Básničky

Sami

25. června 2013 v 13:28 | Alča
*Člověk nakonec zjistí, že je na všechno vlastně tak nějak sám - sám uprostřed davu, sám v něčí náručí. sám mezi přáteli... Copak je opravdová blízkost jenom krutou iluzí? Něčím, co si nalháváme? Pouhým nedosažitelným snem?*

I přes všechny doteky
nakonec zůstáváme sami -
opuštění a shnilí

Ve studených hrobkách
ponořených ve stínu,
které jsme si postavili

Na náhrobní kámen
polož mi květinu

Postav mezi námi zeď
vysokou a plnou nářků

Ať přestanem se schovávat
za lži snad, snad za přetvářku…

*

Zde leží poslední z těch,
co věřili v lásku…

Pohřbená

16. dubna 2013 v 13:38 | Alča
*Zase to období, kdy pojmy jako naděje, radost a spokojenost vystřídala slova jako zoufalství, rozčarování a rezignace...*

Držím tě pevně za ruku
křehkou a tak bledou
Úpěnlivě se bráníš cestám
jež ke konci vedou

Bojuješ
o každý další nádech
O život
o ranní slunce v zádech

Upíráš na mě pohled
smutný, bezbranný
Chci ti tak moc pomoct
skončit strádání

Zavíráš pomalu oči
na svém smrtelném loži
Pláču, jsem na dně,
prosím o milost boží

*
Říkali, že Naděje umírá poslední
Ach ti snílci, ta jejich naivita
Mrtvá - už dávno hniješ pod zemí
Před trny bolesti navěky skrytá

(Autem fotografie je Taychi, modelem jsou mé prsty)

Smrtelně nemocná duše

9. dubna 2013 v 17:50 | Alča
*Zase jednou jsem sepsala něco ve volném verši, v poslední době mé nejoblíbenější formě. Sice už je to pár dnů stará básnička, ale dneska přesně vystihuje moje rozpoložení a tak jsem se konečně rozhoupala k tomu ji sem hodit... Pro silné povahy jsem připojila i jeden svůj nedávný autoportrét...*

přes všechny mý pocity
ti dneska nezavolám
abys mě přišel utěšit
do bezedný jámy
mýho života

nechci lítost
tváří v tvář
a smích
za rohem

přes všechny slova
co mě napadaj
budu mlčet
a pomalu se ztrácet
ve vakuu

všednosti

bez kyslíku
bez myšlenek
bezbolestně

věčný spánek léčí

všechny smrtelně nemocný duše

Pavoučí

12. února 2013 v 19:35 | Prinzeschen
nech mě se vznášet
na pavučině z křišťálu
co vítr zvednul
z trávy jinovatkou pokryté

nech mě s lupou
počítat kapky rosy
uvízlé v tvých vlasech
sčítat krůpěje sluncem zalité

*
víš o tom
že malí pavoučci prý
přinášejí štěstí?
jeden mi právě přistál
na dlani…

nech mě si myslet
že jsme jemnou sítí
bez hranic navěky
jeden k druhému
svázáni…

Kluk z plakátu

31. ledna 2013 v 8:44 | Prinzeschen

viděla jsem tě na zdi…

papírového prince
kluka z plakátu
v obyčejných riflích
a vlněném kabátu
s veselýma očima

usmál ses na mě…

hned byla jsem tvou
první, jedinou a pravou
šeptal jsi mi do ucha
když uličkou tmavou
kráčela jsem za štěstím

*

byl jsi pro mě jediný…

měla jsem to vědět
že láska netrvá věčně
krásní kluci z plakátu
nadbíhají každé slečně
která projde kolem

zbyly oči pro pláč…

zlomená křídla
domů cesta chladná, tmavá
nešťastné konce
a lidé jen dokola říkají
neplač, to se někdy stává

Výkřik

18. prosince 2012 v 17:59 | Prinzeschen
po nocích ti ryju do zad
osamělé výkřiky do tmy

rána bývají těžká

máš už tolik jizev
z období,
kdy se zříkám svého já

jsi zrcadlo z mých střepů

vídám v tobě všechna
slova bezesných nocí

jsi vždycky na blízku,
když potřebuju

oběť

pro své
(s)vědomí

(Ze)mě

18. prosince 2012 v 17:54 | Prinzeschen
pocit rozkoše
jako prvotřídní fet
se rozlije v žíle

království prachových polštářů
loučení
s nevinností

do země krajek výlet

dýchej
dnes ještě neumírej
v mém náručí

nejsem připravená

V zastavárně

11. prosince 2012 v 18:08 | Prinzeschen
Můžu prodat svůj život?
Třeba do zastavárny…
A vrátit se pro něj
za rok
nebo za dva…

Snad už bude mít nějakou cenu.

Na poličce
s rozbitým rádiem
se starým foťákem
hodinkami po dědečkovi
a porcelánem po babičce
bude tiše tlouct to jediné,
co vlastně mám…

Než se vrátím a budu mít miliony
na úplatek vlastnímu srdci -
aby konečně cítilo štěstí…

*

Můžu si koupit ovladač
třeba v levném obchoďáku
a stisknout tlačítko pauza?

Můžu zastavit život proto,
abych mohla na chvíli žít?
Opravdově žít.

Zrecyklovaná

27. listopadu 2012 v 17:58 | Prinzeschen
Není to v pořádku.
Tohle nevypadá na
obvyklou
krátce trvající
krizi
plnou sebelítosti.

Týdny utrpení v
pokojích
ulicích
davech
šalinách
a jinde

Týdny utrpení
o samotě.

Možná se nakonec rozpadnu
na tisíc různejch kusů.

Najdeš pro mě správnou barvu
kontejneru?

Kam se recyklujou zhrzený duše?
Neúspěšný spisovatelky
tuctový fotografky
a ne tak pěkně štíhlé slečny?

Hra

29. října 2012 v 18:17 | Prinzeschen
Utíkám. Bojím se vás všech.
Oblékám se v mlžný opar
a ukrývám se ve stínech.

Poražená - jedno z mých jmen.
Ubodaná nepochopením.
Vydaná nestvůrám v plen.

Nešťastnice bez šance na vítězství.
Nikdy nesmím to vzdát.
I s vlastním patentem na neštěstí.

Hra zvaná Život musí se hrát.

 
 

Reklama