Listopad 2012

Krize

27. listopadu 2012 v 18:59 | Prinzeschen |  Říše upírů a víl
I krize mají své výhody.

Na krizích je nejlepší to, že v době jejich trvání jsem neobvykle aktivní - píšu básně, upravuju fotky, přicházím s novými nápady...

Ovšem nevyýhodou krizí je, že ať dělám cokoli, nikdy s tím nejsem spokojená, nikdy se mi to nelíbí a nemám z toho dobrý pocit. Takže je to nakonec vlastně úplně k ničemu.


Zrecyklovaná

27. listopadu 2012 v 17:58 | Prinzeschen |  Básničky
Není to v pořádku.
Tohle nevypadá na
obvyklou
krátce trvající
krizi
plnou sebelítosti.

Týdny utrpení v
pokojích
ulicích
davech
šalinách
a jinde

Týdny utrpení
o samotě.

Možná se nakonec rozpadnu
na tisíc různejch kusů.

Najdeš pro mě správnou barvu
kontejneru?

Kam se recyklujou zhrzený duše?
Neúspěšný spisovatelky
tuctový fotografky
a ne tak pěkně štíhlé slečny?

6. Ze dna mé duše

27. listopadu 2012 v 16:08 | Prinzeschen |  Ze dna

Tornáda pocitů
divoké vichry lásky a viny.
Fotka čtyř stěn -
vězení posedlé stíny.

Vysoké ploty, ostnaté dráty,
kapky naděje,
ztracené nálezy a věčné ztráty.
Divoké peřeje.

Schody až do nebe,
výtahy do pekla.
Spadané hvězdy,
slova cos neřekla…

Kaleidoskop vzpomínek.
Černobílé snění.
Prospané dny,
věčné noční bdění…

To najdeš na dně mojí duše.
Zbytečná existence.

Značka: Jen pro šílence.


Pochybnosti

24. listopadu 2012 v 12:50 | Prinzeschen |  Říše upírů a víl
Je to zpátky. Všechna ta negativní energie, všechny ty pocity zbytečnosti a méněcennosti, které se vždycky vynoří odnikud a setrvávají se mnou potom dlouhou dobu, jsou zpátky. Už dlouho to tu nebylo. Dlouho jsem byla šťastná a spokojená, žila život s lehkostí, dělala to, co mě baví a měla z toho reálně dobrý pocit. Včera nebo předevčírem to všechno zmizelo. Jistoty jsou fuč. A zase sedím na kolotoči, který se brzo promění na mlýnek na maso a semele mě na cucky. Už zase ten začarovaný kruh sebepodceňování a pocitů absolutního zmaru. Nemá cenu pokračovat, nemá cenu něco dělat, nemá cenu se snažit. Stejně budu vždycky ve stínu jiných - třeba i těch, co se snaží 100x méně nebo jsou v tom, co dělají, horší než já. Stejně pro vás, pro ně nebo pro všechny, na koho si právě vzpomenu, nebudu nikdy dost dobrá. Podřadná, obyčejná, ne tak krásně štíhlá... Brr, motá se mi z toho hlava.

A tak jsem se rozhodla, že dnešek strávím činnostmi, které mi podobně krásné myšlenky vyženou z hlavy, donutí zapomenout, nepřemýšlet, nezabývat se tím... Učení, úklid, učení... Něco, kvůli čemu můžu aspoň předstírat, že mám smysl. Že tohle všechno má smysl. Že to není jen naivní hnaní se za něčím, co je nereálné, neuskutečnitelné, bláhové a nepotřebné...

Bolavé.

To je na tom to nejhorší. Ta bolest. Kdyby nad tím člověk jen mohl mávnout rukou, povznést se nad to, zasmát se a jít dál - bylo by to všechno o tolik snadnější... Ale nejde to. A tak se bolest rozlévá celým mým tělem a i když se s tím snažím bojovat, i když se to snažím ukrýt pod tisíce jiných krásných myšlenek, stejně tomu nedokážu zabránit. Stejně jsem tím smutkem zase celá otrávená. Prožraná do morku kostí.

Někdy si přeju nechat se otupit - upadnout do apatie a nechat se jen tak unášet proudem. Už víc nebojovat, jen tak plout. Jenže ani tohle nejde. Nějaké moje alter ego, které mě asi vyloženě nenávidí, se rozhodlo, že touhle cestou mě nenechá jít. Takže vždycky když přijde pád, donutí mě se zase zvednout...a hloupě se snažit dál. Hloupé, hloupé já...

Beztak je to všechno jen moje chyba. I když se mi poslední dobou začalo docela dařit, dokonce už jsem schopná si sem tam i něco přivydělat jak focením, tak nějakou tou tvorbou bižuterii a tak, mně to nestačí. Nejsem pořád se sebou spokojená. Stále si přijdu horší než ostatní. Chci pořád víc, chci být lepší a lepší. Můj perfekcionismus tomu taky nepomůže - to už ani není vlastnost, to je diagnóza. Dělám si to sama jen a jen těžší. Pak si někde něco přečtu nebo někdo něco řekne, něco se stane a můj svět se otřásá v základech... A po každém takovémhle zemětřesení je složitější postavit si nové pevné základy bez přísad pochybnosti.

Jestli mít pochybnosti je lidské, tak já jsem tím největším člověkem na planetě...

13.den meme - Kam bych se chtěla podívat

22. listopadu 2012 v 18:09 | Prinzeschen |  Řetězení
Jsem člověk zvídavý a z velké části otevřený novým věcem, hlavně tedy novým místům. Ráda cestuju a poznávám nové kultury, nové kraje a nové lidi i s jejich zvyky. Samozřejmě, že jako pro člověka, který se zabývá focením, je to pro mě i dobrá příležitost se inspirovat a získat řadu nových a zajímavých fotografií. A kam bych se chtěla nejvíce podívat? Nedokážu vybrat jen jedno místo, v hlavě mám takový malý seznámek měst a zemí, které bych chtěla ve svém životě vidět.

1) New York
Momentálně asi můj největší sen. Dvakrát jsem byla v USA a ani jednou na tomhle skvělém místě. New York jsem vlastně viděla jen z letadla a i tenhle pohled mi stačil k tomu, aby mě okouzlil. Chci se projít po Central Parku, vidět Sochu svobody, Empire State Building a další zajímavá zákoutí, chci si koupit kabelku I love NY a jen tak se procházet po ulicích plných různě oblečených stylových a spěchajících lidí. Aspoň na chvíli chci cítit tu atmosféru velkoměsta (i když jsem dost slyšela o tom, že jediné co v NY cítíte, je smog) a připadat si jako holka v jednom z těch amerických filmů, mít příležitost získat tolik skvělých snímků do alba...Mít peníze, jela bych hned...

2)Paříž
Klasika. Jedno z nejkrásnějších měst v Evropě a jedno z těch dokonalých míst pro získání krásných zážitků. Vidět Eiffelovku, dát si nějaké dobré francouzské sýry a možná i decku dobrého vína, načerpat něco z francouzského módy a pověstného ženského šarmu, možná i skromně nakupovat, získat krásné fotografie (tahle položka rozhodně nesmí chybět) a prostě si užít tu atmosféru, která je natolik jiná od NY, ale neméně silná. Reálnější položka na mém seznamu.

3) Londýn
Další evropská klasika se spoustou památek a míst historických událostí, se spoustou muzeí, parků a obchodů. O nakupování v Londýně za super ceny už jsem toho slyšela tolik, že mě to dost nalákalo. K tomu všemu zase spousta příležitostí k focení, no znáte to... Nedá se odolat.

4) Nizozemsko
Od měst se dostáváme k zemím. První na mém seznamu je Nizozemí - a nechci předbíhat, ale vypadá to, že tenhle sen by se brzy mohl stát skutečností. V tu chvíli bych asi byla ta nejšťastnější osoba na světě. Nizozemsko je mým snem už dlouho a to z více důvodů. Miluju tulipány a právě v této zemi bych se mohla kochat nejrůnějšími barvami a typy těchto květin třeba několik hodin. Jsem milovnicí sýrů, takže i v té oblasti bych si přišla na své. Fandím dřevákům, takže bych určitě neváhala a jeden pár si přivezla domů. Už delší dobu jsem fascinovaná životním stylem Nizozemců a chtěla bych ho zažít na vlastní kůži. Doufám, že to brzo vyjde...

5) Čína
Tak to je jeden z těch nejvzdálenějších snů, které vůbec mám - a nemyslím zrovna v km. :) Ale život je ještě dost dlouhý, tak doufám, že budu mít příležitost si tenhle sen vyplnit. Východ mě vždycky svým způsobem unášel a Čína obvlášť. Ne kvůli tomu, jak to tam vypadá dnes, ale kvůli své historii, zvykům, tradicím... Pít čínský čaj, projít se po velké čísnké zdi, zajít do pravé čínské restaurace, obdivovat se čínskému porcelánu a umění... Byla by to krása, tím jsem si jistá. A určitě by to bylo velmi inspirující jak pro mou budoucí tvorbu, tak pro celý život...

Určitě bych dala dohromady ještě pár dalších míst, kam bych se chtěla podívat - Nový Zéland, Austrálie, Island, Řecko, Itále, Jižní Korea, Japonsko, Kanada a jiné exotické i ne tak vzdálené země... Peněz je ovšem málo a nebudeme si nic nalhávat, cestování něco stojí...Snad tedy budu mít štěstí a vyplní se mi navštívit aspoň horních pět jmenovaných míst...

Letem světem minulými týdny

21. listopadu 2012 v 15:09 | Prinzeschen |  Ze života studentského
Jak se tak na to dívám, poslední článek jsem psala před čtrnácti dny. Pěkně to tu flákám - už jsem zazdila i ty mé shrnující články o ničem. Jde to se mnou z kopce, ale momentálně musím aktivitu soustředit na jiná místa jako je škola, fotky nebo kalendáře, které vyrábím na zakázku z mých fotek. Nakonec se mi nasbíralo docela dost objednávek a tak s nimi momentálně zápasím. Doufám, že po tomhle nabitém období se k blogu zase pořádně dostanu - mám toho hodně na srdci, v hlavě spoustu nápadů a protože se spolubydlící vlastně skoro nekomunikujeme, dost mi chybí možnost se někdy vypovídat, podělit o zážitky, dojmy a nápady...

Minulé dva týdny byly dost nabité - v pondělí jsem konečně dopsala semestrálku a pak řešila patálie s jejím vytisknutím. Moje tiskárna se totiž rozhodla zlobit a tak mi sežrala několik papírů, vyvrhla je zmuchlané a nakonec mi hlasitým klapáním dala vědět, že takhle by to tedy nešlo. Asi až na pátý pokus se prác vytiskla - křivě. Už jsem to tak ale nechala, doufala jsem, že mi to snad bude odpouštěno. Ve středu 14. listopadu jsem práci odevzdala, dnes jsme ji dostali zpátky. O křivosti textu se nikde naštěstí nic nepsalo, ale pár chyb se mi tam stejně našlo. Opravu jsem zvládla před chvílí, teď už si lebedí v Lenčině mailu, protože tentokrát nebudu s mou tiskárnou nic riskovat a radši to dám někomu spolehlivému.

V minulých týdnech jsem taky dost fotila - no, nedá se říct, že víc než obvykle, ale mám za sebou tři úspěšná focení. Jedno v Brně s Bels, kdy jsem se pokusila jí trochu změnit identitu a dvě v Litvínově - jedno s pejskem a jedno elegantní s krásnou slečnou S. Focení v Brně se dalo ještě jakž takž ustát, v Litvínově a jeho okolí jsem však nesmírně mrzla a tak to vidím tak, že do doby, než bude sníh, věším focení na hřebík a budu se věnovat spíše upravování již nafocených kolekcí.

Byla jsem na obědě s Taychi, po focení na rybízové taštičce s Bels a ve čtvrtek minulého týdne na čaji s mou budoucí spolupracovnicí - kadeřnicí, se kterou jsem domluvená, že mi bude česat případně zájemkyně o focení. Taychi mě navštívila na koleji, takže konečně někdo viděl to moje doupě. V sobotu jsem se konečně po měsíci viděla s Vladí, i když díky Skypu spolu aspoň sem tam mluvíme.

Minulou středu jsem zašla tady v Brně na hokej - hrál tu tým z mého města a bylo fakt super, že jsme dokázali vybrát. Atmosféru v našem malém (asi 20 lidí) kotlíku jsem si vážně užívala a byla jsem nakonec dost ráda, že jsme s kámoškou Nikčou sehnaly lístky. Ona sice fandila Kometě, ale stejně to s ní byla sranda. V pátek jsem pak byla na hokeji doma proti Pardubicím a opět to bylo super - hlavně to vítězství. Na rozhodčí už jsem si ovšem udělala názor a musím říct, že většina z nich jsou buď slepci nebo prostě idioti. Jinak si to neumím vysvětlit.

O víkendu jsem byla doma, tenhle týden zůstávám v Brně - a pak už jen 2x sem a tam a budu doma na delší chvíli. Těším se na Vánoce a svátky celkově. Hlavně na to, že budu se svými nejbližšími. S Panem Božským. Musím se vrhnout na nakupování vánočních dárků, už jsem zase ve skluzu - což jsem ostatně poslední dobou pořád :D

Ale musím říct, že mě to i celkem baví - mít takhle nabitý život, nenudit se, mít spoustu činností a náplně času. Zvykla jsem si na to pořád něco dělat a myslím, že i díky tomu mi to tady v Brně dost utíká. Minulý rok jsem se hrozně nudila a užírala, kolejní deprese byly na denním pořádku. Teď tenhle pocit neznám - ani nudu ani nějakou depku. Aktivitou a pracováním na sobě se mi to podařilo vymýtit. Už jsem celkem zvyklá na vymýšlení si programu sama. Už se necítím provinilě, když se mi každý den nestýská po domově na 150%. Život je takhle lehčí. Veselejší. A to je celkem fajn... Je v pohodě být pryč ze středu všech možných i nemožných problémů, které se v Litvínově na mě valí nebo aspoň mají tendenci mi klepat na dveře. Je fajn být tu novým člověkem, sama za sebe bez všech těch stínů a démonů minulosti, přítomnosti i budoucnosti. Možná, že Brno je ten můj druhý svět, kam jsem si kdysi přála utéct. Místo, kde jsem mohla začít od začátku bez nějakých předsudků, bolestí a strachů. Nevím, ani na tom moc nezáleží, je zbytečné takhle filozofovat - každopádně mi je teď celkem fajn a to je důležité...

Pilná studentka

6. listopadu 2012 v 17:48 | Prinzeschen |  Ze života studentského
Flákám blog, protože neflákám školu... Tedy aspoň tak by mohla znít moje výmluva a v minulých dvou dnech by i byla pravdivá. Ovšem pro zbytek minulého týdne...ehm...by to moc neplatilo.

Tak tedy nejdřív pondělí - to jsem škole opravdu dala dost. Ale ne dobrovolně - jen proto, že jsem tam musela být až do pěti na přednáškách a cvičení z Environmentalistiky dnešního světa. Po příjezdu na kolej už jsem toho moc nedělala, jak je mým zvykem po tak mentálně vyčerpávajících dnech.

V úterý jsem společensky žila - respektive fotila. Konečně jsme si s Miškou našly čas na vytvoření pár kolekcí nových fotek. Našly jsme si v Brně nové místečko, kde moc lidí nefotí (tedy aspoň se mi to tak zdá). To možná proto, že o tom místě nikdo moc neví nebo se tam bojí jít, protože se o něm šíří děsivé a neopodstatněné fámy.

Ve středu jsem byla znovu fotit, tentokrát s Paťou, další z mých slovenských kámošek. Vznikly z toho dvě moc povedené série fotek, navíc jako odměnu jsem byla pozvána do Panerie na bezvadný banánový zákusek a čaj.

No a pak už jsem jela domů - ve vlaku jsem objevila svou dávnou závislost na Upířích denících. Třetí série mě do sebe vtáhla rychleji, než jsem si dokázala představit. Teď už se jen vždy nervózně klepu, kdy budu mít zase čas si pustit nějaký ten díl... Taky jsem dostala chuť po dlouhé době něco napsat...Tak snad si na to najdu chvíli a něco sepíšu.

Víkend doma byl tentokrát takový... rozpačitý. Byly pěkné chvilky, ale i takové, které bych se rozhodně nezopakovala. V pár okamžicích jsem se už neuvěřitelně těšila do Brna na svůj klid a na přítomnost lidí, kteří si mě váží a mají mě rádi, pro které nejsme jen zbytečná onuce... No, to by bylo na delší vyprávění... Dušičky se u nás moc neřešily - zapálila se svíčka, zavzpomínalo se, ale nějaké srdceryvné výlety na hřbitov se raději nekonaly...

V neděli jsem dojela do Brna a první, na co jsem se vrhla (světe div se) byla škola. Potřebovala jsem dopsat seminární práci, kterou mám příští týden odevzdat a jejíž nejistý stav mi ležel v hlavě jako těžký kámen. Včera jsem ji slavnostně dopsala, ale to už patří do nového týdne...