Říjen 2013

Antropologická praxe 1

20. října 2013 v 10:45 | Alča |  Očima antropologa
V rámci bakalářského studia musí každý z nás antropologů absolvovat šest týdnů praxe. Škola nám to ulehčuje tím, že dva týdny nám zařizuje ona prostřednictvím školních výzkumů a my se na ně musíme povinně dostavit. Výzkumy probíhají o letních prázdninách na dvou lokalitách - v Divákách a v Pavlově. Protože loni jsem zahálela, vyšly mi oba dva výzkumy na letošní léto. Moc nadšená jsem z toho nebyla - koneckonců komu by se chtělo o prázdninách táhnout na druhý konec republiky kvůli školním aktivitám...a ještě ke všemu dvakrát. Tak roztříštěné prázdniny jsem nezažila snad nikdy... Nakonec to ale tak hrozné nebylo a i přes to otravné cestování (a pár otravných lidí a mravenců) jsem si obě praxe užila. Hlavně jsme se všichni konečně dostali k něčemu praktickému a měli pocit, že děláme něco, co doopravdy charakterizuje náš obor a má viditelné výsledky...

Jako první jsem absolvovala praxi v Divákách zhruba v polovině července. Tady se jednalo o čistě antropologickou praxi zaměřenou na hroby z období Velké Moravy. První dva dny praxe jsme jen kopali sondy - a to bylo vážně něco. Pracovali jsme ve dvojicích až trojicích a museli jsme vykopat asi půl metru široký a půl metru hlubouký "kanál" délky asi 25 metrů. Naštěstí ne celý - na celém "kanálu" pracovaly dvě až tři skupinky lidí, takže jsme si to pěkně rozdělili. Ale i tak na tom bylo práce dost - hlavně proto, že země byla hrozně tvrdá a vysušená, takže kopání nešlo moc dobře... Není se čemu divit, pokud si aspoň trochu pamatujete, jaké počasí vládlo v polovině července. Bylo opravdu horko. Ale my jsme i tak za pomocí rýčů a lopat kopali celých dlouhých zhruba 6 hodin a málem u toho vypustili duši. Obzvlášť já jsem si připadala extra netalentovaná - manuální práce takovýchto rozměrů asi vážně není pro mě. Měla jsem pořádné mozoly, bolavé celé tělo, několikrát jsem zakopla o provázky, které ohraničovaly sondy a málem spadla až do hrobu... No co vám budu vyprávět. Nakonec se to nějak zvládlo (mám podezření, že hlavně díky skupinkám, co šly tak nějak proti nám a tak jsme se dokázali rychle spojit). A proč se sondy vlastně kopali? Pro naši skupinu to nemělo žádný význam, ale pro další skupiny po nás se musely objevit další hroby, na kterých potom budou moci pracovat. A hroby odhalíte právě tak, že vykopete sondu a na půdním profilu jsou v případě, že se tam nachází hrob, vidět určitě změny. Nejhorší na tom všem bylo, že naše kopání nebylo nějak extra úspěšné - vytipovalo se zhruba jen 5 hrobů a to se dokonce u některých předpokládalo, že tam hroby nakonec ani nebudou... Chudáci skupiny po nás.

My jsme svoje hroby už ale měli vytipované z minulých průzkumů a sond. Takže od středy jsme na nich konečně začali pracovat. K "dostání" byly celkem čtyři hroby. My s Miškou jsme si vybraly hrob dětský, který nikdo nechtěl - protože je tak trošku pravidlem, že dětské hroby nezůstávají v dobrém stavu, kosti jsou křehké a tak se z nich celkově nic moc nezachová. Navíc ten náš hrob byl dosti mělký (jen půl metru pod zemí, v ornici) a byl i prostorově malý. A možná i tohle byl jeden z důvodů, proč jsme si ho vybraly. Byly jsme jen dvě (pak se k nám tedy přidala ještě jedna slečna) a nechtěly jsme nic úplně náročného, abychom to zvládly. Nakonec se ukázalo, že jsme si vybraly dobře - ale to bych předbíhala... První den nás čekaly nutné úpravy terénu - takže zase jsme se chopily rýče a lopat a začaly vykopávat hrubý obrys hrobu. Do určité hloubky jsme si nemusely dělat starost a mohly jsme prostě jen bez rozmyslu kopat - a tentokrát to šlo lépe, hlína byla měkká a šla rýčem krájet jako máslo. Čím hlouběji jsme se blížily, tím opatrněji jsme si musely počínat - byla větší pravděpodobnost, že narazíme na kosti a ty jsme samozřejmě nemohly poškodit. A tak se stalo, že jsem při jednom opatrném zasunutí rýče do země narazila na lebku. Byla jinde, než se předpokládalo - protože čnějící kost v sondě byla nakonec pánev... Ve chvíli kdy jsme narazily na lebku, jsme se dostaly k opravdu jemné preparaci. Ta se provádí pomocí špachtliček a štětečků. My jsme musely postupovat obzvlášť opatrně, protože jak už jsem řekla, dětské kosti jsou křehké...Ty naše byly doslova jako papír... Miška preparovala dlouhé kosti horní končetiny, pánev a hrudník. Slečna, která byla s námi (a omlouvám se, že ji neoslovuju jménem, ale my jsme ji vlastně neznaly - chodila nám pomáhat, protože to byla vnučka pána, který tuto lokalitu v Divákách objevil) preparovala dolní končetiny a nádobu, která se v hrobě také našla. Já jsem si vzala na starost lebku, když už jsem ji objevila a dala jsem si na tom sakra záležet. A tak jsme preparovaly celou středu a čtvrtek, až na nás vykoukla skoro celá malá kostřička s obětní keramickou nádobou u nohou. Největší radost jsem měla z toho, když jsem našla krční obratel (nevím proč, ale obratle mám hrozně ráda) a zoubek, který nám dokázal říct, že našemu dítěti už bylo kolem 8 let, protože mělo stálý špičák. V pátek jsme hrob zaměřovaly, vyplňovaly informační list a nakonec kosti vyzvedávaly. Dostaly jsme pochvalu od vedoucího praxe, že máme hrob krásně a čistě vypreparovaný a že se jedná o povedenou práci na jednom z dobře zachovalých dětských hrobů, což je docela zvláštnost. To nás samozřejmě potěšilo, protože jsme si na něm vážně daly záležet. Pokud hrob preparujete, tak kosti necháváte jejich polovinou v zemi - aby držely původní umístění a nic se s nimi nestalo. Po dokumentaci při vyzvedávání kostí je tedy vykopete zcela a vložíte do papírového sáčku. S dlouhými kostmi to ještě celkem šlo, ale o svou lebku jsem měla vážně obavy... Byla hrozně křehoučká, na temeni už proděravěná a plná hlíny. Hlavně jsem ji nechtěla rozbít po té úmorné práci... Odstranily jsme z ní poslední zvtrdlou vrstvu hlíny, která ji o něco zvětšovala a ve dvou ji ze země vyndaly. Byla pěkně těžká. Pak jsme ji opatrně vložily do papírového sáčku (na lebku je sáček zvlášť) a předaly vedoucímu... A to bylo všechno, měly jsme hotovo.

Náš hrob měl číslo 235 a našly jsme v něm dítě, které jsme pracovně pojmenovaly Libuška (i když pohlaví se u dětí určuje dosti ztěží). Hrob byl z období Velké Moravy (9. století našeho letopočtu). Kostra byla vcelku zachovaná a u nohou jsme jí našly obětní keramickou nádobu, která se vkládala do dětských hrobů v tomto období.



A jak dopadli ostatní, kteří pohrdali naším krásným dětským hrobem? :) Jedna skupina dopadla velmi dobře - měli výborně zachovanou kostru dospělé ženy (zachovaly se doopravdy i ty nejmenší kosti ruky, krásná pánev atd.) a v jejím hrobě dokonce našli i korálky, záušnice a další dary. Zato druhá skupina ta dopadla dosti neslavně - z jejich hrobu se nakonec vyklubal dětský hrob a jediné, co se v něm zachovalo, byla lebka...A tu jim ještě k tomu praktikant rozsekl rýčem, takže ji neměli ani vcelku. Třetí skupinka kopala hrob, který se zpočátku považoval za dětský a tak to taky vypadalo, že na něj bude třeba méně času. Nakonec se z něj ale vylouplo něco mnohem zajímavějšího a mám pocit, že holky to ani s pomocí nestihly celé vykopat, takže se pokračovalo ještě další týden, kdy jel další turnus...

#5: Nebojte se pitbullů

16. října 2013 v 9:22 | Alča |  Projekty
Káťa, 20 (studentka a majitelka pitbullky Cloe):
S tvrzením, že pitbullové jsou bojoví, tudíž agresivní psi a měli bychom se jich bát nebo je úplně zakázat, se setkávám téměř každý den. Setkávám se s tímto předsudkem na internetu, venku, ve škole, v práci a nejčastěji v médiích. Média bohužel předkládají lidem jen polopravdy a dělají z těchto psů ty největší netvory. Když vidíte v televizi, že nějaký pes pokousal člověka, nejčastěji to bývá pitbull. Většina už se ovšem nezajímá o to, že to není vina psa, ale člověka, který psa vychovával. Jen málokdo si uvědomuje, že chyba je v systému, který umožňuje nezkušeným chovatelům starat se o tohoto úžasného, ale náročného psa. Říká se, že pes je nejlepší přítel člověk a myslím, že nejen pro mě je tím nejlepším přítelem právě pitbull...

*****
Více informací na mé facebookové stránce: AH photography
Můj úvodní článek k tomuto projektu: Projekt SPP
Dále o projektu psali: Temnářka , Taychi
Článek o projektu se objevil i na stránkách kámoška.cz
Kontaktovat mě můžete na: Fcb profilu, mailu: herzal@seznam.cz nebo tady na blogu v komentářích

Když něco končí, co začne...?

5. října 2013 v 21:56 | Alča |  Říše upírů a víl
Když něco končí, něco nového má začínat. Ale je tomu opravdu tak? Mám pocit, že v mém životě přichází jen ty konce. A nevidím žádné nové začátky - nebo aspoň ne takové, které by stály za to, které by něco znamenaly. Týká se to všech oblastí a je to dost psychicky vyčerpávající. Konec znamená loučení. Zavření dveří. Otočení se zády. Co ale je za těmi dveřmi? Co mám před očima, když se otočím? K čemu vedou sbohem, která musím dát?

Loni jsem psala jakýsi článek do řetězáku a byla v něm otázka na pět důležitých osob. Tenkrát jsem je dala dohromady s přehledem. A dneska? Skoro všichni odešli... Tak nějak zavřeli dveře a posunuli se dál, aniž bych věděla proč. Z pěti zůstali dva a půl - dva lidé, kteří jsou v mém životě tak dlouho a jsou tak důležití a milovaní, že by je nikdo nedokázal nahradit. Dva spolehlivé elementy, které zůstávají i v těch nejhorších časech. A ta půlka? Osoba, kterou stále považuji za přítele, i když některé její chování mi leze na nervy. A protože jsme zdaleka, myslím, že až se nebudeme vídat - vyprchá to... Ti další jsou nyní pryč. Beze slova, bez toho, aniž bych měla ponětí, co jsem udělala špatně a co se mezi námi stalo. Vypařilo se to jako pára na hrncem. Možná to tak mělo být. A možná by to bylo i v pořádku - kdyby na jejich místo přišel někdo nový. Kdyby přišel někdo, koho bych mohla bezmezně milovat, budovat si s ním vztahy, které přetrvají léta... Ale nikdo takový bohužel nepřišel. A když už se mi přece jen zdálo, že se objevil - ukázal svou pravou tvář rychleji, než jsem se stihla nadechnout. Už lidem nevěřím. Nemůžu, i když chci. Všichni jsou jen známí. Spolužáci. Objekty prolétavající kolem mě ve svém vlastním časoprostoru a neidentifikovatelné. Neuchopitelné. Mám strach. Strach důvěřovat, strach ze samoty...

Ale to není to, o čem jsem tu dnes chtěla psát. Vlastně bych hrozně chtěla mluvit - ale není s kým. Jsem sama na koleji, nikde ani živáčka. Navíc si myslím, že bych nenalezla pochopení. Ne u těch u kterých bych chtěla. A tady? Je mi to jedno. "Cizí" mě nemusí chápat. Můžou si myslet, co jen chtějí - ale jejich pochopení nebo odsuzování mě nezajímá...

Myslím, že jsem slaboch. Hrozný, hrozný slaboch. Nedovedla jsem si představit, že bych taková někdy byla - a přesto jsem. Sklápím hlavu, srážím paty, couvám a schovávám se v rohu. Chci se ztratit ve stínech a už z nich nikdy nevystoupit. Chci skončit s něčím, co mě tak dlouhou dobu naplňovalo a dávalo mi sílu. Prostě jen tak říkám dost a nehodlám se před nikým obhajovat. Nemám na to - v žádném směru. Nejsem dostatečně ostřílená, podnikavá, sebevědomá a ani dobrá... O čem je řeč? Rozhodla jsem se, že si udělám hodně (a tím myslím OPRAVDU hodně) dlouhou pauzu od focení. Kdy skončí - to netuším. Je možné, že nikdy. Mám toho prostě dost.

Je to už podruhé, co se mi tohle děje. Propadnu svému koníčku natolik, že se stane skoro mým životem a pak mě začne pomalu ale jistě ničit. Nepřináší radost, ale jen zlost a smutek. Je mi to líto, ale vychází to asi z mé povahy. Jak jsem říkala nahoře - nejsem žádný tvrďák. Nedokážu soupeřit s konkurencí. Nedokážu se přenést přes neslušné chování a nespolehlivost. Nedokážu tak nějak zapomenout na sebeúctu a jít do toho i těmi nejpodlejšími prostředky. Kromě toho mám takovou špatnou vlasnost se porovnávat - a vnímám úspěchy jiných zveličeně. Stejně tak však své neúspěchy. Přijde mi, že na jednu dobrou a povedenou věc se jich pět pokazí. A to nemůžu snést. Nejsem soutěživá - nedokážu neustále bojovat s takovým množstvím nových fotografů a hlavně s tou jednou ze stejného města, která se ráda inspiruje a je tak zatraceně blízko mně, že mi to přijde, jako by mi dýchala na záda... Děsí mě to, štve i trápí všechno dohromady.

Ke všemu to nemá moc cenu - beztak nemám vůbec čas, pořád jsem ve škole nebo v Brně, kde se sotva dostávám k novým tvářím. Nemám čas a možná už ani chuť se učit nové věci a zlepšovat se. Beztak nemůžu dělat věci pořádně tak, jak bych chtěla a jak je ostatní dělat mohou. Zčásti proto jaké lidi mám a nemám kolem sebe, zčásti proto že na to sama nemám prostředky a vlastně ani příležitost. Můj život už se příliš ubírá jiným směrem. Už běží úplně jinam a tenhle sen být fotografkou je úplně na jiné koleji. Beztak mě nikdo nebere vážně - nikde. Ani ti lidé, co ke mně chodí fotit, ani vy tady na blogu, ani lidé z mého bezprostředního okolí. Stejně jsem pro ně jen tuctová nula...

Možná je to problém s mým sebevědomím - že ho mám moc nízké a nedokážu si věřit. Nebo naopak že ho mám moc vysoké a čekala jsem od toho mnohem víc, než kolik mi to reálně mohlo dát. To nevím. A nechci nad tím přemýšlet, nechci to zjišťovat. Tak jako tak z toho vždycky vyjdu jako ta špatná, slabá, nedospělá, nevděčná, neschopná, příliš, náročná, netrpělivá... Už nechci. Ten pocit jsem zažívala a zažívám až moc často...

Do konce roku dostojím všemu tomu, co jsem slíbila a nasmlouvala si. Budou kalendáře 2014, bude ještě pár focení, doupravím již nafocené fotky...

A co bude pak? Loučím se, zavírám dveře, otáčím se zády... Nevím, co bude potom, až řeknu sbohem, až budu stát na chodbě svých snů a otočená čelem k neznámu. Vím jen to, že se chci řídit tím, že kdo nic nedělá, nic nezkazí. Nechci marnit čas něčím, co stejně nemůže vyjít a co nikdy nemůže být tak, jak chci já... Nechci marnit život procházením se vzdušnými zámky...Nechci se sžírat závistí, slídilstvím a pocity méněcennosti. Někdo pro to předurčen je, někdo prostě není...

Někdo musí skončit... a raději snad ani s ničím jiným nezačínat...

15 x fotograficky

4. října 2013 v 16:04 | Alča |  Okem fotografa
Na blogu se to sem tam začne hemžit články dotazníkových typů - každý si určitě vybaví 30 denní meme, 30 dní s knihami, 30 dní s hudbou... Před pár týdny mě napadlo stvořit něco takového i pro fotografy - protože nic podobného jsem tu ještě neviděla a přitom základna fotografů na blogu je docela rozsáhlá...

Dnes jsem si k tomu tedy sedla a stvořila 15 otázek, které mně osobně párkrát vrtaly hlavou a o kterých jsem přemýšlela, jestli vrtají hlavou i lidem jiným... Ke všemu by mě opravdu zajímaly odpovědi a názory lidí, které fotografování baví a nějak se jím zabývají. Jsem zvědavá, na kolik se budou pohledy na věc lišit, kolik různých názorů si nakonec přečtu...

Jak jsem již psala nahoře - "dotazník" sestává z 15 otázek. Je mi celkem jedno, jak to kdo pojme - jestli na všechny odpoví najednou a stručně nebo jestli se bude chtít rozepsat a pro každou otázku si vyčlení jeden článek na den tak, jak tomu bylo třeba u 30denního meme. Pokud vás projekt zaujme a rozhodnete se zapojit a psát, tak budu samozřejmě ráda, když mi pod tento článek připojíte komentář, že se účastníte. Budu tak od vás mít zpětnou vazbu a možnost počíst si, jak to vlastně máte vy - a o to tu jde nejvíc. :)


1) Kdy jste začali fotografovat a co vás k tomu přivedlo?
2) Váš první fotoaparát a ukázka 5 snímků, které z něj považujete za nejpodařenější.
3) Oblíbený fotografický styl (portrét, krajina atd.…) a proč?
4) Digitál nebo film? Co vlastníte a používáte? Co se vám líbí víc?
5) Upravovat nebo neupravovat?
6) Barevné nebo černobílé fotografie?
7) Váš typický rukopis - něco, co vaše fotografie odliší od ostatních. Máte ho?
8) Jak vidíte svoji budoucnost ve fotografování - koníček nebo profesionál? Dokážete si představit, že byste se fotografováním živili?
9) Ateliér, interiér nebo exteriér - a proč?
10) Vysněný fotoaparát a objektiv - a proč zrovna tohle vybavení?
11) 5 fotografií za poslední měsíce, které považujete za nejpovedenější + okolnosti jejich vzniku.
12) Kde berete inspiraci při fotografování?
13) Oblíbený fotograf (český nebo zahraniční) a co na něm nejvíce oceňujete?
14) Vztahy mezi fotografy - přátelé nebo konkurenti? Jak by to mělo být podle vás? Jak si myslíte, že to je v ČR?
15) Podle jakého kritéria budete spíše hodnotit fotku - nápad nebo technické provedení?


Proč antropologie?

2. října 2013 v 21:41 | Alča |  Očima antropologa
V prvním ročníku jsme na několika úvodních přednáškách museli absolvovat tu trapnou část představování sebe sama svým novým spolužákům. Nevím, zda se to tak dělá i na jiných oborech, kde jsou třeba stovky lidí - ale protože nás bylo 25, což je velikost normální středoškolské třídy, museli jsme se toho zhostit. Součástí představování bylo i odpovídání na otázku, proč jsme se rozhodli studovat antropologii. Důvody byly různé, ale osobně si myslím, že většina lidí neřekla pravdu a že jsme všichni odpovědi trochu přikrášlili. Ostatně není se čemu divit - přiznat se totiž dobrovolně k tomu, že vás prostě nadchnul seriál Sběratelé kostí a chtěli jste si to zkusit na vlastní kůži nebo že vás nevzali na medicínu a tak vám nic jiného nezbylo, to chce docela pevné nervy a odvahu... Od té doby už uplynula spousta času - a já hodně a doopravdy přemýšlela nad tím, co mě vlastně přimělo zvolit si tento málo známý a vlastně ne moc uplatnitelný obor...

Jako malá jsem chtěla být spoustou věcí - učitelkou, zvěrolékařkou, překladatelkou... Postupně jsem však o podobné věci ztrácela zájem a tak nakonec nevyšlo ani jedno a já skončila na střední odborné škole pro ochranu životního prostředí. Bylo to proto, že mě bavila chemie a biologie, že škola byla 5 minut od místa, kde bydlím a že jsme na ni mohly jít společně s mou nejlepší kámoškou, která na gympl nechtěla. Ideální kombinace faktorů, které pro mě tenkrát byly důležité. Škola mě bavila, měla jsem dobré známky a k oboru jsem si rozhodně našla vztah. Pomohla mi k tomu především má závěrečná práce. Když ale přišlo první přemýšlení nad tím kam dál - svou budoucnost jsem v ekologii a environmentalistice jaksi nenacházela.Tou dobou mě totiž už nějaký ten pátek zajímalo něco jiného - obor s tajuplným názvem antropologie. Už ve druhém ročníku jsem prohlašovala, že pokud bude šance rozhodně ji půjdu studovat a stanu se antropologem. Poctivě jsem prohledávala internet a pátrala po vysokých školách, kde se tento obor vyučuje. Spolu s tímto pátraním jsem získávala i první skutečné informace - například o rozdělení do dvou podoborů a tak dále.

Kde jsem k tomu ale přišla? Přece jen je to dost vzdálené od mého původního oboru - takže ve škole jsem to slyšet rozhodně nemohla a v mém okolí do té doby opravdu nikdo neměl ani potuchy o nějaké antropologii...Nebudu zastírat, že prvotní impuls mi opravdu dal starý dobrý seriál Sběratelé kostí. Postava Kůstky mi byla víc než sympatická a její práce vypadala dosti zajímavě. Určování identity z "hromádky kostí" (v uvozovkách proto, že takhle se o ostatcích uvažovat samozřejmě nedá - hodí se to jen do tohoto článku, aby nebyl úplně nudným tlacháním), odhalování těch nejzvláštěnjších zločinů a do toho dokonalá znalost různých lidských kultur, jejich umění a zvyků. Všechno dohromady mě nadchlo... Ale samozřejmě jsem nebyla natolik naivní, abych si myslela, že takhle růžové to bude i ve skutečnosti - přece jen americký seriál ukazuje jen to nejzajímavější a to, co se mu nejvíce hodí. Novou inspirací mi však bylo zjištění, že autorka knižní předlohy Sběratelů kostí, Kathy Reichs je ve skutečnosti uznávanou antropoložkou a že většina jejích příběhů vychází z případů, kterými se zabývala...

Byl to zároveň impuls k tomu začít si vyhledávat další zajímavé antropologické osobnosti - a tenkrát jsem shodou okolností narazila u nás v knihovně na knihu "Dobrodružství s chybějícím článkem" od Raymonda Darta. Tato kniha dalšího slavného antropologa 20. století se věnovala problematice evolučního vývoje člověka a hledání takzvaného chybějícího článku - tedy vývojového stupně mezi opicí a člověkem, který dodnes není znám a který chybí k doplnění našich znalostí. I když ani Dart chybějící článek nenalezl, objevil nový druh a jednoho z nejstarších předků člověka - nese jméno Australopithecus africanus. V knize podrobně rozebírá hledání, vlastní nález, jeho zpracování, určování a teorie vztahující se k životu australopitéků. Kniha mě velmi zaujala a řekla bych, že to byl rozhodující moment pro moji budoucí volbu. Evoluce mě fascinovala už delší dobu a evoluce člověka - páni, to už je něco... Dokázala jsem si sama sebe představit právě v této oblasti bádání.

Začala jsem si tedy pomocí internetu shánět další a další informace, vypisovat si je do sešitu s nalepeným kostlivcem a tentokrát už navážno vyhledávat vysoké školy, kam bych se mohla na antropologii přihlásit. Volba nakonec padla (jak všichni víte) na Masarykovu univerzitu v Brně - je to vlastně jediná škola, kde se dá fyzická antropologie studovat už do bakaláře. Na ostatních univerzitách se soustředí spíše na sociokulturní antropologii a na UK se antropologie dá studovat až od magistra. Významnou měrou se na mém rozhodnutí podílelo i zaměření antropologického ústavu MU - oblasti, na které se měl nejvíce zaměřovat byly antropologie sexuality a antropologie smrti. Musím říct, že já a smrt nejsme moc kamarádky. Rozumějte - já prostě smrt těžce nesu a velmi špatně se s ní smiřuju. Doufala jsem tedy, že čím víc se o ní dozvím, čím víc budu v její blízkosti (nepřímo samozřejmě), tím více si zvyknu a pochopím vše, co je třeba. A snad najdu i to smíření...

Každopádně kdybych to měla stručně shrnout, pro antropologii jsem se rozhodla ze tří důvodů:
*inspirace seriálem Sběratelé kostí
*Raymond Dart a jeho studie o evoluci člověka - potažmo můj vlastní zájem o tuto problematiku
*osobní důvody

Na závěr bych se chtěla zmínit o tom, jaká byla reakce okolí. Doma byli naštěstí naprosto pohodoví a rovnou mi řekli, ať si jdu studovat to, co chci, že mě nebudou omezovat. Jen jednou se mě mamka zeptala, jestli si to nechci ještě rozmyslet a jít zkusit biologii - kam jsem se také dostala. Když jsem jí ale řekla, že mě to více táhne k antropologii a že by byla škoda to nezkusit, vzala to bez problémů. I přítel mě v tomto kroku podporoval, přestože to znamenalo, že od sebe budeme 400 km daleko. Spolužáci a kamarádi buď vůbec nevěděli, o co se jedná nebo byli nadšeni, protože to pro ně bylo něco nového nebo něco, co znali jen z televizních seriálů... Na druhou stranu se objevily i nějaké ty váhavé nebo negativní reakce... Babička se často ptala, co že budu vlastně po škole dělat a tvářila se dost nedůvěřivě k tomu, co jsem jí odpověděla. Jedna učitelka ve škole mi řekla, jestli si to přece jen nechci ještě rozmyslet - že jedna její spolužačka studovala právě antropologii v Plzni a nakonec si musela dodělávat pedagogické minimum, aby vůbec mohla něco dělat... No - tenkrát si mohl kdokoli říkat cokoli a já bych se stejně rozhodla takhle... Potřebovala jsem to zkusit a hlavně jsem v sobě měla hrozný optimismus a natěšenost...

Jak to nakonec dopadlo a jaká je moje škola doopravdy - tak o tom zase někdy příště. :)

Foto: Illian

Stafordí miminko Elinka

2. října 2013 v 10:03 | Alča |  Psi
Foceno: Canon EOS 500D
Objektiv: EF 50 mm f/1.8 II
Datum: 13.9. 2013
Verze: barevná
V polovině září jsem měla možnost fotit skvělou Nelču a její dva pejsky - štěňátko staforda Elinku a sedmiletou boxerku Basinku. Obě byly úžasné a i když fotit pejsky je docela těžké, myslím, že vznikly podařené fotky. V dnešním článku bych vám chtěla ukázat pár snímků nejmladšího člena naší fotovýpravy... Úprava fotek byla vcelka jednoduchá - retuš vodítka, trošku doostření, úrovně, křivky a úprava barviček. :)