Říše upírů a víl

Pochybnosti

24. listopadu 2012 v 12:50 | Prinzeschen
Je to zpátky. Všechna ta negativní energie, všechny ty pocity zbytečnosti a méněcennosti, které se vždycky vynoří odnikud a setrvávají se mnou potom dlouhou dobu, jsou zpátky. Už dlouho to tu nebylo. Dlouho jsem byla šťastná a spokojená, žila život s lehkostí, dělala to, co mě baví a měla z toho reálně dobrý pocit. Včera nebo předevčírem to všechno zmizelo. Jistoty jsou fuč. A zase sedím na kolotoči, který se brzo promění na mlýnek na maso a semele mě na cucky. Už zase ten začarovaný kruh sebepodceňování a pocitů absolutního zmaru. Nemá cenu pokračovat, nemá cenu něco dělat, nemá cenu se snažit. Stejně budu vždycky ve stínu jiných - třeba i těch, co se snaží 100x méně nebo jsou v tom, co dělají, horší než já. Stejně pro vás, pro ně nebo pro všechny, na koho si právě vzpomenu, nebudu nikdy dost dobrá. Podřadná, obyčejná, ne tak krásně štíhlá... Brr, motá se mi z toho hlava.

A tak jsem se rozhodla, že dnešek strávím činnostmi, které mi podobně krásné myšlenky vyženou z hlavy, donutí zapomenout, nepřemýšlet, nezabývat se tím... Učení, úklid, učení... Něco, kvůli čemu můžu aspoň předstírat, že mám smysl. Že tohle všechno má smysl. Že to není jen naivní hnaní se za něčím, co je nereálné, neuskutečnitelné, bláhové a nepotřebné...

Bolavé.

To je na tom to nejhorší. Ta bolest. Kdyby nad tím člověk jen mohl mávnout rukou, povznést se nad to, zasmát se a jít dál - bylo by to všechno o tolik snadnější... Ale nejde to. A tak se bolest rozlévá celým mým tělem a i když se s tím snažím bojovat, i když se to snažím ukrýt pod tisíce jiných krásných myšlenek, stejně tomu nedokážu zabránit. Stejně jsem tím smutkem zase celá otrávená. Prožraná do morku kostí.

Někdy si přeju nechat se otupit - upadnout do apatie a nechat se jen tak unášet proudem. Už víc nebojovat, jen tak plout. Jenže ani tohle nejde. Nějaké moje alter ego, které mě asi vyloženě nenávidí, se rozhodlo, že touhle cestou mě nenechá jít. Takže vždycky když přijde pád, donutí mě se zase zvednout...a hloupě se snažit dál. Hloupé, hloupé já...

Beztak je to všechno jen moje chyba. I když se mi poslední dobou začalo docela dařit, dokonce už jsem schopná si sem tam i něco přivydělat jak focením, tak nějakou tou tvorbou bižuterii a tak, mně to nestačí. Nejsem pořád se sebou spokojená. Stále si přijdu horší než ostatní. Chci pořád víc, chci být lepší a lepší. Můj perfekcionismus tomu taky nepomůže - to už ani není vlastnost, to je diagnóza. Dělám si to sama jen a jen těžší. Pak si někde něco přečtu nebo někdo něco řekne, něco se stane a můj svět se otřásá v základech... A po každém takovémhle zemětřesení je složitější postavit si nové pevné základy bez přísad pochybnosti.

Jestli mít pochybnosti je lidské, tak já jsem tím největším člověkem na planetě...

Nakupování je špatný nápad

10. října 2012 v 20:53 | Prinzeschen
Dneska jsem se po dlouhé době cítila na prd - nespokojená sama se sebou. A zase jsem zatoužila být někým jiným. Aspoň na chvilku. Svléknout se z kůže a vyzkoušet si nějakou jinou - menší, hezčí, slušivější... Co já vím...

Chodit nakupovat oblečení je špatný nápad.

Stojíte tam v obchodě, ve kterém byste si nic nekoupili ne jenom proto, že na to absolutně nemáte peníze, ale hlavně proto, že by vám ani nic nebylo, protože velikost M je ta největší, která se tam prodává a vy potřebuje minimálně L... Tak přesně tam stojíte se dvěma naprosto luxusníma babama, za kterýma se každý otočí a které obvykle nakupují v dětském oddělení, protože právě jenom tam mají jejich velikosti. Jsou to mimochodem i baby, které mají neuvěřitelný styl a šarm, a které nejen že to oblečení umí koupit, ale ony ho umí i nosit...A když vám vyprávějí své promyšlené módní kombinace a vám je jasné, že až to na nich zítra uvidíte, bude to vypadat naprosto skvěle, chce se vám propadnout až do východního Německa, když sami sebe zase vidíte v džínách a keckách... Cítíte na sobě zvláštní pohledy prodavaček, které jakoby vám dávaly najevo, že oblečení vaší velikosti a ehm... stylu tady neprodávají a že vy tu jen zabíráte místo mnohem hezčím, hubenějším a stylovějším zákaznicím. A tak srazíte paty a odšouráte se kamsi do svého rohu s knihami, foťáky a nadměrnými velikostmi, kde si v klidu sníte taštičku z McDonaldu, protože co jiného vám vlastně v tomhle světě zbývá...

Já a moje koza

31. července 2012 v 18:21 | Prinzeschen
Víte, celý Autorský klub a jeho prestiž a jeho směřování mi můžou být úplně ukradené, protože já v téhle věci nejsem. Sice jsem si tam dala přihlášku a chtěla být součástí té šaškárny kvůli zvýšení prestiže a získání pár čtenářů navíc - ale teď na to zvysoka peču... Proč? Proč už tam nechci? A proč píšu tenhle rozhořčený článek? Má to jeden prostý důvod - kauzu Lotty Biondy nebo jak se to tele jmenuje, chování všemocného vedení, arogantní odpovědi na maily nespokojených blogerů a především "odejmutí", ať už dobrovolné nebo nedobrovolné, blogerky Taychi z klubu. Ne, ne a ne - mně tohle hlava nebere!

Jak může někdo tak inteligentní, kreativní a výjimečný být nahrazen takovou blonďatou slepicí, která má v hlavě vakuum, vystavuje si jakési ohavné "fotky" (i když vypustit tohle slovo přes ústa mi tedy nejde, protože tohle "fotky" nejsou ani náhodou) proti zrcadlu a s šílenou kachní držkou, píše absolutní nesmysly a pravidla pravopisu neviděla ani z rychlíku? Ptám se jak?!

A i když se snažím odpovědět sama sobě - můj mozek je naprosto neschopný přijmout nějakou z těch "výmluv", co napsal jeden nejmenovaný ne moc inteligentní člověk jako odpověď. Jak je možné, že kvantita nahradí tak rychle kvalitu? Jak je možné, že tohle někdo může považovat za originální? Jak je možné, že to, co je mírně řečeno odpad, má pomoct celému blogu a blogerům se zájmem a čtenáři? Jak je možné, že si někdo myslí, že takovéhle sračky pomáhají ostatním blogerům? Jak si někdo může myslet, že o sexu a dalších provokativních věcech se MÁ psát TAKHLE, aby to zaujalo? Jak je možné, že takovýto příklad je dáván dětem a dospívajícím, když si to zasluhuje tak možná pár ran rákoskou.

Možná jsem už moc stará nebo jsem strašně OUT, ale já tohle prostě nepochopím.

A na počest Taychi se proto zúčastním akce Kozy na titulce

Jsem totiž mocinqy moc dobrá blogerečka a vy všichni my akorát můžete vyhulit mýho špeka s mojí kozou. Mucinqy muck, mějtě se kwááásně...
Teď už se do AK určitě dostanu, vyloženě tam patřím...

Vysvětlení:

Odepisování

2. června 2012 v 10:42 | Prinzeschen
Nejsem sportovní typ a nikdy jsem nebyla. Na tyhle věci jsem prostě nešikovná - a vždycky se našel někdo, kdo mi to dokázal připomenout, abych na to náhodou nezapomněla. Na tělocvíku jsem vždy běhala pomalu a dobíhala poslední v rekordně pomalých časech, míč jsem uměla hodit jen na krátkou vzdálenost, při jeho chytání jsem si dvakrát zlomila prsty - při volejbalu palec a při basketbalu ukazováček, bála jsem se udělat kotoul, abych si nezlomila vaz, hvězdu ani stojku jsem neuměla, skok do dálky byl dost podprůměrný a to i při mé výšce... Jediné, v čem se mi vedlo, bylo skákání přes švihadlo a skok do výšky - v obou disciplínách jsem dokonce získala nějaké to ocenění na naší školské úrovni...
Můj antitalent se však netýká jen školního tělocviku - přenáším si ho s sebou i do obyčejného života. Na kole jsem vždycky strašně nejistá, kymácím se ze strany na stranu a jen čekám, kdy spadnu i s kolem někam do škarpy. Na ledních bruslích se štěstím objedu stadion a to jen proto, že se přidržuju mantinelu nebo mě někdo drží, ke všemu se odrážím jen jednou nohou, takže si připadám, že jedu na koloběžce. Na kolečkových bruslích to není o moc lepší - největší dřinu mi kdysi dalo přepnout se z módu "zoubky" u ledních bruslí na mód "stromeček" u kolečkových bruslí. Párkrát jsem dost nepěkně spadla. A pak jsem se začala bát - takže dneska chodím na brusle vybavená jako robokop, s přilbou, která vypadá jako kokos a stejně to nepomáhá. Jezdím jako retard, kymácím se sem a tam a věčně ztrácím rovnováhu. Plavání mě baví - ale hlavu potápět nechci, šipku skákat neumím a při kraulu špatně zapichuji ruce do vody, jak mi bylo řečeno ve škole...

A přes tohle všechno prostě nechci jen sedět na zadku a pomalu ale jistě tloustnout, kynout, ucpávat si cévy a bůhví co ještě. Chci se hýbat, chci dělat nějaký sport - ne abych byla vrcholový sportovec, ale pro zdraví a pro samotný pohyb. Protože pro člověka je přirozené se hýbat a ne sedět celý den za počítačem nebo u televize. Z toho pak plynou jen všechny možné problémy a především to nabývání na rozměrech...
Jenže stačí tohle někde říct - a všichni se mi hned vysmějí. Nebo hůř mě okamžitě odepisují.

Ale vždyť ty nic neumíš.
Ale vždyť ty na to nemáš.
Ale vždyť ty jsi moc pomalá.
Ale vždyť ty nesportuješ.
Ale vždyť ty to nevydržíš.
Ale vždyť ty jsi nešikovná.

Aniž by mě to nechali zkusit, aspoň se pokusit - ihned nade mnou vynesou soud, ihned mě odepíšou a řeknou, že to není pro mě a že to nezvládnu...

Teď je jen na mě ukázat jim, jak se mýlí a že ten "talent" na sport taky není všechno - že s chutí a vlastní pílí se taky dají dosáhnout velké věci. Že odepisovat někoho hned na začátku, když mu ani nedají šanci to zkusit - je velká chyba...
Vím, že to na začátku bude obtížné, protože jsem dlouhou dobu vážně nic nedělala - ale někde se začít musí a když vydržím, tak za měsíc jim všem vytřu zrak...

O pocitech

27. května 2012 v 10:20 | Prinzeschen
Poslední dobou to sama se sebou nemám lehké. Ztrácím se ve zvláštních klubcích pocitů, kterým ne úplně rozumím a které mě přivádějí k šílenství.

Vztek. Vina. Strach.

Pro mě ta nejhorší možná trojice ze všech pocitů. Nebo možná není - ale tím, že je poslední dobou prožívám tak často, stávají se pro mě otravnými a naprosto odpornými. Kdykoli se objeví, rezignuju na všechno a snažím se jen přežít ve zdraví jejich přítomnost.

Dřív jsem taková nebyla - ani vzteklá, ani vystrašená, ani neustále vinná.
Teď jsem taková skoro pořád - neustále mám na něco nebo na někoho vztek, ze vzteku potom vzniká pocit viny a někdy k večeru se k tomu všemu přimíchá strach.
Je to děsné a je to otravné.

Vztek je odporný. Brzdí vás ve všem dobrém a pozitivním, co můžete dělat. Úplně zatemňuje vidění a nakonec mění všechno, co je poblíž. Vztahy, vnímání, aktivitu... Ničí vše dobré a vyvolává jen sled dalších špatných událostí.
Pak přichází vina - a vina je snad ještě horší než vztek, protože vás nahlodává zevnitř. Už nepochybujete jen o svém chování, ale sami o sobě. O samém nitru, o samém základu sebe samého. Máte pocit, že jste tak neuvěřitelně zlí, že tak strašně ubližujete ostatním a nemáte právo na to, se takhle chovat. Jediné, co vám zbývá, je cítit se vinným za své činy a za své chování vůči ostatním.
Třešničkou na dortu je strach - nepopsatelné něco, co svírá žaludek a stahuje hrdlo...

Snažím se s tím bojovat - s velkou trojkou negativních pocitů i se vším ostatním negativním, co v sobě mám a cítím. S pocitem méněcennosti, nespokojenosti, nenaplněnosti... S pocitem toho, že životem proplouvám jako nějaký lempl, bez úsměvu, bez čiré radosti a beze smyslu. S pocitem, že jen marním čas a ten sakra rychle utíká, aniž by se na něco ptal, aniž by dával druhé šance.

Musím s tím bojovat, i kdybych nechtěla - protože prožít tu jízdu zvanou život a na konci si říct, že jsem ho neprožila plnohodnotně, že jsem si ho neužila, že jsem ho neprožila, tak jak jsem měla a že jsem byla většinu svého života nespokojená se vším okolo, na něco si stěžovala, něco se mi nedařilo, z něčeho jsem byla smutná, vzteklá nebo vystrašená: to je pro mě snad tou nejhorší noční můrou. A je to škoda zahodit něco tak krásného jako je sám život do bedny s nápisem "na nic". Nechci takhle jednou skončit.
Chci svůj život považovat za úspěšný a za pěkně prožitý. Chci se otočit a říct si, jak jsem byla šťastná a spokojená a kolik pěkného jsem prožila, kolik šancí jsem využila a kolik snů si splnila. Chci se osvobodit ze své negativní krabice a smutných pout, které mě pořád tahají k zemi, i když já chci létat...

Teď už to snad bude všechno lepší - jsem už týden doma a cítím na sobě zlepšení. "Kolejní nemoc", jak jsem si pracovně nazvala své smutnění a pocit vytržení ze světa, pomalu mizí. V domácím prostředí a s lidmi, které dobře znám a miluju, je jednoduché překonávat vnitřní démony a mířit až ke hvězdám...


Škatule

13. května 2012 v 14:43 | Prinzeschen
Lidé mě nazývají různými jmény.

Fotografka.
Amatér.
Začátečník.
Šprt.
Pisálek nebo pisálkyně nebo jak se to tady říká.
Netalentovaná.
Obyčejná.
Nudná.

I já sama jsem si dávala hodně jmen.

Ateista.
Cynik.
Realista.
Racionální.
Ztracený případ.

Všechno je to však k ničemu.
Nejsem žádná věc, na kterou se dá nalepit štítek a tím ji klasifikovat.
Nejsem něco, co si strčíte do škatule a budete si myslet, že víte, kdo jsem.
Nejsem jen název a nic víc.
Nejsem jasně ohraničený prostor, který nikdy nemůže vybočit.
Nejsem...

...a nechci být.
Nechci být ani jedno z toho.
Nechci být nic z toho, co mi někdo určil.
Chci být jen JÁ.


Nepotřebuju na sobě miliony nálepek a označení,
abych se neztratila v tomhle světě nebo možná aby se ostatní neztratili ve mně.

Být jen "JÁ" mi ke štěstí stačí...



Nepíšu

11. dubna 2012 v 19:27 | Prinzeschen
Jsem zpátky na blogu už nějakou dobu - ale do starých kolejí se nevrátilo skoro nic.
Jsem stále v jakémsi záseku - sice plná nápadů na články a plná potřeby je sepsat, ale zároveň prosáklá neschopností to skutečně udělat.
Nevím, kde začít - tam, kde jsem skončila v prosinci nebo tam, kde jsem momentálně? Má cenu dohánět ztracený čas a jde to vůbec dohnat? Za ten necelý půlrok se totiž změnila spousta věcí a i já sama...
Musím si to ještě nechat vážně projít hlavou...

Každopádně dneska jsem se rozhodla sepsat takový kratičký panflet, protože někteří jedinci mě nikdy nepřestanou udivovat. Nejprve ta jejich světovost, ta vševědoucnost, patent na všeobecné definice... Mám na to alergii - na tohle servírování světopravd a zaručených informací platících vždy a všude...

A pak - dneska - jsem opět zažila jeden další trapný moment. Vím, že několik blogerů je tady z okolí Brna. S některými jsem se osobně setkala na křtu, některé osobně neznám, ale vnímám jejich články a pokud fotí tak i jejich tváře. A možná že oni to mají podobně se mnou, pokud na mě někdy narazili a že prostě znají můj ksicht.
Co mi ale přijde naprosto směšné a dětinské je, když se s někým takovým potkám - dejme tomu, že on sedí na lavičce a já s kamarádkou kráčíme vedle - a on, protože mě zřejmě pozná, se začně chichotat a něco šeptat svému společníkovi (i když do té doby mluvili úplně normálně hlasitě) v domnění, že když jsem od něj 50 centimetrů, neslyším ho. Slyším. Slyším ten šepot i ten smích - a je to FAKT trapné...
Není to fajn pocit - když se někdo na ulici rozhodne o mně (nás) bavit a my ho slyšíme.

A to je pro dnešek asi všechno - na víc nemám sílu a stejně ještě nemám vymyšlené, jak to tu bude pokračovat dál...

Kalné úterní ráno

1. listopadu 2011 v 8:52 | Prinzeschen
Je to tady zase.
Zápočtový test jsem napsala na 9 z 10 bodů. Byla jsem šťastná. Šla jsem fotit místo toho, abych se učila. Fotky se povedly tak nějak všelijak. Myslela jsem, že ještě chytnu dobré světlo, ale nepodařilo se. Šalina se táhla jako sliz.
A co že je tu zase?
Ten pocit. Nicota. Smutek. Prázdnota.
Všimla jsem si, že se začíná objevovat čím dál tím dřív. Je to teprve dva dny, co jsem v Brně a už to na mě padlo. V neděli jsem přijela a v úterý se zase topím v jakémsi tekutém písku zvaném sebelítost, přičemž se mi kolem krku omotává lano nedůvěry a na spánek mi míří nabitá zbraň zvaná sebekritika.
Možná to je tím počasím - podzim na mě nikdy nepůsobil dobře. Ale kdysi jsem si zalezla s Panem Božským pod peřinu, přitulila k sobě tu kokršpanělí bestii, dali jsme si kotel amerických brambor a koukali na film. Teď sedím v šedivém zaprášeném pokoji a ta mlha venku mě vyloženě deptá. A samozřejmě nemám nikoho, kdo by se se mnou přitulil pod peřinu. Tak nějak mám pocit, že nemám nikoho...
Facebook mě opět vytočil. Nemá cenu tam něco psát. Vážně už tam nechci chodit. Ušetřím čas - budu moct zase dělat věci, co mám ráda.
Měla bych se trochu sebrat. Smířit už se s tím, že věci se změnily. Život je změna - tak se to říká, ne? Měla bych si začít trochu věřit. V tom učení vážně nejsem tak špatná. Trochu nestíhám, ale když se zapřu, dokážu ze sebe vytáhnout ten starý známý potenciál. Jen se k tomu postavit čelem a s chutí. Nemyslet na to špatné - myslet pozitivně. Pak se určitě všechno zlepší...

Tento týden dělám Téma týdne. A taky se už vážně musím jít učit...

Krize pozdní puberty

27. října 2011 v 21:08 | Prinzeschen
Přijdu si divná. Divnější než obvykle. Abych tak řekla pravdu, mám pocit, že mi v hlavě sídlí dva skřítci - jeden horší než druhý. Jeden ve mně vyvolává divnou kombinace štěstí s melancholií, druhý způsobuje dlouhé hodiny smutného přemýšlení a sebemrskačství. V obou dvou případech se mi chce brečet, občas křičet, vždycky padnout do postele a čumět do blba.
Začalo to minulý pátek. Nejdřív jsem byla asi tři dny úplně odvařená. Říkala jsem si - páni, já mám ale dobrý život; páni, jsem ale šťastná; páni, moje dny jsou tak zajímavé. Vzpomínala jsem na dětství, na dovolené, výlety, střední školy, koncerty, akce, kterých jsem se zúčastnila, na Ameriku, na první týdny vysoké a na všechny zážitky s tím spojené. A říkala jsem si, jaké jsem měla perfektní dětství, jak mi naši i babička s dědou dali všechno, co jen mohli, jak jsem byla plná zvědavosti a hravosti; vzpomínala jsem na to, kde všude jsem byla, co jsem viděla, jak jsem spala na letišti, co jsem jedla a na lidi, které jsem potkala. Prolétlo mi hlavou, že na 19 let je toho vážně dost - a že to všechno bylo tak strašně super a zajímavé, že můj život rozhodně není nudný, stereotypní či jednostranný a že ho zřejmě stojí za to žít! Mrzelo mě jen to, jak rychle to všechno uteklo a že už se to nikdy nevrátí. Nemůžu uvěřit třeba tomu, že už jsme spolu s Panem Božským 4 a půl roku, když já si pamatuju, jak jsme se ještě vídali na chodbách základy. Nemůžu věřit, že je to přesně jeden rok, co jsem se v USA chystala na Halloween. Padla na mě mírná nostalgie, ale nic zvláštního. Teoreticky jsem pořád v nějaké nostalgii či krizi osobnosti. Nic nového pod sluncem.
Ale v pátek večer se to nějak zvrtlo - z mírné nostalgie se stala ta obvyklá bolavá krize, kterou jsem si nově pojmenovala jako krize pozdní puberty. No vážně - víte, co mě pro změnu zase štvalo?
  • Jsem k ničemu. To je tak vše. Proč si to myslím? To už je delší seznam.
Na vysoké jsem skoro jediná (no dobře, ještě jsem našla Davida) ze střední odborné školy. Netušila jsem, že se kvůli tomu budu cítit tak méněcenná. Ale děje se to. Jsem taková černá ovce pěkné gymplácké rodiny, která měla dějepis a zeměpis čtyři roky, takže jim nedělá problém určitě, kde je Velikonoční ostrov - jako mně. Důvod, proč jsem se hned ve čtvrtek začala cítit jako totální idiot. Tohle snad nemůže vědět jen debil jako já. Ale co potom dělám na vysoké? Heh, na tuhle otázku jsem si odpověděla svou vnitřní touhou sbalit si krosnu a vydat se do světa hledat si práce jako napichovač listí či tak něco. Je podzim, někomu by se to mohlo hodit.
Mám stres z anatomie. Věčný a nekonečný stres. V žaludku už se mi začíná dělat obří vřed, který mě jednou stráví zaživa. Navíc v pondělí (už příští!!!) píšeme zápočtový test z anatomie, a protože jsem takový idiot, jak jsem naznačila o pár řádků výš, vsadím se, že ho nenapíšu. Ha há - a život bude zase o něc krásnější.
Jsem hnusná. Jo, já vím, že ne každý může být krásný - ale já jsem prostě hnusná. A ještě k tomu tlustá. Okolo mě jsou samí krásní a štíhlí lidé.A víte, co je na tom nejhorší? Že se to už nikdy nezmění. Bohužel už nikdy se nenarodím jako malá, štíhlá roztomilá hnědovláska s velikostí S. Už navždy zůstanu v tomhle těle a vždycky budu mít komplexy. Dobrá vidina do budoucna.
Nic neumím. Začalo to pohledem na fotky jedné patnáctileté slečny a zjištěním, že já takové portréty nikdy nevyfotím. Pokračovalo to jako obvykle vědomím, že píšu na velký psí exkrement a skončilo to tak, že jsem si ověřila, že ani ty výrobky z korálků nejsou nic extra. Zdá se, že na všechno jsem levá. Každý má prý na něco talent. Ten můj by mě vážně zajímal.
Depka se přehoupla v nadějí - ale vždyť se může zlepšit! Zapracovat na jedné té věci nebo třeba na všech třech a vypracovat se až do nebeských výšin.
Jenže je tu jeden problém - kdy? Vysoká je v tomto případě nekompromisní a nedává mi moc času na jakoukoliv tvorbu mému srdci blízkou. Takže žádné psaní, korálky jsou všechny doma a o focení, o tom radši nemluvím...Trénovat bych snad mohla, ale všechno je to na jednu věc, když si s fotkami neumím pohrát v procesu úprav.
I tady je blbé to, že se to zřejmě nikdy nezlepší - nebo aspoň ne v tomhle životě.
A to bůhví, jestli tu vysokou vůbec dodělám - s mým IQ tykve asi těžko...

No ale dost stěžování. To už by pro dnešek stačilo. Mně to tedy už stačí. Přečíst si totiž černé na bílém, jaký jsem omyl přírody a že jsem si to konečně přiznala, je vážně k "nezaplacení".
Na druhou stranu v pondělí se to zase nějak přehouplo a já jsem od té doby v lepším rozpoložení. Dokonce mám nějaké plány. Plány, jak využít čas, jak LÉPE využít čas, jak najít a použít nějaký potenciál, co snad ve mně někde hluboko je ukrytý; plány, jak budu na sobě pracovat a něco změním a třeba i všechno změním, něco napíšu, něco vytvořím; plány, jak budu dělat to, co chci; plány, jak konečně začnu zachraňovat svět a já budu!!!
V pondělí byla imatrikulace. Docela v pohodě záležitost. Jen v těch šatech jsem se necítila zrovna dobře.
Pak jsem se učila - i v úterý i ve středu. Mám všechny zápočtové příklady z genetiky kromě jednoho. Mám další zápisky. Zopakovala jsem si obratle a horní končetinu.
Dneska byla enkulturace. Donutili mě tam vypít absinth. Neptejte se, jak jsem vypadala. Ještě hůř než se líčím. Skoro nepiju. A pak mi do takového rohu nalijou půlku něčeho červeného a já to vypiju na ex, načež se rozbrečím, málem se pozvracím, udusím, oslepnu a padnu. Ještě teď se mi točí hlava a jsem příjemně unavená. A to jak debilně jsem se potom smála a co jsem vypouštěla z pusy, na to se radši ani neptejte, nechcete to vědět ani vidět ani si to představit. Byl to děs.

Děs by mohlo být moje druhé jméno - docela se ke mně hodí...
A tak nějak mě to vystihuje.

Noční plky psané ráno

14. září 2011 v 9:18 | Prinzeschen
Je 0:20 a mně se zdá, že noc je mladá. Nemůžu spát. Už hodinu se převaluji sem a tam a civím do stropu. V hlavě desítky myšlenek. Jedna z nich končí tak, že napíšu tento článek - třeba i ráno...

Láska. Chvíli jsem myslela, že se ke mně vrátila láska. Člověk by měl všechno, co dělá, dělat s láskou. Čtrnáct dní už jsem nenapsala ani čárku, ani jedno malé písmenko. Jsem jako potažená nějakou fólií, zakonzervovaná uvnitř sebe sama a nemůžu se dostat ven. Dřív mě psaní uvolňovalo a v těžkých okamžicích mi pomáhalo se z toho vyhrabat. Teď se toho nemůžu ani dotknout, ani se na to podívat. Nejde to. Dnes v noci se mi ale v hlavě vyrojilo tolik myšlenek a nápadů, o kterých jsem myslela, že jsou dávno ztracené. Opravdu jsem myslela, že láska je zpět...

Ale pak jsem ucítila své odpudivě páchnoucí vlasy od ohně, které jsem si nestihla umýt a přidala si do svého slovníku v mobilu jen samá sprostá anglická slova, která jsem v tom obrovském interaktivním slovníku našla. Slyšela jsem, jak venku auto najelo na plechovku a ta se nejprve rozmáčkla, a pak kamsi odskákala...

Dočetla jsem Lásku a jiné nemožnosti. Těsně před půlnocí. Je to skvělá kniha. Není těžké se s hlavní hrdinkou Emilií ztotožnit. Je tvrdohlavá, ironická, dělá chyby a pak je musí brát zpět. Není krásná ani éterická, není dokonalá - prostě jen žije tak, jak umí. Naštěstí to pro ni končí dobře. To je fajn. Držela jsem jí palce. Měla jsem ji ráda. Přivedla mě na myšlenku věnovat se více rubrice o knihách - zatím tu mám jen o dvou.

Ještě včera ráno jsem si myslela, že jsem sice trochu ztracená, ale že jsem naprosto zdravá. Už odpoledne jsem věděla, že to byl omyl. Nejedná se o nic vážného, ale stejně je to na pováženou - moje tělo mě začíná zrazovat už v 19 letech. Už teď začíná slábnout a odhalovat své chyby, které jednoho dne mohou být osudné a které se teď objevit ještě neměly. To je na tom to děsivé... K čemu je duše, k čemu je její mladost a to, jak se cítíme, když tělo nás zradí? S tím už potom nenaděláme nic...

Mé plky jsou absolutně bezcenné a já se za to hluboce omlouvám. Měla jsem těžkou noc. Všechno je teď nějak naruby...

 
 

Reklama