Očima antropologa

Antropologická praxe 2

8. ledna 2014 v 10:38 | Alča
Jak jsem se zmiňovala už v úvodu minulého článku, v létě jsem musela absolvovat dva týdny školní praxe. O té první v Divákách si můžete přečíst tady a o té druhé - neméně zajímavé - se vám budu snažit povědět dnes (pokud si tedy budu ještě něco pamatovat).

Druhá praxe mě čekala v Pavlově. Bydleli jsme na tom samém místě, tedy v celkem pěkném hotelu v Hustopečích, protože to je řekněme takové centrum, kolem kterého jsou rozmístěná všechna místa známých nálezů a tím pádem i našich praxí. Tentokrát to nebyla taková naše "třídní" praxe, protože mnoho lidí už ji absolvovalo v minulém roce nebo jelo na jiný turnus. Byli jsme tedy smíchaní i s jinými univerzitami, spolu s námi kopali archeologové z univerzity v Olomouci a Hradci Králové. Popravdě to bylo vcelku fajn. Ze začátku jsme na sebe sice trošku divně koukali, ale nakonec měl člověk aspoň možnost poznat nové lidi a trošku pokecat s novými tvářemi. Nálada praxe se mi tedy dost zamlouvala - i když jsem se musela učit fyziologii a to až tak skvělé nebylo... Jenže znáte mě - já stejně nemám potřebu obrážet vinné sklípky a ponocovat do noci s přiopilými spolužáky...takže to byla řekněme dobrá záminka, jak se tomu vyhnout a nevypadat jako totální looser.

Praxe v Pavlově měla být zaměřena spíše archeologickým a paleontologickým směrem. Jednalo se tedy o něco naprosto jiného než v Divákách a i celkový design výzkumu byl tedy veden jinak. Místo výzkumu bylo umístěno na překrásné lokalitě, ze které byl výhled na blízký hrad i jezero. Obzvláště ráno, když se vše topilo ve slunečních paprscích, to bylo opravdu nádherné. Tentokrát jsme si sondy nemuseli kopat sami, byly už připravené, vybagrované a některé dosahovaly hloubky až 6 metrů. Bylo to z důvodu, že se hledaly nálezy z pravěku - tedy mnohem staršího období a tím pádem byly taky uložené mnohem hlouběji. Náš den sestával z toho, že jsme ráno v půl šesté vstali, autobusem se dopravili na místo vykopávek, vyfasovali nářadí a zalezli každý do své sondy, kde jsme potom pracovali do 2 hodin. Sonda byla široká asi tak půl metru, dlouhá zhruba 10 a pracovalo se od těch nejhlubších míst, takže člověk opravdu seděl tak v těch 4 metrech hloubky. Půda byla jílovitá a docela vlhká, byla vytvořena opatření, aby se na nás nesesypala (dřevěné bednění) a museli jsme mít přilbu. Člověk se od jílu pěkně zamazal, takže byl celý hnědý a k tomu všemu byla tam dole pěkná zima. Jednak kvůli stínu, jednak kvůli půdě - po několikahodinovém opírání jste měli pěkně studená záda. V sondě obvykle pracovali 3 lidi, kteří si rozdělili její prostor podle již určených čtverců a v těch postupně skrývali půdu a hledali nějaké nálezy... Když našli nález, zahlásili ho, ten se zaměřil, bylo mu přiděleno číslo a byl sebrán k dalšímu zkoumání. Zemina, kterou jsme odhrabali a ve které se nic nenašlo, byla odnášena do pytlů, které potom byly odvezeny na plavičku - v případě, že by v ní byly nějaké drobné přehlédnuté nálezy. No a to jsme v podstatě dělali celých pět dnů... Práce to byla celkem monotónní a někdy ne příliš zábavná - ale zase nebyla ani nijak těžká a člověk se na ni nemusel nějak extra soustředit (pokud tedy zrovna něco nenašel). To potom panovala vcelku velká radost a na chvíli to zase bylo zábavnější.

Kromě nás "kopáčů" v sondách jsme měli také dva jiné "týmy". Tým, který zaměřoval a zapisoval nálezy, a tým, který umýval nálezy a pytle s hlínou na plavičce. Ani do jednoho z těchto týmů jsem se nedostala, ale ani mi to moc nevadilo...Kopání bylo fajn. ;)

Ale už dost k suché "teorii" výzkumu a přesuňme se k tomu, co se našlo... Nejprvě tak obecně - nacházely se především pazourky, kosti zvířat, dokonce i nějaké ty lidské kosti a také zbytky ohnišť. U nás v sondě se našla lebka vlka, krásně zachovaný profil ohniště, spoustu kostí pravěkých zvířat a spousta pazourků.

A co konkrétně jsem našla já? Pazourky, zuby soba, paroh soba, žebra soba, kousek mamutí stoličky, nějaké přepálené uhlíky a další kosti... Podívejte se na fotky! :)

Ranní výhled na jezero z našeho stanoviště.

Antropologická praxe 1

20. října 2013 v 10:45 | Alča
V rámci bakalářského studia musí každý z nás antropologů absolvovat šest týdnů praxe. Škola nám to ulehčuje tím, že dva týdny nám zařizuje ona prostřednictvím školních výzkumů a my se na ně musíme povinně dostavit. Výzkumy probíhají o letních prázdninách na dvou lokalitách - v Divákách a v Pavlově. Protože loni jsem zahálela, vyšly mi oba dva výzkumy na letošní léto. Moc nadšená jsem z toho nebyla - koneckonců komu by se chtělo o prázdninách táhnout na druhý konec republiky kvůli školním aktivitám...a ještě ke všemu dvakrát. Tak roztříštěné prázdniny jsem nezažila snad nikdy... Nakonec to ale tak hrozné nebylo a i přes to otravné cestování (a pár otravných lidí a mravenců) jsem si obě praxe užila. Hlavně jsme se všichni konečně dostali k něčemu praktickému a měli pocit, že děláme něco, co doopravdy charakterizuje náš obor a má viditelné výsledky...

Jako první jsem absolvovala praxi v Divákách zhruba v polovině července. Tady se jednalo o čistě antropologickou praxi zaměřenou na hroby z období Velké Moravy. První dva dny praxe jsme jen kopali sondy - a to bylo vážně něco. Pracovali jsme ve dvojicích až trojicích a museli jsme vykopat asi půl metru široký a půl metru hlubouký "kanál" délky asi 25 metrů. Naštěstí ne celý - na celém "kanálu" pracovaly dvě až tři skupinky lidí, takže jsme si to pěkně rozdělili. Ale i tak na tom bylo práce dost - hlavně proto, že země byla hrozně tvrdá a vysušená, takže kopání nešlo moc dobře... Není se čemu divit, pokud si aspoň trochu pamatujete, jaké počasí vládlo v polovině července. Bylo opravdu horko. Ale my jsme i tak za pomocí rýčů a lopat kopali celých dlouhých zhruba 6 hodin a málem u toho vypustili duši. Obzvlášť já jsem si připadala extra netalentovaná - manuální práce takovýchto rozměrů asi vážně není pro mě. Měla jsem pořádné mozoly, bolavé celé tělo, několikrát jsem zakopla o provázky, které ohraničovaly sondy a málem spadla až do hrobu... No co vám budu vyprávět. Nakonec se to nějak zvládlo (mám podezření, že hlavně díky skupinkám, co šly tak nějak proti nám a tak jsme se dokázali rychle spojit). A proč se sondy vlastně kopali? Pro naši skupinu to nemělo žádný význam, ale pro další skupiny po nás se musely objevit další hroby, na kterých potom budou moci pracovat. A hroby odhalíte právě tak, že vykopete sondu a na půdním profilu jsou v případě, že se tam nachází hrob, vidět určitě změny. Nejhorší na tom všem bylo, že naše kopání nebylo nějak extra úspěšné - vytipovalo se zhruba jen 5 hrobů a to se dokonce u některých předpokládalo, že tam hroby nakonec ani nebudou... Chudáci skupiny po nás.

My jsme svoje hroby už ale měli vytipované z minulých průzkumů a sond. Takže od středy jsme na nich konečně začali pracovat. K "dostání" byly celkem čtyři hroby. My s Miškou jsme si vybraly hrob dětský, který nikdo nechtěl - protože je tak trošku pravidlem, že dětské hroby nezůstávají v dobrém stavu, kosti jsou křehké a tak se z nich celkově nic moc nezachová. Navíc ten náš hrob byl dosti mělký (jen půl metru pod zemí, v ornici) a byl i prostorově malý. A možná i tohle byl jeden z důvodů, proč jsme si ho vybraly. Byly jsme jen dvě (pak se k nám tedy přidala ještě jedna slečna) a nechtěly jsme nic úplně náročného, abychom to zvládly. Nakonec se ukázalo, že jsme si vybraly dobře - ale to bych předbíhala... První den nás čekaly nutné úpravy terénu - takže zase jsme se chopily rýče a lopat a začaly vykopávat hrubý obrys hrobu. Do určité hloubky jsme si nemusely dělat starost a mohly jsme prostě jen bez rozmyslu kopat - a tentokrát to šlo lépe, hlína byla měkká a šla rýčem krájet jako máslo. Čím hlouběji jsme se blížily, tím opatrněji jsme si musely počínat - byla větší pravděpodobnost, že narazíme na kosti a ty jsme samozřejmě nemohly poškodit. A tak se stalo, že jsem při jednom opatrném zasunutí rýče do země narazila na lebku. Byla jinde, než se předpokládalo - protože čnějící kost v sondě byla nakonec pánev... Ve chvíli kdy jsme narazily na lebku, jsme se dostaly k opravdu jemné preparaci. Ta se provádí pomocí špachtliček a štětečků. My jsme musely postupovat obzvlášť opatrně, protože jak už jsem řekla, dětské kosti jsou křehké...Ty naše byly doslova jako papír... Miška preparovala dlouhé kosti horní končetiny, pánev a hrudník. Slečna, která byla s námi (a omlouvám se, že ji neoslovuju jménem, ale my jsme ji vlastně neznaly - chodila nám pomáhat, protože to byla vnučka pána, který tuto lokalitu v Divákách objevil) preparovala dolní končetiny a nádobu, která se v hrobě také našla. Já jsem si vzala na starost lebku, když už jsem ji objevila a dala jsem si na tom sakra záležet. A tak jsme preparovaly celou středu a čtvrtek, až na nás vykoukla skoro celá malá kostřička s obětní keramickou nádobou u nohou. Největší radost jsem měla z toho, když jsem našla krční obratel (nevím proč, ale obratle mám hrozně ráda) a zoubek, který nám dokázal říct, že našemu dítěti už bylo kolem 8 let, protože mělo stálý špičák. V pátek jsme hrob zaměřovaly, vyplňovaly informační list a nakonec kosti vyzvedávaly. Dostaly jsme pochvalu od vedoucího praxe, že máme hrob krásně a čistě vypreparovaný a že se jedná o povedenou práci na jednom z dobře zachovalých dětských hrobů, což je docela zvláštnost. To nás samozřejmě potěšilo, protože jsme si na něm vážně daly záležet. Pokud hrob preparujete, tak kosti necháváte jejich polovinou v zemi - aby držely původní umístění a nic se s nimi nestalo. Po dokumentaci při vyzvedávání kostí je tedy vykopete zcela a vložíte do papírového sáčku. S dlouhými kostmi to ještě celkem šlo, ale o svou lebku jsem měla vážně obavy... Byla hrozně křehoučká, na temeni už proděravěná a plná hlíny. Hlavně jsem ji nechtěla rozbít po té úmorné práci... Odstranily jsme z ní poslední zvtrdlou vrstvu hlíny, která ji o něco zvětšovala a ve dvou ji ze země vyndaly. Byla pěkně těžká. Pak jsme ji opatrně vložily do papírového sáčku (na lebku je sáček zvlášť) a předaly vedoucímu... A to bylo všechno, měly jsme hotovo.

Náš hrob měl číslo 235 a našly jsme v něm dítě, které jsme pracovně pojmenovaly Libuška (i když pohlaví se u dětí určuje dosti ztěží). Hrob byl z období Velké Moravy (9. století našeho letopočtu). Kostra byla vcelku zachovaná a u nohou jsme jí našly obětní keramickou nádobu, která se vkládala do dětských hrobů v tomto období.



A jak dopadli ostatní, kteří pohrdali naším krásným dětským hrobem? :) Jedna skupina dopadla velmi dobře - měli výborně zachovanou kostru dospělé ženy (zachovaly se doopravdy i ty nejmenší kosti ruky, krásná pánev atd.) a v jejím hrobě dokonce našli i korálky, záušnice a další dary. Zato druhá skupina ta dopadla dosti neslavně - z jejich hrobu se nakonec vyklubal dětský hrob a jediné, co se v něm zachovalo, byla lebka...A tu jim ještě k tomu praktikant rozsekl rýčem, takže ji neměli ani vcelku. Třetí skupinka kopala hrob, který se zpočátku považoval za dětský a tak to taky vypadalo, že na něj bude třeba méně času. Nakonec se z něj ale vylouplo něco mnohem zajímavějšího a mám pocit, že holky to ani s pomocí nestihly celé vykopat, takže se pokračovalo ještě další týden, kdy jel další turnus...

Proč antropologie?

2. října 2013 v 21:41 | Alča
V prvním ročníku jsme na několika úvodních přednáškách museli absolvovat tu trapnou část představování sebe sama svým novým spolužákům. Nevím, zda se to tak dělá i na jiných oborech, kde jsou třeba stovky lidí - ale protože nás bylo 25, což je velikost normální středoškolské třídy, museli jsme se toho zhostit. Součástí představování bylo i odpovídání na otázku, proč jsme se rozhodli studovat antropologii. Důvody byly různé, ale osobně si myslím, že většina lidí neřekla pravdu a že jsme všichni odpovědi trochu přikrášlili. Ostatně není se čemu divit - přiznat se totiž dobrovolně k tomu, že vás prostě nadchnul seriál Sběratelé kostí a chtěli jste si to zkusit na vlastní kůži nebo že vás nevzali na medicínu a tak vám nic jiného nezbylo, to chce docela pevné nervy a odvahu... Od té doby už uplynula spousta času - a já hodně a doopravdy přemýšlela nad tím, co mě vlastně přimělo zvolit si tento málo známý a vlastně ne moc uplatnitelný obor...

Jako malá jsem chtěla být spoustou věcí - učitelkou, zvěrolékařkou, překladatelkou... Postupně jsem však o podobné věci ztrácela zájem a tak nakonec nevyšlo ani jedno a já skončila na střední odborné škole pro ochranu životního prostředí. Bylo to proto, že mě bavila chemie a biologie, že škola byla 5 minut od místa, kde bydlím a že jsme na ni mohly jít společně s mou nejlepší kámoškou, která na gympl nechtěla. Ideální kombinace faktorů, které pro mě tenkrát byly důležité. Škola mě bavila, měla jsem dobré známky a k oboru jsem si rozhodně našla vztah. Pomohla mi k tomu především má závěrečná práce. Když ale přišlo první přemýšlení nad tím kam dál - svou budoucnost jsem v ekologii a environmentalistice jaksi nenacházela.Tou dobou mě totiž už nějaký ten pátek zajímalo něco jiného - obor s tajuplným názvem antropologie. Už ve druhém ročníku jsem prohlašovala, že pokud bude šance rozhodně ji půjdu studovat a stanu se antropologem. Poctivě jsem prohledávala internet a pátrala po vysokých školách, kde se tento obor vyučuje. Spolu s tímto pátraním jsem získávala i první skutečné informace - například o rozdělení do dvou podoborů a tak dále.

Kde jsem k tomu ale přišla? Přece jen je to dost vzdálené od mého původního oboru - takže ve škole jsem to slyšet rozhodně nemohla a v mém okolí do té doby opravdu nikdo neměl ani potuchy o nějaké antropologii...Nebudu zastírat, že prvotní impuls mi opravdu dal starý dobrý seriál Sběratelé kostí. Postava Kůstky mi byla víc než sympatická a její práce vypadala dosti zajímavě. Určování identity z "hromádky kostí" (v uvozovkách proto, že takhle se o ostatcích uvažovat samozřejmě nedá - hodí se to jen do tohoto článku, aby nebyl úplně nudným tlacháním), odhalování těch nejzvláštěnjších zločinů a do toho dokonalá znalost různých lidských kultur, jejich umění a zvyků. Všechno dohromady mě nadchlo... Ale samozřejmě jsem nebyla natolik naivní, abych si myslela, že takhle růžové to bude i ve skutečnosti - přece jen americký seriál ukazuje jen to nejzajímavější a to, co se mu nejvíce hodí. Novou inspirací mi však bylo zjištění, že autorka knižní předlohy Sběratelů kostí, Kathy Reichs je ve skutečnosti uznávanou antropoložkou a že většina jejích příběhů vychází z případů, kterými se zabývala...

Byl to zároveň impuls k tomu začít si vyhledávat další zajímavé antropologické osobnosti - a tenkrát jsem shodou okolností narazila u nás v knihovně na knihu "Dobrodružství s chybějícím článkem" od Raymonda Darta. Tato kniha dalšího slavného antropologa 20. století se věnovala problematice evolučního vývoje člověka a hledání takzvaného chybějícího článku - tedy vývojového stupně mezi opicí a člověkem, který dodnes není znám a který chybí k doplnění našich znalostí. I když ani Dart chybějící článek nenalezl, objevil nový druh a jednoho z nejstarších předků člověka - nese jméno Australopithecus africanus. V knize podrobně rozebírá hledání, vlastní nález, jeho zpracování, určování a teorie vztahující se k životu australopitéků. Kniha mě velmi zaujala a řekla bych, že to byl rozhodující moment pro moji budoucí volbu. Evoluce mě fascinovala už delší dobu a evoluce člověka - páni, to už je něco... Dokázala jsem si sama sebe představit právě v této oblasti bádání.

Začala jsem si tedy pomocí internetu shánět další a další informace, vypisovat si je do sešitu s nalepeným kostlivcem a tentokrát už navážno vyhledávat vysoké školy, kam bych se mohla na antropologii přihlásit. Volba nakonec padla (jak všichni víte) na Masarykovu univerzitu v Brně - je to vlastně jediná škola, kde se dá fyzická antropologie studovat už do bakaláře. Na ostatních univerzitách se soustředí spíše na sociokulturní antropologii a na UK se antropologie dá studovat až od magistra. Významnou měrou se na mém rozhodnutí podílelo i zaměření antropologického ústavu MU - oblasti, na které se měl nejvíce zaměřovat byly antropologie sexuality a antropologie smrti. Musím říct, že já a smrt nejsme moc kamarádky. Rozumějte - já prostě smrt těžce nesu a velmi špatně se s ní smiřuju. Doufala jsem tedy, že čím víc se o ní dozvím, čím víc budu v její blízkosti (nepřímo samozřejmě), tím více si zvyknu a pochopím vše, co je třeba. A snad najdu i to smíření...

Každopádně kdybych to měla stručně shrnout, pro antropologii jsem se rozhodla ze tří důvodů:
*inspirace seriálem Sběratelé kostí
*Raymond Dart a jeho studie o evoluci člověka - potažmo můj vlastní zájem o tuto problematiku
*osobní důvody

Na závěr bych se chtěla zmínit o tom, jaká byla reakce okolí. Doma byli naštěstí naprosto pohodoví a rovnou mi řekli, ať si jdu studovat to, co chci, že mě nebudou omezovat. Jen jednou se mě mamka zeptala, jestli si to nechci ještě rozmyslet a jít zkusit biologii - kam jsem se také dostala. Když jsem jí ale řekla, že mě to více táhne k antropologii a že by byla škoda to nezkusit, vzala to bez problémů. I přítel mě v tomto kroku podporoval, přestože to znamenalo, že od sebe budeme 400 km daleko. Spolužáci a kamarádi buď vůbec nevěděli, o co se jedná nebo byli nadšeni, protože to pro ně bylo něco nového nebo něco, co znali jen z televizních seriálů... Na druhou stranu se objevily i nějaké ty váhavé nebo negativní reakce... Babička se často ptala, co že budu vlastně po škole dělat a tvářila se dost nedůvěřivě k tomu, co jsem jí odpověděla. Jedna učitelka ve škole mi řekla, jestli si to přece jen nechci ještě rozmyslet - že jedna její spolužačka studovala právě antropologii v Plzni a nakonec si musela dodělávat pedagogické minimum, aby vůbec mohla něco dělat... No - tenkrát si mohl kdokoli říkat cokoli a já bych se stejně rozhodla takhle... Potřebovala jsem to zkusit a hlavně jsem v sobě měla hrozný optimismus a natěšenost...

Jak to nakonec dopadlo a jaká je moje škola doopravdy - tak o tom zase někdy příště. :)

Foto: Illian

Co je to antropologie?

9. září 2013 v 9:33 | Alča
Většinou, když někomu řeknu, co studuju, dívají se na mě lidé trochu překvapeně a v očích jim září dva velké otazníky. Tak trochu jasnovidecky jim čtu z hlav nevyřčenou otázku - co to, kurňa, je ta antropologie? Každý ví, co je to medicína, učitelství nebo třeba zoologie... Ale antropologie? O čem ten obor je, čím se zabývá, kde se absolventi zaměstnávají, co dělají a jak a proč? Ne že bych chtěla někoho podcenit, ale myslím si, že ani tady na blogu nebude informovanost o této vědní disciplíně nějak rozšířená a protože o ní v budoucnu chci psát hodně článků, myslím si, že je na místě ji nejdřív trochu představit...

 
 

Reklama