Alenka v říši divů

Prázdninové bilancování

31. srpna 2011 v 10:33 | Prinzeschen
Dnešní den je poslední prázdninový - aspoň pro většinu žáků a studentů. Pro nás vysokoškoláky (pořád si na to oslovení nemůžu zvyknout) prázdniny ještě nějaký ten týden potrvají. Ale to nevadí, tak jako tak už uběhlo dost času a je dobrá příležitost trochu bilancovat. Dělám to každý rok a ani letos to nebude výjimka. Tak tedy letošní prázdniny - jaké byly a co přinesly?
  • Byly opravdu dlouhé. Pro mě a všechny čtvrťáky začaly už po maturitě. Takže jsem doma zhruba od konce května až začátku června. Tři měsíce jsou za mnou a pár týdnů ještě přede mnou. Musím říct, že i přes jejich délku, prázdniny utekly až neuvěřitelně rychle. I když jsem se občas nudila a občas dokonce šílela z toho stálého nicnedělání, nakonec jsem se ani nenadála a je tu skoro konec. Jsem si jistá, že ty dva týdny a pět dnů, než se přesunu na kolej, utečou ještě rychleji.
  • První velkolepý zážitek z prázdnin byla definitivně naše dovolená ve Spojených státech, kam jsme s mamkou odletěly 17. června a strávily tam se svými přáteli, rodinou Calnanových, tři týdny. V Americe se mi opět strašně líbilo - nejen, že jsme pořád něco podnikaly s dívčí částí rodiny, ale dopřálo nám i počasí. Takže jsme se koupaly, opalovaly, relaxovaly, jezdily na výlety...Také jsem viděla všechny ze školy a trochu si s nimi popovídala, tudíž vím, že jsou v pořádku a mohu existovat v klidu. Oslavily jsme narozeniny Mary a Shelby, zúčastnily se tří pomaturitních party, mamka šla zapařit do správného amerického klubu, koupila jsem si nový teleobjektiv na foťák a další věci...No prostě povedená dovolená. Pokud tedy nepočítám naše trable s letadly a leteckými společnostmi, ale jelikož jsme nespadly - nestěžuju si. Domů jsme se vrátily 9. července. Pak už se nikam nejelo.
  • Jen za těch dvanáct týdnů jsme pak oslavili Vlaďčiny narozeniny (20), můj svátek, narozeniny Pana Božského(20), babiččiny narozeniny(70), Vlaďčin svátek, strejdovo a tety narozeniny, mamčin svátek, narozeniny mé sestřenice (21), svátek Pana Božského...Bylo toho prostě dost a jestli jsem na něco zapomněla, tak mi to snad odpustíte...;)
  • Co se týče různých dalších výletů a akcí, letošní rok byl na ně nebývale chudý. Možná to vyplynulo z toho, že Pan Božský byl svým tatínkem tak trochu násilně zbaven auta a bez toho se těžko někam cestuje. Navíc právě Pan Božský, můj nejmilejší společník na cestách, byl oba měsíce prázdnin nebývale pracovně vytížen - nejprve brigádou v Lidlu a nakonec brigádou v Unipetrolu. Penízky tedy sice byly a ještě budou, ale času se mu moc nedostávalo.
    Něco jsme ale přece jen stihli.
    *Nejprve jsem vyrazila s kamarádkou Hankou na fesťák v Bílině-Kyselce, který byl zároveň i koncertem pro Kamerunské kozy. Tam jsme strávily fajn den se spoustou dobré rockové hudby a spoustou dobrého gyrosu. Tak jsem si trochu vynahradila svou neúčast na Vysmátém létě v Kadani, kde jsem byla loni.
    *Když se Pan Božský utrhl vyrazili jsme vlakem do chomutovského lesoparku. Vyzkoušela jsem pořádně nový teleobjektiv a nafotila spoustu fotek. Taky jsme si trochu užili jeden druhého.
    * Ani letos jsem nechyběla na Osecké pouti, kam jsem jela s mamkou. Ne že by tam bylo něco jiného než loni - ale aspoň jsem si dala něco dobrého k jídlu a prohlédla si, co kdo dělá.
    *Včera jsme pak vyrazili poprvé po dlouhé době do teplické Olympie. Původní záminka sice byla oprava auta, ale uznejte sami - když už jsme tam byli, tak jsme se podívat museli. Navíc jsem nutně potřebovala dárek pro Vlaďku k tomu již zmíněnému svátku. Nakonec jsme se nejdelší dobu zasekli v knihkupectví, kde jsem byla ve svém živlu. Jednoho dne bych chtěla jedno takové knihupectví vlastnit. Tam měli tolik nádherných knih! Nejen románů, ale i těch týkajících se vyrábění z korálků a jiných hmot, popřípadě knih o fotografování. Některé z nich by se mi rozhodně hodily, abych zlepšila své dovednosti a zase se posunula trochu dál. Škoda jen, že jsou tak drahé. Druhý obchod, kde jsme se zasekli, byl Datart a elektro. Měli tam úžasné brašny na foťáky a já zrovna jednu potřebuju, abych do ní mohla nacpat i ten nový teleobjektiv. Bohužel i ta je teď mimo moje finance...Achjo...
    *Na nákupech jsem letos ani nebyla - to, co se mi líbilo, jsem si koupila v USA a pak už nějak nebyla chuť.
    *Ani koupání se letos nějak nevydařilo. Smůla, no...
  • Po devíti měsících pauzy jsem o těchto prázdninách jednou řídila. Přežila jsem.
  • Hodně jsem fotila. Na začátku léta květiny, později jsme hodně vyráželi do lesa, kde jsem se soustředila na houby. Také jsem vymyslela nový projekt Člověk vs. Příroda. Vyrazila jsem fotit i portréty několika dobrovolnic. Nejprve jsme s Vladí zapracovaly na sérii Sedm hříchů, pak jsem fotila Hanku jen tady v Litvínově a nakonec vyrazila na takový menší výlet za svou ségrou do Mostu, kde jsme vytvořily sérii fotek, co se mi vážně líbí.
  • Chodili jsme do lesa na houby - letos jsem vyrazila vůbec poprvé. Kromě fotek jsem toho však moc neulovila. Jen jednu babku.
  • Jela jsem do Brna na zápis. Věnovala jsem tomu samostatný článek, pokud si dobře pamatuju. Byla jsem unavená a krapet vyděšená. Zaregistrovala jsem si předměty a zařídila kolej. Ať žije vysoká!
  • Psala jsem - nevím, jestli jako divá, ale každopádně dost. Dopsala jsem Proroctví tří a začala ho editovat. Také jsem si vyslechla kritiku na Claire a jsem připravená s ní něco udělat. Začala jsem psát novou povídku, prozatím tajnou, a v hlavě vymyslela a připravila nejmíň tisíc dalších. Básničkám se dařilo tak průměrně - něco jsem napsala, ale nejsou to desítky ani stovky. Je jich jen pár.
  • Četla jsem. Hodně a hodně jsem četla. Hlavně ve chvílích absolutního zoufalství. A ještě číst budu.
  • Také jsem vyráběla, i když s materiálem to bylo na nic. Něco se ale zrodilo. Víceméně jsem pochopila návody na 3D zvířata. Jsem ženiální. Chtěla jsem prodávat své šperky - no a moc to nevyšlo.
  • Shlédla jsem většinu upířích seriálů, které jsem měla v notebooku. Takže momentálně jsem v tomhle ohledu dost na suchu. Už by měli natočit nové díly.
  • Pár dnů jsem hlídala Doníka, kokršpanělího prince Pana Božského.
  • Na blogu jsem párkrát změnila design, až jsem skončila u tohoto. Ten se mi líbí. V srpnu jsem zveřejnila nejvíce článků v tomto roce - rovných 100 (pokud večer ještě něco nenapíšu).
A to je naprosto vše, na co si momentálně vzpomenu. Pravděpodobně ale mnohem víc, než by vás kdy zajímalo...
Pardon.


Rodina

30. srpna 2011 v 9:57 | Prinzeschen
Rodinu si člověk nevybírá - bohužel.
*
Ta je mu přidělena nebo ji za něj vybere někdo jiný. Máma vám vybere tátu, strejda tetu, bratranec si zvolí přítelkyni - a nakonec v tom může být velký guláš. Problém s rodinou je, že ve většině případů přinese přinejmenším rozčarování, při nejhorším už jen zklamání a nenaplněná očekávání.
Každý z nás by od té své něco chtěl - více porozumění, více pozornosti, více pochopení, toleranci, více zájmu, více důvěry, více lásky, více sounáležitosti, péči, spolehlivost, pravdomluvnost, rozhodnost, slušnost, pomoc, být na prvním místě, méně lží, méně přetvářky, méně úskoků a ústrků. Nebo naopak více svobody, touhu neudusit se až přílišným přívalem lásky a zájmu, která hraničí až s uvězněním nás samých
, méně starosti, méně rad... Každý většinou chce právě to, co nemá nebo přinejhorším ani mít nebude.
*
A proč to píšu? Inu, moje rodina mi poslední dobou dává pěkně zabrat. Nechci zabíhat do detailů, protože mi to přijde až příliš osobní a nebudu tu přesně uvádět, kdo mě v čem zklamal, ale musím říct, že pár (no možná víc než pár) horních bodů, co bych chtěla a změnila, bych mohla s klidným svědomím zaškrtnout. A vím, že nejen já.
Babička měla včera sedmdesátiny, takže ta nejbližší rodina se zúčastnila oslavy - kromě mého táty, samozřejmě. A já na ní naprosto přesně viděla nebo spíš slyšela v jejích vzdeších, že měla úplně jinou představu a že cítí velké zklamání z několika svých příbuzných. Rodina nesplnila její očekávání a zřejmě už nikdy nesplní.
*
Jak by taky mohla? Jak by vůbec nějací lidé mohli splnit očekávání druhých? Na to se v poslední době nehraje.
Je však možné jim to vyčítat? Pravděpodobně ani v nejmenším. Každý jsme jiný a každý toužíme po něčem jiném, každý chceme žít svůj život tak, jak uznáme za vhodné my, ne tak jak si to přejí jiní - i když to třeba myslí v dobrém. Jak se říká - není člověk ten, aby se zavděčil lidem všem, a tak to funguje i v rodině. Takže by se z toho asi neměla dělat až taková věda... To uznávám.
*
Jen - co je moc, to je moc a některé chování už se prostě nedá překousnout. Některé lži jsou až příliš velké na to, aby se daly snést. Některá zklamání vybočují z řad těch každodenních normálních zklamání a vznášejí se vám nad hlavou jako velká bublina, která hrozí prasknutím a nebezpečím nepředvídatelných následků. Některé vzpomínky by bylo lepší vymazat. A vzdálená budoucnost se v kontextu toho, co se nikdy nestane, může zdát až příliš děsivá...

Jména

29. srpna 2011 v 10:56 | Prinzeschen
Včera jsem trochu pátrala na internetu po jménech, která bych mohla použít v povídce, protože už mě žádná nenapadají - a už vůbec ne nějaká využitelná ve fantasy, na kterou se chystám. Kromě různých starých a elfích jmen jsem ale našla i stránku s normálními českými jmény a nedalo mi to, abych se nepodívala na to své.
*
Jméno ALENA znamená světlo, pochodeň a je to jméno původem řecké. Nosí jej celkem 110.564 obyvatel České republiky. Svátek připadá na 13. srpen.
Toto jméno má také verzi ALÉNA, kterou nosí 6 lidí.
*
Já a jména - to je vůbec příběh sám o sobě. Svoje jméno zrovna moc ráda nemám. Tedy aspoň v jeho původním znění. To, že mi ho rodiče dali, byla od nich docela pomsta. Je to takové starodávné jméno, v dnešní moderní době už nikomu moc neříká. Ale tátovi se líbilo, protože měl rád písničku od Karla Zicha "Alenka v říši divů". No a protože příjmení mám po mamce, tak jméno holt nakonec bylo podle táty.
Zdrobněliny mi nevadí, ty se mi líbí - jenže v 19 (skoro 20) můžu asi těžko očekávat, že široká veřejnost mi bude říkat Alenko, Álo nebo Alčo. Tak to chodí pouze v mém blízkém okolí, u rodiny a přátel. Kdykoli na mě však někdo vybafne nezměněnou verzi "Aleno", získávám okamžitě pocit, že mě daná osoba vyložené nesnáší a je to podobné, jako by mě oslovoval nějakým ne moc milým, ba možná hanlivým výrazem. Je to možná trochu přehnané, ale vážně mi to tak připadá. Vždycky jsem toužila po změně jména - byla jsem si jistá, že v 18 se přejmenuju na Blanku, protože to je jméno, které mi opravdu něco říká a škoda, že jsem to tenkrát nemohla dát své milované rodince nějak najevo. Nakonec jsem to samozřejmě neudělala, i když nepopírám, že mě stará dobrá Alena stále štve...
Během školních let jsem ale zjistila, že nejsem sama, kdo má takový problém. Jedna má spolužačka Lucie taktéž nenáviděla tuto verzi svého jména a dokonce tvrdila, že když jí tak někdo řekne, je to, jako by jí říkal krávo. I Lucka jí dělala problém. Nejraději byla, když se jí říkalo Lůco. Můj přítel ze svého jména není taky kdovíjak unešený a stěžuje si na něj. Z toho je evidentní, že opravdu velká většina není se svým jménem spokojená. Ale co už s tím, že? Zas taková tragédie to není.
Když jsem byla v Americe, tam mi to vyhovovalo. Jednoduše jsem si své jméno přeložila do anglické verze a vznikla z toho Alice (elis), což je verze, která se mi rozhodně zamlouvá. Nikdo pak nemusel přemýšlet nad mým jménem, které jsem jim sice nakonec prozradila, ale s jehož výslovností nesmírně bojovali, takže jsem skončila jako Elena, Alína, Elína a podobně. Jako anglická Alice jsem byla docela spokojená...
*
Dalším mým problémem jsou jména postav v povídkách. V tomhle ohledu nemám zrovna nejlepší fantazii, takže si často nějak pomáhám. Hledám v anglickém slovníku, pátrám na internetu, inspiruju se ve svém okolí... Nakonec to vždycky nějak funguje a mé postavy neodchází jako bezejmenný dav, ale nesou pyšně to, co jsem jim nadělila.
Jak se ale ukázalo, stejně to dělám svým způsobem špatně či jak to říct - nepopulárně.
Abyste věděli - potrpím si na anglická jména, což se zdá logické, když své postavy většinou zasazuju do děje v jiném státě než v našich malých Čechách. Nikdy by mě nenapadlo, že to může být problém. Jistě, je tu to nepřirozené skloňování příjmení i samotných jmen, ale s tím se čtenář setká ve všech knihách přeložených do češtiny z jiného jazyka a většinou se s tím nějakým způsobem smíří. To, že mě nikam překládat nemusí, protože jsem Češka, je věc jiná - ale takhle jsem nad tím nikdy nepřemýšlela. Píšu prostě tak, jak mi to v určitém momentě přijde nejlepší a jak se mi to líbí.
Jednoho dne jsem si však vyslechla výtku, že jako česká autorka bych rozhodně měla používat česká jména a děj taktéž zasadit do Čech. Přemýšlela jsem nad tím, protože mi to přišlo smysluplné a pravděpodobně i velmi trefné. Jenže jsem přišla na to (a psala jsem o tom, i předtím v článku o nové povídce), že mě prostě česká jména nějak neuspokojují. Nic mi neříkají. Chci mít Claire a Mika, a na tyhle dvě postavy jsem si už taky zvykla. Chci je nechat se toulat po bezejmenném britském městečku a stýkat se s dalšími britskými vyvrhely. Nechci psát o Kláře a Michalovi, kteří si ve Štětí nebo kde, jdou sehnat dávku. Nejsem na to zvyklá a zatím to tak ani nechci. Možná se vám to zdá divné nebo špatné, ale každý máme nějaký svůj styl a nějaké své maličkosti, co dělají naše psaní naším psaním, a kterých se nehodlíme vzdát. Pro mě to je taková hloupost jako jména postav.
Nakonec ale musím říct, že vím, že jednoho dne se k tomu dostanu, protože mám vymyšlené dílo přímo z prostředí mého města a tam bezpochyby česká jména být musí, protože jinak by to nedávalo příliš smysl.

A co říct závěrem? Raději se vás zeptám. Jak to máte se svým jménem vy? Jste spokojení nebo ne? Změnili byste si ho někdy? A pokud ano, jaké jiné jméno byste si vybrali? Popřípadě, pokud píšete, jak volíte jména pro postavy? Vybíráte jen ta z českých poměrů? Vadí vám anglická jména v povídkách?

Mažu a posílám

27. srpna 2011 v 10:16 | Prinzeschen
Rubrika s mými psanými výrobky se dočkala lehkých změn.
Poslední dobou se na blogu přímo roztrhl pytel s články, jak správně psát a co dělat, když chcete být úspěšní. Samozřejmě, že je čtu. Ne, že bych jim tak úplně věřila, ale... Řekněme, že jsem zvědavá, jak vlastně vypadají ti šťastní, kterým se podařilo knihy vydat, a co dělají jinak než já, popřípadě co bych se od nich mohla naučit. Čtu také různé články na téma "vydávám knihu" a všechny ty komentáře pod tím.
*
A tak jsem pochopila, že vlastně všechno dělám špatně. V podstatě nejdůležitější a nejjasnější bod, který se opakoval snad všude a kdyby autoři článku mohli, podtrhli by ho dvacetkrát sytě červenou tužkou, byl - pokud chcete někdy něco publikovat, vydat či s tím provádět cokoli, co se nějak týká tvůrčího psaní, nevystavujte to na internetu!
Na jednu stranu pochopitelné, na druhou dost těžko uchopitelné. Blog nabízí sice malou - ale aspoň nějakou - možnost zpětné reakce od čtenářů a jejich názorů na dílo. Zpětná vazba je při psaní důležitá. A pokud žijete v prostředí tvořeném lidmi, kteří ve váš malý sen nevěří a které četba ale vůbec nezajímá (jako já), pak je to vaše jediná šance.
Jak se ale zdá, právě publikování na internetu, je hrubá chyba.
*
Napsala jsem už dvě větší "knihy" - "romány" a v šuplíku mám ještě dva rozepsané. A samozřejmě mám chuť s nimi něco podniknout. Já nevím, někomu to nacpat. Někomu, kdo moc nevidí a moc nechápe, takže by se mu to mohlo líbit a neřekl by mi, že to neodpovídá realitě, popř. jestli už podobnou věc nečetl.
Abych tedy nakonec nebyla naší vyvolené spisovatelské komunitě pro smích a oni si ze mě neutahovali (což někteří dělají docela rádi - nazývají nás "malé holky a pseudospisovatelé"), že jsem jen další debílek, co chce psát knihy a přitom všechno už ukázal na blogu, rozhodla jsem se pro radikální krok (ne tak moc).
*
Smazala jsem ukázky svých "knih" a nechala zde pouze články s názvem díla a jeho krátkou anotací (příklad), takže potencionální čtenář může vidět, na čem pracuju a může si přečíst, co ho čeká, přitom mu neprozradím víc, než je nutné - pokud se mu anotace zalíbí, může mě kontaktovat na mail, načež mu celé dílo pošlu. Tak bych (snad) neměla přijít o zpětnou vazbu a zároveň mi nikdo nemůže vmést do tváře, jak jsem pitomá, protože nemá smysl vydávat něco, co už je na internetu, když to vlastně na internetu nebude...
*
MUHAHA...

Bláboly

24. srpna 2011 v 18:51 | Prinzeschen
Peču se ve vlastní šťávě. Já vím, že jsem si přála léto, ale tohle je trochu moc. Jak je teplota vyšší než 30 stupňů, je mi na umření. Jako právě teď. Navíc v 11. patře přímo pod střechou a se sluníčkem pražícím do oken celý den to není zrovna ono...
Ráno jsem doupravila všechny fotky z Lesoparku v Chomutově, kde jsme byli s Panem Božským v sobotu. Bylo jich docela dost a taky to zabralo úměrně času. Dneska jsem se jich konečně zbavila.
Včera jsem si vytiskla Proroctví tří, takže teď pracuju na editování. Opravuju chyby, doplňuju čárky, přehazuju slova. No prostě všechno, co si umíte představit pod pojmem editace. Sice nevím, jestli s tímhle dílem něco zamýšlím, ale kdyby jo, opravit se musí. Pak se vrhnu na Claire.
Další povídky jsou prozatím zaseklé. Bolí mě strašně hlava, takže nemůžu vůbec nic dělat. Ani psát.
Přitom témat by bylo až až. Stalo se toho hodně. Nápady na články rozhodně mám. Jen podmínky ne a můj mozek hlasitě protestuje.
Jdu na balkon zkusit se dožít 20 hodin...

I sny se mohou plnit

22. srpna 2011 v 19:40 | Prinzeschen

Jsem snílek. Svým způsobem. I když občas jsem trošku pesimistická a až hnusně realistická, většinu svého času bývám jako ve snu. Jakoby se moje hlava vznášela v nějakém úplně jiném světě, kde se neděje nic z toho, co je reálné. Ve světě, kde se přání plní a kde snít je dovoleno. Snad je to jakýsi druh obrany proti všemu tomu hnusu, co se ve skutečnosti na Zemi děje nebo je to jen část mého nedospělého já, které je ve mně tak silně zakořeněno, a ještě asi nějaký čas bude. Slyšela jsem už mnohokrát, že snít se nevyplácí, protože pád dolů z oblak je pak moc bolestivý. Víc než si vůbec umíme představit. Párkrát jsem se už s takovým stavem setkala - u nesplnitelných snů nebo u těch, které mi nakonec ukázaly svou špatnou tvář. Vzdala bych se proto ale snění? Ne, myslím že ne. Koneckonců jsem to právě já, kdo je důkazem toho, že některé sny se mohou splnit, i když se to zdá nemožné...
*
Kdysi dávno jsem měla takový romantický sen o tom, jak si najdu ideálního kluka a budu s ním mít dokonalý vztah, který překoná všechny překážky, ve kterém k sobě budeme vždy upřímní a nebudeme se podvádět ani si lhát, sen o vztahu, který vydrží dlouho a možná i navždy, kdo ví...Nakonec se mi to splnilo - není to sice dokonalé, překážek je vždycky víc než dost a jestli to bude trvat navždy, to se říct nedá - ale je to v podstatě přesně to, co jsem hledala a ještě mnohem víc. Výlety do těch nejneočekávanějších končin, čtyři a půl roku porozumění, důvěry, útěchy a občas i zlosti a nezkrotné vášně - to by nenapsal ani ten nejlepší spisovatel. První splněný sen.
*
Vždycky, když jsem sedávala na balkoně a pozorovala letadla, přála jsem si sedět v jednom z nich a nebýt jen malou obyčejnou holkou. Přála jsem si být někým úplně jiným, někde úplně jinde, zažívat dobrodružství velkého světa a skutečný život. Přála jsem si být tam nahoře, kde svět je jiný než tady dole. Toužila jsem se cítit jako ti anonymní lidé, co právě někam letí a představovala jsem si sama sebe na jejich místě. Jak nevím nic o tom, co se děje dole a lidé na zemi zase neví nic o mně. Přesně tak jsem to chtěla. Snila jsem o návštěvě Ameriky. A zdánlivě nesplnitelné se vyplnilo - dokonce už dvakrát! To, co se zdálo moc drahé a vzdálené, ne-li úplně nemožnéa nereálné, tu najednou bylo. Seděla jsem v tom letadle a se spoustou cizích lidí mířila do neznáma. Byla jsem v Americe a okusila ten pocit být tam. Stálo to za to...
*
Asi před čtyřmi lety jsem si vysnila svoje studium na vysoké - obor antropologie. I přes to, že mě od toho všichni odrazovali, riskla jsem to. Sen se vyplnil - no, vlastně ještě ne tak úplně, ale je k tomu už dobře našlápnuto. Devatenáctého září už mě v mé posteli nenajdete - budu v novém domově, na koleji v Brně a právě se chystat na to vysněné studium.
*
Přála jsem si toho v životě spoustu - kromě těchto velkých snů, i desítky dalších menších a obyčejnějších.
Některá přání se nevyplnila, jiná ale ano. A to mi dává naději do budoucna, to ukazuje, že snít se může a že to není vždy jen výkřik do tmy.
Momentálně si vedu takový seznam svých snů - je tam napsáno, co chci za celý svůj život ještě udělat, vidět, spáchat, vytvořit...Těší mě, že pár věcí jsem si už odškrtla a doufám, těch odškrtnutých a splněných bude neustále přibývat...

Na prodej

21. srpna 2011 v 18:21 | Prinzeschen
Tenhle článek se ještě ničeho oficiálně netýká, je to jen takové malé naťuknutí věci, která mě napadla v minulém týdnu.
Bižuterii už vyrábím nějaký ten pátek, no - zas tak dlouho to není, jsem teprve rozvíjející se osobnost a začátečník ve šperkařském světě... Přesto se mi ale před pár měsíci doma začala hromadit spousta vyrobených kousků a já už upřímně nevím, co s nimi. Stojánky na náušnice se pomalu plní, náramky a náhrdelníky se válí všude, kde se dá.
Napadlo mě tedy, že bych šperky zkusila prodávat. Na trhu už je spousta takových malých i velkých prodejců a mnozí z nich už získali i jméno. Konkurence je tedy veliká a úspěch krajně nepravděpodobný, já se ale v tomhle směru nevzdávám. Šperky jsou originály a nápady, a koneckonců i korálky, která mám, se přece jen liší od jiných výrobců. Navíc bych se ráda držela s cenami při zemi a nehodnotila své drobné vyrábění nějak nadměrně draze. Peníze z tohohle výhodného obchodu bych konekonců využívala k nakupování dalších materiálů na tvoření, k ničemu jinému.
Nejprve jsem tedy bižu zkusila prodávat osobně nebo přes známé. Vydělala jsem sice pár peněz, ale tenhle obchod mi moc nevyšel - nabídka se týkala jen malého okruhu lidí (žen) a to především starších, které raději nosí zlato a stříbro. Úspěch se tedy nekonal.
Napadlo mě tedy zkusit prodej přes internet, protože to by mohlo mít úspěch. Přemýšlela jsem o Fleru, ale moc se mi nelíbí jejich pojednání o provizi, kterou jim budu muset platit. Děsím se, že když nic nevydělám, stejně jim budu muset platit. Nevíte někdo, jak to tam funguje? Že byste mi poradili a já to tam přece jen zkusila...
Nakonec jsem ale měla ještě jinou ideu - zkusit to tady na blogu. Je tu různá sorta lidí, od nejmladších po mladé až po starší a někomu by se snad mohla autorská bižuterie líbit, mohli by si tedy ode mě něco koupit. Nejsem si ale jistá, jestli by to fungovalo. Kvůli spolehlivosti, o které bychom všichni mohli pochybovat - jak oni o mé, tak já o jejich; kvůli poštovnému, které by se muselo zřejmě platit, abych nemusela kousky nadceňovat. Navíc moje návštěvnost není zrovna milionová a je otázkou, jestli by se mi tedy podařilo to, co potřebuji - oslovit velký okruh lidí.

Co si o tom tedy myslíte? Koupili byste si někdy něco přes blog, pokud by vám majitel zaručil svou spolehlivost? Je vůbec dneska v kurzu kupovat a nosit originální autorskou bižuterii, která nepochází z New Yorkeru a dalších řetězových obchodů? Mám se do toho pustit a zkusit to? Jak oslovím lidi, když se zřejmě ztrácím v blogískových záplavách, protože z určité rebelie a velmi špatných vzpomínek odmítám AK? Nějaký nápad?

(P.S.: Nic lepšího nejsem dnes schopna stvořit. Není o čem psát a jestli ano, schovávám si to na povídku, protože ta si zaslouží moje nejlepší myšlenky, ta si zaslouží to, co mě práve teď napadá... A je toho hodně... Až moc vzhledem k tomu, co všechno se děje. Brzo snad budu pokračovat v Psaní o psaní a i rubrika Vzpomínám by měla oživnout... Prozatím mám ale stále dost fotek - ještě ty americké a pak i další a další. Fotky mi přibývají neuvěřitelnou rychlostí.)

Změna je život

12. srpna 2011 v 11:03 | Prinzeschen
Ano, ano - mí drazí, už je to tak. Blog se opět převlékl do nového kabátu.

Poslední dobou se necítím ve své kůži, většina věcí mě přivede buď do stavu, že se chci někam zahrabat a už nikdy nevylézt, nebo ve mně vyvolá zlost. A říká se, že na špatná období jsou nejlepší změny. Člověka to nakopne, najednou nemá čas být v depresi nebo vzteklý
, a taková změna je v podstatě léčeba zadarmo.
Dobrá tedy, rozhodla jsem se po dlouhých úvahách, něco změním. O změně přítele nemohla být řeč, blondýna taky být nechci, změna bydliště sice přijde, ale to nebude jen tak, hudební styl měnit taky nebudu, na změnu šatníku nemám peníze...No je prostě spousta věcí, které změnit nemůžu nebo nechci. A tak volba padla na blog...
A děly se tu věci. Změna to byla vážně veliká. Nejdřív jsem okoukla pár ostatních blogů a řekla si, co se mi líbí a co rozhodně použít nechci. Nakonec jsem se do toho pustila - černá je definitivně pryč, odteď vás vítám v bílém království mé jasnosti. Doufám, že ta bílá podpoří mou lepší stránku. Záhlaví se totálně změnilo, moje fotka šla navždy ( i když nikdy neříkej nikdy) pryč. Už mě nebavilo se denodenně dívat na svůj ksicht a uvědomovat si svou nedokonalost (bla bla). S tím vlastně souvisí další věc, co jsem chtěla říct. Ne že bych se nějak zvláště zabývala významy barev, ale doufám, že bílá povzbudí mé sebevědomí. To je totiž asi ta základní věc, co bych měla změnit. Začít si věřit a pak všechno bude mnohem snazší. Vším myslím hlavně to moje psaní, které neustále tolik podceňuji a poslední dobou už ani nemám chuť lézt s kůží na trh, i když to byl můj velký sen něco vydat. Mám totiž pocit, že větší škvár na světě neexistuje...Ale nebuďme tak pesimističtí - bílá nás všechny povzbudí k lepší výkonům!
Trochu jsem taky zaexperimentovala s bočním menu a volitelným boxem v něm, což jsem do této doby nikdy nepoužila. Líbí se mi to. Připravila jsem pro vás takové malé a rychlé seznámení se mnou, s tím co dělám a s mou tvorbou. Je to něco jako jídelníček. Můžete si vybrat, co si nakonec v té velké říši divů, co tu vedu, dáte a nebo se můžete taky rozhodnout odejít, protože vás to ale vůbec nezajímá...
Také jsem použila dolní volitelný box (doufám, že žádný jiný box už tu není, nebo ho příště použiju taky...). Připsala jsem tam jeden ze svých citátů, ten, co podle mě nejvíc vystihuje podstatu mého života nebo jednání nebo bůhvíčeho. Psychologii vážně nerozumím... No a poslední změna - dolů jsem si připsala copyright. Blog hned získá na jakési vážnosti, jak jsem to vypozorovala na jiných stránkách. Kdo nemá dole copyright, jakoby nebyl - nebo je brán za kopírující veš.

Tenhle článek je v podstatě úplně o ničem a já koukám, že poslední dobou se z toho stává v říši divů trend. Nevím proč. Každopádně slibuju, že se polepším...

Stručně

11. srpna 2011 v 10:58 | Prinzeschen
Vkládání obrázků mě zabíjí. Dělat články jen s fotkami, což je tak nějak hlavní téma tohohle blogu, je poslední dobou utrpení. S tou jejich inovací mi pěkně ztrpčily život. Trvá to sto let, navíc někdy se ty obrázky ani nenačtou. Člověk je musí sám zarovnávat do středu (jako by nebylo lepší, když se to dřív dělalo automaticky) a pak je ještě od sebe odrážet. Kdyby to aspoń fungovalo hned v prvním procesu psaní článku - ale ne, to si můžu enterovat jak chci, stejně jsou na sebe potom ty fotky nalepené a vypadají jako jedna dlouhá nekonečná fotografie. Takže článek otevřít znovu a všechno od sebe ještě odrazit. Je to jen pár minut, já vím - ale myslím, že by to bývalo šlo udělat i jednodušeji. No, ale nechci si stěžovat.
*
Dneska se tu moc nezdržím. Mám rozečtenou úplně super knihu (Tajemství Šifry Mistra Leonarda) a blížím se k jejímu konci, kde se vysvětlují ty nejzajímavější věci. Už mi zbývá jen kolem 25 stránek a nemůžu se dočkat, až to dočtu! Pak se hned vrhnu na něco jiného - koneckonců mám tady asi dalších 30 knih z knihovny. Ona je totiž až do konce září nebo října zavřená (stěhuje se do nové budovy) a tak si mohli její pravidelní návštěvníci napůjčovattolik duševní potravy, kolik jen chtěli. Proto, aby měli co číst a také proto, že tím značně ulehčili váhu krabic, které se do té nové budovy musí přestěhovat.
*
Co bych vám ještě mohla říct? Včera jsem dopsala Proroctví tří. Nakonec to skončilo s 98 stránkami ve Wordu. Dneska na tom chci ještě vychytat pár much, na které jsem si večer vzpomněla, že mi uletěly (či vlétly dovnitř?). No prostě dneska se ještě chci věnovat poslední kapitole a dovysvětlit pár nejasností, které tam vznikly a já se k nim nevyjádřila. Pak se budu připravovat na druhý díl. Ještě si musím pořádně uspořádat v hlavě, co se tam vlastně bude dít. Stručnou představu mám, ale je to ještě příliš zamlžené, aby se to dalo napsat. V plánu to ale rozhodně mám. Baví mě to psát.
*
Také jsem si řekla, že když se mi bude chtít a překonám tu nekonečnou depresi, kterou to ve mně vyvolává, vrhnu se znovu na Claire, pročtu si ji a opravím ji - úplně celou. Nevím sice, jak to sama zvládnu - ale třeba najdu pomocníka. Po všech těch výtkách, radách, postřezích, které se mi k ní dostalo, jsem to sice chtěla vzdát - ale ta malá feťačka mi pořád leží v hlavě a dělá si tam, co chce. Netouží po tom být navždy pochována v útrobách mého počítače. Chce mluvit a žít svůj zpropadenej život... (A já teď musím znít jako blázen. Což pravděpodobně jsem. No co...)
*
Také mám v hlavě ještě jeden příběh - tak trochu z jiného soudku, než jsem dosud psala a než jsem dosud četla. Osamělé večery v posteli se zdají být tím nejlepším časem pro náhlý příchod inspirace...
*
Takže jsem s psaním asi nesekla, jak jsem se zmiňovala o několik článků dřív. To jsem jen dělala scénu, jak mám ve zvyku, když mě zrovna něco zlomí...Většinou se vzpamatuju stejně rychle, jako jsem se předtím vzdala...
*
Toť vše (prozatím)...




Blogování podruhé

1. srpna 2011 v 10:01 | Prinzeschen
Někdy, když večer ležím v posteli, mám strach. Nebojím se tmy. Ale smrti ano. Přemýšlím o životě a o tom, jak jednoho dne skončí. Děsí mě, kdy to asi bude a koho z mých blízkých to zasáhne jako prvního. Ptám se, jestli se to neobjeví třeba za měsíc nebo za týden nebo třeba už zítra. A bude to nemoc nebo nehoda? Bude to stáří? A jak moc to bude bolet? Když umřel děda, byla jsem ještě moc malá na to, abych hlouběji chápala, co to znamená. Došlo mi to až později a bolelo to strašně. A bude to bolet mě, když umřu?
V tu chvíli mi vždycky pomůže, když pomyslím na blog. Můžu znít jako cvok, ale je to vážně tak. Tady na blogu se cítím živá a je to, jako by smrt na mě, na nás, nikdy nedosáhla. Vidím tu přece tolik lidí - a všichni jsou jako já. A všichni jsou živí, jejich blízcí jsou ve většině případů taky živí a v pořádku. Četla jsem už hodně blogů na mnoho témat - umění, mateřství, miminka, vlastní osudy, tvorba...Všechny mě určitým způsobem nabíjí pozitivní energií. Je to místo, kde se "setkávám" s lidmi a tak trochu sdílím jejich osudy, dozvídám se i o jiných lidech. A uklidňuje mě, že mnoho z nich je na tom stejně jako já. Také mají své problémy s rodinou, kamarády, školou, životem...Je tak nějak dobré vědět, že v tom nejste sami, jak si občas myslíte, protože všechny ty lidi se všemi jejich problémy neznáte. Je mi líto, že někteří jsou na tom dokonce i hůř než já, absolutně nepochopeni lidmi ve svém okolí a zmatení. V tu chvíli si říkám, že bych měla být ráda za to, co mám a nestěžovat si pořád. A pak jsou tu taky lidé, kteří jsou šťastní a kterým se splnil jejich sen, i když to třeba nečekali. Ti mě opět nabíjí pozitivně, protože mi dávají naději, že jednoho dne se to třeba povede i mně a že nic není nesplnitelné, když to opravdu chcete.
Nejsem nějaká hysterka, která by na blogu seděla každý den několik desítek hodin a nemohla bez něj existovat, ale jsem ráda, když sem mohu přidat své tři články každý den a pár si jich na oplátku přečíst. Jsem ráda, že když je špatně, existuje koutek, kam můžu utéct a na chvíli se tam schovat se všemi, kdo jsou tu taky schovaní...

 
 

Reklama