Psaní o psaní

O knižních postavách a jiných podobných bytostech

27. listopadu 2011 v 18:45 | Prinzeschen
Za svůj relativně krátký život jsem přelouskala hodně knih. Od pohádek přes dívčí románky až po mé nejoblíbenější drastické příběhy narkomanů a jiných ztracených individuí (MUHAHA). Abych to tu dále nerozpitvávala - přečetla jsem toho prostě dost.
Přesto když jsem uviděla téma dnešního týdne - Nejoblíbenější knižní postava - nic mě nenapadlo. Naopak. Zarazila jsem se a celý večer přemýšlela nad tím, jestli nějakou oblíbenou knižní postavu vůbec mám. Protože jsem na nic nepřišla, moje úvahy se posunuly až k tomu, jestli mám vůbec nějakou oblíbenou knihu.

Jako první mi v hlavě samozřejmě vyskočila kniha Musíme si promluvit o Kevinovi, která popisuje očima matky příběh jejího šíleně ďábelského syna Kevina, který sice nepocházel ze samotných pekel jako děti v hororech, ale neměl k tomu daleko. Logicky se nabízí myšlenka, že mým vyvoleným je tedy Kevin. Ale on není. Přestože příběh byl o něm, vyskytoval se v něm málo a vlastně jen prostřednictvím někoho jiného. O něm od něj, o jeho pohnutkách a nejniternějších pocitech jsme se nedozvědli vlastně nic. S takovou postavou se tedy nedokážu scítit.

Dále tu byla jedna kniha o dívce s rakovinou, která se rozhodla porušit pravidla a žít posledních měsíců naplno. Když zemřela, rozplakala jsem se. Svým zvláštním způsobem mi její přítomnost chyběla. Jenže jsem zapomněla její jméno. Měla jsem ji ráda, ale ne natolik, aby se mi vryla hluboko do duše. Prázdno po ní vyplnili jiní, bohužel. Ani tady mi tedy pšenka nepokvete.

Emilie z knihy Láska a jiné nemožnosti byla skvělá. Tak svérázná a hluboce zamilovaná, tak lidská a špatná, milující i zlá. Christiane F. z My děti ze stanice ZOO byla tak závislá a ztracená, Kate v Na vlastní kůži si zase dokázala užívat svůj pád spojený s prostitucí a drogami. Scott ze Světa normálních kluků byl sladkej a měl tak krásný jméno, že na toho teda rozhodně nikdy nezapomenu. Taťána z Evžena Oněgina napsala asi ten nejkrásnější milostný dopis, jaký si umím představit. Nakonec o lásku stejně přišla a dala na rozum. Romeo a Julie měli prostě velkou smůlu - ale tak to v příbězích velké opravdové lásky asi musí být.

Postav hodně, jak vidíte, ale žádnou bych neoznačila za tu osudovou pro mě.
*
Vlastně - jedna tu je, jenomže tu nenapsal nikdo jiný, tu jsem si ve své hlavě stvořila já sama a provedla ji čtyřmi lety jejího života a třemi lety života svého.

Claire.
Claire Bones.
Malá narkomanka, které dospěje ve velkou trosku.
O téhle malé potvoře jsem začala psát ve sladkých patnácti, načež jsem s ní strávila spoustu večerů, odpolední a rán. Naplňovala můj život celé tři roky. Bavilo mě to s ní, bavilo mě ji psát a to je u tvoření asi to nejdůležitější. Taky mi trochu přirostla k srdci (možná jste si všimli, že ji tu často oslovuji jako "moje dítě"), a tak i když jsem jí házela pod nohy nejrůznější klacky, nakonec to s ní dopadlo docela dobře.
Špatně se mi s ní loučilo. Špatně se mi psala ta úplně poslední tečka v 243 stránkovém dokumentu, který mapoval nejen její, ale trošku i můj vývoj a život.
Musela jsem si nechat otevřená zadní vrátka a v hlavě lehké náznaky toho, co by se mohlo stát v druhém díle...
Špatně se pak taky snášelo, když řekli, že je špatná. Pro mě už to nebyl jen příběh, který jsem někde z nudy napsala, ale srdeční záležitost. Nakonec jsem se cítila vůči Claire (u které už se mi zdá, že reálně existuje - miminálně jako moje alter ego) docela příšerně - bylo mi líto, že jsem ji tak zazdila a ona už zřejmě nikdy nedostane možnost být knihou...

Proč je zrovna ona moje oblíbená?
Asi proto, že ji znám tak dobře. Nejlíp, jak to jde. Byla jsem s ní u každé její špatné i dobré chvíle, prožívala s ní pády i vzestupy, naději i beznaděj, radost i smutek, lásku i nenávist... Stvořila jsem ji a věděla, jak se cítí, co chce říct, co nechce udělat, ale musí. Pod slupku tvrdého chování jsem do ní vložila měkké jádro. Trošku jsem poodkryla sama sebe a svoje démony.
Mám ji ráda proto, že i když je jen papírová a vymyšlená, svým zvláštním způsobem mi změnila život....


Práce na novém

17. srpna 2011 v 10:08 | Prinzeschen
Slíbila jsem, že trošku zvednu kvalitu článků, které se tu objevují a myslím, že poslední dobou jsem se snažila to dodržet. Už jsem nevypouštěla do světa jen své mentální odfuky, ale sesmolila jsem tady několik svých názorů. Články potom oživily rubriky, které pomalu ale jistě zkomíraly, protože jim nebyla věnována skoro žádná pozornost.
Dneska se mi ale nechce nějak výrazně rozepisovat, i když v hlavě mám článek o letošních prázdninách a o tom, jak jsou jiné než ty předchozí. Všechno je jiné než to bývalo. Jenže dneska ráno jsem opět neměla nejmenší chuť vstát z postele, takže tomuto tématu se raději vyhnu, aby mě to nepřivedlo k ještě hlubšímu znechucení světem.
*
Co mě ale poslední dobou vážně drží nad vodou - a o čem tu chci taky psát - to je právě už zmíněné psaní. Nevím, co se stalo, ale jednoho dne jsem prostě přestala řešit, jak dobré je to, co jsem napsala a přestala se týrat tím, že bych to možná vůbec neměla dělat, protože jsem vážně špatná a měla bych raději skončit. Dokončila jsem Proroctví tří a pak se bez rozmyslu vrhla zase do něčeho nového. Doufám, že i tohle se mi podaří dokončit, protože to je pro mě ta nejdůležitější vidina a cíl. Zatím mám napsáno 12 stránek, což je první kapitola a kousek druhé. Kolik plánuju stránek? Kolik kapitol? To ještě přesně nevím. Možná to bude kratší věc, ale možná to nakonec vyjde i na těch 100 stránek, které jsou skoro u každé povídky/románu mým cílem. První kapitola se psala sama, tam jsem skoro ani nemusela přemýšlet a najednou byl její konec. S druhou to je zatím trochu obtížnější. Buď proto, že si musím vymyslet vážně hodně věcí, nebo také proto, že jsem se ji snažila psát včera a včera jsem byla značně znuděná, otrávená a neinspirovaná. Uvidíme tedy dnes nebo v příštích dnech, jestli druhá kapitola nakonec nebude ještě lepší než ta první :)
A o čem to celé je? Vlastně ještě nechci prozrazovat. Ani název ani námět. Jen hodím trochu udičku, že jsem se inspirovala sama u sebe a spousta věcí (i když v jiném obalu) je tam o mně. Nápad přišel jako obvykle před spaním - protože jsem jako obvykle nemohla usnout hned. Jsou dvě důležité hlavní postavy, což se může zdát málo, ale mně to stačí a pro příběh bych jich víc stejně použít ani nemohla, ani nechtěla. Jmenují se Faith a Nathaniel. Opět jsem vybrala anglická jména, i když jsem neupřesnila, kde se příběh odehrává. Nemůžu si pomoct, ale já prostě nemůžu psát příběh o Věře a Josífkovi. Možná se to lidem nebude líbit nebo už nelíbí, ale to už tak je - nezavděčíte se nikdy všem.
Mimochodem - není to žádná romance, i když se to tak může zdát. Jediný polibek, který se tam objeví, bude na čelo a až na konci. ;)

Poslední

6. srpna 2011 v 19:43 | Prinzeschen
Poslední článek v rubrice Psaní o psaní?
Myslím, že jo.
Končím.
Vzdávám to.
Přestávám.
Mažu a odstraňuju.
Všechno skončí v koši.
Už nechci.
Už nikdy víc...

Povídkování tenkrát

24. července 2011 v 10:31 | Prinzeschen
Další éra mého psaní začala zhruba po dvou letech, v době, kdy mi bylo 15-16. Poznala jsem v té době nové přátele a mezi nimi taky jednu slečnu, která byla krapet temná a která mě naučila se dobře orinetovat v internetových kruzích. Kromě toho, že jsem konečně rozuměla internetu a věděla, kde co najít, mi i ona sama něco poslala. V té slavné době rozmáhajícího se ema to byly především povídky psané jakousi osobou, která vlastnila blog a vyprávějící o nešťastné lásce, která skončila smrtí. Jakákoliv forma umírání byla povolena - sebevražda, nehoda, nemoc, hromadná smrt... Myslím, že většina z vás si ty dojímavé kousky pamatuje - kolovaly po internetu docela dlouho, možná byste je tam našli i dnes. Za sebe musím říct, že tenkrát jsem jimi byla nadšená. Byla jsem zrovna v tom období, kdy jsem se obdivovala temnu a různým pseudoemo věcem. Takže povídky s takovou atmosférou mě dostaly. Líbilo se mi, jak byly napsané, zápletky a obdivovala jsem se těm, co je vytvořili.
Po krátké době tedy musel přijít můj vlastní pokus něco takového stvořit.. Stalo se. Napsala jsem svou první "povídku" - měla dvě stránky a upřímně byla úplně o ničem. Jmenovala se Andělský přízrak a držela se těch přesných pravidel, která jsem vypozorovala v dílech, co jsem četla kdysi. Nešťastná láska a smrt. V podobném duchu vznikaly i další mé povídky. Hromadilo se mi jich čím dál tím víc a já na sebe byla pyšná. Zveřejňovala jsem je na blogu. Někdy jsem se dočkala reakce, jindy ne. Ale byla jsem spokojená. Děl neustále přibývalo, některá byla dokonce ještě kratší, ale napsala jsem i pár delších. Pak mi začala docházet inspirace. A když jsem si stará díla přečetla, najednou jsemz nich neměla tak dobrý pocit. Pseudoemo vlna nás totiž opustila a na blozích se začaly objevovat normální povídky od talentovaných lidí. Povídky, které měly zápletku a propracované postavy, povídky, které byly originální a zajímavé.
V tu chvíli jsem si uvědomila, že jsem dělala všechno špatně. A zastyděla se. Navíc jsem jaksi přerušila kontakty s tou dávnou kamarádkou (známou) a prozřela. Došlo mi, že všechno, co jsem na ní kdysi obdivovala, bylo špatné k obdivování a že ona je do toho tak zabředlá, že nikdy nemůže růst někam výš. Jenže já nechtěla zůstávat na stejném místě. Chtěla jsem se někam pohnout.
Většina povídek skončila v počítačovém koši. Když jsem je vyhazovala, cítila jsem se zvláštně - viděla jsem v tom tu práci a všechny mé pocity, se kterými jsem ta díla psala. Viděla jsem tam ty propsané večery. Pokud jsem se ale chtěla pohnout - tyhle staré věci musely pryč.
Pár jsem si jich přesto nechala - tři nebo čtyři, abych byla přesná. Nenechala jsem je ale v jejich původní podobě - nejsem blázen. Uchopila jsem myšlenku, se kterou jsem kdysi pracovala a snažila se ji zpracovat lépe, podle svých tehdejších schopností. Zabralo mi to docela dost času, ale vyplatilo se to. Aspoň z některých nápadů jsem vysála všechno, co jsem mohla. Například ze Stelliny melodie, kterou můžete vidět tady na blogu a z pár dalších, které tu jsou také k vidění (Empty, Strážný anděl, Umění k smrti). Většina z nich zůstala sice stejně krátká - ale aspoň kvalita se malilinko zvedla a to mi stačí. (Prozatím.)
Po neúspěšných pokusech psát, jsem si následně dala od povídek pauzu - no, bylo to dobrých pár let. Později jsem se k nim sice vrátila - ale o tom už bych raději přece jen psala v dalším článku.

Blogování

14. června 2011 v 19:34 | Prinzeschen
Možná se divíte, co zrovna tenhle článek dělá v rubrice, kde rozebírám svůj život psavce - ale světě div se, blog s psaním souvisí docela dost. Aspoň v mém případě tomu tak je a myslím, že nejsem jediná. Takže se nezabývejme zbytečnostmi a vrhněme se k samotnému jádru článku.
S blogováním jsem začala zhruba ve 13-14 letech. Přesně si to už nepamatuju, je to pěkná řádka let a pár měsíců se prostě ztratila v proudu času. Inspirací k vytvoření vlastní webové stránky mi byl jeden blog, který měl pěkný design z modrých bublin a na kterém jsem nacházela články, které mě tenkrát bavily. Byly tam obrázky medvídků, myšek, různé vtipy, zábavné články, abecedy a podobně. Stránka se mi moc líbila a ráda jsem ji navštěvovala. Jednoho dne jsem se tedy rozhodla, že si udělám svou vlastní. Nejprve jsem to zkoušela na jiných stránkách, ale nešlo mi to - nebyla jsem žádný počítačový génius, posílání článků i vytvoření samotného designu pro mě byl téměř neřešitelný problém. Od tohoto nápadu jsem tedy ustoupila. Pak jsem našla blog.cz. Všechno se zdálo být tak jednoduché a přitom funkční - no prostě něco pro mě. A tak vzniknul můj první blog - jmenoval se ajule, ale přesnou adresu už si nepamatuju...
Na tomto blogu nebylo vůbec nic autorského. Přes první potíže s designem jsem si nakonec poradila a vytvořila jakýsi oranžový mix, který mi léta sloužil. Skladba článků? Především obrázky, někde zkopírované texty, vtipy, zajímavosti a podobně. Vlastně myslím, že jsem na tento blog nikdy nic nenapsala - kromě pár popisů k obrázkům, které ve mně něco vyvolávaly nebo pár komentářů. Naučila jsem se ovšem dobře pracovat s blogem, vyhledávat na internetu a třídit informace. To se mi do budoucnosti hodilo. Jenže přišel den, kdy mi to přestalo stačit - založila jsem si nový blog: slayeress.blog.cz. Co se stalo se starým blogem? Přestala jsem přidávat. Přesto komentáře přibývaly a lidé mi psali, proč jsem skončila, že se u mých stránek pobavili. Byla jsem ráda, jenže...to už pro mě bylo málo. Nakonec ajule skončila kdesi v blogovém hřbitově, kam jsem ji pohřbila se všemi nepodstatnými články a všemi vzpomínkami na minulá období.
Nastala nová éra. Slayeress byl mému srdci mnohem bližší. Kopírovala jsem sice věci z internetu dál - ale vybírala jsem je mnohem pečlivěji a jednalo se především o informace, které mě zajímaly a které bychráda měla na jednom místě. Naučila jsem se tvořit a používat rozcestníky, designy se neustále zlepšovaly a blog měl, myslím, co nabídnout. Navíc jsem se konečně pustila do autorských článků. Jednalo se především o nějaké kratší úvahy, básničky, které jsem začala psát a krátké povídky určené právě pro blog a jeho čtenáře. K básničkám a povídkám se vrátím později v samostatném článku. Blog fungoval dlouho a přímo mi rozkvétal pod rukama. Jenže - i tady přišlo cosi, jako revoluce v mém životě. Znovu jsem se rozhodla pro změnu - a dost razantní. Jak jsem stárla a více a více tvořila, najednou jsem potřebovala více místa na své výrobky ale i na své názory. Slayeress už mi byl malý. A tak zmizely všechny autorské články a já se přesunula sem, kde jsem prozatím pevně zakotvená už skoro 4 roky. Jak to dopadlo s bývalým blogem? Existuje dál. Nenašla jsem to srdce se ho zbavit, protože není špatný a dal mi mnoho práce. Nechtěla bych ho prostě jen smazat a zapomenout na všechno to, co jsem na něm vytvořila. Autorské články jsou sice pryč, ale ty zkopírované zůstaly - citáty, obrázky, texty... Můžete mě za to soudit a říkat, že jsem jen pouhopouhá kopírka. Možná je to tak. Ale já potřebuju nějaký odpočinkový prostor, nějaké místo jen pro mě. Důsledně uvádím zdroje a snažím se článkům něco přidat. Blog využívám jako takový inbox - a mnohokrát mi už posloužil, když jsem potřebovala oživit paměť s nějakou knížkou nebo najít obrázek. Odkaz na blog najdete i zde - právě pod názvem Inbox.
Poslední kapitolou mého blogového života je woonderworld.blog.cz. Přemýšlela jsem strašně dlouho, jestli ho založit. Normálním lidem přece stačí jedna stránka - na co já tedy potřebuju dvě? Jenže touha po něčem autorském a zároveň odpor k tomu promazávat starý blog, mě přesvědčil, ať jdu do toho. Roku 2008 se zrodila má "říše divů". Doslova a do písmene. Neexistuje nic, co bych tu neměla ráda. Přidávám fotky, povídky, básničky, píšu články, úvahy; můžu dělat, co chci... Vytvořila jsem si docela slušnou infrastrukturu, pracuji s rozcestníky, design už pro mě také není takový problém jako dřív. Díky tomuto blogu jsem si konečně vytvořila svůj svět, našla sama sebe a uvědomila si, kdo jsem a co chci. Ono vypsat se někdy pomáhá...A právě proto je i blog pro mě důležitý v kategorii psaní. Dělím se zde s lidmi o svou práci nebo v článcích o své pocity, dostává se mi podpory i rad, pochopení i ocenění. Toho si samozřejmě strašně vážím...Blog se stal součástí mého života a nikdy mi nepřestal přinášet radost. To je také důvod, proč to dělám. Nestojím o popularitu ani o kdo ví co. Chci jen mít svůj koutek světa, kde můžu být bez obav sama sebou a ostatním do toho nic není. Budoucnost tohoto blogu? Nehodlám se ho zbavit - pravděpodobně nikdy. Je toho ještě tolik co napsat a říše divů má přece spoustu zákoutí...

Střípky z prvního pořádného psaní

8. června 2011 v 20:31 | Prinzeschen
S básněmi jsem tedy nadobro sekla (aspoň tenkrát). Můj literární život si však už nedopřál pauzu a já se vrhla na nové tvoření - prózu.
Jako inspiraci jsem si vybrala dívčí románky, které jsem v té době četla ve velkém a které většinou řešily život normálních puberťaček, jejich radosti i trápení. Rozhodla jsem se, že napíšu něco podobného a vypadalo to opravdu slibně. V hlavě jsem měla nápad a začala o něm psát. Příběh měl být o dívce, která je v tom inkriminovaném pubertálním věku a prožívá problémy s rodiči, s první láskou - čemuž se samozřejmě nedá vyhnout bez spousty trapasů. Byla jsem nadšená a chvilku mi poctivé každodenní tvoření opravdu vydrželo. Tentokrát už jsem nemusela své myšlenky psát na papír, protože v té době jsem už měla počítač. To byla hlavní věc, v které se mé psaní začalo lišit od toho minulého. Když jsem něco zkazila nebo chtěla změnit, nebyl v tom vůbec žádný problém a já mohla věci zlepšovat, upravovat a zkvalitňovat. Možná by se mi to všechno povedlo - jenže po nějaké době mě psaní zase omrzelo a já to vzdala. Románek o dívčím životě jsem nikdy nedopsala, jednoho dne jsem uznala, že jeho kvalita je nízká a z počítače ho raději smazala. Mnozí by mohli namítnout, proč jsem si svá prvotní díla neschovala - mnoho autorů to tak dělá. Člověk se pak může pobavit nad tím, co dříve vytvořil a pravděpodobně ho to také posune dopředu, protože ví, jakých chyb se vyvarovat. Ale mé první opravdové dílo (bohužel beze jména) by mi pravděpodobně nedalo nic. A tak si myslím, že je lepší, že skončilo v počítačovém koši.
Krátce potom, co jsem skončila s jedním dílem, jsem začala vymýšlet dílko nové. Velký román o upírech. Neměla jsem sice jméno, ale měla jsem postavy, jejich popisy, zápletku i konec. Lovkyně upírů Kate se měla zamilovat do upíra Marka, jehož úkolem bylo jí zabít. Psala jsem do bloku, protože jsem uznala, že na počítači nikdy nic nedopíšu - bolely mě z něj oči a trávit na něm všechen svůj čas mě taky nebavilo. Tento kousek měl bohužel ještě smutnější osud než dílo předcházející. Napsala jsem asi pět stránek a pak přestala. Stránky jsem po čase vytrhala, blok využila jinak a byla ráda, že nikdo se nemohl dozvědět o mé nezdravé posedlosti Markem (ne tím upírem samozřejmě, ale tím jménem a příšernou osobou, která ho nosila). Pro zajímavost mohu dodat, že tento příběh se z mé hlavy nevykouřil nikdy a vždycky se někde v koutku skrýval čekajíc na své vzkříšení. Když jsem pak našla v bloku napsaný seznam hlavních postav, připomněla jsem si svůj dávný nápad a dospěla k názoru, že vůbec nebyl špatný a že možná jen já byla ještě příliš velké děcko na jeho napsání. Dnes mi právě tento starý nápad slouží a na jeho základě právě vzniká román Prokletí noci: Temný přízrak. Zápletka se vyvinula, postavám se změnily jména a já už dávno dospěla, takže si myslím, že tento příběh mohu napsat.
Poslední - a ze všech nejdůležitější - byl milostný příběh Zakázané ovoce, který jsme začaly psát společně s mou nejlepší přítelkyní. Nápad byl její. Vytvořila prvních pár stránek a požádala mě, ať zkusím na ní navázat. Její vize byla taková, že se budeme v psaní střídat a každá napíše určitý úsek. Tím by děj měl získat na atraktivnosti a originalitě. Nápad to byl opravdu skvělý. Propracovaly jsme detailně postavy, pojmenovaly je, vytvořily pavouky jejich vztahů...Na zvláštní papíry jsme psaly zápletky, které budou následovat v budoucnosti a děj byl opravdu zapeklitý - podobně jako u všech jihoamerických telenovel. Nad psaním této knihy jsem strávila mnoho hodin. Vše jsme samozřejmě psaly ručně a sešit si vždy předávaly. Popsala jsem spoustu stránek, vypsala mnoho propisek a užívala si to. Promítala jsem do toho i své osobní pocity, ale to je dávná historie (samozřejmě a díkybohu). Pak ale zase přišel den, kdy na psaní už nebyl čas. A možná že jednou zmizela i chuť. Román tak stále častěji ležel na skříni celé dny, prášilo se na něj a nikdo z nej neměl žádný užitek. S lítostí musím konstatovat, že ani tento počin se nikdy nedočkal svého dokončení. Naštěstí alespoň tenhle jeden ale přežil a to ve své naprosto původní formě. Stalo se tak pravděpodobně díky Vlaďce, která naštěstí všechno uchovala. Před nedávnem mi dokonce ten skoro popsaný sešit přinesla ukázat a usnesly jsme se, že dílo přepíšeme do počítače, dokončíme a uvidíme, co s ním bude dál. Pravděpodobně se toho bude muset hodně upravit - teď už mám pro psaní přece jen větší cit - a pravděpodobně se s dílem beztak nestane nic: ale jen pro ten pocit, se to pravděpodobně vyplatí...
Tato tři díla byla opravdu velmi důležitá v mém "uměleckém" životě. Možná byla bezvýznamná a možná mi nedala vůbec nic - ale znovu zažehla tu obrovskou chuť psát a ukázala, že to umím, když chci. Když se nevzdávám. Vzhledem k dnešku byla nesmírně důležitá...

Obrození

23. dubna 2011 v 9:10 | Prinzeschen
První článek jsem ukončila slovy, že jsem si zhruba v 11 letech dala od psaní 2 roky pauzu. Ve druhém článku jsem se pak krátce vrátila ke svým deníkovým obdobím, která ale za žádná tvůrčí a výjimečná nepovažuji. Ptáte se, co se ale dělo potom? Jak to se mnou vlastně dopadlo? A co se stalo tak závažného, že jsem tam, kde jsem nyní?
Inu, jednoho dne jsem se prostě k psaní vrátila. I když zatím to byl jen takový velmi nenápadný a rozpačitý návrat. Jak jsem již říkala - psala jsem si deník a to kvůli nové "lásce" na obzoru. Spolu s touto láskou se z neznámých důvodů objevila i jakási inspirace v mé hlavě. Možná jsem byla jen ovlivněná spoustou dívčích časopisů, které jsem četla, možná mě tak trošku ovlivnila i škola a sešity plné básniček, které si spolužačky vedly a které jsem jim částečně záviděla. Ani nevím, jak se to stalo, ale pokusila jsem se napsat báseň. Vlastně jsem ty básně napsala rovnou tři. A nebudu vám lhát - stály za nic. Jejich tématika? Velmi snadno uhádnutelná. Velmi jednoduchá a hloupá. Napsala jsem tři melancholicky zamilované básně, o mé neopětované lásce, beznaději a samotě, která mě ale v mém zamilování rozhodně nemůže zlomit. Nejprve jsem si je vepsala do deníku a pak zcela neuváženě začala šířit. Díky bohu, že jsem tenkrát ještě neměla internet a tak se má první "básnická" díla dostala pouze do (pro změnu) mého sešitu plného sesbíraných básní, vtipů a postřehů. Tento první pokus tedy naštěstí zasáhl jen velmi malý kroužek lidí a ti to, aspoň doufám, přežili bez větší újmy na zdraví.
Musím se upřímně přiznat k tomu, že po uležení všech mých myšlenek a opětovném přečtení mých "kousků", jsem kritickým okem uznala, že básně psát neumím, že na to prostě nemám talent a že je vcelku zbytečné to zkoušet znovu, protože beztak nenapíšu nic kloudného a jen hloupě plkám. Období básnictví v mém životě tedy v tu chvíli skončilo. Dlouhá léta jsem žádné básně nenapsala a za již vzniklá díla se více než styděla. (Možná nepatrně stydím dodnes - i když dnes se na to dívám zkušenějším okem a musím uznat, že každý nějak začínal...)
A protože vás o to rozhodně nechci připravit (speciálně proto, že jste to vy, mí drazí a jediní čtenáři) a proto, že jsem nyní už opravdu jinde a vím, že básně se pro mě staly jednou nádhernou současnou, a snad i budoucí kapitolou, neváhám se s vámi o své první "tragédie" podělit.... Jen to na mě nesmíte nikde prásknout :D

Ty
Srdce mi bije,
když se dívám na tebe.
Svůj vlastní život žije,
míří do nebe.

Máš oči modré jako len,
máš úsměv co miluji.
Můj život je teď jako sen,
ale já nelituji.

Jen kdybys o té lásce věděl
a možná i víš.
A vedle mě seděl,
ale ty mě nevidíš.

Deníky

2. dubna 2011 v 19:50 | Prinzeschen
Můj první deník jsem začala psát asi ve druhé třídě. Dostala jsem takové růžové desky, do kterých se mohly vkládat stále nové papíry a na obálce byla vyfocená panenka Barbie. Tenkrát jsem měla ráda Barbie a růžovou barvu, tak jsem si řekla, že tenhle zápisník musím nějak využít. Zpočátku to vypadalo, že se v něm budu věnovat svému dívčímu klubu, o kterém jsem vždycky snila. Po přečtení pár dětských knih, kde se řešily právě různá dívčí uskupení a dívčí kluby, jsem byla tou myšlenkou úplně nadšená. Jenže klub se jaksi nevyvedl (byly jsme v něm jen dvě a to jaksi nemohlo fungovat), zápisník získal novou funkci. Začala jsem ho používat jako deník. Pár dní jsem do něj něco zapisovala - byly to takové ty blbosti jako co se dělo ve škole, co mi kdo řekl a proč to asi udělal, vyskytovaly se tam i zmínky o mé úplně první dětské "lásce" a s tím přicházející starosti - , ale vydrželo mi to vždy jen chvíli. Nikdy mě moc nebavilo rozepisovat to, co se už odehrálo a významně se v tom "pitvat". Z každodenních zápisů se za pár dnů staly jen občasné a z odstavců zbylo pár slov. Netrvalo dlouho a existence deníku byla definitivně ukončena. I když ten růžový sešit jsem si schovala, nikdy v něm už nic nepřibylo. Zůstalo u pár popsaných dnů.
Obroda mých deníků nastala v době, kdy jsem byla v sedmé třídě. Tenkrát pro mě začalo dost přelomové období, věci se začaly měnit a vyvíjet. Bylo toho moc a bylo málo těch, s kterými bych o tom chtěla nebo dokázala mluvit. A protože k Vánocům jsem dostala nádherný červený sešit, který měl každou stránku linkovanou jinou barvou a vypadal tak neuvěřitelně elegantně, začala jsem si psát deník znovu. Hlavním důvodem byla další z mých lásek - tuhle už ale nepíšu do uvozovek, protože i když ještě pořád byla spíš jen naivní a platonická, brala jsem to tenkrát děsivě vážně. Červený sešit jsem svými zápisy popsala opravdu brzo. Konec krásného zápisníku ale rozhodně neznamenal konec deníků. Mé deníkové období trvalo ještě pěknou řádku měsíců, ne-li let. Když na to dneska vzpomínám, nedokážu si to vůbec představit. Nejsem moc disciplinovaná a nikdy jsem nebyla. Vždy dělám radši něco jiného a někde jinde, než jen sedím u kusu papíru a vypisuji zážitky ze svého dne. Vím jistě, že dneska bych to nedokázala a nedokopala bych se k tomu ani náhodou. Tenkrát jsem ale pečlivě psala každý den, zápisky měly třeba i několik stránek, které byly hustě popsané malým neupraveným písmem a sem tam doplněné obrázky. Měla jsem spoustu malých sešitků různých barev, které mi přinášela Vlaďka - byly malinké jako notýsky, ale docela tlusté a měly tvrdý přebal. Měla jsem dva šedé a jeden černý. Kostičkovaný papír se den co den plnil novými myšlenkami a hlody, které se týkaly především jedné osoby a mých zvláštních stavů s tou osobou spojených. Když došly malé notýsky, neváhala jsem a koupila si větší sešit s obrázkem planet na přebalu a začala psát. Nemohla jsem si na ten větší formát ani řádky zvyknout. Po čase jsem začala deník zanedbávat. Psala jsem míň a často musela doplňovat zápisy i za minulé dny. Už mě nebavilo se vypisovat, beztak to k ničemu nevedlo. A tak jednoho dne zůstal deník ležet ve skrýši za postelí. Popsala jsem jen několik stránek, zbytek prostě zůstal prázdný. Byl to konec deníků v mém životě. Od té doby jsem si už nikdy žádný nepsala. Možná proto, že jsem s jejich psaním měla spojeno jedno moc nepěkné období, možná jen proto, že mě to prostě nebaví. Nejsem ta správná osoba.
A kam zmizely ty staré sešítky a zápisníky? Vyhodila jsem je. Dostala jsem záchvat vzteku, chtěla vymazat všechny myšlenky, které jsem tenkrát měla a tak jsem je prostě navždy zničila. Roztrhala je na malé kousíčky. Musím se také přiznat, že jsem nikdy žádný ze svých deníků už nečetla. Deník byl pro mě něco jako odpadkový koš - vyhodila jsem do něj nepotřebné myšlenky, věci, které jsem už nepotřebovala a které by mě jen trápily. Pak už jsem na ně chtěla zapomenout a nikdy se k nim nevrátit. Tak jsem je prostě nečetla. Beztak neměly žádnou uměleckou hodnotu - z toho, co si pořád vybavuji, to byly jen výlevy depresí třináctileté a čtrnáctileté puberťačky, která měla moc práce sama se sebou stejně tak jako s ostatním světem....

Počáteční psaní

16. března 2011 v 17:51 | Prinzeschen
Už jako malý špunt jsem měla strašně ráda knížky. Ráda jsem poslouchala mamku, když mi z nich večer četla pohádky a já při tom tiše usínala. Když jsem ještě neuměla číst, ráda jsem si v těch velkých nebo malých, papírových, dřevěných nebo gumových věcech listovala, prohlížela si obrázky a vymýšlela si k nim vlastní příběhy. Myslím, že tam to vlastně všechno začalo. I když tenkrát to ještě bylo celkem bezpečně ukryto v mojí malé lehce plavé hlavičce. Později, když mi byl konečně dán dar čtení, jsem knihy četla snad ještě raději, než jsem si je předtím prohlížela. Hltala jsem každou stránku, představovala si jednotlivé scény a nakonec si je stejně přehrávala po svém. Čím víc jsem rostla, tím víc jsem byla tímhle literárním světem fascinovaná a s uměním něco napsat se zrodily i mé první snahy vytvořit svou vlastní knihu.
Seděla jsem tenkrát na zemi a na papíry vytrhané ze sešitu sepisovala dětským písmem příběh o jakémsi pejsku Puňťovi, který se se skupinou jiných zvířátek vypravil do světa a zažíval přitom nejrůznější dobrodružství. Příběh jsem nikdy nedokončila, bohužel jeho čas vypršel už po první kapitole. Popsaný papír jsem pak založila do šuplíku a jak to tak u dětí bývá, velmi brzy na něj zapomněla.
Jak to tak ale bývá, brzy se ve mně spisovatelské ambice probudily znovu. A tak jsem se pustila do sepisování a vytváření nejrůznějších věcí - psala jsem sbírku životopisů o hvězdách, snažila se sepsat knihy o tenkrát slavné herečce a zpěvačce z telenovely Thalíe, rozhodla jsem se vytvořit velkou encyklopedie psích plemen a jako podněty jsem chtěla použití kalendáře s fotkami psů a informace o nich. Vytrhané papíry s linkami 5 cm od sebe jsem vyměnila za obyčejné bílé papíry a s už trochu vypsanou rukou jsem se do toho hrdě pustila. Tužku jsem vyměnila za propisku a byla přesvědčená, že nikdy nebudu škrtat. Dokonce jsem to vzala tak vážně, že jsem si na papír nakreslila i obálky všech těchto počinů. Jenomže i v tomto případě všechno skončilo právě tímhle - obálkou - anebo první až druhou kapitolou, po které jsem to obvykle vzdala anebo mě to prostě přestalo bavit.
Myslím, že do období, které jsem pracovně nazvala "Počáteční psaní", mohu zahrnout ještě jedno poslední dílo, které jsem se pokusila vytvořit, když mi bylo deset nebo jedenáct. V mé hlavě se zrodil úžasný příběh o lidech z moře, kteří se snaží vystoupit na zemský povrch a jeden z nich se zamiluje do člověka. Zápletka byla vskutku dramatická, k tvoření jsem si dokonce pořídila velký linkovaný sešit s růžovou obálkou, který jsem důkladně a pečlivě nadepsala. Po pár stránkách jsem ale bohužel opět skončila. Sešit zmizel v útrobách mého šuplíku, kam mizely i všechny počiny před ním a kde byly bezpečně ukryté před očima všech zvědavců, o které jsem rozhodně nestála. Příběh se nikdy nedočkal svého konce, a kdybych kdysi neuklízela, možná by tam smutně tlel dodnes...
Po tomto posledním neúspěchu skončilo období mého počátečního psaní a zdálo se, že i můj písařský život. Přišla stagnace. Nic. Prázdné místo. Žádné papíry, žádné tužky ani propisky, žádné obálky knih a žádné plány. Dala jsem si dva roky dlouhou pauzu.
 
 

Reklama