Alenka v říši divů

Nedobře naložená cestovatelka

27. dubna 2009 v 17:36 | Prinzeschen
Dneska jsme se domluvily, že po maturitě vyrážíme na prázdiny po Evropě. Maximálně 4 lidi do jedný Fabie se spacákama a mapou. To je všechno. Těším se na to. Nikdy jsem nebyla dobrodružná povaha, ale poslední dobou se to ve mně nějak probouzí. Takže jsem otevřená novým možnostem a procestovat svět - to je podle mě dobrej cíl, ne? Samozřejmě, že se našlo pár kazisvětů, kteří mě a kámoškám chtěli zkazit radost. Dokonce i jeden učitel - šovinista první třídy - se zapojil a jako vždycky vyplivl děsnou moudrost. A mě už to štve! Dnešní svět je tak šovinistickej...Kdyby se sebrali tři kluci a chtěli někam jet, je to v pořádku - kluci jsou přece dobrodružní od přírody a nic se jim nemůže stát. Jiný to ale je, když chtějí někam jet holky. To je najednou strašně moc starostí, aby se jim náhodou něco nestalo, protože ony jsou přece malý a nedomrlý a neumí se o sebe postarat a potřebujou hlídání, aby náhodou se jim nic nestalo. Můžeme se pak vlastně divit feministkám?
Dneska jsem taky viděla film. Strašně "chytrej film". Ten kluk tu holku strašně miloval a proto se celý víkend oblizoval s jinou. Já vím, byl to jen film, ale jak tímhle můžou někoho krmit, to je šílený. Navíc se mě to docela dotklo, prostě mi to udělalo v hlavě zase zmatek, připadám si nějak divně a cítím se méněcenná. A vlastně už to nechci...nebo chci....Nebo já nevím...Jak říkám - vyvolává to ve mně maximálně divný pocity a to by asi nemělo...
Ale abych si jen nestěžovala (což umím a to dost dobře. Dokonce bych řekla, že je to po rozčilování lidí druhá věc, kterou ovládám stoprocentně), pokusím se zakončit dnešní článek pozitivně. Dnes jsme na češtině probírali Borovského a jeho epigramy. A mně se to zalíbilo. Tak jsem si řekla, že bych to mohla zkusit. Třeba mi to půjde. Je to krátké, vtipné, není to moc složité. To by mi mohlo sednout. Jen musím vymyslet pointy a to už bude asi věc jiného článku...

Karel Zaoral

24. dubna 2009 v 14:14 | Prinzeschen
Karel Zaoral měl nesmírně smutný osud. Jeho nepříliš šťastné dětství s citově chladnou matkou se na něm podepsalo a stvořilo z něj odporného člověka bez zábran a hodnot, který je schopen čehokoliv.
Zako - jak zní přezdívka Karla Zaorala - je celkem malý muž, který v nikom nevyvolá strach. Má však pevné a vypracované tělo, které získal prací ve vězení. Musel zde překládat náklady materiálu z vozu na vůz. V tváři není vůbec hezký, jako by jeho vzhled odrážel jeho nitro. Nos má křivý, ústa stále stažená do nepřirozeného úšklebku. Každé oko má jiné, zdá se, jako by se každé z nich chtělo rozutéct do jiné světové strany. V tváři ukrývá mnoho bolesti, ale i zloby a nenávisti. Když na sobě zrovna nemá vězeňsky stejnokroj, obléká se Zako pohodlně. Nosí volné džíny a lehká sportovní trička. Postupem času Zako chátrá jako stará budova. Je to způsobeno drogami, do kterých spadl. Po určité době dokonce přichází o ruku, protože v jedné ze svých slabých chvilek se pokusil o sebevraždu a porušil si důležité nervy.
A jeho povaha? Mnohdy nepříliš hezká tvář odráží to, co je uvnitř krásné. U Zaka tohle neplatí. Je krutý. Zdá se, že není schopný vůbec žádných hlubokých citů, je úplně chladný. Pokud se chce někomu zalíbit, dělá to jen z vlastní vypočítavosti. Je sebestředný a sobecký. Nedělá věci, které by mu nepřinesly užitek. Svého dosáhne za každou cenu. A pokud k tomu nejsou prostředky, vytvoří si je. Neváhá použít i těch nejsurovějších metod. Vyhrožuje, přepadává s nožem v ruce. Dokonce byl i spoluúčastníkem vraždy. Nemá žádné morální hodnoty. Chová se jako zvíře. Na druhou stranu je zbabělým poskokem, který je povinen poslouchat vyšší kasty podsvětí a plnit jejich rozmary. Oslovení člověk je pro něj neuvěřitelná poklona.
Odpuzuje mě člověk, který dokáže klesnout až takto hluboko. Ztratí svou důstojnost a na jedné straně je krutým vrahem, na druhé pouze loutkou v rukou mnohem chytřejších lidí. Nikdy se neztotožním s touto transformací člověka ve zvíře. Někdo by možná namítnul, že příčiny jeho osudu měly začátky již v jeho nenaplněném dětství. Já ale musím jen nesouhlasně kroutit hlavou a opáčit: Vždycky si můžeš vybrat. I v tom, jestli se staneš dobrým člověkem nebo vrahem…

Jack Twist

23. dubna 2009 v 16:22 | Prinzeschen
Jack Twist je mladý muž, který našel zálibu v rodeu. Za tímto tvrdým a mužským sportem však skrývá tajemství své rozhárané duše a citlivého srdce.
Jack není tak urostlý jako mnoho mužů v jeho věku. Má spíše útlou a drobnou postavu. Strach z něj nejde. Sálá z něj naopak cosi milého a přátelského. Má tmavě hnědé vlasy, které kvůli své délce lehce schová pod klobouk. Vykukují pak jen drobné chomáčky. Když však klobouk odloží, můžeme v plné nádheře vychutnat sytou a jemnou barvu toho, co celou dobu ukrýval. Oči má modré a hluboké. Jsou jako otevřená kniha. Jack není vůbec záhadný. Mluví nejen slovy, ale i svou mimikou - každým úsměvem, pohybem rtů…Povídá očima, gesty i postojem. Lehce mi z tváře vyčíst jeho momentální pocity. Není však vůbec prostý, jak by se snad mohlo zdát. Naopak. Jeho osobnost je barvitá, dovoluje spoustu změn a možností. Jack nejraději nosí pohodlné oblečení. Nejčastěji obléká košile a džíny. Zvykl si na tento styl při práci na ranči i při rodeu.
Zmínila jsem se o Jackově osobnosti, ale ráda bych ji ještě rozvedla. Jack je milý člověk. Často se usmívá. A jeho úsměv je nádherný. Je v něm tolik emocí. Radost, štěstí…Dokáže svým úsměvem přenášet pohodu i na lidi kolem sebe. Umí ale také být smutný a vážný. Jeho osobnost má mnoho rozměrů. Může za to určitě i Jackova citlivost, která je hlavním rysem jeho povahy. Jack se nebojí dát nic najevo. Nestydí se, nezastírá. Dokáže projevit lásku, vyznat ji slovy. Pláče, vzteká se, prožívá zoufalství. A přitom všemu hrdě vzdoruje. Citlivost neznamená slabost. Mnohdy je to i naopak. Jack zvládá svůj život, přestože není podle jeho představ. Nevzdává se však svého snílkovství. Má sny a nechce se jich vzdát. Rád o nich přemýšlí a mluví. Dává volný průběh svým myšlenkám. Doufá, že se někdy naplní, i když ví, že to nebude lehké. Je to otevřený člověk plný nadějí a optimismu. Má kladný pohled na svět. Snaží se nežít minulostí, ale budoucností. Někdy ho vzpomínky přece jen dostihnou a v tu chvíli je mírně nostalgický. Možná je určitým způsobem naivní. Nebojuje vůči svým emocím ani vůči sobě samému. Místo toho, aby vynaložil spousty sil na lži a maskování, raději poznává sám sebe a smiřuje se s událostmi.
I přes jeho dobrotu to s Jackem dopadne špatně. Zemře mladý a to právě kvůli své odlišnosti od ostatních. Mnoho lidí to zasáhne, protože Jacka milovali právě pro to, kým byl.

Ennis Del Mar

22. dubna 2009 v 19:09 | Prinzeschen
Ennis Del Mar. Tak zní jméno muže, kterého bychom v běžném uspěchaném dni jistě přehlédli. Zdá se obyčejný. Na první pohled se opravdu ztrácí v davu. Ale je tomu skutečně tak?
Ennis je vysoký a urostlý muž. Práce na ranči se na něm podepsala a kočovný život, který vede, také. Tváře má ošlehané větrem, na hlavě mu sedí kovbojský klobouk. Občas se zakývá při poryvu větru a odhalí jemné krátké hnědé vlasy. Pod kloboukem nasazeným až do čela vykukují hluboko zasazené modré oči, které jsou zahaleny tajemstvím. Pozorují vás, snaží se vám proniknout až do hlavy, otvírají cestu do jeho vlastního nitra. A pak se najednou ukryjí pod víčky a ten kouzelný okamžik je pryč. Jeho obličej je souměrný a s ostrými rysy. Je v něm napsán životní příběh. Ennisovy ruce jsou silné a dravé. Musí takové být, vždyť pracují s divokými a nespoutanými koňmi a býky. Ennis si nepotrpí na módu, většinou na sobě má obyčejné džíny a košili. Cítí se v nich nejlépe, nikdy totiž nebyl postavou z lepší společnosti.
Povaha tohoto muže je nesmírně složitá. Je nevýrazný, vždy stojí stranou. Je zamlklý a málokdy se k něčemu vyjadřuje. Mnozí by mu možná vytkli uzavřenost. A jiní zase bezcitnost. Ale není tomu tak. Dokáže své city skrývat, tají je před světem i svými blízkými, možná pro blaho světa, možná pro svůj klid. Ve skutečnosti to v něm ale vře. Pod tou chladnou maskou se city derou na povrch jako láva z právě vybuchující sopky. Neubrání se slzám při loučení, vztek a bezmoc s ním lomcují, když musí opustit, to co má rád. Prožívá svou životní tragédii z celého srdce. Přesto se v těch několika šťastných momentech dokáže radovat ze všech sil. Vychutnávat okamžik a dávat mu úplně všechno. Každý pohyb, každý dech, celý vesmír. A láska…Ta zajala jeho srdce, i když je nedovolená. Brání se, bojuje sám proti sobě, i když ví, že nemá šanci uspět. Láska je totiž největší silou přírody.
Ennis je rozháraný muž, který propásl své štěstí kvůli předsudkům a strachu. Nikdy nedojde klidu a naplnění. Může se stále jen utápět ve snech a vzpomínkách. A jeho příběh by se měl pro mnohé stát varováním…

Západ Slunce

16. dubna 2009 v 17:44 | Prinzeschen
Každý den se již od rána těším na jeden moment. Je večer a já odkrývám závěs z mého okna proto, abych mohla pozorovat to nejkrásnější divadlo, které znám. Západ Slunce. Viděla jsem ho už tolikrát, ale přesto je každý něčím výjimečný. Možná svou neopakovatelností.
Ještě kolem šesté hodiny Slunce odvážně stojí na nebi a z ohromné výšky pozoruje celý svět. Svými teplými paprsky vytahuje lidi a zvířata z jejich doupat a nechává je oddat se slastnému pocitu. Květiny stále ještě vychutnávají sálající energii. Slunce má nad vším přehled. Vidí se mihnout každý lidský stín, stejně jako je svědkem shánění potravy u ptáčka s křehkýma nožkama a přijímání vláhy otevřeného tulipánu. Nic živého se ještě nechystá spát. Ale Slunce už pomalu putuje do místa, kde se dočká zaslouženého odpočinku.
Nese se po obloze pyšně jako páv, snaží se dosáhnout tam, kam mu síly ještě stačí. Nechce se vzdát. Chce bojovat až do posledního dechu. V jednu chvíli jako by mu ale došel dech. Naklání se ke straně, mává a mizí za obzorem. Nastává západ Slunce.
A jak takový západ vypadá? Nikdy není stejný. Někdy rozzáří celou oblohu. Kolem stromů, které Slunci ztěžují jeho cestu k míru, se vytvoří nádherná a magická zář. Není to však jen tenhle kousek. Zdá se, že samo nebe zežloutlo. Když se vedlejší role v tomto divadle ujmou mraky, lze vidět i mnohem krásnější podívanou. Světlo obtéká jejich kontury a činí z nich obláčky, na kterých by mohli sedět sami andělé a brnkat líbivé melodie na své lyry a harfy. Jindy to vypadá, že les hoří. Slunce se totiž pro chvíli usadí těsně nad ním a mezi větvovím pak pronikají jen slabé odlesky paprsků, které ale sílí, až nakonec mezi stromy sedí samotný ohnivý kotouč v celé své síle. Slunce ale není jen žluté a zlaté. Ve skutečnosti hýří mnoha barvami. Vypadá to skoro jako duha. Ale obrovská. Od západu až k východu, od severu až k jihu. Místo nebeské modři se na nebi střídají různé odstíny od zářivě rudé až po zlověstně modrou, která chvílemi nahání hrůzu. Barvy jsou syté a ostře bodají do očí. Přesto se člověk nemůže vynadívat. Jsou však i chvíle, kdy je nás sluneční posel trochu unavený a v tom případě nakreslí na své plátno jen pár tahů pastelovými barvami, které jedna do druhé splývají a vytvářejí klidné harmonické dílo.
Po nekonečně možnostech a barevných kombinací, přichází "poslední hodinka". Pro dnešek představení skončilo. Opona padá a zpoza mého okna se ozývá bouřlivý potlesk.

Zkrocená hora

2. ledna 2009 v 10:23 | Prinzeschen
Abych pravdu řekla, tak jsem z toho filmu pořád ještě v šoku. Obvykle mě filmy tolik neseberou, ale tenhle se mi vryl do hlavy. Asi proto, že nutí člověka nad něčím přemýšlet. Nelituju toho, že jsem včera šla spát až v 1 v noci, jen abych ho viděla.
Velká síla příběhu je určitě v jeho tématu. Homosexualita je pořád považovaná za velmi citlivé téma. I v dnešní době se najdou lidé, kteří na ni nahlížejí jako "na nemoc" a vysílají směrem k těmto lidem nenávistné pohledy a slova. Nechápu je, podle mě jsou to ignoranti nejvyššího stupně. Přehlížejí, že pořád se jedná o lidské bytosti s city. A "Zkrocená hora" tohle ukázala - city. Smutek, lásku, opravdové štěstí, přemáhání, potlačování sám sebe...Navíc velmi oceňuji citlivé zpracování tvůrců a obsazení rolí. Bohužel smrt Heatha Ledgera dala pro mě tomuto filmu o další rozměr navíc...Víc už říkat nebudu, snad to ani nutné. Jen - včera se další film zařadil mezi mé velmi oblíbené...

Jak začíná a končí

30. prosince 2008 v 20:11 | Prinzeschen
A kdo? No přece láska...A kdo získal pocit, že ta se u nás objevuje až v pubertálním věku, je na omylu. Láska u nás totiž klíčí už od dětství.
Nejprve jsou jejími příjemci rodiče. Milujete je, obdivujete a dali by jste snad všechno za to, trávit s nimi veškerý čas. Máminy dlouhé vlasy jsou to, co jste si vždycky přáli a tátova práce se hodí přesně pro vás - ať už je popelář nebo fotbalista. Nestydíte se rodičovi projevit svou bezmeznou oddanost k jeho osobě. Rodiče jen tak někomu nedáte, jsou jenom vaši…
Postupem času se ale tento vztah ke staroušům začíná měnit. Vlastně už vám nepřijdou tak úžasní, jen vás ztrapňují a chovají se k vám jako k dětem. Přitom vy se ve svých pěti letech cítíte dospělejší než jsou oni. V ten moment obdiv k rodičům, vystřídá láska ke kamarádům a možná i házíte očko po nějakém tom vrstevníkovi opačného pohlaví...Dlouhé vlasy, co jste si pěstovali od dětství byste nyní nejradši vystřídali za ten krátký účes holky z áčka. A to kamarádčino tričko taky není k zahození. Ven? Jedině s partou a nikoliv s rodiči za ruku, jak to bývalo jejich zvykem.
Po nástupu období puberty se situace ještě zhorší případně dojde k obratu k mnohem lepšímu. Někteří už své " starouše" úplně odepsali, někteří přišli na to, že pro ně jejich rodičové udělali dost a rozhodnout se je respektovat ( i když je ztrapňují pořád). Tentokrát lásku ke kamarádům vystřídá ještě "silnější" cit a to láska k jedinci opačného pohlaví…Teď už je složité, brát tyto vztahy obecně…Každý to má jinak…Záleží totiž na tom, jak velké individuum vlastně objekt touhy je a podle toho se většinou odvíjí konec…
A jak tedy vlastně láska končí? Někdo už navždy odepíše lásku k jedincům a individuím a rozhodne se vrátit rodičům, co pro něj udělali ( tentokrát už se ztrapňují navzájem).
Někdo si naopak svého jedince oblíbí a veškeré své city věnuje po zbytek života jemu. Po nějaké době si pořídí rodinu a lásku pak věnuje svému bábetku, dítěti, puberťákovi... Povědomý proces?No ano - jednou se všichni staneme těmi obdivovanými rodiči nebo nechtěnými starouši…

K tvorbě..

22. prosince 2008 v 16:58 | Prinzeschen
Co tvořím? Tak především píšu a fotím. Zbožňuju tyhle věci, jsou jako moje součást. Netvrdím, že jsem v nich kdovíjak dobrá, myslím, že pořád mám hodně co dohánět. Ale jak řekl Lao'C - I ta nejdelší cesta začíná jediným krokem. Tím pádem - i když jsem na začátku - chci jít pořád dál, vyvíjet a zlepšovat se. Přijde mi zajímavé po nějaké době sledovat na stránce, jak jsem fotila nebo psala kdysi a smát se tomu, jak mi to vlastně nešlo. U svých děl budu vystupovat pod jménem Prinzeschen - je to moje přezdívka na DA a už jsem na ni víceméně zvyklá. Každý názor si ráda vyslechnu - ale jen pokud bude slušný ;) Na vulgarismy není nikdo zvědavý;) Děkuju za pochopení a doufám, že se najde aspoň pár lidí, které něco mého osloví...

O mně

21. prosince 2008 v 18:23
Ahoj...tak já jsem ta Alenka v říši divů, která vás tady bude obtěžovat. Někdy ztracená v tom zamotaným světě divů a tajů, jindy zase zvědavá, která chce nahlédnout a vejít se do těch malých dvířek. Nakonec však šťastná, když se vrátí domů...
Jsem osobou trochu víc melancholickou (jak poznáte z výplodů mé mysli), trochu míň realistickou, někdy cholerickou a jindy - prostě jen šťastnou. Můj život tvoří hlavně moje rodina, můj miláček a moji kamarádi. Někdy je to s nima těžký, ale většinou jsou to oni, kteří mě podrželi ve spoustě těžkejch chvilek a dodávají mi chuť a odvahu něco podnikat dál. Za důležitou součást života považuju taky hudbu a moje koníčky - psaní a focení. Když už totiž nějaká ta těžká chvilka nastane a nikdo zrovna není poblíž, jsou to právě ony, kdo mi pomůžou utéct někam pryč a ponořit se do jinejch koutů světa. Jsem strašnej čokoholik nebo čokoládofil (myslím že to vyjde stejně) - takový množství čokolády co já spořádám, to snad ani není pravda. Můj obdiv patří lidem, kteří jsou sví, mají osobnost a třeba oplývají nějakým talentem. Lidem, kteří se nebojí jít za svým cílem, něčeho dosáhnout - ale berou ohledy na životy ostatních. Ze slavných obdivuju třeba Amy Lee, pro její úžasnej hlas, Haylie Williams - protože je svá - a Christinu Aguileru. Ulítávám na Simpsnech, černobílý a spoustě jiných věcech. Mám motta a to dokonce tři : "Ať každej den stojí za to", "Když skočíš, já taky ", "Představ si nepředstavitelné a jdi za tím". Obvykle jsem dost ukecaná. Jen na blogu mi to vždycky nějak selže a nemůžu ze sebe nic vymáčknout. Ale doufám, že se polepším...
Tak tedy vítejte v říši divů...
 
 

Reklama