Únor 2013

Blesk

27. února 2013 v 13:22 | Prinzeschen |  Okem fotografa
Někteří z vás tu před pár týdny jistě četli můj seznam přání a snů, které jsem měla, co se mé fotografické výbavy týče. Někteří si možná i pamatují jednotlivé položky a ví, že macro objektiv Tamron už mám nějaký ten pátek doma a aktivně ho zkouším. Možná rychleji než jsem si představovala se mi ale splnilo další přání - do výbavy mi přibyl úžasný externí blesk, po kterém jsem toužila už celkem dlouho - Canon 430EXII.

Původní plán byl takový, že si blesk prostě koupím někdy letos - až ho budu potřebovat, něco si o tom zjistím a samozřejmě až na na něj našetřím. Ovšem někdy člověk míní a život mění. Takže mi náhoda (a jedna známá, od které bych to maximálně nečekala) přihrála do cesty úžasnou možnost jít fotit na maturitní ples. Po určité době, kterou jsem si vzala na rozmyšlenou, jsem se rozhodla, že do toho půjdu - jednak kvůli celkem pěkné finanční odměně, ale hlavně kvůli novým zkušenostem. Bylo mi ale hned jasné, že bez pořádného externího blesku se neobejdu - z mnoha důvodů, hlavně však kvůli světelným podmínkám v prostorách, kde se ples konal. Takže jsem musela vyprázdnit prasátko, narychlo si získat všechny dostupné informace a zakoupit tohohle ďábla. Volba jasně padla na Canon, šlo už jen o to, po jakém modelu sáhnu a i přes své (mimochodem velmi naivní představy), že nepřesáhnu 4000Kč, jsem si nakonec vybrala model o něco dražší, ale zato všude chválený a vzhledově pěkný.
*
A co můžu říct k práci s ním? Tak prozatím jsem neměla až tolik příležitostí s ním pracovat, vlastně první a zároveň jedinou velkou zátěžovou zkouškou byl již zmíněný ples. Mohu tedy soudit jen podle téhhle jedné akce.

Co na blesku opravdu oceňuji, je displej na zadní straně a jednoduché ovládání parametrů i otočné hlavice. Jsem taky dost spokojená s jeho vzhledem, vypadá vážně profi. Váha také není nijak příšerná. Je fakt, že by mohlo být i lépe - přece jen ho na krku cítíte, ale není to nic, co by se nedalo vydržet.

Co mi naopak vadí je, že blesk je nabíjený alkalickými baterkami - a ty se při větší zátěži celkem rychle vybíjejí. Mnohem více bych ocenila nějaký dobrý akumulátor, který vydrží. Pak by se mi nestalo například to, co na plese - že se mi v jednu chvíli vybil blesk, ale displej bohužel tento stav neukazuje a poznáte to jen podle hoooodně pomalého nabíjení. Následovat samozřejmě musí výměna baterií - takže na plesy a podobné akce (pokud ještě někdy dostanu takovou šanci) si budu muset nakupovat velké zásoby baterek...

Obecně musím říct, že mám z blesku dobrý pocit a jsem ráda, že jsem si vybrala právě tenhle. Zpočátku mi dělalo problém nastavit hlavici tak, abych dosáhla kýženého efektu osvětlení - ale myslím si, že to je jen o zkušenostech a při každé další práci už budu lépe vědět co a jak, aby fotka nebyla přesvícená nebo naopak moc tmavá, jak se mi to párkrát stalo. Tohle si člověk nikde nepřečte, na to si musí přijít sám až při focení. Ke konci večera už jsem věděla, jak správně polohovat hlavici, tak aby světlo i barvy byly příjemné. Trochu mě to však zrazovalo při focení fotek na formát "výška", což jsem potom zjistila až při stahování fotek. Díky téhle zkušenosti už ale budu vědět, že příště si mám se směrem hlavice více pohrát - a ono to půjde. :)
*
Doufám, že blesk mi bude dobrým pomocníkem nejen na nějaké takovéhle akce, ale i na jiná má focení v exteriéru a experimenty. :)

Na ukázku pár fotek z plesu.



15. den meme - Mí oblíbení blogeři

13. února 2013 v 10:01 | Prinzeschen |  Řetězení
I když se na blogu pohybuju už docela dlouho a tak mám jeho vody, řekla bych, dobře zmapované...a i když denně pročítám docela velké množství článků od různých autorů - opravdu oblíbených blogů mám jen pár. Pořadí, ve kterém je uvedu, není žádným žebříčkem oblíbenosti - je čistě náhodné.

První, na koho si vzpomenu, je blog Taychi. I když ta z blogového světa nedávno přesídlila na blogspot, stále je jedním z těch blogů, na které se dívám denně. Ráda si prohlížím její fotky a hlavně čtu drobné střípky z jejího života, její názory a zážitky. Koneckonců názory o tolik mladšího člověka mě samotnou někdy můžou dost obohatit a tak nějak "omladit".

Podobně jsem na tom i s blogem Bels, kam se ráda a často vracím počíst si jednak o novinkách v životě této mé kamarádky a jednak se pokochat nad novou fotografickou tvorbou.

Mezi mé oblíbené blogy patří i blog Illian, která má podle mě úžasný talent na psaní - nad jejími povídkami se člověk vždycky tak nějak zamyslí...

Když jsem ještě hodnotila Téma týdne, vždycky jsem hrozně ráda narazila na článek od Malkiela - jeho nadhled a smysl pro humor vždycky rozsvítily můj den. Celkem rychle se tak zapracoval mezi mé oblíbence a určitě si zaslouží být tu zmíněn.

Dost často si taky čtu články na blogu Temnářky - její břitký a zábavný styl není nikdy krokem vedle. Ke všemu se člověk dozví všechny ty zákulisní věci ohledně psaní a tak se mu to vlastně může i docela hodit...

Svou velkou šestku (i když si jsem jistá, že jsem na někoho určitě zapomněla :D) bych chtěla uzavřít blogem KatyRZ - už docela dlouho na něm sleduju, jak její fotoúlovky, tak i její literární díla. Musím říct, že obojí mě dost baví. :)

Pavoučí

12. února 2013 v 19:35 | Prinzeschen |  Básničky
nech mě se vznášet
na pavučině z křišťálu
co vítr zvednul
z trávy jinovatkou pokryté

nech mě s lupou
počítat kapky rosy
uvízlé v tvých vlasech
sčítat krůpěje sluncem zalité

*
víš o tom
že malí pavoučci prý
přinášejí štěstí?
jeden mi právě přistál
na dlani…

nech mě si myslet
že jsme jemnou sítí
bez hranic navěky
jeden k druhému
svázáni…


Přístav naděje

11. února 2013 v 9:11 | Prinzeschen |  Říše upírů a víl
Na první článek únoru jsme si všichni počkali docela dlouho...

Důvody? Například moje nakonec neúspěšné zkouškové. Tři týdny učení anatomie v kuse a nakonec stejně jen F v červeném rámečku na ISu... Potopily mě koronární cévy, u kterých jsem se modlila, abych si je nevytáhla. Ale jak to tak bývá se zákonem schválnosti - něco nahoře zařídilo, že právě tenhle odporný název se nacházel na mé šedé kartičce... Takže jsem byla poprvé na férovku vyhozena a něco nezvládla; co se týče školy, je tohle první větší neúspěch v mém životě. Asi to muselo přijít, nikdo z nás není dokonalý robot... ale je to zvláštní pocit. Zjistila jsem, že neumím moc prohrávat. Nemám ráda prohry. Cítím se po nich nějak méněcenná, jako že jsem selhala a zklamala nejen sebe... Nakonec si ale říkám, že není tak hrozně - je to jen škola a jen jedna zkouška, která se dá opravit. Nejsem první ani poslední, kdo ji nedal. Jsou mnohem horší věci, které nás mohou potkat a dokud nejde o život, nejde o nic. Takže 28.2. jdu zkusit opravný termín a uvidíme, co z toho vyleze...

Špatné na tom je jen to, že si vážně neužiju vůbec žádné volno - protože veškerý čas předtím jsem věnovala učení a teď se budu další tři týdny zase muset šrotit... Štve mě to, protože nějaké volno doma jsem vážně potřebovala. Něco jiného je volno na koleji a nicnedělání v Brně...a něco jiného je volno doma, kde se člověk může naplno věnovat svým zájmům, vídat přátele a zkusit i něco nového. Já jsem například chtěla zkusit péct muffiny a cookies. Potom jsem se konečně chtěla vrátit k vyrábění a pořádně se začíst do nějaké knihy. Mám spoustu nápadů na nové články. No a nakonec v mém plánu bylo focení - realizace mých dlouhodobějších projektů i momentálních nápadů. Bohužel většinu z toho nestihnu.

V podstatě mám už celý rok a půl pocit, že nestíhám. Nikdy bych nevěřila, že se vysoká bude tolik lišit od střední a že budu nucená se tolika věcí aspoň dočasně vzdát, že budu mít pocit, že mi život protéká mezi prsty, aniž bych dělala to, co opravdu chci... Možná by to bylo jiné být doma a mít více času i o školu, mít přístup ke všem těm věcem, co mě baví a nemuset si je vozit v lodním kufru přes půl republiky. Nebo se mi to možná zdá jiné proto, že jsem se tenkrát nevěnovala pořádně jednomu koníčku, který by mě úplně pohltil jako momentálně focení, které mi zabírá opravdu hrozně moc času a snad proto mi nezbývá čas na ostatní věci. Možná by jen stačilo si věci lépe zorganizovat - už jsem to tak jednou udělala, když jsem měla podobné pocity a dost to pomohlo. Nakonec jsem zjistila, že toho vlastně stíhám docela dost.

Někdy bych se na to všechno nedůležité nejradši vykašlala - a dělala jen to, co mi přijde, že opravdu má smysl. Žila život, ne jen přežívala. Byla s lidmi, kteří za to stojí a nemusela vídat ty, kteří mě jen otravují anebo nesnášejí. Je to tady moc krátké na to, aby člověk dělal to, co nechce a kašlal na své milované kvůli někomu jinému. Nikdy nevíte, který den je váš poslední a že je to možná poslední příležitost někoho vidět, s někým promluvit, s někým prostě jen být... Každý jeden šťastný den je něco, čeho bychom se měli ohromně vážit, protože už se to možná nikdy nebude opakovat... Jenže to pochopitelně nejde - člověk se nemůže jen válet doma, vykašlat se na školu a na práci a dělat si co chce.

A tak si říkám, že to jen chce trochu optimismu a lepší plán... a pak určitě bude lépe... (i přes určité jobovky, o kterých vám možná napíšu někdy příště. Tenhle článek chci nakonec ukončit nějak pozitivně.)

Tuto fotku jsem pojmenovala "Přístav naděje", odtud taky název článku... momentálně by se takové místo celkem hodilo. :)