Pojďme zpomalit...aspoň na chvíli

26. března 2014 v 17:48 | Alča |  Říše upírů a víl
Dnes, když jsem šla z obchodu zpátky na kolej, stala se mi věc, která mě donutila k zamyšlení... Po chodníku šla slečna nebo možná spíše paní, která byla slepá. Zdálo se, že toto místo moc nezná, protože párkrát svou bílou holí nečekaně narazila do předmětu stojícího jí v cestě. Když chtěla přejít silnici, ale stála několik metrů stranou od přechodu, nedalo mi to a zeptala jsem se jí, zda nepotřebuje pomoct. Kývla a tak jsem ji chytla za ruku a pomohla jí přejít přes přechod. Usmála se na mě a řekla, že teď už je to dobré, že odtud už to zvládne... Nepochybovala jsem o tom, protože mám pocit, že tihle lidé jsou tak silní a samostatní, že zvládnou opravdu úplně všechno. Občas sice potřebují naši pomoc, ale nikdy ne naši lítost a pocit, že jsou neschopní. Pustila jsem tedy její ruku a vydala se vlastní cestou. Přesto jsem se při svém výstupu do kopce neubránila tomu se několikrát otočit a zkontrolovat, zda něco nepotřebuje, zda je vše v pořádku. Viděla jsem ji tam za mnou, jak pomalu šplhá do kopce a svou hůlkou si razí cestu, která skrývá mnohá nebezpečí. A v tu chvíli jsem si to řekla - kdy jsem já naposledy šla někam pomalu? Kdy jsem si ať už chtěně nebo ne mohla vychutnat ten pocit, že mám na všechno čas? Musela bych hodně pátrat v paměti. Protože my všichni - i já - neustále někam spěcháme, za něčím se ženeme. Možná proto, že chceme, ale možná spíše proto, že musíme. Tlak na nás je vyvíjen ze všech stran a člověk mu jen těžko dokáže odolat. Po čase máte pocit, že si ani nemůžete dát pauzu, protože by vám něco uteklo nebo by se zhroutila obloha... Vím, že to bude znít hloupě (i mně samotné, to tak zní), ale v tu chvíli mi ta paní přišla jako jedna z těch šťastnějších z nás... Nevidím jí samozřejmě do hlavy, ale přišlo mi, že se tak trochu usmívala pro sebe... Že si užívala svěží vítr, který ji hladil po tvářích, že vnímala každou malou nerovnost na zemi, které se dotkla její noha a slyšela možná i to, co nám všem uniklo... Paradoxně ti, kterým bylo někde ubráno, mají nakonec mnohem víc než ti "normální"...

Mám momentálně takové trochu přepracované období a už mi to leze na mozek - každý po mně něco chce, něco očekává, snažím se nezahálet ve škole ani ve svých zájmech a v osobním životě... Někdy je toho na mě moc a dny plynou hrozně rychle, aniž bych si je vlastně užila. Ale takhle to nemá být, takhle to nechci mít. Ode dneška chci každý den aspoň na chvíli zpomalit, vypnout, užívat si okolní svět a všechny jeho krásy...

Chci si v klidu poslechnout oblíbenou písničku.
Chci si vychutnat západ slunce.
Chci se pokochat vůní a krásou prvních jarních květin.
Chci pořádně obejmout ty, které miluju.
Chci zavřít oči a chvíli jen tak bezstarostně snít...

A i když se pak budu zase muset vrátit do toho šíleného kolotočce povinností a každodenních činností - myslím, že po té kratičké chvíli vychutnávání si, to půjde mnohem lépe...


 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Elča Elča | Web | 26. března 2014 v 17:58 | Reagovat

To je... jednoduše nádhera... krásně řečeno, a myslím, že ohledně této věci máš pravdu =)

2 yellow yellow | 26. března 2014 v 18:29 | Reagovat

Absotulní pravda. Já také pořád někám spěchám, ale po zranění kolene mi byla vystavena stopka, která byla dnes o další dva měsíce prodloužena. Sice přicházím o spoustu věcí, ale mám čas si vychutnat ty jiné, na které bych normálně asi neměla dostatek času nebo bych se k nim vůbec nedostala.

3 Ann Taylor Ann Taylor | Web | 26. března 2014 v 18:40 | Reagovat

Já když jdu ze školy na byt tak většinou spěchám, protože chci být co nejdřív na bytě, tam si sednout, něco si pustit a relaxovat, a nebaví mě táhnout se do kopce a prodlužovat cestu. Takže cestu po městě si fakt neužívám a spěchám, ale ne proto, že bych se za něčím hnala, ale proto, abych byla co nejdřív v klidu. Nemám ráda velké prostory plné lidí.

4 Taychi Taychi | E-mail | Web | 26. března 2014 v 19:35 | Reagovat

Já si takový první relax užívám, když vyjdu odpoledne ze školy. Ta cesta na trolejbus nebo tramvaj je velmi pomalá, ale užívám si toho, jak vše krásně rozkvetlo, jak slyším ptáky nebo jen ti ticho, šum, který nejde identifikovat. Poslední dobou vůbec nevím, kam mám skočit, valí se to na mě, ale přesto se snažím najít nějakou chvíli jen sama pro sebe, ať už je to odpolední bdění v posteli, nebo střílení zombíků.
Kdyř relaxuju, chodím pak světem s takovým lehkým úsměvem na tváři a nevím proč. Jednou mi bylo řečeno, že ten kdo se směje bez důvodu je blázen. Občas se taky směju bezdůvodně. Asi máme kousek blázna v sobě všichni. :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama