Říše upírů a víl

Co dělám špatně?

29. května 2011 v 17:29 | Prinzeschen
Jak jsem slíbila, pořádně jsem se analyzovala a snažila se vyhledat příčiny toho, proč tak špatně píšu a málokdy něco dopíšu, proč má díla nemají úspěch u čtenářů...
  1. Jsem na sebe moc měkká. Nedokážu se k něčemu pořádně dokopat, i když to vážně chci...Je přece tolik jiných věcí, ke kterým se můžu uklidit...
  2. Jsem na sebe moc tvrdá - mám moc velké nároky a to mi škodí. Sice je dobré chtít víc, ale na druhou stranu - občas mě to odradí, protože si říkám, že všechno co udělám, je stejně špatně a nedosáhne to takových kvalit jako díla jiných. Tak proč v tom pokračovat a trápit se dál? (S tím bych rozhodně měla přestat)
  3. Mám až moc zájmů, které chci stíhat najednou a být v nich dobrá. Takže svoji energii vlastně rozprostírám mezi ně a to mě oslabuje. Kdybych se soustředila (aspoň nějakou dobu) jen na jeden jediný cíl a věnovala mu veškerou svou energii - bylo by to pravděpodobně lepší. (Pokud bych se tedy definitivně nezbláznila, což je u mě naprosto reálná hrozba.)
  4. Problémem může také být sebevědomí - toho mi totiž po všech těch zážitcích moc nezbylo. Takže je velmi jednoduché mě přivést k pocitu,že moje psaní je na nic a já jako autorka stojím ještě za větší nic. A k tomu, aby mě někdo přivedl k tomuto pocitu, dokonce nepotřebuju ani někoho. Dokonale si vystačím sama. Dílo mi potom připadá děsně pitomé a hloupé, příšerně napsané a podobně. Myslím, že bych nebyla schopná si své výmysly jakkoliv a před kýmkoliv obhájit. Kdyby řekl křivé slovo, nehádala bych se, ale slepě souhlasila. Jenže tohle není dobrý přístup - autor si přece musí věřit, sobě i tomu co napsal, a musí to umět prodat. Inu, na tom ještě musím zapracovat... Získat nějakou základnu fanoušků, která mě ráda přesvědčí, že nejsem zas taková nula a že moje "nulství" je v podstatě jen pocit v mé hlavě.
  5. Jak jsem se zmínila - kritiku nesnáším nejlépe. Nejde o ten konstruktivní postup, kdy vám někdo vytkne nějaké drobnosti (špatné uskupení vět, špatnou interpunkci nebo možná nudnou část) a poradí vám, jak věc zlepšit. Jde o to jasné a destrukční povrchní posouzení věci, na které jste pracovali tak dlouho, slovy - "hrozné", "nudné", "nenápadité, "píšeš hrozně", "tohle by napsal každej idiot - TY jsi idiot", "měla to být parodie?". Tohle nesnesu. To mě totálně uzemní a nehnu se z místa mnoho dalších let. To je také nemilé...
  6. Možná jsem prostě jen průměrná - průměrná osobnost i spisovatelka. Neoplývám žádným vrozeným talentem, možná i mé nápady jsou dávno vyčpělé, neznám správné lidi a zřejmě jsem se ani nenarodila do správné doby. Možná jsem dokonce na umělce až moc obyčejná a neatraktivní (tím nemyslím míry 90-60-90 - i kdybych něco napsala, stejně se nikde ukazovat nebudu - myslím atraktivní jako zajímavá svým životním příběhem, osudem, bohémstvím...čímkoli). Taková nejsem. Takové věci mě nelákají. Další problém. Kdo stojí o průměrnou osobu? I když možná znám mnoho průměrných spisovatelů (třeba autorky některých těch zamilovaných braků), kteří si našli své čtenáře. Možná ne všichni čtenáři stojí o obrovské osudem poznamenané ikony. Možná některým čtenářům stačí průměrní spisovatelé s průměrnými jazykovými prostředky, zápletkami i knihami. Jenže co je to sakra pro mě PRŮMĚRNÝ SPISOVATEL? Nikdo. Všichni spisovatelé něco vydali. Já ne.
  7. Anebo je to možná úplně jednoduché a já se psychologicky analyzuju naprosto zbytečně. Třeba opravdu jen NEUMÍM psát a žiju si svůj nesplnitelný sen jako ti blázni, kteří se hlásí do Superstar a nakonec skončí v Hvězdné pěchotě...Sice to, co dělají, dělají rádi - ale jsou v tom naprosto příšerní...

Krizové žvásty

28. května 2011 v 18:40 | Prinzeschen
Zjistila jsem o sobě zajímavou informaci - jsem neustále v nějaké krizi.
Buď v osobnostní krizi nebo (jako právě teď) v krizi tvůrčí. Krizi, která se týká mého starého dobrého psaní. Ne snad že bych neměla o čem psát nebo dokonce nepsala. To všechno dělám. Jenže jen velmi pomalu a prozatím bez viditelnějších úspěchů. Už jednou jsem sice tyhle své vyšší ambice vzdala, ale znáte to - ze zklamání nad odmítnutím jsem se rychle oklepala a teď se ve mně zase všechno bouří.
Psaní je v podstatě jedna z mála věcí, které bych opravdu chtěla dělat a které by mě opravdu těšily. Kdyby se mi dařilo. A mně se aspoň podle mého názoru moc nedaří...Nebo aspoň ne ve srovnání s ostatními. Jiní vydávají knihy, které lidi kupují a čtou. Jiní píšou deset románů najednou, píšou celé ságy a všechny je dokončí. Já jim to nijak nezávidím - ba naopak. Dospěli k tomu vlastní prací a pílí, jistě nad tím strávili spoustu svého času a co se týče vydání, tak prostě potkali správné lidi, měli trochu štěstí a hlavně si to po vší té práci zasloužili. Takže jim to přeju.
Jen jsem pak strašně (STRAŠNĚ) naštvaná sama na sebe, že já tohle nedokážu taky. Psát a vydávat. Prosadit se, žít svůj sen. Dokončovat věci (a tím nemyslím AŽ PO 3 LETECH!!!) To by totiž bylo značně lepší...
Musím se na chvíli zastavit a vážně nad sebou zauvažovat - kde je problém, jestli nějaký problém vlastně existuje a jak ho co nejrychleji a efektivně vyřešit. Jinak budu navždy (aspoň pro sebe) nula, která tajně brečí nad vlastní neschopností ve světě schopných....
(Když to jde ostatním, tak to přece musí jít i mně, ne??? Nebo si myslíte, že jsem vážně tak špatná "spisovatelka", že vlastně ani spisovatelka být nemůžu?)
(Možná už jsem ve sví pošetilé sebeanalýze prováděné po večerech přišla na pár důvodů, proč mi to zatím nevychází - doslova)
(Achjo, ty projevy tvůrčí krize jsou nesmírně OTRAVNÉ.)
(Omlouvám se)

Ó, maturito, maturito

17. května 2011 v 18:33 | Prinzeschen
Maturita - poslední dobopu nejčastěji skloňované slovo, ať se vrtnu kamkoliv.
Ve škole jsme spoustu týdnů nemluvili o ničem jiném, s kámoškami i přítelem se také řeší jen maturita, v novinách neustále čtu o tom, kolik procent školáků už vyhořelo a kolik lidí raději spáchalo sebevraždu, protože už měli maturity dost. Já sama už jsem maturitou také obklopená - každodenní učení mi leze na mozek a přesto se obávám, že tohle (m)učení je stejně k ničemu. A teď už i tady na blogu!!! Nemohla jsem uvěřit svým očím, když jsem toho odporného parazita objevila i tady. Ale když už mi dáváte tu šanci a já tento týden nemám na vybranou, rozhodla jsem se, že vám tedy něco napíšu.
Maturita je právě teď můj největší problém - je to žrout času, nálady i pocitů. Od té doby, co začala tak hrozivě bušit na dveře, nemám na nic čas a co je horší ani náladu. Odrazilo se to i zde v mém království, které pomalu ale jistě chátrá a na nějakou dobu bylo naprosto opuštěno. Bohužel - nezbývá mi ani chvilka něco sem přidat, něco nového vyfotit či snad napsat. Popravdě na to nemám žádnou chuť. A není to jen problém blogu. Nemám chuť na nic. Jediné, co mi trochu dokázalo zvednout náladu, byl hokej, ale ten už bohužel skončil. Takže je tu zase to prázdné období vnitřní přeplněnosti vědomostmi, kdy se jen učím a vše ostatní nenávidím. Nepíšu svou krásnou povídku, nerýmuju ve svých nových drastických i opěvujících básních, nevycházím s lidmi a každou chvíli se hádám buď s někým nebo sama se sebou. Prostě hrůza. Můj denní režim, který jsem kdysi mívala, vzal definitivně za své a zbyly z něj jen jakési trosky kdesi v hlubinách mé paměti. Život se proměnil v chaos řízený územními systémy ekologické stability a halogenderiváty.
Už se vážně těším, až toto období skončí.
Kdy to bude? Již brzy, milé děti. Přístí týden ve středu maturuji. Na popraviště nastupuji v 8:15 ráno.
V jakých disciplínách budu bojovat? Ekologie. Chemie. Český jazyk. Anglický jazyk.
Moje šance na úspěch? Ekologie - pokořila jsem 29 otázek z 50. Chemie - jsem u 22. otázky z 35. Český jazyk - pečlivě jsem četla, na papíře zpracováno 9 děl. Anglický jazyk - naučeno vše a přesvědčivě.

Takže to vypadá tak nějak všelijak, k dobru mám ještě týden a pak hurá na to.
Státní písemná část mě čeká 30.-31.května.
A pak? Chci se vrátit zpět do života, vstřebat svůj zaběhlý režim, z hlubin vytáhnout všechny ideje a plány, a hlavně - už NIKDY nechci slyšet slovo MATURITA.

Čím chceš být? Nám je to jedno. Hlavně vydělávej.

29. března 2011 v 19:14 | Prinzeschen
Dnes jsme měli ve škole přednášku na téma trh a uplatnění na něm. Co jsme se dozvěděli? V podstatě to, co jsme všichni věděli už předtím. Práce není, jako absolventi bez praxe máme beztak minimální šanci nějakou sehnat, míst pro absolventů je ještě méně než normálních pracovních míst, s naší ekologickou školou máme pravděpodobnost sehnání zaměstnání ještě menší (i když je to krásná myšlenka, ale (všude musí být to ALE) ekonomika je neúprosná a ekologii semele, že si člověk ani nevšimne jak). Naší jedinou šancí, jak v budoucnu přežít je tedy jít na vysokou školu a až tu vystudujeme, pak stejně nemáme moc šancí být úspěšní - buď kvůli ekonomické situaci, která nedá práci nikomu nebo proto, že budeme znovu absolventy bez praxe nebo kvůli našemu oboru. Pozitivní vyhlídky do budoucna, že? Dozvěděli jsme se také to, že jediným důvodem, proč studujeme a vzděláváme se, je sehnat jednou dobré zaměstnání. Taky zajímavé, no ne? A protože to bylo všechno tak "zajímavé" a "šokující", rozhodla jsem se vám o tom sem napsat.

Začnu od konce, abych se pak mohla vrátit až na úplný začátek a navázat na to, co vám opravdu chci říct.
1) Studujeme jen kvůli zaměstnání. S touto tezí vůbec nesouhlasím. Jistě, někteří z nás to tak možná berou a možná to tak dělají a myslí. Jenže - jsou tu výjimky jako třeba já. Studuji proto, že musím a jistě, že v budoucnu bych ráda našla dobrou práci. Ale to není ten hlavní důvod. Já jsem prostě zvídavá. Ráda se dovídám nové věci, učím se o všemožných událostech a pochodech, ráda o nich přemýšlím a rozšiřuji si obzory, využívám jednotlivé znalosti k vytvoření velkého obrazu, který mi umožňuje vidět svět z mnoha úhlů a v mnoha barvách. Nové informace mě naplňují a ano, ráda se učím nové věci. Najdou se sice předměty nebo informace, které mě nebaví, ale dokážu je přefiltrovat a přesto se zajímat o širokou škálu věcí. A to i ve svém volném čase. Dělám to ale proto, že mě to baví. Protože někteří lidí tenhle přístup nemají, vypadá to pak tak, jak to vypadá - jen prázdné nádoby bez přehledu o světě, které se opravdu učí jen proto, aby jednou měli práci a uměli se aspoň podepsat.
2) Váš obor a vaše škole je neperspektivní. Dobře, uznávám. Naše škola je v mnoha věcech zvláštní, troufla bych si říct až divná. Často na ni nadávám, mnohdy se mi nelíbí přístup vedení, učitelů ani samotných studentů. Našly se chvíle, kdy jsem litovala, že jsem na ni šla. Ale přesto se najdou i chvíle, kdy jsem MOC ráda, že jsem šla právě na ni a zas tak moc toho nelituju. Jsem ráda, že jsem čtyři roky nestrávila v nalejvárně, kde vám tlučou do hlavy vše možné, i to, co pro vás stejně bude zbytečné a všechno vlastně za účelem toho jednoho jediného cíle - kariéry. Nic už potom nemá hlubší smysl. Možná ho nemá ani moje škola. Ale jsem opravdu ráda, že jsem mohla studovat o přírodě, o ochraně zvířat a rostlin, o rekultivacích, odpadech a tak podobně. Protože to mě baví. Miluju přírodu, zvířata, všechno to hezké a nezkažené. A nenávidím, jak to člověk zničil nebo se snaží zničit. Jsem proto ráda, že jsem mohla být součástí toho, co se snaží přírodu zase uzdravovat. Neříkám, že mě to vždy bavilo. Stále je to jen škola a školní předměty. Ale vím určitě, že to nebyl ztracený čas. To mi žádný přepočet na trh práce nevezme....

Proč jsem ale tohle všechno napsala? Ptají se, čím chci být. Čekají, že řeknu něco, v čem budu vydělávat a budu bohatá. Jenže tohle není přesně to, po čem toužím. I když jsem si podala mnoho přihlášek na VŠ a doufám, že aspoň někam mě přijmou, i když toužím po titulu a mnou vybrané obory jsou úzce spjaté s tím, co miluji, i když jsem si skoro proti vůli všech vydupala, že na Mgr. bych chtěla jít na antropologii, stejně nic z toho není to, co by mě úplně naplňovalo. Naplňovalo tak, jako umění. Ano, poprvé to říkám nahlas a vy jste první, kdo má možnost se to dozvědět. Nejvíc toužím po tom být umělcem. Být umělcem a živit se tak. (Ne se povalovat a chlastat, to ne. Vydělávat si na sebe, ale uměním). Psát knihy a prodávat je, psát básně, fotit okolní svět a pořádat výstavy, tvořit sochy, šít panenky...Cokoli co bude spojené s tímto jedním krásným slovem umění. Cokoli co nesváže mou duši a dovolí jí být volná jako doteď. To chci - být volná a dělat umění. Ne přispívat do statistik trhu práce, který stejně každého jen semele. Bolestně jsem si to uvědomila už v Americe, kde jsem měla šanci být vtáhnuta do světa, kde krása ve všech formách a umění znamená pro lidi tolik. Více než pro lidi tady. Tam jsem poprvé spatřila jasné obrysy své chyby, když jsem kdysi dávno nezvolila uměleckou školu, ale školu pro vzdělání, školu s "vážností" (sice menší, než co mají ty ostatní, ale stejně...). Teď už to všechno vím, jak se říká, prozřela jsem. Jenže je pozdě a já si beztak myslím, že jsem příliš slabá na to vzepřít se době a světu a všem těm požadavkům a kritériím. Jsem moc slabá na to vzlétnout za hranice možností a zmizet někde za obzorem jen s jedním kufrem plným papírů a fotek a jen s jedním mužem, který by mi směl být společností. Vím, že i když chci, nedokážu to...A možná je špatné i to chtění....

Vsuvka

18. března 2011 v 20:06 | Prinzeschen
Dnešek mi po dlouhé době otevřel oči. Je třeba neztrácet čas, zvednout se ze židle, nespoléhat se vůbec na nikoho a jít si sám tvrdě za svým!

Komunikace

17. března 2011 v 18:17 | Prinzeschen
Jsem jako v začarovaném kruhu. Něco moc zlého se se mnou děje. Něco vážně špatného. Nevím proč, ale ztrácím schopnost komunikovat s lidmi. S kýmkoli. V mém životě se toho teď děje prostě příliš, přichází období změn a rozhodnutí, zároveň ale prožívám i zklamání a takovou menší (větší) krizi osobnosti - a všechno se to hromadí v mé hlavě. Vždycky mi pomohlo, když jsem se někomu vypovídala, nejčastěji Panu Božskému, a upustila tak kohout, který díky mým myšlenkám už skoro praskl a nebyl daleko od zhroucení celého systému. Jenže teď to prostě nejde. Chci mluvit, opravdu chci. Jenže nemůžu. Ráda bych se ze všeho vypovídala a ulevila si, našla podporu a povzbuzení, ráda bych mu řekla úplně všechno a mluvila i o těch nejniternějších věcech, které mě trápí. Ale ono to nejde. Něco mě brzdí, něco mi zakazuje mluvit. I když je vhodná chvíle, soukromí a spousta času, i když už jsem rozhodnutá to říct, stejně to nikdy neudělám. Je to jako bych nechtěla už vůbec nikomu odhalovat svoje nitro, vyprávět o tom, jak se cítím a proč. Chtěla bych pomoc, ale nevím, jak si o ni říct. Nevím a nedokážu to.A vlastně se i stydím o něco žádat, prokazovat slabost. Takže se místo prachobyčejné komunikace a konverzace, která by mohla všechno vyřešit, raději sama užírám někde v tom nejtemnějším koutě své hlavy. Nebo využívám blog. Je totiž jednodušší něco napsat, sdělit to tady tomu bílému kusu obrazovky, na kterém se postupně hromadí černá písmenka, a který nikdy neodpoví, nezasměje se, nemávne rukou a nijak nezareaguje na to, co se dozví. Je pro mě mnohem lehčí psát než něco říkat. Mluvení se pro mě stává čím dál tím větší překážkou. A nevím, čím to je...
Ale ano vím. Je to mnou. Je to jen moje vina. Poslední dobou se až nezdravě uzavírám sama do sebe, utíkám od ostatních, utíkám od lidí a mizím ve svém vlastním světě myšlenek, soukromých dramat a soukromých bolestí. Před spaním přemýšlím, ve škole odbíhám od témat a myslím zase na něco, na co bych vůbec neměla. Ztrácím se kdesi, kde bych to sice měla znát, ale ve skutečnosti tam nemám pevnou půdu pod nohama. Tak nějak vlaju a vítr se mnou smýká jako s právě uschlým listem. Nevím, kde přistanu. Nevím, co budu dělat. Nevím, kde se vzal ten vítr, co nebo kdo to je. Vím jen, že tahle situace je špatná a dlouhodobě neúnosná. Bez komunikace se totiž nedá žít. A já jsem konkrétní případ člověka, který to bez povídání, beze slov, bez otázek a odpovědí prostě nemá šanci vydržet.
Musím s tím něco udělat...

Zmatek v hlavě

16. března 2011 v 15:52 | Prinzeschen
Jsem zmatená. V mé hlavě se totiž dějí šílené věci.
Na jednu stranu jsem teď vážně spokojená, protože se mi podařilo tak trochu zrekonstruovat blog a dát mu nový - a lepší - kabát. Rubrika věnovaná korálkům už je plně funkční, šperky rozdělené do kolekcí, pojmenové a popsané dle mého nejlepšího svědomí. Po urputném boji s přesouváním článků (blog se totiž rozhodl, že mě trošku pozlobí a nechával mi články v obou rubrikách - v té původní, ze které byl přesunut, i v té nové, do které byl přesunut) všechno funguje a vypadá to dobře. Infrastruktura rubriky s povídkami je také hotová, najdete tam nyní více odkazů a snad se vám s tím bude lépet pracovat. Má drahá Claire se opět přesouvá na blog (což by mě těšit nemělo) a návrat ztraceného dítěte je dokonán. Navíc se mi teď podařilo nafotit kolekci opravdu pěkných fotek, které jsem vždycky chtěla a které vypadají ještě lépe, než jsem si představovala.
Na druhou stranu ale zase prožívám krizi. Všechno se to tak nějak váže ke škole, k budoucnosti a k psaní. Vůbec nestíhám, nevím, co mám dělat dřív - jestli otázky z ekologie, z angličtiny nebo z chemie, jestli se mám učit nebo číst knížky k maturitě. Ono sepsání takové otázky totiž trvá celou věčnost a pak už není čas (a vlastně ani chuť) na nic jiného. Přemýšlím, jestli mám vůbec právo dělat něco jiného jako si třeba jen tak číst nebo sedět na počítači a sepisovat blbosti na blog, upravovat fotky, psát povídky a tak dále. Navíc se mi zdá, že práce vůbec neubývá. Naopak - jako by se vršila na mých zádech, která to už za chvíli nevydrží a já se celá sesypu. Myslím už taky na budoucnost a je mi jasné, že vůbec nejsem tam, kde jsem si myslela, že jsem. Vůbec nevím, co bude a jen matně tuším, co že to vlastně chci. Všechno se zdá jaksi těžší, než to bývalo kdysi, když jsem byla mladší. Doufám, že časem se to vyřeší, tak jako se to vždycky stalo se vším. A poslední věc - psaní. Věc, která mě velmi naplňuje a také velmi zneklidňuje. Nápady mám, ale nestíhám je sepsat. Časem se pak buď vypaří nebo z nich zůstanou jen nicneříkající obrysy. Navíc nemám ale vůbec nikoho, kdo by mě v tom podporoval. Jsem takový malinký opuštěný poutník ztracený ve velkém světě, kde mě nikdo nechápe. Nikdo mě vlastně ani nebere vážně. A já mám pocit, že i já sama už se přestávám tak brát. Přestávám věřit ve svoje schopnosti. Obzvláště pak tehdy, když navštívím nějaký jiný blog plný propracovaných povídek a vidím nejen to, že povídek je tam kupa - ale také to, že jsou již dokončené, některé dokonce i vícedílné, že jsou originální a vyprávějí příběhy, které by mě snad nikdy nenapadly. Vidím, že ostatním jejich příběhy vydávají jako knihy a v té chvíli je to tady... Sebekritika, která nezná hranic a neodolatelná touha se vším seknout. Ono by to snad ani nikoho nemrzelo, protože jak říkám - nikdo se nestará o to, jestli nějaká díla ode mě existují nebo ne. A to je sakra blbý pocit, který mě už od včerejšího večera naplňuje zmatením a nepříjemnou prázdnotou...
Dneska tu zase jen tak sedím na židli, poslouchám Mandrage, protože mám pocit, že ti mi rozumí (což je dost stupidní, protože mě ani neznají, a kdyby mě znali, tak by si asi zaklepali na čelo a řekli, že jsem se totálně zbláznila - jenže jejich texty jsou tak inspirativní a tak šíleně moc mě chlácholí, že ten pocit vážně mám), přemýšlím, jestli si už dneska můžu dovolit něco napsat a co to popřípadě bude a jak to vlastně bude vypadat a jestli zase jediný, koho to bude zajímat, budu já, nebo jestli bych zase neměla napsat nějakou maturitní otázku a sice tím zabít celé odpoledne, ale aspoň si zmenšit příděl práce, který mě ještě čeká.
Protože tady nikdo není, nemůžu s nikým mluvit. A mám pocit, že i kdyby tu byl, stejně by neposlouchal...
"Nejhorší samota je ta, kterou nezachrání ani dav."

Adios Alenkos

1. března 2011 v 18:27
Konečně jsem dokončila věci do školy (jó, slyšíte dobře, i o prázdninách. Však taky jednou poznáte tíhu maturitního ročníku) a myslela si, že napíšu článek. V hlavě mám koneckonců věcí dost. Od všelijakých malých nápadů na básničky až po miliony vzpomínek ze života, líčení našeho dnešního malého výletu s Panem Božským nebo reakcí na věci, co mě naštvaly, oznamování novinek a rozebírání celé mé písařské kariéry, která je naprosto neexistující - to já jen, že mě asi baví se hrabat ve vlastním já (nebo možná v těch zbylých třech???) a vlastně se tak mučit, takže nakonec budu nejen schizofrenní, ale i krapet masochistická - , a tak dál. Prostě jsem jen chtěla psát a ono to nejde. Prázdno. Jedna věta na klávesnici a dál už to nejde. Dál už nenapíšu nic. A pokud ano, naprosto to nedává smysl. Myslím, že svoji tvůrčí horečku odložím na zítra. Pravděpodobně to tak bude nejlepší. Pro mé další tři osobnosti i pro všechny ostatní. Jenom doufám že se mi to všechno, co jsem chtěla dnes říct, dozítřka nevykouří z hlavy.
Držte mi palce, jdu se dívat na hokej! Adieu...

Need some Help

21. února 2011 v 17:40 | Prinzeschen
Na školu a na povinnosti se obvykle nadává. I já to dělám - a dost často. Jenže když je vám tak špatně, že se vám nechce vůbec nic dělat a že myšlenky ve vaší hlavě si při ničem beztak nedají pokoj, pak jsou úkoly a povinnosti to jediné, co vás může zachránit. Aspoň na chvilku je pak v hlavě ticho...
Aspoň na tu chvíli...
by Prinzeschen

*All the Same*

20. února 2011 v 19:50 | Prinzeschen
Rasismus se v poslední době dost často aplikuje hlavně na to, když někdo mluví o Romech. Že to vlastně není ani správný název - protože Romové jsou stejná europoidní rasa jako my - to už je jedno. Že ale lidé jsou rasisti celkově, to už tak jedno není. Češi jsou v tomhle hrozný národ. Odsuzují černochy, nemají rádi Asiaty, jsou rasističtí, xenofóbní, homofóbní a kdo ví, co ještě. Radši to ani nechci vědět.
Jenom bych ráda řekla, že je to pěkná blbost. Rasismus je dost uhozená teorie, která staví jednu rasu nad druhou, i když vlastně nemá vůbec proč. Rasismus je přihlouplá ztráta času, která jenom živí nenávist a otravuje tím život nejen ostatním, ale hlavně vám samým. Nenávist je totiž pěkně vyčerpávající a plní život jen další nenávistí. Jednoduše řečeno - z nenávisti nikdy nemůže vzniknout nic dobrého. Rasismus je něco, co z vás dělá přízemní hlupáky, kteří kvůli svým předsudkům přicházejí o spoustu skvělých a nových poznání. A vážně vím, o čem mluvím. Potkala jsem ve svém životě už pár lidí jiné pleti a všichni byli milí, chytří a bezelstní.
Samozřejmě, že nepopírám to, co je evidentní. Někdy se nějaký ten problém objeví a jeho viníkem je právě člověk, který není stejný jako my neboli "bílý". Jenže ruku na srdce - kolik "bílých" dělá špatné věci? Nedali by se napočítat snad ani na všech prstech na našich končetinách. Jenže tomu se tolik pozornosti nevěnuje...
A co se tím vlastně snažím říct? Je hloupost soudit člověka už předem jen proto, že patří do nějaké skupiny. V každém společenství se totiž najde někdo, kdo je špatný, ale stejně tak i mnoho těch, co jsou dobří. Buďte naštvaní na toho, kdo vám něco udělal, buďte naštvaní na něj jako na člověka, na něj jako na individuální bytost, která je hrozná, ale nepodléhejte hloupým rasistickým teoriím, které odsuzují celé skupiny, aniž by věděli proč. Člověk by se neměl hodnotit už předem jenom podle toho, jak vypadá, jaké má vlasy, barvu kůže , k jaké patří rase nebo podle toho co nosí na sobě. Člověk by se neměl soudit jen podle předsudků, které se nám po léta vnucují a které blbnou naše mozky hláškami typu "každý černý je špatný." Člověk by se měl nejprve poznat...
A lidé by se už konečně měli naučit to, že opravdu záleží jen na tom, co má člověk uvnitř. A leckterý idealizovaný "bílý" může být větší svině než ten tolik haněný a podceňovaný "černoch".
by Prinzeschen
 
 

Reklama