Alenka v říši divů

Souhrn

25. června 2012 v 17:13 | Prinzeschen
Je na čase to tady zase trochu oživit. Poslední týdny pro mě byly dost hektické a nebyl moc čas jen tak usednout za notebook a vypsat se. Teď se všechno obrátilo k lepšímu a vypadá to, že za pár dnů se budu spíš nudit, než abych nevěděla, kam se vrtnout dřív. Co všechno se dělo?

  • Nejprve vám musím s radostí oznámit, že první ročník na vysoké škole je úspěšně a definitivně za mnou. Před pár dny se mi zobrazilo hodnocení za předmět Antropologie umění, kam jsem psala seminární práci o Velikonočním ostrovu - a tím se za prvákem zavřely dveře. Zvládla jsem ho, řekla bych, lépe než jsem sama čekala. Mou nejhorší známkou bylo C, ve druhém semestru mi ujelo jen jedno Béčko a jinak to byla samá Áčka. Všechno jsem dala s menšími či většími obtížemi na první pokus, což mě velmi potěšilo hlavně u zápočtových testů z anatomie a z obtížnějších předmětů, jakým byla například histologie. Pro tentokrát je to tedy za mnou - ale po prázdninách to začne znovu a tentokrát to nabere otáčky. Prozatím mám zapsány předměty už za 37 kreditů, což je v porovnání s tímto rokem vážně dost. Souhrnná třísemestrová zkouška z anatomie je pak už jen třešničkou na dortu. Ale kdo se bojí, nesmí do lesa - a tak se nebojím, a doufám, že to půjde příští rok tak hladce jako letos.
  • S kolejí to tak hladké nebylo. Moje připitomělá spolubydlící z Německa mi pila krev až do konce roku - svou nepořádností, hlučností, sobeckostí a netolerancí. Po Andree, spolubydlící z prvního semestru, se mi vážně dost stýskalo...
    Odstěhování se z koleje pak bylo hotovým dramatem - pracovníci kolejí totiž dělají dohromady asi tak hodinu denně a přesné v té se musíte odhlásit, jinak máte smůlu. Navíc musíte veškerou tuhle proceduru absolvovat ve všední dny, o víkendu se na vás všichni vykašlou. Celkem se musíte odhlásit o tří různých osob - počínaje uklizečkou, která musí zjistit, jestli jste z toho starého omšelého kolejního pokoje neukradli nebo ho nepoškodili, aby nevypadal ještě hůř, než jak vypadá. Potom přijde odhlášení se u vedoucí koleje a nakonec na recepci. Sehnat všechny tři osoby ve chvíli, kdy to potřebujete, je téměř nadlidský úkol... Za to, že už si teď pár dní válím šunky doma, můžu poděkovat jen jedné ze svých kamarádek, které pro mě všechno tohle delirium prožila a z koleje mě odhlásila.
  • Před třemi týdny se stala věc, která obrací život naruby - babička dostala mrtvici. Z ničehonic, z minuty na minutu... Ještě ten den dopoledne přitom běhala jako čipera, byla v obchodě a odpoledne jsme spolu bez problémů mluvily. Jenže nemoc si nevybírá...A tak se z obyčejného dne, který měl být stejný jako všechny ostatní, stalo drama. Naštěstí jsme byly s mámou doma a včas rozpoznaly příznaky (ochrnutou levou část těla a spadlý koutek), hned jsme zavolaly záchranku a nechaly babičku převézt do nemocnice. Tam ji diagnostikovali malou mrtvici a ihned nasadili léky. Deset dní strávila v nemocnici a pět dní na rehabilitaci. Teď už je doma a zdá se, že všechno bude mít dobrý konec. Mrtvice nezanechala žádné následky - sice teď hůře chodí a musí se opírat o hůlku a levou ruku má špatně hybnou, ale jinak je vše téměř při starém. Mluvit může výborně a myslí jí to stejne ostře jako před mozkovou příhodou. I přes tento vývoj událostí, bylo ale toto období extrémně stresující a nepříjemné. Vidět někoho, koho máte rádi a s kým jste strávili většinu svých dní už od dětství, jak nemůže mluvit a skoro se ani hnout, bych nikomu nepřála. Ten strach, co bude dál a pocit viny při hledání, kde se stala chyba, taky není nic extra. Snad už tahle věc ale na dlouho za námi a nebude se v brzké době opakovat.
To byly tři asi nejdůležitější ale také stres vyvolávající události, které mě potkaly a kvůli kterým jsem určitý čas zanedbávala relativně všechno včetně této stránky. Co dál?
  • Momentálně jsem na praxi v Muzeu - týden už mám za sebou, před sebou už jen tři dny. Praxe je to celkem v pohodě, nic náročného nedělám - až se někdy nudím. Pár dní ovšem stálo za to - byla jsem se například podívat u Mosteckého jezera, kam je zatím vstup bez povolení zakázán a strávila tam bezmála polovinu dne jen focením a užíváním si v přírodě. Měla jsem možnost vidět paleontologické nálezy ze severních Čech a musím říct, že mě vážně nadchly. Seznámila jsem se se starými foťáky a s postupem, jakým se vyvolávaly filmy s fotkami. Prohlédla jsem si perfektní fotovýstavu o "cestujících" sochách na Mostecku - sochách, které se stěhovaly z místa na místo pokaždé, když obec musela ustoupit těžbě a památky se měly zachovat. Přečetla jsem pár stránek v různých knížkách, trošku se seznámila s muzejním prostředím... Ani jsem se nenaděla a praxe je skoro u konce - což je docela dobře, protože už mám spoustu vlastních plánů.
  • Konečně jsem si koupila filc a dala se do vytváření broží.
  • Hodně jsem vyráběla z korálků - výrobky se docela prodávají a tak si i občas něco přivydělám.
  • Díky těmto penězům jsem si teď mohla rozšířit svou fotovýbavu o další kousek - objednala jsem si odrazné desky (5 v 1) a momentálně čekám, až mi přijdou.
  • Ze svých dvou největších koníčků jsem v poslední době dala mnohem větší váhu fotografování - nějak mě to pohltilo. Neustále fotím - přírodu, detaily, lidi... Hýřím nápady na další focení, ať už jakéhokoliv tématu. Trošku problém mám s nízkým počtem lidí a jejich nespolehlivostí- zatím se ke mně nikdo moc nehrne. A to fotím zadarmo, jsem flexibilní a nebráním se žádným nápadům... Uvidíme, třeba se to časem nějak rozjede. Nechci to nijak přehnaně řešit, protože naposledy mě to málem pohltilo. Takže teď myslím pozitivně a čekám na svůj čas. Věřím, že jednou přijde. Kromě samotného fotografování jsem se zhurta pustila i do upravování - jednak starých fotek, které by možná ještě mohly udělat parádu, jednak fotek nových, ale ještě neupravených. Nahromadilo se mi jich v počítači dost na příštích pár měsíců...
    Psaní jsem na neurčitou dobu pověsila na hřebík - popravdě na něj můj mozek úplně rezignoval. Mám tu sice rozepsaných asi šest věcí, které bych někdy chtěla dopsat, ale momentálně se mi nechce navazovat ztracená nit, nemám inspiraci a ani chuť se do toho pouštět. Popravdě ani nevím, kde začít - jaký příběh vlastně dopsat první, jestli to bude ještě ono... Chtěla jsem se pustit do kratších věcí, ale zatím nemám ani zdání, jak na ně, jak je uchopit a co do nich vlastně vložit. Proto nedělám radši nic a prostě čekám. V nedávné době jsem také dostala znovu přes prsty, když jsem se dočkala názoru (ne prvního), že moje povídka je nevěrohodná, špatně napsaná a může uspokojit jenom nenáročného čtenáře. Řekněme, že tato kritika, byla podána tak zákeřně a zle, až mě dohnala k slzám. Nešlo už ani tak o povídku samotnou, jako o nějaké antipatie vůči mojí osobě, do které se paní začala navážet - a přijde mi, že problém jí dělal i můj věk, že nejsem z té "správné" generace. I přes to, že u povídky se pak objevila i slova chvály, tuhle vypálenou jizvu nezahojila. A tak jsem si řekla, že bych možná měla udělat to, co mi radilo pár lidí - něčeho se vzdát a něčemu se věnovat naplno. Zatím to vypadá, že psaní potká ten první osud... Ani básně už mi nejdou tak jak dřív - reakcí na ně ubývá a i já sama cítím, že jim chybí ten dřívější depresivně hráblý švih. Nechci ovšem předbíhat - prázdniny jsou ještě dlouhé a třeba si sednu k notebooku, pokusím se vyšperkovat svůj neuvěřitelný a dětinský klišoidní styl, a napíšu něco pořádného...Třeba se konečně dokopu k tomu zase něco dopsat - a že je co. Třeba konečně najdu sílu překročit určité věci a vrátit se do kruhé z podsvětí...

Uvidíme, jak to bude vypadat dál - vše je ve hvězdách...

Uklizeno

16. května 2012 v 16:06 | Prinzeschen
Hotovo!

Stránka je vyčištěna od všech mých starých hrozných (nejen) fotografií a možná připravená na nápor fotografií nových, přeupravených, vytuněných, vylepšených...Já nevím, říkejme tomu jakkoli.
Nikdy jsem nevěřila, že se mi to opět podaří, blog promazávám už potolikáté a vždycky mám pocit, že na to nemám sílu a že by možná bylo lepší to tady celé smazat.

Ale vždycky se nějak seberu a dokážu to.

Možná bych taková měla být častěji - hlavně co se týče reálného života.
Poslední dobou už zase jenom utíkám. Utíkám a vůbec neuklízím.
Přitom můj svět, moje hlava a moje pocity by potřebovaly takový velký letní úklid.
Potřebovala bych to všechno, co cítím, roztřídit a poskládat do těch správných šuplíků.
Ujasnit si priority, vytyčit si cíle a navrhnout si cesty k nim.
Zbavit se negativního, potlačit strach, otřepat se ze starých jizev a krizí.
Měla bych do toho jít jako nový člověk, s čistou hlavou a s tlustou čárou za minulostí.

Jenže to se zdá jako nemožný úkol - nedokážu to udělat, nedokážu k tomu přikročit, nejde mi to vyřešit.
Mnohem lehčí je utéct. Vzít nohy na ramena a zmizet někam daleko od těch nebezpečných míst v mé hlavě. Vzdát to.
To mi jde ze všeho nejlíp - vzdát to.

Mých 6 měsíců

11. května 2012 v 9:22 | Prinzeschen
O mém vysoškolském životě toho víte už dost - ale co jsem dělala jinak? Kde jsem se flákala ten předlouhý půlrok? Jak vypadá můj normální život?

Popravdě - dost nenormálně, jak je u mě zvykem. Dobré se střídá se špatným a já většinou netuším, kdy se objeví co. Protože o tom špatném jste si tu ale mohli přečíst už dost - a já nechci vyvolávat dojem temné a neschopné být šťastná, vrhněme se raději na to pozitivní.

*V dubnu jsem byla znovu na Slovensku. Jela jsem navštívit Lulush. Měly jsme to v plánu už dlouho a teď to krásně vyšlo. Dokonce jsem si svůj pobyt v Bratislavě prodloužila - tentokrát jsem jela už ve čtvrtek a vracela se teprve v neděli. Co jsme celou dobu dělaly? Ve čtvrtek jsme byly v ZOO. V pátek se fotila první větší kolekce, kterou tady časem možná uvidíte. Počasí nám ale moc nepřálo - a tak jsme deštivé odpoledne strávily u filmů. V sobotu se šla fotit ta největší kolekce ze všech - Mim. I tentokrát bylo počasí zlé, ale díky našemu včasnému vyražení z domu, jsme to stihly. Odpoledne jsme pak zašly do té nejodpornější cukrárny, kde jsem kdy byla (což jsme nevěděly předtím, než jsme odtamtud odcházely a bylo nám tak všelijak) a kde měli ten nejodpornější zázvorový čas, jaký jsem kdy pila. V neděli jsme vyrazily do města jen tak s foťákem - nachytat pár lidí na ulici a vytvořit to, co mě momentálně dost baví: Street Photography. Pak jsme se skočily ohřát do jedné z lepšách cukráren, ona nás totiž zastihla vichřice se sněhem a to nebylo vůbec příjemné. To, že budu nosit zimní kabát v dubnu, to jsem si nepředstavovala ani ve svých nejdivočešjcíh snech... Dopoledne uteklo jako voda, posezení v kavárně bylo příjemné - a najednou jsme zjistily, že mi asi ujede vlak. Takže to byl jeden velký spěch do Petržalky, kde Lulu bydlí a pak zase zpátky do centra a na nádraží. Před odjezdem jsem ještě vyfotila pár fotek s Gigushkou do chystané kolekce Alter Ego. Vlak jsem nakonec stihla - stejně měl 15 minut zpoždění. Loučení bylo smutné, ale zážitky převeliké a pocit nadmíru dobrý.

*Na konci dubna jsem byla na Českých hokejových hrách v Brně. Musím říct, že jsem se dost těšila - nakonec se mé očekávání splnilo jen z poloviny a to hlavně díky fanouškům navštěvujícím zápasy.
Na hokej jsem šla s mamkou, která taky fandí. Měly jsme lístky na stání na dva dny o víkendu - lístek platil na obě dvě utkání, která se hrála ten den. A tak jsme v sobotu viděly zápas Česka proti Finsku a zápas Švédska s Ruskem. Obě utkání jsme si docela užily - kolem byli fajn lidé, seznámily jsme se se dvěma páry Švédů a s pár Rusy. Brněnští fanoušci byli dost divocí - ale tenkrát mě to ještě tolik neotravovalo.
V neděli se hrál zápas Švédsko:Finsko a po něm, ten snad nejočekávanější ze všech, Česko:Rusko. Na ten jsem se těšila nejvíce a právě ten mě zklamal. Ne naši hráči, to nikdy. Ale fanoušci a jejich hloupé chování. Možná se o tom rozepíšu někdy jindy. Každopádně tento den byl celkově nějak rozpačitý a já si z něj neodnesla nic z toho, co jsem chtěla.
Jak bych ohodnotila ceké ČHH? Byl to fajn zážitek. Ale pokud půjdeme i příští rok, uděláme pár změn. Rozhodně si nebudeme brát lístky na stání - nestojí to za to. "Komeťácký" kotel je totiž na mě až příliš. A nervovat se, kdo kde komu drží místo, když tam evidentně nikdo není...Nechávat přes sebe házet kelímky s pivem...Popřípadě se nechat odněkud vyhodit... Ne, to za to vážně nestojí. Lístky na sezení jsou jen o 200 dražší, takže na jeden den si je klidně můžeme dovolit. A má to i dvě výhody - docela dobře vidíte a navíc: můžu si vzít foťák a něco nafotit. (I když na lístku bylo jasně napsáno zákaz focení, stejně tam všichni měli svoje nástroje - takže příští rok do toho jdu i já!)

*Poslední část bych možná mohla věnovat svým koníčkům - fotografování a psaní. Co se týče psaní, byla jsem dlouho v záseku. Krizi, která mě nechtěla opustit. Hodně dlouho jsem nenapsala nic nového, krátkého nebo dlouhého...Dlouho jsem nechala svoje rozepsané věci ležet ladem, aniž bych do nich vepsala byť jen řádek. Prostě mi to nešlo a říkala jsem si, že se tím nehodlám trápit, když nejde o život. Asi před týdnem se to zlomilo. Nenastal nějaký velký obrat, ale prostě jsem sedla za notebook, otevřela soubor s jednou rozepsanou povídkou a připsala pár řádků. Šlo to. Šlo to docela dobře. Děj se o centimetr posunul. Připravila jsem si půdu pro možné nové pokračování příběhu, zasadila jsem zrníčko a uvidíme, co z něj vyroste. Není to moc - ale pro mě je to po té nechtěné a protrpěné pauze dobré znamení...
Fotografování, můj druhý nejvýznamnější zájem, prošlo celkem opačným vývojem. Zhruba před pár měsíci jsem si vyslechla pár kritik, zamyslela se nad sebou, vrhla se hromadně na focení lidí, založila si Facebookové stránky, vyhrála jednu fotosoutěž, naučila se lépe upravovat fotky a upravovala jako šílená, byla nadšená a spokojená, konečně slyšela i nějakou tu chválu, přemýšlela jsem nad tím víc a víc, posunula se kamsi, kam jsem netušila, že můžu...Ano, začala jsem to brát dost vážně. Už ne jenom jako obyčejný koníček, ale jako něco víc. Jako významný zájem, jako důležitou součást života. Jako něco v čem chci být dobrá, lepší a možná jedna z těch nejlepších. Už ne jako bohapusté cvakání každé blbosti, na kterou narazím - ale jako seriózní proces vyfotografování, editace a prezentace. A možná v tom je ta chyba - veškerá lehkost se vytratila a teď je tu jen jedna velká křeč. Pocit jakési zvláštní zodpovědnosti vyvolává také značný pocit méněcennosti, porovnávání se s ostatními fotografy a následné dlouhé krize. To, jak někteří lidé, co jsem fotila, nejsou navíc spokojeni s mou prací a neustále do mě rýpají nebo mi něco vyčítají nebo se jim něco nelíbí nebo se mě snaží poučovat, což je snad ze všeho nejhorší, tak to mi taky nepřidá...
A já už toho mám upřímně dost, mám hlavu přeplněnou fotkami a záležitostmi kolem nich - a už mi z toho hrabe. Z milého koníčku a rozptýlení se stala jenom zlost. Takže po opravdu skvělém a aktivním období si dávám pauzu. A vážně nevím, jak dlouho bude trvat...°_°

*A protože jsem slíbila, že tenhle článek bude krásně pozitivní - tak na konec musím říct, že jsem se seznámila s další blogerkou: Taychi a že je mi moc sympatická. :))

Nový začátek

10. května 2012 v 18:09 | Prinzeschen
Teď můžu říct, že jsem zpátky. Nebo možná ještě líp, že začínám znovu. Jinak a líp.
Tak jako já jsem jiná a snad i lepší.
Lepší v tom, co mě baví a v tom, co dělám. Lepší v tom, kdo jsem...

Anebo jsem možná horší - a právě proto potřebuju zase svůj kout, kde můžu jen tak bez nějakých očekávání prezentovat sama sebe; potřebuju svoje místo, kam můžu utéct a schovat se přede všemi.

Už jsem to tu psala tolikrát - a zase to opakuji.
Protože jsem zjistila, že chci tak často utéct - ale nikdy to neudělám.
Aspoň v realitě ne.

A někdy bych to možná měla udělat - tak to udělám teď a tady.
A s vámi.

Blog prošel a projde změnami - většina starého půjde pryč. Odoperuju to tak, jak chirurg vyřízne z těla nádor. A pak to zase naplním - novou zdravější tkání, se kterou budu spokojenější a která mě bude naplňovat.

Potřebuju blog - abych mohla psát. Od té doby, co ho nemám - no, skoro nepíšu.
Potřebuju blog - abych přestala brát focení tak vážně a jen tak se s vámi dělila o svá dílka.
Potřebuju blog - abych mohla večer spát a neměla v hlavě přeplněno.

(Možná taky potřebuju psychologa nebo psychiatra - ale to je na jinou diskuzi.)

AH Photography

21. března 2012 v 18:29 | Prinzeschen
Jen tak ve stručnosti - založila jsem si na Facebooku stránku se svými fotografiemi.
Mělo to více důvodů - touha prezentovat svou práci, získání zpětné vazby, nalezení nových modelů a modelek, zapojení lidí do mých připravovaných nebo rozjetých projektů a tak dále. Zatím je vše ve fázi rozjezdu a čísla nejsou nijak pozitivní - 36 fanoušků a každý den klesající počet aktivních uživatelů.
Proto jsem se rozhodla zkusit to přes blog - a nahnat si na stránky pár dalších lidí.
Pokud se vám tedy některé moje fotografie líbí a rádi byste viděli to nejlepší a nejrůznorodější, co podle sebe mám a jste uživateli Facebooku - neváhejte a staňte se fanoušky nebo si aspoň prohlédněte fotky a ohodnoťte je.

Odkaz je

zde

stačí jen kliknout.

Zpátky

20. března 2012 v 15:04 | Prinzeschen
Nedá se nic dělat - vypadá to, že jsem zpátky.
Po několikaměsíční pauze jsem dospěla k názoru, že se můžu vrátit. Že můžu pokračovat v tom, co jsem kdysi začala a s čím jsem tak ze dne na den přestala. Vracím se jako někdo úplně jiný, s absolutně jiným přístupem, očekáváními a plány. V podstatě by se dalo říct, že s žádnými - žádné naděje, žádné přesně dané linie, nic.
Jak to tady bude vypadat? Netuším. Kam se pohneme? Nevím. Bude mě to ještě bavit nebo si dám tentokrát pauzu navždy? Ani na to neznám odpověď. Návrat je v podstatě tak impulzivní jako odchod na prázdniny - prostě jsem to chtěla udělat. I když se musím přiznat, že k návratu jsem pár důvodů měla - docela se mi stýskalo... A když jsem si pročítala starší články, postřehy z vysokoškolského života, básničky a další - přišlo mi to fajn moci to dělat znovu. Jen tak pro zábavu, bez jakéhokoli stresu - o to nestojím a toho už jsem si předtím užila dost. Bez jakéhokoli racionálního důvodu jsem to prožívala až moc. Tomu je konec.
Tentokrát si to hodlám užít :)

Co se to děje?!

28. září 2011 v 10:01 | Prinzeschen
To mě podržte! Ráno otevřu blog a na úvodní stránce vidím, že mi přes noc přibylo několik nových komentářů. Chci se podívat, otevírám jeden článek za druhým a nestačím se divit...
Objevil se tu snad nějaký nový druh spamu? Chce si snad někdo dělat reklamu na blogu nevinných lidí, jako jsem já, kteří naivně kliknou na "web" a ono je to přesměruje na e-bay či jiné stránky s velkými nadpisy "vydělejte si peníze!" ? Útočí tady na nás jakýsi nový záškodník, který to dělá dost fikaně, neboť u každého článku si dává jiné jméno, takže vás v první chvíli napadne, kdo vás to právě objevil a že se jedná o více osob?

Zas tak chytrý ale není, jak se ukázalo...
Jeho komentáře jsou totiž dost mimo a já se neubránila smíchu. No posuďte sami...

Článek s fotkami sněženky vykukující z pod listů
Záškodníkův komentář: Docela jsem o tom četl a souhlasím s tebou....
To je zajímavé, já tedy fotky číst neumím a v čem se dá souhlasit s tím, že jsem vyfotila sněženku, bože?!

Báseň o myšlenkách
Záškodníkův komentář: Vstřebal jsem to, neboť žádný učený z nebe nespadl....žeee:-)
V první chvíli jsem to přijala jako kritiku na mou báseň. Ale pak? Vždyť to sakra nedává žádný smysl!!!

Článek o Americe, kde vyprávím své zážitky
Záškodníkův komentář: Souhlas
Nevím přesně, s čím souhlasí, ale dobře - ať si to užije...

Báseň o nepěkných pocitech:
Záškodníkův komentář: Souhlas
Opět přichází onen originální komentář "souhlas"

Fotky květin
Záškodníkův komentář: Ale jo...proč ne:)
Totálně mimo...

A mohla bych pokračovat ještě dál, jak se mě snažil získat na svou stranu komentáři typu "já chci taky takovej blog" nebo "super blogísek". Ach bože...další komentář mi dokonce přidal před 4 minutami. POMOC!
Teď to musím všechno smazat, pěkně mi to tu zaprasil, záškodník jeden stupidní...
Tak aspoň krásná krysička od DianePhotos - na zlepšení nálady :)

Poslední den v Litvínově

17. září 2011 v 17:56 | Prinzeschen
Ne navždy, samozřejmě. Jen na příštích 14 dnů.
Dneska jsem si konečně sbalila kufry, tašky, narvala věci do igelitek a jsem připravená odjet.
Zítra už frčím do Brna na kolej a v pondělí začíná škola. Nakonec jedeme autem, za což jsem nesmírně vděčná.
A pocity?
Já nevím, jsou zmatené. Těším se, ale spíš netěším. Nejvíc ze všeho se asi bojím. Tak třeba školy a učení - jestli to budu zvládat. Potom samoty - bez Pana Božského, rodiny a přátel, co mi rozumí a pomáhají, se občas cítím ztracená. Lidí. Nevím, jestli jsem to zmínila, ale mám strach z lidí. Z toho, jací budou a jak se ke mně budou chovat. Spolubydlící na koleji, spolužáci...Třeba budou milí a přátelští, třeba právě naopak... Pak taky nové a velké město, nové povinnosti, všechno to zařizování...Je toho hodně a prozatím mi to nahání hrůzu. Ale třeba se to brzo změní.
Těším se na ty zajímavé předměty, které jsem toužila studovat už dávno. Zajímá mě, co se tam dozvím. Třeba něco z toho bude inspirací pro mé psaní a já se konečně pohnu z místa, ve kterém jsem právě teď absolutně zaseklá a zakořeněná. Těším se na nové město a poznávání míst, přátel, osudů, na nový život a na změny, co mě potkají.
Navíc od svých známých a přátel jsem slyšela na vysokoškolský život jen samou chválu, takže...
Jsem prostě trochu schizofrenická a nějak nevím, co si o tom celkově myslet.
Určitě ale budu psát - o všem.
Až budu mít internet (a doufám, že tohle se mi podaří zařídit brzo), podělím se s vámi o své zážitky, pocity, o všechny ty novinky i starosti. Budu psát o svém novém životě každý den, a až čas ukáže, jestli to bude milé psaní nebo spíš psychická pomoc, abych to tam vůbec přežila...
*
Každopádně díky Facebooku už jsem se spojila s jednou spolužačkou, která je podle zpráv moc milá a příjemná a se kterou si snad (doufám) budu rozumět i v reálu.:)
Na pondělí jsme domluvené, že mě vyzvedne na koleji a vypravíme se společně na přednášku. Ona to tam už trochu zná, já tedy vůbec...Pondělí vypadá docela hekticky, co se přednášek týče, ale já myslím, že zas tak hrozné to nebude. Přinejhorším se trochu prospím... :D
*
A jak jsem strávila ten dnešní poslední litvínovský den?
Balila jsem - to zabralo hodně času.
Vyvenčila Doníka a vzala ho na delší procházku než obvykle, abychom se spolu pořádně rozloučila. Bude mi chybět. V Brně žádný pejsek nebude, natož takový zrzavý kokršpaněl s blonďatou kokardou.
Chvíli jsem četla.
Ve své prstýnkové mánii jsem vyrobila dalších 5 prstýnků. Tak jich teď mám 24.
Ještě plánuju zajít s Panem Božským na jídlo - tuhle část miluju ze všeho nejvíc. Je v ní Pan Božský. A je v ní naše obvyklá trasa na jídlo. Poslední na dlouhou dobu. Kolikrát jsme ji už šli, to ani nedokážu spočítat... Dám si nudle a kuřecí kousky. Nevím, jestli v Brně bude nějaký stánek, kde budou dělat tak dobré čínsko-vietnamské jídlo. Musím si ho dopřát teď.
Pak budeme s Panem Božským u nás a mně bude chvíli božsky. Než odejde a mně se bude chtít brečet a řvát a kopat do všeho kolem jen proto, aby zůstal.- Nejsem na něm závislá. Jen mi s ním je dobře. Moc dobře.
Večer půjdu spát se staženým žaludkem a nervózní.
Ještě, že s Vladěnkou jsem se rozloučila už včera a bylo to pěkné. Dneska už bych tolik emocí rozhodně nesnesla. Daly jsme si dort a hranolky. Ne dohromady - nejdřív dort, později ty hranolky. Šílená kombinace, ale nebylo mi špatně. Bylo mi fajn. Bůhví, kdy zase budeme mít čas takhle někam zajít...
*
Docela mě štve, že tu zítra nebudu. Hraje se první hokejový zápas - proti Karlovým Varům. Navíc budou rozdávat šály. Ráda bych tam šla, ale už budu na druhém konci republiky. Má to někdo smůlu. Až bude Litvínov hrát v Brně, půjdu se na ně podívat tam. I když se teď jmenuje Verva a je to naprosto směšné. I když mě v mé černožluté čepici asi sežerou zaživa. Udělám to.
*
Tak tedy zatím nashle, Litvínove...
Uvidíme se za 14 dnů...


O sourozencích

5. září 2011 v 18:54 | Prinzeschen
Sourozenci.
Někdo je má, někdo ne.
Někdo je má rád a nedá na ně dopustit, jiný jich má plné zuby.
Mít sourozence má prostě své výhody, ale stejně tak to skýtá i pár jistých nevýhod, které není lehké překousnout.

Tak například pokoj - kdo by se o něj chtěl dělit se starším bratrem, který všude pohazuje smradlavé ponožky, pod polštářem schovává neslušné časopisy, prdí, nahlas povykuje při hraní své oblíbené hry či (v pozdějším věku - snad) si vodí do svého lože různé ženštiny nejasných poměrů? Pokoj s mladší sestrou a jejími bárbínami, růžovými sukýnkami a poníky rozházenými na podlaze taky nemůže být žádný med. Žádné soukromí, minimální tolerance, věčné hádky a rvaní - nějak tak si představuje společné obývání jedné místnosti několika sourozenci. Dva klidně postačí.
Na druhou stranu to ale má i svá pro - nikdy nejste sami, vždycky si máte s kým povídat a když se v noci náhodou bojíte, víte, že se stačí připlížit k bráchovo posteli a bude vám fajn.

Pozornost rodičů? Peníze a různé dárky? Obsakování? S tím se pravděpodobně můžete navždy rozloučit. Všechno se to dělí mezi vás a vaše sourozence, pokud tedy nemáte to štěstí a nejste nejmladší benjamínek požívající všech výše zmíněných výhod. Místo toho si zvyknete na spoustu křiku, svádění, tahání vlasů, pištění a trestání, hubování, upřednostňování a podobně. Zní to jako horor, že? Kdo si tohle přečte, nikdy by zřejmě po sourozenci netoužil...
Ale - je tu jedno velké ale, které se mi zdá důležité. Mít sourozence totiž znamená také stálý příval určitého druhu lásky. Znamená to, že nikdy - a obzvláště až zestárnete a dostanete rozum - nebudete sami. I když se osamostatníte, i když se odstěhujete, i když jednoho dne rodiče odejdou - vždycky tu bude někdo pro vás, někdo kdo vás má rád a na koho se můžete aspoň minimálně spolehnout (pokud to není nějaký extremista, co potřebuje spíš naopak vaši pomoc nebo se vaše hádky z mládí neprotáhnou i do stáří - předpokládejme však případ, kdy se toto nestalo). V podstatě po celý váš život nezažijete samotu a opuštění. A to za tu trochu obětování stojí, ne?
*
Já sama jsem takový netradiční případ - sourozence mám, ale nevlastní a oba jsou o deset let starší. Nikdy jsem s nimi nebydlela a ani jsem nezažila ty výše zmíněné patálie. Jsem tedy vlastně jedináček, který ale sourozence má. S mojí milovanou krásnou ségrou se občas vídám, i když ne tak často, jak by se mi líbilo. Je už vdaná a má děti, vede celkem spokojený život. Zato svého bratra jsem nikdy neviděla a ani po tom nějak netoužím - bohužel to není ten ideální starší bratr, jakého by si přála každá malá holčička a pak i starší slečna. Kdysi jsem si ho idealizovala, ale to už skončilo...Svůj život si docela slušně zkazil už v mládí a stále se z toho nevyhrabal dodnes. Nežije tedy zrovna jednoduše a spokojeně, a i když je mi líto, že to tak je, nedá se s tím nic dělat... Život je holt pes...



O prázdninách ještě jednou

1. září 2011 v 11:15 | Prinzeschen
Prázdniny už jsou sice za námi a včera jsem jim věnovala docela rozsáhlý článek, přesto mi to nedá, abych se k nim ještě jednou nevrátila. V tomto článku bych chtěla jen tak malinko porovnat ty loňské s těmi letošními, protože, jak už jsem zmínila, tyhle byly přímo diametrálně odlišné od těch minulých. Odlišné v tom, co jsem dělala, s kým jsem byla a každopádně i svým koncem...
  • Loni byly prázdniny kratší - mohlo by se logicky zdát, protože jsem byla ve třeťáku a nastupovala do posledního ročníku. Ve skutečnosti to tak úplně není pravda. Minulý rok jsem totiž odlétala do Ameriky na dvouměsíční studijní pobyt, který nebyl zas tak studijní, takže jsem měla prázdniny v podstatě čtyři měsíce. Byly tedy ještě delší než tyhle. I když tyhle začaly o dost dřív, takže se to pravděpodobně vyvážilo.
  • Ano, loňský srpen byl zasvěcený především přípravám na mou cestu do USA. Pamatuju si to, jako by to bylo včera, když jsem si balila kufry a byla pekelně nervózní, protože za pár dnů mě to čekalo. Byla jsem vyklepaná, špatně spala, bála se, ale taky se strašně těšila...Zítra to bude už rok, co jsem odletěla a já tomu nemohu uvěřit. Čas běží až moc rychle. Nemůžu uvěřit tomu, že všechny ty zážitky už jsou za mnou a že se nebudou nikdy opakovat. Že už nikdy nebude žádné září a říjen v USA...Letos se samozřejmě žádné takové přípravy nekonají, nikam neodlétám, žádná studijní cesta. Kromě té do Brna, ze které jsem také pekelně nervózní, i když tam jedu jen vlakem a až za 2 týdny... Pořád mi však zbývá pár dnů a ty se vyplatí prožít.
  • Autoškola byla loni také docela slušnou náplní mých dnů. Letos se samozřejmě nic takového nekonalo - řidičák mám pěkně uklizený v peněžence a bohužel minimálně používaný...
  • Vysmáté léto Kadaň, ZOO v Ústí, pár dnů koupání a spousta dnů strávených na zahradě mé rodiny - to všechno se dělo ještě před rokem. Letos to moc nevycházelo ani s koupáním, ani s výlety.
    Prsty v tom měla práce a pak také změna našich vztahů v rodině. Časy se prostě mění a lidé bohužel taky. Ještě loni jsem totiž svou sestřenici považovala za jednu z blízkých přátel, se kterou jsem taky podnikala většinu těch koupaček, procházek či fesťáků. V uplynulých dvou měsících se ale ukázalo, že je úplně jiná, než za jakou jsem ji považovala a už mě ani v nejmenším netěšilo s ní trávit čas. Tuším, že ona to má podobně. Takže už žádná zahrada, žádné koupání, žádné procházky ani nic - všechno to vzala voda, všechno s sebou vzal vítr a utopil to čas.
  • Loni Mojitový večírek - letos jen taková malá oslavička s muffiny a spoustou pizzy. Aneb narozeniny Pana Božského.
  • A abych přece jen nekončila nějak negativně - letos jsme se s mamkou dostaly na dovolenou, což se nám loni nepodařilo. Loni mi umřel křeček a letos se ten nový těší výbornému zdraví. Aspoň něco :)
Řekla bych ale, že o prázdninách už jsem toho vyslovila až dost a že je opravdu na čase skončit.
Právě teď tedy uzavírám prázdninovou kapitolu a nezbývá mi nic jiného, než se těšit na ty nové, které se právě otevírají či se brzy otvírat budou.

 
 

Reklama