Dilema číslo 1

Sociální sítě - dobro i zlo

12. října 2011 v 16:34 | Prinzeschen
Měla bych se učit, ale ještě chvíli svého času věnuju na sepsání tohoto článku o sociálních sítích a lidech, co se na nich vyskytují. Jsem toho tak plná a vyvolává to ve mně tak neuvěřitelný vztek, že to ze sebe musím nějak vyventilovat, aniž bych moc otravovala ostatní. Proto, kdo nemáte náladu, nečtěte tento článek...
*
Sociální síť. Pojem nám všem dobře známý a to hlavně díky všude profláklému Facebooku.
Můj vztah k nim? Řekněme, že neutrální až relativně kladný. Na sociální síti jsem, denně ji navštěvuji, sdílím své fotky - přesto jí nežiju a nebýt toho, co se stalo včera, tenhle článek by zřejmě nikdy nevzniknul, protože sociální sítě prostě nejsou náplní mého života...
*
Tak co, jaký si myslíte, že takové sociální sítě mají smysl? Můžete napsat do komentářů, pokud zrovna nebudete mít nic lepšího na práci. Jaký smysl ale mají tyto sítě podle mě?
Když se nad tím zamyslím, napadá mě jeden hlavní důvod. Usnadňují lidem komunikaci. Když jsem například tady v Brně a má rodina i přátelé jsou v Litvínově, je hodně jednoduché kliknout na jeden odkaz a dostat se na stránku, kde se spolu můžeme bavit rychle, bezplatně a okamžitě. Facebook postrádá pomalost mailu, prodražení smsek nebo nutnost stahování, jakou má staré známé ICQ. Člověk jen klikne na fotku toho druhého a už si s ním povídá v reálném čase, rychle a bezbolestně.
Nejedná se však jen o komunikaci mezi městy - Facebook vám umožňuje komunikovat i mezistátně. A to se vážně vyplatí. Mám mnoho přátel či známých v USA a pokus o vysvětlení toho, co je to ICQ, byl jednou z nejbolestnějších věcí, které jsem v životě zakusila. Oni používají AIM, to zase neznám já; na maily neodpovídají a ...však to znáte - není čas každý den psát, co se u mě děje a posílat fotky, jak vypadám krásně a jaké nové šaty mám. Sociální sítě tedy zásadně usnadňují komunikaci na velké dálky a stávají se nedocenitelným pomocníkem. Kliknu a už si prohlížím fotky svých amerických přátel, ve statusu si přečtu aktuality z jejich života, dám jim o sobě sem tam vědět nebo se mi něco líbí a oni vědí, že stále žiju. Všechno je snazší.
Jako druhý důvod mě napadá, že člověk může najít někoho s podobnými zájmy. Nebo někoho, o kom už dlouho neslyšel a přitom by o něm slýchal rád. Lidé se mohou jednoduše domluvit, vytvořit události, pozvánky, sdružovat se a sdílet fotky nebo myšlenky, o které by se rádi podělili.O své vlastní myšlenky, zážitky, osobní pocity a prožitky.
A to mi přijde jako smysl sociálních sítí. Proto nejsem úplně proti nim a nezavrhuju je úplně.
*
Problém ovšem je, že individua, která na sociálních sítích najdete, podstatu sociálních sítí, kterou jsem tu nastínila, jaksi potlačují. Využívají ji jako prostor ke svým pochybným aktivitám a vytváří spoustu stupidních a idiotských věcí, které sociální sítě posílají až do hlubokých pekel a odebírají jim i ten poslední punc serióznosti, který by mohly být.
Jako příklad uvedu jen jednu věc, ke které se potom chci ještě hlouběji vyjádřit a která mě právě včera zvedla ze židle a pohřbila celý muj den - tou věcí jsou řetězové statusy. Statusy typu "jestli máš rád svého psa, dej si to do statusu", "když dáte 10x like, zítra zkusím přemýšlet", "včera umřelo 150 lidí, protože uklouzlo na banánu - nikdo jich nelitoval, protože nehráli hokej" a tak podobně. Každý, kdo se na Facebooku pohybuje, s podobnou záležitostí do styku jistě přišel.
A já se ptám - PROČ? Proč to lidi, sakra, děláte? Proč jen něco kopírujete a vyvěšujete si to na zeď?To nemáte svůj vlastní rozum? To nemáte dostatek inteligence, abyste si vymysleli svou vlastní větu? Nemáte myšlenky, které byste mohli vyjádřit? V případě, že se vás nějaké dění ve světě dotklo, nejste natolik mentálně vyspělí, že byste k tomu řekli něco svého?! Musíte vážně využívat něco, co vymyslel kdovíjaký idiot a vyslal to dál, aby viděl, kolik lidí na světě je typ dementních stádových ovcí? (čímž se hluboce omlouvám ovcím, jsou to milá stvoření a v některých případech mají rozumu více než zde zmínění lidé - lepší přirovnání mě však nenapadlo).
Proč musím desetkrát denně číst tu samou stupidní věc, která postrádá jakýkoli smysl a je na tomto světě naprosto zbytečná? Kdyby to bylo třeba i to tom samém, ale každý by to popsal ze svého pohledu - jenže to ne, to je moc složité...
*
Včera se na Facebooku objevil status tohoto typu: V neděli zemřel český voják který byl těžce zraněn v Afghánistanu. Je úterý a na facebooku ani jeden status, ani jedna profilová fotka, nic.No jo vlastně, on nehrál zasranej hokej, on jenom bojoval v Afghánistanu.... Nereprezentoval sice českou zem, ale bojoval ve jménu česke republiky a za to si zaslouží minimálně stejnou úctu jako nějací sportovci.

Zvednul mě ze židle z mnoha důvodů, ne jenom proto, že já hokeji fandím a pád letadla v Jaroslavli byl pro mě smutným dnem... Tak tedy proč?
1) Kyž umřeli hokejisté a fanoušci, popřípadě pseudofanoušci, o tom psali na svých profilech atd., jejich odpůrci se do nich pustili a hlasitě křičeli, jak je to pitomé a že mluvit o tom pořád je postavené na hlavu. Tenkrát jsem o tom psala článek - a nestydím se za to.
Uplynul už více než měsíc od tého události a média i fanoušci ztichli. Bylo rozloučení na Staroměstském náměstí, proběhly pohřby, něco se o tom napsalo, něco se o tom řeklo...Časem však tenhle mediální kolotoč skončil, většina lidí se stáhla do pozadí a věnovala se svým životům, tuto událost nahradily jiné kauzy. Nikde o pádu letadla už nebyla ani zmínka, už se to více nepřipomínalo.
Jediní, kdo o tom pořád mluví a kdo to pořád vytahují na světlo, jsou právě ti, kteří tenkrát nejvíc křičeli, jak je to všechno zbytečné, když na světě denně umírá tolik lidí. To je docela zvláštní, ne? Ti, kteří o tom nechtěli mluvit a slyšet vůbec, to připomínají ještě měsíc potom - jako jediní.
To mi přijde dost stupidní.
2)Od doby, kdy se to stalo, se objevil jakýsi nový trend srovnávat jakékoli úmrtí a jemu věnovanou pozornost se smrtí a mediální pozorností věnovanou hokejistům - jak dokazuje přesně tento typ statusu. Lidi, tak už se přes to konečně přeneste! Je to už minulost, mrtví jsou pohřbení a vy byste jim měli dát pokoj! (Je asi blbé říct - nechat je žít).
Nehledě na to,že lidé si najednou začali všímat smrtí, které by jim předtím byly úplně ukradené a o kterých by status nikdy nenapsali, kdyby jeho součástí nebyla možnost rýpnout si do mrtvých sportovců. Upřímně - myslíte si, že by někdo tento status napsal před půl rokem, než se stala ruská tragédie? Myslíte, že by někdo měl ponětí o smrti tohoto vojáka a dokonce mu vyjadřoval soustrast touto cestou? Ne, všem by to bylo jedno, nikdo by o tom neměl ani tušení, a kdyby si něco takového vystavil, byl by svým děsně "cool" kamarádům pro smích... Takže mi laskavě netvrďte, jak jste strašně soucitní a citliví - ne, jste jen zlí a chcete rýpat...
3) Včera v nemocnici zemřela mladá žena při porodu svého dítěte. Dvě děti už má. Všechny jsou teď bez matky. Napsal někdo status jí?! Ne, samozřejmě že ne. Ona přece nevraždila v Afghánistánu ve zbytečné válce civilní obyvatelstvo a tak si nezaslouží mít místo na profilech mnoha lidí a jejich úctu...
To jsem měla velkou chuť napsat si do statusu a ukázat těm chytrákům, jak jsou vlastně mimo. Samozřejmě, že jsem si to nenapsala, protože nejsem tak pitomá, abych si myslela, že vojáci v Afghánistánu jsou nějaká vraždící monstra, co si libují v krvi malých dětí a žen. Ne, jsem si jistá, že zabíjejí jen v případech opravdu nutných, kdy jim jde o život. I když názor, že ta válka je zbytečná - za tím si stojím.
Bojoval za Českou republiku? To sice ano, ale víte někdo proč? Tohle není naše válka a v podstatě bychom tam neměli ani co dělat. To je jen výmysl naší milé malé vlády, která leze do prdelky Americe. Že bránil zájmy České republiky? A jaké prosím vás? Proti terorismu se musí bojovat, to je sice pravda, ale já chci slyšet konkrétní zájmy, jaké my Češi v Afghánistánu máme.
4) Nejvíce mě večer rozsekala jedna slečna - Markéta - , která má v hrsti asi všechen rozum světa a je děsně inteligentní - proto použila tento řetězový status vyjadřující úctu mrtvému způsobem značně nemilým a to shazováním smrti někoho jiného. Tato slečna mi napsala, že tomu vůbec nerozumím a ať to neřeším, načež mě kontaktovala do vzkazů, takříkající mezi 20 prsty a dvěma monitory, kde se mi snažila vysvětlit, že tato věc s válkou a vojáky se jí osobně týká, proto zvolila tento status. Na mou námitku, proč nezvolila osobnější přístup a když ji daná událost zasáhla dokonce osobně, nepoužila svůj vlastní pohled na věc, mi napsala, že vím moc dobře, jak to myslela(zřejmě stejně jako všech tisíc lidí, co ten status použilo) a chci se jen dohadovat. Někde mezitím proběhlo to, že nevím, o čem mluvím... Dobře, možná nevím a DÍKY - ani nechci vědět.
Co ale vím a o co se s vámi mohu podělit je má osobní zkušenost - můj prapraděda byl v koncentráku a zemřel v květnu při pochodu smrti. Tato slečna Markéta měla za přítele několik let neonacistu. Takže tato věc se osobně týká zase mě a ona přinejmenším neví, co dělá, přinejhorším by potřebovala profackovat, aby si uvědomila souvislosti...
*
Tím končím svou pouť sociálními sítěmi a včerejším statusem.
Pokud by někdo chtěl něco ošklivého říct ohledně hokejistů - nejde tu ani tak o ně, takže je nechte být. Je to už minulost.
Jestli tu o něco jde, tak je to především chování lidí a jejich nesmyslné jednání - vytahování starých věcí, když už o nich nikdo nemluví, to neustálé připomínání, navážení se do jiných, davové kopírování stupidních myšlenek, které se šíří jako mor a zaplavování zdí ostatních...ale to už jsem všechno napsala nahoře.
*
Sociální sítě by možná jednoho dne mohly být jen dobré a prospěšné a sloužit svému účelu - usnadňování komunikace... Dokud se na ně ale budou přihlašovat jedinci bez rozumu a vlastního myšlení, jejichž hlavním cílem je jen šířit kdejakou pitomost - nestane se to...

O důchodcích a jiných lidech

13. srpna 2011 v 10:39 | Prinzeschen
Článek o důchodcích a jiných lidech mi vrtá hlavou už delší dobu. Nevím, co mě donutilo o tomto tématu přemýšlet, ale myslím, že to byl nějaký jiný článek, který se mi moc nelíbil a vyvolal ve mně spoustu otázek. Na ty otázky jsem se snažila odpovědět tak usilovně, že nakonec z toho vzniknul popud rozebrat to pořádně. A kde jinde než na blogu, kde je toto téma - jak jsem si všimla - docela aktuální a oblíbené...Bohužel se na něj pohlíží jen z jednoho úhlu a to se mi vůbec nelíbí. Jednostranný pohled je totiž vždy ochuzující a nepřináší v podstatě nic.
Tak tedy, pokud čekáte, že tu budu strašně nadávat na důchodce a celkově staré lidi, na jejich zvyky a chování, jste na špatném místě a šipkou nahoře se prosím odporoučejte zpět do světa netolerantních, egoistických a neempatických lidí, kteří tvoří většinu většinové společnosti. Opravdu totiž nemám v úmyslu tu prezentovat jen další hromadu nenávistných a urážlivých keců, které si možná získají oblibu u osob stejného ražení, ale mě tedy rozhodně nikam neposunou. (Jo, a kdyby snad někdo chtěl napsat, kolik mi je - devatenáct, ne devadesát. I mladí lidé mohou vnímat svět trochu jinak než jen jako "já jsem pupek světa a všechno se bude točit kolem mě, všichni budou dělat to, co já chci, jen proto, že já to chci a je mi pár let...")
Jednu stranu mince - tu, která na ně nadává - už znáte. Tak se tedy zkuste prokousat i druhou stranou mince - s trochu jiným pohledem a jiným názorem...
***
Důchodci - poslední dobou téma samo sobě. My mladí na ně často nadáváme a vysmíváme se jejich brzkému vstávání, jejich výletům do supermarketů, jejich zápolení s košíky, nadáváme na jejich chování v autobusech, obchodech, u lékaře, vadí nám jejich tendence nás vychovávat a vnášet do našeho života staré pořádky. Tak to je tedy ten jeden a velmi obvyklý úhel pohledu, který jsem naznačila už nahoře. Úhel, kteří mohou mít jen velmi jednodušší lidé, kteří vůbec nepřemýšlejí a nevciťují se do ostatních, lidé, kteří žijí ve své bublině, aniž by vnímali svět okolo a snažili se ho chápat.
Jaká je ale druhá stránka věci? Chování každého je způsobeno nějakým důvodem. Zkuste někdy také přemýšlet proč, jsou ti lidé takoví, jací jsou. Jestli to dělají schválně, jestli je to těší být nepříjemní a zlí. Četla jsem názor, že zlí jsou většinou ti, kteří jsou nešťastní. A musím s tím souhlasit. Je to totiž vážně tak. Někdo, kdo je spokojený a šťastný, většinou nemá důvod k tomu být zlý na ostatní. Ale ten, kterého něco trápí a nemá lepší cestu, se bohužel nechová moc dobře. Je to jeho cesta, jeho forma, jak se s tím vypořádat nebo jak ukázat světu, že se něco děje. Zkuste se tedy vcítit do kůže starých lidí, jen na chvíli si představit, že žijete jejich život...Co uvidíte? Většina z nich nemá moc důvodů být šťastná. Z mnoha důvodů. Trápí je zdraví. Mnozí z nich jsou nemocní. A není to jen taková ta chřipka nebo rýma, se kterou my už dávno ležíme v posteli. Bolí je kosti, záda, svaly, motá se jim hlava. Nemohou vstát, těžce se jim chodí, je jim zle...Každý den to samé znova a znova. Pokud berou léky, zlepší se to, ale - kdo by se chtěl každý den pumpovat nějakými svinstvy jen proto, aby mohl žít jako normálně? Jak byl zvyklý? Potom - možná jsou osamělí. Je to bohužel tak, že staří lidé většinou všechny ztrácejí. My si to neumíme představit - jsme obklopeni přáteli, rodinou, blízkými...Jenže staří už tolik lidí nemají - přátelé umírají, rodiče jsou pryč, děti nemají tolik času, milovaní odcházejí. Domov jsou vlastně už jen čtyři stěny plné starých věcí a starých vzpomínek, které spíš děsí, než aby pomáhaly. Samota je jedna z nejhorších věcí, kterou človšk může zažít. Sama si to nedokážu představit - nebo spíš dokážu. A vždycky, když si představím, že nemám nikoho, s kým bych mohla mluvit, kdo by mě mohl obejmout, když mi je zle - je mi na nic. Oni tohle zažívají každý den. Takže možná proto vyráží do obchodů a k doktorům, možná proto vás občas osloví a mají chuť si povídat, i když vy zrovna ne. Třeba proto, že nechtějí být sami. Třeba proto, že se nudí a neví co s časem, protože sportovat a dělat to co dřív už nemohou právě kvůli zdravotním potížím, které jsem zmínila dřív. Možná právě to je ten důvod, proč jejich život vyplňuje nakupování a klábosení na lavičkách. Aby zaplnili aspoň nějak čas toho života, co jim zbývá. Třetí důvod je samozřejmě to, že věkem se člověk mění. Mění se jeho mozek, jeho osobnost, selhává paměť... Mnohdy třeba ani nechtějí být zlí, jenže nemohou jinak. Bohužel změny v jejich mozku se nedají už nijak ovlivnit, ať chceme nebo ne... Stávají se také naivními, jistoty se mění, už nerozliší co je dobré a co zlé. A to nemyslím špatně - je to prostě skutečnost. Člověk není stroj, který je dokonalý a funguje dokonale. Věk bohužel všechno otupuje...
***
A teď si představte, že takový nešťastný osamělý starý člověk - který je ale pořád taky člověk; člověk jako my všichni ostatní; člověk, který si zaslouží úctu; člověk, který pořád má důstojnost; člověk, který pracoval celý život a jednou byl také mladý a také se smál důchodcům - jde na ulici a chce si jen žít svůj život a setká se s tím, co tu většina většinové společnosti předvádí. Odmítání, zavržení, výsměch, zneuctění, odsunutí...Jako by pro nás staří přestali existovat, jako bychom je chtěli pohřbít, i když jsou stále ještě naživu a mají právo na kvalitní život stejně jako všichni ostatní! Jako by stáří bylo nějaké prokletí, jako by jediné, co se s ním dá dělat je dát ho kamsi na okraj společnosti a nevšímat si ho, vysmívat se mu, dělat mu naschvály... Nikdo po vás nechce, abyste se těmto lidem věnovali a pomáhali jim, usnadňovali život. Ale můžete je aspoň ignorovat, dát jim pokoj, nic jim nedělat...
Řekla bych, že staří to v dnešní době nemají lehké. Lidé k nim nechovají úctu a oni to ví. Vidí to. Jenže s tím nemůžou nic dělat. Stárnutí je přirozený proces, který čeká všechny z nás. Nedá se mu zabránit. Přesto jsou pak za tuto přirozenou věc odsuzováni a odsunováni. Jako by tu už pro ně nebylo místo.
Nechápu to. A můžu to porovnat s USA, kde jsem byla ve státě Maine, a kde se nic takového neděje. Tam vidíte děti, jak vozí své rodiče na vozíčcích, jak je vodí za ruce, jak jim pomáhají. Nikdo se jim nesměje, nikdo je nekritizuje, nikdo se jim nevysmívá. Berou je dál jako členy společnosti, jako ty, kteří jednou byli mladí a udělal hodně pro stát i pro ostatní lidi. Chovají je v úctě. Umožňují jim žít. Takový přístup se mi líbí. Jenže aby se tohle dělo v Čechách? To asi těžko. Tady jsou lidi příliš zahledění do sebe. Tady neodpouští chyby ani těm, kteří už na ně mají právo. Tady se pravděpodobně ani nepřemýšlí...
***
Poslední část tohoto článku bych chtěla věnovat tomu, jaké to asi bude, až budeme staří my, co jsme dnes mladí. Čeká nás to všechny, jak jsem už řekla a já jsem jen zvědavá, jak to kdo bude zvládat. Po životě, který celý strávíme v práci, abychom si na sebe vydělali, nás nakonec bude společnost příštích mladých nenávidět a nedopřeje nám klidu stejně, jako to děláme dnes my jim. A možná to bude ještě horší - nebudeme si lhát, ale dnešní děti, dnešní mládež: to je tragédie. My jsme si tenkrát ještě hrávali, oni už kouří a mají sex. Takže myslím, že kdo z nás se dožije toho úctyhodného věku, kterému se dnes vysmíváme, se má na co těšit...


Proti. Nebo pro?

27. března 2011 v 10:35 | Prinzeschen
Trest smrti je velmi diskutabilní téma. Samozřejmě, že na jednu stranu pořádně potrestá vraha nebo jiného zločince, na druhou stranu je v něm ale něco středověkého a pro mě samotnou odporného. S návrhem na znovupřijetí trestu smrti bych se tedy rozhodně nikdy neztotožnila.
Možná je to způsobené už mým přístupem k životu nebo mou, jak já říkám, "pacifistickou" povahou. Nevidím nic, co by mě mělo těšit na něčí smrti. Možná se na mě vrhnete, jak tohle můžu vůbec říct, když v případě tohoto trestu se přece nejedná o normální milé lidi, kteří chovají pejsky a krmí v parku labutě, nýbrž že hovoříme o masových vrazích, pedofilech a tak podobně. Jistě, v téhle rovině jsem nad tím také uvažovala. A napadlo mě, že v několika případech, bych trest smrti s přehledem a klidem udělila. Věřte, že ani já nemám ráda vraždící monstra a netěší mě, že po pár letech se mohou jen tak procházet po ulici, když si zažádají o podmínku a ono se jim čirou náhodou zadaří. Jenže - ano, je tu jenže. Existují případy, ve kterých by se trest smrti dal velmi dobře zneužít proti někomu, kdo se nelíbí našemu milému státu nebo naším drahým pohlavárům. V některých případech by se dokonce mohlo stát, že náš drahý stát by popravil i nevinného člověka, který k vězení přišel jako slepý k houslím. A to si já na triko tedy rozhodně vzít nechci. V USA sice funguje systém trestu smrti tak, že odsouzený si prostě odsedí nějakou dobu (dejme tomu 40-50 let), ve kterých se může odvolat s novými důkazy a prokázat, že je nevinný. Pokud se mu to nepodaří, popraví ho. Jenže těch 50 let ho stejně někdo musí živit a ten někdo je stát. A tak se ptám, jestli to vlastně není jedno, jestli ho budeme živit 50 let, než ho popraví nebo 50 let než umře sám (což se v mnoha případech stane dřív, protože spoluvězni nemají vrahy určitých skupin moc rádi).
Navíc berte ohled na ty, co to musejí dělat. Žádný z těch, co zde provolávají velké řeči o trestu smrti, by ho sami provést nedokázali. Nenašli by na to odvahu, protože i když se jedná o vraha, stále je to člověk. A jeho zabití, i když pod rouškou zákona, je stále zabití, které vás může navždy poznamenat. Alibistická společnost si samozřejmě umí poradit - najme si katy, lidi, které nikdy neuvidí, nepozná a kteří udělají všechnu špinavou práci, aby se nám mohlo volněji dýchat. To mi nepřijde správné. Litovala bych těch lidí, kteří by museli tuto práci provádět a rozhodně bych si nepřála usínat s jejich myšlenkami.
Bolest pozůstalých tento úkon stejně nezahladí, nebudou se cítit lépe a neuleví se jim, když ten nenáviděný darebák zemře. Milovaného člověka už jim stejně nikdo nevrátí, ani ten mrtvý vrah. Možná se v tomhle pletu, protože jsem sama nic takového nezažila a některým by opravdu pomohlo vidět vraha svých milovaných tiše a pokojně umírat po píchnuté injekci. Ale když to beru za sebe - mně by to rozhodně nepomohlo. Nastalou situaci a samotu by to už stejně nevyřešilo.
Trestat vraždu vraždou, řídit se podle principu "oko za oko" mi přijde jako vytloukání klínu klínem. Proto s trestem smrti nesouhlasím. Byla bych radši, kdyby se pořádně zpřísnili tresty a nedávaly se tak snadno možnosti odvolat se. Bylo by mnohem účelnější předělat naše věznice, aby si tam zločinci nechodili jako na prázdniny, nekoukali na telku a neměli se pomalu lépe jak předtím venku.
Toť můj názor....

Copak tělocvik je vším?

14. června 2009 v 9:19 | Prinzeschen
Blíží se konec školního roku a já se musím den co den ptát na tuto otázku. Má to jeden prostý důvod - z předmětu tělesná výchova zřejmě dostanu v druhém pololetí druhého ročníku výslednou známku 3. Což mě docela udivuje, vzhledem k zaměření mé školy (odborná škola pro ochranu a obnovu životního prostředí - nikoliv pro tělesnou výchovu) a i vzhledem k mým ostatním výsledkům. Bohužel mám pocit, že to dopadne tak, že o vyznamenání si mohu nechat zdát, protože s krasavicí v posledním políčku to prostě možné nebude. Jistě, nestala by se žádná tragédie, kdybych pouze prospěla, říkám si. Jenže pak si uvědomím, že jako pokračování jsem si vybrala nejtěžší vysokou školu v Čechách a s trojkami se tam asi těžko dostanu.
Jistě tedy chápete mou otázku v názvu článku. Copak je opravdu tělocvik vším? Neměl by být spíše uvolněním, odpočinutím a "vyblbnutím"? Nikoliv strašákem pro netalentované studenty a žáky? Otázka zřejmě zůstane bez odpovědi, protože jak už to tak v naší zemi s pedagogy bývá - já nic, já muzikant, za všechno si můžou studenti sami.
Ale opět je tu důkaz, že tomu tak není. A znovu mohu použít svou vlastní "pakárnu" (střední odbornou školu). V květnu se v rámci praxí (to moc nechápu), ale spíše tělesné výchovy jelo na cyklistický kurz. Před odjezdem jsme si vyslechli dlouhé přednášky o ohleduplném chování pedagogů a studentů k sobě navzájem, řeči, že na posledního se vždy čeká a přizpůsobí se mu tempo. Spát se bude pod stany a koupání se odbyde v řece nebo (sinicovém) rybníce. Pokrčila jsem rameny a rozhodla se, že i přes "příznivé sliby" nikam nejedu. Později se ukázalo, že má intuice mi poradila správně. To, co se totiž na kurzu dělo, mi bude vrtat hlavou pořád. Jedné mé nejmenované kamarádce se udělalo zle, ovšem učitelé ji považovali za simulanta. Nechali ji jet po strmých kopcích a teprve, když se jim složila na silnici, pochopili, že se něco děje. To jest schopnost rychlého a správného úsudku, kterým učitelé oplývají. Kromě této příhody se vysmívali pomalejším studentům, plivali na ně oheň v podobě nepěkných slov o jejich nízké kondici, zlému chování a podobně. Nakonec - když pro spolužačku přijeli rodiče - se však tvářili, že vše je v pořádku, oni nepochybili, všem nabídli nutnou pomoc a podporu. Zdálo se tedy, že vše je v pořádku. Ehm - jistě, ušklíbnu se a v hlavě se mi vybaví další vyprávění účastníků zájezdu: učitelé (mimochodem ti velcí sportovi, co žvanili o pěkném chování a kondici), kteří byli den co den opilí, neváhali jet autem (ne na kole) do vzdálených měst a vesnic, aby se pořádně napili a najedli, učitelé, kteří zjistila až ráno, že jim jeden žák chybí(odjel večer. Bohužel jim to oznámil, když byli v podnapilém stavu). Takže opravdu bylo všechno v pořádku?
Ne, opravdu si nemyslím, že tělocvik a sportovní nadání je vším. Lepšího a moudřejšího člověka z vás stejně neudělá. A víte co? Ať mi ten "trojec" z tělocviku klidně dá. Zvládnu to s lehkým a pohrdavým úsměvem...
 
 

Reklama