Říše upírů a víl

Včerejší smutný den

8. září 2011 v 9:55 | Prinzeschen
Den 7.září 2011 se černým písmem zapíše do kalendářů mnoha zemí hokejového světa...
A co je nejsmutnější, rovnými třemi čárkami se zapíše i do toho našeho a jednou černou do kalendáře slovenského. Včera náš stát přišel o tři skvělé hokejisty, talentované mladé muže a rodiny přišly o syny, otce, bratry, manžely, partnery...
Karel Rachůnek, Jan Marek a Josef Vašíček bohužel byli pasažéry letadla. Bohužel všichni přišli o život.
Dnes už nemůžeme dělat vůbec nic, jen vzpomínat na jejich nejlepší hokejové výkony a tiše uctít jejich památku. Památku těch, kteří dokázali rozdávat radost, těch, kteří sjednotili národ a těch, na které jsme mohli být pyšní!
Samozřejmě upřímnou soustrast i všem ostatním - na palubě nebyli jen tihle tři muži, ale dalších 42, z nichž přežil jen jeden jediný. I těchto lidských životů je neuvěřitelná škoda...
*
Bylo to nečekané. Včera odpoledne jsem poslouchala rádio a najednou moderátor řekl, že přerušuje obvyklé vysílání kvůli tragédii, která se stala v Rusku. Jen koutkem ucha jsem zaslechla jména Rachůnek, Marek a Vašíček. Okamžitě se mi vybavil gól "Rachna kachna, to to letělo" či Markovy jedinečně přesné nájezdy. V tu chvíli by se ve mně krve nedořezal. Přesto jsem si říkala, že je to všechno jen omyl - naši nenastoupili, jsou někde v pořádku, zmínili je jen proto, že v týmu účinkují... Možná, že většině se nic nestalo...Když však řekli, že 36 lidí z 37 (prvotní čísla) je mrtvých, má naděje se zmenšila. Stále jsem doufala, že naši nebyli na palubě...Bylo mi líto všech mrtvých, ale aspoň tohle by mi stačilo jako útěcha...
Jak postupem času ale vycházelo najevo, že je to jen mé zbožné přání a nikoliv realita, začalo mi být dost bídně.
Ve chvíli, kdy oznámili s naprostou jistotou, že tři čeští reprezentanti jsou po smrti, nedalo se už nic dělat. Propukla jsem v pláč a nestydím se za to, nestydím se to říct... Bylo mi to nesmírně líto. Je to obrovská tragédie pro hokejový svět i pro náš český malý stát... Obzvláště, když stále máte před očima ty zdravé mladé muže, jak si užívají mistrovství a střílejí góly,jejich fandící manželky a malé děti...
Pořád jsem si říkala, kéž by to nebyla pravda, kéž by se to nestalo, kéž by to byl jenom špatný sen...Kéž bych, když otevřu internet, neviděla ta jména a za nimi věk 31,32,30,36 s křížkem, protože k těmto číslicím se křížek prostě psát nemá, protože to není věk na umírání...
*
Včera i dnes je toho plný internet. Já jsem přesto musela tento článek napsat a je mi úplně jedno, co si kdo o tom myslí. Můžete mě třeba ukamenovat a nazývat mě tou "sezónní fanynkou", která se chce jen zviditelnit a udělat si jméno na této obrovské tragédii. Můžete si to klidně myslet, i když pravda to není ani náhodou - jsem fanynkou hokeje už od doby, kdy trochu vnímám okolní svět a posledních 7-8 let hokej intenzivně sleduji. Nevynechám zápas, všechny důležité momenty jsem viděla, nikdy nepřestávám fandit, i když to je zlé. Vedu si hokejovou Bibli, která už je ve čtyřech silných šanonech a kde nechybí žádné důležité informace.
Tak jako někdo má rád Harryho Pottera, já nedám dopustit na hokej...
*
Tahle událost nás všechny zasáhla svou náhlostí, nečekaností a tvrdostí - a já už nemám víc co k tomu říct.
Snad jen - čest vaší památce a odpočívejte v pokoji, zlatí hoši. Střílejte góly, ať jste, kde jste... :(

Zdroje obrázků: 1) , 2), 3), 4)



Skvrny na slunci či co

6. září 2011 v 9:51 | Prinzeschen
Nevím, co se to zase děje. Se mnou. Já jen že je mi dost bídně.
Nechápu se. Opět. Tyhle stavy nenávidím.
Chvíle, kdy jsem tak strašně negativistická a na všem vidím jen to špatné. Stavy, kdy jsem tak příšerně nedůvěřivá a podezíravá, až to otravuje i mě samotnou. Dny, kdy mám pocit, že nemůžu věřit už nikomu a ničemu, že si nemohu být ničím jistá, protože všechno dřív nebo později skončí.
Chci se přes to přenést. Překlenout to s úsměvem na rtech a nebrat to, co se děje jako příšernou překážku a začátek konce, jen jako nový začátek. Chci to udělat tak, jako pár mých známých, kteří to úspěšně zvládli. Chci prostě jen užívat život a ráno se probouzet ráda, večer chodit spát s úsměvem...Nic víc teď nepotřebuju.
Tak snad to přejde...

O kritizování

2. srpna 2011 v 19:33 | Prinzeschen
Článek o kritice jsem chtěla napsat už nějakou dobu, protože se s ní setkávám všude kolem (je celkem jedno, kde jsem - ona je prostě pořád tam) a už mi to leze na nervy. Nechci těch pár řádků, které teď mám na mysli napsat ani ironicky ani přespříliš vážně, nechci zpytovat něčí svědomí ani mu kázat, chci prostě jen vyjádřit svůj názor na věc, která už mi leze na nervy.

Kritika - setkal se s ní už asi každý z nás. Někdo kritizoval náš účes, naše oblečení, naše chování nebo prostě nás samé. Dobře, tenhle typ kritiky je kapitola sama pro sebe. Můžete se ptát sami sebe, jestli si ji zasloužíte, můžete si odpovědět, že možná i ano a změnit se, můžete zůstat stejní, brečet, vztekat se, mávnout nad tím rukou - no, je prostě hodně věcí, ze kterých si můžete vybrat svou reakci. Samozřejmě vás také může napadnout, ať se daný kritik koukne sám na sebe, zamete si před svým prahem a víc si vás nevšímá, nikdo ho k tomu přece nenutí. Stejně tak byste ho za mastné vlasy a smrdutý dech mohli kritizovat i vy, kdybyste měli chuť. Jenže vy nestrkáte nos do věcí, které vás nezajímají a jste prostě nad věcí. Tohle ale není přesně ten typ kritiky, o které bych tu chtěla psát. Koneckonců nejsem v tomhle ohledu svatá a také občas nějaká ta nemilá slůvka na něčí adresu vypustím či něco nekompromisně zkritizuju, když se mi nelíbí věci, které někdo dělá a jak se chová. To už tak prostě je...
Typ kritiky, který mě docela žere, je kritika umělecká - jestli to tak mohu nazvat. Jedná se prostě o to, že někdo něco vytvoří a někdo jiný to pak (velkodušně) zkritizuje. Tohle je přesně ten typ, který mi opravdu drásá nervy a který se v poslední době stává neustále oblíbenějším i u prostého lidu. Já neuznávám ani kritiky povoláním, natož pak nějakého hejpočkej, který si myslí, že je lepší než ostatní a dává to světu patřičně najevo. Někdo o tom píše sáhodlouhé články na blog a nenechá na daném díle nit suchou, někdo si vystačí i s ústní formou a pohaní prostě to, co zrovna vidí, slyší, čte... Takoví lidé mě dohání k šílenství a někdy mám chuť na ně začít křičet, co dokázali oni a jak si vůbec mohou dovolit o něčem takhle zle mluvit. Kde k tomu sebrali tu odvahu, kde našli tu drzost, kde mají ty letité zkušenosti, že mohou někoho (s)prostě zkritizovat. Ono totiž napsat kritiku je jednoduché - na to se nemusíte učit, to nemusíte trénovat, v tom se nemusíte vypracovat. Prostě jen sednete za počítač a píšete všechny zlé věci, které vás napadají. I když sami jste třeba nikdy nic nenapsali a nevíte, jak obtížné to je, zkritizujete něčí knihu nebo povídku. Označíte ji za brak. I když sami zpívat neumíte a hrát na nástroj už vůbec ne, zkritizujete novou píseň mladého zpěváka prostě tak, že se vám chce. Filmy netočíte, nemalujete, nefotíte - ale napsat něco o tom, jak je to všechno hrozné, to přece tolik práce nedá, no ne?

Možná je to proto, že já sama moc nekritizuji (umělecky) a vlastně skoro všechno se mi líbí, že tento přístup nedokážu pochopit. Když otevřu něcí povídku nebo vidím něčí fotky, vždycky jsem nadšená a dílo se mi opravdu líbí. Nemám důvod ho hanit, nezávidím, že je někdo lepší než já - přeju mu to a jsem ráda, že jsou na světě stále lidé, kteří se zajímají o umění a že jsou na světě lidé, kteří mají talent. To stejné s hudbou - vážně přeju všem lidem ze Superstar jejich první krok ke kariéře a vůbec nemám chuť někoho z nich pomlouvat proto, že já takový úspěch nemám. Navíc sama vím, že jsem ještě docela mladá a že nemám vůbec žádné právo kritizovat ostatní, protože sama jsem ještě nedosáhla ničeho tak výjimečného a nejsem také nic extra, abych se mohla jakkoli povyšovat nad ostatní.

A jak jsem vlastně na téma tohoto článku přišla? Kdysi dávno jsem chodila na jeden blog dvou slečen, které si hrály na velké drsňačky. Stránka se mi vážně líbila do doby, než jsem přečetla pár jejich článků-kritik. Ty slečinky chodily do kina na Stmívání a četly ty knihy jen proto, aby potom mohly na blog napsat dlouhý článek o tom, jak je to neuvěřitelně trapné a hrozné, jak je to směšné a neoriginální. Nepřijde vám to trochu hloupé? To, že se někomu něco nelíbí, je absolutně v pořádku. Ale proč to pak tedy vyhledává, aby se tomu mohl jenom vysmívat? Není snad na světě milion filmů, knih, písní, aby si člověk mohl vybrat právě to, co jemu nejvíc sedí? Navíc co dokázaly ony? Vydaly snad světově úspěšnou knihu, i kdyby byla sebehorší a sebetrapnější? Natočily film, na který se kina naplnila tak rychle, že ani nestačily mrknout? Ne. Byly úplné nic a přesto kritizovaly.
Další věc. Zapnu Youtube a pouštím si video jednoho mladého zpěváka. Samozřejmě, že se najdou ti, kteří ho podporují a samozřejmě i ti, kteří ho absolutnmě shazují. Je to opět to samé - pokud se někomu nelíbí tahle hudba, fajn, je to naprosto jeho věc. Ale proč pak teda leze na jeho videa a to jen z důvodu, aby napsal, jak je to hrozné? Má přece volbu si na Youtube vybrat hudbu, která se mu líbí.
Na Facebooku byla odkaz na jeden článek o literatuře. Autorka se tam dost zostra obula do ich-formy psaní a ich-formových románů. Ale proč? Když se jí takto psané knížky nelíbí, ať je nečte. A copak ona už něco napsala? Vydala? Jistě že ne. Přesto si myslí, že má právo soudit ostatní. Přitom na ich-formě není nic špatného. Není to nic méněcenného - nedokážu si představit, že bych četla Na západní frontě klid, My děti ze stanice ZOO nebo Ještě než umřu v er-formě. Myslím, že každá z těchto forem má své opodstatnění a je jen na čtenáři, kterou si oblíbí. Navíc pokud mám být upřímná - nezáleží na formě, ale na samotné knize. Někdo píše dokonce i v er-formě jako prase a co by na to asi tahle chytrá slečna řekla?

No prostě a jednoduše, svět je plný přechytračelých lidí, kteří nic neumí, zato si myslí, že mají právo na to kritizovat ty, co něco umí nebo se o to aspoň snaží. Tihle lidé mi vážně pijí krev a tohle je asi nejrozsáhlejší kritika v mém životě, kterou jsem kdy napsala. Kritika na kritiku - jak ironické.

Nakonec bych ještě ráda dodala, aby nedošlo k nedorozumění, že dobrá rada je něco jiného. To, když mi někdo řekne, že se mu třeba nelíbí název mojí povídky nebo že by bylo dobré, kdybych tohle změnila - to mi nevadí ani trochu, protože mi to pomáhá, je to konstruktivní a smysluplné. Ale to, že někdo napíše - to Stmívání je úplná debilita a je to blbě napsaný - tak to je vážně ubohost, pokud ten člověk nevydal celosvětově úspěšný román, který se všem líbil a které schválilo nakladatelství k vydání a který si kupovaly miliony lidí na světě...


Vysoká škola

30. července 2011 v 10:36 | Prinzeschen
V úterý jsem byla na zápisu - takže se zdá, že jsem se definitivě rozhodla pro školu. Vyhrála to u mě Masarykova univerzita v Brně. Vlastně byla už od začátku mou jasnou favoritkou, protože se mi tam strašně líbilo, ale neustále jsem si kladla otázky, jak to tam přežiju. Je to strašně daleko, nikoho tam neznám, s lidmi to moc neumím, na koleji budu trpět jako zvíře, opustím přítele a přátele a rodinu atd atd. V jednu chvíli jsem to prostě chtěla vzdát a zůstat tady v Litvínově s tím, že bych dojížděla na VŠCHT do asi 20 minut vzdáleného Mostu a moc věcí by se nezměnilo. Jenže pak přišly určité události a ty můj pohled na věc změnily. Byly to především rodinné záležitosti, které mi ukázaly, že věci se dost změnily a že jeden z důvodů, proč jsem tu chtěla zůstat, už zanikl. Navíc mi ty přibývající intriky a lži vážně lezou krkem. Pak je tu můj přítel, který do mě neustále hučel, ať nezahazuju šanci studovat to, co chci a tam, kde chci, že bych si to potom mohla vyčítat. V tom měl samozřejmě pravdu. No a tak jsem si nakonec řekla, že nedovolím svému strachu z neznámého, aby mě připoutal k domovu a nedovolil mi splnit ani jeden z mých snů, na kterých tolik lpím. Koneckonců Brno není na konci světa, a když to zvládli jiní, zvládnu to taky (možná). Sebrala jsem se a v útery jela na zápis...

Cesta vlakem byla vyčerpávající jako vždycky - 6 hodin je prostě moc. Navíc jsem vstávala už v půl třetí v noci, abych stihla první vlak do Brna, který odjíždí z Mostu ve 3:45. Když jsem tedy dorazila do Brna, byla jsem úplně mrtvá a cítila se jako chodící zombie. Trochu už to tam ale znám, takže nebyl problém najít místo, kde jsme se měli všichni vyfotit a poté setkat. Focení bylo krátké a pohodové, i když moje fotka vypadá příšerně (ostatně jako všechny moje fotky na doklady). Mám tam jakýsi zvláštní rozcuch na hlavě a každé oko mi jede jinam, jak to je pokaždé, když se fotím v brýlích. Kdyby ze mě někdo tohle břemeno sebral, vůbec bych se nezlobila. Po focení jsem měla nějakou dobu volno, tak jsem si skočila na jídlo. Pak mě čekala instruktáž na téma informačního systému. Na schodech jsem tam potkala pár slečen a dala se s nimi do řeči. Možná jsem zase plkala blbosti, protože to je to, co obvykle dělám, když nevím, co mám dělat...Složitá myšlenka :D Povídaly jsme si o věcech jako je škola a dojíždění a podobně. Zase jsem si začala připadat jako absolutní idiot - Terku vzali do Brna bez přijímaček a dostala se i na UK, kam napsala přijímačky. O tom si já můžu nechat jenom zdát...UK se mi mílovými kroky vzdálilo, když jsem podělala přijímačky tak, jak nejlépe jsem uměla. Ale žádné stěžování a litování se, tuhle fázi už mám za sebou. Každopádně jsem si fakt připadala hloupě. Což se ještě znásobilo v místnosti, kde nám dávali instruktáž o studiu a ISu. Ne snad, že bych to nepochopila, nic tak hrozného na tom zase není - ale v momentě, kdy se někdo zeptal, jak si má vytvořit rozvrh, když bude studovat dvě fakulty a aby se mu předměty nepřekrývaly - jsem získala pocit, že tam nemám co dělat. Já se třesu z jednoho předmětu a z toho, abych zvládla všechny zkoušky a nevyhodili mě! A oni dokonce studují dvě fakulty - géniové! No a co jiného jsem na té instruktáži vlastně zjistila? Všechno se dělá elektronicky, což mi docela vyhovuje. Trochu mě ale vyděsilo, že předměty se vám mohou krýt a to dokonce i ty povinné. To, jak to vyřešíte je potom váš problém. Nikdo vám nepomůže. To mě trochu stresuje. Na zkoušky máte pouze dva termíny. Když to nezvládnete, můžete si sice výjimečně zažátad o třetí termín, ale jinak je to opět váš problém. Povinné jsou zápočty z tělocviku a zkouška z jazyka. Dozvěděli jsme se i mnoho dalších věcí, ale nechci je tu všechny psát a upřímně si je ani moc nepamatuju. Vím ale, že jsem odcházela mírně vyděšená a zmatená, kterýžto stav trvá stále.

Samotný zápis proběhl rychle. Nakonec jsem si vážně vydupala Antropologii a tak budu studovat to, nad čím všichni ohrnují nos a cpou mi, že nenajdu žádné uplatnění - ale co mě vážně baví. Když jsem viděla všechny ty předměty, mé srdce nepatrně zaplesalo a já se na ně dokonce i těším! I když ze zkoušek mám samozřejmě strach a respekt...Na zápisu probíhalo zapisování do dvou oborů - Antropologie a Matematická biologie, takže jsem ani pořádně nerozeznala, kdo se zapisuje kam a kdo bude vlastně můj spolužák. První dojmy z lidí byly všelijaké. Někteří se tvářili vyloženě nemile nebo značně sebevědomě, takže mě trochu vyděsili. Ale řekla jsem si, že na první dojmy nemůžu dát. Většinou mě zklamaly. Takže to nechávám tak, že na lidi tam nemám zatím žádný názor, protože je vůbec neznám a názor si udělám ve chvíli, kdy se s nimi pořádně seznámím a poznám, co od nich čekat. Možná bude ten názor úplně jiný, než jaký jsem měla v tu chvíli. Ale možná bude taky stejný - to zatím nevím.

Vysoká je pro mě tedy zatím takovým velkým otazníkem a zároveň velkým strašákem, který mi přidělává vrásky. Tipuju, že je to prostě proto, jaká je má podstata - jsem skrytý a zarytý pesimista, který ve všem vidí a od všeho čeká jen to nejhorší. Jsem možná taky trochu ustrašená a nových věcí se nepatrně děsím. Takže to bude pravděpodobně ten důvod, proč tisíce lidí se na vysokou těší a já ne. Ale třeba se to v průběhu několika dnů, týdnů či měsíců změní a vy tu nakonec budete číst články o tom, jak skvělé je kopat kosti s mými přáteli...

Jak básníci přicházejí o iluze

24. července 2011 v 18:50 | Prinzeschen
Jsem znechucená. Světem, lidmi...vším.
Lidé se nedělí na dobré a špatné, na milé a zlé. Někdo se pořád snaží dělit podle národnosti, barvy kůže, náboženství, orientace... Záleží na tom, jestli jste ze západní Evropy nebo z východní, jestli jste muslim nebo konzervativní křesťan, záleží na tom jestli jste černoch nebo Asiat. Podle toho jste předurčen pro to být dobrý nebo zlý, být něco víc nebo něco míň. Lidi, sakra, probuďte se. Jsou to opravdu věci, na kterých záleží? Je to vážně důvod pro to zabít 97 lidí jen proto, že mají jiný názor? Ne, tohle je špatně. Od let 1939-1945 jsme se toho moc nenaučili, nepolepšili jsme se a nevzali si ponaučení, co se může stát. Nejsme vůbec chytřejší a liberálnější - naopak se stáváme čím dál tím hloupějšími a extremističtějšími. Lidský pokrok? K smíchu, když naše názory pocházejí ještě z doby temna, a kdyby nám v tom nebránily zákony, pálili bychom "jiné" na ulici každý den. Jen se děsím dne, kdy se objeví někdo, jako byl kdysi Adolf a rozhodne se, že Zemi trochu uklidí... Koneckonců takových pitomců je všude plno.
A pak - ta přetvářka. Nenávidím ji. Je to snad nejhorší věc na světě. Jeden den taková, druhý den maková. Nikdy nepochopím, jak se někdo může otočit o 360° bez mrknutí oka. Nedávno to byla ta největší kráva na světě, kterou nemohla cítit. Teď je to kamarádka, s kterou chodí venčit pejsky a sedět po hospodách. Vidíte taky ten obrat? Nepochopitelné. Měnit názory z měsíce na měsíc. Hrát si na něco, co není pravda nebo nikdy nebyla. A to jen kvůli tomu, že čeká dítě. Možná budu znít necitelně - no a CO jako? To ji nezmění, nenapraví to všechno, co už udělala předtím. Její chování a povahu to nezmění. Přesto je to najednou důvod už ji více nepomlouvat, ale milovat ji. Je mi to tak proti srsti...Jak všichni žijí v přetvářce, jak jim nevadí, že je obklopuje. Jak si lžou a ty lži jsou všude kolem vás, ztrácíte se v nich a tonete. Zkuste si pak ale jednou říct pravdu - ukamenují vás. Udělala jsem to jednou - řekla prostě jen pravdu. A bylo z toho zle - jim i mně. Všem nám bylo zle z té pravdy - chvíli jsem měla peklo. A nejvíc to stejně bolelo mě - protože jsem věděla, že jsem neudělala nic zlého a přesto jsem za to byla potrestaná. Ale za lži? Za ty se netrestá, ty se přijímají a přechází, jako by se to nikdy nestalo. Jako by ani neexistovaly. Pamatuju si, že už na základce mě nutily k tomu se přetvařovat. Neměla jsem J. ráda - prostě neměla. Nemluvila jsem s ní, protože mi to nedělalo dobře a rozzuřilo mě to vždycky, když jen něco vypustila z huby. Pak za mnou přišla učitelka - řekla, že J. šikanuju tím, že ji ignoruju. Řekla jsem, že se s ní bavit nechci a nebudu, protože mi nesedí. Učitelka řekla, že to chápe - ale že s ní musím mluvit a aspoň předstírat, že je to fajn. Řekla mi, ať se vůči ní přetvařuju a dělám, že je všechno v pořádku. Ale vážně to bylo v pořádku? Vidíte, tohle nás učí na školách - přetvařovat se a lhát. Nedávat najevo svoje postoje a názory. Prostě zapadnout do stáda a nedělat problémy. Nenávidím to. Nenávidím.
A je to taky důvod, proč tolik nemám ráda lidi - dělají to všichni. Lžou, přetvařují se, pomlouvají...Člověk v tomhle světě může věřit jen sám sobě. Nikomu jinému. Možná několika lidem. Já jich pár mám - tři, možná čtyři. Směšné číslo. Směšné v porovnání se všemi těmi sviněmi, které jsou jako velký oceán a vy se v nich topíte každý den víc a víc, stahují vás pod hladinu. Je to ten Spodní výr, jak psal T.S.Garp. Lidé jsou hnusnej Spodní výr a mě ale kurva děsí....
*Věci se mění, co bylo - už není.*

Vzpomínáme

23. července 2011 v 20:30 | Prinzeschen
Umřela Amy Winehouse. Co na tom že - koledovala si o to, chlastala a fetovala. Bylo jí 27 let. To je trochu děsivé. A taky - měla úžasnej hlas. Talent. Mohla toho dokázat hodně. Kdyby se trochu dala dokupy. Jenže to velké mozky, velké duše, velcí lidé - říkejte si tomu, jak chcete - asi neumí... Jsou navždy utopeni v temnotě...

Heath Ledger zemřel ve 28 letech. Zrovna dokončil naprosto neopakovatelnou roli Jokera. Říkají o něm, že byl nádhernou duší. Nemohl spát a stahoval se sám do sebe. Zemřel kvůli špatné kombinaci prášků na spaní a antidepresiv.

Kurt Cobain zemřel ve 27 letech - užíval heroin a zastřelil se. Prý. Jeho texty odkrývají jeho duši a to co najdete, když pochopíte, ukazuje všechno utrpení světa v pár slovech. Úžasný textař, úžasný hudebník...Vytvořil něco extra

Lane Staney zemřel ve 34 letech na předávkování heroinem. Byl frontmanem slavné skupiny Alice in Chains a jeho podání skladby Nutshell mi bude znít v uších už navždy....

Začátky

22. července 2011 v 10:00 | Prinzeschen
Začátek - napadá mě až příliš mnoho věcí, které bych o něm mohla napsat. Vybrat si jen jednu a vytvořit z ní smysluplný článek by bylo až příliš náročné. Proto se pokusím udělat takový malý souhrn toho, co pro mě začátek vlastně znamená.
  • Začátky jsou pro mě vždycky obtížné. V životě se s nimi setkáváme neustále a někdo je zvládá výborně.
    Já ne.
    Dokonce i jedna moje sbírka úvah začíná tak, že jsem se na začátek prostě vykašlala - protože začátky mi jednoduše nejdou.
  • Narození je začátek - našeho vlastního příběhu. Mám pocit, že tohle jediné, se mi povedlo. Koneckonců jsem tady.
  • Začátky povídek - asi nejobtížnější část. Mnohokrát jsem to poznala a má drahá Claire také - její úvodní stránky jsem přepisovala snad desetkrát, než jsem byla spokojená a než zapadal do příběhu tak, jak jsem potřebovala. Příběh se totiž většinou po začátku začne ubírat svou vlastní cestou a někdy je obtížné ty dvě věci vůbec spojit dohromady. Trochu to připomíná život, jenže to rýpaví čtenáři moc nepochopí. Musíte začínat tak, jak si přejí oni...Nejlépe dělat vše tak, jak chtějí a dělají oni sami. (Ale to už je věc do jiného článku.)
  • O začátcích lidských vztahů bych raději měla mlčet - nejsem na to moc talent. Neumím navazovat nová přátelství a když tak jen velmi pomalu a obtížně. Jsem vlastně tak trochu uzavřený člověk, kterého lidé tolikrát zklamali svou přetvářkou a hraním si na něco jiného, že to s nimi tak trochu vzdal a čeká jen, co přijde zase.
    Trochu mě tohle děsí v souvislosti s novou školou - vlastně taky novým začátkem. Dost velkým a novým začátkem. Všechno se změní. A já doufám, že se jen zbytečně děsím opětovného začínání a na nové škole najdu své místo i přátelé. A že začne něco pěkného. Že začátek nového života bude úspěšný. (Aspoň podobně jako to narození.)
  • Konečně můj nejniterenější dojem ze začátků a možná taky pravá věc, proč je zase tak moc nemusím. Hloupá věc na začátcích je, že je s nimi neomylně spojený i konec. Všechny věci, které začnou, také skončí. Život skončí smrtí, přátelství se rozpadne, vztah také, kontakty se poztrácí, rodinu chodíte navštěvovat možná tak na hřbitov... Všechno to, s čím jste kdysi pracně začínali a postupem času budovali, se pak prostě rozpadne pod rukama.
Na závěr článku, který je nakonec asi méně smysluplný, než jsem čekala, bych ráda podotkla, že názory na začátky se mohou měnit. Někdo možná novou šanci a nové začínání přijme rád. Bere to jako způsob, jak změnit svůj život nebo možná věří na osud a má dojem, že to tak má být - něco skončí a něco nového zase začne. Třeba lepšího, kdo ví. Někdo se třeba i těší na novou školu, nové lidi, nové poznání, nové možnosti...
I já sama musím uznat, že s některými věcmi ráda začínám - třeba právě s psaním nových věcí, povídek a románů, nebo s novým uměním. Ráda se vrhám do nových věcí v tomhle směru - ale nerada přemýšlím o novém životě jako celku. Aspoň prozatím...
Možná jen proto, že se bojím. Možná jen proto, že jsem hrozný pesimista a ve všem vidím to nejhorší (zatím se našlo jen málo těch, kteří by mě přesvědčili o opaku) a nikdy ne to dobré, co to může přinést. A možná jen proto, že jsem vážně hrozná povaha....

Je mi líto...

7. července 2011 v 1:37 | Prinzeschen
Je mi vážně líto, že vás nedokážu nadchnout. Snažím se - vážně jo. Snažím se psát a psát dobře. Jenže nemám čtenáře. Nemám nikoho, kdo by mě komentoval a povzbuzoval. Zjistila jsem smutnou věc - kdyby se mi někdy podařilo vydat knihu, nemám ani nikoho, komu bych mohla napsat věnování. "Tuto knihu bych chtěla věnovat..." Komu? Sobě?! Jsem snad ten jediný člověk, kterého zajímá můj malý sen? Zřejmě...
I když mi píšete, i když komentujete, že budete číst - neděláte to. Ani se nikdy nedozvím, jestli jsem dobrá nebo ne. Není nikdo, kdo by to vůbec mohl posoudit. Jiní své čtenáře mají - třeba jen pár, ale mají. Nebo hodně. Na tom nezáleží. Aspoň nějaké...
Tak - dostatečně jsem se politovala a teď se jdu zase vrhnout na psaní...

Two Faces

6. července 2011 v 16:21 | Prinzeschen
Každý z nás má dvě tváře - anebo možná i víc.
Nevím, jestli je to správné, ale nejsem tady od toho, abych soudila to, co dělají jiní - obzvláště, když já to dělám taky.
Myslím, že někdy se jedná o přetvářku, ale někdy to prostě vyplyne ze situace.
Je totiž pravda, že každý se chová jinak v závislosti na tom, kde a s kým je. Určitě budu jiná před lidmi, které mám ráda a kterým můžu věřit, než před lidmi, se kterými si nemám co říct a vím, že každé informace o mně by zle zneužili.
Víc už k tomu nechci říkat - připojuji ale fotku, která vyjadřuje to, že dvě tváře se skrývají v každém z nás...

Mezi radostí a smutkem je tenká hranice

23. června 2011 v 21:23 | Prinzeschen
Život je prostě takový. Jako na houpačce. Jednou je vám lépe a jednou zase hůře. Létáte v oblacích, pak spadnete dolů na zem a pád nesmírně bolí. Jste až v nebeských výšinách, jenže pak se zas plácáte na dně. A mezi těmito dvěma stavy je tak úzká hranice, že není vůbec žádný problém ji překročit. Navíc oba dva ty pocity se můžou týkat vlastně úplně té samé věci.
Tohle se teď tak trochu stalo mně. Když jsem zjistila, že mě přijali na Masarykovu univerzitu, byla jsem šťastná. Ta škola se mi vážně líbila a byl to pro mě úspěch. Cítila jsem se skvěle.
Zato teď, když jsem zjistila, že s Karlovkou to dopadlo špatně, protože jsem tak úplně nezvládla přijímačky - byl to pocit přesně opačný. Jako když padáte do propasti a není vám pomoci. Ta ta je ten pocit úspěchu a štěstí. Zůstala jen hořkost a zklamání. Zklamání ze sebe samé a z toho jak to dopadlo...Přitom stačilo tak málo - přijali 30 lidí a já byla 31.; chyběly mi jen 4 body a mohla jsem být tam, kde jsem být chtěla.
Inu - možná to je osud, kdo ví...

 
 

Reklama