Leden 2015

Tetování

12. ledna 2015 v 21:30 | Alča |  Alenka v říši divů
Od začátku roku jsem toho už stihla poměrně dost. Začala jsem si plnit sny bez ohledu na své předchozí obavy, "ale" a "kdyby". A tak jsem v neděli 4. ledna poprvé usedla do křesla v tetovacím salónu a nechala si na levém předloktí vytvořit umělecké dílo. První a kdo ví, jestli poslední...


Po tetování jsem toužila už několik let - myslím, že poprvé mě to asi napadlo, když jsem byla s kamarádkou na jejím tetování jako doprovod. Bylo to vzrušující a líbilo se mi to jako styl sebevyjádření. Opravdu vážně jsem nad tetováním začala uvažovat tak před třemi lety. Jenže jsem se tenkrát moc bála, neměla jsem peníze a celkově v tom bylo více ale - na VŠ se k tetování zrovna moc kladně nestavěli a nechat se vyhodit ze zkoušky kvůli tomuhle nebo se s nějakým profesorem nedej bože dostat do křížku, to se mi vážně nechtělo. Na druhou stranu jsem ale díky tomu měla více času si to pořádně promyslet.
Nejprve přišel na přetřes samotný motiv - na výběr bylo více variant. Zpočátku jsem chtěla ještěrku, potom jen drobný jin a jang a nakonec fotoaparát. Jak vidíte, nevyšlo ani jedno z toho. V průběhu času jsem si vytvořila vlastní motiv - text z písničky "Blackbird" od Alter Bridge, který se mě velice dotýkal a obrázek klícky s jedním ptáčkem v ní a jedním, který už vyletěl. Toto spojení obou částí mi přišlo dostatečně dobré k tomu, aby to z mého tetování vytvořilo originální kousek, který neuvidím na dalších padesáti lidech.
Potom jsem nějakou dobu řešila místo, kam si tetování dám. Víceméně se to měnilo podle toho, jak jsem přemýšlela o motivu. Ve hře byl nárt, noha nad kotníkem, krk a lopatka. Po výběru motivu jsem nad tím začala přemýšlet trochu jinak - a tak nakonec zvítězilo levé předloktí. A byl to docela boj - protože mě od toho spousta blízkých lidí odrazovala s tím, že právě na tomto místě tetování neschovám a mohla bych mít v budoucnu kvůli tomu problémy např. v práci. Nenechala jsem se ale zviklat, protože stejně jako motiv i místo pro mě má zvláštní význam. A když už tetování mám, proč bych ho měla pořád jenom schovávat?
Nakonec přišly na řadu ty ostatní věci - peníze a hlavně odvaha. S korunami to nakonec nebylo tak špatné, i díky tomu, že motiv je vcelku jednoduchý a nestínovaný. A také proto, že už pracuju a není problém pro mě ušetřit nějakou tu kačku (hlavně když jsou vánoční odměny)- A odvaha...ta tak nějak přišla sama s přelomem nového roku a se změnami v mé hlavě. Když už se pohnulo tolik věcí, tak proč ne i tohle? Stačila jedna zpráva s otázkou na termín a najednou to bylo domluvené na příští neděli a za pár dnů jsem tam celá rozklepaná seděla.

A jaké to bylo? Mnohem lepší než jsem čekala. I přes můj relativně nízký práh bolesti a slabou kůži, která hodně trpí na modřiny, to nebylo kdovíjak nepříjemné. Sice to v některých úsecích trochu štípalo a brněly mě prsty, ale v dalších to bylo naopak téměř nepostřehnutelné. Rozhodně jsem nekřičela bolestí, jak se mi smál můj přítel. Nejvíce mě to překvapivě bolelo výš na ruce, nikoli blíž k zápěstí, kde jsou šlachy a kde jsem to čekala. Barva mi hezky chytala a celá práce trvala tak kolem třičtvrtě hodiny. U zubaře je to kolikrát mnohem nepříjemnější.
Po samotné akci samozřejmě nastala nutná péče - prvních 12 hodin tetování zabalené ve fólii chráněné před nečistotami, první den umytí jen vlažnou vodou, druhý den už i mýdlem a následující dny mazání hojivým a dezinfekčním krémem. Poškozená kůže se mi začala relativně rychle stroupkovat a hojit. Všechno se to obešlo bez modřin, krvácení i dalších problémů.



Moje tetování má pro mě velký význam a to ve všem. Umístila jsem si ho na předloktí proto, abych ho viděla, protože je to zpráva hlavně pro mě a občas se na ni potřebuji podívat. A na levé proto, aby bylo blízko srdci - protože je to moje srdeční záležitost. Text jsem zvolila ze své oblíbené písničky, vybrala jsem větu, která pro mě má význam a poselství. Větu, která vyjadřuje to, co už nikdy nechci být - zlomená. K větě jsem se snažila vymyslet i vhodný obrázek - ptáčci proto, že písnička, ze které pochází text, se jmenuje Blackbird čili kos. Motiv klícky s jedním ptáčkem uvnitř a jedním venku jakožto ukázku mých dvou já - jednoho uvězněného v kleci bolesti a smutku, a druhého volného, který už letí vstříc novým zítřkům a svobodě silnější než kdy dřív. Volný ptáček, už nikdy nebude zlomený, protože všemu uletěl a už ho nic netíží... A tak i já, když mi bude těžko, se podívám na tohle tetování a budu vědět, že chci být ptáčkem, který opustil klec a už nikdy nebude cítit bolest, která by ho uvěznila do klece...

Pláč nad rozlitým mlékem

2. ledna 2015 v 11:38 | Alča |  Říše upírů a víl
Mojí největší chybou ve vztahu k lidem je asi to, že si je téměř vždy idealizuju. Vidím je lepší, než ve skutečnosti jsou. Hledám na nich jen to dobré, co nabízí. Chyby přehlížím. Na to špatné, co udělali mně nebo třeba i okolí se snažím zapomenout nebo to zlehčovat, nevidět to. "Ale vždyť o nic nejde, je to jen taková blbost, nebuď vztahovačná," opakuju si dokola. Ze známých si dělám přátelé a mám přílišná očekávání. Připomínám si, co pro mě kdo udělal dobrého a myslím na ty časy, kdy všechno bylo tak, jak má být. Jenže v minulosti se nedá žít, být vděčný za jednu věc, když se k vám potom někdo chová jako ke kusu hadru a podrazí vás - to taky není to pravé ořechové, a ten pověstný pohár trpělivosti prostě někdy také musí přetéct. Potom mi nezbývá nic jiného než sundat růžové brýle a připustit si realitu. Vidět lidi takové, jací doopravdy jsou, v jasném světle. Obvykle přichází zklamání. Zklamání z nich, ale především ze sebe - z vlastní hlouposti, naivity, ze ztraceného času a energie, kterou jsem investovala do zatraceně špatného místa. Emoce se přelévají od smutku přes vztek až k určitému druhu smíření nebo spíš rezignace. Protože - co se vlastně s tím dá dělat? Jak dlouho se dá brečet nad rozlitým mlékem a litovat? Moc dlouho ne, tedy pokud se člověk nechce úplně zbláznit. Časem se všechny emoce otupí, vzpomínky vyblednou a zdánlivě důležití lidé ve vašem životě zůstanou daleko v minulosti jako nevýznamné body příběhu...

Fotka z projektu Bruno s názvem "Fading Memories"

Přechod

1. ledna 2015 v 15:10 | Alča |  Říše upírů a víl
Rok 2014 pomalu přešel v rok 2015. Blogy, webové stránky i profily sociálních sítí se začaly plnit ohlédnutími za minulým rokem, lidé rekapitulují, sčítají, odčítají a podtrhávají, dělají tlustou čáru za tím, co už tu bylo a chystají se na rok nový. Dávají si předsevzetí, plánují, co budou dělat a kam bude směřovat jejich cesta. Spousta z nich je připravena na změnu - a vlastně všichni doufají, že to bude změna k lepšímu. Dopisují jednu kapitolu svého života a na čístém papíře začínají psát novou - zase od začátku nanovo. Všichni doufají, že se jim v novém roce podaří dokopat k tomu, na co bylo prve příliš líní, že si udělají čas na to, co nestihli, že lidé v jejich okolí konečně tak nějak prozřou a začnou se chovat normálně, že celkově život bude lepší a oni úspěšnější. Obzvlášť ti, kteří považují minulý rok za nepodařený, doufají, že v tom novém se všechno obrátí a oni budou šťastnější...

Je to zvláštní, jakou moc má silvestrovská noc - doba, kdy se dva roky lámou a my si zase budeme muset zvyknout na to, že na konci datumu se píše jiné číslo. V podstatě obyčejný den jako každý jiný náhle dostává až mystický význam - každý očekává změnu. A očekává, že ta změna se stane prostě tak nějak sama od sebe. Je přece nový rok, věci se mění. Ale je to opravdu tím rokem? Opravdu se druhého rána probudíte tolik jiní jen proto, že v kalendáři vidíte pětku místo čtyřky? Opravdu znamená poslední den v roce konec? Konec špatného období, konec problémů, konec našich špatných zvyků? Lidé to v tom hledají. Vidí, že je jim dána možnost díky tomu, že něco opticky končí, začít znovu. Podle mě to není tak - dnes jsem se probudila stejná jalo včera a kromě toho, že jsme se včera hrozně přejedli, necítím na sobě žádnou změnu. To, co mě činilo smutnou, mě činí smutnou dále. To, díky čemu jsem byla šťastná, mě činí šťastnou i dnes. Už nějakou dobu nedokážu brát jednotlivé roky jako oddělené příběhy. Je to spíš jeden dlouhý běh, který je neustálě v pohybu a ve kterém se jen mění drobné niance. Nejde mi jeden rok podtrhnout a začít ten nový tak nějak s čistým štítem. I když bych si to třeba přála, přijde mi to nemožné. Nemožné, aby se to stalo jen tak. Vždy za tím musí být nějaká vlastní iniciativa. Ano, nový rok je sice dobré popíchnutí, ale že by to bylo nějak osudové? Že by se během něj nějak významně měnily životy? Vždyť se podívejte, kolik novoročních předsevzetí se nakonec opravdu podaří dodržet a naopak u kolika z nich to lidi zase a znovu vzdají a sklouznou do starých kolejí. Jen se upnout k nějaké myšlence přerodu a změny - nestačí. Nemůže vycházet z vnějších podmínek. Musí vycházet z nás. A v nás může uzrát kdykoli. Náš osobní přerod se může zrovna tak stát 31.prosince, jako 12.března. Nedá se to nalajnovat. Nedá se říct "tak, je nový rok a teď bude všechno lepší". Člověk na tom musí pracovat. Neustále. Pokud chce mít na něco čas - nový rok mu ho nepřinese. On sám si ho musí vytvořit. Sám si musí říct, že potřebuje změnu, že po ní touží...

I já jsem si udělala nějaké plány na rok 2015 - mám nějaké vize, co se týče focení, chci začít zase víc číst, více psát blog, mít víc času na své blízké, začít sportovat... ale vím, že to bude hodně práce a že jediný, na kom záleží úspěch tohoto roku, jsem já.

Tak tedy, vítej tu 2015 - snad s tvým časem naložíme dobře...