Duben 2014

Utrpení jménem bakalářská práce

21. dubna 2014 v 15:11 | Alča |  Ze života studentského
Bakalářská práce je něco, čím si musí projít skoro každý vysokoškolský student při své cestě za titulem. Je to jeden z dvou největších kroků (druhým jsou státnice), který musíte udělat, abyste to měli v kapse. A abych byla upřímná - je to horor. I když už jsem nějaké ty důležité práce ve svém životě napsat musela, žádná se v hrůze a otravnosti nevyrovná téhle... Už s ní musím žít od září, neustále ji s sebou táhnu a musím říct, že už se neskutečně těším, až se jí zbavím...

Prvním oříškem byl už jen samotný výběr tématu. Samozřejmě, že tu byla ta možnost vybrat si z již vypsaných témat od vedoucích, jenže kdo by se chtěl několik měsíců zabývat něčím, co ho vlastně vůbec nezajímá jako je například spojení ruky a meče nebo ruky a prstenu? Nudnější téma si opravdu představit neumím... A tak přišlo na řadu vymýšlení tématu vlastního. Něčeho, co souvisí s antropologií a to nejlépe s fyzickou...a něčeho k čemu bych mohla sehnat dobrého vedoucího. Kvůli bodu dvě a tři jsem několik témat, co by mě opravdu zajímala, musela vyškrtnout. A i když jsem si lámala hlavu, jak jsem chtěla - stejně mě nic nemohlo napadnout. Zatímco ostatní spolužáci už si témata zapisovali do ISu nebo aspoň měli něco v hlavách, já uvízla na mrtvém bodě. Jak se potom prázdniny chýlily ke konci a začátek třetího ročníku, kdy jsme si práci už museli definitivně zapsat, se blížil - byla jsem čím dál tím víc nervózní a místo, aby mě napadlo něco kloudného, chodily mi na mysl jen samé blbosti. Nakonec se to vyřešilo docela vtipně - totiž o tématu mojí bakalářky se mi zdálo. Nevím, jak se mi to vloudilo do mysli, ale tak nějak se mi v hlavě objevila vize kapitoly o zubech, která mě strašila při učení anatomie, a krátkého odstavce o poruchách skusu.

A tak téma bylo vybráno. Přišlo mi jako ideální volba - kromě teoretické části jsem mohla zařadit i tu praktickou a neumřít nudou. Ke všemu to vypadalo velice jednoduše - prostě jen sehnat nějaké ty lidi s poruchami skusu, rozdělit je do pár skupin, vypočítat procenta a je to. Navíc máme souseda zubaře, se kterým máme docela dobré vztahy a tak se nabízela možnost, že by mi s tím mohl trochu pomoct - což byla další výhoda. Ve škole mi v září téma bez větších potíží schválili, vybrala jsem si pohodového vedoucího a myslela si, že jsem za vodou a že je to všechno v suchu. Ó, jak naivní jsem byla, když jsem si tohle myslela...

Velmi brzo po zadání tématu a domluvě s vedoucím, co asi tak v práci bude obsažené, se objevily první komplikace. Náš soused-zubař mi nakonec pomoci nemohl, protože na poruchy skusu se specializuje obor zvaný ortodoncie, zatímco on je paradontolog. Doporučil mi ale pár svých známých, na které bych se mohla obrátit a kteří vypadali velmi ochotně a stavěli se pozitivně k možnosti mi s prací pomoci. Nakonec ale všechno dopadlo jinak...Zubař, který mi přislíbil přístup k modelům chrupu, se na mě docela na férovku vykašlal a mně zbyly prázdné ruce - ačkoli ve škole jsem řekla, že už je vše domluvené. Nastalo pár dní absolutního chaosu, kdy jsem se snažila přijít na jinou variantu - až mě nakonec zachránila jedna moc milá paní doktorka, která se mě ujala. Musela jsem sice dojíždět dvakrát tak daleko než původně u toho doktora - ale to se nedalo nic dělat, hlavně že jsem měla materiál na práci.

Kromě těchto praktických lapálií jsem velmi brzo odhalila skutečnost, že téma mojí práce je všechno jenom ne lehké... Při prvním náhledu do odborné ortodontické literatury jsem se absolutně zhrozila, protože jsem vůbec ničemu nerozuměla. Ani z poloviny to nepřipomínalo těch pár řádků, co byly napsány v našich skriptech a podle kterých jsem se chtěla řídit. Byl to velký komplexní problém rozdělený do milionu dalších menších problémů. Navíc tam bylo uvedeno tolik informací, které by tak složité a propletené, že vynechat byť i jen jednu mi přišlo jako příšerný hřích. Oproti tomu ve škole nám neustále tloukli do hlavy, že práce nemá být přepisem encyklopedií a skript a že teorie má být velmi stručná. Podařilo se mi mou teoretickou část ořezat na 20 stránek A4, stejně tak jako jsem tématický okruh své práce zúžila jen na opravdu malý výřez z celkové problematiky ortodoncie - rozhodla jsem se zabývat pouze modely a informacemi, které z nich můžeme vyčíst. Za hlavní cíl své práce jsem si vytyčila zhodnocení úspěšnosti léčby hodnocením právě na modelech - srovnávání stavu před a po. A i tak jsem se v tom neskutečně ztrácela...

Aby toho nebylo málo, zhruba v polovině své práce jsem přišla na to, že mé téma možná nakonec tak moc s antorpologií nesouvisí...Přišlo dlouhé přemýšlení nad tím, jak něco, co evidentně patří svou obtížností i zaměřením do medicíny, spojit s ortodoncií... Díky bohu za jedno dokonalé skriptum a jeho historickou vsuvku, která mi toto umožnila. Moje problémy byly aspoň dočasně vyřešené...

Ono napsat teorii bylo ještě dost v pohodě. Ale spolu s praktickou částí přišlo opravdové peklo. U vytvoření metodiky jsem málem vypustila duši - ale nakonec jsem našla dobrá skripta, ze kterých jsem si vypsala základní tři postupy diagnostické práce s modely a z nich horko těžko vytvořilA čtyřstránkový pracovní list, který jsem měla vyplnit u každého ze svých 100 modelů, které jsem musela získat. Když jsem potom v lednu nakráčela do ortodontické ordinace vybavená touto metodikou a digitálním posuvným měřidlem, myslela jsem, že to bude krátkodobá záležitost. Myslela jsem, že to co je třeba, mám načteno a že za týden mám hotovo. Už u prvního modelu jsem však zůstala zmateně koukat a absolutně jsem netušila co s tím. Neviděla jsem absolutně nic, co by přesně odpovídalo definici, nakonec jsem zjistila, že jsem jí zřejmě ani nerozuměla, měření trvalo hodinu... Byla jsem zoufalá. Za první den jsem udělala pouze modely čtyř pacientů z padesáti. Už jsem se viděla, jak u těch hnusných sádrových modelů prosedím celé mládí... Naštěstí nakonec panika víceméně opadla a po nějakých pěti dnech jsem se do toho dostala, takže v následujícím týdnu jsem denně dávala modely 10 pacientů i více. Po dvou týdnech tedy byla praktická část za mnou...

A nastal další horor - zpracování praktické části, kdy mi neustále něco nevycházelo, něco jsem měla špatně a musela jsem se skrz těch svých vyplněných 200 papírů prohrabat asi 10x, abych tomu dala nějakou formu. Nejdéle trvalo přepisování dat do tabulky v Excellu a potom samozřejmě výpočty asi 200 indexů a stovek dalších čísel potřebných pro výpočet diskrepance. Dopadlo to samozřejmě dobře, všechno jsem stihla ještě s dostatečným časovým předstihem a začala jsem pracovat na výsledcích - grafy, tabulky, komentáře... Už jsem byla zase veselá a vysmátá, všechno se to pěkně rýsovalo a blížilo ke svému úspěšnému vyvrcholení.

Pak ale zase přišla facka. To je tak, když se měsíc před odevzdáním dozvíte, že většina vašich zdrojů, ze kterých vycházíte měly být aktuální anglické články, zatímco vy celou dobu citujete české monografie... Ono taky, co jiného by mě napadlo v českém prostředí, kde je ortodoncie natolik jiná od ortodoncie např. v USA? Ale ne - abyste udělali všem dobře, musí to být články. A tak si řeknete dobře, jdu hledat články...a nemůžete žádné přesně k vašemu tématu najít. A už vůbec ne o evropském prostředí... Pak jsem konečně něco našla a hle...zjistila jsem, že moje výsledky jsou diametrálně odlišné od těch prezentovaných skoro ve všech studiích. Bylo mi jasné, že chyba samozřejmě musí být na mojí straně, protože jsem si byla vědoma svého chaotického počínání v počátcích praktické části. A tak musíte projít fotky každého jednoho modelu už po stodesáté a zase to všechno upravit, předělat grafy a doufat, že teď už je to dobře, když to víceméně odpovídá tomu, co se čekalo. A že to nebylo dobře předtím a vy jste to teď neopravili špatně...

Je to prostě jeden velký blázinec, který se ne a ne chýlit ke konci... Má bakalářská práce má už teď 50 stránek a přede mnou jsou už jen dvě její části - ta nejtěžší (diskuze) a ta celkem pohodová (závěr)... Při každém dalším zaškobrnutí a objevení milionu dalších možností, jak se to dalo udělat a jak se to dělá ve světě, se děsím, co z toho nakonec vyleze... Děsím se názoru svého oponenta (vedoucího ne, protože ten tomu - upřímně - až tak moc nerozumí) a obhajoby. Bojím se, co všechno jsem možná nakonec tak dobře nepochopila a nezpracovala, kde všude mi bude vyčítáno zobecnění a nedostatečná přesnost. Úplně vidím, jak mi budou vyčítat málo zdrojů s nedostatečnou kvalitou...

Ukliďnuje mě jen ta myšlenka, že až to odevzdám - bude to za mnou. Pak už ať se děje, co se dít má...a snad s pomocí nějaké vyšší síly bez problému prolezu...

Ukázka fotodokumentace modelů:
Horní a dolní čelist vždy před léčbou a po léčbě - u obou můžete vidět stěsnání ve frontální oblasti (řezáky), u horní čelisti jsou oba špičáky retinované a u dolní čelisti je druhý premolár v zákusu do spodiny dutiny ústní.

Kompletní fotodokumentace jednoho modelu před léčbou - pohled zepředu, z obou stran a seshora na horní a dolní čelist

Ukázka jednoho jednoduchého grafu, který ukazuje rozdělení modelů do Angleho tříd. S tímto rozdělením jsem měla skoro největší problémy...

Lví srdce

18. dubna 2014 v 20:35 | Alča |  Lidi
Někdy je třeba si focení dlouho dopředu připravovat a promýšlet, někdy se ale vyplatí improvizovat. Přesně to se stalo na našem focení s překrásnou Lindou a vznikly tyto fotky - ze všech čtyř sérií, co jsme spolu ten den nafotily, mé nejoblíbenější. Už delší dobu na sobě pozoruju, že ráda cpu lidem něco přírodního na hlavu - a tím nemyslím jen ohromné věnce, ale i takové drobnosti, co vypadají nevýrazně, ale nakonec dodají fotce ten správný šmrnc. A tak už mám ve své sbírce fotku z jakýmisi bobulemi, větvičkou z kvetoucí jabloně a samozřejmě se stéblem trávy, jak vidíte... :)

Fotka byla focena již mým novým foťákem Canonem EOS 7D a objektivem Canon 50 mm f/1.8. Úprava u fotek byla trochu složitější - od hraní si s odstíny skrze přechod po retuš. Název série byl inspirován písničkou od The Monsters and Man, vycházel však z hlavu ze vzhledu modelčiných vlasů a jejího znamení (Lev).

EDIT: Nahrávám to už podruhé, protože jsem chtěla změnit jednu fotku...ale blog.cz absolutně nereaguje na JAKOUKOLI změnu v již vydaném článku :-/


Moje fanouškovská stránka

16. dubna 2014 v 18:09 | Alča |  Okem fotografa
Byla jsem přesně ten typ člověka, který si nikdy nechtěl založit podobnou stránku. Četla jsem na netu - a to i tady na blogu - spoustu odsuzujících článků a až přespříliš si to brala k srdci. Přišlo mi to zbytečné, hloupé, dětinské až trapné. Každý druhý si v té době zakládal profil, kam na konci připojil photography a myslel si, že se najednou stal fotografen, i když ve skutečnosti by si jeho díly nejspíš někdo jen podpálil oheň (pokud by je ovšem měl vytištěná). Já jsem nechtěla, aby tohle byl můj případ. Nikdy jsem se koneckonců nepovažovala za tak dobrou a tohle - to byl krok, který světu říkal "já jsem dobrá a chci se prezentovat, chci vám ukázat, co umím". Přišlo mi, že ještě musím ujít pořádný kus cesty, než se odvážím jít tímto směrem.

Nakonec jsem ovšem neodolala pokušení - jak je vám jistě jasné, protože jinak bych tu o tom tak zdlouhavě nepsala - a stránku založila. Je to s ní zajímavý příběh, ve kterém je všechno - od radosti z prvních fanoušků po chuť všechno okamžitě smazat. Jednou jsem to dokonce málem udělala, ale nakonec jsem změnila názor, stránku totálně překopala a začala myslet na to, jak se zlepšit. Na první stovku jsem čekala docela dlouho a když to přišlo, byla jsem šťastná jako blecha, i když jsem věděla, že v tom moři kolem mě to nic neznamená. Rostlo to pomalu - příííšerně pomalu na můj vkus...ale časem lidi přibývali, přibývaly i palce nahoru u jednotlivých fotek a hlavně se zlepšila moje propagace, takže jsem najednou měla spoustu nových kontaktů a tím pádem spoustu zájemců o focení. To je jedna výhoda této stránky - a proto jsem nakonec hrozně ráda, že jsem do toho šla a tu příšernost s photography na konci si založila. :)

Před pár týdny moje stránka dosáhla 1000 palců nahoru. Okamžitě jsem si vzpomněla na to, jak jsem před 2 roky zoufala, že tohle nikdy nemůžu zvládnout a jak moc bych si to přála - tak velkou podporu lidí a jejich zájem o moji práci. Tisícovka je pro mě speciální - a tak jsem k ní dostala od přítele speciální dárek, který uvidíte na fotce dole. Jednou to tak na hokeji plácnul, že až budu mít 100 fanoušků dostanu od něj dort...a než jsem se nadála, stál opravdu u mě v obýváku na stole.

Narůstající počet fanoušků - až k vysněné 1000 :) "Kulatiny", které chybí, jsem nestihla vyfotit. :)




Nakonec vás samozřejmě na moji stránku nesmím zapomenout pozvat - docela to tam žije, fotky přidávám skoro každý den. :) A budu jen a jen ráda, pokud to o nějaké to číslo zase povyskočí. :P

AH Photography


Jaro je tu!

7. dubna 2014 v 15:24 | Alča |  Krajina
...a letos přišlo hodně brzo. Zatímco loni jsem ještě 1.dubna fotila na sněhu, letos už květou třešně - a vůbec je nezajímá, že jsou o měsíc napřed. Každopádně jaro je moje nejoblíbenější roční období. A určitě je to způsobené i tím, kolik krásných věcí na fotografování se náhle všude objeví. V minulém článku jsme společně s mým Heliosem vzpomínaly na konec zimy, letos s ním přivítáme jaro. Na jarní fotky je Helios jako dělaný - umí si přímo skvěle poradit se světlem a i s relativně malou snahou lze dosáhnout skvělých výsledků. Fotky jsem fotila v jeden krásný jarní podvečer, kdy jsme se vydali na procházku naším městěm. Úpravy jsem opět nějak moc neřešila, jen jsem sem tam přidala kontrast a některé fotky ořízla do čtverce. Poslední dobou se mi tenhle formát, kterého jsem se předtím bála, zamlouvá čím dál víc... :)




Napůl zimní snění

3. dubna 2014 v 18:08 | Alča |  Krajina
Poslední dobou na mě padá jakási melancholie, když sleduju, jak se všechno mění, jak život bez zastavení běží dál a jak končí věci, u kterých jsme to nechtěli nebo si to ani nedokázali představit. Necítím se moc na to psát tu nějaký článek a tak jsem se rozhodla svoje pocity vyjádřit pomocí fotografií, které jsem nafotila na konci zimy a které podle mě jsou takové...jemně melancholické. Byla jsem tenkrát poprvé pořádně fotit s mým novým Heliosem a musím říct, že jsem si to sklo zamilovala. Miluju jeho bokeh a jeho dokonalé zpracování barev... Tak tedy to byla informace o tom, čím jsem fotila. Co se týče úprav - nijak jsem to nepřeháněla, nebylo to ani třeba. Obvykle se jednalo jen o menší úpravy v křivkách, kontrastu, lehká změna saturace barev a ořez. Užijte si fotky, snad se vám zalíbí tak jako mně. :)