Alenka v říši divů

Nanovo

31. července 2011 v 10:30 | Prinzeschen
Tak jsem po dlouhé době zase změnila vzhled blogu.
Ne tak moc, ale přece jenom. Zase jsem zatoužila po anonymitě - aspoň částečné. Chci psát články, kde se nemusím bát říct všechno a nechci, aby hned všichni věděli, že je píšu já a že jsem tak mimo. Nevím, zda se mi to povedlo, protože má fotka tam je stále - ale utěšuju se myšlenkou, že ne každý mě na ní hned pozná. :D
Zvolila jsem tuhle ohňovou úpravu kvůli povídce Proroctví tří, kterou teď píšu a kterou tak trochu (víc) žiju. A protože jednou z účastnic je Lady of Fire a mně osobně se tahle úprava líbí, skoro neexistovala jiná volba, než ohnivý design :)
Svých slov jsem se ale taky nevzdala - krásně vyjadřují podstatu tohohle blogu i mého světa. Nechybí tam umění, které zde prezentuji formou fotek i psaného slova; jsou tam mé myšlenky, které si můžete přečíst v rubrice V myšlenkách ale i jinde (i když to ne úplně doporučuju :D); napsala jsem život, protože v mnoha rubrikách najdete útržky z mých dní a navíc všechno to, co je tady, patří do mého života; a nakonec jsem tam přidala sny, protože tady na blogu často sním o tom, jak by to všechno mohlo být a protože umění, myšlenky i život jsou součástí mých snů. Třeba můj sen psát a vydat knihu nebo být fotograf atd.
Nyní jste se tedy seznámili s podstatou nového vzhledu a já doufám, že i když to není nijak světové, tak se vám to i tak aspoň trošku líbí...

Reklama

28. července 2011 v 19:39 | Prinzeschen
Reklama je všude kolem nás. V televizi, v rádiu, na internetu, řve na nás u písniček, vidíme ji na blogu, visí na domech nebo je zabodnutá u silnice v podobě obřích billboardů, nosíme ji na sobě, pokud si oblečeme výrobek nějaké firmy a tím ji vlastně propagujeme. Reklama je to, co nás informuje, co nám nabízí a co nás samozřejmě otravuje.
Většina lidí si v článcích zřejmě na reklamu stěžuje - a já se ani nedivím. Opravdu nenávidím, když si na Youtube chci zapnout písničku a najednou se ozve hlasité "INTERNET ZADARMO! Slyšíš? ALZA.CZ!!!" Nejen, že se vždycky leknu, protože nečekám hlas mimozemšťana, ale tóny hudby - ale navíc mi po stém poslechu už vážně leze na nervy. Nenávidím taky, když je můj oblíbený film rozdělený do milionu částí kvůli milionům reklam a končí o 2 hodiny později, než by měl. Dohání mě k šílenství každý poslech rádia - pokud očekáváte převahu hudby, pusťte si raději CD. Rádio vám zaručí přdevším velký příval nejrůznějších keců a reklam. Nic pro mě. A reklama tady na blogu? Raději nekomentuju. Pokaždé, když si zapnu svůj blog a pod článkem tam vidím stupidní obdélník ještě stupidnější reklamy, mám chuť prohlížeč vypnout, zahrabat se pod zem a tiše lkát.
Na druhou stranu se chci ale reklamy zastat. Jistě, je to forma, jak prezentovat své výrobky a pak je prodávat. Je to pomůcka, která dělá společnosti jméno a pomáhá jim vydělávat peníze. Je to pravděpodobně jedna z nejpotřebnějších částí celého obchodu a byznysu. O tom ale mluvit nechci, protože ani jedna z těchto věcí se mě osobně netýká - nejsem ani firma ani podnikatel.
O čem chci mluvit jsou kvalitní reklamy. Ty, které mají nějaké poselství nebo vás prostě pobaví a je vám líp. Je jich sice minimum a v hromadě těch hloupých se sem tam ztratí, ale přesto existují. Za posledních pár let jsem několik takových dobrých reklam viděla a musím říct, že ty mě ale vůbec neotravují a některé z nich mě i inspirovaly. Možná se mnou budete souhlasit, když zde vyjmenuju reklamy Kofoly (zlaté prasátko mě vždycky rozsekalo, stěhování se do společného bytu bylo opravdu povedené a na konec Kofoláčci - to byla přímo dokonalost, která dala nápad mnoha lidem a ukázala jim, že čím víc lásky rozdají, tím víc jim zůstane), reklamy Vodafone (chameleoni, planeta Země a její společníci či poslední rozjímání kecek) a reklama na Toyotu (líbí se mi, jak odstraňují předsudky a mluví o nových možnostech). Všechny tyto reklamy mám nebo jsem měla vážně ráda.
A co je tedy východiskem tohoto článku, co říct závěrem? Myslím, že reklamy jsou potřebné a mám také pocit, že se jich už nikdy nezbavíme. Důležité při jejich tvoření ale je nezapadat do bahna trapnosti a stereotypu, namísto toho pracovat s kreativitou a vymýšlet originální nápady tak, jako se to povedlo například společnosti Kofola nebo Vodafone. Originalita a jakési poselství je podle mě budoucnost reklam - a pokud by se toho jejich výrobci drželi, pravděpodobně by nás lidi ani tolik neotravovali...

V záplavě inspirace

17. července 2011 v 10:05 | Prinzeschen
Jsem zaplavená fotkami :D Ani nevím, jestli je tu všechny stihnu kdy publikovat. Sakra! :D A to jsem chtěla hlavně psát povídky a napsat taky nějaké nové články, protože "psací" a "uvažovací" rubriky nám nějak upadají. A navíc mě to zase tak strašně baví - psát :D
Jenže poslední dobou tááák strašně ráda a tááák strašně hodně fotím. Teď jsem třeba byla fotit nějaké lidi - po dlouhé době a s novými vědomostmi a cíli...:) A to nemluvím o všech těch fotkách z USA, který mi tu ještě hnijou :D
Achjo, já se z toho nikdy nevyhrabu...
Zabte mě :D
Jsem inspirovaná až moc...

Rozhodování

10. července 2011 v 19:27 | Prinzeschen
Nemám ráda rozhodování, protože je pro mě těžké si vybrat jen jednu možnost. Občas mám pocit, že neumím určit, která z těch nabízených je ta nejlepší a nejpřínosnější, která mi přinese nejvíc štěstí. Zrovna teď mě takové rozhodování čeká - a já opravdu nevím, jak dál.
O co se jedná? O vysokou školu.
Na výběr? Dvě možnosti - Masarykova univerzita v Brně a VŠCHT s pobočkou v Mostě.
Nevím, jestli si mám vybrat Brno, kde se mi opravdu líbilo a kam jsem se dostala po úspěšném absolvování přijímačáích zkoušek na obor, který by mě bavil. Líbí se mi škola, město, obor...ALE - je to ta složitější varianta. Budu se muset odstěhovat z domova. Přesunout své věci. Opustit rodinu a přátele. Žít sama někde na koleji a pak snad najít byt společně s Panem Božským, který ale také nebude lehké uživit. Všechno to bude začínat zase od začátku, odpoutám se od starých věcí a zvyků. Mám strach, že to nezvládnu. VŠCHT je ta jednodušší cesta - ne snad kvůli škole nebo učení, ale kvůli tomu, že bych mohla zůstat doma a tolik by se toho pro mě nezměnilo. Bylo by asi i jednodušší se učit, co já vím...I když bych studovala obor, který mě sice zajímá, ale moje srdce mu rozhodně nepatří...
Prostě se jen musím rozhodnout, co bude dál - jestli cesta trnitá nebo slunečná...
Nějaké nápady?
A pak taky to každodenní bezvýznamné rozhodování, které ale může ovlivnit mnohé...
Zrovna teď řeším takový problém - pořád se tak nějak nehodlám vzdát svéhu dávného snu, že jednoho dne vydám knihu. A zrovna teď pracuju na pár věcech, s kterými by to (velké) TŘEBA MOŽNÁ mohlo vyjít. Jenže mě štve, že je nikdo nečte a já nemám žádný feedback - protože zatím jen jsou jen u mě v počítači, nikde jinde. Proto jsem je chtěla zveřejnit a trochu už to tady nakousla prvními články - s doufáním, že u každé kapitoly se objeví aspoň pár komentářů a já konečně poznám, jestli to je dobré nebo k ničemu. Jenže je tu zase velké ale - když budu mít text na internetu, má pak vůbec ještě nějakou cenu vydávat knihu? Jasně, ne každý zná můj blog a mnohým by se spíš do rukou dostala kniha, než tato stránka. Ale stejně - stačí jen do vyhledávače napsat jméno a voulalá - máte to. Tak zas nevím, co dělat. Zveřejňovat nebo nezvěřejňovat? Doufat ve vydání knihy nebo se spokojit s blogovým světem?
Nějaký názor?

Jsem doma! I'm back.

9. července 2011 v 20:10 | Prinzeschen
Dneska jsem se vrátila domů z mého již druhého zaoceánského výletu! Co vám budu povídat, jsem šíleně unavená - nespala jsem vážně dlouho. Jsem trochu zmatená o tom, kdo a kde to vlastně jsem - ale z mé zkušenosti to rychle přejde po prvním vydatném spánku. Takže dnes raději žádné dlouhé vypisování, jen krátká poznámka o tom, že jsem doma a jsem definitivně zpátky na blogu jako jeho aktivní majitel!
Pravděpodobně už zítra by měly začít pomalu ale jistě přibývat články nejen o tom, jaké to bylo v USA,ale i o řadě mých budoucích plánů na prázdniny. (Chci toho stihnout vážně hodně a musím toho také udělat vážně hodně - pro svou vlastní spokojenost. V hlavě už pracuju na takovém malém časovém organizačním plánku, který mi pomůže uspořádat ten chaos všude kolem. Zjistila jsem totiž, že žiju v chaosu a vlastně nic nestíhám, takže nakonec nic nedělám. Šílenost. Doufám, že pomocí nějaké organizace produktivně využiju všechen svůj volný čas a nebudu se jen znuděně poflakovat kolem, což k ničemu nevede.)
Můžete se těšit na spoustu fotek - starších i těch nejnovějších, dosud nezveřejněných; určitě se tu objeví i nějaké to psaní, uvažování, bilancování, možná bude třeba i vaše rada...
Oh well, we will see.
Uvidíme. (Ale raději zítra)

Bon voyage

16. června 2011 v 9:06 | Prinzeschen
Přidala jsem posledních pár článků (aspoň myslím že posledních) a pomalu se s vámi loučím. Zítra totiž odlétám na dovolenou do sladké milované Ameriky. Kdysi v září jsem si myslela, že nebude problém stíhat americký život a blogování - zjistila jsem ale, že to problém je a docela veliký. Chtěla jsem si totiž především užívat reálného, nejen sedět za počítačem. Takže počítám s tím, že se pořádně "uvidíme" až za několik týdnů, kdy se vrátím ze svých cest a trochu zregeneruju.
Mějte se tu krásně a skládejte básně.


OK

4. června 2011 v 18:59 | Prinzeschen
OK. Jsem v pohodě - tvůrčí krize překonána!
Poté, co jsem se tak pěkně analyzovala a zjistila, co dělám za chyby, překonala všechny ty depkoidní stavy a obdržela něco málo podpory od vás i jiných v jakékoliv formě - prostě jsem se na to vrhla. Od Prokletí noci jsem si dala na chvíli pauzu a vrhla se na nové dílko, pro které ještě nemám název, zato vím přesně, o čem bude. Pracuju na něm každý den, napíšu vždycky tak dvě stránky, dílko se pomalounku, ale pěkně rozrůstá a nezpůsobuje mi žádné vrásky! Jsem konečně spokojená a šťastná, dokonce to na mě působí tak kladně, že se mi v hlavě zrodily další nápady na povídko-romány (jak já tomu říkám).
Jediné, co si teď můžu přát je, aby se mi podařilo všechna dílka dokončit a aspoň jedno z nich úspěšně vydat!

Souhrn všeho druhu

26. května 2011 v 9:47 | Prinzeschen
Blog jsem teď dost zanedbávala. To proto, že život měl jaksi své vlastní tempo a to mě trochu semlelo. Během uplynulého měsíce se však odehrálo mnoho významných a možná i méně významných událostí, o které bych se s vámi ráda podělila a vrátila se v nich tak trochu do minulosti...Tak si všichni zapneme pásy a letíme na to...
  • Nejprve přišla na řadu praktická maturita. Chtěla jsem si za každou cenu vytáhnout laboratoř, nakonec jsem však skončila v terénu s otázkou č. 18 - hydrologie. Dvě a půl hodiny jsem seděla na pěkném opuštěném místě v lese, kde nebyl ani signál ani nic jiného, a jen občas prohodila slovo s projíždějícím cyklistou. Měla jsem krapet obavy, protože tahle otázka nebyla jednou z těch, na které bych se extra připravovala - ale nakonec jsem to zvládla. Párkrát jsem se sice spletla, ale nebylo to zas tak strašné. Takže praktickou maturitu jsem udělala se známkou 1-2 a po zhodnocení této známky s mojí známkou ze závěrečné práce (1) z toho vznikla 1. Jediné, co se mi na tom dni ale vůbec nelíbilo, bylo vyhlašování výsledků. Stáli jsme tam všichni vedle sebe jako na odstřel a poslouchali projev našeho pana ředitele, který byl zase jednou vyloženě "milý" a vůbec neudělal žádný společenský trapas...
  • O poslední zvonění jsem bohužel přišla. V ten den jsem totiž jela na přijímací zkoušky do Brna. Docela mě to mrzelo, ale nejhorší to stejně bylo den předtím v den toho skutečně posledního zvonění. Uvědomila jsem si, že už nikdy se nebude opakovat to klábosení o přestávky, sedánky a pohodové angličtiny. Také moje milovaná Vladí už nikdy nebude moje sousedka v lavici, jak tomu bylo po době nějakých 8 let. Něco moc velkého v životě skončilo. O tom bych se ale chtěla vyjádřit podrobněji ve vzpomínkových článcích o základce a následně o střední. Myslím, že si to zaslouží.
  • Už jsem nakousla další stěžejní věc, co se odehrála. Jela jsem na své první přijímací zkoušky na vysokou. A to hned do Brna. A hned dvakrát - jeden týden na test studijních předpokladů a jeden týden na test z biologie. Cesta do Brna byla dlouhá, vlaky měly zpoždění, lidé pod ně zuřivě skákali a dny ubíhaly tak pomalu. Přečetla jsem ale aspoň jednu knihu a tu druhou nakousla. Podívala jsem se zase do města, ve kterém jsem nikdy nebyla. A seznámila jsem se se školou, kam jsem se hlásila - Masarykova univerzita. Nejprve bych ráda řekla, že první den v Brně jsem byla dost zmatená a vyděšená z nezvyklého ruchu. Zároveň však musím říct, že nakonec to přešlo a já si Brno oblíbila. Líbilo se mi tam, město mi přišlo přátelské a lidé také. Navíc v centru máte všechno po ruce a myslím, že je to ideální místo pro studenta. A škola? Byla jsem z ní nadšená!!! Krásné moderní žluté budovy umístěné ve velkém komplexu, parky mezi nimi, vlastní botanická zahrada...Nemohu si pomoct, ale udělalo to na mě dojem! Testy? Opět jsem si přišla jako absolutní pitomec, ale nakonec jsem tam něco vytvořila. A zřejmě se mi to podařilo, nakonec jsem totiž byla PŘIJATÁ!!! Na oba dva obory, kam jsem se hlásila - Obecná biologie i Antropologie. Bezva, no ne???
  • A pak přišla maturita - tedy aspoň její ústní část. Vrah času a nálad, myslím, že už jsem vám o tom tady článek psala - pilně jsem se učila a taky se pilně nervovala. Nakonec jsem si stihla projít všechny otázky a aspoň mírně se uklidnila (HAHA - noc před maturitou vypadala všelijak, vše se mi to mlelo v hlavě a nemohla jsem ani usnout). Všechno mé snažení vyvrcholilo včera - šla jsem na to a zvládla to! Z ekologie jsem si vytáhla otázku "Půda a její vliv na organismy + Druhová ochrana rostlin". Měla jsem z toho dobrý pocit a nakonec to i dobře dopadlo. Horší už byla chemie - z té jsem měla opravdu strach a především jsem věděla přesně, jaké otázky si nechci vytáhnout. Dopadlo to přesně podle Murphyho zákonů - vytáhla jsem si "Karboxylové kyseliny" a "Chemické výpočty u roztoků, roztoky". Málem mě to složilo, ale nakonec jsem sebrala všechny síly a třesoucím se hlasem tam zmateně odvyprávěla to, co jsem si myslela, že bych měla. Chuť jsem si ovšem vylepšila na češtině - mým tématem byla úžasná kniha "Sophiina volba", kterou jsem pro změnu chtěla celým svým srdcem! Mluvila jsem celých 20 minut a byla naprosto v pohodě. I angličtina a téma "Endangered species (ohrožené druhy)" bylo jedno z těch dobrých a já neměla problém. A tak, než jsem se nadála byl konec. Bylo to všechno za mnou a já si mohla konečně oddechnout. Na vyhlášení jsem šla s drobným stresem kvůli té chemii - ale nakonec z toho byly samé jedničky a konečně můžu zase začít žít!!!
  • Na řadu přicházejí ty méně důležité věci - dostala jsem za odměnu fondue, po kterém jsem docela toužila a s mamkou jsme ho hned využily.
  • Začala jsem psát novou povídku - tentokrát pro ni ještě nemám název, ale můj pocit z ní je perfektní. Narozdíl od Přízraku noci, se kterým jsem teď trošku na vážkách, jsem se do toho pustila pro mě neobvyklým stručným a rychlým způsobem...Mám sice jen první kraťoučkou kapitolu, ale v hlavě spoustu nápadů, takže uvidíme, jak to nakonec zase dopadne...
  • Konečně taky budu mít čas psát básničky! Jupí - sbírka Láska se nepatrně zasekla a to už mám v hlavě novou sbírku a i nějakou experimentální tvorbu.
  • Také jsem se znovu vrhla na bižuterii - zrovna vyrábím sadu náramků k mistrovství světa. A to mě přivádí k dalšímu bodu.
  • Já vlastně ani nevím, jestli vy víte, jak obrovská fanynka hokeje jsem! Našeho národního hokeje i toho našeho malého litvínovského žluto-černého. Takže minulý měsíc pro mě byly žně, protože bylo mistrovství světa. Samozřejmě jsem se dívala na každý zápas, na který jsem mohla a fandila. Od toho tu mám českou šálu, vlajku i fandící prst. I když letos nám zlato nedopadlo, bronz byl stejně úplně úžasný úspěch a strašně mě to potěšilo! Pořádně jsme to také oslavili, protože letos se město Most nechalo přemluvit k umístění obrazovky na náměstí a tak jsme mohli náš vítězný zápasy sledovat a 7x si naplno zařvat gól! Po všech těch předchozích neúspěšných letech to opět začíná vypadat dobře a já jsem vážně šťastná! Myslím, že o hokeji se vám ještě zmíním víc v nějakém rozsáhlejším článku :)
  • Poslední informace je opravdu čerstvá - teprve z dnešního rána. Umístila jsem se na 2. a na 3. místě ve fotografické soutěži na téma Zimy a zimní krajiny. Moje fotka vločky skončila na druhém místě v kategorii "Zima v detailu" a můj zmrzlý vodopád se umístil na třetím místě v kategorii "Brrr...to je zima."
A to by pro dnešek mělo být asi vše. O tom, o čem jsem se jen zmínila a slíbila, že napíšu určitě víc, se dočtete v nejbližších dnech či týdnech. Určitě vám také napíšu něco víc o naší plánované letní cestě do USA, která už se pilně připravuje a která bude jistě úžasná!

O věcech minulých, budoucích a hlavně přítomných

23. května 2011 v 16:49 | Prinzeschen
Minulost už je za námi a nedá se s ní nic dělat. Nedá se ovlivnit ani změnit, člověk nemůže nic udělat jinak nebo to nedělat vůbec. Nemůže už prožít znovu ani jeden z těch okamžiků, nemůže strávit čas s milovanými, už nevezme zpět svá slova, činy, slzy, chyby...Minulost je uzavřená kapitola ukončená velkou černou tečkou a podtržená tlustou černou čarou.
Budoucnost? Ta je nejistá. Je to jedno velké X v rovnici našeho života, které nevypočítáte, i kdybyste dosadili všechna čísla. Nikdo neví, co se stane za 5 minut, zítra, za týden nebo za rok. Můžeme mít plány a sny, můžeme něco chtít a myslet si, že to tak bude. Jenže na konci může být všechno jinak. Jinak než jsme chtěli, plánovali, mysleli. V roce 2012 má být konec světa, příští týden se můžeme dozvědět, že jsme se nedostali na vysokou, za 14 dní může někdo umřít a za měsíc můžeme odejít my sami. Dnes jsme tady, zítra už můžeme být jinde, jiní a s jinými. Budoucnost je pojem, o kterém toho moc nevíme a nedozvíme se do té doby, než si ji prožijeme. Budoucnost je děsivá - aspoň já to tak vnímám - a není moc toho, na co bychom se v ní mohli těšit. Tedy pokud to berete mým pohledem. Samozřejmě že pro někoho jsou ty dny budoucí právě ty nejkrásnější, které přijdou... Jenže pro mě je v nich až moc nejistoty - jak jsem řekla: nevím, kde budu, s kým budu a jaká vlastně ještě budu.
A tak jediné, co nám zbývá je žít přítomností. Neotáčet se do minulosti za starými špínami, které nás jistě poznamenaly a možná nám stále leží v hlavě, ale už s nimi stejně nic neuděláme. Nenahlížet do budoucnosti a nehledat v ní zázraky, které nám stejně nemůže dát, ale ani se jí neděsit - protožev šechno bude tak, jak být má. Jediné, co nám zbývá, je dýchat, milovat a žít ten okamžik, který právě žijeme.

*Dnešek je ten zítřek, kterého ses včera bál.*

Inspirace

18. dubna 2011 v 12:04 | Prinzeschen
Už dlouhou dobu mi vrtá hlavou, že bych chtěla napsat článek na téma inspirace. Jenže k tomu nějak nebyl čas a ani příležitost - blíží se maturita a to, co člověk do teď nedělal, se na něj najednou začíná hrnout v pořádné dávce. A tak jsem místo přemýšlení nad články psala maturitní otázky, učila se, připravovala se na obhajoby, četla knížky k maturitě (i když to mi až tak nevadí) a tak. Naštěstí dneska je část z toho za mnou a tak mám čas se znovu vrhnout na psaní a podělit se s vámi o své nejhlubší myšlenky...

Tak tedy inspirace - pro mě strašně důležitá věc. Pomáhá mi v tvoření, psaní i v normálním životě. Bez ní už si nedokážu představit jediný den. Kdyby tu nebyla inspirace, bylo by všude kolem prázdno. Obyčejné nic, které obklopuje skoro všechny lidi na světě. Bývaly chvíle, kdy mi právě inspirace došla a v tu chvíli se stal svět tak nechutně obyčejným a šedivým, tak nudným a prázdným. Když se pak ta prohnaná slečna vrátila, vše se zase změnilo k lepšímu a život najednou znovu dával smysl. Bylo něco proč žít, bylo tu něco, co mě naplňovalo a co dávalo smysl každému mému dni.

Kde ji hledám? V podstatě nikde - ona si vždycky nějak najde mě.

Jsou to třeba i obyčejné chvíle, kdy by člověk nečekal, že na něj udeří. Jdu po schodech dolů, kráčím po ulici nebo v našem bytě procházím obývákem. Stačí jeden jediný pohled, stačí jedna jediná zvláštní částice nebo třeba i částice naprosto obyčejná, a ten pocit je tady. Inspirují mě úplně obyčejné věci a úplně běžné činnosti a normální lidé. Inspiruje mě každodenní život a moje schůzky s ním. Inspirují mě úplně obyčejné příběhy k myšlenkám naprosto neobyčejným...

Dále je tu hudba - velmi důležitá součást mého života a přímo nekonečná studna inspirace. Kdybych měla jmenovat - a je to velmi těžké - vybrala bych několik interpretů a písní. Inspiruje mě například skupina Mandrage. Jejich texty jsou jedinečné, připadají mi jako takoví moderní básníci. Nikdy se neubráním broukat si s nimi a téměř vždy v jejich myšlenkách naleznu něco, co charakterizuje i mě. Dále bych jmenovala jedinečné písně, které zazněly nebo byly spojeny s filmem Candy. Jmenuji píseň Song to the Siren nebo Now or Never. Tyto písně se dotkly mé duše a během té krátké doby, co je znám, jsem propadla jejich kouzlu natolik, až to není zdravé. Díky nim jsem vytvořila jedna ze svých dobrých děl a pomáhají mi nahlédnout do dosud utajených komnat sebe samé. Inspiruje mě i vážná hudba v podobě Clauda Debussyho, který mi připadá jako naprostý génius. Jeho hudba mě uklidňuje a příjemně hladí moji mysl. Pak tu jsou samozřejmě různé metalové, rockové a jiné písně, které mi taky slouží ku prospěchu. Jmenovat je všechny by ale bylo napříliš dlouho, proto se spokojím se třemi interprety, kteří mě v poslední době zasahují nejvíce.

Je to k nevíře, ale filmy jsou pro mě také jistým zdrojem inspirace a nabízejí mi velký prostor pro přemýšlení. Jmenovala bych jich určitě více, ale zaměřím se na dva - Zkrocená hora a Candy. Oba dva filmy jsou spojeny brilantními výkony herce Heatha Ledgera. Je mrtvý a nikdy jsem ho neznala, přesto na mě jeho příběh silně zapůsobil v lidské rovině a on je pro mě bytost, ze které čerpám spoustu věcí. Jeho umění bylo geniální, jeho osobnost zapeklitá a jeho konec více než trpký. Vraťme se ale zpět k filmům. Candy - sonda do duše feťáků podaná naprosto ojedinělým způsobem, tak surová a bestiální, přitom tak citlivá a něžná, láska tak sobecká a přitom vděčná...Inspirující, nádherné a děsivé. Takhle jsem ten příběh popsala. Víte sami, že jsem před nějakým tím pátkem psala vlastní příběh o drogových problémech a dokončila ho. Film Candy mu dává nový rozměr a tato tématika mě asi jen tak neopustí. Film Zkrocená hora? Můj nejoblíbenější film všech dob. Má srdcová záležitost. Popis člověka v nenadálé životní situaci, jeho vnitřní boj sám se sebou a nakonec ta pověstná věta: "Největší silou přírody je láska." Stačí jednou vidět a už navždy vás bude mrazit v zádech při sebemenší vzpomínce na to...

Nejen že píšu, hodně také čtu. Čtu všechno - romány, hry a básně. Našla jsem spoustu autorů, kteří mě tak nádherně inspirují a ukazují mi cestu, kterou jít. Ne, není to kopírování, to bych si nikdy ani netroufla. Je to jen takový zvláštní pocit, že tohle je něco, so se musí udělat, co se musí udít v mojí hlavě a pak to vyklouznout na papír. Inspirující knihy? Musíme si promluvit o Kevinovi, Svět normálních kluků. Inspirující hry? Od Shakespeara a Karla Čapka. Geniální spisovatel. Básnické sbírky? Wolker, Václav Hrabě a jeho Blues pro bláznivou holku, Allen Ginsberg a jeho Kvílení, Charles Baudelaire a jeho Květy zla, Mácha a jeho Máj. Géniové svých dob, mladí a nevybouření, rebelové a zatracenci. Neopakovatelné, výborné verše...Propadla jsem jim...

Poslední inspirací mi je samotný život. Život z mnoha úhlů a nejrůznějších perspektiv. Můj vlastní život - občas tak zvláštně zamotaný a bezcitný, občas tak nádherně dokonalý a mile překvapující. Život mých blízkých. Život zvířat. Příroda. Smrt. Ráno a večer, den a noc. Nenávidění lidé a jejich osudy. Cizí a přitom blízcí. Růže na stole a plyšáci na posteli. Móda - bláznivé šaty a barevné punčocháče. Kontinenty a celý vesmír. Ošklivé věci, které jiným přijdou nechutné a odporné nebo odpuzujícího.

Všechno je pro mě inspirace. Prostě všechno....


 
 

Reklama