Alenka v říši divů

Díry v silnici a jiné aneb Idylka po našem

30. března 2011 v 17:46 | Prinzeschen
*Krátká fejeton, který jsme dostali za úkol ve škole*

Vzbudím se takhle jednou ráno, sluneční paprsky mi drze praží do očí. Vykouknu z okna ven a říkám si: "Dneska by to šlo." Dneska je ten správný den na to udělat si výlet a takříkajíc na chvíli vypadnout. Celá natěšená sedám do auta. Nejprve jsem vám chtěla tvrdit, že budu řídit já, ale myslím, že by mi to nikdo nevěřil. Usedám tedy na sedadlo spolujezdce našeho bílého oře a vydávám se na daleké cesty českou - konkrétně severočeskou - krajinou.
Cesta ubíhá a já pozoruji okolí tak divoce, div že mi bulvy nevypadnou a nepřilepí se na skla mých brýlí. Je o co stát? Inu, pokud máte rádi vysoké betonové a železné stavby, pak jistě. Jedeme kolem fabriky a možná pod vlivem všech těch čpavkových výparů se mi nezdá svět zas tak hrozný. Ve chvíli, kdy však kolo potká na silnici svou milovanou díru a celé auto se zatřese jako by byl konec světa, procitám. Jede se dál. A co vidím? Stále je tu fabrika. Město. Další město - tohle je ale trochu divné. Domy v něm nemají okna. Tam tedy musí být průvan, to vám povím. Někdo asi potřeboval zchladit.
Pole ve vysokém stupni rozkladu, město v nepopsatelném stupni rozkladu, jakási vesnice na konci světa a nakonec zase smradlavá fabrika, mnoho děr v silnicích, louka, rybník, další pole (vše samozřejmě v určitém stupni rozkladu), řidič předjíždějící na plné čáře, bláznivý kamionista, který ho následuje… A v tom všem polorozloženém nebo zcela zblázněném je ztracený náš malý bílý oř schovávající v sobě rozklepané osoby, které zrovna zalitovali, že je kdy napadlo výletit v té severočeské džungli. Už abychom zas byli doma v bezpečí. Protože jak by tohle mohlo dopadnout, na to nechci ani pomyslet.
Jedinou útěchou nám může být, že při zpáteční cestě si opět lokneme blahodárného čpavku (a bůhvíčeho ještě), takže nakonec nám bude stejně veselo…

Nedělní dělání

20. března 2011 v 17:54 | Prinzeschen
Dnešní den byl pro mě v různých směrech docela úspěšný! Původně jsem sice měla naprosto jiné plány, ale protože Panu Božskému praskla voda (rozumějte - urvala se mu baterie v kuchyni), nakonec nemohl přijít a já si musela plán zajistit sama. A tak jsem udělala dvě maturitní otázky (JUPÍ!), takže jich mám čím dál tím méně! Vrhla jsem se na přípravy druhého dílu Příběhů z podsvětí a už mám v hlavě takový malý velký plán, jak to všechno bude. No není to úžasné? Kromě toho jsem dopsala druhou kapitolku Prokletí noci a úspěšně jsem se dostala na 15 stránek. Třetí kapitolu jsem psát začala, jenže se mi vybila baterka a tak jsem z notebooku musela vypadnout. Aby toho nebylo málo, konečně jsem se dostala k realizaci mých malých kreslených vectorek (s počítačem mi to totiž zas tak nejde - abyste rozuměli dokážu používat brushe, ale něco sama nakreslit a v požadovaném tvaru už je velmi složité). Ručně jde všechno líp a tak se v mém šuplíku už válí jedna povedená schématická kresba s názvem Heal the World. Chvíli jsem také fotila a to především toho živého tvora, který mě snad nikdy nezačne nudit (ne, není to Pan Božský, je to Sněhulka - křeččí dáma). Nakonec jsem skončila na počítači, stáhla fotky a zjistila, že jich mám zase milion, které musím upravit a přidat na blog. Dneska jsem prostě byla dost činorodá. Po menší (větší) krizi osobnosti, která mě potkala v minulých dnech, to je skvělý obrat! Ani nevím, jak jsem se z toho nevítaného stavu dostala. To asi, že mě naštvalo pár lidí (jeden) a jáse rozhodla vytřít mu zrak, makat na sobě a dosáhnout přesně toho, čeho chci a přesně tak, jak chci. Jo, myslím, že to bude tím. Vždycky, když mě někdo naštval, začala jsem s tím svým chaotickým životem něco dělat...
(Všimli jste si, jak mě poslední dobou strašně baví psát články na blog? Jo, já taky )

Rychlá vsuvka

12. března 2011 v 19:17 | Prinzeschen
Když byla nálada psát, nebyl na to čas. Teď je sice trochu času, ale zase není ta chuť. A tak jsem dnes upravila docela dost fotek, trnula nad hokejem, nad kterým mimochodem stále trnu a rozhodla se, že je zase čas trošku popřemýšlet nad světem, nad životem a nad lidmi kolem.
To je vše, co jsem dnes chtěla říct...

Poselství temného mozku

3. března 2011 v 17:37 | Prinzeschen
Na úvod vás jen tak poinformuji (bože, co to je za výraz?) o tom, co je u mě nového.
  • Protože jsem nikdy nebyla v AK , nevyhodili mě. Jsem tedy pořád tam, kde jsem vždycky byla, nic se nezměnilo, nic neruším. Jsem stále ten osamělý bojovník s autorskými články mezi mořem blogísků s pixelkami, který čte jen ten, kdo pořádně hledá. Tak a teď to víte...Sice vás to asi vůbec nezajímá, ale přece nemůžu zůstat pozadu za všemi těmi, co nám nutně museli oznámit, co se v AK zrovna děje...Tak já vám tedy oznamuju, co se děje mimo AK a hle - svět se točí dál...(BTW: Doufám, že příští týden nebude na titulní stránce blogu deset článků s názvem "AK".)
  • Definitivně se vzdávám. Včera a dnes utrpělo mé psací ego další hluboké rány, bylo zmláceno přes hlavu a skopáno do kuličky - a já už prostě říkám DOST! Stop a stop. Vzdávám se toho, že někdy něco vydám, už nic nikam posílat nebudu a je to! Aspoň bude klid. A žádné nervy. Beztak mám takový divný pocit, že by se mi to nikdy nepodařilo, protože v dnešní době se asi vydává jen to, co má v názvu "Poselství". Tak tedy tohle je poselství temného mozku, vážení...A co to znamená? V nejbližší době dojde k velkému návratu Claire na můj web. Moje malá feťácká holčička se konečně vrátí domů!!!!! Tam kam patří...Bůhví, co by jí totiž v tom velkém světě provedli, hajzlové!
  • Pracuju na názvech bižuterních kousků a pár už jich v hlavě mám - zatím jsou tajné, názvy budou, až bude pořádná infrastruktura tady v tom blázinci, který vede vrchní blázen - čili já.
  • Otevírám další novou rubriku - Psaní o psaní. A také se samozřejmě připravujte na příchod nové povídky. Jméno už mám a to je základní kámen úspěchu (bohužel, zklamu vás, ani zde není nic o poselství)
Krátký výlet chaotickými myšlenkami končí a teď se jdu vrhnout na seriózní práci blogaře!

Novinky z blogova

28. února 2011 v 10:46 | Prinzeschen
Tak jsem se zase pustila do nějaké té nové práce na blogu.
  • Změnila jsem design a to tak, že teď jsem konečně spokojená. Ten kytarový se mi sice líbil, ale...pořád mi na něm něco nesedělo (to asi jak jsem fotku špatně upravila a trochu přetáhla do kytary. Jenže jsem pak byla líná to upravovat). A tak jsem to tady nakonec změnila všechno. No a myslím, že takhle to tu bude vypadat delší dobu, protože se mi to vážně líbí.
  • Další novinka vlastně ani tak není novinkou. Rubriku o mém korálkování tu mám už dlouho. Jenže poslední dobou jsem vyráběla víc, než je zdrávo a začala se mi hromadit spousta bižuterních výrobků. A tak jsem si řekla, že je na čase trošku změnit infrastrukturu této rubriky. Objevil se tedy nový velký celek "Korálky", který je dále rozdělený na pododdělení a to největší z nich tvoří rubrika "Šperky". Sem postupně přesunu všechny již vytvořené články, které se ale také dočkají drobných úprav. Například názvy. Rozhodla jsem se, že jako správná "výrobní společnost" bych měla každé své sadě, kterou jsem vyrobila za nějakým účelem, dát také nějaké jméno. Vidím to tak, že právě tohle bude ten nejtěžší krok. Znám se - a názvy mi vůbec nejdou...
  • Nevím, kdo z vás, kdo tu právě "straší", mě navštěvuje pravidelně, ale mám dotaz. Zrovna píšu novou povídku a tak nějak se mi do hlavy vloudil nápad ji tu zveřejňovat jako kdysi mou "kroniku" o Claire. S tou se to sice trošku zkomplikovalo, když jsem měla tendence ji vydat v nakladatelství, a musela jsem ji odsud smazat, protože by bylo hloupé mít ji na internetu, když by to měla být "kniha" - což nakonec stejně nevyšlo, protože v nakladatelství mě odmítli s tím, že nezapadám do jejich redakčního plánu a od té doby jsem se ještě nerozhoupala zkusit to někde jinde, protože vlastně ani nevím kde. Zveřejnit už se mi jí ale taky nechce, protože si říkám, co když to zase někde zkusím a ono to třeba vyjde (což je dost naivní myšlenka, ale dobře). Tak mám jen obavy, aby to s touhle povídkou, s kterou také začínám mít velké plány, nedopadlo podobně. Na druhou stranu při zveřejňování věcí o Claire, mi mí čtenáři tady na blogu pomáhali v tom to nevzdat a psát stále dál. Myslím, že i oni se velkou částí podíleli na tom, že jsem to vůbec někdy dopsala. A tak si říkám, že by mě mohli podporovat i v psaní tohohle díla. Koneckonců možná bych se měla vzdát těch velkých věčných iluzí na to, že někdy vydám opravdovou knihu, a být vděčná prostě jen za to, že někde na světě existuje místo, kde mohu bez problémů publikovat, to co jsem vytvořila a užívat si těch několik svých čtenářů přesně tak, jako to dělají i ostatní....
    Každopádně napište, vy kdož máte zájem, jestli byste stáli o to, abych sem tu svou novou šaškárnu vyhodila :)

Maturitní ples - podruhé

19. února 2011 v 10:18 | Prinzeschen
Maturitní ples. Datum - 11.2. 2011. Pocity? Smíšené. Natěšená jako blecha a přitom vyděšená a vystrašená sama ze sebe. Výsledek? Absolutně perfektní. Až na... Ale to se dozvíte.
Všechno to začalo už ráno. První velké zkoušení šatů od doby, co jsem si je koupila, ladění detailů, zkoušení šperků, bot, rukaviček, porovnávání stavu v silonkách a bez nich, připravování kabelky, sponek a podobných hloupých detailů. Vše dopadlo k mé spokojenosti. Následoval lehký oběd, umývání kštice a lakování nehtů. Prostě typické plesové přípravy, jak je asi zná každá holka. V půl druhé jsem konečně vyrazila ke kosmetičce. Po cestě jsem si ještě skočila koupit pár skřipců a pak jsem mohla prohlásit, že jsem opravdu připravená na celé to krášlicí odpoledne, kdy se z ošklivého káčátka tým odborníků snažil vykouzlit labuť. Měla jsem sice trochu strach, ale nakonec to dopadlo dobře. Kosmetička byla moc příjemná mladá dáma, která věděla, co dělá a udělala ze mě opravdu něco, co jsem ještě nikdy (aspoň v zrcadle) neviděla. Ze salónu krásy jsem vycházela s dobrým pocitem a nadšeným úsměvem. Měla jsem pocit, že kdokoli se na mě podívá, omdlí, jak jsem nyní krásná. I u kadeřníka to bylo takové - učesal mě rychle, bezbolestně a podle mých představ. Další bod, který jsem si mohla škrtnout v seznamu. Po návratu domů se opakoval v podstatě první bod tohoto článku - oblékání šatů, šperků, podkolenek (protože silonky jsem nakonec zavrhla jako velmi špatnou možnost), focení, rukavičky, věci na převlečení, kapesníky, dárky pro učitelky, plakáty našich sponzorů a další věci. Prostě pořádný chaos. Naštěstí tenhle skončil celkem brzy - přijel táta a jelo se na místo konání. Venku bohužel pršelo, takže přesun do auta byl krapet krkolomný. Účes i šaty ale naštěstí vyvázly bez následků. Po cestě jsme nabraly kamarádku a pokračovalo se v putování. Přesun z auta do areálu kulturního domu Citadely byl krapet zvláštní, šaty jsem si přidržovala až nad koleny, aby mi nezmokly a do toho nesla asi milion potřebných věcí. Odložily jsme si v šatně a konečně se vrhly do víru příprav s ostatními. Věšely se plakáty, trénovalo předtančení, řešily podrobnosti...Pak začali přicházet první lidé. A najednou - ani jsme se nenadáli, byla hlavní část programu tady...
Náš ples byl vlastně ples dvou tříd - 4.A a 4.B. Já chodím do "béčka", je tedy samozřejmé, že první část, která byla ryze "áčkovská", raději jen stručně shrnu. V půl osmé měl ředitel projev. Poté měla předtančení agentura, která tancovala různé společenské tance. A pak přišlo na řadu "áčko". Odbyli si předtančení, poté následovalo asi 20 minutové šerpování a zametání peněz. A pak uuž jsme konečně přišli na řadu my...
Postávaly jsme kolem tanečního parketu, nevím, kdo na co myslel, ale já si v duchu opakovala kroky našeho úžasného předtančení, které jsme trénovali pouhý měsíc, ale já přesto měla pocit, že to zvládneme. Naše píseň se skládala celkem sedmi různých písní různých žánrů a na každou z nich jsme měli připravený jiný zábavný a zajímavý tanec. Za choreografii jsme vděčili naší moc milé pomocnici Alče, která pracuje jako choreografka a bez ohledu na pár problémů se nás hrdině ujala. A tak jsme tedy stáli a čekali, kdy nás moderátor ohlásí. Pak se ozvalo - třída 4.B a my nastoupili doprostřed parketu čelem k divákům. Bylo to vůbec poprvé, co jsme náš tanec tancovali před někým...Postavili jsme se do ležérní pózy a čekali, až spustí hudba. Ozval se zvonek. Všichni zpozorněli a postavili se do ujednané formace. Po očku jsem kontrolovala své sousedy, mé záchytné body. Ozvaly se první skutečné tóny hudby - a my se začali hýbat. V tu chvíli jakoby sálem projela zázračná energie. Najednou byla pryč veškerá moje nervozita, že zapomenu kroky, že vypadám hrozně nebo že se nám to nepovede. Měla jsem dobrou náladu a myslela jsem na to, jak si užiju tuhle chvíli, kdy jsme se na chvíli stali slavnými díky našemu tanci. Bylo to jako na našich trénincích - veselé a sladké. Jen teď ochucené o podporu našich rodičů a přátel a jistě i jiných diváků. Tančili jsme naše kroky a sálem se začal ozývat potlesk. První písnička skončila. Holky se rozutekly do všech strach a hlavní slovo dostali kluci. Při zvuku Trezoru od slavného Káji Gotta to na parketu pořádně rozjeli! Lidi začali šílet - ozývalo se pískání, řev i tleskot. Všichni jsme začínali být více než spokojení. Po této části následovala pro změnu část, ve které dostaly hlavní slovo holky - tedy i já. Vyběhly jsme před kluky a odtančily náš part i s pózami, které jsme se naučily. Za zvuků písně Waka Waka jsme pak předvedli jakýsi orientální tanec, který sice brzo skončil (protože tam písničky byl jen kousek), ale byl dosti hlučný a lidi dost nažhavil. Následovala promenáda. Ta nám nikdy moc nešla, ale tentokrát jsme ji zvládli na výbornou. Nejprve jsme se pohybovali v řadách, poté v kroužcích a nakonec v takových všelijakých útvarech, kterým se dá říkat poloviny. Po promenádě následovala mnou nejvíce oblíbená část - tanec rock'n'rollu. Když se začala ozývat hudba a my se rozeběhli dozadu, nidko asi netušil, co se děje. Ale pak jsme to rozjeli - twistovalo se, dělal vláček, splachovalo se i improvizovalo. Na píseň včelích medvídků jsme si nastoupili na šerpování. Vystoupení skončilo. Rodiče a přátelé tleskali a křičeli, my jsme skandovali jméno naší třídy - 4.B!!!! Byl čas na šerpování. To bylo opravdu dlouhé, přece jen je nás 22. Každý si za doprovodu videa a jím vybrané písničky došel k našim třídním učitelkám pro šerpu (ano, slyšítě dobře, k učitelkám. Máme totiž dvě - jednu, která nás vedla od prváku až do třeťáku, ale pak otěhotněla a tak je teď na mateřské dovolené, a druhou, která nás dovede k maturitě teď ve čtvrťáku.) Holky to měly naštěstí zjednodušené, protože je na místo šerpování vedl voják. Nemusely jsme se tedy bát, že zakopneme, ani být nervózní z celé te situace. Kromě šerpy každý dostal i bílou růži (která toho moc nevydržela, to vám povím - i když já osobně to nezjistila, protože mi ji na konci plesu ukradla jakási potetovaná slečna). Na každého nového maturanta kromě toho házeli rodiče a kamarádi peníze. Po celém odšerpování tedy následoval oblíbený akt metení peněz. Můžu se teď pochlubit, že jsme vybrali 8 tisíc a maturitní večírek bude tedy rozhodně bohatý! Po smetení všech drobných. a dokonce i dvou papírových stovek ve formě vlaštovek, jsme se vyfotili
. Následovaly ještě dvě formality - tanec s učitelem a tanec s rodiči. Oboje dvoje jsem zvládla - tanec s panem učitelem Brožíkem, který mě vedl kolem celého parketu a na konci krásně zatočil, i tanec s mým tátou, který si se mnou střihnul nejrůznější figury. Poslední tečkou našeho povinného programu byl přípitek šampaňským. Pak už nastal čas pro volnou zábavu. Tancovalo se, pilo se a prostě se užívalo! Tancovala jsem s kdekým - s tátou, s mámou, s Panem Božským, se sestřenkou Bárou, s Vlaďkou, s Honzou...Báru jsem mimochodem švihla do oka růží v mých ústech při naší parodii slavného tanga. A pilo? Pilo se takdy kde co a kde s kým. Samozřejmě že v mé paměti nejvíce uvízne zážitek, kdy nás táta jednoho spolužáka pozval všechny na panáka a my tedy šli. Před barem ale bylo plno a tak jsme opět začali skandovat "4.B" a hlášky typu "My chceme pít", "My chceme chlastat" a podobně. Bylo to opravdu stylové a zábavné. Panáky jsme nakonec dostali, vypili je a šlo se zase oslavovat. Tečkou celého večera mělo být naše odšerpování, které jsme si vymysleli ve stylu totemu a domorodého tance, trénovali ho jen chvíli a navíc kvůli stavu všech přítomných nebylo jasné, jak to dopadne. Samozřejmě, že nakonec to dopadlo dobře, i když o půlnoci jsme všichni tak trochu spletli kroky a netrefili se do hudby, improvizovali a naházeli na naši třídní všechny šerpy najednou, takže tam stála celá obsypaná šerpami. Lidem se to ale líbilo, tleskali a udělali takovou příjemnou tečku za celým naším maturitním plesem!
Jako půlnoční překvapení hrála skupina Lunetic, ta se mi ale vůbec nelíbila. Nevím, jestli jsem už z jejich hudby vyrostla nebo se mi nelíbila částa 36 tisíc, za kterou vystoupili anebo jestli se mi prostě jen nelíbili oni, protože zpívat neumí a neumí!!! Nálada tedy pomalu klesala, lidé odcházeli a na konci vydrželo už jen pár ostřílených. I ti se ale už začali trousit pryč a tak kolem druhé hodiny jsem zase uklidila všechny své plakáty, vzala našich 8 tisíc v korunách a rozjela se domů...
Ale víte, co vám řeknu? Stálo to za to! Byl to moc pěkný večer....
1

Maturitní ples

11. února 2011 v 10:31 | Prinzeschen
Je to tu. Maturita se blíží každým dnem, snad už je navěky věků rozhodnuto, že letos se bude dělat ta státní, a spolu s těmito řekněme neradostnými povinnostmi, přichází na scénu i něco mnohem příjemnějšího (ehm?). Maturitní ples. Ten můj se koná dnes od 19 hodin v kulturním středisku Citadela v Litvínově. Po všech těch hádkách, nekonečných přípravách a skoro bezúspěšném shánění peněz, po všech těch starostech a trénování tanců, je to konečně tady a zítra to bude vše za námi.
A jak že to tedy bude se mnou vypadat? Ve 14 hodin jdu ke kosmetičce, aby mi něco vykouzlila na tom mém nepovedeném ksichtu, v 16 hodin jdu ke kadeřníkovi, aby mi taktéž něco vykouzlil na mé šišoidní hlavě a s mými značně rebelujícími vlasy. Pak se oháknu do šatů, které jsem si naštěstí přivezla z Ameriky a tak jsem se nemusela bát, že je budu mít s někým stejné nebo hůř žádné neseženu, a vyrazím plesat.
Jak se těším? Víte, že ani sama nevím. Částečně ano, částečně ne, protože prožívám jakousi zvláštní trému. Trému nad tím, jak budu vypadat, jestli po těch všech neobvyklých zákrocích nedopadnu jako Marfuška s ptačím hnízdem na hlavě a nepadnoucími šaty, trému nad tím, jak dopadne naše pracně, ale docela krátkodobě trénované předtančení, jestli tam třeba neupadnu nebo nezapomenu kroky a tak dále, trému nad sólem s učitelem, trému nad vším tím maturitním plesováním. Mě na tyhle věci moc neužije...Ale dobře přiznávám - nehrotím to zas tak moc, jak tu píšu, a docela se i těším...Jen bez všech těch obav, co by se mi mohlo pokazit nebo co by mohlo na mě vypadat hrozně, by se mi asi dýchalo líp...
Udělám to ale asi podle teorie, kterou razí Lulush - podle tvých myšlenek se poté odvíjí i věci v tvém životě. Takže si budu představovat, že jsem fakt krásná a nic se nestane - a kdo ví?, třeba to pak vážně bude všechno fajn :)
Malá ukázka šatů....→
by Prinzeschen

Ať každej den stojí za to!

8. února 2011 v 16:39 | Prinzeschen
Smysl života je něco, o čem se těžko píše, protože to nikde není definované, nikdo neví, jak to vypadá, co to je a někteří ani netuší, co si pod tím představit. Jasná je jen jedna věc - všichni po něm pátrají. Hledají ho. Smysl života, něco pro co žít. Někteří to nacházejí dříve, někteří později, někteří možná zemřou dřív, než se jim to podaří. Někdo najde smysl života hned při svém první hledání, jiný se při této cestě ztratí a skončí zmatený někde v koutě. Někdo smysl života prostě najde, jiný ho najde a ztratí (protože to jde dost snadno), někdo ho nenajde nikdy a je zoufalý. Hledáním něčeho, co se v poslední době zve smysl života, stráví každý člověk spoustu času. A úspěšnost je ne vždy zaručená, jak jsem se snažila naznačit v předcházejících řádcích. Tak kde tedy najít smysl života?
Můj názor nebo možná rada bude znít dost jednoduše. Přestaňte hledat nějaký idealizovaný smysl svého bytí, neztrácejte čas přemýšlením nad hloupostmi a nad tím, jestli je váš život dostatečně smysluplný nebo je jen hloupě promrhaný. Netrapte se nad tím, jestli znamenáte něco pro milion lidí na téhle planetě a jestli vlastně je ještě důvod pro to, abyste žili.
Prostě si jen užívejte život. Užívejte si to, co přichází a někdy i to, co odchází. Užívejte si lidí kolem sebe, těch, které máte rádi a kteří mají rádi vás. Neptejte se, jestli jich je padesát nebo jen dva, i když se vám to může zdát důležité. Užívejte si každé ráno, každý nový den, veselou hudbu, pěkné filmy, zajímavé knížky, nádherné východy slunce, romantické noci, západy slunce, hvězdné nebe, cesty autem, cesty na kole, rodinné večery, procházky v lesích, odpočinek na loukách, dobré jídlo, dobré pití a dobrou společnost. Smějte se nebo brečte, když chcete, křičte, vztekejte se, zpívejte, tančete a běhejte všude kolem jako blázni.
Jednoduše řečeno žijte! Žijte naplno a s chutí! Jedině v tom totiž najdete smysl života. Sám život je smyslem toho všeho!
Ať každej den stojí za to!!!
by Prinzeschen

Dobré zprávy

8. února 2011 v 16:23 | Prinzeschen
Po dlouhé době konečně přicházím i s něčím jiným než se zápornými informacemi a pocity. Vydání knihy mi sice zamítli (prozatím), ale tendence přestat psát opravdu nemám. A je to právě psaní, co mě tak potěšilo.
Po necelém roce se mi konečně podařilo dokončit báseň o mistru Grebasovi a jeho obludáriu, která byla krapet inspirována filmem Imaginárium doktora Parnasse a krapet z mé hlavy. Báseň má celkem něco kolem 17 stránek a je v tomto ohledu mým nejzdařilejším počinem. Jinými slovy - je to má nejdelší báseň. A že je opravdu dlouhá, o tom jsem se přesvědčila na různých webech, kam jsem ji chtě nechtě musela vkládat po částech. Jak jste si jistě všimli, je už vystavená i zde na blogu. Myslím, že ji opět nikdo nebude číst, právě proto, že je tak dlouhá a lidé jsou líní, ale to absolutně nemůže zkazit mé nadšení z toho, že jsem ji konečně dokončila! Nerada nechávám věci jen rozdělané a nedokončené, leze mi to pak na nervy a tíží to mé myšlenky.
Druhá radostná zpráva se netýká básní, ale povídek. S radostí vám oznamuju, že moje druhé dílko se pomalu ale jistě začíná rodit a oblékat do plenek. Povídka s upíří tématikou (já vím, je to trochu klišoidní, ale tohle téma mě baví a navíc ten nápad mám v hlavě už pěkných pár let...) má zatím prolog a první kapitolu, kterou jsem včera úspěšně dopsala! Celé dílko má tedy zatím 10 stránek, ale já doufám, že jejich počet se bude rychle rozmnožovat! Zrovna teď jsem ve fázi, kdy vymýšlím druhou kapitolu, její název, její hlavní zápletku a místo, kam bych mohla umístit vrchní štáb upířího světa...Snad mě to brzy napadne a budu v tom osvěžujícím nádherném psaní zase pokračovat...( Bez ohledu na názory vydavatelství :P)

Poslední den...

31. ledna 2011 v 19:47 | Prinzeschen
...v lednu, tak nad článek si sednu. A když už jsme u toho básnění, dneska jsem objevila další věc, která mě šíleně dokáže naštvat. Píšu básně, jak všichni víte. Některé z nich lidé čtou - jak tady na blogu, tak i na literárním serveru kam přispívám. Zajímavé je, že jen některé - ty krátké. Jakmile napíšu něco delšího, najednou to nikdo nečte, nekomentuje, nikomu se to nelíbí a nedá mi ani jeden pitoumoučkej tip. A mě to fakt štve. Když jsem přece na literárním webu, dá se předpokládat, že rád čtu. Což znamená, že delší věci konečně ukojí mou touhu, kterou jsem v sobě dusila po tom milionu krátkých básní, co jsem předtím musela přečíst. Opak je pravdou. Lidé jsou líní číst - a spisovatelů i čtenářů se to týká taky. Dlouhé básně a články je prostě odrazují. Děsí. Tak se od nich drží dál. Jenže to je pěkně blbé - protože i když někdy to umím napsat krátce, jindy potřebuju celou roli papíru, abych se mohla vyjádřit. A mám pak z toho děsně dlouhýho díla sakra dobrej pocit. Aspoň do tý doby než zjistím, že to ZASE nikdo nečte...
Mimochodem - zítra se razí pro bělobu a černou temperu a taky pro keramiku. Nápady mě nějak moc často cvrnkaj do nosu...a toho by byla škoda nevyužít...
by pr
 
 

Reklama