Říše upírů a víl

Zimní spánek?

21. února 2009 v 9:41 | Prinzeschen
Zimní spánek bohužel není výsadou, kterou by člověk dostal do vínku. Bohužel. A tak každé ráno všedního dne musím v 7 hodin zacvaknout budík a vyhrabat se z teplých duchen. A že to občas je pekelně těžké. Budík se totiž zřejmě rozhodl mě terorizovat a zazvoní vždycky, když se mi zrovna zdá nějaký hezký sen nebo když opravdu hluboce spím. Asi si dokážete představit, jaký potom zažívám infarkt, když se ozve to dotíravé "pípíp-pípíp".
Když už se konečně dostanu z postele ven, okamžitě mě znechutí pohled z okna. Zase sněží!Hrůza...Mně se tedy líp vstává do slunečného dne s modrou oblohou...Ale to si ještě pár týdnů počkám. Zima má být letos celkem dlouhá. Vážně si nepamatuji takovou zimu už pár let zpátky. Možná bych měla mít radost - ale nemám. Sníh měl být na Vánoce, když bylo všude bláto. Teď už by měl tát. Nebo snad ne?
Po 6-7 hodinové škole přicházím domů ještě unavenější, než když jsem šla včera spát. Takže na nějaké činnosti už opravdu nezbývá energie. Ale co je tohle za život? Povinnostem a práci propadá většina času a na osobní potěchu ho moc nezbývá.A i kdyby snad čas byl - kde na to člověk má vzít sílu?
Když nad tím tak přemýšlím, ten zimní spánek by se mi vážně šiknul...

Nespavost

15. února 2009 v 8:58 | Prinzeschen
Když tma dopadne na louky a lesy, hvězdy otevřou svá očka a pozorují svět, když v oknech zhasínají poslední světla a čas neúprosně utíká, pak přichází ona. Ona, která nás nutí otvírat znovu a znovu oči a dívat se do tmy. Sledovat obrysy, vidět světla projíždějících aut. Nevnímá čas a neposlouchá prosby. Je upřímná, neúprosná a nemilosrdná. Nenechá se jen tak vyhnat a ráda se člověka drží. Nedovolí mu v klidu spát, ale prohnaně se na něj směje, jako by věděla, že zase vyhrála. Poulí oči a vystrkuje drápky. Až když ji její největší nepřítel porazí, nevzrušeně odchází hledat si další oběť. A jaké je jméno té dámy?? Nespavost, prosím…


Dnešní den

7. února 2009 v 10:17 | Prinzeschen
Dnešní den… nebo to bylo už před měsícem? Tyhle dny mi neobyčejně splývají. Jsou všechny tak stejné…Sychravé a bezútěšné. Nemám ráda, když nesvítí slunce, neslyším zpěv ptáků a nemám chuť vyběhnout ven na čerstvý vzduch. Nesnáším tyhle smutné šedé dny, kdy snad osamělé duše dávají ráz počasí. A pokaždé v tenhle den ti chodím naproti na zastávku, kam přijíždíš. Stejně tak na podzim jako na jaře. Stojím na plácku před zastávkou nebo sedím sama na lavičce a - scházíš mi… A v tu chvíli začínám uvažovat… Baví mě to. Dívat se na svět - pozorovat poletující listí, vítr jak si pohrává s větvemi stromů a velkou silou do nich vráží. Pozoruji posledního ptáčka, který si poskakuje sem a tam a vypadá tak silně. Ale stačí jen jediný pohled na jeho nožky - jak lehké by bylo je zlomit a zničit další život…
Pozoruji také projíždějící tramvaje. Spousty tváří, které si nikdy nezapamatuji, a nikdy pro mě nic nebudou znamenat. Tváře, které vidím jen přes skla oken a vůbec netuším životní příběhy všech těchto tváří. Vidím vždy mladé dívky se smutnýma očima. Stařenky v kloboučcích jak vyhráli další den svého života. Vidím lidi, kteří spěchají ze škol nebo snad do své práce. Jen já tu sedím a nevnímám všechen ten spěch kolem… Napadá mně spoustu věcí. A to prohlížení, to přemýšlení už mě přestává bavit…Potápím se do hlubin své duše a náhle mi život připadá tak krátký…
A pak přijedeš Ty a vytáhneš mě zpátky na světlo z těch nejtemnějších koutů, které člověk zná…

Amerika?

9. ledna 2009 v 19:11 | Prinzeschen
Pro nebo proti americkým filmům? Toť otázka (na kterou není snadné odpovědět). Ale pokusím se zvážit všechny možnosti a vyvodit z toho jakýsi smyslupný konec.
Hned pro začátek bych ráda podotkla, že každý má jiný filmový vkus, může se od mého názoru tím svým lišit. To, co mně připadá jako bravurní film, jinému se líbit nemusí a naopak - to, co soudím, nemusí pro mnohé být tak hrozným.
Ale pojďme na ty americké filmy. Rozdělila bych je na dvě kategorie -

1) Typický americký film s nestárnocím akčním hrdinou, které všechny postřílí a když ne to, aspoň jim pořádně nakope zadek bojovým uměním, které nikdo nezná. Druhá varianta - dojemný příběh o nešťastně zamilované dívce, která ale nakonec najde štěstí v rukou nejoblíbenějšího kluka ze školy. Ten, když dívku pozná, se samozřejmě polepší a nakonec je z nich na maturitním plesu nejšťastnější pár světa! Bohužel, realita bývá poněkud jiná a většinou se nikdo nepoučí, natož aby se měl polepšit. Na jednu kategorii a to velmi důležitou jsem ale zapomněla - filmy o dívčích klubech, partách a podobně, kdy celé škole vévodí ta nejblonďatější slečna s nejrůžovějšími šaty a ostatní jí leží u nohou, zatímco "šprti" jsou jaksi zavrženi. Nakonec bych ještě ráda zdůraznila skupinu tzv. komedií, které se tak ale jen nazývají, protože ve skutečnosti se člověk nezasměje ani jednou a nestačí se divit, kdo má čas vymýšlet takovéhle ptákoviny. Které filmy patří do výše uvedených kategorií, to nechám na vašem výběru - ale ke každé mě maximálně jeden napadl. Existuje opravdu spousta špatných filmů!

2) Na druhou stranu ale existují i filmy dobré. Takové, které ve člověku vyvolají nějaké pocity, třebas i záporné, donutí se zamyslet a mnohdy i velmi přemýšlet. Tyto filmy se nedají rozdělit do skupinm, narozdíl od kategorie 1 (kde zastoupení je opravdu bohaté) jich není tolik. A světě div se - i takovéto filmy vznikají v Americe! Filmy, ve kterých naopak pobízejí dívky k vypadnutí z role milých usměvavých princezen a raději v nich probouzejí inteligenci, ctižádostivost, ukazují, že existuje mnoho cest a i když ne vždycky to dobře skončí, může to vyjít! Jsou to psychologické snímky, kdy člověk trne hrůzou nebo se snaží příběh hloubějí pochopit. Mnohdy v nich vidíte přímo až drastické, necitlivé zobrazení reality, ale co - je to pravda! Ve světě se dějí drastické věci! Tak proč to popírat?
Pokud bych měla jmenovat některé z mých oblíbených snímků, které povaužji za skutečně dobré začala bych filmem Zkrocená hora. Možná by teď mnoho lidí zakroutilo nesouhlasně hlavou, ale já si za svým stojím! Tento snímek ve mně vyvolal spoustu pocitů. Nebyl typickou "lovestory", dokázal použít velmi lidské prvky, netradiční téma, dojemný příběh. Dále bych jmenovala Requiem za sen. Snímek opravdu zanechávající stopy, varující před drogami, vyprávějící upřímně a bez přikrášlení, krutý, psychologický, silný a velmi výmluvný! Mezi mé favority patří také film "Muž se železnou maskou", "Anna a král" a další. Pokud bych se ještě o něčem ráda rozepsala, je to film SAW. Jistě, je to kruté, je to trochu bláznivé - ale ta hlavní myšlenka, to detailní promyšlení tvůrců, to si zasluhuje obdiv!

Americké filmy opravdu poskytují široký výběr od nejsilnějších příběhů po nesmyslné bludy. Záleží jen na nás, jaké filmy budeme vyhledávat a tím pádem, kterým tvůrcům vyslovíme svůj souhlas s jejich prací. I když - každý si někdy potřebuje odpočinout s zasmát se ztřeštěné komedii...A to je právě ono...

Co je láska?

30. prosince 2008 v 21:03 | Prinzeschen

Kdysi - je to už hodně dlouho - se mě někdo zeptal, co si představím pod pojmem láska. Už si nepamatuji, co jsem odpověděla. Myslím, že tenkrát jsem to beztak nevěděla. Možná to nevím ani teď. Ale z rozmazané představy, která se jenom tak mihla ve snu se za pár let stalo jasné vidění občas rozkmitané poryvy větru.
Láska je složitý pojem. Soubor emocí, které se nedají pojmenovat. Neexistuje popis. Střídá se radost se smutkem, plány s obavami, síla a slabost. V břiše vám létají motýlci, někdy snad letadla, koutky úst samy vystřelují do stran a vy se musíte smát. Kolena náhle slábnou a těžko se držíte na nohou. Srdce začíná bušit čím dál tím rychleji především v blízkosti milovaného. Svět se najednou točí, louky kvetou, ptáčci zpívají… Zní to všechno přímo idylicky, že? Ale láska není jen o tomhle. Je to i kus sebeobětování, je to o domluvě, kompromisech. O zodpovědnosti. Už nerozhodujete jen sami za sebe. Vždycky se to týká dvou. Každý krok vedle ublíží dvojnásobně. Láska je o toleranci, o síle osobnosti. Znám spoustu lidí, které nevhodný výběr partnera změnil k nepoznání. Někdo si to uvědomil, avšak mnozí už nikdy nebyli stejní.
Láska je krásná a umí být taková. Jen ji musíte umět správně uchopit, správně ji prožívat. Musíte očekávat určitá rizika. Hlavně - měli byste být na lásku připraveni. Na takovou jaká je. Někdy krásnou, ale jindy i zlou a krutou. Lidé si myslí, že připraveni jsou. Neustále někoho hledají a pak dalšího a dalšího - až donekonečna. Ale většina z nich o skutečné lásce nemá ani potuchy. Prostě jen nechtějí být sami. Možná nechtějí být ostatním pro smích nebo nemají nikoho na studené podzimní večery. Když ale přijde první rána - jejich nepřipravenost se prokáže. A dál už to všichni známe - trpké rozchody, nepřátelství, proplakané noci a omluvné prosebné zprávy, které zůstanou navždy neodeslané. Lidé vidí lásku jako něco magického, něco bez chyb. Neuvědomují si, že i v ní jsou potíže, překážky. A tak v poslední době se z lásky stává už jen bezduchý pojem. Každý si myslí, že ji má, každý ji chce, sem tam nějaká láska skončí, ale brzy začíná zase nová. Věta "miluji tě" ztrácí význam, stává se z ní klišé. Vždyť slovo milovat si dnes můžete přečíst u kdečeho a kdekoho. Je to smutné, jak něco tak pěkného a kouzelného zevšednělo.
Věřím ale, že i tak se najde dost lidí, kteří si zaslouží a poznají lásku s velkým L. A kdo ví - třeba ji jednou pojmenují mnohem lépe než já…

Má být učitel kamarád, autorita nebo kamarád s autoritou?

30. prosince 2008 v 20:20 | Prinzeschen

Další ze školních témat. Tohle konkrétní jsme opravdu nenáviděla. Usilovně jsme přemýšlela, jak a co vlastně napsat. V hlavě jsem sice měla jakýsi náčrt, ale při konečném psaní mi to bylo úplně k ničemu. Tak zde aspoň ukázka toho, jak zoufalé to psaní občas bývá...
--------------------------------------------------------------------------------------------------------
Učitel - ne Bůh, ale obyčejný člověk s nesnadným a vysokým posláním. Někdo kdo si bere na svá bedra povinnost vychovat a připravit do života generace dětí, mládeže, téměř dospělých. Někdo kdo má už předepsanou autoritu, ke komu by měli všichni vzhlížet a uznávat ho. Ale je to možné? Je možné říct - tohohle člověka si musíš vážit? Zdá se to jako hloupost, každý z nás to přece zná - jsou lidé, kteří vám nesedí, nemáte je rádi, nemůžete si jich vážit. A na druhou stranu jsou takoví, kterých si vážíte a uznáváte jejich práci, vlastnosti - ať už jsou kýmkoli, ať už jsou v jakémkoli věku. Jenže u učitelů je tohle jiné…Ať je ten člověk jakýkoli, ať už má jakýkoliv charakter a jakékoliv chování, prostě autoritu mít musí. Jakýmsi způsobem to očekává. Ne snad proto, jaký je - ale právě proto, že je učitel. Dává mu to nějakou výhodu, nepopsatelný pocit, že autoritu a vážnost si vydobýt nemusí, prostě už ji má, někdo mu ji dal a nikdo mu jí nemůže sebrat. A to je velká chyba. Stejně jako každý obyčejný nejobyčejnější člověk, si i on musí úctu získat. A to především svým chováním.Protože jen tak se dá získat opravdová úcta, autorita k člověku - a ne jen povrchní cosi předurčené titulem učitel. Znamená to tedy, že učitel by měl být kamarád a právě přátelským chováním by si respekt získal lépe?Tuto otázku je velmi těžké zodpovědět. Jistě - na jednu stranu je to určitě lepší, teenageři budou vždycky lépe brát toho, kdo se nad nimi nebude povyšovat, ale bude s nimi jednat jako se sobě rovnými. Někoho kdo se bude snažit je pochopit a bude možné se s ním i normálně bavit. Ale - kde je hranice kamarádského chování? Je možné aby učitel střední školy řekl studentovi zcela bez obalu "co čumíš"? Aby používal v hodinách vulgární výrazy a oháněl se kamarádským chováním na úrovni žáků? A - může si tímto "kamarádským" přístupem někdy vydobýt respekt?Nabízí se i možnost že učitel kamarád bude pro žáky a studenty spíš terčem posměchu, někdo ke komu si mohou dovolit všechno a kdo to taky s ledovou tváří přejde. Jeho hodiny by se mohly změnit spíše na hodiny volné zábavy a on sám by se respektu asi nikdy nedočkal.Zvolit přesnou hranici mezi autoritou a kamarádským chováním je velmi těžké. Popravdě to nikomu z učitelů nezávidím. Daná osoba musí přesně odměřit míru tolerance, aby nebyla za strašáka anebo naopak za fackovacího panáka, který snese vše. Musí vymezit linii mezi kamarádským a autoritativním chováním, tak aby z něj nakonec vznikla ta ideální kombinace - člověk, kterého mají studenti rádi a zároveň v něj mají úctu a respektují ho nebo chcete-li aby se z něj stal kamarád s autoritou.Vskutku nelehký úkol, nemyslíte?

Podepíše se na dětech zda vyrůstaly v neúplné rodině?

30. prosince 2008 v 20:15 | Prinzeschen
Školní úkol. Téma, které jsme měli zpracovat. Opravdu jsem si s tím dala práci, i když to bylo nedobrovolné. Nedá se říct, že by mi téma sedlo - přemýšlela jsem nad napsáním a správnými obraty velmi dlouho. Nakonec z toho vznikla - podle mě - průměrná, celkem obstojná úvaha.
-------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Taky se vám často stává, že slyšíte ten názor, že jen z dětí z úplných rodin můžou vyrůst "normální" plnohodnotní lidé? Že život jen s jedním rodičem zanechává na dětech následky a to většinou neblahé? Já osobně jsem to už slyšela mockrát, z úst různých lidí - dospělých, učitelů i od několika vrstevníků. A co na to tedy říkám?

Vůbec s tím nesouhlasím. Jasně - rodinné prostředí má na to, jak člověk vyroste, velký vliv a snad do určité míry i člověka utvoří. Přece jenom přebíráme od rodičů nějaké hodnoty, někdy možná chceme být jako oni a možná jsou nám i příkladem. Když to doma "skřípe", není to zrovna hezký start do života, kdežto když doma všechno "šlape" jak má, rádi vzpomínáme na dětství a rádi se domů vracíme i v pozdějších letech. Jenže tohle přece není podmíněno tím, kolik lidí nás vlastně vychovává, jak si většinová společnost asi myslí.
Tu správnou pohodu, totiž může s klidem vytvořit i jeden rodič. I on nám může vytvořit takový domov, takovou atmosféru, ve které se nám dobře žije a máme ho rádi. Naopak - v úplné rodině to mnohdy tak idylické být nemusí. Hádky rodičů, které dopadají na dítě, hádky dítěte s rodiči, rozvody…No..každý si dokáže představit jak to asi vypadá v takové pravé italské domácnosti. Znám spoustu lidí, kteří žijí s oběma rodiči a přesto jsem je nikdy neslyšela říct, jak se těší domů, jak se těší za rodiči. Neslyšela jsem je vyprávět, jak je to doma skvělé…A přitom - nemělo by všechno být perfektní, jen proto že rodina je úplná?
To jsem ale trochu odbočila od tématu, zdá se mi. Tak projeví se na dětech následky? Můžou, i nemusí. Pokud bych to brala opět ze svých zkušeností, vidím kolem sebe spousty lidí, kteří sice nemají úplnou rodinu, ale nějak poznamenaní mi nepřijdou. Možná spíš naopak - víc se snaží, protože ví, že nedostanou nic zadarmo. Nemůžou mít vždycky to co chtějí a to je naučí skromnosti. Rodiny si váží, právě proto,že ví, jaké to je
nemít ten pocit úplnosti. Nemají problémy s učením, všechno si musí dobýt sami a to z nich dělá dobré lidi. Ne to, v jaké rodině vyrůstali. Naproti tomu znám hromadu takových, kteří mají problémy s alkoholem, se školou, inteligence taky moc nepobrali a přitom světě div se - doma mají tátu i mámu. Že bych něco propásla? Nezdá se mi….
Abych zakončila svou cestu světem úplných a neúplných rodin a následcích na milovaných potomcích - přijde mi hloupé házet všechny do jednoho pytle, ať rodiče, ať děti. Někteří jsou takoví, jiní makoví, někteří jsou z úplných rodin, jiní zase ne - ale ne všichni jsou stejní. Není prostě možné říct - ty budeš téměř dokonalý člověk, jen proto, že ti to vyšlo a máš doma oba rodiče. Nelze říct - z tebe vyroste kriminálník a budeš úplně mimo, jen proto, že si celou domu žil jen s mámou nebo tátou. Takoví ti správní hajzlíci, se najdou v obou skupinách, stejně jako "správňáci" kteří to někam dotáhnou. A není už pak jedno, jestli jsou hrdí dva nebo jeden?

Prázdnota

30. prosince 2008 v 19:38 | Prinzeschen

Spoustu lidí - asi i já - by řeklo, že zažilo vnitřní prázdnotu. Prázdnotu uvnitř sebe, bez všech pocitů, radostí nebo smutků..Okamžik, kdy srdce sotva tluče, žaludek se svírá a vy máte pocit, že se roztříštíte na milion částí.

Zajímá mě ale, jak vlastně prázdnota vypadá? Je to ohromný černý prostor, nekonečný, depresivně tmavý? Nebo vypadá spíše jako ostře bílá plocha, ještě bělejší než čerstvě napadný sníh, která vám bodá do očí a ztěžuje vidění?

Je všude kolem nás a jen vyčkává na "oběť" nebo se objeví jen v ten nejhorší okamžik a sžírá vás jako zákeřná nemoc? Je nekonečná?Nebo někde narazíte na čáru, která je koncem prázdnoty a dává vám možnost odrazit se zase zpátky do lepších dní?
Jaká asi je? Jako kyslík - lehký, průhledný všude kolem nás...Nebo snad připomíná těžkou rtuť?
A ... může se vůbec prázdnota - tak obrovská a neurčitá- zmenšit, aby pasovala do lidských srdcí?

Vánoce naruby

24. prosince 2008 v 17:22 | Prinzeschen
Pokud se ptáte, co dělám na tomto ďábelském stroji o Štědrý den ve chvíli, kdy ostatní začali připravovat stůl, vařit večeři a ti nedočkavější z nich možná právě dojedli a vrhli se ke stromečku - odpověď je velice snadná. Patřím mezi skupinu těch méně šťastných, kterým letos rodiče odešli na noční směnu a tím pádem Ježíšek přišel poněkud brzy ( abych byla přesná - ve 13 hodin 30 minut). Celý dnešek byl uspěchaný, obraný o tu pravou atmosféru těšení a nedočkavosti, kterou si i v mém pokročilejším věku umím vychutnat. Vařilo a připravovalo se už dopoledne a místo štědrovečerní večeře se zasedlo k obědu. Dokonce jsem byla ochuzena i o jednu z tradic, kterou si od 13 let každoročně užívám - zdobení stromku. Letos jsem si stromeček nazdobila už o dva dny dříve. "Vánoce naruby", jak jsem dnešek nazvala (možná mě inspiroval stejnojmenný film, který se dnes bude vysílat), zase tolik neprožívám, přece jen s věkem se ztrácí i to kouzlo Vánoc.
Přijde mi ale, že nejen s věkem toto kouzlo mizí. Ano - Vánoce už nejsou to, co bývaly. A těžko říct, jestli někdy ještě budou. První věcí, která se změnila, je sněhová nadílka. Je to už pár lez zpátky, kdy na Štědrý den bylo vše pokryto bílými vločkami, chodník klouzal, venku se proháněly děti a stavěly sněhuláky. Tenkrát to člověku nepřišlo nijak výjimečné a možná ani necítil potřebu se se sněhem rozloučit, aby ho příští rok mohl s radostí znovu přivítat. V našem případě sníh o Vánocích spíš navždy pochovat a říct mu jedno krátké sbohem. Druhá věc je přístup lidí k svátkům a podobně. Vánoce - svátky klidu a míru, říká se. Mám ale špatný pocit, že to už také dávno neplatí. Lidé myslí jen na předvánoční úklid, všechno musí být jako ze škatulky. Místo aby si užívali, stresují se a toto období se pro ně stává spíše útrpným nežli milým. V obchodech vypukají velké slevové kampaně, jeden obchodní dům předhání druhý, lidé jsou jako zbláznění a ještě 24.prosince jsou k vidění narvané obchody, které vypadají, že za chvíli prasknou ve švech. Náš český Ježíšek byl nahrazen americkým Santou v červené čepičce s dlouhým bílým plnovousem. Z Vánoc jako takových se stala spíš komerční záležitost - období roku, kdy se z lidí dá vytáhnout spousta peněz. Takové Vánoce se mi ale nelíbí...Už mi to v ničem nepřipomíná ty krásné svátky z dětství. Televize vysílaly české pohádky, na lampách se třpytily krásné ozdoby, rodiny se scházely a společně oslavovaly. Všechno dnes jaksi podléhá době, moderním trendům...Otázka ovšem je, jestli je to tak správně...
Všem přeju veselé Vánoce a bohatého Ježíška. Užijte si to :)

Šance?

23. prosince 2008 v 20:51 | Prinzeschen
Obvykle se začíná od začátku, ale já dnes začnu od konce. Jako každý večer si projíždím internet, narazím na pár stránek, mnohdy i na zajímavé články. Dnes tomu nebylo jinak - opět jsem našla pár stránek (mezi nimi i blogy), na kterých jsem pobyla a dobře si početla. Když jsem tuto činnost dokončila, otevřela jsem si program na upravování fotek a vrhla se do úprav. Když vtom jakoby se mi nad hlavou rozsvítila malá žárovka. To byla asi myšlenka. Tedy - určitě to byla myšlenka...

Ráda bych se s vámi podělila o jeden z mých opravdu špatných zážitků, které jsem si odnesla z pokusu ukázat veřejnosti svou "umělecko-amatérskou" tvorbu. Budu hovořit o jednom (raději) nejmenovaném českém serveru na fotky. Jednou jsem se z jakéhosi pomatení mysli rozhodla, že zkusím štěstí i v domácích vodách a nechám i české odborníky, aby se jaksi "pokochali" mladým zapálením pro věc. To jsem ovšem udělala velkou chybu. Jistě, že jsem čekala kritiku - fotka není zajímavá, je moc tmavá nebo naopak světlá, tam vzadu jen trochu překáží malý bílý flíček na černém pozadí. Ale skutečnost mnohokrát překonala i moje nejhorší noční můry. V komentářích se nešetřilo nejen kritikou - ale bohužel i ironií a podobně. Po názoru "ať fotku raději strčím do své peněženky než na server" jsem usoudila, že bude lepší, když se stáhnu zpět do bezpečí z těchto nepřátelských linií. Přesto mi v hlavě zůstalo pár otázek, na které by mi páni fotografové zřejmě nedokázali odpovědět (a nebo možná ano, kdo ví). Proč milí "porotci" nebrali v úvahu žádné vedlejší faktory, jakými jsou například věk, technická vybavenost, zkušenosti, možnost prostoru pro focení a tak dále? V 16 letech s obyčejným Panasonicem za 4 tisíce, milí pánové, asi nevyfotím včelu tak, aby jí bylo vidět až do žaludku. Můžu se snažit, ale prostě to nepůjde. Kupte mi zrcadlovku za 20 tisíc, klidně můžete přidat i objektiv (nebudu se zlobit). Pokud se za mě odpoledne budete učit 20 stránek ekologických pojmů, najdu si nějaký fotografický kurz, kde mě naučí takové záležitosti jako je například zlatý řez, pravidlo tří a jiné. Ráda bych si od vás vypůjčila i vaše ateliéry a nějak vám z ruky či z hlavy vyrvala vaše zkušenosti. Potom vás s klidným srdcem můžu slíbit, že budu stejně dobrá jako vy. Jenže bohužel takhle jednoduše nic nefunguje...Každý si sám musí projít prvními zkušenostmi, prvními pády a zatím nesmělými kroky po tenkém ledě fotografie. Zatímco člověk by od "fotokolegů" čekal podporu a snad i kapku pochopení, protože i oni si tím jistě prošli (někteří by možná namítli, že ne, že oni přece dostali do vínku talent a technické věci jim do hlavy naskákaly samy, jako žáby do rybníka) - dočká se výsměchu a opovrhování.Oproti tomu musím velice pochválit jiný - zahraniční - fotoserver, kde jsou lidé k sobě velice milí a kritiku si vyjadřují slušně a bez urážek.

A tak mě napadla jedna zásadní otázka - má člověk vůbec nějakou šanci dotknout se svého cíle, když mu stojí v cestě nejen tolik "přejícná", ale třebas i lépe vybavená konkurence? Hned uvedu příklad. Někdo píše povídky jen proto, že ho to baví, rád vymýšlí zápletky příběhů nebo vkládá emoce do básní - ale literatura jako taková mu nic neříká. Druhý však našel zájem v literatuře a právě proto začal psát příběhy, básničky, povídky, které stylisticky nemají chybu...Kdo z nich má větší naději, když oba jsou nějakým způsobem zajímaví a kdyby to snad některý vzdal, možná by svět přišel o dalšího velikána, který by se mohl postavit po boku Shakespeara nebo Huga? Asi zbývá jen doufat, že v lidech pořád ještě vítězí soutěživost, která (alespoň podle mě) už od počátku věků pohání lidi k lepším a lepším výkonům, k více přínosným výsledkům a úspěšným koncům, ta, která činí lidi konkurenceschopné a bojovné.
 
 

Reklama