(Ne)jen doma

Osvětim

6. srpna 2014 v 17:23 | Alča
Před několika měsíci jsem navštívila Osvětim. Dostala jsem tu možnost skrze kamarádku Taychi, která tam se svojí základní školou jela na výlet. Protože už jsem tam delší dobu chtěla jet, ale z mého rodného bydliště je to trošku větší štreka a navíc docela finančně náročná, využila jsem této příležitosti hned, jak mi byla nabídnuta (nebo spíš po tom, co jsem se sama zeptala, zda by tu ta možnost byla a ve škole naštěstí souhlasili).

Na to že byl květen, bylo ten den klasické sychravé podzimní počasí. Foukal studený vítr, nebe bylo celé šedivé a zima bez problémů zalézala pod kabát. Když jsem v půl šesté stála na zastávce a čekala na Taychi, která měla dorazit za pár minut, sama sobě jsem si nadávala, že jsem čepici a rukavice nechala doma - protože kdo by takové věci tahal v květnu. Každopádně atmosféra pro náštěvu jednoho z nejtemnějších míst minulosti to byla asi ideální, to přiznávám...

Cesta trvala asi čtyři hodiny se dvěma krátkými zastávkami a průjezdy několika neskutečnými dávkami deště - ale v 10 dopoledne jsme byli konečně tam.

*
Osvětim.
Původně obyčejné polské městečko, jehož jméno se ale nechvalně proslavilo během 2.světové války, kdy byl v jeho okolí vybudován koncentrační tábor s německým názvem Auswitz a o pár let později také vyhlazovací tábor Auswitz-Birkenau. Místo, ze kterého mrazí a kde byl ukončen život více než milionu nevinných lidí.

Už při vystoupení z autobusu mě překvapilo, jaká spousta turistů se nachází před samotným vstupem do koncentračního tábora, kam jsme šli nejdříve. Největší skupinu tvořili samozřejmě žáci a studenti, kteří zde byli na podobných exkurzích jako my, další početnou skupinu tvořili starší lidé, kteří zde také byli na zájezdech a zbytek tvořili jednotlivci, kteří se sem vydali za poznáním. Vlastně mě to svým způsobem fascinuje, kolik lidí zajímá dějiště takové krutosti a jezdí tam za tím jako za fantastickýcm zážitkem vybaveni tunou foťáků, které neustále cvakají i v těch nejhroznějších výstavních síních. Vyvolávalo to ve mně už zpočátku dost zvláštní pocity - i když jsem si byla vědoma toho, že jsem jedním z těch milionu turistů, které Osvětim ročně navštíví. Na jednu stranu mi z toho bylo úzko, ale na druhou jsem si říkala, že člověk musí znát svoji minulost, historii svého národa a vidět to, co se už nikdy nesmí opakovat. Nesmí zapomenout. Generace po generaci si musí připomínat jak daleko může zajít touha po dokonalosti, moci a z toho pramenící šílenství. Každý povinně by tato hrůzná místa měl vidět - možná by potom bylo míň těch bezmozků, kteří popírají holocaust a z koncentračních táborů dělají dovolenková střediska...

Během pár minut si nás vyzvednul náš průvodce a my vešli dovnitř. Každý z nás dostal na uši sluchátka a na krk přijímač, což nám umožňovalo nerušeně poslouchat výklad, i když kolem nás bylo mnoho dalších skupinek. Během výkladu, který shrnoval historické záležitosti, informace o táboře, ale i osobní příběhy jednotlivých vězňů jsme procházeli jednotlivými baráky, ve kterých jsou dnes zřízena muzea a celým areálem tábora. Působilo to dost ponuře samo o sobě a počasí tomu dost nahrávalo. Když se od toho člověk odosobní - vidí jen řadu cihlových oranžových domů s cedulkami nade dveřmi. Ve chvíli, kdy se ale vrátí ve své mysli o 70 let zpátky a vidí před sebou všechny ty lidi, stejné jako my, kteří tam procházejí hubení, hladoví, nemocní a navlečení do neforemných vězeňských hadrů, sevře se mu žaludek... Jednotlivé expozice byly tvořeny různými ukázkami fotek či přímo věcí odebraných lidem, kteří skončili v táboře. K vídení byla "sbírka" starých brýlí, kufrů, osobních potřeb a několika tisíců párů bot. Asi nejhorší místností byla ta, kde byly za vitrínou ostříhané lidské vlasy - a že jich byla opravdu kopa. Přestože v místnosti bylo výslovně zakázáno fotit, našli se tací, kteří si toto přesto nafotili. Přemýšlím, co z toho mají - jestli se jim ta hrůza tolik líbí nebo se tím chtějí chlubit doma... Já sice ráda fotím a někteří mi říkají, že fotím všechno - ale tady zůstal foťák pěkně v klidu vypnutý. Přece jenom - určitá etika by na takovém místě měla být prvotní, ne nějaký hon za senzací. Průvodce vyprávěl, že z lidských vlasů bylo v plánu tkát koberce a jiné tkaniny - nacisté by nic nenechali přijít vniveč, a jako důkaz byl hned v další vitríně koberec utkaný právě z tohoto materiálu.

Dost na mě také zapůsobila galerie fotek všech vězňů v předposledním baráku. Čísla najednou dostala tváře. Tváře měly své příběhy. Většinou hodně smutné a krátké. Klasická doba dožití vězňů v Osvětimi bylo několik měsíců. Přestože Osvětim nebyl míněn jako vyhlazovací tábor, podmínky tam byly vyloženě smrtelné - zabila vás nemoc nebo neskutečně tvrdá práce v hrozných podmínkách. V posledním baráku bylo umístěno vězení, kam byli umísťováni vězni odsouzeni k nějakému trestu, většinou zastřelením. Ve sklepě budovy byly prťavé cely s jedním malým obdélníčkem na dveřích, kam byli zavírání lidé za menší prohřešky. Děsivým místem ve sklepě pro mě byla místnost, kde byly vyzděné čtverce velké tak metr krát metr a kde lidé museli za trest stát třeba celou noc klidně i čtyři vedle sebe. Vedle této budovy byl jakýsi dvůr a na jeho konci stála zeď smrti - místo, kde se vězni popravovali střelou do zátylku- Místo, kde vyhaslo tisíce životů rukou několika dozorců - jeden z nich byl prý nejkrutější, jeho jméno si ale bohužel nepamatuji. Zato mi utkvěl v hlavě příběh jednoho malého kloučka, který nám vyprávěl průvodce. Jsou to právě tyto příběhy jednotlivců, které dělají celou tuto éru v dějinách tak krutou a připomínají nám i po desetiletích, že byla reálná. Tak tedy pokusím se vám to trochu převyprávět. Malý kluk - možná desetiletý - byl obviněn z krádeže nějakého jídla a odsouzen k smrti zastřelení,. Když ho dozorce vedl k baráku. kde měl čekat na svůj trest, všiml si, že se chlapec třese. Zeptal se ho, jestli se bojí smrti. Chlapec kývl. Dozorce se na něj znovu podíval a řekl "Nemáš se čeho bát, chlapče, budeš jenom zastřelen. Dříve nebo později by tě stejně oběsili" a nechal ho být. Taková byla zvrácenost nacistů, kteří nedokázali projevit ani špetku soucitu dokonce ani k dítěti.

Po prohlédnutí posledního baráku jsme pokračovali další prohlídkou areálu Osvětimi. Procházeli jsme kolem nekonečného množství ostnatého drátu, stejných pochmurných budov a cedulí "halt" hlásících, že člověk už dál jít nesmí. Viděli jsme kryty, kam se schovávali nacisté, když hrozilo nebo se konalo bombardování. Pak jsme došli k plynové komoře. Byla to nenápadná budova s malým zamřížovaným oknem zato ale pěkně pevnými těžkými dveřmi a komínem. Nacisté lidem prý vždycky nalhali, že jdou do sprch se umýt. A lidé tomu věřili. Koneckonců - co jiného by se mělo dít? Navíc okolí plynových komor bylo prý krásné udržované - byla tam tráva, květiny a dokonce i vodovodní kohoutek, kde si mohli natočit vodu do plechových hrnků. Vše proto aby nikdo nepojal podezření, že se uvnitř děje něco jiného. Lidé byli donuceni se vysvléct, bylo jim dáno mýdlo a následně museli vstoupit do budovy. Zavřely se za nimi dveře. Ale oni byli stále klidní - ze stropu totiž doopravdy visely sprchové hlavice, takže všichni doufali v normální koupel. Opak byl pravdou. I toto byl promyšlený krok nacistů, kteří potom začali ze sprch pouštět plyn - jedovatý cyklón b. Průvodce nám vyprávěl, že v okolí plynové komory vždycky stálo několik aut s naplno puštěnými motory - to proto aby nebyl ve zbytku tábora slyšet křik lidí, kteří právě umírali v plynu. Nacisté to dokonce měli tak chytře vymyšlené, že na auta, která cyklń v plechovkách převážela, umísťovali znak červeného kříže - tak aby nebudil rozruch a aby si všichni mysleli, že jsou v pořádku, že jim se nemůže nic stát. Říkal také, že největší "nános" těl byl vždy u dveří - když lidé zjistili, že je něco špatně a ze sprch nejde voda, snažili se utéct. Dveře prý často bývaly poškrábany od nehtů. Dále nám říkal, že nejhůř na tom byly děti. Jakmile jejich rodiče zjistili, že odněkud uniká plyn, v zoufalé snaze zachránit je, je zvedali nad hlavu tak, aby se toho nenadýchaly. Samozřejmě netušili, že zdroj smrti je nahoře v podobě sprchových hlavic. Často se pak tedy nacházely mrtvolky dětí ležících na svých mrtvých rodičích...

***

Po hrůzném zážitku z plynové komory jsme pomalu začali proudit zpět ke vchodu tábora Osvětim. První část byla za námi. Teď nás čekal přesun autobusem do nedalekého - tentokrát už vyhlazovacího - tábora Osvětim-Březinka.

Březinka je typická svou branou, kterou do ní vjížděly vlaky naložené lidmi. Za branou se několik stovek metrů táhnou dlouhé koleje z obou stran obklopené peróny, na kterých probíhala selekce. Někteří lidé zamířili do baráků, jiní přímo do plynu. Opět mě dostal jeden konkrétní příběh, který nám vyprávěl průvodce - manželský pár byl exportován do Březinky. Na perónu došlo k jejich selekci - muž byl poslán doleva, žena doprava. Muž ještě viděl svou manželku, jak tlačí jejich červený kočárek po cestičce mezi ostnatými dráty...a to bylo naposledy, co ji spatřil. Po nějaké době se dozvěděl, že byla i s jejich dítětem okamžitě poslána do plynu a zabita. Jakoby bych viděla jejího ducha, jak po cestě ztěžka tlačí krásný červená kočárek ohlíží se a pak prostě jen tak zmizí...

Celý areál je rozlehlý a přesto působí příšerně stísněně. Je otevřený, ničím nechráněný a tak jsme ten den na vlastní kůži zažili, jaké to je, když se o vás opře vítr. V polovině května nám všem zahaleným do teplých bund a šál byla zima na umření. Lze si jen těžko představit, jak muselo být lidem, kteří zde museli denně žít a pracovat. Jak nám vyprávěl průvodce, lidé v Březince museli sami postavět všechna krematoria a podíleli se i na výstavbě dalších budov a různých továren, elektráren a tak dále. To, co zbylo z krematorií s plynovými komorami, bylo částečně vidět po pravé straně - z většiny zbyly jen komíny a maximálně nějaké úplně spodní patro z obvodových zdí. Nacisté se po válce snažili zahladit stopy svého hrůzného počínání - chtěli předstírat, že se nic takového vlastně nedělo. Naštěstí se jim to nepovedlo a i když nám z toho běhá dnes hodně mráz po zádech, můžeme být svědky toho, co se doopravdy dělo a co mělo být nemilosrdně zamaskováno. Po levé straně stály baráky, ve kterých lidé bydleli, dá-li se to tak říct. Jednalo se o domy, ve kterých nebylo nic než několik "postelí" nad sebou a to postelí dávám do uvozovek, protože to byla jen ubohá dřevěná prkna, na kterých se museli mačkat nejméně čtyři lidé, ale nejvíce mohlo až osm. Nejhůře na tom byli ti úplně dole, protože z horních postelí na ně padaly výkaly, stékala moč a odpadávala různá havěť. Ti, kdo se nevešli do postele, museli spát pod ní na chladné kamenné podlaze. Především v zimě to nešlo, protože podlaha byla extrémně studená, proto se pak lidé snažili nacpat na vrchní postele a došlo k tomu, že se jich na posteli velikosti normálního dvoulůžka muselo mačkat až osm. V jednom z baráků byly záchody. Jednalo se spíše o jakési latríny - jedna vedle druhé v nekonečné řadě. Na svou potřebu měli vězni každé ráno 10 vteřin. Když to nestihli, měli smůlu. Mnozí z nich potom vykonávali svou potřebu do hrnce, z kterého obyčejně jedli. Během práce si odskočit nemohli - a to dokonce ne ani do toho hrnce. Byli neustále kontrolováni, jestli jejich oblečení není mokré. Průvodce říkal, že ale na druhou stranu ti, kteří právě v této budově pracovali, byli ti šťastní. Byli schování pod střechou, v teple a suchu a jediné, co museli snášet byl hrozný zápach moči a výkalů - což je na druhou stranu chránilo před nacisty, kteří se v tomto prostředí nezdržovali zrovna rádi.

Na konci kolejí je dnes vystavený památnik. Zachovány byly dveře, kterými do areálu přijížděla auta se znakem červeného kříže a přivážela jedovatý cyklón B. Celý areál březinky je obehnán kilometry ostnatého drátu proloženého sloupy s lampami a obklopeného strážnými věžemi. Březinka je svým způsobem horší než sama Osvětim, protože ukazuje nacistické hrůzy v plném světle...

***
Po skončení prohlídky jsme vyrazili do autobusu - všichni celkem rádi, že můžeme zalézt do vytopené kabiny a vytáhnout si svůj rohlík k svačině. Čekala nás dlouhá cesta směrem do Brna. Rozhodně bylo o čem přemýšlet...

Mně zůstala v hlavě z této exkurze hlavně jedna věta - ta, která byla bílým písmem napsána na černé tabuli při vstupu do prvního baráku v Osvětimi. Tuto větu jsem zařadila pod koláž ze svých fotografií, které jsem v Osvětimi pořídila a které bylo podle mě vhodné zpracovat a ukázat světu. Jsou to víceméně pocitovky, které by měly tak zhruba popsat moje pocity a dojmy z Osvětimi, to jak jsem to já celé vnímala skrz hledáček...

I když byl článek poněkud delší - to proto, že to bylo opravdu hodně nových podnětů ke zpracování -, doufám, že jste došli až sem a možná byli i trošku zhrozeni tím, co se mohlo v ne tak dávné lidské historii dít...

Společnost

2. října 2011 v 19:29 | Prinzeschen
SPOLEČNOST

S jako síla.
V množství je síla. A protože společnost obsahuje velké množství lidí, je silná. Silná v mnoha ohledech. Společnost ovlivňuje náš život, každý náš den, ať už si to uvědomujeme nebo ne. Společnost určuje pravidla, tvoří věci společenské a nespolečenské, věci společensky vhodné a nevhodné. Společnost určuje, co je přijatelné a co ne. Společnost si vytváří ideály a různé kulty, podle nichž se potom řídí a podle nichž si také zařazuje lidi do různých škatulek. Společnost dokáže prosadit změny, vyvolat převraty, na názor většinové společnosti se obvykle dost hledí… Společnost něco říká a my nasloucháme, přebíráme a praktikujeme. V tom spočívá její moc a její již zmíněná síla.
Společnost je ale silná i v tom, že dokáže stáhnout jedince, strhnout ho. Každý z nás to jistě někdy poznal - v mase lidí, jako bychom se najednou necítili být individualitou, ale součástí něčeho velkého, jednoho velkého organismu, se kterým jsme splynuli. Lidé v davech obvykle rychle ztrácejí rysy své osobnosti a své vlastní chování, naopak přejímají chování masy a lidí v ní obsažených. Jaksi z nich opadá pocit zodpovědnosti za to, co dělají, protože jsou skryti za rouškou velkého počtu lidí a můžou si v podstatě dovolit, cokoli chtějí, protože se jim zdá, že je nikdo nevidí a ostatní je ochrání… Jsou situace, v kterých je to celkem jedno - například na koncertě, kdy se všichni baví a i toho nejstydlivějšího ta příjemná atmosféra strhne ke zpěvu. Jsou ale i okolnosti, za kterých je to velice špatné - například, když se někdo dopouští násilí pod křídly nějaké zfanatizované skupiny a myslí si, že je to naprosto v pořádku…

P jako pospolitost
Netuším, proč se mi v hlavě při vyslovení písmenka "p" vynořilo právě toto slovo. O tom, jak lidé drží při sobě, by se totiž dalo docela dobře pochybovat… Vzájemné vztahy mizí, lidé se od sebe vzdalují, ukazují si záda, na světě se tvoří různé skupinky bojující proti sobě a jen zvyšující tu nenávist, která na světě vládne a svého žezla se asi jen tak nevzdá, lidé už prostě nebojují jeden za všechny a všichni za jednoho, naopak - brojí proti sobě a snaží se navzájem si škodit a ubližovat…
Můžeme ale doufat, že se to v nejbližší době změní a možná právě to je ten důvod, proč je dobré pospolitost zmínit a trochu si ji připomenout. Možná z hlediska toho, co není, ale může být, by pospolitost rozhodně měla být součástí tohoto krátkého pojednání o společnosti a my bychom si mohli představit, jak by to třeba bylo pěkné, kdybychom proti sobě pořád nebojovali a nevytvářeli různé žabomyší spory, a naopak se snažili spolu vycházet a pomáhat si…
Ano, je to jisté - jsem nevyléčitelný snílek…

O jako organizace
Ve společnosti vznikají organizace a společnost sama je také organizována. O té základní organizaci máme přehled asi všichni - jsme parlamentní republika, někde nahoře stojí prezident, pak je tu vláda, parlament, senát, různá zastupitelstva, tři typy mocí a jejich orgány, obyvatelstvo… Do nějakého hlubšího analyzování organizace státu bych se tu pouštěla jen nerada - za prvé nevím, jestli bych to zvládla, na to bych asi musela být jiný frajer, a za druhé k vyjádření mé základní myšlenky stačí i toto drobné nastínění. Jestli je náš stát organizován dobře nebo špatně, tak o tom už si každý musí udělat obrázek sám. Já to řeknu jen tak, že vždycky je co zlepšovat a je důležité neusnout na vavřínech.

L jako lidé
Základní složka společnosti a úplně první věc, co se mi vybaví. Jak jsem se už několikrát zmínila - mám z nich strach. Tedy aspoň z některých… Někteří jsou totiž nebezpeční a nevyzpytatelní. Jiní jsou ale moc fajn, to musím uznat…

E jako eugenika
Aneb snaha společnosti stát se ještě dokonalejší a vytvořit si armádu perfektních lidí bez chyb za pomoci poznatků z genetiky. Snaha rozmnožovat jen ty správné, s dobrými vlastnostmi a s aspirací něco přinést společnosti a prospět veřejnému blahu. Pokus o to potlačit ty méněcenné a špatné, společnosti neprospěšné. Sterilizace, vyhlazování a nepřirozený výběr. Velmi nebezpečná záležitost, která se mi v hlavě nespojí ani tak s USA, kde se hojně praktikovala, ale především s nacistickým Německem a jejich teorií o čisté rase. Něco, čeho by se společnost měla v budoucnu zřejmě vyvarovat, aby se vyhnula i nepředvídatelných důsledků svých činů…

Č jako čísla
Na písmenko "č" mě napadlo pár slibných témat - Česká republika, činy, činnosti…Ale nakonec jsem si řekla, že už vás to určitě musí nudit číst a tak přináším jen pár zajímavých čísel:

· Česká republika měla v prosinci 2010 přesně 10 532 770 obyvatel.

· Na celé planetě Zemi žije 6 922 000 000 lidí. Tento počet se neustále zvyšuje.

· Počet mužů je prý větší než počet žen - čísla se rozcházejí, takže jen orientační údaj.

· Stát s největším počtem obyvatel je Čína - v roce 2009 měla 1 338 612 968. Druhá, co se počtu lidí týče, je Indie s 1 156 897 766 obyvateli (2009).

· Nejchudší státy světa leží v Africe - v roce 2010 jimi byly Burundi a Demokratická republika Kongo.

· Nejmenší stát světa je Vatikán - má pouze 444 obyvatel a 0,44 km2.

· Nejbohatší stát světa je Katar (2010). Následují ho malé evropské státy Lichtenštejnsko a Lucembursko.

Nejsem autorem těchto informací, vyhledala jsem je na internetu a pouze upravila do článku.

N jako nevědomost
Myslím, že právě tato věc se stává základním kamenem úrazu naší moderní společnosti - nikdo nic neví. To je ale hodně N, že? Je to ale bohužel tak.
Děti nečtou, mládež nečte, dospělí nečtou - prostě většina lidí už nečte. Přitom knihy jsou úžasné zdroje informací! Ti všichni, co se nezajímají, neví, o co přicházejí!
Dějepis už se stal otravným slovem - a tak se nikdo nezajímá o historii, o dějiny své země i sebe samého. Lidé nevědí, co se dělo a je potom více než logické, že si nedokážou srovnat myšlenky v hlavě. Proto se nemůžeme divit, že je u nás nyní rozvinutá pravice a rodí se nám neustále noví neonacisté. To vše pramení z nevědomosti. Oni si totiž ani nedokážou spočítat, že uznávají někoho, kdo chtěl zničit jejich zem a zabít jejich lidi, a kdyby se mu to povedlo, že by tu zřejmě nebyli…
Ale není to tak jen s dějepisem - je to tak i s ostatními vědními obory a ostatními zajímavostmi, které jsou postupně odvrhovány do pozadí a zapomínány. Společnost se dnes zajímá o jiné věci…
Já vím, že je to asi celkem pochopitelné - protože existenční i osobní problémy jsou často velmi palčivé a v takové chvíli člověk nemá moc náladu na vědění a vědu. Na druhou stranu je to ale škoda… Nevědomost je hodně smutný a ubohý stav. A škodí mysli…

O jako organizace podruhé
Kromě té oficiální organizace státu a společnosti bych ještě ráda zmínila organizaci, kterou si společnost svým způsobem vytváří sama. Nejlépe se mi to bude demonstrovat na školním prostředí, protože tam jsem se pohybovala dlouhou dobu a stále se pohybuji, takže jsem měla šanci leccos vysledovat, navíc tato teorie tam naprosto platí. Je ale možné aplikovat ji skoro na kteroukoli skupinu lidí, i na celou společnost… Ta je svým způsobem hierarchicky organizována, je to jako sběr bodů nebo co, jako soutěž o to, kdo se umístí na lepším místě a bude tak mít lepší postavení v celé společnosti…
Ve třídě to bývá typicky tak, že máte hvězdu nebo hvězdy. Jsou to lidé, kteří jsou oblíbení, sebevědomí, veselí, hezcí a obvykle také velmi sobečtí a zlí. Sami sebe považují za něco extra, ostatním se vysmívají a rádi je pomlouvají. K nim si to nikdo nedovolí, protože každý s nimi chce být zadobře. Stojí nejvýš na pomyslném žebříčku.
Druhou poměrně známou skupinou jsou outsideři. Obvykle jsou odsunuti na okraj společnosti, jsou odmítáni a to z mnoha důvodů. Liší se vzhledem, koníčky, názory…Nikdo s nimi nechce nic mít, aby si nepokazil svou reputaci, stydí se přátelit se s nimi. Oni se pak stávají právě terčem toho pomlouvání a pošklebování se hvězd, pro které nejsou dost dobří. Někdy se sdružují a tvoří si své malé outsiderovské skupiny. Sebevědomí moc nemají - a pokud ano, můžou si být jistí, že jim ho někdo brzo srazí. Moc se jim nevěří. Outsideři jsou nejníže v organizaci společnosti. A to ne z důvodu, že by si to přáli. Prostě jim to bylo tak nějak podsunuto…
Absolutní většinou jsou pak ti obyčejní. Ti se ani nepovyšují, ani je nikdo neodsunul na kraj světa. Snaží se vycházet se všemi a někdy se jim to daří. Moc nepomlouvají, vyhledávají spíše přátelé než nepřátelé. Na žebříčku se pohybují kdesi uprostřed.
Poslední skupinou a velkým otazníkem jsou samotáři. To vlastně nejsou ani hvězdy, ani outsideři, ani průměráci - ti se prostě od společnosti dobrovolně izolovali, ke svému životu jí nepotřebují a zařadit je na žebříček je velmi těžké. Body nesbírají, jsou prostě jen sami sebou… V každé skupině najdete nejmíň jednoho takového člověka a upřímně nevíte, co s ním. Otázkou ale je, jestli se nemá nejlíp…
Osobně s touhle organizací společnosti do skupin nesouhlasím … Setkala jsem se s ní ale téměř všude…

S jako slabost
Už jsem tu mluvila o síle - tak co to tedy vzít z jiného soudku a podívat se tentokrát na slabost? Může společnost vůbec být silná i slabá zároveň? Domnívám se, že ano…Někdy mám dokonce pocit, že právě to, co ji činí v určitých ohledech silnou, ji činí i slabou…
Viz třeba řádky o neonacistech a jejich vnímání světa. Posiluje nás snad tohle nějak? Možná jen stoupence tohoto příšerně krutého myšlení. Ale společnost jako takovou to velmi oslabuje. Šíření nenávisti, pokles morálky, rozepře a ty jejich pochody … Vytváření nestabilního prostředí. A jak je známo - to, co je labilní, je také slabé, lehce náchylné k jakýmkoli špatným věcem a výkyvům…
Společnost sama je ale velmi křehká i bez malých skupinek, které se jí neustále snaží rozvrátit. Je to křehký organismus, postavený na křehkých základech a křehkých pravidlech, která zatím drží, ale nikdo neví, jak dlouho ještě držet budou... Upřímně bych se ani nedivila, kdyby jednou přišel den, kdy by se něco stalo - těžko říct, jak moc velké by to muselo být a co přesně by to muselo být - a celá společnost by se zhroutila jako domeček z karet. Sesypala by se spolu se všemi svými pravidly, ideály, honbou za penězi a dokonalostí… A podle mě by to netrvalo ani moc dlouho - zavládnul by prostě chaos, který by nikdo nedokázal urovnat a který by se šířil tak rychle, že by to už nikdo z nás nezastavil. Svět, jak ho známe, by skončil během pár vteřin. Možná by se pak časem zase dal dohromady, ale dalo by to mnohem víc práce vyškrábat se znovu na nohy …
Myslíme si, že jsme silní a že jsme páni světa, že jsme ho dokonale ovládli. Mnoho chvil a událostí nám ale ukázalo, jak hluboce se mýlíme a že tady na Zemi jsme moc malí páni, že není vůbec tak těžké se nás zbavit. I když máme auta a letadla a jeřáby - proti přírodě beztak nemáme šanci, oproti ní jsme slabí asi jako chmýří, co právě odlétlo z pampelišky…
Koukněte se třeba na všechny ty nemoci, a jak snadno jim podléháme, jak snadno umíráme… Podívejte se, jak snadno se hroutí vlády a rozpadají se státy… Stačí se vrátit jen o pár let zpět do počátku hospodářské krize - stačí pád jedné banky a všichni jsme na kolenou, společnost se hroutí a padá do bezedné jámy…
Ať se nám to líbí nebo ne, a ať si to přiznáme či ne, v některých ohledech jsme prostě neuvěřitelně slabí…

T jako tempo
Původně jsem chtěla použít slovo tolerance. Ale když jsem se nad tím zamyslela, přišla jsem na to, že bych to musela hodně rozebrat a že bude lepší napsat na tohle téma samostatný článek, kde se toleranci budu moct věnovat obšírněji.
Vybrala jsem si tedy slovo tempo - nevím, jak to bylo v jiných dobách, protože jsem v nich nežila, ale v dnešní době mi přijde, že tempo je vražedné. Každý někam spěchá, za něčím se honí, je někam tlačen, na všechny jsou kladeny obrovské požadavky…Kdo v tom umí chodit, je za vodou. Ale když je někdo pomalejší, společnost a její tempo ho smetou… V metru, na ulici, v životě.
Říkám si, jestli kvůli tomu, jak pořád spěcháme, máme taky čas na to jen žít. Zpomalit a užívat si život. Vnímat jeho nádheru a barevnost. Užívat si společných okamžiků s našimi blízkými a milovanými… Užívat si jen těch nejprostších maličkostí, co náš život dělají krásnými.
Mám pocit, že jednou nás naše tempo semele…


Na konec bych chtěla říct, že psát tento článek bylo všechno, jen ne jednoduché - vymyslet na každé písmenko slovo a na něj potom sepsat smysluplný odstavec je pracnější, než se může zdát. Začala jsem psát už v pondělí a skončila poslední den v týdnu. Spoustu řádků jsem smazala, jiné přepsala, několikrát jsem měnila i ta základní slova, protože se mi najednou nevybavilo nic, co bych o nich mohla psát.
Občas jsem možná plkala nebo se jen tak plácala ve svých myšlenkách jako ryba na suchu - ale snažila jsem se ze sebe vydat to nejlepší a nějak obohatit Téma týdne…Snad se mi to aspoň částečně podařilo…

Prague Pride a tolerance?

14. srpna 2011 v 10:15 | Prinzeschen
Včera se konal v Praze pochod homosexuálů zvaný Prague Pride, jak jistě všichni víte, pokud jen trochu koukáte na televizi nebo občas zapnete internet. Kolem této akce vypuknul větší rozruch než sami pořadatelé zřejmě plánovali. Původně jsem neměla důvod se k tomuto pochodu nějak vyjadřovat, ale nakonec jsem se pro to přece jen rozhodla z jistých důvodů.
*
V nadpisu jsem použila název tohoto pochodu a slovo tolerance. Spojení těchto dvou slov mi ale přijde docela směšné, protože většina (ne všichni) lidí opět ukázala, že tolerantní tedy opravdu nejsou. Přitom na různých internetových diskuzích a stránkách se ohánějí větami typu "proč ten pochod pořádají, my jsme dostatečně tolerantní", "proč na sebe upozorňují, když získali už všechna práva, která mohli chtít a my se na ně nedíváme jinak" apod. O nepravdivosti těchto řečí a o tom, že celou tu toleranci si jen někdo vycucal z prstů, mě přesvědčil včerejší článek na Novinkách a především komentáře pod ním. Po toleranci tam nebyla ani stopa. Naopak. Nejvíce plusových bodů měly nenávistné komentáře plné stupidních narážek nebo jednoduše odsuzující homosexualitu jako příšernou úchylku srovnávající ji dokonce s nekrofilí či zoofilií. Dále se objevovaly komentáře hovořící o tradiční rodině a o tom, že svým dětem by rozhodně neřekli, že když se líbají dva muži, je to normální. No dobrá, jsou to samozřejmě osobní názory těch lidí a na ty mají právo. Já se jen ptám, kam se poděla ta tolerance, o které všichni tolik žvaní? Po přečtení názorů tolika lidí a kladných reakcí lidí jiných, jsem měla pocit, že homosexuálové opravdu mají za co pochodovat. Že lidé nejsou zase tolik tolerantní, jak o sobě prohlašují. Naopak. Neustále v sobě mají zabudované předsudky a konzervatismus.
Tolik tedy k důvodu, proč jsem se rozhodla napsat tento krátký článek. A teď už k mým názorům..
*
Prague Pride - tento pochod a celá tato akce mi absolutně nevadí. Proč taky? Pokud lidé, kteří se pochodu účastní, nikomu neubližují, nic nerozbíjejí a nic neničí, je mi to jedno, ať si klidně pochodují a tančí. Navíc žijeme v demokratickém státě - a každý má právo se sdružovat. Pokud jim to bylo dovoleno, zřejmě se nejedná o nic tak špatného. Kromě toho, zrovna tady v Čechách si pochoduje kde kdo a kdy chce, a nikomu to nevadí. Proč raději neřešíte pochody nácků, kteří šíří nenávist a zcestnou ideologii vytvořenou Hitlerem? To je přece mnohem horší. Pokud dostane povolení takováto skupina, bylo by to pak trošku divné, kdyby jiné to zakázali jen proto, že jim osobně se nelíbí její orientace. Nemůžeme přece upřednostňovat jedny před druhými, jak se nám zlíbí.

Další věc - přirovnávat homosexualitu k úchylkám jako je nekrofilie nebo zoofilie mi přijde stupidní. Koneckonců k tomuto vztahu se rozhodli oba dva lidé, dělají všechno dobrovolně a ví, co dělají, nejsou k ničemu donucováni, je to jen na jejich vůli. V případech zoofilie, nekrofilie či i pedofilie, tomu tak není. Tam je jeden oběť a druhý toho zneužívá, aniž by se ptal. Oběť se nemůže bránit nebo proti tomu už nemůže nic dělat (protože je mrtvá). Takže toto srovnání je vážně k smíchu.

To, že se na sebe snaží upozornit a zviditelňují se - myslím, že to také není tak úplně jejich vina. Reklamu jim začala dělat především média a naši drazí politici. Pochybuji, že kdokoli z těch účastnících se lidí po tomhle toužil. A nakonec - znám i lidi, kteří o tom pochodu neměli tušení, než jsem se zmínila, jakou s tím dělají v televizi šarádu.

A k názorům o tradiční rodině, nenormálnosti homosexuality a tomu, že svým dětem by neřekli toto a tohle. Tradiční rodina nám poslední dobou trochu upadá a já nevím, proč ti lidé dělají, jako že to nevidí. Týrané děti pocházejí z rodin, kde je matka i otec. Tedy z úplné, a jak se zdá, "dokonalé" rodiny. Že otec znásilňuje svou dceru a matka to nevidí, to se přece také v úplné dokonalé tradiční rodině stát nemůže. Poradila bych, aby si každý zametl před svým prahem, staral se sám o sebe a trochu otevřel oči, než začne vypouštět soudy. Tradiční rodina je sice moc hezká představa a každý z nás by po takové idylce jistě toužil, ale musíme si uvědomovat, že představa ne vždy odpovídá skutečnosti.
Nenormálnost homosexuality? Výdobytek moderní doby a lidí? Ale jděte. I zvířata táhnou v některých případech ke stejnému pohlaví. Příroda to tak prostě má. A myslím, že příroda toho "ví" víc, než pár nadutých lidí...
A nakonec k tomu, co říct a neříct dětem. Záleží na rodičích, jestli je budou vychovávat k nenávisti nebo prostě jen k toleranci. Nemusí tohle schvalovat, nemusí to dělat, ale můžou nad tím jen mávnout rukou a říct: "no co, je to jejich život a jejich volba. Každý má právo na volbu a pokud mě tím nijak neohrožuje, čert to vem... Toleruji to."
*
Možná ve chvíli, kdy tolik škarohlídů nebude řešit jeden s prominutím hloupý pochod, budeme moci hovořit o toleranci a žádné takové pochody už se konat nebudou...Zatím to vypadá, že jsou pořád potřeba...

Události

19. března 2011 v 10:26 | Prinzeschen
Poslední měsíce lidského bytí jsou naplněny velkou spoustou důležitých událostí, které se dotýkaly nebo dotýkají snad každého a nikoho nemohou nechat chladným. Přijde mi, že se to všechno nahromadilo tak najednou a mám pocit, že se o tom na blogu musím zmínit...
  • První věc, která se mě dotkla, byl hrozící válečný konflikt mezi oběma Koreami někdy v listopadu nebo v prosinci. Zaprvé jsem člověk, který je totálním pacifistou a války neuznávám. Za druhé mám ráda pocit bezpečí a klidu, války mi nahánějí strach. Za třetí v tom bylo i něco osobního. Při svém pobytu v USA jsem poznala moc milého kluka právě z Koreji, který se stal mým dobrým kamarádem. Jeho rodina žije v Soulu, tedy nejvíce ohroženém městě. Bylo mi líto jeho i jeho blízkých, nechtěla jsem, aby se někomu něco stalo. Opravdu se mi ulevilo, když se konflikt aspoň na krátkou dobu uklidnil a od té doby nebylo o žádné válce ani slyšet. Přesto by to ale mělo být varování - Severní Korea má jaderné zbraně, vedou ji šílenci a může být opravdu nebezpečná nejen svým sousedům.
  • Případ Anička. Když započal, byla jsem pryč. Přesto jsem však vnímala každý jeho aspekt, každou novou zprávu a tak nějak doufala, že bude mít šťastný konec. Nemá. Nechci to tu nějak víc rozebírat, myslím, že na to ani nemám právo. Chci jen říct, že mě při každém takovém případu mrazí v zádech a nedokážu pochopit krutost některých lidí, kteří žijí mezi námi.
  • Zemětřesení a následká tsunami v Japonsku - další otřesná událost, která potkala náš svět. Protože studuji podobně zaměřenou školu, vím, že zemětřesení je naprosto přirozená věc, která vzniká třením dvou litosferických desek. Velké zemětřesení může vyvolat i tsunami. Oba dva faktory pak společně ničí a zabíjí. Je to sice přirozené a je to čistě jen v rukou přírody, která na nás, jak se zdá, dělá Bububu, přesto je to ale strašné. Tolik mrtvých, tolik zraněných a nemocných. Zničený majetek, rozbité rodiny, země se skoro složila...A do toho jejich jaderné elektrárny. Zabezpečné, jak nejlépe to jde, ale ne stavěné na 7,5 metrovou tsunami. Hrozící jaderný spad a "druhý Černobyl", jak píšou některé noviny. Nepředstavitelné a hrůzné. Moc tragédií najednou, zdá se mi...
  • A poslední - Libye a její šílený vůdce Kadáffí hrozící nejen povstalcům, ale i celé Evropě. Válka, která nemá daleko k vypuknutí. Evropa a Amerika už sbírá své vojenské síly a chystá se k napadení. Egypt a Tunis se zvládl zbavit nedemokratických a vyděračských systémů. Libyjští občané chtějí také. Jenže jejich protivník se ukázal mnohem šílenější a silnější, než se kdy zdál. Zabíjí nevinné a revoluci chce potlačit. Což se mu zatím daří. Možná to celé skončí válkou. A to je zase to, co mě děsí. Ne, že bych věřila, že srovná Evropu se zemí a zbyde tu jen zmar a prach, ale jak jsem psala již na začátku - jsem pacifista a nemám války ráda....
    Bohužel v tomto případě mám asi smůlu - včera totiž došlo k útoku Francouzů a Velké Británie na Libyi. Jo, já to chápu, něco se s tím udělat musí. Ale beztak mám trochu obavy.
  • Tento článek aktualizuji s další smutnou událostí, která se stala. Umřel Knut. Před čtyřmi lety narozený malý bílý lední medvídek, kterého si zamilovala celé Německo a který byl tak nádherně roztomilý. Byly mu čtyři roky, když se nečekaně zhroutil ve svém výběhu a spadnul do vodní nádrže. Zjistili, že už se mu nedá pomoc. Myslím si, že umřel na zlomené srdce. Jeho táta - člověk, který ho vypiplal v době, kdy ho jeho medvědí máma odmítla - totiž také zemřel. Je to sice už 3 roky, ale kdo ví, jak dlouho se tenhle chlupáč trápil...

Češi jsou závislí na tabáku

27. října 2009 v 18:31 | Prinzeschen
Přesně - kolem 2 milionů Čechů je závislých na cigaretách obsahujících právě tabák. Informoval o tom server Novinky.cz v TOMTO článku.
Cigarety - to je podle mě spolu s alkoholem metla národa. Jestli ne celého lidstva. Jistě stát na nich dost vydělává a jak se naši milí kuřáci často ohánějí - přímou souvislost s rakovinou či jinými onemocněními nikdo neprokázal. Jenže co si budeme povídat, nebudeme si přece lhát. Ono totiž něco, co obsahuje dehet, nebude zrovna nejzdravější. Nevím, jak vy, ale já bych si do plic asfaltku nenalila( na základě pokusu provedeného s tekutým dehtem, který nalili do plic - řeknu vám, nebyl to hezký pohled). Ale budiž jim i toto přáno. Je to jen jejich věc. I těch desetiletých slečen, co jsem je minule potkala s cigaretou v jejich drobných ústech.
Problém je, když kouření přestane být jen jejich záležitost, ale dotýká se i nás ostatních a vůbec celého okolí ve kterém žijeme. Vajlgy poházené po dětských hřištích, spolužáci smrdící na první hodině jako jeden velký spalující komín, chudáci nekuřáci, z kterých se najednou stanou pasivní kuřáci, chudáci zvířata, na kterých se cigarety testují, rodinka, která si vyrazila do restaurace a musela odejít, protože restaurace připomínala spíš udírny - to jsou opravdu případy, kdy bych ty dva milióny kuřáků nakopala do zadku. Jenže sama to asi nezvládnu a tak čím dál víc desetiletých dětí bude napodobovat to, co vidí doma a myslet si, že cigarety jsou in..

A na závěr něco pro pobavení:
Kuřte víc!
Kouřením získáš mužný zjev, chuť na alkohol, zápach odpuzující hmyz, bronchitidu, astma, cukrovku, paradentózu, žaludeční vředy, sklerózu, infarkt, rakovinu plic, hormonální a sexuální poruchy, rodičky méněcenný plod. Kuř v posteli, v zaměstnání, v hořlavinách, kuž za volantem, v suchém poli a lese: požáry hradí pojišťovna, pohřby obstarává pohřební služba.
Těšíme se na vás!
Hostinský, lékař, hrobník

Mravenci ÚTOČÍ!

5. července 2009 v 10:07 | Prinzeschen
Tak a je to tady - už na nás útočili žraloci, strašili nás ptáci a jedna dvě klíště si jde pro tebe - ale tohle je ze všeho nejhorší (alespoň pro mě). Svět pomalu ale jistě ovládají mravenci. To mám tedy radost. Jak já ty potvůrky nesnáším. Jsou tak malí a strašně se hemží. Hrůza. Že to zní jako ze špatného hororu nebo z přední stránky bulvárního plátku? Ale kdeže - to jsou ověřené vědecké informace.

ZDE je článek, kde se můžete dočíst o invazi argentinských mravenců do celého světa a o jejich vzájemné spolupráci.

Jen doufám, že České republiky se tenhle článek prozatím netýká. Otravného hmyzu tu máme dost - natož aby sem ještě přivandrovali nějaký argentinský mravenci...

Smrt Krále popu

26. června 2009 v 17:53 | Prinzeschen
Myslím, že jste to dnes všichni slyšeli v rádiu. Michael Jackson je mrtev. Mně osobně to oznámila kamarádka ráno, než jsme šly do školy a abych pravdu řekla, vyrazilo mi to dech. Nejsem sice nějaká velká fanynka jeho tvorby, ale přesto si myslím, že to byl člověk s výjimečným talentem, který posunul hudbu o notný kus dál a jehož písničky byly skvělé. Nechtělo se mi věřit, že ten, který měsíce zaplňoval stránky bulváru a novin najednou odešel ze světa takovouto cestou a navíc mlád. Na smrt si asi nikdy nezvyknu. Ale vraťme se k Jacksonovi. Myslím, že každý na něj měl a má svůj vlastní názor. Mnoho lidí ho obdivovalo, obdivuje a vždy bude. Mnozí ho soudí - ale za co vlastně? Za to, že když byl mladý, chtěl dělat to, co ho baví a že se do toho vložil celým svým srdcem a ono se to podařilo? Že změnil svět? A i když si to možná nechceme připustit, uznejme , že změnil alespoň hudební svět. Nakonec snad jen zkonstatuji, že svět opět přišel o jednu ze svých legend a mnoho tváří dnes bude skrápěno slzami smutku. Jako vzpomínku jsem do tohoto článku umístila několik jeho písniček, které mě oslovily nejvíce.
 
 

Reklama