnes jsem naprosto stejně unavená jako včera. Nevidím to na produktivní den. Maximálně se vzmůžu na úpravu fotek...Achjo, beztak bych potřebovala ty dny dvakrát delší a potřebu spánku dvakrát menší...

Jiná

20. ledna 2010 v 17:39 | Prinzeschen
Mám depku. Zase. Jako obvykle. Proč? Důvodem je obyčejnost. Jaká? Obyčejná. Jaká jiná by mohla být obyčejnost. Čí? Moje. Nenávidím ji. Ten pocit bezvýznamnosti. Na má bedra usedá často. Hlavně teď. Nechci být taková. Snažím se být jiná. Jenže to asi nejde - předělat se. Vychází to z mého nitra. Nebo snad ne? Ani nevím. Jsem zmatená. Zase. Jako obvykle.
Nejsem hlučná ani přehnaně cílevědomá jako Prosička. Neupoutávám na sebe pozornost jen svým nepříjemným hlasem. Nejsem depresivní typ, který by všechno viděl černě a byl tak trochu cvok. Nejsem ani přehnaný optimista, který se všemu směje. Nejsem prostě žádná. Ani maková ani tvarohová. Nemám žádný styl. Jen ten svůj obyčejný. Jsem obyčejná. A to umělec být nemá. Chci být umělcem. Myslím si, že ten má být výjimečný. Čímkoli. Svým životem, postojem nebo klidně i oblečením. Dneska se všechno soudí nejprve podle obalu. Snažím se s tím něco dělat - nakupovat si takové oblečení, které se mi opravdu líbí a nemusí být zrovna in. Jenže možná se snažím málo. Pořád si totiž ve svém černém tričku a džínách přijdu tak neskutečně nudná. Jo, já vím. S tím se dá leccos udělat. Stačí se jen zamyslet, promyslet si to, nakoupit si...Jenže za 1) nemám peníze na miliony nových stylových hadrů a za 2) jak si sakra můžu něco promyslet, když pořád nevím, kdo jsem a co chci? Třeba prostě jsem obyčejná a navždy budu. Nikdy se nestanu samotářským prokletým básníkem, který obrážel noční bary a popíjel absint. Na umělce je moje duše moc slušná. A možná právě to je tak jiné od lidí dnešní doby...Možná je to fajn, ale mně se to nelíbí...
 
 

Reklama