Když něco končí, co začne...?

5. října 2013 v 21:56 | Alča |  Říše upírů a víl
Když něco končí, něco nového má začínat. Ale je tomu opravdu tak? Mám pocit, že v mém životě přichází jen ty konce. A nevidím žádné nové začátky - nebo aspoň ne takové, které by stály za to, které by něco znamenaly. Týká se to všech oblastí a je to dost psychicky vyčerpávající. Konec znamená loučení. Zavření dveří. Otočení se zády. Co ale je za těmi dveřmi? Co mám před očima, když se otočím? K čemu vedou sbohem, která musím dát?

Loni jsem psala jakýsi článek do řetězáku a byla v něm otázka na pět důležitých osob. Tenkrát jsem je dala dohromady s přehledem. A dneska? Skoro všichni odešli... Tak nějak zavřeli dveře a posunuli se dál, aniž bych věděla proč. Z pěti zůstali dva a půl - dva lidé, kteří jsou v mém životě tak dlouho a jsou tak důležití a milovaní, že by je nikdo nedokázal nahradit. Dva spolehlivé elementy, které zůstávají i v těch nejhorších časech. A ta půlka? Osoba, kterou stále považuji za přítele, i když některé její chování mi leze na nervy. A protože jsme zdaleka, myslím, že až se nebudeme vídat - vyprchá to... Ti další jsou nyní pryč. Beze slova, bez toho, aniž bych měla ponětí, co jsem udělala špatně a co se mezi námi stalo. Vypařilo se to jako pára na hrncem. Možná to tak mělo být. A možná by to bylo i v pořádku - kdyby na jejich místo přišel někdo nový. Kdyby přišel někdo, koho bych mohla bezmezně milovat, budovat si s ním vztahy, které přetrvají léta... Ale nikdo takový bohužel nepřišel. A když už se mi přece jen zdálo, že se objevil - ukázal svou pravou tvář rychleji, než jsem se stihla nadechnout. Už lidem nevěřím. Nemůžu, i když chci. Všichni jsou jen známí. Spolužáci. Objekty prolétavající kolem mě ve svém vlastním časoprostoru a neidentifikovatelné. Neuchopitelné. Mám strach. Strach důvěřovat, strach ze samoty...

Ale to není to, o čem jsem tu dnes chtěla psát. Vlastně bych hrozně chtěla mluvit - ale není s kým. Jsem sama na koleji, nikde ani živáčka. Navíc si myslím, že bych nenalezla pochopení. Ne u těch u kterých bych chtěla. A tady? Je mi to jedno. "Cizí" mě nemusí chápat. Můžou si myslet, co jen chtějí - ale jejich pochopení nebo odsuzování mě nezajímá...

Myslím, že jsem slaboch. Hrozný, hrozný slaboch. Nedovedla jsem si představit, že bych taková někdy byla - a přesto jsem. Sklápím hlavu, srážím paty, couvám a schovávám se v rohu. Chci se ztratit ve stínech a už z nich nikdy nevystoupit. Chci skončit s něčím, co mě tak dlouhou dobu naplňovalo a dávalo mi sílu. Prostě jen tak říkám dost a nehodlám se před nikým obhajovat. Nemám na to - v žádném směru. Nejsem dostatečně ostřílená, podnikavá, sebevědomá a ani dobrá... O čem je řeč? Rozhodla jsem se, že si udělám hodně (a tím myslím OPRAVDU hodně) dlouhou pauzu od focení. Kdy skončí - to netuším. Je možné, že nikdy. Mám toho prostě dost.

Je to už podruhé, co se mi tohle děje. Propadnu svému koníčku natolik, že se stane skoro mým životem a pak mě začne pomalu ale jistě ničit. Nepřináší radost, ale jen zlost a smutek. Je mi to líto, ale vychází to asi z mé povahy. Jak jsem říkala nahoře - nejsem žádný tvrďák. Nedokážu soupeřit s konkurencí. Nedokážu se přenést přes neslušné chování a nespolehlivost. Nedokážu tak nějak zapomenout na sebeúctu a jít do toho i těmi nejpodlejšími prostředky. Kromě toho mám takovou špatnou vlasnost se porovnávat - a vnímám úspěchy jiných zveličeně. Stejně tak však své neúspěchy. Přijde mi, že na jednu dobrou a povedenou věc se jich pět pokazí. A to nemůžu snést. Nejsem soutěživá - nedokážu neustále bojovat s takovým množstvím nových fotografů a hlavně s tou jednou ze stejného města, která se ráda inspiruje a je tak zatraceně blízko mně, že mi to přijde, jako by mi dýchala na záda... Děsí mě to, štve i trápí všechno dohromady.

Ke všemu to nemá moc cenu - beztak nemám vůbec čas, pořád jsem ve škole nebo v Brně, kde se sotva dostávám k novým tvářím. Nemám čas a možná už ani chuť se učit nové věci a zlepšovat se. Beztak nemůžu dělat věci pořádně tak, jak bych chtěla a jak je ostatní dělat mohou. Zčásti proto jaké lidi mám a nemám kolem sebe, zčásti proto že na to sama nemám prostředky a vlastně ani příležitost. Můj život už se příliš ubírá jiným směrem. Už běží úplně jinam a tenhle sen být fotografkou je úplně na jiné koleji. Beztak mě nikdo nebere vážně - nikde. Ani ti lidé, co ke mně chodí fotit, ani vy tady na blogu, ani lidé z mého bezprostředního okolí. Stejně jsem pro ně jen tuctová nula...

Možná je to problém s mým sebevědomím - že ho mám moc nízké a nedokážu si věřit. Nebo naopak že ho mám moc vysoké a čekala jsem od toho mnohem víc, než kolik mi to reálně mohlo dát. To nevím. A nechci nad tím přemýšlet, nechci to zjišťovat. Tak jako tak z toho vždycky vyjdu jako ta špatná, slabá, nedospělá, nevděčná, neschopná, příliš, náročná, netrpělivá... Už nechci. Ten pocit jsem zažívala a zažívám až moc často...

Do konce roku dostojím všemu tomu, co jsem slíbila a nasmlouvala si. Budou kalendáře 2014, bude ještě pár focení, doupravím již nafocené fotky...

A co bude pak? Loučím se, zavírám dveře, otáčím se zády... Nevím, co bude potom, až řeknu sbohem, až budu stát na chodbě svých snů a otočená čelem k neznámu. Vím jen to, že se chci řídit tím, že kdo nic nedělá, nic nezkazí. Nechci marnit čas něčím, co stejně nemůže vyjít a co nikdy nemůže být tak, jak chci já... Nechci marnit život procházením se vzdušnými zámky...Nechci se sžírat závistí, slídilstvím a pocity méněcennosti. Někdo pro to předurčen je, někdo prostě není...

Někdo musí skončit... a raději snad ani s ničím jiným nezačínat...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Adelaine Adelaine | Web | 5. října 2013 v 22:51 | Reagovat

Článku dost rozumím tak nějak, abych řekla, uklidnila tě, či co.
Nemyslím si, že jsi slaboch. Neměla bys o sobě říkat, že jsi slaboch. Určitě nejsi. Jen jsi prostě zrovna sražená na kolena. To z tebe nedělá slabocha, pamatuj.
Jinak... no, doufám, že se ti to všechno nějak zlepší. Tomu odcházení lidí dokonale rozumím, taky jsem si to zažila, jen mi jich zbylo méně. Ale já už jsem s tím smířená. Takže buď se s tím nějak pokus smířit, anebo nevím. Bojuj za ně? Zkus to vyřešit? Sama nevím. Řeším to svým flegmatickým přístupem a to asi nebude nejlepší. Focení by ses určitě neměla vzdávat, vždyť tě to baví, a je to tvůj život, jak jsi psala. Kašli na konkurenci a... podobný věci. Když na sobě budeš pracovat, můžeš být za pár let sakra dobrá fotografka. Málokdo se narodí a hned fotí úžasný věci. Málokdo se zavděčí všem. Ale lidi, co kašlou na názor ostatních, zlepší se, a pak akorát všem vytřou zrak, jsou nejlepší. Neměla bys to vzdávat.

2 Rusalka Rusalka | E-mail | Web | 6. října 2013 v 9:08 | Reagovat

Hezký ale nesouhlasím.A ten kdo spadne na kolena není slaboch zrovna jen nemá tu sílu vstát.

3 Taychi Taychi | E-mail | Web | 6. října 2013 v 11:29 | Reagovat

Mrzí mě, že jsem ti nebyla na blízku, když tohle prožíváš. Mohla jsem... Mohla jsem, jelikož celý víkend mám volno, ale mě to prostě nenapadlo. Ach bože...

Úsloví Kdo nic nedělá,nic nezkazí, by se dalo také rozšířit o Kdo nic nedělá, nic nezkazí a nežije, jelikož člověk potřebuje aspoň nějaké hobby, něco, co ho vytrhne z každodenního kolotoče mezi školou, prací, jídlem, spánkem. Možná je tohle to přestupné období,kdy se to nejdříve pročistí úplně a potom teprve přijdou nové tváře. Možná to chce chvíli opravdu klid. Ty svoji práci děláš dobře. Věřím, že té slečně to kopírování nevydrží dlouho a brzo ji bude užírat svědomí, že vlastně ani nedělá vlastní práci...

A hlavně tě čeká Španělsko! Tam třeba nabudeš sílu, nebo snad ani to Španělsko neplatí? To by mě hodně mrzelo, protože jsi z toho byla tak neskutečně nadšená! Možná s focením skončíš, ale tomu já dost dobře nevěřím. Ale... je to na tobě. Pokud budeš chtít, jsem tu. V Brně. Na netu. Pro tebe, Alčo. :-)

4 Bels Bels | E-mail | Web | 6. října 2013 v 22:17 | Reagovat

Myslím, že přestávka bodne. Když se z koníčku stává neradostná povinnost, k čemu to pak je?
A pamatuj, nejsi slaboch. Jsi úžasná a já tě obdivuji. takže nech těch hloupejch řečiček o nulách, udělej si pořádnej relax, vykašli se na focení a foťák ber do ruky jen když ti to opravdu stojí za to. Pokud tě to nenaplňuje, není to o ničem.
Ono to časem zase přijde, zas chytneš elán a pojedeš, ale ne z nějaké setrvačnosti, ale z radosti. A zase přijde chuť se posunovat a zlepšovat se. A ty fotíš úžasně, jsem ráda, že jsem jedna z těch, které jsi fotila :) A snad zase fotit budeš. Až ty budeš chtít.
Btw lidé odcházejí, ale i přicházejí nový a taky jich spousta zůstává. třeba já pořád čekám, že napíšeš a pak se třeba konečně domluvíme, že spolu někam půjdem, ale ono pořád nic :)

5 all-is-magic all-is-magic | E-mail | Web | 12. října 2013 v 8:44 | Reagovat

Ale něco nového se ti do cesty určitě připlete, život se neustále mění a pořád se vyvíjí jinými směry... Mě zanedlouho skončí základka a taky se přestanu se spoustou úžasných lidí stýkat, protože budu chodit na úplně jinou školu, než ostatní. Nebudu tak prakticky nikoho znát, ale těším se na tu kopu nových lidí... :)

6 Katrin Katrin | Web | 23. října 2013 v 12:01 | Reagovat

Já jsem se určitou dobu snažila upadlá kamarádství "oživovat", ale ne vždy je to nejlepší řešení. S některými lidmi jsem opět v kontaktu a je to super, i když podnět musel přijít ode mě. Ty, co se neujaly, jsem pustila k vodě. Udělej to stejně, nemají ti co přinést.
Za focením úplně vrátka nezavírej. Pauzu ano, konec radši ne. Uvidíš, za chvíli ti to bude chybět. Nezbavuj se náčiní, vždycky můžeš fotit aspoň pro sebe a třeba za rok si budeš jistější v tom, co děláš.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama