Březen 2014

20. den meme - Důležitost vzdělání podle mě

27. března 2014 v 18:34 | Alča |  Řetězení
Po dlouhé době se vracím k třiceti dennímu řetězáku, který na své dokončení čeká už nějaký ten pátek... A zrovna mě čeká opravdu dobré téma.

Vzdělání bylo vždycky součástí mého života. Byla jsem tím dítětem, které se rádo učí, které škola baví a které nosí domů samé jedničky. Vydrželo mi to i v období, kdy ostatní na školu vyloženě kašlali a raději se věnovali jiným zájmům (jako třeba pěstování alkoholismu nebo plození nechtěných dětí). Na střední škole jsem byla tak trochu přízrak, který sice nevynikal v tělocviku, ale za to matika a bižule mu šly jedna báseň. Vysoká škola byla pro mě jasnou volbou - i když to v naší rodině není žádná tradice. Vlastně když nepočítám sestřenku s vyšší odbornou školou, budu od nás z rodiny první člověk s titulem. V létě bych si měla před jméno začít psát Bc. I má další cesta by měla směřovat do školy - k dodělání magisterského titulu.

Z toho, co jsem nahoře napsala, je asi jasné, že vzdělání považuju za důležitou součást života. Je to fajn, když člověk má přehled a něco o světě ví. To, co se člověk naučí, se stává nejen jakousi nástavbou, která z něj dělá dobrý objekt k rozhovoru, ale i nedílnou součástÍ každodenních činností - jako když si třeba dovedete napsat seznam na nákup, spočítat si, kolik to asi bude stát a dokonce si přečíst etiketu, abyste se dozvěděli, kolik je všude zákeřných Éček. Vzdělání nám otevírá dveře do všech koutů, do kterých si usmyslíme jít. Bez něj bychom byli tak nějak ztraceni...Proto považuju za nesmírně důležité, že je dnes dostupné všem bez rozdílu věku (např. univerzita třetího věku), pohlaví nebo stavu bankovního konta (pokud se bavíme o státních školách a to především ZŠ a SŠ). Každý má tu možnost se učit a být v rámci možností lépe připravený. Vzdělání je totiž takový základ, na kterém se dá stavět dál a budovat velké věci. Ukázkou toho, jak těžké to je bez vzdělání, jsou pro mě státy třetího světa - konkrétně tedy subsaharská Afrika. Tam, kde chybí vzdělání, chybí i další věci - osvěta, kvalitní zdravotnictví, kvalifikovaní pracovníci... V dokumentech skoro vždy vidíme, jak obrovskou radost mají africké děti i jejich rodiče, když se ve městě/slamu postaví škola a oni ji mohou navštětovovat. Vědí totiž, že škola a vzdělání je to, co jim dává šanci...

*

Abych ovšem nezněla tak jednostranně a především krátkozrace - nemyslím si, že škola je všechno. Člověk může být dobrý, šikovný a úspěšný i bez ní. To se týká především vysokých škol a dnešního boomu, že každý musí mít titul z vysoké, jinak je to nula... Nemyslím si a mám ve svém okolí několik případů lidé, kteří se na VŠ vykašlali a přesto v životě dosáhli svých snů a mnohdy skvělých úspěchů. Dokonce i já sama si někdy říkám, že mi je ty vejška k ničemu a že to rozhodně není žádný zaručený způsob, jak být úspěšný a dělat to, co člověka baví. Nakonec to vždy stejně záleží na konkrétním člověka, jeho schopnostech, píli, touze a někdy i nutnosti obětovat spoustu věcí...

Pojďme zpomalit...aspoň na chvíli

26. března 2014 v 17:48 | Alča |  Říše upírů a víl
Dnes, když jsem šla z obchodu zpátky na kolej, stala se mi věc, která mě donutila k zamyšlení... Po chodníku šla slečna nebo možná spíše paní, která byla slepá. Zdálo se, že toto místo moc nezná, protože párkrát svou bílou holí nečekaně narazila do předmětu stojícího jí v cestě. Když chtěla přejít silnici, ale stála několik metrů stranou od přechodu, nedalo mi to a zeptala jsem se jí, zda nepotřebuje pomoct. Kývla a tak jsem ji chytla za ruku a pomohla jí přejít přes přechod. Usmála se na mě a řekla, že teď už je to dobré, že odtud už to zvládne... Nepochybovala jsem o tom, protože mám pocit, že tihle lidé jsou tak silní a samostatní, že zvládnou opravdu úplně všechno. Občas sice potřebují naši pomoc, ale nikdy ne naši lítost a pocit, že jsou neschopní. Pustila jsem tedy její ruku a vydala se vlastní cestou. Přesto jsem se při svém výstupu do kopce neubránila tomu se několikrát otočit a zkontrolovat, zda něco nepotřebuje, zda je vše v pořádku. Viděla jsem ji tam za mnou, jak pomalu šplhá do kopce a svou hůlkou si razí cestu, která skrývá mnohá nebezpečí. A v tu chvíli jsem si to řekla - kdy jsem já naposledy šla někam pomalu? Kdy jsem si ať už chtěně nebo ne mohla vychutnat ten pocit, že mám na všechno čas? Musela bych hodně pátrat v paměti. Protože my všichni - i já - neustále někam spěcháme, za něčím se ženeme. Možná proto, že chceme, ale možná spíše proto, že musíme. Tlak na nás je vyvíjen ze všech stran a člověk mu jen těžko dokáže odolat. Po čase máte pocit, že si ani nemůžete dát pauzu, protože by vám něco uteklo nebo by se zhroutila obloha... Vím, že to bude znít hloupě (i mně samotné, to tak zní), ale v tu chvíli mi ta paní přišla jako jedna z těch šťastnějších z nás... Nevidím jí samozřejmě do hlavy, ale přišlo mi, že se tak trochu usmívala pro sebe... Že si užívala svěží vítr, který ji hladil po tvářích, že vnímala každou malou nerovnost na zemi, které se dotkla její noha a slyšela možná i to, co nám všem uniklo... Paradoxně ti, kterým bylo někde ubráno, mají nakonec mnohem víc než ti "normální"...

Mám momentálně takové trochu přepracované období a už mi to leze na mozek - každý po mně něco chce, něco očekává, snažím se nezahálet ve škole ani ve svých zájmech a v osobním životě... Někdy je toho na mě moc a dny plynou hrozně rychle, aniž bych si je vlastně užila. Ale takhle to nemá být, takhle to nechci mít. Ode dneška chci každý den aspoň na chvíli zpomalit, vypnout, užívat si okolní svět a všechny jeho krásy...

Chci si v klidu poslechnout oblíbenou písničku.
Chci si vychutnat západ slunce.
Chci se pokochat vůní a krásou prvních jarních květin.
Chci pořádně obejmout ty, které miluju.
Chci zavřít oči a chvíli jen tak bezstarostně snít...

A i když se pak budu zase muset vrátit do toho šíleného kolotočce povinností a každodenních činností - myslím, že po té kratičké chvíli vychutnávání si, to půjde mnohem lépe...



Burning Your Own History

25. března 2014 v 10:52 | Alča |  Lidi
Foceno: Canon EOS 500D
Objektiv: EF 50 mm f/1.8 II.
Datum: 3.2. 2014
Verze: barevná
Tato série byla jednou z prvních v novém roce a odstartovala, řekla bych, nové a úspěšnější období. Nápad na ni jsem měla v hlavě dlouho, i když nakonec její tvoření připomínalo spíše jednu velkou improvizaci. Totálně se nám pokazilo počasí, byla mlha a do toho pršelo a sněžilo. Na jednu stranu to byla super, protože to fotkám dodalo jedinečnou atmosféru... ale zkuste si v dešti zapalovat sirkami knihu. Povím vám - moc to nejde. ;) Bylo to celkem dobrodružné - hlavně když po několika dlouhých minutách doutnání začala kniha opravdu parádně hořet a plameny šlehaly tak 20 cm vysoko. Pak už jsem jen cvakala jednu fotku za druhou a zde vidíte ty nejpovedenější fotky z tohoto pokusu. Plus jsem přidala jednu koláž ze zákulisí pro představu, jak moc těžké to bylo...:D



Skrz růžové brýle

20. března 2014 v 19:48 | Alča |  Kytičky
Foceno: Canon EOS 500D
Objektiv: EF 75-300mm
Datum: 24.4. 2012
Verze: barevná
Tulipány jsou moje nejoblíbenější květiny. Ani už nevím, kdy se jimi staly - protože si zcela zřetelně pamatuju, že kdysi jsem milovala růže, ale vždycky mě potěší, když se někde objeví - ať už v záhonku, když začíná jaro, v botanické zahradě nebo ve váze u mě doma. Líbí se mi jejich úžasná barevná i tvarová rozmanitost, která ovšem vždy je potěchou pro oko. V minulém fotočlánku jsem si trochu pohrála a tulipánům barvy sebrala, tentokrát si je však můžete vychutnat v celé jejich růžové kráse. :)


7 let souznění duší

18. března 2014 v 20:57 | Alča |  Alenka v říši divů
V blogových kruzích - a to hlavně těch, které se týkají AK - se momentálně řeší velká revoluce... Zapojila se velká většina blogů, každý k tomu má co říct... Pořádně to tady vře a začíná být horko. A já? Popravdě to jde mimo mě. Tak jako v poslední době vše, co se týče blogu. Zamrzla jsem kdesi v minulém roce a nejlépe o tom vypovídá žalostný počet mnou vypuštěných článků. Není to proto, že bych to s blogem vzdala, že bych neměla zájem, že bych ho přestala mít ráda - jen ho prostě nestíhám... Můj internetový život musel bez milosti ustoupit tomu reálnému. A nemůžu říct, že by mi to až tak vadilo - protože realita je teď tak plná všeho, po čem jsem toužila, že je třeba si ji užívat na 100% a nerozptylovat se něčím jiným...

I když tenhle článek se vůbec nehodí do momentální nálady tady na blogu.cz - a i když by možná nepatřil k tomu nejoslnivějšímu, co se od blogera z AK očekává - je pro mě velmi významný...

Včera jsme s přítelem oslavili 7 společných let. Dá se říct, že jsme spolu strávili už jednu třetinu svého života a to je prostě...hrozně děsivé i úžasné zároveň. Je to všechno to, co jsem vždycky chtěla. Vztah, o kterém jsem snila už od 13, i když jsem si tenkrát vedle sebe představovala někoho jiného. Ale na tom už dnes nesejde - z vysněného zůstal jen stín v mé paměti a z toho, na kterého jsem se nepodívala celou základní školu, se vyklubal nejlepší chlap mého života. A to nepřeháním - protože žádný lepší muž (snad kromě mého dědy) v mém životě dosud nebyl. Dává mi všechno to, co potřebuju a chci. I když byla období, kdy jsem o tom pochybovala, dnes to vím. Dává mi v žaludku ten zvláštní pocit motýlů při pohledu na něj a někdy...někdy mám pocit, že se rozprsknu na tisíce kusů ze vší té lásky, kterou k němu chovám. Není to ideální vztah a nikdy nebyl. Je přístavem, klidem...ale zároveň posedlostí, která vás může každou chvíli zničit. Je to spalující a přitom nesmírně uklidňující. Je to už tak dlouho a přitom mi to pořád přijde nové, překvapující, šokující... Není v tom ani trocha stereotypu, nikdy bych nedokázala s někým být jen tak ze zvyku... Je to ta touha být neustále jen s ním a odpor jen k představě, že by na jeho místě byl někdo jiný... Je to přesně v duchu toho, čemu věřím. Nevím, jak vy - ale já věřím na lásku... Možná ne na tu na první pohled - ale na tu osudovou, životní, na spřízněnou duši, která nás doplní a udělá z nás toho, kým jsme... Je to něco speciálního, co možná může přijít jen jednou za život a možná se to může stát jen někomu...

Reakce na nás dva se liší - z jedné strany je to obdiv a skoro až chuť být jako my, z druhé strany je to nedůvěra, zesměšňování, odsouzení... Každý má pocit, že ví, jak máme žít. Už jsem slyšela, kde co. Spousta lidí mě varuje, říkají, o co přicházím a jak toho jednou budu litovat. Říkají, že nic jako láska neexistuje, že to vyprchá, že po sedmi letech přichází krize, že to stejně nakonec skončí i kdyby po třiceti letech... Nevím, jestli mají pravdu nebo ne. Možná ano a jednoho dne budu litovat toho, že jsem je neposlechla. Ale nebude to dnes - a dnešek je jediné, co se v tuto chvíli počítá...


Get Better

10. března 2014 v 9:39 | Alča |  Okem fotografa
Je to už nějaký ten pátek, co jsem našla zálibu ve fotografování. Mé začátky se datují někdy do roku 2005-2006, kdy jsem fotila na kompakt a byla typickým cvakálkem... Po všech těch letech jsem se posunula někam naprosto jinam, ale staré fotky jsem nevyhodila, pořád mají místo u mě v počítači. Nedávno jsem si je prohlížela a sama sobě se musela smát, co a jak jsem tenkrát byla schopná vyfotit. Zároveň mě napadlo, že bych pro vás mohla udělat takové malé srovnání - jak jsem fotila tenkrát a jak fotím teď, možná se docela pobavíte. Někdo by se možná mohl zarazit, proč to dělám, že tím sama sebe dost ztrapním (protože popravdě některá ta starší díla jsou fakt otřesná)... Ale já v tom nevidím nic až tak špatného, za svá stará díla se v rámci možnosti nestydím...Jsou mojí historií, dokumentují to, kým jsem byla a jak jsem viděla svět. Je jen fajn, že dneska tomu tak už není a že můžu sama u sebe sledovat úžasný vývoj, při kterém jsem se spoustu věcí naučila a dost se zlepšila. Takže tuhle retrospektivu do starých děl beru jako malé rozptýlení ve vší té seriózní práci na fotkách... :)

Začneme zostra a to mým autoportrétem z roku 2008, na srovnání je autoportrét, co jsem fotila v roce 2013. Jak si můžete všimnou, dost jsem pracovala na výrazu a ovšem taky na očních linkách...