Říše upírů a víl

Nepřítel

13. února 2011 v 10:57 | Prinzeschen
O kom je řeč?
O času přece...Poslední dobou jsem se zase dostala do stádia, kdy nestíhám vůbec nic. Je totiž tolik věcí, které bych chtěla dělat, jenže je také tolik věcí, které
dělat musím . A jak se zdá, nemám čas ani na jedno. Ani na koníčky a ani na školu...
Budu si muset pořídit nějaký tlustý diář a tam si přesně naplánovat každou vteřinu každého dne. Jinak nevím, jak to do maturity přežiju :D
Ale dost řečí o zbytečnostech - alespoň na chvíli opouštím můj soukromý kus světa a vrhám se na vlny biologie, angličtiny a ochrany přírody...

Držte mi palce, ať vyváznu živá...
by Prinzeschen

Útrpná nemoc

6. února 2011 v 9:18 | Prinzeschen
Už od minulého týdne od pátku jsem nemocná. A je to teda pěkná hrůza. Nejdřív se mi sice zdálo fajn, že se můžu celý den válet v posteli s notebookem a koukat na seriály, na které jindy nemám čas (minulý víkend jsem takhle sjela celou první sérii Upířích deníků), ale teď? Je to děsná otrava. Nemůžu nic dělat, nemůžu ven, sice nechodím do školy, ale to bych tam snad raději šla trpět a byla aspoň zdravá. Nejenže jsem totiž nastydlá a kašlu jako stoletej tuberák, ale ještě ke všemu mi zalehlo ucho, takže jsem napůl hluchá. A to jsem si včera říkala, že už mi nemůže být hůř...Omyl. Je mi hůř. Ani po týdnu proleženém v posteli žádné zlepšení nepřichází.
Co budu dělat, bože? :D
by dholl

Sebevražda

24. ledna 2011 v 18:45 | Prinzeschen
Můj pohled na sebevraždu je v podstatě takový rozdvojený. Ve svém nitru ji odsuzuji, na druhou stranu ale některé případy dokážu pochopit nebo snad i omluvit. U člověka, který je vážně nemocný, umírá a ještě u toho trpí bolestmi, je sebevražda vysoce omluvitelná. U člověka, který trpí nějakou zákeřnou psychickou nemocí a včas se mu nedostane léčení nebo ho odmítne, je sebevražda bohužel smutným vyvrcholením.
Ovšem jeden z posledních trendů - sahat si na život jen tak z nudy nebo snad pro zajímavost - mi přijde značně stupidní, a v tomto případě tento akt absolutně odsuzuji bez nějakého vysvětlování nebo obhajování tohoto mého názoru.
Každý člověk, který je zdravý a žije jakýs takýs život, by si ho měl sakra vážit a ani v nejdivočejších stavech si nezkusit na něj sáhnout! Měl by myslet na všechny ty mámy a dědy a děti, které chtěly žít, ale nebylo jim to dopřáno nějakou krutou nemocí, která jim příděl života dosti zkrátila anebo jim konec jejich běhu značně zbolestnila. Takoví lidé, kteří by snad nad sebevraždou uvažovali, by se měli vcítit do role těchto nemocných a umírajících, kteří by si jejich "nechtěný" kousek života s radosti přivlastnili, aby si ještě jednou mohli zazpívat se svou maminkou nebo se proběhnout se svým vnoučetem.
Já vím, že doba je těžká a složitá, všude se vyvíjí nějaký tlak a každý z nás je v neustálém stresu, vyprodukovaném touto nenažranou pokryteckou společností, která nás nenechá skoro ani nadechnout, a nejradši by nám vyrvala i ten poslední vzduch, co se nám ještě udržel v plicích. To minimum, s kterým můžeme žít. Vím, že mnohokrát máme všichni pocit, že se to na nás všechno valí a že je toho už moc. Chápu ty pocity, jestli by nám nebylo líp bez všech těch starostí a otravných činností a zhovadilých lidí, co je denně potkáváme na ulici. Znám to a vím, že myšlenky na konec života se do mysli umí připlazit jako neviditelný nehlučný plaz, který je vysoce jedovatý a umí uštknout v tu nejvhodnější chvíli. Tohle všechno vím. Ale také vím, že tohle všechno špatné, i kdyby se to sečetlo dohromady, nikdy nevyváží to dobré, co nám může život dát. Vím, že to jsou jen malichernosti - a to, že jste propadli nebo vás opustil přítel nebo vás někdo pomlouval, není důvod k tomu umírat. Je to důvod k tomu vstát, vylézt ze své díry, kterou jsme si vyhrabali někde sami v sobě a jít vstříc dalším zážitkům a dnům, které nás čekají. Je to důvod bojovat ještě víc a chtít toho dokázat mnohem více. Je to důvod, proč psát básně a kreslit a fotit a zpívat a hrát na kytaru.
Nevím, jestli mi teď rozumíte, ale zlé myšlenky (ani ty na smrt) vás nikdy nesmí porazit!
Koneckonců, co kdyby zítřek byl ten nejlepší den ve vašem životě a vy jste se dneska zabili?
by Prinzeschen


Posmrtný život?

5. ledna 2011 v 20:38 | Prinzeschen
Posmrtný život. Slovní spojení, které se nyní zkoumá ze všech stran. Co člověk, to názor. Někdo už se vidí v nebi s fousatým dědou, co mu klepe na rameno, někdo se vidí v jiné bytosti poté, co prodělá reinkarnaci a někdo, někdo se prostě vidí v hlíně. Já patřím do té poslední skupiny. Posmrtný život ani nic takového neexistuje. Nevěřím v to. Možná proto, že mi ještě nikdo nedal důkaz a nedokázal, že se tohle opravdu děje. A já jsem člověk opravdu pragmatický - věřící na evoluci, na biologii a vědu. Duše je jenom souhrn pochodů a energie našeho mozku, chování je způsobeno vlivem okolí a společností kolem nás, výchovou a opět tím nezbytným biologickým základem. Až zmizí tělo, srdce přestane bít, protože se opotřebuje a do těla nebude proudit krev, která také zásobuje náš mozek a řídí dýchání i funkci orgánů, zemřeme. Naposledy vydechneme drahocenný kyslík a - je konec. Není na tom vůbec nic vznešeného a nic takového bych za tím ani nehledala. Po smrti je prostě nic. Naše existence končí. Se vším všudy.
Ptáte se, co jsem to za cynika, že tohle tvrdím? Ne, nejsem cynik. Bojím se smrti a jak. Bojím se konce. Ale ne natolik, abych musela sama sebe konejšit řečmi o tom, jak je smrt krásná a osvobozující, jak mi bude krásně až zemřu. Věřím prostě tomu, že svět je to nejlepší místo, jaké nám bylo dáno a život je jen přítomným okamžikem, který musíme využít.
by Prinzeschen

"Radost"před koncem roku

30. prosince 2010 v 9:20 | Prinzeschen
Žít se mnou, to ve skutečnosti vůbec není jednoduché. Vím sice, co bych měla dělat, ale bohužel to nikdy nedělám. Tak třeba - měla bych cvičit. Jenže mě to nebaví. Měla bych jíst zdravě, abych ve stáří nebyla nemocná a nedostala infarkt nebo mozkovou mrtvici, jenže na to vždycky nějak zapomenu, když otvírám lednici a mám fakt velký hlad. Měla bych být pozitivní, protože pak by celý svět byl krásnější a lidé, včetně mě, šťastnější. Kromě toho by se mě tak nedotýkaly různé věci, jako třeba že moje "adoptivní máma" z rodiny v Americe má rakovinu prsu, což je ke konci roku vážně "úžasná" zpráva, nebo že můj debilní bratranec nechal svého čtyřletého psa sežrat síťku od stromečku a ten včera umřel. Měla bych být pozitivní, abych nad tím mávla rukou a řekla si, že to bude dobrý. Pak bych se taky neměla tak hodně stresovat, nebo jednou vážně umřu na infarkt (bez ohledu na množství nezdravého jídla, které jsem požila) nebo budu mít žaludeční vředy a bude mě to pekelně bolet. Měla bych se učit častěji - jenže kdybych udělala ještě tohle, zbláznila bych se a nemusela řešit ani jednu z výše jmenovaných věcí...°_°

(Jo - a ještě jsem zapomněla, že bych měla ignorovat blbce...Jenže oni jsou tak vlezlí, najdou si mě prostě všude a náladu mi beze všeho rádi zkazí.)
by Prinzeschen

Zaneprázdněná

25. listopadu 2010 v 16:56 | Prinzeschen
Mám tolik zájmů, ale vůbec na ně nemám čas. Celé dopoledne strávím ve škole, ze které přijdu úplně otrávená. Otráví mě ještě víc, když zjistím, co všechno se zase na další den musím učit a že práce neubývá, ale naopak se hromadí a je jí stále víc.
A tak to vypadá, že už asi nikdy nic nenapíšu, protože prostě nemám kdy a neužiju si ani jedno odpoledne...
by Prinzeschen

AK? Díky, ale ne...

13. srpna 2010 v 9:36 | Prinzeschen
Víte, já jsem tenhle článek vlastně ani nechtěla napsat, chtěla jsem si svoje pocity nechat pro sebe. Jenže ono mě to ponoukalo celou noc, no a tak se asi už nedá nic dělat...
Před pár týdny, když jsem dopisovala své dílo a byla zrovna v největším rozkvětu tvořivosti, jsem si stěžovala, že je velmi málo lidí, kteří by se pustili do čtení. Pro svou lenost, nechuť nebo nezájem. Tenkrát jsem dostala radu, že bych se mohla přihlásit do Autorského klubu na blogu.cz, čímž bych získala určité výhody - třeba uveřejňování názvů mých právě vydaných článků ve zvláštním okénku pro čistě autorské blogy a zřejmě i příliv nových čtenářů. V tu chvíli jsem nad tím vážně uvažovala, zdálo se mi to jako docela dobrý nápad. Jenže - jak jsem nad tím přemýšlela - podívala jsem se na stránky samotného Autorského klubu a na pár jeho členů. V tu chvíli se v mé hlavě rozsvítilo jasné NE...
Autorský klub mi totiž přijde tak trošku jako totalitní režim, který vás sotva nechá dýchat, zato má své metody, jak vás donutit k "poslušnosti" (v tom pokřiveném slova smyslu). A když snad máte tu drzost a nadechnout se zkusíte, pošle na vás něco jako kladivo na neposlušné autory, což mi silně připomíná středověkou metodu honu na čarodějnice. (Opravdu, ale vážně by mě moc zajímalo, co vlastně člověk zvaný kladivo má ze svého života - ono prohlížet desítky blogů a stb-áckým okem zkoumat každý jeden článek, jestli neobsahuje zrnko prachu z jiného blogu, musí být dost časově náročné a taky trošku únavné. Inu, každý máme nějaký smysl života...)
A tak jsem si řekla, že než se pořád jen hádat, jestli tohle a tohle je autorské, jestli náhodou fotku včely nemá na svém blogu milion lidí, takže to není dostatečně originální, a moji povídku jsem neukradla před tisíci lety žijícímu Číňanovi, zůstanu radši až do konce svého blogového života bez jediného návštěvníka a čtenáře. (Nehledě na to, že moje grafické úpravy by se jim zřejmě taky nelíbily - bože, použila jsem obrázky z internetu, zabte mě...)
Když už jsem na to narazila - nesouhlasím s velkoplošným kopírováním textů ani obrázků, ale bohužel. Komunita, do které jsme se dali, je na internetu a internet není tajný sejf FBI. Sem tam si prostě někdo něco půjčí - a neudělá s tím nic ani milion kladiv na zuřivé uživatele internetu.
Co říct na závěr? Vlastně jsem vždycky byla trošku rebel a velké autoritativní spolky, které se snaží povýšit nad ostatní, neuznávala. A tak raději zůstanu dalším průměrným až podprůměrným pisálkem z řad poddaných, který nemá pro blog.cz žádnou hodnotu a jeho články jsou silně pod úroveň, ale který  má jakous takous svobodu v tom, co dělá, než se stát součástí jakési nebezpečně se vyvyšující komunity "výjimečných elitářů"...
(Poznámka: Určitě to neplatí pro všechny členy, někteří jsou normální a nevyvyšují se. Ale těch pár "dokonalých", co jsem viděla a hlavně četla, mi bohatě stačilo...)
(Poznámka 2: Pravidlem pro přijetí do AK je psát "originální a zajímavé články plné postřehů ze života". Myslíte, že Autorský klub a všechna jeho kladiva by tento článek plný mých postřehů o momentálním dění náležitě ocenil? Asi těžko, co...)
by Prinzeschen

Upíři

12. srpna 2010 v 10:42 | Prinzeschen
Kdo mě zná, tak ví, že mé články jsou většinou rozděleny do několika bodů. A nebude tomu jinak ani v případě článku o upírech, teprve ke druhému článku na téma týdne, který v historii svého blogu píšu. Myslím, že ohledně upírů se toho dá říct hodně....

  • Tak pro začátek - opravdu nechápu všechny ty odpůrce Stmívání. Pokud se vám to nelíbí, nemáte rádi něžné pojetí upírů - prosím. Kolik je na světě lidí, tolik je názorů, tak si ten svůj klidně nechte, dejte mu jméno a třeba mu i upleťte komplet a vozte ho v kočárku na setkání s jinými názory. Ale proboha - neřešte to pořád dokola a neotravujte s tím ostatním vzduch. Někomu se právě tohle pojetí líbí, někdo je z toho prostě nadšený a je to prostě jeho věc. Navíc - z pohledu člověka, který se snaží sám psát - vám řeknu, že není vůbec jednoduché napsat knihu. Všechno to vymyslet, sepsat, dát tomu hlavu a patu. Všem hlasitým odpůrcům Stmívání bych doporučila, aby se o něco takového sami pokusili. Uvidí, že to vážně není jen tak a třeba potom nechají upíry-vegetariány dýchat. (A to nemluvím o tom, že nejvíc vždy kritizují ti, kteří sami nedokázali nic, natož aby něco napsali, vydali, mělo to takový úspěch, že by se podle toho natočil film a miliony lidí to milovaly.)
  • Když se řekne upír, tak si každý představí nějaké monstrum se zuby, co popíjí krev. Já ale znám i jiné upíry - ty psychické. Jsou všude kolem nás a aniž si toho třeba všimneme, sají z nás, co můžou. Peníze, lásku, energii, sílu, zdraví...Bohužel na tenhle druh upírů česnek nepomáhá...
  • Mám upíry ráda. A proto jsem se rozhodla o nich sama něco napsat. V počítači mi teď trčí prolog a rozepsaná první kapitola mé první upíří povídky, kterou bych chtěla co nejdříve dopsat. Zápletka už v mé hlavě straší nějaký ten pátek, doufám tedy, že se dopracuju k úspěšnému konci. (Jednou...)
  • V říjnu, až budu v Americe, si na Halloween samozřejme obléknu upíří kostým. Jak říkám - mám ty potvory vážně v oblibě...
  • by Prinzeschen

Krize osobnosti

9. srpna 2010 v 9:41 | Prinzeschen
Víte, nejhorší je, že ode mě se pořád něco čeká. Že to vydržím, že budu čekat, že to zvládnu, že budu mluvit, když ostatní jen mlčí, že to udělám, že to pochopím, že zapomenu, že odpustím, že všechno obětuju pro blaho těch druhých a při tom se budu pořád jen smát, že zvládnu krize a že je zvládnu sama. Jenže - sakra - kdy se někdo opravdu zeptá na to, co chci já? Kdy někdo vezme v potaz taky moje sny, přání a touhy? Kdy se najde někdo, kdo se bude zajímat taky o mě a moji náladu, o to co mi je, a nejen o sebe a svou pohodu? Kdy už konečně nikdo ode mě nebude nic očekávat a stane se osobou, od které můžu něco čekat já? Třeba že se taky trochu obětuje pro moje štěstí předtím, než mi před nosem přibouchne dveře a nechá mě zase samotnou, protože on samotu potřebuje?
by *autumn-ethereal

Na okraj...

3. srpna 2010 v 19:17 | Prinzeschen
Tak jsem se nějak ztratila ve vlastním světě, uvízla ve své hlavě a zabloudila ve všech těch myšlenkách. Neznáte někdo cestu ven? Nehodíte mi záchranný lano? Stačí třeba jen ukázat nouzovej východ...Možná se pak osvobodím sama...
by killersnowman


 
 

Reklama