Leden 2013

Kluk z plakátu

31. ledna 2013 v 8:44 | Prinzeschen |  Básničky

viděla jsem tě na zdi…

papírového prince
kluka z plakátu
v obyčejných riflích
a vlněném kabátu
s veselýma očima

usmál ses na mě…

hned byla jsem tvou
první, jedinou a pravou
šeptal jsi mi do ucha
když uličkou tmavou
kráčela jsem za štěstím

*

byl jsi pro mě jediný…

měla jsem to vědět
že láska netrvá věčně
krásní kluci z plakátu
nadbíhají každé slečně
která projde kolem

zbyly oči pro pláč…

zlomená křídla
domů cesta chladná, tmavá
nešťastné konce
a lidé jen dokola říkají
neplač, to se někdy stává


14. den meme - Nejranější vzpomínka

28. ledna 2013 v 12:32 | Prinzeschen |  Řetězení
Už dlouho jsem nepřidala žádný příspěvek do 30.denního řetězáku, se kterým jsem jen tak mimochodem začala už v srpnu...Ehm ehm... Osobně si myslím, že to je proto, že jsem si se čtrnáctým tématem nevěděla moc rady...

Ono totiž najít svou nejranější vzpomínku není vůbec jednoduché. Ne snad že bych si nic nepamatovala - to ne, spíš naopak. Mám pocit, že si pamatuju až přespříliš. A nedokážu rozlišit, které vzpomínky jsou opravdu mé a které jsou už převzaté například z fotek, vyprávění rodičů, prarodičů a tak podobně. Mám také problém s tím věci chronologicky zařadit za sebe a nakonec z nich vybrat tu událost, která se opravdu stala nejdříve... Než se s tím mordovat ještě další měsíce, rozhodla jsem se nakonec udělat takový krátký seznam těch nejdůležitějších a nejkrásnějších vzpomínek z útlého děství - věřím, že někde tam bude ukrytá i ta úplně první...

  • Vzpomínám si, jak jsme s dědou jídávali chleba se šunkou u mě v pokojíčku.
  • S babičkou jsme si stavěly kostky a nahrávaly si přitom naše rozhovory na kazetu v magneťáku. Na kazetě jsem měla nahranou i pohádku o pejskovi a kočičce, kterou jsem si pouštěla před spaním, když byla mamka v práci.
  • Když mamka chodila do práce, tak se mi po ní vždycky stýskalo. Stávala jsem u balkónu a dívala se na všechna ta světýlka chemičky, kde mamka pracuje.
  • Hrávala jsem si na obchod, poštu, kuchyň a školu.
  • U červené trafiky pod Májem jsem chodila pozorovat domnělé obydlí skřítků (vršek od kanálu).
  • Občas jsem nemohla usnout a byly to opravdu dlouhé a protivné večery, kdy se u mě vystřídala snad celá unavená rodina, než jsem se konečně uráčila usnout.
  • Nejradši jsem měla plyšáky, obzvláště ty psí.
  • Když jsem se vztekala, chodila jsem se vždycky zchladit do kuchyně na lino, které chladilo. Sdílela jsem tam prostor s naším pejskem Majdou.
  • Dvakrát se mi podařilo zavřít mamku na balkóně (jednou v zimě).
  • Ráda jsem seděla na kolenou a nechala si dělat "takhle jedou páni, takhle jedou dámy..."
  • Měla jsem svou speciální pohádku o Alence, která si nechtěla uklízet a tak nemohla jet na kolotoči na bílém koni.
  • S dědou jsme tajně chodily na houpačky a na autíčka, když do města přijely kolotoče. S mamkou jsme zas chodily na labutě.
...a spousta dalších neméně pěkných a důležitých vzpomínek. Kdybych je měla vypsat všechny, byli bychom tu ještě hodně dlouho a tak si dovolím v tom nejlepším skončit... a odejít se věnovat fotkám. :)

Poprvé a naposledy o politice

27. ledna 2013 v 9:18 | Prinzeschen |  Říše upírů a víl
Přemýšlela jsem nad tím, zda mám na tomto blogu více či méně projevit svoje názory na politiku. Nejprve jsem měla v hlavě dlouhý článek obsahující veškeré mé názory a vysvětlení, proč je mám. Potom jsem si říkala, že se na to můžu vykašlat - názorů o politice, prezidentovi a volbách už bylo vyřčeno víc než dost. Slyšela jsem jich stovky - od těch umírněných až po ty vyloženě hysterické výkřiky do tmy. Slyšela jsem názory, na které jsem se ani sama neptala a ze kterých mi dlouhé minuty hučelo v hlavě. Situace a chování některých lidí mi ale nedávají na vybranou a já se aspoň v pár strohých větách potřebuji vyjádřit.

Tak za prvé - přijde mi to jako velká ironie, že "slušného prezidenta", chtěli na hrad ti, kteří se sami neumí chovat slušně, ani co by se za nehet vešlo... Nejedná se o všechny - ale o většinu. A masa bohužel dělá jméno i těm pár, kteří si zachovali zdravý rozum a nepropadli tomuhle kultu osobnosti. Urážky MZ a jeho rodiny, urážky voličů s jiným názorem, nechutné fotomontáže a zakládání chorých stránek na Fcb... To je ta neustále omílaná slušnost?! To je ta demokracie a respektování práva na jiný názor?! To asi těžko... Ten, kdo nevolil KS je "debil, má IQ nižší než 100, neměl by vůbec chodit k volbám, čeští knedlíci," MZ je L"tlusté prase se třemi bradami, on je debil a jeho dcera kráva..." Tak přesně to je rétorika těch "slušných"... Krásně to vystihnul na jedné Facebookové diskuzi jakýsi chlapík: "Hulvát Zeman má umírněné voliče, umírněný Schwarzenberg má voliče hulváty."

*

Za druhé - tak jak se Facebook a jiné stránky pomalu ale jistě plní siláckými statusy o tom, že lidé tu už nechtějí žít a chtějí emigrovat... tak sama za sebe doufám, že nezůstane jen u řečí a že to ti lidé myslí opravdu vážně, sbalí si kufry a odjedou. Koneckonců nikdo jim v tom nebrání, nikdo je tu silou nedrží, je to jen na nich a na jejich svobodném rozhodnutí. Když už tedy něco takového plácnou, říkám si, ať tedy jdou a mají se dobře tam, kde si myslí, že se žije líp...

*

A za třetí - a tentokrát už je to opravdu poslední bod, protože jsem řekla, že budu stručná... Někteří příznivci KS se pozastavovali nad tím, že jako jeden z hlavních důvodů uváděli voliči MZ to, že "je Čech". Podle některých je tenhle důvod úplně malicherný... K tomu můžu říct jen jedno - pokud je někdo schopen uvést jako důvod pro zvolení kandidáta na prezidenta to, že má sympatickou a úžasnou manželku (což je mezi námi pro mě důvod ani ne malicherný, jako spíš úplně hloupý... příště třeba budeme volit někoho na základě toho, že má roztomilého psa...), tak nechápu, co jim může vadit právě na tomto důvodu...

*

Na konci tohoto článku, ve kterém jsem doufám nikoho neurazila - ale jen slušně vyjádřila svůj názor, chci vyjádřit svou naději, že tohle volební šílenství už brzo skončí a my všichni budeme mít klid a najdeme v sobě ten zbytek slušnosti, který jsme očekávali od prezidenta...

Odchody

26. ledna 2013 v 18:33 | Prinzeschen |  Odchody
Na této povídce jsem začala pracovat už v prosinci, ale nějak jsem se nemohla dokopat k jejímu zdárnému konci... Když se mi to konečně podařilo, nebyla jsem si jí jistá a netušila, jak s ní nakonec naložím. Po zveřejnění na jednom literárním serveru se mi ale dostalo vesměs pozitivních ohlasů, tak jsem se rozhodla ji zveřejnit i tady.

Při psaní jsem se inspirovala příběhem z mého okolí...


Tiché zaklapnutí dveří. Vejdu do chodby a na zem položím dvě nákupní tašky plné až po okraj. Plenky, sunar, papírové ubrousky, olejíček proti opruzeninám a další věci pro miminko zaplňují jednu tašku, zelenina, rohlíky a jedna láhev červeného vína vykukují z tašky druhé. Vyzuju si boty, znovu popadnu obě tašky a odnesu je do kuchyně. Ta vypadá hrozně - ráno jsem nestihla umýt nádobí a tak se po celé lince válí špinavé talíře, skleničky a kastroly. Že by to udělal Martin, o tom se mi nemůže ani zdát. Podle jeho názoru do kuchyně patří žena - muž maximálně jako strávník. Muž chodí do práce, je to živitel rodiny. Vlastně mám být ráda, když mi sem tam pomůže s malou nebo na několikerou moji žádost vynese smetí, když jde ráno do práce. Pokrčím nad tím nepořádkem rameny a vrhnu se na vybalování nákupu, přitom sama sobě slíbím, že kuchyň dám do pořádku, jen co obstarám všechny své povinnosti matky a manželky. Možná bych mohla i utřít prach…, napadne mě. Z přemýšlení o dalších domácích pracích, které bych měla vykonat, mě vyruší vrznutí podlahy. Hned mi prolétne hlavou, že bychom s tím měli něco dělat…
"Ta podlaha příšerně vrže," prohodím směrem k příchozímu, kterým nemůže být nikdo jiný než Martin. "Možná bychom měli přemýšlet nad její výměnou. Co myslíš?"
Žádná odpověď. Jen cosi, co připomíná přešlapování na místě. Konečně spouštím oči z nákupu a podívám se Martinovým směrem. Stojí tam ve dveřích oblečený jako by se chystal ven, s rozpačitým úsměvem a kufrem v rukách. Nic nedává smysl. Pokouším se něco říct, ale nemůžu ze sebe dostat ani hlásku. Nechápu to.
"Já… myslel jsem, že tady ještě nejsi. Neslyšel jsem dveře,"přeruší ticho.
Pořád tam ovšem stojí na prahu naší kuchyně a drží v rukách obrovský hnědý loďák, který jsme si koupili před lety na naši první společnou dovolenou.
"Kam jdeš?" vyrazím ze sebe zaškrceným hlasem a nespouštím z něj oči.
Odkašle si a přešlápne.
"Myslel jsem, že přijdeš později…," zamumlá něco v podobném duchu jako předtím a očima skenuje špičky svých bot.
"Byla jsem jen v obchodě přes ulici," řeknu a doufám, že mu tím odpovím na všechny jeho otázky ohledně mého časného příchodu. "Chystáš se někam?"
Trapné ticho. On se dívá do země, já na něj.
"Ehm… já… já odcházím," nabere náhle odvahu a působí nezlomně, i když mně se zdá, že to jen předstírá.
"Kam?"
Otázka byla vyřčena a zůstala viset ve vzduchu jako těžké závaží. Čím déle trvá ticho, tím více se mi zrychluje tep a cítím, jak se mi svírá žaludek. Mám neblahou předtuchu. Něco mi říká, že odpověď možná ani nechci znát… Že nebude příznivá, nepotěší mě. Na druhou stranu potřebuju vědět, o co jde. Nejhorší je nevědomost… Martin si povzdychne.
"Opouštím tě, Terezo."
Před očima mám asi milion černých a bílých teček, celý svět se točí a já s ním. Plíce i srdce mi vysadily. Cítím, jak mi slábnou kolena. Rychle se musím o něco opřít nebo upadnu, rozbiju se kousky a nejsem si jistá, jestli je ještě někdo dokáže slepit…
"Je ti dobře?" uslyším náhle nejistý hlas a to mě probere.
Martin, zřejmě pod tíhou mého stavu, nechal kufr kufrem a udělal několik opatrných kroků ke mně. Zhluboka se nadechnu a přikývnu. Snažím se tvářit neutrálně. Hlavně nesmím dát najevo slabost…
"Kam jdeš?" vyrazím ze sebe první, co mě napadne.
"Já…no…víš…"
"Je v tom nějaká jiná žena?" nechodím okolo horké kaše a ukončím jeho trápení.
Kývne. Vnitřnosti dělají v mém břiše kotrmelce. Jen těžce se mi polyká.
"Znám ji?"
Uleví se mi, pokud ne? Bude to bolet víc, pokud ano?
"Myslím, že ne…Je to kamarádova sestra…"
"Aha…" hlesnu na první pohled bez zájmu. V hlavě se mi ovšem rozpoutala bouře nejrůznějších myšlenek, otázek, pocitů… Křičím a pláču, rvu si vlasy…
"Stěhuju se k ní… Jsme spolu… už několik měsíců. A já už takhle nemůžu dál - pořád tě podvádět a lhát, že tě miluju, když… už dávno to vyprchalo. Miluju ji a chci být jen s ní. Náš vztah nemá žádnou cenu, je to všechno jen předstírání…"
Jako by mi někdo bodnul nůž přímo do srdce. Tolik věcí, o kterých jsem nevěděla. Pocitů, které jsem neznala. Já nic nepředstírala, pro mě to cenu mělo, plánovala jsem naši další společnou budoucnost…Svatbu… Stále jsem pro něj chovala hluboké city. Momentálně jsem měla pocit, že tohle nemůžu přežít…
"Rozmyslel sis to dobře?"zkusím ho přinutit k diskuzi a přetáhnout ho zpátky na svou stranu.
Jen kývne.
"Nejsem už s tebou šťastný. Nic není jako dřív. Musím pryč. Začít znovu žít…"
Ozývá se mi to v hlavě stále dokola. Každá jeho věta, kterou mi rozbořil můj svět a pohřbil všechny moje jistoty, sny… Ačkoliv se tomu bráním, po tvářích mi stékají slzy… Rychle si je setřu hřbetem dlaně.
"No tak, Terezo, hlavně nedělej scény. Víš, jak tohle citové vydírání nesnáším… Mě stejně neobměkčíš…," řekne Martin vztekle a protočí panenky. Ustoupí zpátky ke svému kufru, zdvihne ho ze země a jen letmo se podívá na hodiny na zdi. "Už musím jít."
Svým výbuchem ve mně ovšem rozdmýchá všechno to, co jsem se snažila držet pod pokličkou…
"Já tě nevydírám, ty idiote!" zařvu na něj z plných plic a cítím, jak se mi v žilách rozlévá úleva. Zírá na mě, jako bych se zbláznila… Takhle jsem s ním nikdy nemluvila, i když mi k tomu dal spoustu důvodů… Jenže každá trpělivost má své hranice…
Náhle se ozve dětský pláč. Naše Martinka…
"A co naše holčička, myslel jsi vůbec na ni?" přejdu z rozzuřeného tónu do plačtivého. Nastalá situace na mě dopadá plnou silou. Hlasitě vzlykám, už se tomu nebráním. Jako kulisa mě doplňuje neutuchající pláč naší dcerky. Plodu naší lásky. Hlavou se mi proženou všechny ty obrázky dob minulých - my dva v posteli, já s bříškem, vybírání růžových věciček v obchodech, on chovající malou pár dnů potom, co se narodila, společné chvíle nás tří…
"Nebude si mě pamatovat. Je ještě moc malá…"
Najednou je vše obklopené temnotou a chladem. Nemůžu uvěřit tomu, co slyším. Nemůžu uvěřit tomu, jak vůbec může být takový sobec. Je mu úplně jedno, co s námi bude - co s jeho vlastní krví bude. Jediné, na čem mu záleží, je to, že si ho nebude pamatovat… Ztvrdnou mi rysy. Zapomínám na svou roli přítelkyně, partnerky, milenky - jakékoli role, která se týká jeho. Momentálně jsem jen matkou. Zlomenou svobodnou matkou, která se bude za své dítě rvát až do poslední kapky krve. Konečky prstů si otřu poslední slzy, co se mi povalují po tvářích.
"Myslím, že je čas, abys šel,"řeknu studeně, odlepím se od linky a pomalu kolem něj projdu. Už si ho více nevšímám. Nestojí ani za jeden pohled, ani za jedno slovo navíc.
Procházím chodbou a za sebou slyším jeho tiché kroky, jak se plíží s tím svým kufrem napraným hloupostmi pryč z našeho života. Neřekne ani sbohem. I takhle může končit životní láska. Téměř neslyšným zavřením dveří, které se ozve právě ve chvíli, kdy vcházím do pokoje k plačící Martince… Pár kroků a jsem u postýlky. Beru ji do náruče, cítím její teplo i rozrušený dech.
"Maminka už je u tebe, zlatíčko. Všechno už bude v pořádku,"chlácholím ji a pomalu s ní houpu. "Nepotřebujeme ho, víš? Zvládneme to samy. Ty a já - dvě správné holky."
Martinka ale stále pofňukává a nespokojeně se u mě vrtí. Jakoby cítila, že to, co říkám, je lež. Že se ji snažím obalamutit. A nejen ji. I samu sebe. Opravdu to zvládnu? Pochybuju. Vždycky, když jsem viděla někde ve filmu nebo na ulici ženu, která byla svobodná matka, oddechla jsem si, že já tohle zažívat nemusím. Na jednu stranu jsem obdivovala jejich sílu a schopnost se o všechno postarat samy, na druhou stranu mi jich bylo líto - dokázala jsem si totiž živě představit, jak složité to je být oběma rodiči najednou… Tvářila jsem se, jako kdyby mně se tohle stát nikdy nemohlo. Věřila jsem tomu dlouhou dobu. Jenže najednou to bylo tady a já zůstala jako opařená, neschopná se pohnout dál.
Zvoní telefon. Bez rozmyšlení se k němu vrhnu i s malou v náručí. Doufám, že to volá on - udělal hroznou chybu, všechno si to rozmyslel, moc se omlouvá a nikdy nás už neopustí…
"Haló?" vyhrknu do sluchátka a s napjatým dechem očekávám druhý hlas.
"Terezko? Je všechno v pořádku?"
Máma. Žádný Martin a žádná omluva se nekoná. Nikdy se konat nebude. On už mi nikdy nezavolá… Nepřijde mě zachránit, když se budu topit. Nemá cenu se upínat k lichým nadějím, že se tenhle stav ještě někdy změní. Taková je realita. Život není pohádka a neprohánějí se jím žádní princové na bílém koni. Jen obyčejní lidé se svými starostmi a strachy. A taky radostmi, uvědomím si při pohledu na Martinku, jak tahá za zip na mé mikině a zaujatě se směje. Dochází mi, že tohle jediné momentálně potřebuju. Nyní už nepochybuju - jsem si jistá, že to zvládnu. Bezpodmínečně. S mužem nebo sama - co na tom záleží. Dokud tu bude můj drobeček a bude mě potřebovat, budu vždy silná.
"Terezko? Jsi tam ještě? Děje se něco?"
Zhluboka se nadechnu a s úsměvem, který máma nemůže vidět, a sebejistě odpovím: "Ne, mami. Všechno je v absolutním pořádku."


Zkouškové

24. ledna 2013 v 18:05 | Prinzeschen |  Ze života studentského
Moje aktivita na tomto blogu se od začátku nového roku nedá nazvat jinak než tragickou. Bohužel i já jsem propadla tomu vysokoškolskému fenoménu zvanému zkouškové období - a tak jsem skoro celé svátky i první dny roku 2013 strávila s nosem ve skriptech a s nervy na pochodu.

Vyšlo mi to tak krásně, že jsem měla rovnou čtyři zkoušky ve třech dnech. Byla jsem maximálně šťastná, že jsem si environmentalistiku odbyla už v prosinci a že mi ve výpisu v ISu svítilo krásné zelené Áčko. Z ostatních zkoušek jsem měla tak trochu respekt - obzvláště proto na dva předměty jsem skoro celý semestr nechodila (kromě prvních dvou týdnů..ehm...)

Musím říct, že tento způsob prožití svátků, zdá se mi poněkud nešťastný. Ale nedalo se nic dělat - jsem vysokoškolák a nemůžu čekat žádnou procházku růžovým sadem. A tak jsem pěkných pár dnů strávila s biochemií, další tři dny s dějinami antropologie, dva dny jsem si vytyčila na antropologii středověku a den a půl jsem se bavila nad antickou mytologií. Mezitím jsem odpočívala u fotografování, které mi ke konci roku dělalo celkem radost a němž také byly poslední články tady.

A pak jsem konečně 7. ledna vyrazila - ta 5hodinová cesta do Brna mě šíleně deptala, ale nedalo se nic dělat. Z teplých severočeských krajin bez sněhu jsem dorazila na brněnskou Sibiř a nestačila zírat. V duchu jsem děkovala za to, že jsem si vzala teplé boty a pořádné zimní věci. Vyšlápla jsem si ten parádní kopeček a nebyla příliš potěšena, když jsem zjistila, že má spolubydlící Miss Moucha (vyprávěla jsem vám už ten příběh o shnilých jablcích nebo ne?) je na koleji. Místnost byla jako vždy nevyvětraná, zadýchaná a ona jako vždy absolutně bez chuti komunikovat. Po všech těch dnech, co jsme se neviděly a co jsme toho tolik prožily, bylo naše jediné slovo "ahoj". Jak jsem ale psala už dříve - odmítám se snažit, když v tom stejně nevidím žádný smysl. Večer jsem strávila opakováním biochemie a šla jsem brzo spát. Bohužel - tak jako vždy první noc v Brně jsem nemohla usnout. Nevím, jestli to bylo tím teplem nebo stresem - ale každopádně jsem usnula až ve 2 ráno a v půl sedmé byla zase na nohou. Na zkoušku jsem jela o hodinu dřív, ještě jsem si skočila koupit pití a tak nějak to přežila... Po testu z biochemie jsem musela utíkat na zkoušku z dějin antropologie, která byla vypsaná tak debilně, že se mi tyhle dvě důležité zkoušky skoro kryly... Naštěstí náš profesor měl pochopení a dovolil mi přijít později...

Odpoledne po zkoušce jsem strávila s Miškou - daly jsme si oběd v menze, šly na nákupy a nakonec kecaly u ní. Bavily jsme se o budoucnosti, škole a dalších věcech.

Bohužel jsem ji musela brzo opustit a zmizet zase v útrobách koleje, protože další den mě čekala antika. A další den středověk...

Musím říct, že nejhorší na všech zkouškách není samotné zkoušení nebo psaní testu - ale to čekání. Nejprve čekáte na samotnou zkoušku, všechno se vám motá v hlavě, vymýšlíte si otázky, jaké by tam mohly být a snažíte se najít ve své hlavě odpovědi; když je nenajdete, tak si to znovu projíždíte, opakujete se a mučíte se dál; vzpomínáte na to, co jste vlastně zapomněli a tak dále. Když už máte zkoušku za sebou tak zase pro změnu čekáte na to, jestli jste ji udělali... a někdy si profesoři vážně dávají na čas s tím dát vám to vědět...

Jak to dopadlo u mě? Díkybohu dobře. Všechno jsem dala na první pokus - biochemii za krásné Béčko, dějiny antropologie ani nebyly tak hrozné a dostala jsem Áčko, antika mi sice přidělala vrásky, ale nakonec se políčko se třemi kredity taky rozsvítilo zeleně a antropologie středověku jsem i přes svou absolutní neznalost pojmů dala za C.

V pátek po poslední zkoušce ze středověku jsem tedy odjela domů.
V sobotu se slavily moje 21. narozeniny - nebyla to žádná velká oslava, spíš taková příjemně rodinná s těmi nejbližšími. Měla jsem ovšem úžasný dort, jehož fotku tu nejspíš i uvidíte. :)

Další dny se nesly v duchu focení, hokeje, práce na PC, upravování nafocených fotek, užívání si Pana Božského a dalších lidí, se kterými jsem ty předchozí měsíce strávila méně času. Bohužel se ale také nesly a ještě dlouho ponesou v duchu anatomie - poslední zkoušky tohoto semestru, která mi zbývá a která je těžká jako blázen. Tři obrovské atlasy, tisíce latinských pojmů, desítky popsaných stránek, tři semestry učiva, rok a půl života... a ode dneška už jenom 13 dnů na to, se to naučit.

Tohle všechno co jsem nahoře vypsala se rovná jen jednomu - nedostatku času na cokoliv, natož pak na vysedávání u internetu a psaní na blog. Dne 7.února se to všechno rozhodne - a pak bych zase měla mít více odpočinkových chvilek, kdy mohu hodit své myšlenky na virtuální papír...


No... i tak doufám, že aspoň pár minut denně si najdu - možná mě už brzo budete vídat na titulce, tak by to stálo za to. :P


Tamron 90 mm

4. ledna 2013 v 10:51 | Prinzeschen |  Okem fotografa
Možná jste si všimli, že v bočním boxu přibyl obrázek nového objektivu. Je to tak, můj vysněný makro objektiv Tamron 90 mm před pár dny rozšířil mou výbavu.




Něco o něm - Tamron 90 mm je objektiv s pevným ohniskem vhodný pro fotografování portrétů a makro snímků. Při nastavení na AF (automatické ostření) funguje jako každý jiný pevný objektiv a je vhodný právě pro portréty. Při nastavení na MF (manuální ostření) a přetočení páčky na "FULL" se z něj stává objektiv vhodný na makro. Vyznačuje se velmi pěkným bokehem, alespoň co jsem měla možnost vidět na pár testovacích fotkách. Součástí balení byla i sluneční clona a obal.

*
Je to vlastně můj první objektiv, který je od jiné firmy než od Canonu, takže když jsem ho rozbalila, byla jsem chvíli bezradná a zírala na něj jako na boží dopuštění. Největší problém mi dělalo přepínání režimů z automatu na manuál - zatímco u Canonu je prostě jednoduchá páčka, u Tamronu musíte posunout celým ostřícím kroužkem. To mi přišlo krapet nebezpečné, ale jak jsem to jednou objevila, neměla jsem už žádný problém. Vyzkoušet ho na automat jako pevný objektiv jsem ještě moc šancí neměla, zato s manuálem jsem si parádně pohrála. A ono je to opravdu velké hraní - přesné zaostření na daný objekt dá chvilku práce, objektiv je na ostření vážně docela citlivý. Stačí i malá nepřesnost a ostrost je fuč. Proto stativ bude při práci s ním zřejmě nezbytností - uvidíme, zkusím pár snímků z ruky, ale vzhledem k relativní složitosti ostření si myslím, že stativ je vážně vhodnou pomůckou.

*
Jako první motiv jsem včera vyzkoušela kapky vody na trnech kaktusu. Pár snímků jsem udělala bez blesku, protože fotky s bleskem často ztrácí na atraktivitě. Musím ale říct, že barvy byly dost vybledlé a navíc na fotkách bylo hodně šumu. Proto jsem se uchýlila k k pár fotkám s bleskem - a je třeba říct, že ty dopadly rozhodně lépe. (Na druhou stranu mě to přesvědčilo, že opravdu potřebuju externí blesk, kde se dá nastavit intenzita a další parametry, protože tenhle nechutně ostrý blesk z foťáku je prostě tragický...)

Na závěr článku tedy jedna ukázka fotky z nového objektivu. Fotka je ořízlá do čtvercového formátu, protože mi to k tomu sedělo nějak víc než ten klasický. Přidala jsem kontrast, žádné jiné úpravy jsem nedělala.


A co bude dál? aneb Plány na rok 2013

1. ledna 2013 v 20:31 | Prinzeschen |  Okem fotografa

Vítám Vás v novém roce! V minulé poznámce jsem se ohlížela za starým a relativně fotograficky úspěšným rokem 2012 - a v téhle Vás chci seznámit s tím, co plánuju nebo si přeju v roce 2013!

  • Maximálně do konce ledna mám v plánu zveřejnit své portfolio, kde kromě ukázek fotografií najdete i spoustu užitečných informací týkajících se focení. Myslím, že ucelený přehled mé práce bude přínosem nejenom pro nové zájemce, ale i pro staré známé tváře!
  • Od konce ledna také začne platit nový ceník - ceny se mírně zvýší. Nabídku focení i s detaily brzy najdete v portfoliu.
  • V novém roce mám ale hlavně v plánu začít pracovat na svých vlastních projektech, kterých mám v hlavě požehnaně a které by měly být opravdu velké - můžete tedy počítat s bohatou nabídkou focení formou TFP!
  • Letos se chci také více věnovat experimentu a netradičnímu pojetí. (To ale neznamená, že chci zanedbávat klasiku. :) )
  • Vzhledem k této skutečnosti bych ráda spolupracovala se zajímavými a alternativními lidmi - tetování, zajímavá barva vlasů, extravagantní styl oblékání, zajímavý životní postoj, chuť experimentovat a nebo všechno dohromady... Pokud o někom takovém víte nebo se vy sami za zajímavé považujete, neváhejte se ozvat!
  • Ráda bych se více věnovala i focení Vašich mazlíčků - a k pejskům bych ráda přibrala další, třeba i netypické domácí miláčky. :)
  • Rozhodně chci pokračovat ve focení dětí, letos bych do své fotografické "sbírky" ráda přidala i nějaká úplně malá miminka a těhulky.
  • Mám rovněž v plánu více se věnovat sportovní a street fotografii a proniknout do tajů fotografování jídla.
  • Chtěla bych se více věnovat fotografování v interiéru - ateliér sice zatím nepřipadá v úvahu, ale i u Vás doma mohou vzniknout pěkné fotky... proto se rozhodně nebojte do toho jít!
  • Dále bych ráda fotila více párů, přátel a hlavně sourozenců. Dvojčata by byla úplně super :)
  • Doufám, že letošní účast kluků na focení bude větší než ta loňská. :D
  • A pár fotografických snů...
...v tomto roce bych ráda vyfotila nějakou hudební skupinu (takže pokud víte o nějaké začínající nebo i zajeté hudební skupině, která by se ráda nechala vycvaknout, neváhejte mě jim dohodit)
... konečně bych chtěla nafotit svatbu!
... doufám, že kromě velké spousty alternativních a krásných lidí, ke mně zavítá i nějaká ta zrzka (protože bez té by to nešlo :) )
... svou fotografickou činnost bych ráda spojila s dalšími talentovanými lidmi - ať už se jedná o vizáž, vlasy, vlastnoruční výrobu šperků nebo malonákladovou výrobu oblečení... Doufám, že aspoň nějakým způsobem se tohle přání vyplní :)

Snad bude rok 2013 úspěšný!