Řetězení

11. den meme - 10 písniček z mého přehrávače vybraných náhodným výběrem

24. října 2012 v 18:12 | Prinzeschen
Další úkol z Meme řetězáku je vcelku jednoduchý - tak jsem se rozhodla napsat i ten dnes.

  • Nigtwish - Ghost Love Score
  • UDG - Ganja
  • Seether - Fur Cue
  • Good Charlotte - March On
  • UDG - Zpěvy deště
  • Billy Talent - Cut the Curtains
  • Post it - Indián
  • Linkin Park - Points of Authority
  • Mike Oldfield - Hergest Ridge
  • Adept - First Round, First Minute
Taková trošku tvrdší směska - ještě že mě můj přehrávač podržel a nehodil tam nějakou tu příšernost, která se v mém albu s MP3 skrývá ještě z dob minulých :D

10. den meme - Moje první láska a první polibek

24. října 2012 v 17:58 | Prinzeschen
Moje první láska byla taková jako asi všechny první lásky - platonická, nevinná, neuskutečněná a školková. Ve velikánech jsem našla zalíbení v chlapci jménem Tomáš Uher - měl krásné velké hnědé oči, hnědé vlasy a milý úsměv. Ke všemu se bál plavání stejně jako já a tak jsme spolu v plaveckém bazénu v sušící místnosti sedávali a navzájem se utěšovali. Bylo to fajn období, klidně bych se do něj aspoň na chviličku vrátila. Po skončení školky se naše cesty rozešli - já šla na normální základku, on na sportovní školu. Od té doby jsem ho v podstatě neviděla, pokud nepočítám jedno letné zahlédnutí na ulici někdy ve 2. třídě. Slyšela jsem o něm dost, protože jeho maminka (mimochodem taky velice sympatická) pracovala na poště blízko místa mého bydliště. Docela by mě zajímalo, jak má první láska vypadá dneska - jestli je vysoký nebo od té doby moc nevyrostl, jak mu zhrubl hlas a jestli mu zůstaly ty velké laní oči. Jenže někdy to tak v životě chodí, že na ty, které byste chtěli potkat, máte smůlu a naopak...

Moje první opravdová láska - tak ta začala v 15 a trvá dodnes. Psala jsem o tom v prvním článku. Ale přece jen ji tu nesmím zapomenout zmínit, protože s ní souvisí druhý bod této minizpovědi čili první polibek...

Ten můj byl úžasný. Věřím tomu, že se najdou i tací, co mají opačnou zkušenost a na první pusu vzpomínají neradi, protože se třeba něco nepovedlo. Já jsem upřímně ráda, že nejsem ten případ,ž e jsem si na první polibek počkala a náležitě si ho užila s Panem Božským. Byl to krásný jarní den, v pokoji hrála pomalá hudba (Stairway to Heaven od Zepelinů), my nesměle seděli na posteli a pomaličku se k sobě přibližovali (no prostě typická patnáctka na krku) - bylo z toho pár pus a pak jeden super polibek. Nic dlouhého, nic přehnaného - prostě jen taková něžnůstka na zpříjemnění dne... Vzpomínám na to ráda. :)

9. den meme - Jak doufám, že bude vypadat má budoucnost

3. října 2012 v 19:12 | Prinzeschen
Doufám (protože nic jiného mi v podstatě ani nezbývá), že má budoucnost bude růžová. I když růžovou barvu vůbec nemusím - já jsem spíš na černou. Jenže černou budoucnost by nechtěl nikdo - takže, co se týče ustálených spojení, budu se držet starého a známého náhledu na růžovost.

Doufám, že dodělám vysokou školu a po jejím skončení si najdu práci, která mě bude bavit a která mě uživí - ať už to bude kdekoli. Nebojím se jít do ciziny, pokud to bude třeba. Ne že bych to dělala s lehkým srdcem, ale když to jinak nepůjde, doufám, že budu mít příležitost i sílu odsud odejít. Bez ohledu na zaměstnání se budu dál věnovat focení jednak jako koníčku a jednak jako šanci si trochu přivydělat. Vidím se ve svém vlastním ateliéru, i když samozřejmě práce v exteriéru mi bude stále o něco bližší. Vidím, jak mé fotky dělají stále lidem radost a oni si jimi doslova tapetují zdi. Kromě focení se, doufám, budu nadále věnovat o psaní a za nějakou dobu se mi podaří nějaké své dílo vydat. Doufám, že náhle nabitý úspěch mi nestoupne do hlavy a že na sobě budu dál pokorně pracovat - tak moc, že má první kniha, nebude má poslední.

Doufám, že se vdám a svatba bude pohádková, krásná a nezapomenutelná. Doufám, že mým ženichem bude můj současný a milovaný přítel. A pokud se nevdám - tak aspoň doufám, že budu stále v překrásném a naplňujícím vztahu. Doufám, že mými dětm budou kluci (nejlépe dva) a že nepokazím jejich výchovu, takže mi z nich nevyrostou žádná hovada, ale normální sympatičtí lidé. Doufám, že celá moje rodina, bude krásná, šťastná a zdravá - a že moje mamka bude šťastnou babičkou a moje babička bude v 80 šťastnou prababičkou. Budeme žít ve velkém domě se super zahradou, o kterou se budu s láskou a pílí starat. Doufám, že budeme všichni spolu a budeme se mít úžasně.

Doufám, že neztratím své přátele a že jich ještě spoustu nových potkám. Doufám, že nikdy nebudu osamělá a nebudu trpět odloučením od svých milovaných. Doufám, že toho ještě spolu hodně zažijeme, uvidíme a uslyšíme, že se zasmějeme a oslavíme všechny ty svatby a děti a zkolaudujeme domy...

Doufám, že já budu zdravá a prožiju dlouhý a krásný život, abych si, až budu umírat, mohla říct, že to stálo za to!

A nakonec doufám, že se mi podaří udělat něco pro zlepšení tohohle světa...I kdyby to byla úplná maličkost... :)

8. den meme - Chvíle největší spokojenosti

2. října 2012 v 9:43 | Prinzeschen
Vybrat jednu jedinou chvíli z mého života by bylo nadmíru složité. Vlastně jsem celkem dost spokojený člověk, takže když se zrovna nepotácím na hranách svých krizí, jsem víceméně spokojená nonstop. Ale nebudu už tento "úkol" více zakecávat a dám se do toho...

Chvíle, kdy jsem byla opravdu hodně spokojená, se ve velkém dají nalézt v mém dětství. Měla jsem ho úžasné. Obklopená lidmi, kteří mě milovali, jako mámou, babičkou, dědou a občas i tátou, se spoustou přátel z dětských pískovišť, oblíbených hraček a nekonečných her, s fantazií a bez jakéhokoli uvědomění si starostí okolního světa... Bylo to báječné období a ráda se k němu ve vzpomínkách vracím, většinou mi vykouzlí úsměv na tváři. Někdy se v koutku oka zaleskne i slza, když vzpomínám na svého úžasného dědu, který už tu s námi není - ale i to je život...

Spokojená jsem byla i tenkrát...
...když jsem přinesla ze školy první jedničku a zjistila, že to nebude tak obtížné a já tak nemožná, jak jsem se bála.
... když jsem se dostala celkem jednoduše na svou vysněnou střední školu - a později, když jsem ji konečně opouštěla.
...když jsem potkala svého přítele a našla v nem spřízněnou duši. Tento stav spokojenosti trvá už přes pět let.
... když jsem odmaturovala a mohla si úspěšně odškrnout tuto (ne)příjemnou povinnosti.
...na svém výletě v USA. Spousta krásných chvil, nových zážitků a nenahraditelných vzpomínek.
...když jsem byla přijata na VŠ.
...když jsem udělala všechny zkoušky v prvním semestru a dokázala si, že člověk nemusí být z gymplu, aby měl na VŠ.
...když jsem si vydělala první peníze za focení a někdo tak ocenil mou práci - do té doby nepovšimnutou a neoceněnou.

Ráda bych napsala, že jsem velmi spokojená i teď - ostatně je spousta důvodů, proč bych měla. Ale jsou tu určité věci, které tomu brání. I když něco běží snad ještě lépe, než by mělo, i když se mi otvírají nové dveře a stále se vynořují nové šance - stejně je pořád ve mně zvláštní prázdnota po domově, po lidech tam, po Božském a našem vysněném společném životě...
Snad se už brzy dočkám a pak bude ještě líp, než je teď...

7. den meme - Mé znamení horoskopu a jak na mě sedí

10. září 2012 v 9:53 | Prinzeschen
Narodila jsem se 12. ledna ve znamení Kozoroha, který patří pod živel Země.
Co o lidech narozených právě v tomto znamení tvrdí horoskopy?
  • silná stránka: trpělivost
  • slabá stránka: uzavřenost
  • charakter: melancholický
  • realističtí
  • praktičtí a zdrženliví, vytrvalí a vážní
  • silně vyvinutý smysl pro povinnost
  • lidé práce a vůle
  • příliš vážní, puntičkářští, uzavření, těžkopádní
  • těžce navazují kontakty, udržují si odstup
  • potřeba neustále postupovat kupředu, jak duševně tak společensky
  • spolehliví
  • konzervativní
  • mnoho ideálů, cílů a velkou naději na jejich dosažení
  • organizační talent
  • pokud něco nejde podle plánu, znervózní
  • ve vztazích věrní
  • často se ve vztazích řídí rozumem , neprojevují hluboké city
  • podporují své potomky
Žena ve znamení Kozoroha by potom měla být taková:
  • ve společnosti chladná a zdrženlivá
  • založena materialisticky a prakticky, vztahy navazuje zejména z vypočítavosti
  • umí se bavit, ale nepřehání to
  • pokud nahodíte téma, o které se zajímá, rázem se nadšeně rozpovídá
  • zdvořilá, ale přímá
  • v lásce je opatrná a zdrženlivá, nepotrpí si na vztahy na jednu noc, ocení zejména charakter svého partnera

Nahoře jste si mohli přečíst celou haldu vlastností a životních postojů, které jsou Kozorožcům dány do vínku. Teď se ale vrhneme na tu opravdu nejzajímavější věc - jak na mě výše popsané projevy sedí.

Musím říct, že některé jsou tak přesné, že to vypadá, jako by někdo popisoval přímo mě. Jiné jsou ale skutečnosti vzdálené na hony - nebo aspoň doteď byly. Třeba se ještě někdy v budoucnosti projeví, ale já upřímně doufám že ne, protože ono vlastně není o co stát...

  • Trpělivost v krátkodobém smyslu za svou silnou stránku rozhodně nepovažuju - naopak. Jsem vyložený nervák, který nerad čeká a kterého stání ve frontách a sezení v čekárnách vyloženě ubíjí. Na druhou stranu trpělivost v dlouhodobějším smyslu mi je blízká - dokážu na věcech trpělivě pracovat a čekat na svůj úspěch.
  • Uzavřenost je opravdu můj problém. Nedokážu se před lidmi, které znám málo úplně uvolnit a otevřít, což je samozřejmě problém, obzvláště pokud se pohybujete v prostředí, kde neustále nějaké lidi potkáváte a musíte se s nimi sžít (nař. kolej). Poslední dobou mi ale s tímto problémem dost pomáhá fotografování - přece jen při focení zakázek se člověk potkává nejen s lidmi, které zná a musí s nimi nějak komunikovat, působit příjemně. Je ovšem fakt že těmto lidem člověk neodhaluje až tak moc ze svého nitra.
  • Melancholický charakter na mě (bohužel) také sedí. S těmi mými neustálými smutky a náchylnosti propadat nostalgii, s mým pesimistickým pohledem na svět a obvyklým očekáváním toho nejhoršího - je to prostě pravda.
  • Realistka tedy opravdu jsem. Myslím, že jsem to dost dobře dala najevo i ve svém článku o náboženství.
  • O praktičnosti bych možná trochu pochybovala, já se spíše vznáším ve svých vlastních světech, než abych někde tloukla police a vařila obědy. Zdrženlivá ovšem jsem, dávám si hodně pozor a věci nejprve prověřuju. Vážná jsem asi také - nebo mi to aspoň už bylo párkrát řečeno. Osobně mám ale pocit, že to ke mně patří. O vytrvalosti v běhu tu hovořit radši nebudu, protože byste všichni padli smíchy. Ovšem co se týče vytrvalosti v jiných věcech - tak tam to sedět asi bude. Pár věcí už se mi do konce dotáhnout podařilo, na jiných vytrvale pracuju nebo o nich aspoň vytrvale sním.
  • Můj smysl pro povinnost je chvílemi až děsivý - začíná to "úkoly" do školy, učením a končí třeba pocitem, že musím dodat fotky co nejrychleji, protože je to má povinnost. Některým lidem se zdá, že snad ani neumím odpočívat a že neexistuje okamžik, kdy bych vypnula a prostě jen tak vegetila, aniž bych nepřemýšlela nad tím, co musím udělat. Někdy tomu tak opravdu je - ale někdy (jako třeba tyto prázdniny) se od všech povinností oprostím a namísto učení anatomie se věnuji něčemu naprosto jinému. Je ovšem fakt, že toto jednání je spíše výjimkou.
  • Lidé práce a vůle - to by sedělo. Něco dělat mě baví mnohem víc, než se jen tak válet a poflakovat. A i když to prostě nejde, zatnu pevně zuby a uplatním vůli, kterou si (aspoň myslím) mám silnou dostatečně.
  • Co se týče negativních vlastností jako je právě až přílišná vážnost, těžkopádnost, uzavřenost a puntičkářtství, tak si myslím, že každou z nich alespoň zčásti oplývám. Hlavně ten perfekcionismus je pro mě často velkou překážkou. Podobně si na tom stojím i s dalším negativním bodem - udržováním si odstupu a těžkým navazováním kontaktů. Obvykle mi to nějakou dobu trvá, než se někomu otevřu; s cizími lidmi pak nějaké hlubší kontakty nemám ani potřebu navazovat. Je ovšem pravda, že vztahy, které jsem někdy s někým založila, jsou dlouhotrvající a extrémně pevné.
  • Potřebu postupovat dopředu mám - ostatně proto jsem na vysoké škole, chci dobrou práci a snažím se na sobě makat ve všech oblastech, které pro mě něco znamenají.
  • Řekla bych, že spolehlivost je jedna z těch věcí, která mě vystihuje nejvíce. Když něco slíbí, vždy se to snažím dodržet. Nerada ruším naplánované akce. Když mám něco udělat, je velká jistota, že se tak opravdu stane. Třeba moji rodiče se na mě vždy mohli spolehnout, že neudělám nějakou pitomost - i v tomto ohledu jsem více než spolehlivá.
  • Konzervativnost - na jednu stranu ano, na jednu ne. Nemám moc ráda změny - například stěhování do Brna, změna spolubydlících (letos už třetí), změna lidí kolem mě... Tomuhle moc neholdoju. Mám kolem sebe ráda staré, dobré a osvědčené. K životu tak úplně nepotřebuju nové. Na druhou stranu pokud se konzervativnost vztáhne na takové věci jako je sexuální orientace, hudba, oblečení, názory - tady konzervativní rozhodně nejsem. Naopak, jsem otevřená novým nápadům, stylům i různým variantám a nemám s nimi nejmenší problém, respektuju je. Nevadí mi chuť někoho být jiným a zajímavějším než ostatní lidé.
  • Bod, kde se píše o spoustě ideálů a cílů, na mě sedí jako ulitý. V mé hlavě se pořád točí jeden velký kolotoč, na jehož místech sedí mé sny a přání; cíle, kterých bych chtěla dříve či později dosáhnout. Jestli se mi to podaří, to už je ve hvězdách, i když podle horoskopů mám velkou naději. Myslím, že moje dílčí úspěchy ve fotografování jsou takovou první vlaštovkou, že to opravdu možné je.
  • O svém organizačním talentu vím - koneckonců doma i v počítači mám všechno pěkně srovnané, logicky uspořádané a na svém místě. Veřejně se v tomto ohledu moc neprojevuju, nemusím být vždy všude vedoucí a dominantní. Mám ráda svůj klid a s rolí pěšáka si klidně vystačím.
  • Možná tomu tak je i kvůli dalšímu bodu - jakmile se něco nedaří, jsem jako na jehlách. Naplno jsem to pocítila například při balení se z koleje. Věcí bylo tolik a tašek tak málo, že jsem měla pocit, že to tam v životě nemůžu narvat - a tak jsem samozřejmě začala hysterčit tak, jak to kvůli podobné blbosti umím jen já...
  • Věrnost je jedna z věcí, na kterou si hodně potrpím. A myslím, že můj více než pětiletý šťastný vztah o tom vypovídá hodně...
  • S dalším bodem nemůžu souhlasit, ten na mě jako jeden z mála naprosto nesedí. Rozumem se tedy ve vztahu rozhodně neřídím a city projevuji možná i více než je zdrávo. Jsem ostatně celá taková přecitlivělá...
  • O bodu s potomky zatím nemám ani potuchy - protože žádná malá Kozorožčata ještě nejsou ani na světě ani na cestě. Ale podle toho, jak se znám, si dokážu samu sebe představit jako tu matku, která bude své dítě podporovat v každém cíli, který si v životě vytyčí. Na druhou stranu se ale snad vyvaruju tomu, abych byla ta přespříliš iniciativní a náročná matka.
To, co horoskopy píšou o ženě ve znamení Kozoroha, na mě opět zčásti sedí, ale jsou body, se kterými bych zásadně nesouhlasila. Například hned druhý bod o vztazích z vypočítavosti a založených především na rozumu - nic takového jsem v životě nezažila. Upřímně ani moc nechápu lidi, kteří spolu nejprve začnou něco mít a až potom se do sebe zamilují. Přijde mi to, že je to obráceně. Já sama jsem velká romantička a lásce přikládám velkou váhu. Také musím říct, že můj přítel není žádný boháč a že vztahem s ním jsem tedy kromě úžasného člověka ve své blízkosti nezískala téměř nic... A vůbec mi to nevadí, protože peníze ani drahé dary nejsou vše.
*
Myslím, že tento článek byl vyčerpávající (ostatně psala jsem ho přerušovaně několik hodin ve dvou dnech) a že si o mně dobře počtete :)

6.den meme - 30 zajímavostí o mně

8. září 2012 v 10:55 | Prinzeschen
Jsem dostatečně zajímavý člověk na to, abych vymyslela hned 30 zajímavostí o mé osobě? No uvidíme - zkusím to.

  1. Sbírám obaly od čokolád, malé kalendáře a sáčky od čajů.
  2. Mám strach z výšek, z létání, ze samoty a ze smrti.
  3. Občas se podezřívám, že mám strach i z lidí. Možná proto jsem se dala na dráhu antropologa - s lidmi se potkáváte dost často, ale už nic neříkají ani vám nemůžou ublížit, protože jsou víceméně mrtví...
  4. Nejkrásnější město, které jsem kdy navštívila, je bezpochyby Bratislava. Zamilovala jsem si ji.
  5. Mám ráda Ameriku - což je v opozici k dnešnímu "cool" veřejnému názoru.
  6. Jsem alergická na mléko - nebo spíše jeho složku, laktózu. Tepelně nebo jinak upravené mi ovšem tak moc nevadí.
  7. Mám všech 32 zubů - osmičky neboli zuby moudrosti mi narostly ještě na střední škole a naštěstí jsou zdravé.
  8. Nenávidím krev. Ostatních i svou. Na odběr se obvykle připravuju několik týdnů dopředu.
  9. Mým velkým přáním je jednou vydat knihu. Bohužel to asi nevyjde.
  10. Za svůj život chci přečíst 1000 knih.
  11. Na rameni mám znaménko od očkování - když jsem byla malá, naočkovali mě proti TBC, ale protože jsem měla dost protilátek sama o sobě, místo vpichu nechutně oteklo, udělala se mi tam boulička a tu bylo třeba rozříznout.
  12. Zlato mi nedělá dobře - ze zlatého řetízku jsem se pěkně osypala.
  13. Jsem perfekcionistka. Což je velmi nepříjemná vlastnost.
  14. Nikdy jsem nevyzkoušela cigaretu - prostě mě to neláká.
  15. Z mých 26 vysvědčení jsem měla na 22 samé jedničky. Na maturitním vysvědčení taky.
  16. Přečetla jsem Satanskou bibli. Bez následků.
  17. Kromě mé alergie na mléko jsem taky alergická na Mucosolvan - ano správně, ten sirup na kašel...
  18. Mezi má oblíbená zvířata patří zebry, surikaty, tapíři a snad všechny druhy opic. Z domácích mazlíčků jasně vedou psi.
  19. Jsem velkým fanouškem animovaných filmů, jsem schopná se u nich i rozbrečet.
  20. Můj nejoblíbenější film je ovšem Zkrocená hora s mottem "Největší silou přírody je láska."
  21. Nezajímám se o politiku, ale kdybych si měla vybrat svůj politický názor - jsem liberál. Jakýkoli druh extrémismu mě odpuzuje a děsí.
  22. Mou nejoblíbenější barvou je černá.
  23. Co se týče sportu, nejsem moc talentovaná - většinou skončím s nějakým zraněním. Jsem ale obrovská fanynka hokeje. Podle mě hokej není jen sport, ale i životní styl.
  24. Jestli něco opravdu nemám ráda, pak je to arogance, pokrytectví a lži.
  25. Moje nejoblíbenější roční období je jaro.
  26. Jsem pravák.
  27. Jsem krátkozraká a brýle nosím už od svých 10 let. Nemám je ale moc v lásce. Radši bych je zahodila.
  28. Jednou, až si budu kupovat auto, tak to bude Volkswagen New Beetle. Bude mít jméno a já v něm budu jezdit s větrem ve vlasech. Zatím si musím vystačit jen s modelem.
  29. Neumím vařit a popravdě tuto činnost považuju za jednu z těch nejotravnějších vůbec.
  30. Zajímavost považuju za relativní pojem, který se těžko ohraničuje. Doufám ale, že jsem vybrala informace, co by vás mohly zajímat :)

5. den meme - Okamžik, kdy jsi přemýšlela o sebevraždě

7. září 2012 v 19:05 | Prinzeschen
Téma, které patří k těm nejtěžším. Možná i proto, že je opravdu těžké veřejně přiznat a rozprávět o tom, že člověku někdy v minulosti byť jen prolétlo hlavou to nesmyslné rozhodnutí sáhnout si na život. Obzvláště pak, když většinou byl důvod takové myšlenky naprosto iracionální a bezvýznamný, a že ve chvíli, kdy se z toho člověk trochu probral, by si za podobným směrem laděné myšlenky nejradši nafackoval. Života si totiž každý z nás musí vážit - nikdy neví, kdy o něj opravdu přijde...
*
Nejraději bych napsala, že do tohoto dne nemám ani co napsat, protože podobné hlouposti mě nikdy nenapadly - ale není tomu tak a já se musím upřímně přiznat, že jsem měla špatné chvíle a že párkrát za můj život mě napadlo, jestli by nebylo lepší zemřít teď a tady a se vším skoncovat. Takové věci mě více napadaly v dobách, když jsem byla mladší a neměla ještě tolik rozumu, neuměla věci řešit s klidem a s rozmyslem. Přestože má puberta byla relativně klidná, byla protkaná zvláštní melancholií a náchylností k různému smutnění... Chvíle kdy jsem vážně přemýšlela o sebevraždě? Žádnou konkrétní si nepamatuju. Po hádkách s blízkými, přáteli či později přítelem, ve špatných obdobích a těžkých dnech mě ale něco podobného párkrát napadlo. Nikdy to ale nepřekročilo onu hranici pouhého uvažování. Vždycky jsem si totiž byla schopná uvědomit, že takové jednání nic neřeší. Že člověk jen zbaběle utíká od problému a zanechává za sebou mnohem větší spoušť, než která předtím ležela před ním. Věděla jsem, že bych tohle nikdy nemohla udělat své milované a milující rodině, kterou by to položilo na lopatky a která by mi to nikdy neodpustila. Ani já sama bych si to neodpustila, kdybych jim způsobila takové trápení. Viděla jsem už rodiny, jejichž děti se zabily velmi mladé a viděla jsem, jak moc to ovlivnilo jejich další život.
*
Navíc z naprosto praktického hlediska - neexistuje pro mě skoro žádný způsob, kterým bych se dokázala zabít. Mám strach z výšek, takže skočit z okna či mostu bych prostě nezvládla. Kolena by se mi třásla už několik metrů před okrajem. Prášky obvykle spolknu jen s velkou nevolí, takže předávkování je také nemožné. Zbraň nemám, krve se bojím a nesnáším bolest - zastřelení a podřezání je taky mimo hru. Vběhnout pod auto nebo se utopit na to mám příliš silný pud sebezáchovy - určitě bych couvla. Z oběšení se mi zvedá žaludek a přijde mi to jako ten nejhorší způsob smrti, takže touhle cestou bych se určitě také nevydala. K jedům přístup nemám... a pokud existuje ještě nějaký způsob sebevraždy, mohla bych vám teď na místě říct důvod, proč by mi právě tohle nevyhovovalo...
*
Můj názor na sebevraždu jsem tu prezentovala už kdysi dávno a od té doby se toho moc nezměnilo - v případě nemoci bych byla s to ji pochopit. Z jiných důvodů pro mě ale nepřichází v úvahu a lidi, kteří dobrovolně odešli z tohoto světa z nějakého opravdu hloupého vnuknutí, odsuzuji. Byla bych tedy dost velkým pokrytcem, kdybych pak sama sebe soudila podle jiných měřítek... Nevím sice, co jednou bude, do jakých situací a těžkostí mě život zavane a proto neříkám "nikdy" - nicméně momentálně je pro mě sebevražda něco naprosto nepředstavitelného a zavrženíhodného už jen proto, že vám se sice uleví, ale lidem kolem vám se může zbořit celý svět...

4.den meme - Názor na náboženství

5. září 2012 v 8:44 | Prinzeschen
Téma, které je pro mnohé z nás dost ožehavé a dostává nás na tenký led. Na druhou stranu dost zajímavá část meme řetězáku, ke které se dá vyjádřit v mnoha směrech.
*
Hned ze začátku bych ráda řekla, že od sebe tlustou čarou odděluji náboženství západnější, monoteistická a náboženství východní, polyteistická. Zatímco z těch prvních mám hrůzu a svým způsobem ve mně vyvolávají neuvěřitelný odpor, k těm druhým cítím úctu a ztotožňuji se s většinou jejich názorů.
Většina východních náboženství (ať už vezmu za příklad buddhismus nebo taoismus) je spíše životní filozofií, než snůškou přikázání a vyhrožování. Jsou to náboženství mírumilovná, která nikdy nešířila svůj vliv ohněm a mečem. Ukazují člověku, jak se dá žít v míru a harmonii, v souladu s přírodou. Nemají jednu jedinou modlu, pro kterou lidé i nesmyslně umírají - Bůh je pro ně ve všem. Třeba i v obyčejném stromu nebo zvířeti. Lidé se pak ke svému okolí i sami k sobě chovají ohleduplně a stejně tak přistupují k přírodě a darům země. Kněží těchto náboženství se nesnaží jen o to, aby získali co nejvíce majetku a peněz, jde jim opravdu o onu posvátnou moudrost či nirvánu, stav naprostého osvobození. Nepotřebují žádné honosné kostely, zlaté rámy obrazů a podobně, aby se dostali blíž Bohu. Kromě toho někteří věří, že Bůh je i v nich samých a že svůj život prožijí dobře, pokud budou sami sebe uznávat a sami v sebe věřit.

Naproti tomu tu máme západnější náboženství - křesťanství, islám a judaismus. Tyto tři systémy víry se mezi sebou už od začátku přou, namísto té lásky k bližnímu nám ukazují jen vzájemnou nenávist, násilí, šíření víry do zemí, které o to vůbec nestály, kázání vody a pití vína, hromadění bohatství na úkor chudých, extremismus a fanatismus, značnou neinteligenci lidí na vedoucích pozicích, pokrytectví, lži, mamon, neúctu, omezenost, nerespektování lidských práv a myslím, že bych vymyslela další velkou spoustu ne zrovna pozitivních věcí, které bych já své děti rozhodně učit nechtěla...

Pokud někdo věří, ať už svého Boha nazývá jakýmkoli jménem, je mi to absolutně jedno. Věřící respektuju a nic proti nim nemám. Tedy do chvíle, než mi začnou něco cpát a přesvědčovat mě, že víra je to jediné, co mě může spasit a že jsem na špatné cestě, že jsem slaboch. (Upřímně si myslím, že slaboši jsou věřící - ale na to může mít každý jiný názor.) V tu chvíli začínám být opravdu hodně naštvaná a zlá - tak jako si zvolili svoji cestu oni, měli by dát právo i jiným najít si to své. Tak jako já se snažím necpat ostatním svůj názor na víru a Boha, byla bych ráda, kdyby to ostatní respektovali a nesnažili se mě přesvědčit o své pravdě. Pak vedle sebe můžeme klidně žít.

Náboženství a já - to jsou dvě věci, které k sobě vůbec nejdou. Jsem tvrdý realista a řekla bych, že i nezlomný ateista. V Boha nevěřím vůbec, jak jste pochopili a s ostatními věcmi, kterým lidé věří, jsem taky dost na vážkách. Jediné, v co vážně věřím, je věda - což je pro mnohé samozřejmě nepochopitelné. Možná stejně tak jako je pro mě něčí neotřesitelná víra v Boha, v jejímž jméně je ochoten i vraždit...

3.den meme - Názor na drogy a alkohol

1. září 2012 v 9:17 | Prinzeschen
Alkohol je metla lidstva.Obzvlášť od té doby, kdy je tak levný a dostupný všem včetně stále mladším dětem.
Proč lidé pijí? Ti mladší třeba proto, aby zapadli do nějaké skupiny. Každý z nás to zná - ten pocit, kdy někam nezapadá proto, že dělá něco jinak. Někdo to dokáže zvládnout a dál si jet ve svých kolejích, jiný se radši přizpůsobí, aby nebyl sám. Dospělí pijí proto, aby něco vyřešili, na něco zapomněli nebo prostě jen proto, aby se uvolnili a užili si zábavu. Sklenka dobrého vína se hodí i k dobrému jídlu a vaječný likér zase na Vánoce. Pokud se to všechno dělá s mírou, dá se to unést. Pokud to ovšem přesáhne únosnou hranici - je to dost děsivé.

Já osobně alkoholu moc neholduju. Napiju se na narozeniny, o Silvestra nebo při nějaké zvláštní události. Piju tedy příležitostně a velmi střídmě. Nikdy ve svém životě jsem nebyla opilá, i když jsem si to párkrát slibovala - že zapiju maturitu nebo přijetí na vysokou školu, že půjdu zapít složení obtížné zkoušky a tak dále. Nikdy k tomu ale nedošlo, vždycky jsem si našla lepší způsob jak danou věc oslavit. Nebo jsem si dala maximálně jednu skleničku a tím to pro mě haslo. Alkohol mi vlastně ani nechutná - pivo je moc hořké, víno moc kyselé, vodka moc silná a rum až příliš aromatický. Jediné, co opravdu můžu, jsou takzvaná lepidla s nízkým obsahem alkoholu nebo míchané nápoje. Jak už jsem ale psala - dopřávám si je jen ve výjimečných situacích.

Opilí lidé mi přijdou děsiví. Neví o sobě, bláznivě se smějí a dělají hlouposti - to je ta nejlepší možnost. Ta nejhorší je, že se stanou agresivními, přestanou se úplně ovládat a jsou schopni všeho. Od slovních napadení až po fyzické útoky. Další děsivá možnost je, že dostanou záchvaty, při kterých se snaží vyřešit věci staré i 20 let a vyčtou vám i nos mezi očima. Být jedinou střízlivou ve společnosti opilých je vážně nemilé - aspoň se vám pak lépe chápe, proč se ostatní někdy nechají strhnout k nezřízenému pití. Ono totiž unést tu vlnu stupidity a pitomého chichotání je vážně dost těžké.

*
S drogami nemám žádné osobní zkušenosti - nikdy jsem nekouřila ani cigaretu, natož abych si zapálila jointa či přešla k něčemu ještě tvrdšímu. Neláká mě to, nemám důvod naplňovat svůj život tímhle způsobem a utíkat od problémů do míst, ze kterých nakonec není úniku. To podle mě dělají jen opravdu slabí nebo zlomení lidé. Myslím, že já nejsem ani jedno...

Feťáci jsou podobní jako opilí lidé - nikdy nevíte, co od nich čekat. Nemusí si vás ani všimnout, můžou se zrovna vznášet ve svém světě a vy jim můžete být úplně ukradení. Na druhou stranu jim ale může přeskočit v hlavě a můžou si na vás pěkně smlsnout jakýmkoli nepříjemným způsobem, jaký si právě dokážete vybavit. Někteří jsou neškodní, jiní nebezpeční - a těžko se rozeznává, kdo je kdo. Těžko jim potom můžete nějak pomoci, i kdybyste se roztrhali...

Ačkoli na jednu stranu jsem se s drogami nikdy nijak zvlášť nesetkala a považuju je za jedno velké svinstvo, na tu druhou mě silně fascinují. Přečetla jsem velkou spoustu knih založených na pravdivých příbězích lidí, kteří spadli do pekla. Vyhledávala jsem je už od rané puberty a byly to právě ony, které mě nejvíce bavily. Byly to příběhy končící smrtí, stejně jako ty, které na konci obsahovaly aspoň nějakou naději na vyléčení. Pokládala jsem si otázky, jaké jsou vlastně důvody těch lidí, proč to udělali - a jestli oni sami to ví. Nebo to nemá žádný důvod a je to prostě něco uvnitř, co vás nutí dělat zakázané a zkoušet nebezpečné? Vnitřní prázdnota, která měla být drogami vyléčená a přitom jimi byla jen povzbuzena a narostla do obřích rozměrů. Utíkání od reality do jiných světů protkaných podivnými událostmi a děsivými halucinacemi. Ubližování těm, kdo vás milují a potlačování posledních citů. Život jen na základě pudů a nepřirozených potřeb těla a mozku. Tiché volání o pomoc, které většina lidí slyšet nechce a ani nemůže. Příliš složité a nebezpečné situace. Žádná naděje. "Střelil si zlatou." A vyléčení? Existuje jen pro ty, kdo tohle všechno odmítnou a najdou v sobě to něco, co jim pomůže jít dál...

Do problémů se může dostat každý a proto je velmi jednostranné pohlížet na tyto lidi jen negativně, aniž bychom znali jejich příběh. Na druhou stranu se ale nemůžeme společnosti moc divit, jaký pohled na narkomany má - koneckonců lidé nemocní cukrovkou si injekční stříkačky musí platit ze svého, ačkoli si svou nemoc ve většině případů nezpůsobili, zatímco narkomani si zajdou do K-centra, kde vyfasují čisté "buchny" jen kvůli tomu, aby si svůj život mohli ničit dál...

2.den meme - Kde bych chtěla být za 10 let

30. srpna 2012 v 11:57 | Prinzeschen
Když jsem byla mladší, bylo pro mě jednoduché představit si, kde asi budu za pár let i to kde bych vlastně chtěla být. Na základní škole bylo mým cílem dostat se na střední a úspěšně ji zakončit maturitou. Na střední škole jsem si zase byla jistá, že chci být na vysoké škole a studovat něco, co mě baví a co mi dává dobrou perspektivu, že ze mě jednou něco bude. Teď mi je 20 let, jsem už vlastně dospělá a měla bych vědět líp než když předtím, co chci dělat a kde chci za nějaký čas být. Přesto, když mi někdo položí otázku "kde bys chtěla být za 10 let", jen zoufale krčím rameny a odpovídám "vážně nevím". Načež následují otázky, které pokládám sama sobě častěji než je zdrávo...

Až mi bude 30...

Chci už být vdaná nebo chci ještě být svobodná?
Pokud budu vdaná, bude to za mého nynějšího přítele nebo za někoho jiného?
Chci být ještě bezdětná a věnovat se kariéře nebo už chci mít špunta - a třeba ne jen jednoho?
Chci bydlet v bytě nebo si vezmu hypotéku na dům?
Chci žít v Čechách nebo raději v cizině?
V jaké cizí zemi bych vlastně nakonec žila - Německo, Norsko nebo USA?
Chci se věnovat oboru, co jsem vystudovala nebo chci dělat něco jiného?
Chci se stále věnovat fotografii a posunout se zase o třídu výš, pořídit si svůj ateliér a podobně?
Chci cestovat nebo se usadit?
Kde bych chtěla být, kým bych chtěla být a co bych chtěla dělat?

Otázek spousta, odpověď skoro žádná. Všechno si to teprve musím rozmyslet a vlastně i počkat, jak se co vyvine. Ne všechno se totiž dá dopředu naplánovat - život se mění stejně rychle jako horská dráha. Občas přijde tak prudká zatáčka, že vás může i vykolejit. Jednou jste dole a jednou nahoře. Někdy je třeba zastavit a nadechnout se, jindy zase přidat plyn a vrhnout se do toho po hlavě. Někdy je třeba z vozíku vystoupit a přesednout - nebo jít na jinou atrakci...

Někdy je třeba neplánovat - a prostě jen žít, jak nejlépe to jde...
 
 

Reklama