Dopisy

3. Dopis mému druhému já

6. dubna 2011 v 15:40 | Prinzeschen
Mé drahé druhé já,
i když teď tu zrovna nejsi se mnou, vím, že někdy uvnitř jsi ukryté stále. Ty, jenž mi děláš tolik problémů. Ty, kvůli kterému mi řekli, že jsem rozdvojená osobnost. Vyčkáváš někde v alternativním světě nebo možná pod mou postelí, možná jsi schované ve skříni za oblečením, možná jsi ukryté v mé hlavě a možná jsi už dávno infikovalo i mé srdce. Záleží tak moc na tom, kde jsi? Ne, jistěže ne. Jsi - někde a jen někdy - , ale jsi. A tvá existence je něco výjimečného, něco radostného a bolestného zároveň, něco uklidňujícího a mučicího.
Jaké jsi? Zvláštní, to se musí nechat. Ačkoli pocházíš ze mě, dereš se na povrch z mých hlubin, ačkoli tvé kořeny se musely zahnízdit v mé půdě, jsi úplně jiné než já. Popíráš veškeré mé plány, city, cíle, hodnoty a názory. V podstatě popíráš existenci mě samé. Jsi to ty, kdo se hlasitě hádá s ostatními a neumí prohrávat. Ty většinou křičíš a míváš špatné nálady, ty potom cítíš pocit viny a pro změnu pláčeš, jsi smutné. Hnízdíš v mé hlavě v těch nejnevhodnějších chvílích a projevuješ se pocity smutku, nicoty, nesmyslnosti. Vyvoláváš trápení a užíráš se jimi tak dlouho a tak moc, až už na to samo ani nestačíš. Jsi to ty, kdo si rád vypomáhá nenávistí, kdo nenechá na nikom nit suchou a pomlouvá, co mu síly stačí. Jsi to ty, kdo má tak jedovatý jazyk, že by jím samo mělo otrávit. Ty se trápíš pocitem osamělosti a izolovanosti. Právě v tobě se rodí nenávist k lidem a snad i strach z nich. Soudíš, pozoruješ a útočíš. Křičíš a pláčeš. Jsi špatné. Neznáš úsměv, kterým chci já zářit. Nezajímá tě, že chci vycházet s lidmi a trávit s nimi čas. Neptáš se, proč chci být spokojená a jak toho dosáhnout. Jdeš si za svým. Vždycky musíš vyhrát, vždy musíš mít pravdu.
Na druhou stranu…Víš, jaké jsi na druhou stranu? Také diametrálně odlišné ode mě. Jsi odvážné. Máš sny a velké plány a nebojíš se prát se o ně. Chceš si jít za svým a vydávat básně, knihy, pořádat výstavy. Chceš si sbalit kufr a všem vytřít zrak. Nejsi ten typ, který by ustrašeně seděl doma a čekal, jak se věci vyvinou. Nejsi ten, kdo by chtěl celý život prožít doma. Toužíš po cestování a po poznání. Užíváš si své bláznivé ideje. Jednoho dne by sis nejraději sbalilo kufr jen se svým fotoaparátem a pár starými kusy oblečení a vydalo se do světa. Vykašlalo se na svět a na jeho pravidla, vykašlalo se na mínění a očekávání lidí. Chtělo bys jen volně létat po světě, být volný a šťastný umělec. Jsi to ty, kdo by chtěl zkusit něco bláznivého - házet na lidi plechovky, pozorovat hvězdy, jezdit rychle a opíjet se do bezvědomí. Jsi to ty, kdo nikdy neváhá, nikdy se nebojí a neustále něco objevuje. Jsi to ty, kdo sám letěl do USA a zvládnul to! Miluješ výšky a krásu. Jsi nesmírný bohém a vnucuješ mi svou představu o životě. Jsi divoké, nespoutané a svobodné. Jsi neopatrné a nebezpečné. Máš vskutku bláznivé představy o budoucnosti - budeš na Antarktidě zachraňovat tuleně, jezdit na motorce a fotografovat v Americe. Budeš vším, čím jen budeš chtít.
A víš, co ti povím? Jsi mé alter ego, mé zlé já, které tropí všude nepořádek a zasívá za sebou jen nejistotu a chaos. Přesto bych občas - a není to tak výjimečné - chtěla být přesně jako ty…

2. Dopis smrti

16. června 2010 v 17:57 | Prinzeschen
Dopisy obvykle začínají oslovením. Alespoň ty moje ano. Ale u tebe? Nevím, jak začít. Nevím, jak tě oslovit. Nemohu napsat má drahá, protože pro mě neznamenáš vlastně nic. Nemohu použít má milá, protože jsi mi odporná a nemám tě ráda. Nemohu napsat má přítelkyně, protože přátelé si tohle nedělají. Nenapíšu ani tvé jméno, přestože ho znám, protože bych byla radši, kdyby tomu tak nebylo. Ale zároveň nemohu ani napsat má nepřítelkyně, neoslovím tě zrůdo ani tyrane. Na to tě znám až moc dlouho a dobře. Za tu dobu, co mě chodíš navštěvovat, co uleháš do mojí postele a tiše si se mnou povídáš, za dobu, co mi šeptáš do ucha stále horší a horší věci, až mě mnohokrát doženeš k pláči, jsem si na tebe zvykla. A i když tě mnohokrát od sebe odeženu, abych už konečně mohla spát, vím, že se zase vrátíš a zase mi budeš dělat společnost. Jsem si jistá, že jsem tě nikdy neurazila, když jsem tě vyhnala, a pokud snad ano, vždycky si to přenesla přes srdce a vrátila se. Povídat si, šeptat, našeptávat, ukazovat, objevovat, představovat, týrat, trýznit, mučit, plakat nebo se snad radovat…Děláš to tak ráda…
A já vlastně ani nevím, proč sis k tomuhle svému potěšení vybrala mě. Jak jsi našla zrovna mé okno, jak jsi věděla, že moje oči nejsou zavřené a neoddávají se spánku, ale zírají do stropu a hledají myšlenky rozházené po pokoji a vznášející se ve vzduchu? Proč ses připojila k těm myšlenkám a nechala se přitáhnout do mého vědomí až příliš nebezpečnou silou? Proč můj mozek nemůže vypnout, proč má duše nemůže v klidu odletět do říše snů, aniž by si s tebou povídala? Proč každý den poctíš svou návštěvou právě můj pokoj? Tak odpověz, řekni proč…Proč se večer pod peřinou měním v křehkou porcelánovou panenku a ty mě zevnitř pálíš prudkým žárem? Proč mi najednou srdce buší o tolik rychleji, proč se vyděšeně rozhlížím po pokoji a hledám tě, i když jsem si jistá, že tam vlastně nejsi, proč mám žaludek úzkostí stažený do velikosti pingpongového míčku? Proč vím, že před tebou nemůžu utéct, i kdybych běžela až na samotný kraj světa? Proč jen jsi tak krutá a nespravedlivá, proč tvé jméno chutná na mém jazyku tak trpce a slaně? No tak, odvaž se a řekni, proč to, co děláš, tak bolí?
Neřekneš, já vím. Nemůžeš za to. Jsi prostě taková… Nezáleželo to na tvojí vůli. Koneckonců každý z nás má na tomto světě nějaký úděl. A není tvá vina, že zrovna na tebe vyšla Smrt…
by jsg

1. Dopis drahému

16. června 2010 v 17:54 | Prinzeschen
Můj drahý,
píši Ti dopis ve chvílích osamění, kdy pouze svět čtyř stěn mi říká paní. A kapička smutku, nostalgie a skepse se dotkla mojí duše, ve chvíli, kdy se řetězy snaží spoutat moje srdce a divný černý přízrak se snaží být mým pánem. Píši Ti tento list plný bezvýznamných řádků, které beztak nikdy nebudeš číst, protože bych ani nedovolila, aby se byť jen zlehka dotkly Tvých smaragdových očí a vrhly stín na všechno to krásné v Tobě. V nás.
Když se na Tebe dívám, mnohokrát si pomyslím, že by sis zasloužil někoho lepšího, než jsem já. A v Tvých očích vídám občas to dychtění po novém a krásném. Ale nevyslovíš to a dál setrváváš s mým nedokonalým tělem, které v sobě nosí rozháranou duši. Tu, která je plná stínů a skrývá bolesti, dobře utajené a schované až v tom nejzazším rohu. Pokud ovšem někdy nevyplavou na povrch a neplavou po hladině viditelné pro oči všech a všem znepříjemňující bytí. Možná si mnohdy řekneš, že si neviděl tak temnou duši - a musela bych Ti dát za pravdu. Smutky, rány, bolesti - vše zůstalo zachováno v původních podobách, nesmazané, nezmírněné a napadá to každou buňku mého těla. Podléhám. Jako zraněná laň zmateně bloudící po lese, bloudím já po světě utopená ve svých vzpomínkách. Ale co je ještě horší - naivně věřící v budoucnost, ve splnění svých snů, uskutečnění hloupých plánů. Odpověz, řekni - splní se vlastně někdy aspoň jeden z nich? Radši mlčíš, protože i Ty víš, že ta šance mi nebyla dána a dosáhnout jí můžu jen tvrdým bojem. Jenže - jsem slabá. Ohýbám se v nejmenším poryvu větru jako suchá větvička a zároveň vládnu těm nejsilnějším řekám světa - jenže k čemu to je, když jsou to jen řeky beznaděje, bezmoci a úzkosti? Nevím, jak dlouho ještě vydržím stát. A ke všemu ta nejistota…Zpropadený otazník na konci všech vět…A pak ta nejbolestnější otázka - jak to dopadne s námi? Dostaneme tu šanci my a bez boje? Vše jednou končí a něco nového začíná… Jen já nechci říkat sbohem…Nenávidím loučení…

Ty ale držíš v rukou všechny karty - i mého srdcového krále…Můžeš ho odhodit, vyměnit za lepší kartu… Vlastně bych se nezlobila, i když mé srdce by se rozpadlo na milion kousků. Chápala bych, že chceš vyměnit stínovou paní a srdcového krále za někoho, komu bylo shůry dáno, za klauna nebo vílu, kdo ví… Vím jen, že úsměv by uměl rozdávat na potkání, řádky bílých perel by osvítily i noc, dovednosti by zachraňovaly jeho sny a vše by byla skutečnost - ne jen iluze, jakou kouzlím každý den já…Třeba i Ty bys byl šťastnější…
Když už chci skončit své psaní, hledám tu nejvýstižnější větu, která by vše řekla i bez všech těch předchozích nesmyslů. Nemůžu se znovu ubránit karetní hře - možná proto, že i sám život je hra. Nesmírně krutá. A tak i Ty můžeš krutě tu ubohou malou kartu s člověkem s korunou a malým červeným srdíčkem odhodit - anebo mě můžeš zachránit a už nikdy za větou nenapsat otazník…
by eleMENTALKA
 
 

Reklama