Osvětim

6. srpna 2014 v 17:23 | Alča |  (Ne)jen doma
Před několika měsíci jsem navštívila Osvětim. Dostala jsem tu možnost skrze kamarádku Taychi, která tam se svojí základní školou jela na výlet. Protože už jsem tam delší dobu chtěla jet, ale z mého rodného bydliště je to trošku větší štreka a navíc docela finančně náročná, využila jsem této příležitosti hned, jak mi byla nabídnuta (nebo spíš po tom, co jsem se sama zeptala, zda by tu ta možnost byla a ve škole naštěstí souhlasili).

Na to že byl květen, bylo ten den klasické sychravé podzimní počasí. Foukal studený vítr, nebe bylo celé šedivé a zima bez problémů zalézala pod kabát. Když jsem v půl šesté stála na zastávce a čekala na Taychi, která měla dorazit za pár minut, sama sobě jsem si nadávala, že jsem čepici a rukavice nechala doma - protože kdo by takové věci tahal v květnu. Každopádně atmosféra pro náštěvu jednoho z nejtemnějších míst minulosti to byla asi ideální, to přiznávám...

Cesta trvala asi čtyři hodiny se dvěma krátkými zastávkami a průjezdy několika neskutečnými dávkami deště - ale v 10 dopoledne jsme byli konečně tam.

*
Osvětim.
Původně obyčejné polské městečko, jehož jméno se ale nechvalně proslavilo během 2.světové války, kdy byl v jeho okolí vybudován koncentrační tábor s německým názvem Auswitz a o pár let později také vyhlazovací tábor Auswitz-Birkenau. Místo, ze kterého mrazí a kde byl ukončen život více než milionu nevinných lidí.

Už při vystoupení z autobusu mě překvapilo, jaká spousta turistů se nachází před samotným vstupem do koncentračního tábora, kam jsme šli nejdříve. Největší skupinu tvořili samozřejmě žáci a studenti, kteří zde byli na podobných exkurzích jako my, další početnou skupinu tvořili starší lidé, kteří zde také byli na zájezdech a zbytek tvořili jednotlivci, kteří se sem vydali za poznáním. Vlastně mě to svým způsobem fascinuje, kolik lidí zajímá dějiště takové krutosti a jezdí tam za tím jako za fantastickýcm zážitkem vybaveni tunou foťáků, které neustále cvakají i v těch nejhroznějších výstavních síních. Vyvolávalo to ve mně už zpočátku dost zvláštní pocity - i když jsem si byla vědoma toho, že jsem jedním z těch milionu turistů, které Osvětim ročně navštíví. Na jednu stranu mi z toho bylo úzko, ale na druhou jsem si říkala, že člověk musí znát svoji minulost, historii svého národa a vidět to, co se už nikdy nesmí opakovat. Nesmí zapomenout. Generace po generaci si musí připomínat jak daleko může zajít touha po dokonalosti, moci a z toho pramenící šílenství. Každý povinně by tato hrůzná místa měl vidět - možná by potom bylo míň těch bezmozků, kteří popírají holocaust a z koncentračních táborů dělají dovolenková střediska...

Během pár minut si nás vyzvednul náš průvodce a my vešli dovnitř. Každý z nás dostal na uši sluchátka a na krk přijímač, což nám umožňovalo nerušeně poslouchat výklad, i když kolem nás bylo mnoho dalších skupinek. Během výkladu, který shrnoval historické záležitosti, informace o táboře, ale i osobní příběhy jednotlivých vězňů jsme procházeli jednotlivými baráky, ve kterých jsou dnes zřízena muzea a celým areálem tábora. Působilo to dost ponuře samo o sobě a počasí tomu dost nahrávalo. Když se od toho člověk odosobní - vidí jen řadu cihlových oranžových domů s cedulkami nade dveřmi. Ve chvíli, kdy se ale vrátí ve své mysli o 70 let zpátky a vidí před sebou všechny ty lidi, stejné jako my, kteří tam procházejí hubení, hladoví, nemocní a navlečení do neforemných vězeňských hadrů, sevře se mu žaludek... Jednotlivé expozice byly tvořeny různými ukázkami fotek či přímo věcí odebraných lidem, kteří skončili v táboře. K vídení byla "sbírka" starých brýlí, kufrů, osobních potřeb a několika tisíců párů bot. Asi nejhorší místností byla ta, kde byly za vitrínou ostříhané lidské vlasy - a že jich byla opravdu kopa. Přestože v místnosti bylo výslovně zakázáno fotit, našli se tací, kteří si toto přesto nafotili. Přemýšlím, co z toho mají - jestli se jim ta hrůza tolik líbí nebo se tím chtějí chlubit doma... Já sice ráda fotím a někteří mi říkají, že fotím všechno - ale tady zůstal foťák pěkně v klidu vypnutý. Přece jenom - určitá etika by na takovém místě měla být prvotní, ne nějaký hon za senzací. Průvodce vyprávěl, že z lidských vlasů bylo v plánu tkát koberce a jiné tkaniny - nacisté by nic nenechali přijít vniveč, a jako důkaz byl hned v další vitríně koberec utkaný právě z tohoto materiálu.

Dost na mě také zapůsobila galerie fotek všech vězňů v předposledním baráku. Čísla najednou dostala tváře. Tváře měly své příběhy. Většinou hodně smutné a krátké. Klasická doba dožití vězňů v Osvětimi bylo několik měsíců. Přestože Osvětim nebyl míněn jako vyhlazovací tábor, podmínky tam byly vyloženě smrtelné - zabila vás nemoc nebo neskutečně tvrdá práce v hrozných podmínkách. V posledním baráku bylo umístěno vězení, kam byli umísťováni vězni odsouzeni k nějakému trestu, většinou zastřelením. Ve sklepě budovy byly prťavé cely s jedním malým obdélníčkem na dveřích, kam byli zavírání lidé za menší prohřešky. Děsivým místem ve sklepě pro mě byla místnost, kde byly vyzděné čtverce velké tak metr krát metr a kde lidé museli za trest stát třeba celou noc klidně i čtyři vedle sebe. Vedle této budovy byl jakýsi dvůr a na jeho konci stála zeď smrti - místo, kde se vězni popravovali střelou do zátylku- Místo, kde vyhaslo tisíce životů rukou několika dozorců - jeden z nich byl prý nejkrutější, jeho jméno si ale bohužel nepamatuji. Zato mi utkvěl v hlavě příběh jednoho malého kloučka, který nám vyprávěl průvodce. Jsou to právě tyto příběhy jednotlivců, které dělají celou tuto éru v dějinách tak krutou a připomínají nám i po desetiletích, že byla reálná. Tak tedy pokusím se vám to trochu převyprávět. Malý kluk - možná desetiletý - byl obviněn z krádeže nějakého jídla a odsouzen k smrti zastřelení,. Když ho dozorce vedl k baráku. kde měl čekat na svůj trest, všiml si, že se chlapec třese. Zeptal se ho, jestli se bojí smrti. Chlapec kývl. Dozorce se na něj znovu podíval a řekl "Nemáš se čeho bát, chlapče, budeš jenom zastřelen. Dříve nebo později by tě stejně oběsili" a nechal ho být. Taková byla zvrácenost nacistů, kteří nedokázali projevit ani špetku soucitu dokonce ani k dítěti.

Po prohlédnutí posledního baráku jsme pokračovali další prohlídkou areálu Osvětimi. Procházeli jsme kolem nekonečného množství ostnatého drátu, stejných pochmurných budov a cedulí "halt" hlásících, že člověk už dál jít nesmí. Viděli jsme kryty, kam se schovávali nacisté, když hrozilo nebo se konalo bombardování. Pak jsme došli k plynové komoře. Byla to nenápadná budova s malým zamřížovaným oknem zato ale pěkně pevnými těžkými dveřmi a komínem. Nacisté lidem prý vždycky nalhali, že jdou do sprch se umýt. A lidé tomu věřili. Koneckonců - co jiného by se mělo dít? Navíc okolí plynových komor bylo prý krásné udržované - byla tam tráva, květiny a dokonce i vodovodní kohoutek, kde si mohli natočit vodu do plechových hrnků. Vše proto aby nikdo nepojal podezření, že se uvnitř děje něco jiného. Lidé byli donuceni se vysvléct, bylo jim dáno mýdlo a následně museli vstoupit do budovy. Zavřely se za nimi dveře. Ale oni byli stále klidní - ze stropu totiž doopravdy visely sprchové hlavice, takže všichni doufali v normální koupel. Opak byl pravdou. I toto byl promyšlený krok nacistů, kteří potom začali ze sprch pouštět plyn - jedovatý cyklón b. Průvodce nám vyprávěl, že v okolí plynové komory vždycky stálo několik aut s naplno puštěnými motory - to proto aby nebyl ve zbytku tábora slyšet křik lidí, kteří právě umírali v plynu. Nacisté to dokonce měli tak chytře vymyšlené, že na auta, která cyklń v plechovkách převážela, umísťovali znak červeného kříže - tak aby nebudil rozruch a aby si všichni mysleli, že jsou v pořádku, že jim se nemůže nic stát. Říkal také, že největší "nános" těl byl vždy u dveří - když lidé zjistili, že je něco špatně a ze sprch nejde voda, snažili se utéct. Dveře prý často bývaly poškrábany od nehtů. Dále nám říkal, že nejhůř na tom byly děti. Jakmile jejich rodiče zjistili, že odněkud uniká plyn, v zoufalé snaze zachránit je, je zvedali nad hlavu tak, aby se toho nenadýchaly. Samozřejmě netušili, že zdroj smrti je nahoře v podobě sprchových hlavic. Často se pak tedy nacházely mrtvolky dětí ležících na svých mrtvých rodičích...

***

Po hrůzném zážitku z plynové komory jsme pomalu začali proudit zpět ke vchodu tábora Osvětim. První část byla za námi. Teď nás čekal přesun autobusem do nedalekého - tentokrát už vyhlazovacího - tábora Osvětim-Březinka.

Březinka je typická svou branou, kterou do ní vjížděly vlaky naložené lidmi. Za branou se několik stovek metrů táhnou dlouhé koleje z obou stran obklopené peróny, na kterých probíhala selekce. Někteří lidé zamířili do baráků, jiní přímo do plynu. Opět mě dostal jeden konkrétní příběh, který nám vyprávěl průvodce - manželský pár byl exportován do Březinky. Na perónu došlo k jejich selekci - muž byl poslán doleva, žena doprava. Muž ještě viděl svou manželku, jak tlačí jejich červený kočárek po cestičce mezi ostnatými dráty...a to bylo naposledy, co ji spatřil. Po nějaké době se dozvěděl, že byla i s jejich dítětem okamžitě poslána do plynu a zabita. Jakoby bych viděla jejího ducha, jak po cestě ztěžka tlačí krásný červená kočárek ohlíží se a pak prostě jen tak zmizí...

Celý areál je rozlehlý a přesto působí příšerně stísněně. Je otevřený, ničím nechráněný a tak jsme ten den na vlastní kůži zažili, jaké to je, když se o vás opře vítr. V polovině května nám všem zahaleným do teplých bund a šál byla zima na umření. Lze si jen těžko představit, jak muselo být lidem, kteří zde museli denně žít a pracovat. Jak nám vyprávěl průvodce, lidé v Březince museli sami postavět všechna krematoria a podíleli se i na výstavbě dalších budov a různých továren, elektráren a tak dále. To, co zbylo z krematorií s plynovými komorami, bylo částečně vidět po pravé straně - z většiny zbyly jen komíny a maximálně nějaké úplně spodní patro z obvodových zdí. Nacisté se po válce snažili zahladit stopy svého hrůzného počínání - chtěli předstírat, že se nic takového vlastně nedělo. Naštěstí se jim to nepovedlo a i když nám z toho běhá dnes hodně mráz po zádech, můžeme být svědky toho, co se doopravdy dělo a co mělo být nemilosrdně zamaskováno. Po levé straně stály baráky, ve kterých lidé bydleli, dá-li se to tak říct. Jednalo se o domy, ve kterých nebylo nic než několik "postelí" nad sebou a to postelí dávám do uvozovek, protože to byla jen ubohá dřevěná prkna, na kterých se museli mačkat nejméně čtyři lidé, ale nejvíce mohlo až osm. Nejhůře na tom byli ti úplně dole, protože z horních postelí na ně padaly výkaly, stékala moč a odpadávala různá havěť. Ti, kdo se nevešli do postele, museli spát pod ní na chladné kamenné podlaze. Především v zimě to nešlo, protože podlaha byla extrémně studená, proto se pak lidé snažili nacpat na vrchní postele a došlo k tomu, že se jich na posteli velikosti normálního dvoulůžka muselo mačkat až osm. V jednom z baráků byly záchody. Jednalo se spíše o jakési latríny - jedna vedle druhé v nekonečné řadě. Na svou potřebu měli vězni každé ráno 10 vteřin. Když to nestihli, měli smůlu. Mnozí z nich potom vykonávali svou potřebu do hrnce, z kterého obyčejně jedli. Během práce si odskočit nemohli - a to dokonce ne ani do toho hrnce. Byli neustále kontrolováni, jestli jejich oblečení není mokré. Průvodce říkal, že ale na druhou stranu ti, kteří právě v této budově pracovali, byli ti šťastní. Byli schování pod střechou, v teple a suchu a jediné, co museli snášet byl hrozný zápach moči a výkalů - což je na druhou stranu chránilo před nacisty, kteří se v tomto prostředí nezdržovali zrovna rádi.

Na konci kolejí je dnes vystavený památnik. Zachovány byly dveře, kterými do areálu přijížděla auta se znakem červeného kříže a přivážela jedovatý cyklón B. Celý areál březinky je obehnán kilometry ostnatého drátu proloženého sloupy s lampami a obklopeného strážnými věžemi. Březinka je svým způsobem horší než sama Osvětim, protože ukazuje nacistické hrůzy v plném světle...

***
Po skončení prohlídky jsme vyrazili do autobusu - všichni celkem rádi, že můžeme zalézt do vytopené kabiny a vytáhnout si svůj rohlík k svačině. Čekala nás dlouhá cesta směrem do Brna. Rozhodně bylo o čem přemýšlet...

Mně zůstala v hlavě z této exkurze hlavně jedna věta - ta, která byla bílým písmem napsána na černé tabuli při vstupu do prvního baráku v Osvětimi. Tuto větu jsem zařadila pod koláž ze svých fotografií, které jsem v Osvětimi pořídila a které bylo podle mě vhodné zpracovat a ukázat světu. Jsou to víceméně pocitovky, které by měly tak zhruba popsat moje pocity a dojmy z Osvětimi, to jak jsem to já celé vnímala skrz hledáček...

I když byl článek poněkud delší - to proto, že to bylo opravdu hodně nových podnětů ke zpracování -, doufám, že jste došli až sem a možná byli i trošku zhrozeni tím, co se mohlo v ne tak dávné lidské historii dít...

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 A. A. | 6. srpna 2014 v 17:45 | Reagovat

Abych byla upřímná, já byla jedna z drtivé menšiny, které to vůbec nezaujalo. Takovýhle článek bych o tom nenapala - byla jsem tam někdy v listopadu - a prostě jsem od toho čekala víc. Necítila jsem nic, jasně bylo to smutné a špatné a tak, ale žádné pocity jsem z toho moc neměla, žádné duchy jsem neviděla. Jediné, co se mi byl jeden z domů tam, myslím že to bylo nějaké Židovské muzeum, ale nevím jak přesně, bylo to tam hodně zajímavě udělané a hrála tam dost děsivá hudba. Jinak jsem čas od času obdivovala architekturu a asi jsem blázen, ale mě to přišlo jako na pohled ne tak špatní místo - tím myslím, že is dovedu představit, jak byli šťastní, když je tam poslali a řekli, že si tam budou žít. JInak samozřejmě vím, že pěkné místo to není. Ale... to asi tak.

I když vlastně docela na mě zapůsobila Březinka. Hlavně ty postele a část kde byly ženy a jak průvodce říkal, že kdo byl dole... no, ten to měl špatný. Jak jsi napsala. To byla chvíle,  jsem kdy vážně přemýšlela and tím, jak to tam asi bylo hrozné. Když jsme tam byli, tak bylo navíc zataženo a mlha, takže to mělo takovou "dobrou" děsivou atmosféru, alespoŇ pro většinu lidí řekla bych. Ale jinak jsem fakt čekala víc. Ach, holt jsem až moc apatická, co se dá dělat. Na druhou stranu lidi, co se tam hroutí a brečí vůbec nechápu, stalo se, neměli tam jezdit, pokud tušili, že to nezvládnou.

2 anonym anonym | 6. srpna 2014 v 18:15 | Reagovat

První komentář je hodně, ale opravdu hodně smutný. Slečna se vyjadřuje, jako by mluvila o filmu - nezaujalo, čekala od toho víc... Co jste sakra čekala?

3 Adina Adina | Web | 6. srpna 2014 v 18:41 | Reagovat

Dlouhý, ale hodně dobrý článek, ale zvládla jsem ho dočíst (což se u mě moc často nestává).
Také bych se ráda (jestli se to tak vůbec dá napsat) podívala do Osvětimi. Viděla jsem už spoustu fotek a hodně známých tam bylo a všichni se shodují, že atmosféra celého místa je opravdu  neopakovatelná a nepopsatelná.
Určitě je dobře, že se tyhle komplexy budov zachovaly do dnešních dnů, aby připomínaly jak se člověk k člověku někdy chová.
Ještě jednou - hezký článek :)

4 Magdalene Magdalene | Web | 6. srpna 2014 v 19:13 | Reagovat

Možnost navštívit Osvětim jsem měla v dubnu a samozřejmě jsem ji využila. Když jsme tam procházeli a já si uvědomila, jak to tam dřív chodilo, běhal mi mráz po zádech. Po přechodu do Birkenau nám průvodkyně vyprávěla o tom, jak jedna žena byla nucena zabít své vlastní dítě a to jsem nebyla jediná, komu se do očí tlačily slzy. Celý dojem kazilo jen to, že se kluci, co stáli za mnou věnovali černému a morbidnímu humoru.

5 Monica Otmili Monica Otmili | E-mail | Web | 9. srpna 2014 v 9:59 | Reagovat

Vzhledem k tomu, že jsem na tyhle reálné věci dost cíťa, bych návštěvu Osvětimi nejspíš nedala. jednou se mi zdál sen, že jsem byla vězenkyní v něčem podobném a ve městě běhali vojáci, kteří nemluvili nijak jinak než německy. Probudila jsem se vyklepaná strachem a klepat jsem se nepřestala snad do oběda. Každopádně je určitě dobře, že takováto místa jsou přístupná veřejnosti, aby měl každý možnost vidět pozůstatky ze zrůdnosti války. Protože pokud se z historie nepoučíme, bude se opakovat. Nakopla bych každého dvacetiletého holomka, který popírá existenci holokaustu, když tu stále žijí ti, kteří si tím prošli a vše zažili na vlastní kůži. Na druhou stranu, jak jsem se o tom bavily, když tam pak vozí skupiny studentů, a část z nich to nezajímá a fotí si tam "selfie," tak je to jednak na facku a plyne z toho otázka, zda by se návštěvnictvo nemělo nějak regulovat, usměrňovat. Proto nejsem moc zastáncem toho, aby tak chodily školní třídy bez rozdílu, zda to někoho zajímá či ne nebo čeká turistickou atrakci ideálně s občerstvovací stanicí (jak si asi myslela komentující z prvního příspěvku), ale aby třeba daná škola vyhlásila, že plánuje tento "výlet" a kdo by měl zájem, ať se přihlásí a pojede. Protože je určitě lepší jet tam ve skupině, kterou ta historie opravdu zajímá, než s někým, kdo jede z nutnosti, protože mu rodiče nedovolili se ulejt a zůstat doma. Ale to už bych byla někde jinde. Tvůj článek je dost přínosný a myslím, že jsi dostatečně vystihla pomocí příběhů vězňů a informací z výkladu nastínit atmosféru místa.

6 Taychi Taychi | E-mail | Web | 13. srpna 2014 v 10:57 | Reagovat

[5]: U nás se to dělalo tak, že jel jen ten, kdo chtěl, kdo měl zájem. Můžu tě ujistit, že i tak se přihlásily slečny, které si tam selfie udělaly...

7 Monica Otmili Monica Otmili | E-mail | Web | 13. srpna 2014 v 20:16 | Reagovat

[6]: Vím, Alča vyprávěla... To už je vyloženě na facku.

8 deny-paradise deny-paradise | Web | 14. srpna 2014 v 11:29 | Reagovat

Já jsem nikdy v žádném koncentračním táboře nebyla... na jednu stranu jsem docela ráda, protože když to čtu, je to asi síla vidět o všechno, kde nevinní lidé umírali. Ale na druhou stranu, by mě zajímalo jak to tam vypadá, na vlastní oči se podívat, poslechnout si nějký příběh z té kruté doby...
Počasí vám vyšlo, jako by vědělo, že vy jedete do Osvětimi, takové pochmurné, že to muselo pak budit ještě horší dojem...

9 MichaylLereobsen MichaylLereobsen | E-mail | Web | 6. září 2017 v 1:42 | Reagovat

Best prices.<a href=http://wmplati.com/itm/grand-theft-auto-v-gta-5-pc-onlajn-garantija/1847398>Buy GTA 5</a> - http://wmplati.com

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama