Říká se, že je lepší vyhořet...

4. června 2014 v 22:51 | Alča |  Říše upírů a víl
... než se stěhovat.

Každý z nás to asi už někdy slyšel a možná nad tím přemýšlel, jestli v tomhle tradovaném moudru se skrývá nějaká pravda. Já vám nevím. Možná je to proto, že jsem se ještě nikdy nestěhovala - nebo tedy aspoň ne v tom pravém slova smyslu... Každopádně jsem se hodněkrát balila, když jsem někam jela - ať už na dva měsíce do Ameriky nebo potom domů, ať už poslední tři roky v září při cestě na kolej a pak v polovině června zase zpátky... A musím uznat, že je to opravdu stresující - zatímco věci se hromadí a množí, prostor v kufrech a taškách záhadným způsobem ubývá. Já za sebe nesnáším balení. Vždycky se přitom hrozně rozčiluju a výjimečně propukám i v hysterický pláč a nejradši bych všechny svoje věci rozsekala na cimprcampr, aby se do toho zatraceného kufru vešly nebo je darovala nějakému chudákovi na ulici. Většinou si to ale po chvíli rozmyslím.

A to je právě to - mám ráda svoje věci. Nemyslím si, že jsem nějaký materialista nebo že musím kolem sebe hromadit spoustu věcí, ale to něco co mám, tak toho si vážím a jsem vždy ráda, když mi to vydrží co nejdéle. Těžce se mi loučí s něčím, co jsem si už oblíbila nebo si na to zvykla. Nejsem úplně ten typ, co má rád změnu - v tomhle je popis Kozorohů nechutně přesný. Projevilo se to už, když jsem byla malá - nikdy jsem nic neměla chuť rozbít a většina hraček z mého dětství vydržela dodnes. Jsou uklizené pěkně v krabicích ve sklepě a čekají na další generaci (pokud nějaká bude). Dodnes mám v posteli svého oblíbeného plyšáka, které jsem dostala snad v 6 letech a který kromě dvou drobných zašívacích úprav a občasného praní, vypadá celkem k světu... Všech těchto věcí bych se nerada vzdávala - stejně tak jako bych nerada přišla o notebook, foťák, miliony papírů do školy, oblečení a tak dále... Když se člověk stěhuje, má možnost si vybrat to, co si nechá a to, čeho se zbaví. Sice to někdy může být těžký výběr a spoustu nepotřebností si stejně nakonec nechá, sice v tom může být zmatek a je s tím hrozná práce - ale člověk má pořád to právo volby... Když vyhoříte, moc vybírat si nemůžete...Přijdete o všechno - i o to, co byste nikdy nevyhodili. Začnete potom znovu, věci se nakoupí, skříně zase naplní... ale už to nikdy nebude ten oblíbený huňatý svetr, ve kterém jste šli na první rande...

A jak jsem k téhle myšlence vlastně došla? Před pár týdny nám hořela kolej. Tedy... ne konkrétně nám, naštěstí to byl vedlejší blok. Někdo zastavěl lednici v kuchyni sáčky, ta neodvětrávala, přehřála se...a neštěstí bylo na světě. Škoda skoro za milion, 300 evakuovaných lidi a čtyři chudáci v nemocnici. Viděla jsem fotky a celé patro vypadalo dost děsně. On ten kolejní umakart dost dobře hoří... K tomu v celé šestřipatrové budově nejprve neskutečný kouř a potom zápach... My se spolubydlící jsme nic nevěděly - celé to ranní drama jsme prospaly. I když před kolejí stálo několik hasičů a záchranka, nic jsme ani neslyšely. O tom, že se něco vůbec děje, jsem se dozvěděla z celkem vystresovaného telefonátu od mamky, která si myslela, že mi hoří pod zádí (to asi kvůli tomu, že mi den předtím ne zrovna fungovala varná konvice). V článcích na internetu jsem se potom dočetla, jak první co všichni sbalili byly doklady a notebook. To mě donutilo přemýšlet k tomu, co bych si asi vzala já, kdybych se musela připravit na podobnou situaci... Došla jsem k závěru, že bych tady asi uhořela, než bych to všechno naházela do batohu...

Jen taková poznámka na konec - protože článek o požáru na VŠ kolejích se objevil na novinkách, rozvinula se pod ním (jako obvykle) velmi "zajímavá" diskuze... V ní jsme se dozvěděli, že na koleji všichni vaříme pervitin a že holky si přivydělávají prostitucí, tak co se divíme, že hoříme...



Starší autoportrét ze série s lupu...Ve skutečnosti to vypadá dost děsivě...:D
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Takara Takara | Web | 5. června 2014 v 7:05 | Reagovat

Říká se to...a já to můžu potvrdit :) stěhovala jsem se: Z Liberce do Jablonce, pak z Jablonce do HK, z HK do Plotišť a z Plotišť n.L. do Japonska. Musím říct, že s každým dalším stěhováním jsem si říkala, zda by nebylo lepší škrtnout sirkou a začít znovu...Jsme materialisti a máme sklony syslit. Nicméně čas od času se drobná selekce věcí vyplatí, teď myslím ručním tříděním, ne selekce žehem :)

2 Hanyuu Hanyuu | Web | 5. června 2014 v 8:12 | Reagovat

Taky mám svoje věci ráda. Nesnáším, když se někdo začne ohánět tím, jak jsme všichni materialisti... V tom případě asi nedokáže pochopit, že k té věci se váže třeba spousta vzpomínek a už to není jen tak nějaká věc. Já na tomhle prostě nějak visím... Ne na počtu těch věcí, ale na jejich duševní hodnotě, která je někdy opravdu penězi nevyčíslitelná.

3 Lúthien Lúthien | Web | 7. června 2014 v 22:08 | Reagovat

Nenávidím stěhování. Za život jsem se stěhovala tolikrát, že už to snad ani nespočítám. Teď bych snad radši shořela sama, než se zas stěhovala.

4 Opti-Mystique Opti-Mystique | Web | 13. června 2014 v 16:42 | Reagovat

Na naší koleji hořelo málem dvakrát. Jednou o patro níž, když kluk omylem hodil na rozpálenou keramickou desku v kuchyni utěrku, podruhé, když se rozbila mikrovlnka a něco v ní vybouchlo, to už dokonce na našem patře. Ale nikdy to nemělo žádný trvalý dopad nemělo, jediné štěstí. Také mám ráda svoje věci a nedokážu si představit, že bych si musela z ničeho nic znovu zvykat na nové. Ovšem teď lituji, že jsem takový křeček, stěhuji si věci z kolejí na byt a neskutečně se rozčiluji, tolik věcí jsem si tam za ty dva semestry natahala... neskutečné. :D

5 Monica Otmili Monica Otmili | E-mail | Web | 16. června 2014 v 16:22 | Reagovat

Diskuze na oněch stránkách jsou vždy na přesdržku, už nemám nervy to číst, nebo si budu myslet, že jsme všichni do jednoho národ hovad a zatěžovat si hlavu lidskou demencí fakt nemám zapotřebí.

Stěhovala jsem se za život pětkrát, naposled před rokem, zrovna v této době někdy jsme teprve pomaloučku vytahovali věci z krabic. Sice většina z těch stěhovaček proběhla v době, kdy mi nebyly ani tři, ale díky té poslední ti naprosto rozumím. Bylo mi řečeno "začni si pomalu balit věci" a já stála nad hromadou věcí z dětství, věcí k nimž byl nějaký vztah, přesto jsem věděla, že si nemůžu vzít všechny, jelikož jsme se stěhovali do menšího. No, vlastně do dvou bytů, ale to je složitější na vysvětlování. Nakonec jsem rozdala po známých a v jedné školní družině dost hraček po mě i jiných věcí, některé se musely opravdu vyhodit. mamka to taky těžce nesla, páč něco, co jsme s tátou pracně nosili do kontejnerů jsme posléze objevovali v krabicích na novém bytě... :D
Balení je vopruz. Tak ať to všechno zvládneš. :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama