Červenec 2013

#3: Nejsem hloupá

28. července 2013 v 11:02 | Alča |  Projekty
*Třetí fotka z projektu, o kterou bych se s vámi ráda podělila. Tentokrát na jeden z nejznámějších předsudků...*


Nikola, 20 (studentka VŠ):
S tvrzením, že všechny blondýnky jsou hloupé, se ve svém životě setkal asi každý z nás. I já se s tímto předsudkem setkávám téměř každý den - na internetu, ve škole, v práci. Automaticky se od vás očekávají horší výsledky, chyby a prosté chování - vždyť je to přece jen blondýna, tak co od ní chtít, na víc nemá… Mnoho lidí se řídí hlavně podle vzhledu, aniž by si uvědomili, že to co má člověk v hlavě, není dané tím, co nosí na hlavě…


*****

Více informací na mé facebookové stránce: AH photography
Můj úvodní článek k tomuto projektu: Projekt SPP
Dále o projektu psali: Temnářka , Taychi
Článek o projektu se objevil i na stránkách kámoška.cz
Kontaktovat mě můžete na: Fcb profilu, mailu: herzal@seznam.cz nebo tady na blogu v komentářích

Neštěstí nechodí po horách...

27. července 2013 v 17:56 | Alča |  Říše upírů a víl
...ale po lidech.

Za poslední rok jsem si více než kdy jindy uvědomila, jak moc pravdy je obsaženo v těchto pár slovech. Je to už neuvěřitelných 15 dnů, co si se mnou zase osud nepěkně pohrál a tentokrát nějak nejsem schopná se přes to přenést. V uších mi pořád zní hrozivé spojení epileptický záchvat a zezadu dotírá ještě hrozivější slůvko epilepsie. Pořád mám před očima obrázek jeho pokřiveného obličeje a hroutícího se těla. Je to jako ze špatného filmu. Něco, co se nám přece nikdy stát nemohlo. A pak se to stalo. V pátek po sedmé večer to jen tak přišlo. Na nic se nás to neptalo a bylo to tu. Navždy napsané do knih našich životů černé na bílém. Bolí to. Pořád se mi rozbuší srdce a zděšeně vykřiknu, když se zatváří jakkoli jinak než obvykle. Pořád mám tendenci psát mu každých 5 minut, jestli je v pořádku a v noci kontrolovat jestli dýchá. Zlomilo mě to. Možná i vc než loni... Nikdy jsem si tak moc nepřipouštěla, jak moc je život křehký a jak snadno se může obrátit o 180°. Nikdy jsem tolik nepřemýšlela nad tím, jak snadné je ztratit někoho, koho milujete... Teď jsem lapená do sítě úzkosti, strachu a obav. Můžeme jen očekávat, co se bude dít dál. Bude to už dobré? Ale co když se to zopakuje? Jak moc špatné to potom může být? Jak moc to změní jeho život, můj život - životy nás všech? Zvládneme to?

Někdy si říkám, že by bylo lepší nikoho nemilovat, nic nemít - být úplně sám, nenáviděn a opuštěn v pustině. Čím víc toho totiž máte, čím víc lidí milujete - tím víc můžete navždy ztratit...


Návrh mého budoucího tetování...

Sedm hříchů

5. července 2013 v 20:30 | Alča |  Projekty
Sedm hlavních hříchů vypočítává křesťanská církev od dob papeže Řehoře I. Velikého, který je zavedl na konci 6.století. Názvy zůstaly od svého počátku téměř neměnné, zato pořadí se měnilo.
Mezi sedm hříchů patří - marnivost, obžérství, hrabivost, zlost, lenost, závist a chtíč.
*
Projekt vznikal v letech 2010-2013 ve spolupráci s mou nejlepší kamarádkou.

HRABIVOST
Touha samoúčelně navyšovat majetek
Démonem tohoto hříchu je Mammon.


CHTÍČ
Přemrštěná touha po sexuálním uspokojení.
Démonem chtíče je Asmodeus.


OBŽÉRSTVÍ
Přespřílišné požívání nápojů i potravin.
Démonem obžérství je Belzebub


ZLOST
Nekontrolovatelné pocity hněvu a nenávisti vůči jiné osobě.
Démonem zlosti je samotný Satan.


ZÁVIST
Vzniká tehdy, kdy určitá osoba vášnivě touží po majetku nebo vlastnostech druhé osoby.
Démnem závisti je Leviatan.


MARNIVOST/PÝCHA
Touha po vyšší atraktivitě a důležitosti než mají ostatní, projevuje se nadřazeným chováním.
Démonem marnivosti je Lucifer.

LENOST
Absence víry v sebe, absence víry v Boha, absence snahy cokoliv zlepšit a nezájem svoje dobré úmysly uskutečnit.
Démonem lenosti je Belfegor.

****
Zdroj informací u fotek a v úvodu: wikipedia
Pokud mě chcete podpořit, můžete kliknout na mou Fcb stránku: AH photography



Patálie s praxí

3. července 2013 v 18:09 | Alča |  Ze života studentského
Po dlouhé době jsem se odhodlala k tomu napsat článek ze svého života - leze na mě prázdninové nicnedělání a nedostatečné časové vytížení, takže mám teď opět chuť psát a dohnat ztráty minulých měsíců...

Chybami se člověk učí. A tak jsem například já zjistila, že člověk nikdy nemůže věřit tomu, co mu někdo řekne nebo co někde slyší- všechno si musí sám radši ověřit, na všechno se dvakrát nebo i víckrát zeptat, všechno si vyslechnout sám a hlavně nic nikdy nedělat přes prostředníky. Jinak totiž špatně skončí a on sám z toho nakonec vyjde jako ten největší blb na světě a cítí se naprosto příšerně...

Tak například já... Naše škola nám uložila povinnost splnit si šest týdnů praxe. Dva týdny nám zařizují oni na školních výzkumech a zbývající čtyři týdny si někde musíme najít sami. Ne že by to tedy bylo lehké - praxi v oboru najde opravdu jen pár těch nejšťastnějších. Zbytek se musí vrtnout tam, kde je místo a kde se to aspoň trochu podobá té pakárně, co studujeme. Do nemocnice nás nikdo nepustí, protože narozdíl od studentů lékařské fakulty my přírodovědci nemáme určitý druh pojištění, který je pro manipulaci s kontaminovaným materiálem v nemocnici potřeba. Většina lidí se tak zakope v muzeu - jako tomu bylo v mém případě.

Loni v červnu jsem absolvovala 10 dnů praxe v oblastním muzeu v Mostě. Výstupem tohoto desetidenního muzejního maratonu měl být papír potvrzující mou aktivní účast. Ne úplně příjemná paní ředitelka mi už na začátku praxe vpálila do tváře, že pokud si myslím, že tam chodit nebudu a oni mi pak jen tak podškrábnou potvrzení, tak že se hluboce mýlím. Jako by mě to vůbec napadlo - nic podobného jsem ani nečekala... Předpokládám že to bylo už ten první den, kdy nastal můj první omyl.

Omyl #1: Až skončíte praxi, poštou pošleme do vaší školy potvrzení o vykonání.

Tohle mi řekla paní ředitelka muzea první den. Jak se později (včera, téměř po roce) ukázalo, nebylo tomu tak. Do školy nic neposlali. Během těch čtrnácti dnů se najednou všechno změnilo - a já jsem si měla potvrzení vyzvednout osobně poslední den praxe. Škoda, že mi o tom zapomněli říct...

Omyl #2: V pátek už chodit nemusíte, beztak už tu není co dělat, už jste všechno viděla. Ten den vám do praxe započítáme.

Tak přesně tohle mi bylo řečeno ve čtvrtek mým vedoucím praxe a zároveň vedoucím přírodovědeckého oddělení. I tohle se ukázalo jako mylná informace. V pátek jsem měla normálně přijít - aspoň podle paní ředitelky, která mi to dnes ráno v mailu pěkně vmetla do obličeje a den mi do praxe samozřejmě nezapočítala... Když mi dnes poštou poslala potvrzení, zjistila jsem, že mi dokonce nezapočítala ani první den (18.6.) a praxi začala počítat až od úterka - to asi aby mi dala za vyučenou... Řešit už to s ní ale opravdu nechci, raději se spokojím s 8 dny než se s někým dohadovat...

*
Takže abych to shrnula - rok jsem žila v přesvědčení, že mám praxi ve škole normálně potvrzenou, protože mi paní ředitelka řekla, že potvrzení do školy pošle poštou. To neudělala - a tak kdyby mi to před měsícem nezačalo vrtat v hlavě a nezačala jsem si zjišťovat, jak to vlastně je, strávila bych 10 dnů svého života v muzeu úplně zbytečně a měla bych pěkné nahánění s hledáním dalších dnů praxe, které by mi samozřejmě chyběly. Kromě toho vypadám jako úplně nespolehlivá životní forma, protože jsem měla praxi domluvenou až do pátku a v pátek jsem se prostě jen tak rozhodla nepřijít jako ten největší lempl na světě... Což taky bylo jinak, jak jsem uvedla výše - ale upřímně pochybuju, že by někoho (hlavně tedy ji) moje vysvětlení zajímalo. Třešničkou na dortu pak je to, že jsem se ani neozvala - k čemuž nebyl důvod, když jsem myslela, že jsme na všem domluvení a vše je v pořádku.Výsledkem tedy je, že jsem za sebou nezanechala nejlepší dojem - a to vlastně ani ne tak svojí chybou, jako spíš kvůli problémům v komunikaci...

Plyne z toho pro mě poučení do budoucna - raději nikdy nepočítat s tím, co se někde řekne první den a co mi lidi nakecají. Lidé zapomínají a za dva dny jsou schopni popřít to, co ještě před chvílí bylo naprosto zřejmé. Odteď si budu všechno ověřovat a na všechno se raději desetkrát zeptám - lepší je ze sebe udělat blbce hned na začátku než vypadat jako totální nespolehlivý degen na konci...

#2: Láska kvete v každém věku

3. července 2013 v 9:48 | Alča |  Projekty
*Dnes bych vám ráda představila druhou fotku z projektu.*


Klára, 15 a Ben, 15 (žákyně ZŠ a žák gymnázia):
Když někomu dospělému ve svém okolí řeknu, že mám kluka, reakce většinou bývá: "Ach, ta školní láska", "Taky jsem byl zamilovanej ve tvém věku," "To bude slz, až se rozejdete" nebo "Sundej si růžové brýle, stejně to nemá šanci vydržet". Pravdou je, že většina dospělých si myslí, že jsme moc mladí na to, abychom věděli, co je to pravá láska - že ji nemůžeme intenzivně prožívat a vlastně ani chápat. Naše pocity jsou zlehčovány a zdá se, že lásku mohou správně prožít jen lidé po dosažení určitého věku. Podle naší zkušenosti ale na věku rozhodně nezáleží - čistou, uvědomělou a vyzrálou lásku mezi sebou mohou mít třeba i patnáctiletí … Pokud jste už potkali někoho, v jehož blízkosti se cítíte jako doma, jste klidní a plní radosti, určitě tomu rozumíte.

*****

Více informací na mé facebookové stránce: AH photography
Můj úvodní článek k tomuto projektu: Projekt SPP
Dále o projektu psali: Temnářka , Taychi
Článek o projektu se objevil i na stránkách kámoška.cz
Kontaktovat mě můžete na: Fcb profilu, mailu: herzal@seznam.cz nebo tady na blogu v komentářích