Knihy

Zničená

16. srpna 2011 v 9:14 | Prinzeschen
To, o čem kniha je, to si můžete najít na internetu nebo se podívat na mou druhou stránku, kde mám její anotaci.
*
Jak ale toto dílo zapůsobilo na mě? Dost silně. Příběh ženy uvězněné v Dubaji za to, že byla znásilněna, je výborným svědectvím toho, jak to v našem světě vypadá. Nic moc, abychom byli upřímní. Dubaj a celkově Spojené arabské emiráty se snaží tvářit jako moderní, téměž západní, s lidskou tváří. Jak se však dozvíte v této knize nejen z mnoha teoretických částí o islámu a o islámských zemích, kterým se autorka věnuje, tak především z jejího osobního příběhu a jejích osobních zážitků, není tomu tak. Země je stále pod velkým vlivem islámu a jeho tradic, především té, že žena nemá žádná práva a že jediné co může, je stoupnout si k plotně, vlézt do postele a být zticha. V knize je dokonale vidět, jak jsou ženy v této části světa stále brány jako něco míň, jako nicky, onuce, kterým se může přikazovat a ubližovat podle toho, jak muži budou chtít. Žijeme ve 21. století a přesto se s tímto problémem nic nedělá. Přesto zbytek světa toto zacházení se ženami tiše toleruje, jako by se to vůbec nedělo. Jistě, je to jejich tradice a jak známe islamisty, jejich tradice se jim těžko dostávají z hlavy. Ale není tohle už moc? Uvěznit znásilněnou za "mimomanželský pohlavní styk" ? Ukamenovat ji, přestože ona se stala obětí? Tohle má přece k civilizovanému světu, na který si hrajeme, daleko! Tohle je barbarské.
Osobně se považuji za docela emancipovanou osobu a nikdy bych si nenechala od nějakého muže namluvit, že jsem něco míň a něco horšího, jak se to často snaží dělat. A neříkejte, že ne! Kolikrát už jsem jen slyšela cosi o ženském řízení, o povoláních, která ženy nemohou vykonávat proto a proto. Emancipace sice je, ale předsudky neustále fungují. Bohužel. Muži se jaksi nemohou smířit s tím, že společnost se mění a jejich pozice přestává být tak dominantní.
A to my, potažmo já, si nemáme na co stěžovat. Žijeme na západě, kde kromě pár předsudků, jsme si v podstatě všichni rovni. Můžeme se oblékat, jak chceme, dělat, co chceme, můžeme se rozhodnout rozvést či rozejít, nemusíme muže bezpodmínečně poslouchat a zákon (aspoň občas) stojí na naší straně. Když nepočítám těch pár tupců, co ženám touží ubližovat z vlastního nepochopitelného a stupidního popudu, můžeme tu být vlastně docela spokojené a šťastné.
Ale co ty chudinky na východě? Pomyslí vůbec někdo na jejich práva? Na jejich situaci, která je mnohdy hrozná a neúnosná? Doufám, že jednou se to změní. Doufám, že třeba i tato kniha tomu pomůže. Byla bych ráda. Protože tak nějak nesnesu pomyšlení na to, že jiné dívky či ženy, jsou jen loutky v rukou mužů, bez vlastních šancí a plánů...
*
Samozřejmě se může najít někdo, kdo se mnou nesouhlasí a ani s toutou knihou. Někdo se může vyjádřit tak, že ne všichni muslimové jsou takoví, že většina je normální a tento případ byl výjimkou, že ženy mají práv dost. To, že všichni nejsou stejní, na tom něco bude. Ale to s dostatkem práv - tak to je velká lež...
*
Ukázka z knihy: (Touliová T.: Zničená. Brno. JOTA, 2007)
str. 144
"...Ženy jdou vpřed a tato nezvratná dynamika prudce zneklidňuje jisté muže, kteří se pokoušejí za každou cenu tento vývoj potlačit. Je právě tohle cíl, který si stanovili? Zničit sobě rovné, aby jim zabránili využívat hodnot demokracie, v níž sami muži přesto žijí: volnost, rovnost, bratrství?"

Smrt ve sloní trávě

19. března 2011 v 9:56 | Prinzeschen
Aneb kniha, kterou jsem zrovna dočetla a velmi mě oslovila. Narozdíl od předešlé knihy autora Jaroslava Mareše, která se zabývala legendárními a nadpřirozenými stvořeními, byl tento počin zaměřen na tajemství černé Afriky, na zvířata, která tam žijí, zvyky, které se tam stále udržují a lidi, kteří to tam chodí ničit. Kniha se zabývala přírodou, jejími zákonitostmi, zvyklostmi, postupy a přirozenostmi, stejně jako jejím ničením a ochranou. Skládala se z mnoha kapitol, každá z nich pojednávala o něčem jiném, a i když to bylo opravdu zajímavé, rozhodně bych to tady nechtěla celé převyprávět. Pokud o to bude vážený čtenář stát, knihu si vyhledá a přečte sám.
O čem chci mluvit je část, která mě zaujala nejvíc, a to byla poslední kapitola s názvem "Smrt ve sloní trávě". Ta hovořila o tom, co je zjevné a také velmi špatné. Autor v ní vyjadřuje názor na to, že africká divočina se rozpadá, je ničena a jednoho dne možná přijde její nenávratný konec. Hovoří o loveckých výpravách, které připomínají spíše nákup v supermarketu. Hovoří o krutém a zbytečném vybíjení slonů i jiných zvířat a o jejich pocitech. Nezastírá krutou pravdu o tom, že člověk se snaží poučovat samu přírodu, stvořitelku všeho, která vždycky byla a vždy bude tou nejsilnější. Hovoří o tom, že jediným druhem, který se nezadržitelně přemnožil a který páchá největší zlo, nejsou sloni ani hroši, ale my, lidé. My jsme se rozlezli po celém světě jako odporný nakažlivý hmyz, který všechno jen začal ničit a upravovat sobecky pouze pro své potřeby. Neohlížíme se na ostatní živočichy ani rostliny, nebereme vpotaz jejich potřeby a jejich prostředí, které kvůli našim chtíčům ničíme. Autor uvažuje o tom, že jednoho dne přijde den, kdy příroda, která přirozeně udržuje rovnováhu, zničí i nás. A že to možná nebude za moc dlouho. Další důležitou myšlenkou této kapitoly je také to, jak se ztrácí morálka lidí, jak se změnila psychika něčeho, co se zve moderní člověk
. Pan ing. Mareš kritizuje dnešní touhu po penězích a ztrátu vnímání skutečných principů života. Přemýšlí nad tím, jak to s námi jednou dopadne a že jednoho dne budeme citově chladné bestie obklopení bezcennými cáry papírů, které dnes dokážou vyvážit hodnotu všeho. I života.
Souhlasím se všemi těmito názory i vizemi, vnímám to stejnýma očima jako on. A to jsem ani nemusela být v Africe a vidět ta zprvu krásná a poté mrtvá, vyhaslá zvířata na vlastní oči. Stačí mi jen představit si poklidný život v divočině, v přirozené a člověkem neovlivněné přírodě - a pak do toho zasadit tu myšlenku úkladných vražd, za které nikdo nebude potrestán, myšlenku ohromného strachu a bolesti, vidinu smrti a zbytečného zohavení. Proto jsem se rozhodla převyprávět vlastními slovy několik zásadních myšlenek tohoto autora, který má mou úctu a postupně si získává i můj obdiv, a seznámit vás tak nejen s jeho, ale i mým vnímáním věcí, které se dneska dějí.
Ve skrytu duše si přeju, abych nemusela jen sedět na židli a psát články, ale abych mohla bojovat aktivně. Abych přesvědčila lidi, že příroda se nemá ničit, že to je jen boj proti sobě samým. Chtěla bych přesvědčit lidi, aby si uvědomili, že to my jsme ti narušitelé, my ničíme přirozené koloběhy a přirozené pořádky. Chtěla bych jim ukázat, že se to dá dělat určitě i jinak - nenásilně, ale moudře a s ohledem na všechno živé a krásné. Jenže vím, že to nejde. Lidé už nejsou takoví a nepřemýšlejí tak. Nad vším mávají rukama, je jim to jedno. Starají se jen o sebe a o malichernosti, o nedůležité věci. Nestojí o poznání ani o pochopení, nepřemýšlejí nad možnými dopady svého konání. Nenechají se přesvědčit o něčem, co zásadně popírá dnešní trend obchodu a výdělku peněz. I když určité možnosti pomoci jistě existují, jsou jen velmi omezené...A tak nám vlastně nezbývá nic jiného, než sledovat rozpad všeho, co je krásné na úkor toho, co lidé považují za správné...

Druhé pohlaví

20. března 2009 v 19:11 | Prinzeschen
Dnes jsem dočetla knihu Druhé pohlaví od francouzské spisovatelky Simone Beauvoirové. Nejprve bych něco ráda pověděla o její osobě. Simone Beauvoirová vystudovala univerzitu v Sorboně a je vyhlášenou francouskou filozofkou, která táhla k existencionalismu. Její tvorba byla velmi bohatá. Ale k samotné knize...
Když jsem si na Wikipedii přečetla, že tato kniha souvisí s Jin-Jang a stala se ústředním dílem feminismu, chtěla jsem si ji moc přečíst. Dalo mi sice práci ji sehnat, ale díky jedné dobré duši nakonec skončila v mých rukou (tímto děkuju Ivče;)). Zuřivě jsem knihu otevřela a hltala stránku po stránce. A musím říct, že jsem nadšená. Donutilo mě to k přemýšlení, vyvolalo to ve mně všelijaké pocity, souhlas i odpor. Myslím, že toto dílo mě opravdu obohatilo, dalo mi nový pohled na události a životní situace.
Situace muž vs. žena je stále aktuální, a i když se nám to nezdá nejen v rozvojových zemích, zemích Dálného východu - ale i u nás. Není tomu tak dávno, co ženy neměly vůbec žádná práva a jejich úkolem na této planetě bylo rodit děti a starat se o chudáčka manžela. A právě o tom vypráví celé dílo Beauviorové. Je rozdělo do několika kategorií např.: historie, mýty, dívka, vdaná žena, nezávislá žena, sexuální zasvěcování. Velmi podrobně popisuje každý z vybraných okruhů, snaží se nám podat svědectví o situaci žen a jejích kořenech v minulosti. Proniká do psychiky jednotlivých osob, stejně jako globalizuje a chce nám pomoci pochopit složitost celého problému. Co mě ale potěšilo, je to, že autorka není jednostranná. Dílo má sice "feministický" podtext, ale ve skutečnosti nikomu nenadržuje, nedělá z nikoho toho úplně zlého. Autorka je opravdu nestranná, spravedlivá. Jen hledá příčiny zotročení ženy a zkoumá jeho důsledky. Obohacuje to samozřejmě svým osobním stylem, osobitým názorem - ale vše s mírou, ne urážlivě, ne zle.
Domnívám se, že 400 stránek tého knihy mi vnuklo nové myšlenky a rozhodně vím, že budu mít chvíli nad čím přemýšlet, budu vymýšlet vlastní hypotézy, aplikovat na sobě a svém okolí teze Beauvoriové a mnohdy i souhlasit. Zároveň je ale na nás - nových a mladých lidech - změnit svět tak, aby právě řádky z této knihy nebyly pravdou a dokumentovaly jen dávnou minulost.
 
 

Reklama