Alenka v říši divů

Tetování

12. ledna 2015 v 21:30 | Alča
Od začátku roku jsem toho už stihla poměrně dost. Začala jsem si plnit sny bez ohledu na své předchozí obavy, "ale" a "kdyby". A tak jsem v neděli 4. ledna poprvé usedla do křesla v tetovacím salónu a nechala si na levém předloktí vytvořit umělecké dílo. První a kdo ví, jestli poslední...


Po tetování jsem toužila už několik let - myslím, že poprvé mě to asi napadlo, když jsem byla s kamarádkou na jejím tetování jako doprovod. Bylo to vzrušující a líbilo se mi to jako styl sebevyjádření. Opravdu vážně jsem nad tetováním začala uvažovat tak před třemi lety. Jenže jsem se tenkrát moc bála, neměla jsem peníze a celkově v tom bylo více ale - na VŠ se k tetování zrovna moc kladně nestavěli a nechat se vyhodit ze zkoušky kvůli tomuhle nebo se s nějakým profesorem nedej bože dostat do křížku, to se mi vážně nechtělo. Na druhou stranu jsem ale díky tomu měla více času si to pořádně promyslet.
Nejprve přišel na přetřes samotný motiv - na výběr bylo více variant. Zpočátku jsem chtěla ještěrku, potom jen drobný jin a jang a nakonec fotoaparát. Jak vidíte, nevyšlo ani jedno z toho. V průběhu času jsem si vytvořila vlastní motiv - text z písničky "Blackbird" od Alter Bridge, který se mě velice dotýkal a obrázek klícky s jedním ptáčkem v ní a jedním, který už vyletěl. Toto spojení obou částí mi přišlo dostatečně dobré k tomu, aby to z mého tetování vytvořilo originální kousek, který neuvidím na dalších padesáti lidech.
Potom jsem nějakou dobu řešila místo, kam si tetování dám. Víceméně se to měnilo podle toho, jak jsem přemýšlela o motivu. Ve hře byl nárt, noha nad kotníkem, krk a lopatka. Po výběru motivu jsem nad tím začala přemýšlet trochu jinak - a tak nakonec zvítězilo levé předloktí. A byl to docela boj - protože mě od toho spousta blízkých lidí odrazovala s tím, že právě na tomto místě tetování neschovám a mohla bych mít v budoucnu kvůli tomu problémy např. v práci. Nenechala jsem se ale zviklat, protože stejně jako motiv i místo pro mě má zvláštní význam. A když už tetování mám, proč bych ho měla pořád jenom schovávat?
Nakonec přišly na řadu ty ostatní věci - peníze a hlavně odvaha. S korunami to nakonec nebylo tak špatné, i díky tomu, že motiv je vcelku jednoduchý a nestínovaný. A také proto, že už pracuju a není problém pro mě ušetřit nějakou tu kačku (hlavně když jsou vánoční odměny)- A odvaha...ta tak nějak přišla sama s přelomem nového roku a se změnami v mé hlavě. Když už se pohnulo tolik věcí, tak proč ne i tohle? Stačila jedna zpráva s otázkou na termín a najednou to bylo domluvené na příští neděli a za pár dnů jsem tam celá rozklepaná seděla.

A jaké to bylo? Mnohem lepší než jsem čekala. I přes můj relativně nízký práh bolesti a slabou kůži, která hodně trpí na modřiny, to nebylo kdovíjak nepříjemné. Sice to v některých úsecích trochu štípalo a brněly mě prsty, ale v dalších to bylo naopak téměř nepostřehnutelné. Rozhodně jsem nekřičela bolestí, jak se mi smál můj přítel. Nejvíce mě to překvapivě bolelo výš na ruce, nikoli blíž k zápěstí, kde jsou šlachy a kde jsem to čekala. Barva mi hezky chytala a celá práce trvala tak kolem třičtvrtě hodiny. U zubaře je to kolikrát mnohem nepříjemnější.
Po samotné akci samozřejmě nastala nutná péče - prvních 12 hodin tetování zabalené ve fólii chráněné před nečistotami, první den umytí jen vlažnou vodou, druhý den už i mýdlem a následující dny mazání hojivým a dezinfekčním krémem. Poškozená kůže se mi začala relativně rychle stroupkovat a hojit. Všechno se to obešlo bez modřin, krvácení i dalších problémů.



Moje tetování má pro mě velký význam a to ve všem. Umístila jsem si ho na předloktí proto, abych ho viděla, protože je to zpráva hlavně pro mě a občas se na ni potřebuji podívat. A na levé proto, aby bylo blízko srdci - protože je to moje srdeční záležitost. Text jsem zvolila ze své oblíbené písničky, vybrala jsem větu, která pro mě má význam a poselství. Větu, která vyjadřuje to, co už nikdy nechci být - zlomená. K větě jsem se snažila vymyslet i vhodný obrázek - ptáčci proto, že písnička, ze které pochází text, se jmenuje Blackbird čili kos. Motiv klícky s jedním ptáčkem uvnitř a jedním venku jakožto ukázku mých dvou já - jednoho uvězněného v kleci bolesti a smutku, a druhého volného, který už letí vstříc novým zítřkům a svobodě silnější než kdy dřív. Volný ptáček, už nikdy nebude zlomený, protože všemu uletěl a už ho nic netíží... A tak i já, když mi bude těžko, se podívám na tohle tetování a budu vědět, že chci být ptáčkem, který opustil klec a už nikdy nebude cítit bolest, která by ho uvěznila do klece...

Znovuzrození

12. prosince 2014 v 23:00 | Alča
Léto se pomalu přehouplo v podzim a ten tak nějak nenápadně přešel v zimu. Rok 2014 se chýlí ke konci a nahradí ho ten s pětkou na konci. Já jsem se na několik měsíců odmlčela (i když ani předtím to nebylo kdovíjak slavné), aby v mém životě došlo k ohromným změnám. Změnilo se téměř vše, co mohlo - adresa, činnost, lidé... Přestěhovala jsem se, ukončila studium antropologie, začala pracovat v knihovně... Taky si říkáte, jak jsou někdy ty životní cesty nevyzpytatelné? Dokážou překvapit - o tom není pochybnost. Ale výrazným způsobem si je utváříme sami...a i u mě to bylo podobně. Vše to, co jsem výše zmínila, jsem chtěla. Do ničeho jsem nebyla přinucena, nic jsem nevzdala, ničeho nelituju (alespoň většinou). A šla jsem za tím děj se co děj. I když mi to připravilo perné chvíle a to nepopírám, jsem ráda, že to je tak, jak to je... Jsem ráda, že jsem tam, kde právě jsem s tím, kým jsem.

Aby to ale nebylo všechno tak růžové - něco jsem přece jen ztratila...nebo spíš někoho. Přišla jsem o kamarády z Brna - sice jsem je znala krátce, ale musím říct, že u většiny z nich jsem našla to, co jsem potřebovala. Chybí mi. Je mi líto, že tuhle část svého života jsem musela jednou provždy nechat minulosti. A taky mám strach - že i ty tenké nitě, které nás teď spojují, se zpřetrhají. Je málo času a příležitostí si psát, natož se vidět. Každý z nás má něco - práci, školy, zájmy...a je těžké to vše nějak skloubit. Aby toho ale nebylo málo - přišla jsem i o lidi tady doma. O ty, kvůli kterým jsem se sem také vracela. A je mi z toho opět smutno - když člověk zjistí, jak moc se v někom mýlil. Když si uvědomí, že ti, které považoval za přátele, jsou jen známí a nemají zájem. Je to opravdu na nic, když člověk, kterého znáte dlouhá léta a měl u vás výsadní místo se najednou změní k nepoznání a totálně vás zazdí způsobem, jakým jste to sotva mohli čekat. Je to skličující vidět, jak je člověk sám.

To je důvod, proč jsem se rozhodla vstát z mrtvých, zaměstnat svůj mozek spoustou činností a vrátit se k tomu, co mě dříve bavilo a pak jsem se na to vykašlala. Proto jsem teď tady. Abych se mohla ze všeho vypsat - tak jako dřív, aby se mi ulevilo, od toho, co mě neskutečně tíží na duši...a také proto, abych se necítila sama. Protože samota je to, co mě doopravdy děsí nejvíce na světě. Tady se jí snad zbavím...

Sparkie - první video a blog

5. srpna 2014 v 22:41 | Alča
V minulém článku jsem vám krátce představila našeho pejska Sparkieho. Zmínila jsem se o blogu, který jsem pro něj vytvořila - nebo ho tedy spíš pomalu začínám tvořit - a protože jste se ptali na jeho adresu, rozhodla jsem se napsat ještě jeden článek věnovaný našemu psímu miminku.

Odkaz na blog je zde: SPARKIE a zatím tam moc článků nenajdete, jen takový první s fotkami ještě od chovatelky, když byl úplné miminko. Jak moc za ten měsíc vyrostl, si člověk lépe uvědomí díky této koláži, která mapuje jeho život od nějakých 2 týdnů až po dnešní tři měsíce.


Aby toho ale nebylo o Sparkiem málo, přidávám do tohoto článku ještě video věnované celé jemu. Video je vytvořeno z různých krátkých útržků ze Sparkieho života. Všechna videa byla natočena mým foťákem většinou s pevnou padesátkou, většinu jsem točila já a některá přítel, a sestříhána a pospojována v programu Sony Vegas taktéž mnou za přítelovi asistence. Tady se můžete podívat na náš výtvor. :)

7 let souznění duší

18. března 2014 v 20:57 | Alča
V blogových kruzích - a to hlavně těch, které se týkají AK - se momentálně řeší velká revoluce... Zapojila se velká většina blogů, každý k tomu má co říct... Pořádně to tady vře a začíná být horko. A já? Popravdě to jde mimo mě. Tak jako v poslední době vše, co se týče blogu. Zamrzla jsem kdesi v minulém roce a nejlépe o tom vypovídá žalostný počet mnou vypuštěných článků. Není to proto, že bych to s blogem vzdala, že bych neměla zájem, že bych ho přestala mít ráda - jen ho prostě nestíhám... Můj internetový život musel bez milosti ustoupit tomu reálnému. A nemůžu říct, že by mi to až tak vadilo - protože realita je teď tak plná všeho, po čem jsem toužila, že je třeba si ji užívat na 100% a nerozptylovat se něčím jiným...

I když tenhle článek se vůbec nehodí do momentální nálady tady na blogu.cz - a i když by možná nepatřil k tomu nejoslnivějšímu, co se od blogera z AK očekává - je pro mě velmi významný...

Včera jsme s přítelem oslavili 7 společných let. Dá se říct, že jsme spolu strávili už jednu třetinu svého života a to je prostě...hrozně děsivé i úžasné zároveň. Je to všechno to, co jsem vždycky chtěla. Vztah, o kterém jsem snila už od 13, i když jsem si tenkrát vedle sebe představovala někoho jiného. Ale na tom už dnes nesejde - z vysněného zůstal jen stín v mé paměti a z toho, na kterého jsem se nepodívala celou základní školu, se vyklubal nejlepší chlap mého života. A to nepřeháním - protože žádný lepší muž (snad kromě mého dědy) v mém životě dosud nebyl. Dává mi všechno to, co potřebuju a chci. I když byla období, kdy jsem o tom pochybovala, dnes to vím. Dává mi v žaludku ten zvláštní pocit motýlů při pohledu na něj a někdy...někdy mám pocit, že se rozprsknu na tisíce kusů ze vší té lásky, kterou k němu chovám. Není to ideální vztah a nikdy nebyl. Je přístavem, klidem...ale zároveň posedlostí, která vás může každou chvíli zničit. Je to spalující a přitom nesmírně uklidňující. Je to už tak dlouho a přitom mi to pořád přijde nové, překvapující, šokující... Není v tom ani trocha stereotypu, nikdy bych nedokázala s někým být jen tak ze zvyku... Je to ta touha být neustále jen s ním a odpor jen k představě, že by na jeho místě byl někdo jiný... Je to přesně v duchu toho, čemu věřím. Nevím, jak vy - ale já věřím na lásku... Možná ne na tu na první pohled - ale na tu osudovou, životní, na spřízněnou duši, která nás doplní a udělá z nás toho, kým jsme... Je to něco speciálního, co možná může přijít jen jednou za život a možná se to může stát jen někomu...

Reakce na nás dva se liší - z jedné strany je to obdiv a skoro až chuť být jako my, z druhé strany je to nedůvěra, zesměšňování, odsouzení... Každý má pocit, že ví, jak máme žít. Už jsem slyšela, kde co. Spousta lidí mě varuje, říkají, o co přicházím a jak toho jednou budu litovat. Říkají, že nic jako láska neexistuje, že to vyprchá, že po sedmi letech přichází krize, že to stejně nakonec skončí i kdyby po třiceti letech... Nevím, jestli mají pravdu nebo ne. Možná ano a jednoho dne budu litovat toho, že jsem je neposlechla. Ale nebude to dnes - a dnešek je jediné, co se v tuto chvíli počítá...

Rok 2012

31. prosince 2012 v 13:10 | Prinzeschen
Rok 2012 už zítra nebude rokem letošním, ale rokem loňským. Je to zvláštní, přijde mi, že to uteklo hrozně rychle. Určité chvíle se sice neuvěřitelně táhly, ale když to vezmu celkově - ani jsem se nenadála a už je tu zase Silvestr a nový rok. Možná je načase si tak jako každý rok dát pár předsevzetí do budoucna a lehce se ohlédnout za minulostí...

Jaký byl rok 2012? Možná dobrý, možná špatný. Záleží na úhlu pohledu.
Špatné bylo to, že jsem strávila spoustu času odloučená od svých blízkých a trpěla tím. Špatné bylo to, že babička v polovině červně měla mrtvici a to mě dost sebralo. Špatné bylo to, že jsem na koleji měla špatnou spolubydlící a prodělala si problémy se zuby.

Na druhou stranu dobré bylo to, že jsem potkala spoustu nových lidí a získala nové přátele. Dobré bylo to, že se babička z té mozkové příhody dostala a oslavily jsme spolu zase Vánoce tak jako každý rok předtím. Dobré bylo to, že zvládám vysokou na jedničku a že kromě těch zubů jsem žádné vážné zdravotní problémy neměla. Dobré bylo to, že se mi parádne rozjelo focení (jak jste si mohli přečíst v minulém článků) a prodala jsem pár výrobků z bižuterie. Dobré bylo to, že jsme s Panem Božským oslavili společných pět let a že se pořád máme (víc než) rádi. Dobré je, že jsme přežili další z mnoha konců světa.

Celkově si myslím, že tenhle rok se vydařil - a že s pozitivním přístupem, který si z něj chci odnést i do nového roku, tomu už nemůže být nikdy jinak.

*
Na nový rok 2013 se těším - na to, co přinese, jaké dveře se přede mnou zase otevřou a jaké šance se objeví. Něco nového začíná a je to vlastně pěkná příležitost k tomu změnit to, co mi třeba na mě nesedí a ještě intenzivněji pracovat na tom, co už teď je dobré, pokračovat v tom co se daří a třeba se vyšvihnout výš.

Do nového roku mám jen jedno předsevzetí a to pracovat na sobě a stále se zlepšovat, ať se to týká čehokoli co je v mém životě důležité.

Krásný nový rok 2013!

Prázdniny 2012

21. září 2012 v 18:30 | Prinzeschen
Prázdniny byly tento rok opravdu podařené - hlavně svojí délkou. Po prázdninách, které následovaly po maturitním ročníku, jsem nevěřila, že bych ještě někdy mohla zažít tak parádně dlouhé volno. Omyl. Prázdniny na vysoké jsou ještě lepší než ty maturitní. Protože jsem všechny zkoušky zvládla relativně rychle, už 9. června jsem se poroučela z koleje domů...A protože školní rok začíná až někdy v polovině září, pobyla jsem si doma vážně dlouho - vlastně až do minulé neděle...

A co se tedy letos všechno událo?
  • Jednak jsem hodně fotila. Vlastně skoro pořád. Přijela jsem domů, vyfotila pár kamarádek a známých - a pak se to najednou nějak rozjelo. Na mojí stránce začali přibývat fanoušci, schránka se mi pomalu plnila dotazy na focení a já samozřejmě velmi dobře naladěna odpovídala skoro vždy kladně. Velkou část času jsem tedy strávila s foťákem v ruce - focením miminek, větších dětí, slečen a tentokrát i pánů, párů i přátel. Poznala jsem spoustu nových lidí, obnovila vztahy pokryté letitým prachem. Díky focení jsem procestovala nejrůznější místa v mém okolí. Ušetřila jsem si nějaké peníze, protože ne všechna focení byla zadarmo... Vlastně už celkem pravidelně fotím na zakázku. Všechno se hnulo směrem, kterým jsem si přála.
  • Byla jsem v ZOO v Děčíně - další úlovek do mé ZOO sbírky. A opravdu pěkný. Děčínská ZOO, i když není největší a ani tam nejsou ta nejexotičtější zvířata, mě nadchla. Nafotila jsem tam spoustu krásných fotek a odpoledne si užila. Byl to příjemný výlet.
  • V červenci jsme také navštívili s Panem Božským každoročně pořádaný festival Vysmáté léto, který spíše než léto připomínal podzim v plném rozpuku. Pršelo celý den, o fesťáku jsem napsala celkem dva dlouhé články, které si můžete přečíst zde a zde. I přes to nepěkné počasí, to byl jeden z těch nejhezčích dnů o prázdninách.
  • Sice se nám nepodařilo odškrtat si všechny položky na seznamu výletů, ale je fakt, že jsme toho najezdili dost. Ze začátku prázdnin jsme byli i s našima v Altenbergu v Německu na bobové dráze. Dále jsme byli na hradě Hasištejn, hradě Střekov v Ústí nad Labem, v zámku Klášterec nad Ohří a v zámku Duchcov. Já sama jsem podnikla fotovýpravu do Prahy. Pár dní jsme strávili na horách - na Svahové s přáteli a pak na Brandově.
  • Protože Pan Božský už je samozřejmě pracovně vytížen, trávila jsem spoustu času s přáteli.
  • Hodně jsem vyráběla bižuterii a konečně se dostala i šití broží.
  • Málem bych zapomněla, že svých prvních prázdninových 14 dní jsem strávila na praxi v mosteckém muzeu. Byla to paráda - sice mě zabíjelo to vstávání, ale na druhou stranu jsem potkala dost zajímavé lidi, viděla zajímavé věci, dostala se na mista, která nejsou přístupná a trochu poznala práci v muzeu z druhé strany. Řekla bych, že jsem se toho i dost naučila...Nejvíce mě z celého muzea zaujala knihovna - ale to je u mě celkem pochopitelné. Nejradši bych se v těch knihách hrabala celé dny. Potom mě ale zaujala i konzervátorská a restaurátorská práce. A nesmím zapomenout na práci vrchní fotografky, která mi ukázala, jak se dříve fotilo na film a vyvolávalo v černé komoře. Když mi ukazovala všechny ty geniální staré foťáky, měla jsem chuť je popadnout a už se nikdy neukázat :D
  • Měli jsme třídní sraz ze základní školy po pěti letech. Byla jsem spolupoařadatelka a musím říct, že celá akce se celkem povedla. Některé lidi jsem ráda viděla. Ovšem někteří jiní se zase předvedli jen v tom nejhorším světle - ovšem to už tak prostě bývá. Sešla se nás zhruba půlka třídy, pokecali jsme, probrali, co je u koho nového a tak dále. Většina lidí se hodně změnila. Příští sraz se plánuje za dalších pět let.
  • Začala jsem konečně pořádně chodit na kolečkové brusle - tedy ne, že bych to nějak přeháněla, ale jít 6x za prázdniny bruslit, to je můj nový rekord. Jinak jsem na tom ďábelském stroji nestála tak rok až dva.
  • Oslavili jsme svátek Pana Božského, mámin svátek, Vlaďčiny narozeniny, můj svátek, babiččiny narozeniny, narozeniny Pana Božského, Vlaďčin svátek a babiččin svátek. Nikdo z nás naštěstí nepožil methanol.
  • Babička se po mrtvičce zlepšuje - už trochu chodí i bez hole. Párkrát si dokonce troufla sejít schody a šla ven. Byla na kontrole a tam jí řekli, že sice rekonvalescenci uspěchala, ale že to vypadá dobře. Kdyby mrtvička zasáhla pravou polovinu mozku, špatně by mluvila - takhle má "jen" omezenou hybnost.
  • Na konci srpna a začátku září jsme chodili na přípravné zápasy hokejové extraligy - pane jo, bylo to boží. Škoda, že tady v Brně se na hokej moc nedostanu a stejně by to nešlo - jsem Litvínovák a naše žlutočerná Chezička je taky jediný tým, kterému kdy budu fandit. Každopádně večery strávené na hokeji jsem si ale extrémně užila. Hodně jsem taky fotila, takže časem se tady nějaké ty sportovní fotky ukážou.
  • Dokoukala jsem všechny série Chirurgů, které byly zatím natočené a přišla tak o svou závislost. Momentálně se třesu na další devátou sérii...

Možná jsem na něco zapomněla (jsem si jistá, že ano), ale myslím, že i tahle snůška keců vám moje prázdniny přiblížila více než dobře :)

Pár fotek na dokreslení... :)

Tolik věcí a tak málo času

21. září 2012 v 17:32 | Prinzeschen
Minulý týden v neděli mi začala škola - a jde to citelně znát i zde na blogu, který je momentálně odsunutý na druhou kolej vedle důležitějších věcí, které musím udělat a zvládat... I když bych chtěla, na psaní článků mi bohužel nezbývá moc času. Jednak mám několik hodin denně přednášky, jednak musím užívat života brněnského a jednak jsem si ještě z domova přivezla hromadu fotek, na kterých chci pracovat, abych je už měla z krku... Za léto se mi toho nahromadilo opravdu dost - a lidé jsou opravdu VELMI netrpěliví a mnozí i nechápaví, takže si občas musím "máknout" i přes svou absolutní nechuť.

Momentální stav nečinnosti mě nijak netěší, obzvláště proto, že je toho hodně co psát, hodně věcí se dělo, děje a dít bude - a nezaznamenat by všechen ten ruch kolem mě by byla škoda. Doufám tedy, že se k tomu brzo dokopu a blog nebude stagnovat jako teď...

Musím, plánuji atd.:
  • upravit fotky na zakázku (3 alba)
  • upravit fotky z TFP (ani nevím, kolik alb :D - ale je jich dost)
  • upravit všechny ostatní fotky zvířat, přírody, sportu aj., co se mi nashromáždily za ten rok v počítači
  • napsat článek o prázdninách, než už bude moc pozdě
  • napsat článek o stěhování na kolej a prvních dnech na VŠ
  • více přispívat do rubriky Vzpomínky a Očima fotografa
  • dopsat 30denní meme
  • přidat více fotek
  • konečně pořádně naplánovat Podzimní fotografování
  • zamyslet se nad portfoliem
  • dopsat rozepsané povídky
  • psát nové povídky
  • naházet věci na prodej na Fler
A tak dále, a tak dále... Je toho prostě dost, co bych chtěla stihnout - a to jsou jen věci vyloženě zájmového charakteru. O tom, co všechno musím udělat do školy nebo na koleji, tak o tom bych raději ani nemluvila... ;)

No nic, jdu se vrhnout na psaní článku o prázdninách, ať už to mám za sebou :)

Tak přece jen menší ukázka mé práce :)

(Ne)aktivita

12. července 2012 v 10:39 | Prinzeschen
Na první pohled jsem velmi neaktivní - zde na blogu už jsem nepřidala článek pěknou dobu. Ve skutečnosti je to ale způsobené tím, jak moc jsem poslední dobou aktivní ve skutečném životě. Posledních pár týdnů pořád běhám někde po focení - konečně se to začalo pořádně rozjíždět. Včera mi dokonce jedna kamarádka napsala, že fotky, které jsem jí nafotila já, jsou mnohem lepší než ty, které profesionálně fotila v Praze. Po takové pochvale mi srdce samozřejmě zaplesalo čirou radostí a já se jako idiot usmívala do monitoru. Navíc mě to neuvěřitelně nabilo novou chutí se do něčeho pustit a pokračovat v plnění svého snu. Abych se ale dostala zpátky k hlavnímu tématu - člověk pořád jen fotí a fotí, složek v počítači přibývá, čísla rostou a jsou už do tisíců fotek připravených na úpravu. Čímž jsem prozradila další věc, kterou momentálně trávím svůj čas - upravuju. Skoro pořád. Což o to, moje starší fotky měst a přírody počkají (a evidentně budou muset čekat ještě hodně dlouho), ale lidé jsou nedočkaví. Už večer po focení je to samé "pošli ochutnávku", "já už se na fotky tak těším" a tak dále. No a já jim samozřejmě chci vyhovět a nehromadit fotky někde v počítači, když by se už dávno měly dávat na odiv foceným osobám. Tak jsem za čtyři dny stihla upravit fotky ze svatby své kamarádky, upravila dalších asi 150 fotek focených už dříve s kamarádkou - a mezitím nafotila další tři témata a domluvila si další focení... Jsem závislá. Beznadějný případ.

Po blogu se mi ale stýská - a protože jsem si všimla, že se tu rozjíždí pár dobrých projektů, řekla jsem si, že bych se do pár z nich mohla zapojit a aspoň občas se "přinutit" na blog něco napsat.
Zalíbily se mi například: Cirratin desetidenní řetězák, 1000 věcí, co mám ráda (miluju) a 1000 věcí, které mě štvou. Všechny tyto projekty mi přijdou jako dobrá sonda do duše, která může mě jako autorku více příbližit čtenářům. Pravděpodobně se do nich vrhnu, co nejdřív to půjde. :)

Kromě těchto "vypůjčených" projektů mám v hlavě i projekty vlastní - jeden z nich ("Vzpomínky") byl měl být docela velký. Netuším však, jestli ho budu kdy publikovat na blogu, vše záleží na tom, jak mi vyjde můj záměr.

Každopádně doufám, že se teď budeme v blogových vodách vídat častěji - a že vám v nejbližší době ukážu i nějaké své fotky, na kterých tak urputně pracuju :)

Nový přírůstek

29. června 2012 v 18:58 | Prinzeschen
Dneska ráno mi poštou přišel další přírůstek do mojí fotografické rodiny - odrazné desky. Je jich celkem pět - černá, bílá, stříbrná, zlatá a difúzní. Jejich průměr je 107 cm. Součástí zásilky byl i obal, do kterého se odrazné desky dají složit (na což jsem ještě úplně nepřišla). Cena byla symbolická, abych tak pravdu řekla. Objednávala jsem si je přes Aukro za 500 korun. Cena v jiných obchodech se pohybuje kolem tisícovky a více. Takže výhodná koupě, jak má být.

Desku jsem byla hned vyzkoušet - hodilo se mi, že jsem měla naplánované focení. Výsledky uvidíte, no...někdy. Až se poperu se vším, co mám v počítači. :)

A zde na ukázku - moje krásná destička se zlatým povrchem.

Zkouška

27. června 2012 v 18:22 | Prinzeschen
Asi jsem se zbláznila.
Právě jsem si podala přihlášku do Autorského klubu.
Poslední dobou se to tam (zdá se mi) relativně uklidnilo, už dlouho jsem nečetla o žádných nepokojích, vzpourách ani autoritářských vůdcích. Řekla jsem si tedy, že to zkusím. Jestli to vyjde - to nevím. Možná nebudu dostatečně "autorská". Nebo to potrvá milion let (přihlášek je tam vážně dost). Ale to nevadí - nijak zvlášť mi na tom nezáleží. Vlastně jsem se to rozhodla zkusit jen z jediného důvodu - abych se dostala na titulku, takže si mě lidé za čas všimnou, což znamená, že si všimnou mých fotek a třeba je někdo ocení a přibude mi nějaký ten fanoušek nebo dokonce nová tvář na fotografování.
Uvidíme.
 
 

Reklama