5. den meme - Okamžik, kdy jsi přemýšlela o sebevraždě

7. září 2012 v 19:05 | Prinzeschen |  Řetězení
Téma, které patří k těm nejtěžším. Možná i proto, že je opravdu těžké veřejně přiznat a rozprávět o tom, že člověku někdy v minulosti byť jen prolétlo hlavou to nesmyslné rozhodnutí sáhnout si na život. Obzvláště pak, když většinou byl důvod takové myšlenky naprosto iracionální a bezvýznamný, a že ve chvíli, kdy se z toho člověk trochu probral, by si za podobným směrem laděné myšlenky nejradši nafackoval. Života si totiž každý z nás musí vážit - nikdy neví, kdy o něj opravdu přijde...
*
Nejraději bych napsala, že do tohoto dne nemám ani co napsat, protože podobné hlouposti mě nikdy nenapadly - ale není tomu tak a já se musím upřímně přiznat, že jsem měla špatné chvíle a že párkrát za můj život mě napadlo, jestli by nebylo lepší zemřít teď a tady a se vším skoncovat. Takové věci mě více napadaly v dobách, když jsem byla mladší a neměla ještě tolik rozumu, neuměla věci řešit s klidem a s rozmyslem. Přestože má puberta byla relativně klidná, byla protkaná zvláštní melancholií a náchylností k různému smutnění... Chvíle kdy jsem vážně přemýšlela o sebevraždě? Žádnou konkrétní si nepamatuju. Po hádkách s blízkými, přáteli či později přítelem, ve špatných obdobích a těžkých dnech mě ale něco podobného párkrát napadlo. Nikdy to ale nepřekročilo onu hranici pouhého uvažování. Vždycky jsem si totiž byla schopná uvědomit, že takové jednání nic neřeší. Že člověk jen zbaběle utíká od problému a zanechává za sebou mnohem větší spoušť, než která předtím ležela před ním. Věděla jsem, že bych tohle nikdy nemohla udělat své milované a milující rodině, kterou by to položilo na lopatky a která by mi to nikdy neodpustila. Ani já sama bych si to neodpustila, kdybych jim způsobila takové trápení. Viděla jsem už rodiny, jejichž děti se zabily velmi mladé a viděla jsem, jak moc to ovlivnilo jejich další život.
*
Navíc z naprosto praktického hlediska - neexistuje pro mě skoro žádný způsob, kterým bych se dokázala zabít. Mám strach z výšek, takže skočit z okna či mostu bych prostě nezvládla. Kolena by se mi třásla už několik metrů před okrajem. Prášky obvykle spolknu jen s velkou nevolí, takže předávkování je také nemožné. Zbraň nemám, krve se bojím a nesnáším bolest - zastřelení a podřezání je taky mimo hru. Vběhnout pod auto nebo se utopit na to mám příliš silný pud sebezáchovy - určitě bych couvla. Z oběšení se mi zvedá žaludek a přijde mi to jako ten nejhorší způsob smrti, takže touhle cestou bych se určitě také nevydala. K jedům přístup nemám... a pokud existuje ještě nějaký způsob sebevraždy, mohla bych vám teď na místě říct důvod, proč by mi právě tohle nevyhovovalo...
*
Můj názor na sebevraždu jsem tu prezentovala už kdysi dávno a od té doby se toho moc nezměnilo - v případě nemoci bych byla s to ji pochopit. Z jiných důvodů pro mě ale nepřichází v úvahu a lidi, kteří dobrovolně odešli z tohoto světa z nějakého opravdu hloupého vnuknutí, odsuzuji. Byla bych tedy dost velkým pokrytcem, kdybych pak sama sebe soudila podle jiných měřítek... Nevím sice, co jednou bude, do jakých situací a těžkostí mě život zavane a proto neříkám "nikdy" - nicméně momentálně je pro mě sebevražda něco naprosto nepředstavitelného a zavrženíhodného už jen proto, že vám se sice uleví, ale lidem kolem vám se může zbořit celý svět...

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama