Září 2012

Kapičky

1. září 2012 v 9:27 | Prinzeschen |  Macro
Foceno: Canon EOS 500D
Datum: 15.2. 2012
Verze: barevná
Foceno metodou obráceného objektivu (jinak seťák - 18-55mm)
Podkladem kapiček je čajová žlutá růže.



3.den meme - Názor na drogy a alkohol

1. září 2012 v 9:17 | Prinzeschen |  Řetězení
Alkohol je metla lidstva.Obzvlášť od té doby, kdy je tak levný a dostupný všem včetně stále mladším dětem.
Proč lidé pijí? Ti mladší třeba proto, aby zapadli do nějaké skupiny. Každý z nás to zná - ten pocit, kdy někam nezapadá proto, že dělá něco jinak. Někdo to dokáže zvládnout a dál si jet ve svých kolejích, jiný se radši přizpůsobí, aby nebyl sám. Dospělí pijí proto, aby něco vyřešili, na něco zapomněli nebo prostě jen proto, aby se uvolnili a užili si zábavu. Sklenka dobrého vína se hodí i k dobrému jídlu a vaječný likér zase na Vánoce. Pokud se to všechno dělá s mírou, dá se to unést. Pokud to ovšem přesáhne únosnou hranici - je to dost děsivé.

Já osobně alkoholu moc neholduju. Napiju se na narozeniny, o Silvestra nebo při nějaké zvláštní události. Piju tedy příležitostně a velmi střídmě. Nikdy ve svém životě jsem nebyla opilá, i když jsem si to párkrát slibovala - že zapiju maturitu nebo přijetí na vysokou školu, že půjdu zapít složení obtížné zkoušky a tak dále. Nikdy k tomu ale nedošlo, vždycky jsem si našla lepší způsob jak danou věc oslavit. Nebo jsem si dala maximálně jednu skleničku a tím to pro mě haslo. Alkohol mi vlastně ani nechutná - pivo je moc hořké, víno moc kyselé, vodka moc silná a rum až příliš aromatický. Jediné, co opravdu můžu, jsou takzvaná lepidla s nízkým obsahem alkoholu nebo míchané nápoje. Jak už jsem ale psala - dopřávám si je jen ve výjimečných situacích.

Opilí lidé mi přijdou děsiví. Neví o sobě, bláznivě se smějí a dělají hlouposti - to je ta nejlepší možnost. Ta nejhorší je, že se stanou agresivními, přestanou se úplně ovládat a jsou schopni všeho. Od slovních napadení až po fyzické útoky. Další děsivá možnost je, že dostanou záchvaty, při kterých se snaží vyřešit věci staré i 20 let a vyčtou vám i nos mezi očima. Být jedinou střízlivou ve společnosti opilých je vážně nemilé - aspoň se vám pak lépe chápe, proč se ostatní někdy nechají strhnout k nezřízenému pití. Ono totiž unést tu vlnu stupidity a pitomého chichotání je vážně dost těžké.

*
S drogami nemám žádné osobní zkušenosti - nikdy jsem nekouřila ani cigaretu, natož abych si zapálila jointa či přešla k něčemu ještě tvrdšímu. Neláká mě to, nemám důvod naplňovat svůj život tímhle způsobem a utíkat od problémů do míst, ze kterých nakonec není úniku. To podle mě dělají jen opravdu slabí nebo zlomení lidé. Myslím, že já nejsem ani jedno...

Feťáci jsou podobní jako opilí lidé - nikdy nevíte, co od nich čekat. Nemusí si vás ani všimnout, můžou se zrovna vznášet ve svém světě a vy jim můžete být úplně ukradení. Na druhou stranu jim ale může přeskočit v hlavě a můžou si na vás pěkně smlsnout jakýmkoli nepříjemným způsobem, jaký si právě dokážete vybavit. Někteří jsou neškodní, jiní nebezpeční - a těžko se rozeznává, kdo je kdo. Těžko jim potom můžete nějak pomoci, i kdybyste se roztrhali...

Ačkoli na jednu stranu jsem se s drogami nikdy nijak zvlášť nesetkala a považuju je za jedno velké svinstvo, na tu druhou mě silně fascinují. Přečetla jsem velkou spoustu knih založených na pravdivých příbězích lidí, kteří spadli do pekla. Vyhledávala jsem je už od rané puberty a byly to právě ony, které mě nejvíce bavily. Byly to příběhy končící smrtí, stejně jako ty, které na konci obsahovaly aspoň nějakou naději na vyléčení. Pokládala jsem si otázky, jaké jsou vlastně důvody těch lidí, proč to udělali - a jestli oni sami to ví. Nebo to nemá žádný důvod a je to prostě něco uvnitř, co vás nutí dělat zakázané a zkoušet nebezpečné? Vnitřní prázdnota, která měla být drogami vyléčená a přitom jimi byla jen povzbuzena a narostla do obřích rozměrů. Utíkání od reality do jiných světů protkaných podivnými událostmi a děsivými halucinacemi. Ubližování těm, kdo vás milují a potlačování posledních citů. Život jen na základě pudů a nepřirozených potřeb těla a mozku. Tiché volání o pomoc, které většina lidí slyšet nechce a ani nemůže. Příliš složité a nebezpečné situace. Žádná naděje. "Střelil si zlatou." A vyléčení? Existuje jen pro ty, kdo tohle všechno odmítnou a najdou v sobě to něco, co jim pomůže jít dál...

Do problémů se může dostat každý a proto je velmi jednostranné pohlížet na tyto lidi jen negativně, aniž bychom znali jejich příběh. Na druhou stranu se ale nemůžeme společnosti moc divit, jaký pohled na narkomany má - koneckonců lidé nemocní cukrovkou si injekční stříkačky musí platit ze svého, ačkoli si svou nemoc ve většině případů nezpůsobili, zatímco narkomani si zajdou do K-centra, kde vyfasují čisté "buchny" jen kvůli tomu, aby si svůj život mohli ničit dál...