Komentáře

Vysmáté léto 2012 II.

24. července 2012 v 9:55 | Prinzeschen
A můžeme pokračovat v krasojízdě...

Když jsme se vrátili z obchodu, Čechomor zrovna dohrávali, takže jsme byli celkem spokojeni, že jsme to tak pěkně stihli a nepřišli o další kapelu. Vyzbrojeni deštníkem jsme se vydali na rockovou scénu, kde hráli Iné Kafé.

Iné Kafé
Slovenská kapela, která se těší velké oblibě mezi mnoha mými přáteli. Musím říct, že já jsem jí z nahrávek na chuť moc nepřišla - když jsem je ale slyšela naživo, rozhodně mi nepřišli tak zlí. Takže myslím, že jim dám ještě šanci a možná se do nich pořádně zaposlouchám. I jejich vystoupení stále doprovázel déšť - tentokrát už nam však tak nevadil.

Richard Müller
Slovenskou kapelu vystřídal slovenský zpěvák a klasik, řekla bych. I když prostor před hlavní stagí se pomalu ale jistě rozpouštěl do podoby sračkoidního bahna, jak jsem se zmiňovala už v úplném úvodu, sešlo se tam spoustu lidí. Byla jsem na Müllera vážně zvědavá - jeho písničky samozřejmě znám a některé mám i dost ráda, ale vzhledem k jeho osudu a událostem z jeho bohatého života, jsem byla zvědavá, jak takovou akci zvládne. Musím říct, že mě moc příjemně překvapil. Občas se sice zadíval do dáli a vypadal trochu mimo - ale vystoupení zvládl na jedničku. Zazněly jeho známé hity i méně známé písně. Skvělý byl i hudební doprovod, který dostával spoustu prostoru a vytřihl si několik sól. Obzvlášt mě dostal jeho saxofonista a trumpetista, který hrál opravdu překrásně. Celkově působilo vystoupení mnohem klidnějším dojmem než všechna před ním a svým způsobem mi připadalo i ponuré, melancholické... Ale řekla bych, že k Müllerovi to asi patří a že je dobře, že byl festival obohacen i to tento rozměr.

Die Happy
Konečně přestalo pršet. To bylo jedno velké významné plus. Přesunuli jsme se na rockovou scénu, kde mělo každou chvíli začít vystoupení německé kapely Die Happy v čele s českou zpěvačkou Martou Jandovou. Už před začátkem vystoupení se mezi lidmi nesly řeči o jejím poprsí a obzvláště pak přání, aby z něj opět něco ukázala. Všem malým zvrhlíkům však sklaplo, když se na pódiu objevila Marta oděná do mikiny zapnuté až ke krku a nevypadala, že by si ji chtěla sundat. Vystoupení začalo - a nezklamalo. Marta je číslo. Pořádně se odvázala během zpěvu i mimo něj. Divoký tanec, hraní na bicí, poskakování a olizování kytaristy - tím vším nás Marta bavila. Párkrát diváky a fanoušky požádala, aby na tuto píseň tancovali a skákali více než obvykle, nebo aby s ní zpívali text její písně Rebel in you. Než jsme se nadáli, byl konec - a diváci si samozřejmě vykřičeli dva přídavky. Po nich Marta ještě chvíli blbla s kytaristou a plyšovou žirafkou, kterou dostala. Na úplný konec hodila mezi diváky dvě trička, její hod ovšem nebyl nijak dlouhý, takže na své si přišli opět jen ti vepředu. Nijak extra nám to ale nevadilo a dobře naladění jsme vyrazili na popovou scénu, kde na nás čekali Chinaski.

Chinaski
Prostě klasika. Kapelka, která nikdy nezklame a na kterou jsem se strašně těšila. O jejich výborné hudbě a skvělých vtipných textech se snad ani nemusím zmiňovat; o tom, že jsou továrna na hity, které nám pak pěkně servírují, o tom taky ne. Prostě dalších z těch skupin, která roztančila i ty největší suchary a na kterou se pařilo bahno nebahno, déšť nedéšť. Zazněly starší písničky i jejich nejnovější pecky, veselé písně i ploužáky jako například Drobná paralela. Co musím ještě ocenit, je celkový dojem jejich vystoupení - včetně obrazovek za nimi, na kterých se promítaly různé tématicky laděné obrázky. Prostě jedno z nejlepších vystoupení večera.

Horkýže Slíže
Ne zrovna můj šálek kávy. Ovšem Pan Božský je má ráda, takže jsme se vmáčkli aspoň někam do zadních řad a snažili se z toho něco mít. Mně osobně se nejvíce líbila jejich světelná show, která byla udělaná vážně skvěle. Zanotovala jsem si i pár písniček, které od nich znám - ale upřímně jsem už byla ráda, když to celé skončilo a my se konečně mohli přesunout na popovou scénu, kde se chystalo vystoupení hlavní hvězdy večera...

Kosheen
Britská kapelka, která má velmi osobitý styl a musím říct, že také velmi osobitou zpěvačku. Sian mi celá přijde jako z jinéhp světa - ať už jde o její jméno, vzhled či hlas. Na začátku nakráčela o berlích na pódium a svěřila se nám, že si zlomila nohu a že ji velmi mrzí, že nemůže tancovat s námi a že doufá, že jí to vynahradíme a budeme si její vystoupení užívat naplno. Myslím, že tohle přání se jí splnilo. Jakmile vzduch protnulo pár prvních kosmických tónů, lidé začali tancovat a dodávat zpěvačce energii. Ta nakonec stejně nevydržela, odložila berle a snažila se tančit aspoň vrchní částí těla. Zazněly velmi známé hity jako Catch, Hide U a další. Sian zazpívala i pár nových písniček, které nikdo moc neznal, ale zněly vážně dobře. Obrazovky promítající různou změť nesmyslných pohybujících se obrázků tomu všemu dodávaly ještě větší psycho efekt. Pro mě byl vrcholem večera hit Suicide, který poslouchám už dlouhé roky a na který jsem si vážně skvěle zatančila. Bláto před hlavní stagí bylo epesní, obzvlášť ve chvíli, kdy se znovu rozpršelo a už tak vlhká země se namočila ještě víc. Lidé kolem sebe házeli bláto při každém kroku, klouzali po něm a někteří v něm i skončili. Mně v něm málem zůstala kecka, ale naštěstí se mi ji podařilo s velkou opatrností vytáhnout, takže jsem nebyla o jednu botu chudší. I když pršelo, málokdo si vytáhnul pláštěnku či deštník. Atmosféra byla podobně kosmická jako celá show Kosheenů a všechny strhla.Tak jsem skončila s úplně promočenou mikinou a košilí a doufala jsem, že jsem si nenaběhla na nějakou tu zákeřnou chorobu...

Po půlnoci festival skončil. Kosheen sice zahráli ještě jeden přídavek, ale na ten jsem už opravdu nečekali a raději se celí promočení vydali směrem k autu a směrem domů. Auto stálo tam, kde mělo, takže nás díkybohu neodtáhli, botičku jsme taky neměli a pokutový lístek za sklem také ne. Nic nám tedy nebránilo skočit do auta, pořádně si zatopit a vydat se domů...

Fotky nejsou nic moc, protože jsem s sebou měla pouze svůj starý kompakt, který zrovna moc dobře neostří a nepřibližuje - a který se navíc po 50 fotkách vybil. Zrcadlovku jsem raději nechala doma, protože se mi o ní nechtělo starat... ale když jsem tam pak viděla všechny ty nadšené fotografy se zrcadlovkou v ruce, řekla jsem si, že příští rok si ten svůj Kaňón vezmu, ať se děje, co se děje :)

Na fotkách: my už pěkně zmoklí, Iné Kafé a Die Happy



Vysmáté léto 2012 I.

23. července 2012 v 10:24 | Prinzeschen
V sobotu se v Kadani tak jako každý rok uskutečnil rockový festival Vysmáté léto. Po roční přestávce jsem ho opět navštívila a dle svých nejlepších možností si ho užila. Nebylo to úplně jednoduché, protože brzo po začátku začalo zlobit počasí. Slunečné ráno vystřídala dešťová přeháňka, která byla následována přímo nelidským horkem - aby se potom přímo děsivě ochladilo a pršelo s malými přestávkami až do konce dne a samotného festivalu. Déšť s sebou kromě ochlazení přinesl také rozmočení půdy, takže před oběma stagemi se lidé brodili v neuvěřitelné vrstvě bláta přímo sračkoidní konzistence (jestli to tak můžu nazvat). Ani já se tomu samozřejmě nevyhnula a protože jsem narozdíl od některých moudrých nechala holinky neprozřetelně doma, moje kecky to parádně odnesly. Na druhou stranu mě vážně překvapily, protože ačkoli všude bylo mokro, moje nohy byly v suchu - kecky dovnitř nepustily ani kapku vody. To se nedá říct o všem ostatním - nacucaný batoh, košile, mikina... Nebudu si tu ale stěžovat na nepřízeň počasí, nakonec jsem to všechno stejně přežila - a radši vám zhodnotím jednotlivé kapely, které na fesťáku hrály. Upozorňuju, že se jedná jen o můj pohled, takže někomu se může líbit i to, co mě zrovna nenadchlo.

Hot Pants
Kapela, která zahajovala celý festival v 10 ráno. Hrála jen třicet minut a během jejich vystoupení ještě bylo pěkně. Účas nebyla nijak oslnivá, pod pódiem se tlačilo jen pár nadšenců a zbytek osazenstva se válel na dekách nebo se procházel po areálu. Když se na to dívá zpětně, ani se jim nedivím. Předtím jsem tuto skupinu neznala, ale stačilo mi pár písniček, aby mi došlo, že jsem o moc nepřicházela. Styl podobný Rybičkám 48, jen trochu horší zpěv a mnohem mnohem horší texty. Jedna z posledních skladeb měla tak geniální text, že jsem málěm vyletěla z kůže... Přepis textu sem ani nemlžu napsat, protože byste ho museli číst až po desáté...

Kencore Passa
Mně naprosto neznámá kapela, která mě ale mile překvapila. Hrála tvrdší styl, zpívala česky i anglicky, texty byly opravdu o něčem... Účas byla sice menší, ale to podle mě bylo hlavně kvůli tomu, že jméno kapely není tak profláklé a že většina lidí teprve přicházela. Jedno z těch vystoupení, na které ještě bylo pěkné počasí.

Koblížci
Punková kapela složena ze samých mladíků, která se v poslední době těší popularitě - obzvláště u velmi mladých slečen. Dav pod pódiem se trošku rozrostl, ruce vlály ve vzduchu a slečny pištěly, co jim plíce stačily. Mě kapela nijak extra nenadchla - nejspíš jsem už na ně moc stará. Musím ale uznat, že rozhodně zněli líp než Hot Pants. Zpěv byl poslouchatelný a dokonce i některé texty se mi líbily. Možná, že skupina ve mně nezanechala hlubší otisk i proto, že právě při jejím vystoupení začalo pršet a tak jsme v rychlosti museli sbalit naši deku a přesunout se na nějaké bezpečné a suché místo.
A tak jsme si nakonec koupili nudle a schovali se do stanu ČEZu, kterému jsme předtím vyplnili jakýsi dotazník a dárkem za to obdrželi pláštěnku. Abych byla přesná - já obdržela pláštěnku, Pan Božský si vybral bonbony Lipo. V příštích hodinách toho ještě mnohdy velmi litoval. Pro začátek však byla krize zažehnána ve stanu ČEZu, kde jsme se najedli a pak vyrazili na další kapelku.

Zakázaný ovoce
Další kapela, kterou jsem do té doby neznala a která mě mile překvapila. Jejich vystoupení bylo jedno z těch prvních propršených. Naštěstí mě chránila oranžová čezácká pláštěnka a Pan Božský se nakonec taky rozhodl využít komfortu žluté pláštěnky z domova. Pomocí těchto propriet jsme vystoupení přežili celkem bez újmy, ačkoli jakékoliv větší řádění bylo v tuto chvíli naprosto znemožněno. Naštěstí ke konci vystoupení se počasí trochu umoudřilo...

Debbi
Stará známá zpěvačka Debbi dorazila ve výborné formě - a byla také jednou z prvních, kdo pořádně zaplnil prostor před pódiem a naplno roztancoval lidi. Její bubenice z toho měla dokonce takovou radost, že si nás vyfotila. Spolu s Debbi se vrátilo i sluníčko a tak jsme si její vystoupení mohli užít. Zazpívala několik svých hitů - hlavně nejznámější Touch the Sun a Lalala. Přidala i pár převzatých hitů, kterými dostala lidi do varu a na které se báječně pařilo. Zazpívala například Valerie od Amy Winehous, což jsem si naprosto užívala, protože tu píseň miluju a v Debbiině podání byla prostě skvělá. Dále zazněla píseň Someone like you od Adele, hit od Robbieho Williamse či od Queenů. Debbi ukončila své vystoupení rytmickou skladbou Fuck You od Cee Lo Green, kterou věnovala špatnému počasí. A pak přišel vrchol dne...

X-left to die
Kapelka, na kterou jsem se těšila snad ze všecho nejvíc, protože je prostě zbožňuju a jsem jejich dokonalou hudbou naprosto posedlá. Prvně jsem je viděla a slyšela teprve před dvěma lety taktéž na Vysmátém létě - a už tenkrát mě prostě dostali. Jejich hudba, texty, styl na vystoupení, energie, kterou předávají lidem - všechno do sebe prostě parádna zapadá a tvoří to dokonalý celek... Ani tentokrát mě X-left to die nezklamali. Nacpaná v jedné z prvních řad jsem si fakt dobře zapařila na jejich metalovou tvorbu a kromě starých známých skladeb si vyslechla i dvě novinky. Před pódiem bylo narváno k prasknutí a davy lidí se tlačily až ke konci palouku. X-left to die byla taky první kapela, která byla vyzvána k přídavku nekonečným potleskem lidí. David, zpěvák, i když byl mírně ochořelý, jak nám prozradil, se ničeho nezalekl a dva přídavky svým posluchačům dopřál. Z prosluněného a energického vystoupení jsem tedy odcházela naprosto naprosto spokojená a nadšená.

A pak začalo pršet. Jenže ne tak nějak normálně - ale naprosto příšerně. Z nebe padaly proudy vody a doháněly všechny k šílenství. Mě obzvláště - moje sáčková pláštěnka toho moc nevydržela a Pan Božský neudělal nic jiného, než že roztrhnul na dvě části svou žlutou pláštěnku a ocitnul se na tom dešti úplně bez ničeho. Nenapadlo nás nic jiného, než se schovat pod stan s občerstvením, kde jsme se ocitli chránění před deštěm. Sice jsme asi trošku překáželi poletujícím barmanům a prodávajícím - ale co jiného nám zbývalo. Naštěstí v té době vystupovala kapela MIG 21, kterou nijak extra nemusím a jejíž věčné výkřiky "I love you" mi silně lezou na nervy, a tak jsme o nic nepřišli.
Když se asi po půl hodině déšť trochu uklidnil, opustili jsme náš úkryt a vydali se ulovit něco k snědku. Následně jsme šli na rockovou scénu, kde hrála kapela Pipes and Pints.

Pipes and Pints
Americko-česká kapelka, která mě hned dostala svým soundem. Jeden z jejích členů hrál na dudy a vystoupení tím přímo úžasně oživil. Ke všemu dokonalá angličtina zpěváka (Američana) mě velmi potěšila. Vystoupení tedy určitě hodnotím kladně a o kapelce si toho vyhledám víc. V průběhu jejího vystoupení se déšť trochu uklidnil, ale pořád to nebyla žádná výhra...Pan Božský začal propadat zoufalství a hovořit o tom, že asi pojedeme domů, protože strávit tu dalších sedm hodin v dešti není žádná výhra. To byla pravda, ovšem mě by docela mrzelo, kdybychom přišli o všechny ty bezvadné kapely, které ještě měli hrát. Chvíli jsme poseděli na fatboyích, které dával ČEZ k dispozici u svého stanu, pomalu usychali a snažili se na něco přijít...

Až nakonec jsme dostali nápad.
Protože zrovna hráli Čechomor a to, buďme upřímní, není náš šálek kávy, vydali jsme se na kontrolu našeho auta, zaparkovaného na autobusovém nádraží a rovnou jsme to vzali do Kauflandu, abychom se mrkli, jestli nemají nějakou pláštěnku, která by mému nepraktickému společníkovi usnadnila pobyt na festivalu. Jestli pláštěnku měli nebo ne, to jsme nezjistli - koupili jsme deštník jako tu nejvhodnější pomůcku proti lezavému a chladnému dešti. Spokojeni sami se sebou jsme se vrátili na místo činu...

Na fotkách: my ještě v teplu a suchu, X-left to die a Debbi




Musíme si promluvit o Kevinovi

29. června 2012 v 9:11 | Prinzeschen
Před pár lety jsem četla knihu, která mě velmi zasáhla. Nebyla od příliš známé autorky, nezískala světový věhlas jako jiné a méně kvalitní knihy - přesto se pro mě stala tou nejoblíbenější knihou a já ji považuji za to nejlepší, co jsem v životě četla. Přelouskala jsem i jiné dobré a velmi dobré knihy - ale Musíme si promluvit o Kevinovi od Lionel Shriver je pro mě prostě nejlepší. Ať už se jedná o samotný příběh, o zápletku, o formu knihy, která je psána v dopisech či o velmi vyhrocený a svým způsobem nečekaný konec. Přestože dílko má kolem 500 stran, poprala jsem se s ním tenkrát velmi rychle, stránky se četly samy a příběh plynul ke svému (ne)zdárnému konci, aby ve mně zanechal výrazný otisk.
Tento rok se kniha dočkala zfilmování - a mě zaplavila vlna radosti a očekávání. Vidět svou ze všech nejoblíbenější knihu na plátně mě nabíjelo nadšením. Zároveň jsem z toho měla trochu obavy - však to sami znáte, jak dokáže zfilmování někdy zazdít celý příběh, zruinovat plynulost, přetvořit si postavy a nasadit tomu korunu. Včera jsem se na film podívala - a musím říct, že kdybych ho měla hodnotit, tak 90% by ode mě určitě získal.

Film se křečovitě nedrží linie knihy - což mi zpočátku trošku vadilo. Čekala jsem, že hlavní hrdinka bude promlouvat mimo film a předčítat něco, co psala v dopisech svému manželovi Franklinovi. Filmaři však tento krok vynechali - a já musím přiznat, že udělali dobře. Nejen, že by stejně nemohli obsáhnout celou knihu, protože na to by potřebovali více času než dvě hodiny, ale dojemných filmů s předmluvami hlavních hrdinů už bylo dost. Časem jsem si tedy zvykla na onen psycho postup filmu, kdy se v podstatě jeden obraz střídá s druhým a zpočátku vytváří nepřehlednou sérii čehosi, v čem se ten, kdo nečetl knihu, nemůže vyznat. K vysvětlení mnohých scén a obrazů dochází později. Velmi často se ve filmu vůbec nic neříká - pozornost diváka je tam upoutána na důležitější věci jako například na zvuky, pohyby nebo pocity. Obzvláště Eva neustále drhnoucí dům nebo Kevin kousající si nehty na mě působily extrémně silně. Detaily jsou opravdu důležité. Aspoň zčásti pro mě zkompenzovaly absenci mnohých scén, které znám z knihy a které popisovaly další útrapy matky Evy s jejím dítětem.
Přijde mi, že tento film se vyhnul všem možným klišé, kterým mohl a vytvořil správnou atmosféru pro tak ďábelský příběh o ďábelském chlapci. Protože Kevin byl opravdu velmi ďábelský. Herec, který ho ztvárnil, se na roli hodil - to zlo mu koukalo z očí. Nemůžu říct, jestli jsem si při četbě knihy toho chlapce představovala právě takhle - ale na tom nezáleží, protože právě tento výkon tohoto herce byl pro mě nanejvýš přesvědčivý.
Postrádala jsem více informací o Celii a o školním masakru, kterých je v knize požehnaně - ale jak říkám, je jasné, že 500 stran knihy nenarvete do relativně krátkého dvouhodinového filmu. Musíte si pak vybrat jen to nejdůležitější, co tvoří celkový obraz. A to se tvůrcům podařilo na 100%.

Pokud si někdo chcete přečíst dobrou knihu - neváhejte tedy a sáhněte po Musíme si promluvit o Kevinovi.
A pokud máte zájem vidět trošku jiný film s mnoha kvalitami - rozhodně vám můžu doporučit právě filmové zpracování této knihy.

Odkaz na recenzi na idnes.
Odkaz na ČSFD.

Kniha

Kevin s matkou ve filmu

Překvapení na MS

23. května 2012 v 9:54 | Prinzeschen
Slibuju, že poslední článek na téma hokej :) Už jsem beztak vyčerpala veškeré své možnosti, o čem psát...
V tomto krátkém článku se mrkneme na to, co mě osobně na MS světa překvapilo - ať už to byly týmy, rozhodčí nebo návštěvnost.

1. překvapení - Slovensko
Tak tohle muselo překvapit vskutku všechny - tým, který už 5 let nebyl ve čtvrtfinále, 8 let v semifinále a 9 let si nezahrál o medaili, náhle začal vyhrávat jeden zápas za druhým, drtil silnější soupeře, poradil si i s krizovými situacemi a nakonec se dokázal posunout i do boje o nejcennější kov. Přestože já Slovákům nefandím a nikdy fandit nebudu, musím objektivně uznat, že měli dobrý tým a dobrou hru, a právě to byla jejich cesta k úspěchu. I když si na krk nakonec nepověsili zlato, myslím, že i stříbro je překrásný úspěch a že za něj byli rádi.
Uvidíme, jak se jim bude dařit příští rok a zda znovu zopakují svou vítěznou cestu mistrovstvím.

2. překvapení - Německo
Slovensko překvapilo mile, Německo nemile. To, co Němci předváděli, byla chvílema opravdu tragikomedie. Dostat od Čechů 8:1 je samo o sobě dost zlé, zvlášť když kdysi dávno nám dokázali dělat nepříjemnosti. Ovšem odvézt si od Norů výprask (a to se jinak ani nazvat nedá) 12:4, tak to je fakt síla...Takový hokejový výsledek nepamatuju už celá léta, co na hokej koukám. Maximálně tak, že Kanada natrhla někomu zadek - ale od Kanady se to čeká. Od Norů jen velmi těžko...
Co asi může být za tou totální proměnou Němců? Loni silný a nepříjemný soupeř, dnes hračka na zpříjemnění turnaje... Robert Záruba a jiní komentátoři to přisuzují změně trenéra - a asi jim budu muset dát za pravdu. Když ještě Němce trénoval Uwe Krupp, vyhrávali a i na silné soupeře si věřili. Letos vstupovali na led se skloněnými hlavami, jako by ani sami nevěřili, že mohou vyhrát...
Sami se tak připravili o účast na olympijských hrách, ke které měli dobře našlápnuto...

3. překvapení - Norsko a Francie
Oba týmy - dávno považovány za slabé - vystrčily na tomto turnaji růžky. Potrápili silnější soupeře, ukázali, že umí hrát hokej, pár týmů překvapivě porazili...a postup do čtvrtfinále jim v případě Francie utekl jen o fous, v případě Norska se vážně udál.
Případ těchto dvou týmů ukazuje, že už se prakticky stírají rozdíly mezi vrchem a spodkem tabulky a že i kdysi papírově slabí soupeři, mohou časem využít svůj potenciál a málem se postarat o senzaci.

4. překvapení - rozhodčí
Musím říct, že rozhodčí mě na tomto turnaji vážně překvapili - něco tak hrozného už jsem dlouho neviděla. Každý zápas byl pískán absolutně jinak, někde se pouštělo všechno, jinde se vylučovalo za úplné nic. Nejhorší ovšem bylo, když se tyto dva stupně vystřídaly v jednom jediném zápase...Tak jsme například viděli, jak se v první třetině písklo úplně všechno a zbytek zápasu "rozhodčí spolkl píšťalku" nebo naopak.
S rozhodčími je problém všeobecně - špatně vidí, nikdy však neustoupí ze své pravdy, spoléhají se výrazně na subjektivní úsudek ... a vzniká z toho spousta problémů. V extralize už jsme na to víceméně zvyklí. Ale na tak vysoké úrovni mezinárodního formátu? To by opravdu být nemělo...

5. překvapení - návštěvnost
Návštěvnost byla tragická - v obrovské hole Globen zůstávaly tisíce míst prázdných. Kulisa nebyla prakticky žádná, hráče vítalo jen pár skupinek fanoušků a jinak prázdné červené židličky. V hokejové zemi, za jakou se považuje Švédsko, je to ostudné...Obvzláště pak, když nízký zájem o hokej byl nejen na utkání jiných týmů, ale i na ten domácí...
Švédsko prostě organizaci MS vůbec nezvládlo - začalo to předraženými vstupenkami a skončilo nedostatečnou propagací. Jaký to může mít důvod? Hovořilo se o tom, že Švédsko nepřijalo toto MS za své - finálové souboje se totiž konaly ve Finsku. Příští rok se situace otočí a hlavním pořadatelem, tedy i hostitelem finálových zápasů, bude Švédsko - doufejme tedy, že se situace zlepší...

MS v hokeji 2012 - český tým 2

22. května 2012 v 10:40 | Prinzeschen
V minulém článku jsme projeli zápasy našeho týmu v základní skupině - teď se vrhneme na ty poslední a nejdůležitější tři zápasy, které nás čekaly.

Česko:Švédsko
Díky naší výhře jsme ve čtvrtfinále narazili na tolik obávaného a nechtěného soupeře - Švédy. Většina lidí už se s námi loučila - fanoušci, média i jiné národy, které nám buď nevěřily nebo nám to prostě a jednoduše nepřály.
Už v první části zápasu to vypadalo, že se nemýlí. Gól v 7. minutě na 1:0 nebyl proti Švédům nejlepším začátkem...Na druhou stranu nás možná nakopl. Zatímco do doby prvního gólu jsme byli víceméně opatrní a čekali, co se bude dít - po jeho padnutí jsme se konečně rozehráli tak, jak se sluší a patří. A Švédi najednou nestíhali...Dobře jsme bruslili, napadali, vytvářeli si šance, ale přitom bránili. Hodně jsme stříleli na branku - poměr střel se otočil v nás prospěch. Bylo jen otázkou času, kdy tam něco padne. To se podařilo - a bylo vyrovnáno. Hráli jsme dokonce tak dobře, že po první třetině jsme šli do kabiny s náskokem 2:1 po gólu Novotného.
Druhá třetina nezačala tak bouřlivě jako první a gól padl až po 10 minutách - Martin Erat překonal švédského brankáře a zvýšil náš náskok. 3:1 proti Švédům vypadalo velmi dobře. Jenže potom se stalo něco, co naši dělají rádi - úplně vypnuli. Žádná rychlost, žádná snaha, žádná obrana... Vypadalo to, že dvě minuty před koncem třetiny naši odešli do kabiny a nechali tam Švédy si hrát s naším brankářem. Takový styl hry musel být samozřejmě potrestán gólem - a tak jsme dostali gól do šatny a drželi si pouze těsný náskok 3:2.
Ani třetí třetina pro ná nezačala nejlíp - nebo spíš začala nejhůř jak mohla. Po 45 vteřinách jsme inkasovali vyrovnávací gól. Ztratili jsme vedení a znovu jsme byli tam, kde se začínalo. Bylo jasné, že zápas teď rozhodně buď náhoda nebo se posune do prodloužení, případně do nájezdů. Naštěstí jsme se dokázali zase vrátit do hry, brankář Kovář vychytal pár šancí Švédů a poslední třetina se pomalu blížila ke konci s výsledkem 3:3.
A pak přišlo něco, co vážně umíme - 23 vteřin před koncem utkání vstřelil gól Milan Michálek a poslal nás do vedení 4:3. Posledních 30 vteřin pak bylo naprosto infarktových - ale zvládli jsme to a potřetí za sebou postoupili ze čtvrtfinále. Tentokrát to bylo o to cennější, že jsme získali skalp nepříjemných Švédů, kteří navíc hráli doma... Cesta k medaili pro nás právě začala...

Česko:Slovensko
Bratrovažedný souboj, jak to někteří rádi nazývají, rozpoutal divoké emoce. Tedy alespoň mezi fanoušky. A v konečném důsledku i na ledě, k čemuž se dostanu později...
V zápase se Slováky jsme byli favority - a to už jen díky naší vzájemné bilanci, ve které jsme je většinou porazili a většinou v těch důležitých soubojích. Možná to bylo právě to, co nás tak srazilo. Pocit, že musíme vyhrát, že musíme splnit svou povinnost a dostát pověsti. Naše hra byla už od počátku zvláštní - úplně se změnila vzhledem k předchozím 2-3 zápasům. Byli jsme nesmírně pasivní, dělali chyby, čekali, co se stane...Nebruslili jsme, nechodili do soubojů, jen jsme se plazili kolem mantinelů. Vrátila se hra z prvních utkání. Slováci byli mnohem aktivnější, rychlejší, dobře bránili a čekali na breaky. Navíc jim branku strážil výborný Ján Laco, který zlikvidoval i naše největší šance. Díky stylu naší hry jsme se dokázali prosadit jen jednou a to na hru nabuzených Slováků prostě nestačilo. Zápas jsme prohráli 3:1, Slováci se tím pádem posunuli do boje o zlatou medaili a my do boje o bronz. Stalo se to už podruhé - loni nás v semifinále jasným poměrem porazili Švédi.
Teď se však na toto utkání podíváme z trochu jiného soudku a předem vás varuji, že to možná nebude tak objektivní jako první část... Co nám v zápase se Slováky chybělo, bylo to pověstné štěstí (jak nám Slováci neustále rádi připomínají - respektive se vymlouvají, že oni štěstí nemají a my ano, proto vyhráváme a oni ne). Viděla jsem nejmíň 8 šancí, z nichž 4 mohly být jisté góly - jenže vždy to nakonec nevyšlo. Padly 4 tyčky, pár puků se promáchlo a pár prostě nevypočítalo, další šance pochytal Laco. Smůla, která nás provázela tímto zápasem, byla opravdu nešťastná. Dalším faktorem byla naprosto nečistá hra slovenského týmu a neschopnost rozhodčích. Slovenští hráči a obzvlášť jakýsi mně dosud neznámý Hudáček, který si v neférovosti své hry nezadá se všemi nenáviděným Arťuchinem, byli opravdu často přes hranici pravidel a nikdo na to nereagoval, rozhodčí zřejmě spolkli píšťalku. Začalo to sekáním, podrážením, držením, nedovoleným bráněním, krosčeky a dalšími fauly za 2 minuty. Pokračovalo to likvidačními fauly na naše útočníky - nejprve tvrdý hit na Erata, který nebyl v držení puku a dostal ránu jako vyšitou ramenem do obličeje od hrubiána Hudáčka, který nezaváhal použít špinavé zbraně a vyřadit toho, o kterém si Slováci v tisku mohli přečíst, že je nazývám Faktor X. Zřejmě se tohoto faktoru tak báli, že ho raději sestřelili a způsobili mu otřes mozku, díky kterému už si na MS nezahrál. Zákrok, který byl měl být hodnocený min. trestem 5 minut a bůhví jestli ne i do konce utkání, se pustil. Následoval další zákrok na našeho výborného útočníka Koukala, kterému Slováci vyřadili ze hry koleno. A vrcholem večera už byl faul na Frolíka (který mimochodem těsně před touto likvidací vstřelil gól - to je ale náhodička, co?) - který odjížděl z ledu se šlicem přes půl obličeje, protože nějaký hodný a dobrosrdečný bratr Slovák mu zahrál vysokou holí přímo do obličeje a vyřadil ho. Koho překvapí, že ani tento zákrok se nepískal - přestože za hru vysokou holí a krev se píská 2+2...
Inu, Slovensko vyhrálo a zřejmě zaslouženě, protože hrálo lepší hokej - ovšem hráči si sami musí sáhnout do svědomí, jak moc byla jejich hra fair-play a jak moc byl tento zápas ovlivněn nečistými likvidačními fauly, které nikdo nepísknul...

Česko:Finsko
Česko se nakonec přeneslo přes prohru se Slováky a bez zmrzačeného Erata nastoupilo na další zápas s domácími - Finskem. Osobně jsem se o tento zápas docela obávala - Fini jsou silní a bylo mi jasné, že doma budou chtít urvat bronz. Nakonec to ale dopadlo úplně jinak - možná je tak moc srazila porážka s Ruskem, od nichž si odnesli pěknou nálož 6:2. Možná na ně byl tlak jako na domácí a favorizovaný tým. Kdo ví, jaký faktor se v našem konečném vítězství odrazil nejvíc. Každopádně jsme opět hráli naši hru, která se Slováky zmizela - bruslili jsme, napadali, přitom dobře bránili...Byli jsme schopni využít chyb soupeře a dali jsme 3 pěkné góly v první třetině. Stav byl příznivý - 3:1 a Fini nezvykle přejetí...
Ve druhé třetině se pak toho moc nestalo, my bránili náš náskok a Fini se snažili projít přes naši hradbu a zamotat zápasem. Podařilo se jim to však až 10 minut před koncem, kdy vsítili do naší branky další gól a náš náskok zůstal jen velmi těsný. I přes několik dramatických situací jsme ho však dokázali udržet a na konci se mohli radovat z vítězství, zatímco domácí Finové a bývalí úřadující mistři světa měli v ústech hořkou pachuť bramborové medaile...
Češi tak vyhráli svůj poslední zápas na šampionátu a vítězství si pořádně vychutnali. Vyslechli si naši hymnu a sledovali, jak naše vlajka stoupá nahoru. Na krk si pověsili bronzové medaile - a ať si říká, kdo chce, co chce: jsou to taky medaile a jsou cenné.
Zakončení sezóny se tedy povedlo - po vyhraném turnaji EHT jsme si pověsili na krk medaile.
Jako jediný z týmů na MS jsme si za poslední tři roky odváželi medaile už po třetí za sebou, podařilo se nám dovršit pomyslný medailový hattrick - jedno zlato a dva bronzy.
Všechm pohybovačům a kecalům jsme ukázali, že na to máme - že patříme mezi elitní čtyřku a že umíme vyhrávat důležité zápasy...

Jeden národ, jeden tým, jeden cíl. Společně až na vrchol.

MS v hokeji 2012 - český tým 1

22. května 2012 v 10:01 | Prinzeschen
Mistrovství světa v hokeji je definitivně za námi - včera do Prahy přiletěli bronzoví hoši a zakončili tak velmi úspěšnou sezónu. Nastal tedy čas sepsat článek o naší cestě na MS, přispět do nové rubriky "Komentáře" (vytvořené speciálně za hokejovým účelem) a možná i trochu "potěšit" lidi s očividnou nechutí vůči hokeji.

Česko:Dánsko
Češi zahájili svou cestu na MS ve skupině B zápasem s Dánskem. Mám dojem, že každý si myslel, že Dány rozmeteme na cimprcampr, protože to tak kdysi bývalo. Časy se ale mění a týmy označované za papírově slabší soupeře, už dávno nejsou tak slabé, jak by se mohlo zdát. Myslím, že právě Dáni (i když jim to letos vůbec nevyšlo) loni ukázali, jak takový "slabý" tým umí vystrčit růžky.
Každopádně musím naprosto objektivě uznat, že zápas s Dány byl víceméně o ničem. Naši postrádali jakoukoli šťávu, chyběl jim pohyb, rychlost, dohrávání soubojů...Ploužili se u mantinelů sem a tam, nesmyslně přihrávali a skoro vůbec nestříleli na branku, což by měl být jejich hlavní záměr. V některých chvílích se dokonce zdálo, že rychlí a mrštní Dáni mají na vrch a přebruslují nás. Díky svému pohybu se dostali do pár šancí, které naštěstí neproměnili.
Nám se podařilo šance proměnit, dát 2 góly a po velmi podivném utkání, urvat cenné tři body.
Z výkonu našeho týmu nebyl nadšený téměř nikdo - média i fanoušci psala o těsné výhře, špatné hře hokejistů a nejisté budoucnosti.

Česko:Švédsko
Zápas se Švédskem nebyl o moc lepší - chyběl pohyb, důraz i hravost s pukem. Místo střelby se naši zase soustředili na stupidní přihrávky z rohu do rohu, nejistý výkon Štěpánka v brance... Prohrou 4:1, která je jasná, ale rozhodně bych ji nenazývala debaklem, jako někteří naši slovenští přátelé, dali hokejisté další záminku fanouškům i novinám, aby se do nich pořádně opřeli. Ozývaly se hlasy, že takto nepostoupímě vůbec nikam a že náš tým je nejhorší za 20 let. Obvinění přicházela ze všech stran a takzvaní fanoušci začali ukazovat, že vlastně nejsou až tak úplně fanoušky, ale přikloní se jen na stranu vítěze...

Česko:Norsko
Tento zápas jsem sledovala od počátku až do dramatického konce a musím říct, že na mě hra našeho týmu působila naprosto příšerně...Člověk by čekal, že po dvou předešlých zápasech si hráči něco řeknou nebo jim něco řekne trenér, aby se zlepšili. Nic takového nepřišlo. Opět ten samý pomalejší pohyb, chyby v obraně, které umožňovali Norům dostat se do šancí a proměnit je, v první části hry zase jen přihrávání si místo střelby... O Norech je známé, že se za poslední roky vypracovali a my sami jsme v roce 2010 poznali hořkost být jimi poraženi. Přesto mi nepřišlo, že bychom na tenhle zápas vlítli a snažili se ho zlomit na svou stranu... Chvilkové vedení při stavu 3:2 jsme okamžitě pustili a nechali si vyrovnat na 3:3. V hokeji se to stává, bylo nutné se s tím vyrovnat. Naštěstí se nám to podařilo a v nájezdech jsme dokázali urvat 2 body - a to především díky výbornému Kovářovi, který ukázal, že si na nájezdy věří.
Rozpaky z hry našeho týmu pokračovaly na všech frontách - noviny, fanoušci, média... Málokdo věřil, že bychom na tomto MS dosáhli na stupně vítězů nebo snad mezi čtyři nejlepší týmy.
Naše mužstvo se v tomto ohledu necítilo až tak zle, dokonce i trenér se snažil veřejnoust uklidňovat. Zatím se mu to však nedařilo.

Česko:Lotyšsko
Zápas, který zlomil pomyslnou hranici naší smůly a špatné hry - aspoň podle mého názoru. O Lotyších mám už pár let zafixované v hlavě, že to vůbec není tak lehký soupeř, jak možný kdysi býval. Naše těsné výhry nad nimi a to, jak nás často dokázali pozlobit svou tvrdou hrou a obranným valem, si pamatuju velmi dobře. Přesto jsme v tomto zápase nedopustili žádné velké překvapení - a Lotyše porazili 3:1. Zlepšil se náš pohyb, konečně jsme začali dohrávat souboje, neplazili se tak podél mantinelů a snažili se střílet. To všechno přispělo k naší výhře a zisku 3 bodů. Navíc se nám trochu zvýšilo sebevědomí, což je rozhodně v hokeji důležité.

Česko:Itálie
Zápas, ve kterém jsme byli jasným favoritem a který jsme museli vyhrát. To se nám podařilo a to krásným výsledkem 6:0. Dobře jsme bruslili, stříleli - a když už byl výsledek víceméně jasný, tak si hru i užívali a vymýšleli různá vylepšení našich akcí. Zápas nebyl svým způsobem vůbec napínavý, ale jako zápas předchozí byl velmi důležitý především pro psychiku týmu a pro zvýšení sebevědomí. Ukázalo se, že umíme střílet góly, že to do branky padá a že tak slabý soupeř jako Itálie není schopen nás rozdělit. Příjezd Martina Erata a jeho okamžité zapojení se do týmu bylo jistě také dobrým impulsem, který nám pomohl.

Česko:Rusko
Setkání s nenáviděným soupeřem bylo okořeněno o značnou dávku napínavosti - jednak kvůli vypjatým vztahům, jednak kvůli neporazitelnosti Rusů na tomto šampionátu. Ani nám se nakonec nepodařilo je překonat, odjížděli jsme bez bodu a Rusové do své kolekce přidali další skalp. Velkou vinu na tom jistě nesl první naprosto nesmyslný gól, který jsme dostali již v první minutě a který překvapil jak naši obranu, tak našeho gólmana, který nemohl nic udělat...
I když naše hra se po tomto gólu uklidnila a vrátila do našich obvyklích kolejí, které máme na Rusy nastavené - nic nám to nepomohlo. Nepodařilo se nám proměnit ani jednu šanci, Rusové nakonec v přesilovce 5 na 3 přidali ještě druhý gól. Přesto byl tento zápas něčím jiný - třeba tím těsným rozdílem, o který jsme prohráli. Rusové nás nerozstříleli tak tvrdě a jasně jako jiné týmy. A naši - ti hráli velmi dobře. Chybělo jim trochu víc přesnosti a možná i štěstí při proměnění šancí, ale jinak byla jejich hra famózní. Dobře bránili, bruslili, honili se za puky, dohrávali souboje, dostávali se do šancí, stříleli...
I přes prohru se mi tento zápas velmi líbil a hra našeho týmu na mě konečně udělala lepší dojem!

Česko:Německo
Co si pamatuju Němce z posledních dvou šampionátů - přestávali už být týmem outsiderů a začínali se stávat velmi nepříjemným soupeřem s pevnou obranou, který se umí v tu nejnejvhodnější chvíli zakousnout a tlačit. Na tomto MS to však byli úplně jiní Němci, úplně jiný tým... Možná že k tomu přispěla změna trenéra nebo kdo ví co. Každopádně z obávaného soupeře se stala jen hračka - duel s Němci jsme vyhráli jasně 8:1. A to nemluvím o tom, že ten jeden jediný gól, který Němci dali - byl náš vlastní gól. Němci opravdu nejevili nejmenší známky odporu, dokonce i brankář Endrass jako by ztratil pevnou půdu pod nohama a pustil, co se dalo. Zápas jsem si tím pádem užívala a velmi se bavila nad šancemi, které si naši vytvořili a nad způsoby, jakými je proměnili.
Co mohlo být opravdu zajímavé na tomto zápase bylo to, že jsme měli v podstatě dvě možnosti, jak se k němu postavit - buď prohrát a setkat se ve čtvrtfinále s Ruskem, na které to poslední dobou opravdu umíme. Nebo vyhrát a setkat se se Švédy, se kterými to přesně naopak poslední dobou vůbec neumíme. Ruští novináři měli dokonce obavy, abychom zápas jaksi nepustili a nepotkali se s jejich milovanou sbornou. Naši trenéři i hráči tento přístup dementovali - ale po vyrovnávacím gólu-nególu Němců, jim to věřilo pouze minimum lidí...
Na druhou stranu - po konci zápasu už nikdo nemohl pochybovat, že jsme to vážně chtěli vyhrát :)
Autorem fotky: Baron Graphics
 
 

Reklama