Říše upírů a víl

Pláč nad rozlitým mlékem

2. ledna 2015 v 11:38 | Alča
Mojí největší chybou ve vztahu k lidem je asi to, že si je téměř vždy idealizuju. Vidím je lepší, než ve skutečnosti jsou. Hledám na nich jen to dobré, co nabízí. Chyby přehlížím. Na to špatné, co udělali mně nebo třeba i okolí se snažím zapomenout nebo to zlehčovat, nevidět to. "Ale vždyť o nic nejde, je to jen taková blbost, nebuď vztahovačná," opakuju si dokola. Ze známých si dělám přátelé a mám přílišná očekávání. Připomínám si, co pro mě kdo udělal dobrého a myslím na ty časy, kdy všechno bylo tak, jak má být. Jenže v minulosti se nedá žít, být vděčný za jednu věc, když se k vám potom někdo chová jako ke kusu hadru a podrazí vás - to taky není to pravé ořechové, a ten pověstný pohár trpělivosti prostě někdy také musí přetéct. Potom mi nezbývá nic jiného než sundat růžové brýle a připustit si realitu. Vidět lidi takové, jací doopravdy jsou, v jasném světle. Obvykle přichází zklamání. Zklamání z nich, ale především ze sebe - z vlastní hlouposti, naivity, ze ztraceného času a energie, kterou jsem investovala do zatraceně špatného místa. Emoce se přelévají od smutku přes vztek až k určitému druhu smíření nebo spíš rezignace. Protože - co se vlastně s tím dá dělat? Jak dlouho se dá brečet nad rozlitým mlékem a litovat? Moc dlouho ne, tedy pokud se člověk nechce úplně zbláznit. Časem se všechny emoce otupí, vzpomínky vyblednou a zdánlivě důležití lidé ve vašem životě zůstanou daleko v minulosti jako nevýznamné body příběhu...

Fotka z projektu Bruno s názvem "Fading Memories"

Přechod

1. ledna 2015 v 15:10 | Alča
Rok 2014 pomalu přešel v rok 2015. Blogy, webové stránky i profily sociálních sítí se začaly plnit ohlédnutími za minulým rokem, lidé rekapitulují, sčítají, odčítají a podtrhávají, dělají tlustou čáru za tím, co už tu bylo a chystají se na rok nový. Dávají si předsevzetí, plánují, co budou dělat a kam bude směřovat jejich cesta. Spousta z nich je připravena na změnu - a vlastně všichni doufají, že to bude změna k lepšímu. Dopisují jednu kapitolu svého života a na čístém papíře začínají psát novou - zase od začátku nanovo. Všichni doufají, že se jim v novém roce podaří dokopat k tomu, na co bylo prve příliš líní, že si udělají čas na to, co nestihli, že lidé v jejich okolí konečně tak nějak prozřou a začnou se chovat normálně, že celkově život bude lepší a oni úspěšnější. Obzvlášť ti, kteří považují minulý rok za nepodařený, doufají, že v tom novém se všechno obrátí a oni budou šťastnější...

Je to zvláštní, jakou moc má silvestrovská noc - doba, kdy se dva roky lámou a my si zase budeme muset zvyknout na to, že na konci datumu se píše jiné číslo. V podstatě obyčejný den jako každý jiný náhle dostává až mystický význam - každý očekává změnu. A očekává, že ta změna se stane prostě tak nějak sama od sebe. Je přece nový rok, věci se mění. Ale je to opravdu tím rokem? Opravdu se druhého rána probudíte tolik jiní jen proto, že v kalendáři vidíte pětku místo čtyřky? Opravdu znamená poslední den v roce konec? Konec špatného období, konec problémů, konec našich špatných zvyků? Lidé to v tom hledají. Vidí, že je jim dána možnost díky tomu, že něco opticky končí, začít znovu. Podle mě to není tak - dnes jsem se probudila stejná jalo včera a kromě toho, že jsme se včera hrozně přejedli, necítím na sobě žádnou změnu. To, co mě činilo smutnou, mě činí smutnou dále. To, díky čemu jsem byla šťastná, mě činí šťastnou i dnes. Už nějakou dobu nedokážu brát jednotlivé roky jako oddělené příběhy. Je to spíš jeden dlouhý běh, který je neustálě v pohybu a ve kterém se jen mění drobné niance. Nejde mi jeden rok podtrhnout a začít ten nový tak nějak s čistým štítem. I když bych si to třeba přála, přijde mi to nemožné. Nemožné, aby se to stalo jen tak. Vždy za tím musí být nějaká vlastní iniciativa. Ano, nový rok je sice dobré popíchnutí, ale že by to bylo nějak osudové? Že by se během něj nějak významně měnily životy? Vždyť se podívejte, kolik novoročních předsevzetí se nakonec opravdu podaří dodržet a naopak u kolika z nich to lidi zase a znovu vzdají a sklouznou do starých kolejí. Jen se upnout k nějaké myšlence přerodu a změny - nestačí. Nemůže vycházet z vnějších podmínek. Musí vycházet z nás. A v nás může uzrát kdykoli. Náš osobní přerod se může zrovna tak stát 31.prosince, jako 12.března. Nedá se to nalajnovat. Nedá se říct "tak, je nový rok a teď bude všechno lepší". Člověk na tom musí pracovat. Neustále. Pokud chce mít na něco čas - nový rok mu ho nepřinese. On sám si ho musí vytvořit. Sám si musí říct, že potřebuje změnu, že po ní touží...

I já jsem si udělala nějaké plány na rok 2015 - mám nějaké vize, co se týče focení, chci začít zase víc číst, více psát blog, mít víc času na své blízké, začít sportovat... ale vím, že to bude hodně práce a že jediný, na kom záleží úspěch tohoto roku, jsem já.

Tak tedy, vítej tu 2015 - snad s tvým časem naložíme dobře...

Říká se, že je lepší vyhořet...

4. června 2014 v 22:51 | Alča
... než se stěhovat.

Každý z nás to asi už někdy slyšel a možná nad tím přemýšlel, jestli v tomhle tradovaném moudru se skrývá nějaká pravda. Já vám nevím. Možná je to proto, že jsem se ještě nikdy nestěhovala - nebo tedy aspoň ne v tom pravém slova smyslu... Každopádně jsem se hodněkrát balila, když jsem někam jela - ať už na dva měsíce do Ameriky nebo potom domů, ať už poslední tři roky v září při cestě na kolej a pak v polovině června zase zpátky... A musím uznat, že je to opravdu stresující - zatímco věci se hromadí a množí, prostor v kufrech a taškách záhadným způsobem ubývá. Já za sebe nesnáším balení. Vždycky se přitom hrozně rozčiluju a výjimečně propukám i v hysterický pláč a nejradši bych všechny svoje věci rozsekala na cimprcampr, aby se do toho zatraceného kufru vešly nebo je darovala nějakému chudákovi na ulici. Většinou si to ale po chvíli rozmyslím.

A to je právě to - mám ráda svoje věci. Nemyslím si, že jsem nějaký materialista nebo že musím kolem sebe hromadit spoustu věcí, ale to něco co mám, tak toho si vážím a jsem vždy ráda, když mi to vydrží co nejdéle. Těžce se mi loučí s něčím, co jsem si už oblíbila nebo si na to zvykla. Nejsem úplně ten typ, co má rád změnu - v tomhle je popis Kozorohů nechutně přesný. Projevilo se to už, když jsem byla malá - nikdy jsem nic neměla chuť rozbít a většina hraček z mého dětství vydržela dodnes. Jsou uklizené pěkně v krabicích ve sklepě a čekají na další generaci (pokud nějaká bude). Dodnes mám v posteli svého oblíbeného plyšáka, které jsem dostala snad v 6 letech a který kromě dvou drobných zašívacích úprav a občasného praní, vypadá celkem k světu... Všech těchto věcí bych se nerada vzdávala - stejně tak jako bych nerada přišla o notebook, foťák, miliony papírů do školy, oblečení a tak dále... Když se člověk stěhuje, má možnost si vybrat to, co si nechá a to, čeho se zbaví. Sice to někdy může být těžký výběr a spoustu nepotřebností si stejně nakonec nechá, sice v tom může být zmatek a je s tím hrozná práce - ale člověk má pořád to právo volby... Když vyhoříte, moc vybírat si nemůžete...Přijdete o všechno - i o to, co byste nikdy nevyhodili. Začnete potom znovu, věci se nakoupí, skříně zase naplní... ale už to nikdy nebude ten oblíbený huňatý svetr, ve kterém jste šli na první rande...

A jak jsem k téhle myšlence vlastně došla? Před pár týdny nám hořela kolej. Tedy... ne konkrétně nám, naštěstí to byl vedlejší blok. Někdo zastavěl lednici v kuchyni sáčky, ta neodvětrávala, přehřála se...a neštěstí bylo na světě. Škoda skoro za milion, 300 evakuovaných lidi a čtyři chudáci v nemocnici. Viděla jsem fotky a celé patro vypadalo dost děsně. On ten kolejní umakart dost dobře hoří... K tomu v celé šestřipatrové budově nejprve neskutečný kouř a potom zápach... My se spolubydlící jsme nic nevěděly - celé to ranní drama jsme prospaly. I když před kolejí stálo několik hasičů a záchranka, nic jsme ani neslyšely. O tom, že se něco vůbec děje, jsem se dozvěděla z celkem vystresovaného telefonátu od mamky, která si myslela, že mi hoří pod zádí (to asi kvůli tomu, že mi den předtím ne zrovna fungovala varná konvice). V článcích na internetu jsem se potom dočetla, jak první co všichni sbalili byly doklady a notebook. To mě donutilo přemýšlet k tomu, co bych si asi vzala já, kdybych se musela připravit na podobnou situaci... Došla jsem k závěru, že bych tady asi uhořela, než bych to všechno naházela do batohu...

Jen taková poznámka na konec - protože článek o požáru na VŠ kolejích se objevil na novinkách, rozvinula se pod ním (jako obvykle) velmi "zajímavá" diskuze... V ní jsme se dozvěděli, že na koleji všichni vaříme pervitin a že holky si přivydělávají prostitucí, tak co se divíme, že hoříme...



Starší autoportrét ze série s lupu...Ve skutečnosti to vypadá dost děsivě...:D

Pojďme zpomalit...aspoň na chvíli

26. března 2014 v 17:48 | Alča
Dnes, když jsem šla z obchodu zpátky na kolej, stala se mi věc, která mě donutila k zamyšlení... Po chodníku šla slečna nebo možná spíše paní, která byla slepá. Zdálo se, že toto místo moc nezná, protože párkrát svou bílou holí nečekaně narazila do předmětu stojícího jí v cestě. Když chtěla přejít silnici, ale stála několik metrů stranou od přechodu, nedalo mi to a zeptala jsem se jí, zda nepotřebuje pomoct. Kývla a tak jsem ji chytla za ruku a pomohla jí přejít přes přechod. Usmála se na mě a řekla, že teď už je to dobré, že odtud už to zvládne... Nepochybovala jsem o tom, protože mám pocit, že tihle lidé jsou tak silní a samostatní, že zvládnou opravdu úplně všechno. Občas sice potřebují naši pomoc, ale nikdy ne naši lítost a pocit, že jsou neschopní. Pustila jsem tedy její ruku a vydala se vlastní cestou. Přesto jsem se při svém výstupu do kopce neubránila tomu se několikrát otočit a zkontrolovat, zda něco nepotřebuje, zda je vše v pořádku. Viděla jsem ji tam za mnou, jak pomalu šplhá do kopce a svou hůlkou si razí cestu, která skrývá mnohá nebezpečí. A v tu chvíli jsem si to řekla - kdy jsem já naposledy šla někam pomalu? Kdy jsem si ať už chtěně nebo ne mohla vychutnat ten pocit, že mám na všechno čas? Musela bych hodně pátrat v paměti. Protože my všichni - i já - neustále někam spěcháme, za něčím se ženeme. Možná proto, že chceme, ale možná spíše proto, že musíme. Tlak na nás je vyvíjen ze všech stran a člověk mu jen těžko dokáže odolat. Po čase máte pocit, že si ani nemůžete dát pauzu, protože by vám něco uteklo nebo by se zhroutila obloha... Vím, že to bude znít hloupě (i mně samotné, to tak zní), ale v tu chvíli mi ta paní přišla jako jedna z těch šťastnějších z nás... Nevidím jí samozřejmě do hlavy, ale přišlo mi, že se tak trochu usmívala pro sebe... Že si užívala svěží vítr, který ji hladil po tvářích, že vnímala každou malou nerovnost na zemi, které se dotkla její noha a slyšela možná i to, co nám všem uniklo... Paradoxně ti, kterým bylo někde ubráno, mají nakonec mnohem víc než ti "normální"...

Mám momentálně takové trochu přepracované období a už mi to leze na mozek - každý po mně něco chce, něco očekává, snažím se nezahálet ve škole ani ve svých zájmech a v osobním životě... Někdy je toho na mě moc a dny plynou hrozně rychle, aniž bych si je vlastně užila. Ale takhle to nemá být, takhle to nechci mít. Ode dneška chci každý den aspoň na chvíli zpomalit, vypnout, užívat si okolní svět a všechny jeho krásy...

Chci si v klidu poslechnout oblíbenou písničku.
Chci si vychutnat západ slunce.
Chci se pokochat vůní a krásou prvních jarních květin.
Chci pořádně obejmout ty, které miluju.
Chci zavřít oči a chvíli jen tak bezstarostně snít...

A i když se pak budu zase muset vrátit do toho šíleného kolotočce povinností a každodenních činností - myslím, že po té kratičké chvíli vychutnávání si, to půjde mnohem lépe...


Když něco končí, co začne...?

5. října 2013 v 21:56 | Alča
Když něco končí, něco nového má začínat. Ale je tomu opravdu tak? Mám pocit, že v mém životě přichází jen ty konce. A nevidím žádné nové začátky - nebo aspoň ne takové, které by stály za to, které by něco znamenaly. Týká se to všech oblastí a je to dost psychicky vyčerpávající. Konec znamená loučení. Zavření dveří. Otočení se zády. Co ale je za těmi dveřmi? Co mám před očima, když se otočím? K čemu vedou sbohem, která musím dát?

Loni jsem psala jakýsi článek do řetězáku a byla v něm otázka na pět důležitých osob. Tenkrát jsem je dala dohromady s přehledem. A dneska? Skoro všichni odešli... Tak nějak zavřeli dveře a posunuli se dál, aniž bych věděla proč. Z pěti zůstali dva a půl - dva lidé, kteří jsou v mém životě tak dlouho a jsou tak důležití a milovaní, že by je nikdo nedokázal nahradit. Dva spolehlivé elementy, které zůstávají i v těch nejhorších časech. A ta půlka? Osoba, kterou stále považuji za přítele, i když některé její chování mi leze na nervy. A protože jsme zdaleka, myslím, že až se nebudeme vídat - vyprchá to... Ti další jsou nyní pryč. Beze slova, bez toho, aniž bych měla ponětí, co jsem udělala špatně a co se mezi námi stalo. Vypařilo se to jako pára na hrncem. Možná to tak mělo být. A možná by to bylo i v pořádku - kdyby na jejich místo přišel někdo nový. Kdyby přišel někdo, koho bych mohla bezmezně milovat, budovat si s ním vztahy, které přetrvají léta... Ale nikdo takový bohužel nepřišel. A když už se mi přece jen zdálo, že se objevil - ukázal svou pravou tvář rychleji, než jsem se stihla nadechnout. Už lidem nevěřím. Nemůžu, i když chci. Všichni jsou jen známí. Spolužáci. Objekty prolétavající kolem mě ve svém vlastním časoprostoru a neidentifikovatelné. Neuchopitelné. Mám strach. Strach důvěřovat, strach ze samoty...

Ale to není to, o čem jsem tu dnes chtěla psát. Vlastně bych hrozně chtěla mluvit - ale není s kým. Jsem sama na koleji, nikde ani živáčka. Navíc si myslím, že bych nenalezla pochopení. Ne u těch u kterých bych chtěla. A tady? Je mi to jedno. "Cizí" mě nemusí chápat. Můžou si myslet, co jen chtějí - ale jejich pochopení nebo odsuzování mě nezajímá...

Myslím, že jsem slaboch. Hrozný, hrozný slaboch. Nedovedla jsem si představit, že bych taková někdy byla - a přesto jsem. Sklápím hlavu, srážím paty, couvám a schovávám se v rohu. Chci se ztratit ve stínech a už z nich nikdy nevystoupit. Chci skončit s něčím, co mě tak dlouhou dobu naplňovalo a dávalo mi sílu. Prostě jen tak říkám dost a nehodlám se před nikým obhajovat. Nemám na to - v žádném směru. Nejsem dostatečně ostřílená, podnikavá, sebevědomá a ani dobrá... O čem je řeč? Rozhodla jsem se, že si udělám hodně (a tím myslím OPRAVDU hodně) dlouhou pauzu od focení. Kdy skončí - to netuším. Je možné, že nikdy. Mám toho prostě dost.

Je to už podruhé, co se mi tohle děje. Propadnu svému koníčku natolik, že se stane skoro mým životem a pak mě začne pomalu ale jistě ničit. Nepřináší radost, ale jen zlost a smutek. Je mi to líto, ale vychází to asi z mé povahy. Jak jsem říkala nahoře - nejsem žádný tvrďák. Nedokážu soupeřit s konkurencí. Nedokážu se přenést přes neslušné chování a nespolehlivost. Nedokážu tak nějak zapomenout na sebeúctu a jít do toho i těmi nejpodlejšími prostředky. Kromě toho mám takovou špatnou vlasnost se porovnávat - a vnímám úspěchy jiných zveličeně. Stejně tak však své neúspěchy. Přijde mi, že na jednu dobrou a povedenou věc se jich pět pokazí. A to nemůžu snést. Nejsem soutěživá - nedokážu neustále bojovat s takovým množstvím nových fotografů a hlavně s tou jednou ze stejného města, která se ráda inspiruje a je tak zatraceně blízko mně, že mi to přijde, jako by mi dýchala na záda... Děsí mě to, štve i trápí všechno dohromady.

Ke všemu to nemá moc cenu - beztak nemám vůbec čas, pořád jsem ve škole nebo v Brně, kde se sotva dostávám k novým tvářím. Nemám čas a možná už ani chuť se učit nové věci a zlepšovat se. Beztak nemůžu dělat věci pořádně tak, jak bych chtěla a jak je ostatní dělat mohou. Zčásti proto jaké lidi mám a nemám kolem sebe, zčásti proto že na to sama nemám prostředky a vlastně ani příležitost. Můj život už se příliš ubírá jiným směrem. Už běží úplně jinam a tenhle sen být fotografkou je úplně na jiné koleji. Beztak mě nikdo nebere vážně - nikde. Ani ti lidé, co ke mně chodí fotit, ani vy tady na blogu, ani lidé z mého bezprostředního okolí. Stejně jsem pro ně jen tuctová nula...

Možná je to problém s mým sebevědomím - že ho mám moc nízké a nedokážu si věřit. Nebo naopak že ho mám moc vysoké a čekala jsem od toho mnohem víc, než kolik mi to reálně mohlo dát. To nevím. A nechci nad tím přemýšlet, nechci to zjišťovat. Tak jako tak z toho vždycky vyjdu jako ta špatná, slabá, nedospělá, nevděčná, neschopná, příliš, náročná, netrpělivá... Už nechci. Ten pocit jsem zažívala a zažívám až moc často...

Do konce roku dostojím všemu tomu, co jsem slíbila a nasmlouvala si. Budou kalendáře 2014, bude ještě pár focení, doupravím již nafocené fotky...

A co bude pak? Loučím se, zavírám dveře, otáčím se zády... Nevím, co bude potom, až řeknu sbohem, až budu stát na chodbě svých snů a otočená čelem k neznámu. Vím jen to, že se chci řídit tím, že kdo nic nedělá, nic nezkazí. Nechci marnit čas něčím, co stejně nemůže vyjít a co nikdy nemůže být tak, jak chci já... Nechci marnit život procházením se vzdušnými zámky...Nechci se sžírat závistí, slídilstvím a pocity méněcennosti. Někdo pro to předurčen je, někdo prostě není...

Někdo musí skončit... a raději snad ani s ničím jiným nezačínat...

Neštěstí nechodí po horách...

27. července 2013 v 17:56 | Alča
...ale po lidech.

Za poslední rok jsem si více než kdy jindy uvědomila, jak moc pravdy je obsaženo v těchto pár slovech. Je to už neuvěřitelných 15 dnů, co si se mnou zase osud nepěkně pohrál a tentokrát nějak nejsem schopná se přes to přenést. V uších mi pořád zní hrozivé spojení epileptický záchvat a zezadu dotírá ještě hrozivější slůvko epilepsie. Pořád mám před očima obrázek jeho pokřiveného obličeje a hroutícího se těla. Je to jako ze špatného filmu. Něco, co se nám přece nikdy stát nemohlo. A pak se to stalo. V pátek po sedmé večer to jen tak přišlo. Na nic se nás to neptalo a bylo to tu. Navždy napsané do knih našich životů černé na bílém. Bolí to. Pořád se mi rozbuší srdce a zděšeně vykřiknu, když se zatváří jakkoli jinak než obvykle. Pořád mám tendenci psát mu každých 5 minut, jestli je v pořádku a v noci kontrolovat jestli dýchá. Zlomilo mě to. Možná i vc než loni... Nikdy jsem si tak moc nepřipouštěla, jak moc je život křehký a jak snadno se může obrátit o 180°. Nikdy jsem tolik nepřemýšlela nad tím, jak snadné je ztratit někoho, koho milujete... Teď jsem lapená do sítě úzkosti, strachu a obav. Můžeme jen očekávat, co se bude dít dál. Bude to už dobré? Ale co když se to zopakuje? Jak moc špatné to potom může být? Jak moc to změní jeho život, můj život - životy nás všech? Zvládneme to?

Někdy si říkám, že by bylo lepší nikoho nemilovat, nic nemít - být úplně sám, nenáviděn a opuštěn v pustině. Čím víc toho totiž máte, čím víc lidí milujete - tím víc můžete navždy ztratit...


Návrh mého budoucího tetování...

Přestupní stanice Brno

1. března 2013 v 10:31 | Prinzeschen
Už rok a půl...

Na tak dlouho se momentálně datuje můj pobyt v Brně. Minulý rok to bylo příšerné a ten, kdo pravidelně čte moje postřehy ze studentského života, ví, jak špatně jsem to tu snášela. Minulý semestr se to svým způsobem zlepšilo a já měla párkrát pocit, že se tu začínám cítit doma. Ale evidentně to byla jen iluze. Protože momentálně jsem ve stavu, kdy si více než kdy jindy uvědomuju, že tu doma nejsem a nikdy tu doma ani nebudu.

Nedá se říct, že bych to tu neměla ráda, to ne. Celkem jsem si tu zvykla a oblíbila si ten velkoměstský ruch, možnost všude se dostat MHD, přítomnost tolika obchodů, spoustu příležitostí pro street photography, možnost jít na České hokejové hry, mít to kousek do Bratislavy za Lulush... Pokud mám ale hovořit přímo ze srdce, pokud mám dát jen na své nejhlubší pocity - jsem tu cizí. Vždy jsem byla a vždy budu. Beru to tu jen jako přestupní stanici. Jako místo, kde prostě musím 12 dnů přežít proto, abych se pak mohla vlakem vydat domů... Do svého opravdového a jediného domova, který jsem za celý život měla. Tam patřím, tam mám kořeny, tam můžu někým být. Tady v Brně jsem jen další neznámá tvář na ulici. Nula. Nikdo. Malá holka v cizím městě a v cizí posteli. Mezi lidmi, kteří mě doopravdy neznají a pro které skoro nic neznamenám, se vztahy, které jsou neuvěřitelně křehké a krátkodobé. S tekutým pískem pod nohama... Něco na něm vybudovat je neuvěřitelně složité, náročné a únavné.

Moje město je Litvínov, ne Brno. Moje barvy jsou černá a žlutá, ne modrá a bílá. Moje voda je měkká a nedělá vodní kámen na varné konvici. Moje krajina je plná kopců a ne plochá jako deska. Moje srdce patří severu...

Dneska mi chybí nějak víc než jindy...


Přístav naděje

11. února 2013 v 9:11 | Prinzeschen
Na první článek únoru jsme si všichni počkali docela dlouho...

Důvody? Například moje nakonec neúspěšné zkouškové. Tři týdny učení anatomie v kuse a nakonec stejně jen F v červeném rámečku na ISu... Potopily mě koronární cévy, u kterých jsem se modlila, abych si je nevytáhla. Ale jak to tak bývá se zákonem schválnosti - něco nahoře zařídilo, že právě tenhle odporný název se nacházel na mé šedé kartičce... Takže jsem byla poprvé na férovku vyhozena a něco nezvládla; co se týče školy, je tohle první větší neúspěch v mém životě. Asi to muselo přijít, nikdo z nás není dokonalý robot... ale je to zvláštní pocit. Zjistila jsem, že neumím moc prohrávat. Nemám ráda prohry. Cítím se po nich nějak méněcenná, jako že jsem selhala a zklamala nejen sebe... Nakonec si ale říkám, že není tak hrozně - je to jen škola a jen jedna zkouška, která se dá opravit. Nejsem první ani poslední, kdo ji nedal. Jsou mnohem horší věci, které nás mohou potkat a dokud nejde o život, nejde o nic. Takže 28.2. jdu zkusit opravný termín a uvidíme, co z toho vyleze...

Špatné na tom je jen to, že si vážně neužiju vůbec žádné volno - protože veškerý čas předtím jsem věnovala učení a teď se budu další tři týdny zase muset šrotit... Štve mě to, protože nějaké volno doma jsem vážně potřebovala. Něco jiného je volno na koleji a nicnedělání v Brně...a něco jiného je volno doma, kde se člověk může naplno věnovat svým zájmům, vídat přátele a zkusit i něco nového. Já jsem například chtěla zkusit péct muffiny a cookies. Potom jsem se konečně chtěla vrátit k vyrábění a pořádně se začíst do nějaké knihy. Mám spoustu nápadů na nové články. No a nakonec v mém plánu bylo focení - realizace mých dlouhodobějších projektů i momentálních nápadů. Bohužel většinu z toho nestihnu.

V podstatě mám už celý rok a půl pocit, že nestíhám. Nikdy bych nevěřila, že se vysoká bude tolik lišit od střední a že budu nucená se tolika věcí aspoň dočasně vzdát, že budu mít pocit, že mi život protéká mezi prsty, aniž bych dělala to, co opravdu chci... Možná by to bylo jiné být doma a mít více času i o školu, mít přístup ke všem těm věcem, co mě baví a nemuset si je vozit v lodním kufru přes půl republiky. Nebo se mi to možná zdá jiné proto, že jsem se tenkrát nevěnovala pořádně jednomu koníčku, který by mě úplně pohltil jako momentálně focení, které mi zabírá opravdu hrozně moc času a snad proto mi nezbývá čas na ostatní věci. Možná by jen stačilo si věci lépe zorganizovat - už jsem to tak jednou udělala, když jsem měla podobné pocity a dost to pomohlo. Nakonec jsem zjistila, že toho vlastně stíhám docela dost.

Někdy bych se na to všechno nedůležité nejradši vykašlala - a dělala jen to, co mi přijde, že opravdu má smysl. Žila život, ne jen přežívala. Byla s lidmi, kteří za to stojí a nemusela vídat ty, kteří mě jen otravují anebo nesnášejí. Je to tady moc krátké na to, aby člověk dělal to, co nechce a kašlal na své milované kvůli někomu jinému. Nikdy nevíte, který den je váš poslední a že je to možná poslední příležitost někoho vidět, s někým promluvit, s někým prostě jen být... Každý jeden šťastný den je něco, čeho bychom se měli ohromně vážit, protože už se to možná nikdy nebude opakovat... Jenže to pochopitelně nejde - člověk se nemůže jen válet doma, vykašlat se na školu a na práci a dělat si co chce.

A tak si říkám, že to jen chce trochu optimismu a lepší plán... a pak určitě bude lépe... (i přes určité jobovky, o kterých vám možná napíšu někdy příště. Tenhle článek chci nakonec ukončit nějak pozitivně.)

Tuto fotku jsem pojmenovala "Přístav naděje", odtud taky název článku... momentálně by se takové místo celkem hodilo. :)

Poprvé a naposledy o politice

27. ledna 2013 v 9:18 | Prinzeschen
Přemýšlela jsem nad tím, zda mám na tomto blogu více či méně projevit svoje názory na politiku. Nejprve jsem měla v hlavě dlouhý článek obsahující veškeré mé názory a vysvětlení, proč je mám. Potom jsem si říkala, že se na to můžu vykašlat - názorů o politice, prezidentovi a volbách už bylo vyřčeno víc než dost. Slyšela jsem jich stovky - od těch umírněných až po ty vyloženě hysterické výkřiky do tmy. Slyšela jsem názory, na které jsem se ani sama neptala a ze kterých mi dlouhé minuty hučelo v hlavě. Situace a chování některých lidí mi ale nedávají na vybranou a já se aspoň v pár strohých větách potřebuji vyjádřit.

Tak za prvé - přijde mi to jako velká ironie, že "slušného prezidenta", chtěli na hrad ti, kteří se sami neumí chovat slušně, ani co by se za nehet vešlo... Nejedná se o všechny - ale o většinu. A masa bohužel dělá jméno i těm pár, kteří si zachovali zdravý rozum a nepropadli tomuhle kultu osobnosti. Urážky MZ a jeho rodiny, urážky voličů s jiným názorem, nechutné fotomontáže a zakládání chorých stránek na Fcb... To je ta neustále omílaná slušnost?! To je ta demokracie a respektování práva na jiný názor?! To asi těžko... Ten, kdo nevolil KS je "debil, má IQ nižší než 100, neměl by vůbec chodit k volbám, čeští knedlíci," MZ je L"tlusté prase se třemi bradami, on je debil a jeho dcera kráva..." Tak přesně to je rétorika těch "slušných"... Krásně to vystihnul na jedné Facebookové diskuzi jakýsi chlapík: "Hulvát Zeman má umírněné voliče, umírněný Schwarzenberg má voliče hulváty."

*

Za druhé - tak jak se Facebook a jiné stránky pomalu ale jistě plní siláckými statusy o tom, že lidé tu už nechtějí žít a chtějí emigrovat... tak sama za sebe doufám, že nezůstane jen u řečí a že to ti lidé myslí opravdu vážně, sbalí si kufry a odjedou. Koneckonců nikdo jim v tom nebrání, nikdo je tu silou nedrží, je to jen na nich a na jejich svobodném rozhodnutí. Když už tedy něco takového plácnou, říkám si, ať tedy jdou a mají se dobře tam, kde si myslí, že se žije líp...

*

A za třetí - a tentokrát už je to opravdu poslední bod, protože jsem řekla, že budu stručná... Někteří příznivci KS se pozastavovali nad tím, že jako jeden z hlavních důvodů uváděli voliči MZ to, že "je Čech". Podle některých je tenhle důvod úplně malicherný... K tomu můžu říct jen jedno - pokud je někdo schopen uvést jako důvod pro zvolení kandidáta na prezidenta to, že má sympatickou a úžasnou manželku (což je mezi námi pro mě důvod ani ne malicherný, jako spíš úplně hloupý... příště třeba budeme volit někoho na základě toho, že má roztomilého psa...), tak nechápu, co jim může vadit právě na tomto důvodu...

*

Na konci tohoto článku, ve kterém jsem doufám nikoho neurazila - ale jen slušně vyjádřila svůj názor, chci vyjádřit svou naději, že tohle volební šílenství už brzo skončí a my všichni budeme mít klid a najdeme v sobě ten zbytek slušnosti, který jsme očekávali od prezidenta...

Krize

27. listopadu 2012 v 18:59 | Prinzeschen
I krize mají své výhody.

Na krizích je nejlepší to, že v době jejich trvání jsem neobvykle aktivní - píšu básně, upravuju fotky, přicházím s novými nápady...

Ovšem nevyýhodou krizí je, že ať dělám cokoli, nikdy s tím nejsem spokojená, nikdy se mi to nelíbí a nemám z toho dobrý pocit. Takže je to nakonec vlastně úplně k ničemu.

 
 

Reklama