Červen 2014

Říká se, že je lepší vyhořet...

4. června 2014 v 22:51 | Alča |  Říše upírů a víl
... než se stěhovat.

Každý z nás to asi už někdy slyšel a možná nad tím přemýšlel, jestli v tomhle tradovaném moudru se skrývá nějaká pravda. Já vám nevím. Možná je to proto, že jsem se ještě nikdy nestěhovala - nebo tedy aspoň ne v tom pravém slova smyslu... Každopádně jsem se hodněkrát balila, když jsem někam jela - ať už na dva měsíce do Ameriky nebo potom domů, ať už poslední tři roky v září při cestě na kolej a pak v polovině června zase zpátky... A musím uznat, že je to opravdu stresující - zatímco věci se hromadí a množí, prostor v kufrech a taškách záhadným způsobem ubývá. Já za sebe nesnáším balení. Vždycky se přitom hrozně rozčiluju a výjimečně propukám i v hysterický pláč a nejradši bych všechny svoje věci rozsekala na cimprcampr, aby se do toho zatraceného kufru vešly nebo je darovala nějakému chudákovi na ulici. Většinou si to ale po chvíli rozmyslím.

A to je právě to - mám ráda svoje věci. Nemyslím si, že jsem nějaký materialista nebo že musím kolem sebe hromadit spoustu věcí, ale to něco co mám, tak toho si vážím a jsem vždy ráda, když mi to vydrží co nejdéle. Těžce se mi loučí s něčím, co jsem si už oblíbila nebo si na to zvykla. Nejsem úplně ten typ, co má rád změnu - v tomhle je popis Kozorohů nechutně přesný. Projevilo se to už, když jsem byla malá - nikdy jsem nic neměla chuť rozbít a většina hraček z mého dětství vydržela dodnes. Jsou uklizené pěkně v krabicích ve sklepě a čekají na další generaci (pokud nějaká bude). Dodnes mám v posteli svého oblíbeného plyšáka, které jsem dostala snad v 6 letech a který kromě dvou drobných zašívacích úprav a občasného praní, vypadá celkem k světu... Všech těchto věcí bych se nerada vzdávala - stejně tak jako bych nerada přišla o notebook, foťák, miliony papírů do školy, oblečení a tak dále... Když se člověk stěhuje, má možnost si vybrat to, co si nechá a to, čeho se zbaví. Sice to někdy může být těžký výběr a spoustu nepotřebností si stejně nakonec nechá, sice v tom může být zmatek a je s tím hrozná práce - ale člověk má pořád to právo volby... Když vyhoříte, moc vybírat si nemůžete...Přijdete o všechno - i o to, co byste nikdy nevyhodili. Začnete potom znovu, věci se nakoupí, skříně zase naplní... ale už to nikdy nebude ten oblíbený huňatý svetr, ve kterém jste šli na první rande...

A jak jsem k téhle myšlence vlastně došla? Před pár týdny nám hořela kolej. Tedy... ne konkrétně nám, naštěstí to byl vedlejší blok. Někdo zastavěl lednici v kuchyni sáčky, ta neodvětrávala, přehřála se...a neštěstí bylo na světě. Škoda skoro za milion, 300 evakuovaných lidi a čtyři chudáci v nemocnici. Viděla jsem fotky a celé patro vypadalo dost děsně. On ten kolejní umakart dost dobře hoří... K tomu v celé šestřipatrové budově nejprve neskutečný kouř a potom zápach... My se spolubydlící jsme nic nevěděly - celé to ranní drama jsme prospaly. I když před kolejí stálo několik hasičů a záchranka, nic jsme ani neslyšely. O tom, že se něco vůbec děje, jsem se dozvěděla z celkem vystresovaného telefonátu od mamky, která si myslela, že mi hoří pod zádí (to asi kvůli tomu, že mi den předtím ne zrovna fungovala varná konvice). V článcích na internetu jsem se potom dočetla, jak první co všichni sbalili byly doklady a notebook. To mě donutilo přemýšlet k tomu, co bych si asi vzala já, kdybych se musela připravit na podobnou situaci... Došla jsem k závěru, že bych tady asi uhořela, než bych to všechno naházela do batohu...

Jen taková poznámka na konec - protože článek o požáru na VŠ kolejích se objevil na novinkách, rozvinula se pod ním (jako obvykle) velmi "zajímavá" diskuze... V ní jsme se dozvěděli, že na koleji všichni vaříme pervitin a že holky si přivydělávají prostitucí, tak co se divíme, že hoříme...



Starší autoportrét ze série s lupu...Ve skutečnosti to vypadá dost děsivě...:D