Září 2012

Druhý týden za mnou

30. září 2012 v 19:31 | Prinzeschen |  Ze života studentského
První týden vlastně ještě ani neskončil - a už tu byla jedna z těch velkých změn. Minulou neděli (těsně potom, co jsem napsala článek) se mi přistěhovala spolubydlící. Jaká je? Na můj vkus až příliš tichá. Moc nekomunikuje, spíš jen poslouchá, co k ní občas prohodím a pak ze sebe vysouká jedno slovo nebo jednu větu jako odpověď. Nepaří - i když to prozatím nemůžu soudit, protože minulý týden tu neměla žádné spolužáky a tak zřejmě ani kamarády. Správně měla začínat až zítra, dorazila dřív, aby si zařídila, co je třeba a trochu si prohlídla kolej. Je hodně ohleduplná - notebook si otočí vždy tak, aby mi nesvítil do obličeje a chová se tiše, když jdu spát. Na věci mi nesahá - má svoje. Když se ještě trochu rozpovídá a nezvlčí ve chvíli, kdy bude mít s kým, myslím si, že to bude probíhat v pohodě a že to spolu ten rok zvládneme.

Mimochodem - jako reakce na komentář u předchozího článku - já spolubydlícím hlavy nervu. Svou první spolubydlu jsem milovala a bylo mi s ní fajn. Ovšem s tou druhou jsem byla jediná nebohá nešťastnice já. Takže jestli mám od té doby trochu obavy, je to pochopitelné. ;)

Školní týden byl krátký - naštěstí. Sice jsem se stihla dost naštvat, protože na našem ústavu je neuvěřitelnej bordel a lidi si mění názvy předmětů a kredity, jak chtějí...ale naštěstí to tak hrozné nebylo. A protože jsem ve škole a potažmo i v Brně trávila jen 3 a půl dne, byla jsem ten nejšťastnější člověk na světě. Ve čtvrtek ve dvě po přednášce na téma Antická mytologie jsem to zabalila a odporoučela se domů. Cesta byla snad nekonečná, domů jsem přijela vyšťavená jako pomeranč z reklamy na Happy Day. Kromě toho mě příšerně bolí záda - jednak ze všech těch špatných židlí na přednáškách a jednak z židle, co mám na koleji. Je prostě příšerná.

Ale stálo to za to. Ten jeden den doma navíc byl k nezaplacení. Stihla jsem toho mnohem víc - hlavně pobýt s Panem Božským. Taky jsme se byli podívat na Svatomichaelských slavnostech. Fotila jsem a vydělala si zase nějaké penízky do kasičky. Jediné, čemu jsem vážně moc nedala, je anatomie. Jsem zvědavá, jak zítra dopadne test. (Ještě víc jsem zvědavá, jak dopadne třísemestrální zkouška z anatomie, na kterou nemám sebemenší motivaci se učit - ale o tom jindy).

Dneska si s tím ale hlavu dělat nebudu - něco na mě leze, moc jsem toho nenaspala, po brzkém vstávání a po pěti hodinách ve vlaku jsem úplně mrtvá a těším se, až si s pořádně horkým čajem zalezu do postele a jedinou mojí starostí bude to neusnout u telky...

Tento týden pro mě bude taky krátký - jen 3 dny a 4 noci a zase pojedu domů. Musím to tak udělat kvůli tomu, abych mohla jezdit domů v lepší týden (tedy v ten, kdy nemám až do dvou hodin Antickou mytologii)... Hrozně už se zase těším - a to jsem v Brně teprve pár hodin...

Nedá se nic dělat - doma je doma...

Druhý ročník

23. září 2012 v 9:56 | Prinzeschen |  Ze života studentského
Dnes je to přesně týden, co jsem se opět přestěhovala na kolej. Jaké to bylo tentokrát? O dost lepší než loni. Na jednu stranu mi bylo smutno, že musím odjet z domova a vlastně mě i trochu děsilo to, že už vím, do čeho jdu a že si nemůžu o koleji dělat iluze. Na stranu druhou mi bylo mnohem líp z toho, že už aspoň přibližně vím, jak to na univerzitě chodí, že vím, jakým autobusem jet a kam, kde mám školu, kde se můžu najíst a tak dále. V neposlední řadě mi taky pomáhal ten pocit, že zatímco loni jsem tu byla úplně sama, letos už tu znám spoustu lidí a mám mezi nimi i dobré přátele. Výsledný pocit byl sice víceméně smíšený, ale nakonec se to přehouplo spíše do té pozitivní vlny... Za což jsem moc ráda, protože moje loňské "kolejní deprese" mě dost vyčerpávaly...

Stěhování proběhlo relativně v klidu - cesta ubíhala plavně, na D1 se tentokrát nic většího nestalo. Za tři hodinky jsme se z Litvínova přesunuli do Brna. Zavazadel jsem měla požehnaně, oproti loňskému roku ještě něco navíc - přibyla tiskárna, topinkovač, mop s kyblíkem foťák a velký košík s učením. Na první pohled by se mohlo zdát, že se sem stěhuju nejmíň na 5 let, ale v konečném důsledku jsem zase neměla tolik věcí... Vybaleno jsem měla za chvíli a některé poličky v pokoji i ve skříni zůstaly prázdné. Vychytala jsem to lépe než loni, když jsem tu měla nehorázný brajgl...

První noc byla oproti loňskému roku taky klidná - tedy mí sousedi mimochodem samí kluci) sice měli tendenci hrát hudbu a řešit problémy světa v půl jedné na balkoně, ale tentokrát jsem byla na ně připravné a špunty do uší tento problém v pohodě vyřešily. Protože jsem se vyspala relativně hodně a nebyla jsem ovládána neuvěřitelnými stresy, že nevím kam mám jet a čím se tam dopravím, i první den byl naprosto v klidu. Neopakovalo se žádné omdlévání v anatomickém muzeu ani neuvěřitelné migrény prvních dní. Začalo to pro mě tedy docela úspěšně řekla bych. Bez pláče a hysterie jde všechno líp.

V pondělí jsem potom s Miškou měla zařizovací den - vyzvednout si potvrzení o studiu, zařídit průkazku na vlak, průkazku na šalinu... Úterý a středa se nesly v lenivém duchu, samozřejmě jsem taky byla hodně ve škole. Ve čtvrtek jsem si ve městě byla koupit knihy - ulovila jsem 4 za krásnou cenu 330Kč a učit se v "kosťárně" obratle na zkoušku z anatomie. Pátek byl mým učícím dnem, v sobotu jsem byla fotit s Taychi a dneska mě čeká další učení a trocha uklízení.

Bydlím opět ve stejném pokoji jako loni, spolubydlící ale zatím nemám - snad přijede už dneska nebo zítra. Za rok a půl vystřídám už třetí (a to ne proto, že bych byla tak nesnesitelná, ale kvůli různým studijním pobytům atd.). Doufám, že bude lepší než moje poslední spolubydlící Hildegarda (ne, tak se nejmenuje, ale jak byste říkali někomu z Německa, kdo vám totálně otravoval život celý půl rok?) a že to spolu tady přežijeme v klidu a míru. Další půl rok, který by mi připadal jako deset let života, bych totiž asi nezvládla...
Po týdnu osamění a soukromí se mi bude asi opět zvykat trochu hůř, ale kdo ví - třeba si najdu novou kamarádku a nakonec to bude fajn...

Největším problémem pro mě stále je jídlo - sice se snažím nakupovat v klidu a vymýšlet si nejrůznější jídla, ale občas už mě to unavuje.
Spánek je zatím fajn - včera jsem se dokonce vyspala i bez špuntů do uší, což se mi stalo snad poprvé od doby, co jsem v Brně.
Další věcí, která mě možná trochu trápí, je hrozná zima v celém širém okolí i u mě na pokoji. Už by mohli začít topit. Vůbec bych se nezlobila.

A na ukázku pár fotek - abyste viděli, jak to na takové koleji asi vypadá...
Naše malá kuchyňka...
Chodba se skříněmi
Mini koupelna
Pokoj
Moje pracovní místo
Postel a nástěnka
Moje polovina

Prázdniny 2012

21. září 2012 v 18:30 | Prinzeschen |  Alenka v říši divů
Prázdniny byly tento rok opravdu podařené - hlavně svojí délkou. Po prázdninách, které následovaly po maturitním ročníku, jsem nevěřila, že bych ještě někdy mohla zažít tak parádně dlouhé volno. Omyl. Prázdniny na vysoké jsou ještě lepší než ty maturitní. Protože jsem všechny zkoušky zvládla relativně rychle, už 9. června jsem se poroučela z koleje domů...A protože školní rok začíná až někdy v polovině září, pobyla jsem si doma vážně dlouho - vlastně až do minulé neděle...

A co se tedy letos všechno událo?
  • Jednak jsem hodně fotila. Vlastně skoro pořád. Přijela jsem domů, vyfotila pár kamarádek a známých - a pak se to najednou nějak rozjelo. Na mojí stránce začali přibývat fanoušci, schránka se mi pomalu plnila dotazy na focení a já samozřejmě velmi dobře naladěna odpovídala skoro vždy kladně. Velkou část času jsem tedy strávila s foťákem v ruce - focením miminek, větších dětí, slečen a tentokrát i pánů, párů i přátel. Poznala jsem spoustu nových lidí, obnovila vztahy pokryté letitým prachem. Díky focení jsem procestovala nejrůznější místa v mém okolí. Ušetřila jsem si nějaké peníze, protože ne všechna focení byla zadarmo... Vlastně už celkem pravidelně fotím na zakázku. Všechno se hnulo směrem, kterým jsem si přála.
  • Byla jsem v ZOO v Děčíně - další úlovek do mé ZOO sbírky. A opravdu pěkný. Děčínská ZOO, i když není největší a ani tam nejsou ta nejexotičtější zvířata, mě nadchla. Nafotila jsem tam spoustu krásných fotek a odpoledne si užila. Byl to příjemný výlet.
  • V červenci jsme také navštívili s Panem Božským každoročně pořádaný festival Vysmáté léto, který spíše než léto připomínal podzim v plném rozpuku. Pršelo celý den, o fesťáku jsem napsala celkem dva dlouhé články, které si můžete přečíst zde a zde. I přes to nepěkné počasí, to byl jeden z těch nejhezčích dnů o prázdninách.
  • Sice se nám nepodařilo odškrtat si všechny položky na seznamu výletů, ale je fakt, že jsme toho najezdili dost. Ze začátku prázdnin jsme byli i s našima v Altenbergu v Německu na bobové dráze. Dále jsme byli na hradě Hasištejn, hradě Střekov v Ústí nad Labem, v zámku Klášterec nad Ohří a v zámku Duchcov. Já sama jsem podnikla fotovýpravu do Prahy. Pár dní jsme strávili na horách - na Svahové s přáteli a pak na Brandově.
  • Protože Pan Božský už je samozřejmě pracovně vytížen, trávila jsem spoustu času s přáteli.
  • Hodně jsem vyráběla bižuterii a konečně se dostala i šití broží.
  • Málem bych zapomněla, že svých prvních prázdninových 14 dní jsem strávila na praxi v mosteckém muzeu. Byla to paráda - sice mě zabíjelo to vstávání, ale na druhou stranu jsem potkala dost zajímavé lidi, viděla zajímavé věci, dostala se na mista, která nejsou přístupná a trochu poznala práci v muzeu z druhé strany. Řekla bych, že jsem se toho i dost naučila...Nejvíce mě z celého muzea zaujala knihovna - ale to je u mě celkem pochopitelné. Nejradši bych se v těch knihách hrabala celé dny. Potom mě ale zaujala i konzervátorská a restaurátorská práce. A nesmím zapomenout na práci vrchní fotografky, která mi ukázala, jak se dříve fotilo na film a vyvolávalo v černé komoře. Když mi ukazovala všechny ty geniální staré foťáky, měla jsem chuť je popadnout a už se nikdy neukázat :D
  • Měli jsme třídní sraz ze základní školy po pěti letech. Byla jsem spolupoařadatelka a musím říct, že celá akce se celkem povedla. Některé lidi jsem ráda viděla. Ovšem někteří jiní se zase předvedli jen v tom nejhorším světle - ovšem to už tak prostě bývá. Sešla se nás zhruba půlka třídy, pokecali jsme, probrali, co je u koho nového a tak dále. Většina lidí se hodně změnila. Příští sraz se plánuje za dalších pět let.
  • Začala jsem konečně pořádně chodit na kolečkové brusle - tedy ne, že bych to nějak přeháněla, ale jít 6x za prázdniny bruslit, to je můj nový rekord. Jinak jsem na tom ďábelském stroji nestála tak rok až dva.
  • Oslavili jsme svátek Pana Božského, mámin svátek, Vlaďčiny narozeniny, můj svátek, babiččiny narozeniny, narozeniny Pana Božského, Vlaďčin svátek a babiččin svátek. Nikdo z nás naštěstí nepožil methanol.
  • Babička se po mrtvičce zlepšuje - už trochu chodí i bez hole. Párkrát si dokonce troufla sejít schody a šla ven. Byla na kontrole a tam jí řekli, že sice rekonvalescenci uspěchala, ale že to vypadá dobře. Kdyby mrtvička zasáhla pravou polovinu mozku, špatně by mluvila - takhle má "jen" omezenou hybnost.
  • Na konci srpna a začátku září jsme chodili na přípravné zápasy hokejové extraligy - pane jo, bylo to boží. Škoda, že tady v Brně se na hokej moc nedostanu a stejně by to nešlo - jsem Litvínovák a naše žlutočerná Chezička je taky jediný tým, kterému kdy budu fandit. Každopádně večery strávené na hokeji jsem si ale extrémně užila. Hodně jsem taky fotila, takže časem se tady nějaké ty sportovní fotky ukážou.
  • Dokoukala jsem všechny série Chirurgů, které byly zatím natočené a přišla tak o svou závislost. Momentálně se třesu na další devátou sérii...

Možná jsem na něco zapomněla (jsem si jistá, že ano), ale myslím, že i tahle snůška keců vám moje prázdniny přiblížila více než dobře :)

Pár fotek na dokreslení... :)


Tolik věcí a tak málo času

21. září 2012 v 17:32 | Prinzeschen |  Alenka v říši divů
Minulý týden v neděli mi začala škola - a jde to citelně znát i zde na blogu, který je momentálně odsunutý na druhou kolej vedle důležitějších věcí, které musím udělat a zvládat... I když bych chtěla, na psaní článků mi bohužel nezbývá moc času. Jednak mám několik hodin denně přednášky, jednak musím užívat života brněnského a jednak jsem si ještě z domova přivezla hromadu fotek, na kterých chci pracovat, abych je už měla z krku... Za léto se mi toho nahromadilo opravdu dost - a lidé jsou opravdu VELMI netrpěliví a mnozí i nechápaví, takže si občas musím "máknout" i přes svou absolutní nechuť.

Momentální stav nečinnosti mě nijak netěší, obzvláště proto, že je toho hodně co psát, hodně věcí se dělo, děje a dít bude - a nezaznamenat by všechen ten ruch kolem mě by byla škoda. Doufám tedy, že se k tomu brzo dokopu a blog nebude stagnovat jako teď...

Musím, plánuji atd.:
  • upravit fotky na zakázku (3 alba)
  • upravit fotky z TFP (ani nevím, kolik alb :D - ale je jich dost)
  • upravit všechny ostatní fotky zvířat, přírody, sportu aj., co se mi nashromáždily za ten rok v počítači
  • napsat článek o prázdninách, než už bude moc pozdě
  • napsat článek o stěhování na kolej a prvních dnech na VŠ
  • více přispívat do rubriky Vzpomínky a Očima fotografa
  • dopsat 30denní meme
  • přidat více fotek
  • konečně pořádně naplánovat Podzimní fotografování
  • zamyslet se nad portfoliem
  • dopsat rozepsané povídky
  • psát nové povídky
  • naházet věci na prodej na Fler
A tak dále, a tak dále... Je toho prostě dost, co bych chtěla stihnout - a to jsou jen věci vyloženě zájmového charakteru. O tom, co všechno musím udělat do školy nebo na koleji, tak o tom bych raději ani nemluvila... ;)

No nic, jdu se vrhnout na psaní článku o prázdninách, ať už to mám za sebou :)

Tak přece jen menší ukázka mé práce :)

7. den meme - Mé znamení horoskopu a jak na mě sedí

10. září 2012 v 9:53 | Prinzeschen |  Řetězení
Narodila jsem se 12. ledna ve znamení Kozoroha, který patří pod živel Země.
Co o lidech narozených právě v tomto znamení tvrdí horoskopy?
  • silná stránka: trpělivost
  • slabá stránka: uzavřenost
  • charakter: melancholický
  • realističtí
  • praktičtí a zdrženliví, vytrvalí a vážní
  • silně vyvinutý smysl pro povinnost
  • lidé práce a vůle
  • příliš vážní, puntičkářští, uzavření, těžkopádní
  • těžce navazují kontakty, udržují si odstup
  • potřeba neustále postupovat kupředu, jak duševně tak společensky
  • spolehliví
  • konzervativní
  • mnoho ideálů, cílů a velkou naději na jejich dosažení
  • organizační talent
  • pokud něco nejde podle plánu, znervózní
  • ve vztazích věrní
  • často se ve vztazích řídí rozumem , neprojevují hluboké city
  • podporují své potomky
Žena ve znamení Kozoroha by potom měla být taková:
  • ve společnosti chladná a zdrženlivá
  • založena materialisticky a prakticky, vztahy navazuje zejména z vypočítavosti
  • umí se bavit, ale nepřehání to
  • pokud nahodíte téma, o které se zajímá, rázem se nadšeně rozpovídá
  • zdvořilá, ale přímá
  • v lásce je opatrná a zdrženlivá, nepotrpí si na vztahy na jednu noc, ocení zejména charakter svého partnera

Nahoře jste si mohli přečíst celou haldu vlastností a životních postojů, které jsou Kozorožcům dány do vínku. Teď se ale vrhneme na tu opravdu nejzajímavější věc - jak na mě výše popsané projevy sedí.

Musím říct, že některé jsou tak přesné, že to vypadá, jako by někdo popisoval přímo mě. Jiné jsou ale skutečnosti vzdálené na hony - nebo aspoň doteď byly. Třeba se ještě někdy v budoucnosti projeví, ale já upřímně doufám že ne, protože ono vlastně není o co stát...

  • Trpělivost v krátkodobém smyslu za svou silnou stránku rozhodně nepovažuju - naopak. Jsem vyložený nervák, který nerad čeká a kterého stání ve frontách a sezení v čekárnách vyloženě ubíjí. Na druhou stranu trpělivost v dlouhodobějším smyslu mi je blízká - dokážu na věcech trpělivě pracovat a čekat na svůj úspěch.
  • Uzavřenost je opravdu můj problém. Nedokážu se před lidmi, které znám málo úplně uvolnit a otevřít, což je samozřejmě problém, obzvláště pokud se pohybujete v prostředí, kde neustále nějaké lidi potkáváte a musíte se s nimi sžít (nař. kolej). Poslední dobou mi ale s tímto problémem dost pomáhá fotografování - přece jen při focení zakázek se člověk potkává nejen s lidmi, které zná a musí s nimi nějak komunikovat, působit příjemně. Je ovšem fakt že těmto lidem člověk neodhaluje až tak moc ze svého nitra.
  • Melancholický charakter na mě (bohužel) také sedí. S těmi mými neustálými smutky a náchylnosti propadat nostalgii, s mým pesimistickým pohledem na svět a obvyklým očekáváním toho nejhoršího - je to prostě pravda.
  • Realistka tedy opravdu jsem. Myslím, že jsem to dost dobře dala najevo i ve svém článku o náboženství.
  • O praktičnosti bych možná trochu pochybovala, já se spíše vznáším ve svých vlastních světech, než abych někde tloukla police a vařila obědy. Zdrženlivá ovšem jsem, dávám si hodně pozor a věci nejprve prověřuju. Vážná jsem asi také - nebo mi to aspoň už bylo párkrát řečeno. Osobně mám ale pocit, že to ke mně patří. O vytrvalosti v běhu tu hovořit radši nebudu, protože byste všichni padli smíchy. Ovšem co se týče vytrvalosti v jiných věcech - tak tam to sedět asi bude. Pár věcí už se mi do konce dotáhnout podařilo, na jiných vytrvale pracuju nebo o nich aspoň vytrvale sním.
  • Můj smysl pro povinnost je chvílemi až děsivý - začíná to "úkoly" do školy, učením a končí třeba pocitem, že musím dodat fotky co nejrychleji, protože je to má povinnost. Některým lidem se zdá, že snad ani neumím odpočívat a že neexistuje okamžik, kdy bych vypnula a prostě jen tak vegetila, aniž bych nepřemýšlela nad tím, co musím udělat. Někdy tomu tak opravdu je - ale někdy (jako třeba tyto prázdniny) se od všech povinností oprostím a namísto učení anatomie se věnuji něčemu naprosto jinému. Je ovšem fakt, že toto jednání je spíše výjimkou.
  • Lidé práce a vůle - to by sedělo. Něco dělat mě baví mnohem víc, než se jen tak válet a poflakovat. A i když to prostě nejde, zatnu pevně zuby a uplatním vůli, kterou si (aspoň myslím) mám silnou dostatečně.
  • Co se týče negativních vlastností jako je právě až přílišná vážnost, těžkopádnost, uzavřenost a puntičkářtství, tak si myslím, že každou z nich alespoň zčásti oplývám. Hlavně ten perfekcionismus je pro mě často velkou překážkou. Podobně si na tom stojím i s dalším negativním bodem - udržováním si odstupu a těžkým navazováním kontaktů. Obvykle mi to nějakou dobu trvá, než se někomu otevřu; s cizími lidmi pak nějaké hlubší kontakty nemám ani potřebu navazovat. Je ovšem pravda, že vztahy, které jsem někdy s někým založila, jsou dlouhotrvající a extrémně pevné.
  • Potřebu postupovat dopředu mám - ostatně proto jsem na vysoké škole, chci dobrou práci a snažím se na sobě makat ve všech oblastech, které pro mě něco znamenají.
  • Řekla bych, že spolehlivost je jedna z těch věcí, která mě vystihuje nejvíce. Když něco slíbí, vždy se to snažím dodržet. Nerada ruším naplánované akce. Když mám něco udělat, je velká jistota, že se tak opravdu stane. Třeba moji rodiče se na mě vždy mohli spolehnout, že neudělám nějakou pitomost - i v tomto ohledu jsem více než spolehlivá.
  • Konzervativnost - na jednu stranu ano, na jednu ne. Nemám moc ráda změny - například stěhování do Brna, změna spolubydlících (letos už třetí), změna lidí kolem mě... Tomuhle moc neholdoju. Mám kolem sebe ráda staré, dobré a osvědčené. K životu tak úplně nepotřebuju nové. Na druhou stranu pokud se konzervativnost vztáhne na takové věci jako je sexuální orientace, hudba, oblečení, názory - tady konzervativní rozhodně nejsem. Naopak, jsem otevřená novým nápadům, stylům i různým variantám a nemám s nimi nejmenší problém, respektuju je. Nevadí mi chuť někoho být jiným a zajímavějším než ostatní lidé.
  • Bod, kde se píše o spoustě ideálů a cílů, na mě sedí jako ulitý. V mé hlavě se pořád točí jeden velký kolotoč, na jehož místech sedí mé sny a přání; cíle, kterých bych chtěla dříve či později dosáhnout. Jestli se mi to podaří, to už je ve hvězdách, i když podle horoskopů mám velkou naději. Myslím, že moje dílčí úspěchy ve fotografování jsou takovou první vlaštovkou, že to opravdu možné je.
  • O svém organizačním talentu vím - koneckonců doma i v počítači mám všechno pěkně srovnané, logicky uspořádané a na svém místě. Veřejně se v tomto ohledu moc neprojevuju, nemusím být vždy všude vedoucí a dominantní. Mám ráda svůj klid a s rolí pěšáka si klidně vystačím.
  • Možná tomu tak je i kvůli dalšímu bodu - jakmile se něco nedaří, jsem jako na jehlách. Naplno jsem to pocítila například při balení se z koleje. Věcí bylo tolik a tašek tak málo, že jsem měla pocit, že to tam v životě nemůžu narvat - a tak jsem samozřejmě začala hysterčit tak, jak to kvůli podobné blbosti umím jen já...
  • Věrnost je jedna z věcí, na kterou si hodně potrpím. A myslím, že můj více než pětiletý šťastný vztah o tom vypovídá hodně...
  • S dalším bodem nemůžu souhlasit, ten na mě jako jeden z mála naprosto nesedí. Rozumem se tedy ve vztahu rozhodně neřídím a city projevuji možná i více než je zdrávo. Jsem ostatně celá taková přecitlivělá...
  • O bodu s potomky zatím nemám ani potuchy - protože žádná malá Kozorožčata ještě nejsou ani na světě ani na cestě. Ale podle toho, jak se znám, si dokážu samu sebe představit jako tu matku, která bude své dítě podporovat v každém cíli, který si v životě vytyčí. Na druhou stranu se ale snad vyvaruju tomu, abych byla ta přespříliš iniciativní a náročná matka.
To, co horoskopy píšou o ženě ve znamení Kozoroha, na mě opět zčásti sedí, ale jsou body, se kterými bych zásadně nesouhlasila. Například hned druhý bod o vztazích z vypočítavosti a založených především na rozumu - nic takového jsem v životě nezažila. Upřímně ani moc nechápu lidi, kteří spolu nejprve začnou něco mít a až potom se do sebe zamilují. Přijde mi to, že je to obráceně. Já sama jsem velká romantička a lásce přikládám velkou váhu. Také musím říct, že můj přítel není žádný boháč a že vztahem s ním jsem tedy kromě úžasného člověka ve své blízkosti nezískala téměř nic... A vůbec mi to nevadí, protože peníze ani drahé dary nejsou vše.
*
Myslím, že tento článek byl vyčerpávající (ostatně psala jsem ho přerušovaně několik hodin ve dvou dnech) a že si o mně dobře počtete :)

6.den meme - 30 zajímavostí o mně

8. září 2012 v 10:55 | Prinzeschen |  Řetězení
Jsem dostatečně zajímavý člověk na to, abych vymyslela hned 30 zajímavostí o mé osobě? No uvidíme - zkusím to.

  1. Sbírám obaly od čokolád, malé kalendáře a sáčky od čajů.
  2. Mám strach z výšek, z létání, ze samoty a ze smrti.
  3. Občas se podezřívám, že mám strach i z lidí. Možná proto jsem se dala na dráhu antropologa - s lidmi se potkáváte dost často, ale už nic neříkají ani vám nemůžou ublížit, protože jsou víceméně mrtví...
  4. Nejkrásnější město, které jsem kdy navštívila, je bezpochyby Bratislava. Zamilovala jsem si ji.
  5. Mám ráda Ameriku - což je v opozici k dnešnímu "cool" veřejnému názoru.
  6. Jsem alergická na mléko - nebo spíše jeho složku, laktózu. Tepelně nebo jinak upravené mi ovšem tak moc nevadí.
  7. Mám všech 32 zubů - osmičky neboli zuby moudrosti mi narostly ještě na střední škole a naštěstí jsou zdravé.
  8. Nenávidím krev. Ostatních i svou. Na odběr se obvykle připravuju několik týdnů dopředu.
  9. Mým velkým přáním je jednou vydat knihu. Bohužel to asi nevyjde.
  10. Za svůj život chci přečíst 1000 knih.
  11. Na rameni mám znaménko od očkování - když jsem byla malá, naočkovali mě proti TBC, ale protože jsem měla dost protilátek sama o sobě, místo vpichu nechutně oteklo, udělala se mi tam boulička a tu bylo třeba rozříznout.
  12. Zlato mi nedělá dobře - ze zlatého řetízku jsem se pěkně osypala.
  13. Jsem perfekcionistka. Což je velmi nepříjemná vlastnost.
  14. Nikdy jsem nevyzkoušela cigaretu - prostě mě to neláká.
  15. Z mých 26 vysvědčení jsem měla na 22 samé jedničky. Na maturitním vysvědčení taky.
  16. Přečetla jsem Satanskou bibli. Bez následků.
  17. Kromě mé alergie na mléko jsem taky alergická na Mucosolvan - ano správně, ten sirup na kašel...
  18. Mezi má oblíbená zvířata patří zebry, surikaty, tapíři a snad všechny druhy opic. Z domácích mazlíčků jasně vedou psi.
  19. Jsem velkým fanouškem animovaných filmů, jsem schopná se u nich i rozbrečet.
  20. Můj nejoblíbenější film je ovšem Zkrocená hora s mottem "Největší silou přírody je láska."
  21. Nezajímám se o politiku, ale kdybych si měla vybrat svůj politický názor - jsem liberál. Jakýkoli druh extrémismu mě odpuzuje a děsí.
  22. Mou nejoblíbenější barvou je černá.
  23. Co se týče sportu, nejsem moc talentovaná - většinou skončím s nějakým zraněním. Jsem ale obrovská fanynka hokeje. Podle mě hokej není jen sport, ale i životní styl.
  24. Jestli něco opravdu nemám ráda, pak je to arogance, pokrytectví a lži.
  25. Moje nejoblíbenější roční období je jaro.
  26. Jsem pravák.
  27. Jsem krátkozraká a brýle nosím už od svých 10 let. Nemám je ale moc v lásce. Radši bych je zahodila.
  28. Jednou, až si budu kupovat auto, tak to bude Volkswagen New Beetle. Bude mít jméno a já v něm budu jezdit s větrem ve vlasech. Zatím si musím vystačit jen s modelem.
  29. Neumím vařit a popravdě tuto činnost považuju za jednu z těch nejotravnějších vůbec.
  30. Zajímavost považuju za relativní pojem, který se těžko ohraničuje. Doufám ale, že jsem vybrala informace, co by vás mohly zajímat :)

5. den meme - Okamžik, kdy jsi přemýšlela o sebevraždě

7. září 2012 v 19:05 | Prinzeschen |  Řetězení
Téma, které patří k těm nejtěžším. Možná i proto, že je opravdu těžké veřejně přiznat a rozprávět o tom, že člověku někdy v minulosti byť jen prolétlo hlavou to nesmyslné rozhodnutí sáhnout si na život. Obzvláště pak, když většinou byl důvod takové myšlenky naprosto iracionální a bezvýznamný, a že ve chvíli, kdy se z toho člověk trochu probral, by si za podobným směrem laděné myšlenky nejradši nafackoval. Života si totiž každý z nás musí vážit - nikdy neví, kdy o něj opravdu přijde...
*
Nejraději bych napsala, že do tohoto dne nemám ani co napsat, protože podobné hlouposti mě nikdy nenapadly - ale není tomu tak a já se musím upřímně přiznat, že jsem měla špatné chvíle a že párkrát za můj život mě napadlo, jestli by nebylo lepší zemřít teď a tady a se vším skoncovat. Takové věci mě více napadaly v dobách, když jsem byla mladší a neměla ještě tolik rozumu, neuměla věci řešit s klidem a s rozmyslem. Přestože má puberta byla relativně klidná, byla protkaná zvláštní melancholií a náchylností k různému smutnění... Chvíle kdy jsem vážně přemýšlela o sebevraždě? Žádnou konkrétní si nepamatuju. Po hádkách s blízkými, přáteli či později přítelem, ve špatných obdobích a těžkých dnech mě ale něco podobného párkrát napadlo. Nikdy to ale nepřekročilo onu hranici pouhého uvažování. Vždycky jsem si totiž byla schopná uvědomit, že takové jednání nic neřeší. Že člověk jen zbaběle utíká od problému a zanechává za sebou mnohem větší spoušť, než která předtím ležela před ním. Věděla jsem, že bych tohle nikdy nemohla udělat své milované a milující rodině, kterou by to položilo na lopatky a která by mi to nikdy neodpustila. Ani já sama bych si to neodpustila, kdybych jim způsobila takové trápení. Viděla jsem už rodiny, jejichž děti se zabily velmi mladé a viděla jsem, jak moc to ovlivnilo jejich další život.
*
Navíc z naprosto praktického hlediska - neexistuje pro mě skoro žádný způsob, kterým bych se dokázala zabít. Mám strach z výšek, takže skočit z okna či mostu bych prostě nezvládla. Kolena by se mi třásla už několik metrů před okrajem. Prášky obvykle spolknu jen s velkou nevolí, takže předávkování je také nemožné. Zbraň nemám, krve se bojím a nesnáším bolest - zastřelení a podřezání je taky mimo hru. Vběhnout pod auto nebo se utopit na to mám příliš silný pud sebezáchovy - určitě bych couvla. Z oběšení se mi zvedá žaludek a přijde mi to jako ten nejhorší způsob smrti, takže touhle cestou bych se určitě také nevydala. K jedům přístup nemám... a pokud existuje ještě nějaký způsob sebevraždy, mohla bych vám teď na místě říct důvod, proč by mi právě tohle nevyhovovalo...
*
Můj názor na sebevraždu jsem tu prezentovala už kdysi dávno a od té doby se toho moc nezměnilo - v případě nemoci bych byla s to ji pochopit. Z jiných důvodů pro mě ale nepřichází v úvahu a lidi, kteří dobrovolně odešli z tohoto světa z nějakého opravdu hloupého vnuknutí, odsuzuji. Byla bych tedy dost velkým pokrytcem, kdybych pak sama sebe soudila podle jiných měřítek... Nevím sice, co jednou bude, do jakých situací a těžkostí mě život zavane a proto neříkám "nikdy" - nicméně momentálně je pro mě sebevražda něco naprosto nepředstavitelného a zavrženíhodného už jen proto, že vám se sice uleví, ale lidem kolem vám se může zbořit celý svět...


4.den meme - Názor na náboženství

5. září 2012 v 8:44 | Prinzeschen |  Řetězení
Téma, které je pro mnohé z nás dost ožehavé a dostává nás na tenký led. Na druhou stranu dost zajímavá část meme řetězáku, ke které se dá vyjádřit v mnoha směrech.
*
Hned ze začátku bych ráda řekla, že od sebe tlustou čarou odděluji náboženství západnější, monoteistická a náboženství východní, polyteistická. Zatímco z těch prvních mám hrůzu a svým způsobem ve mně vyvolávají neuvěřitelný odpor, k těm druhým cítím úctu a ztotožňuji se s většinou jejich názorů.
Většina východních náboženství (ať už vezmu za příklad buddhismus nebo taoismus) je spíše životní filozofií, než snůškou přikázání a vyhrožování. Jsou to náboženství mírumilovná, která nikdy nešířila svůj vliv ohněm a mečem. Ukazují člověku, jak se dá žít v míru a harmonii, v souladu s přírodou. Nemají jednu jedinou modlu, pro kterou lidé i nesmyslně umírají - Bůh je pro ně ve všem. Třeba i v obyčejném stromu nebo zvířeti. Lidé se pak ke svému okolí i sami k sobě chovají ohleduplně a stejně tak přistupují k přírodě a darům země. Kněží těchto náboženství se nesnaží jen o to, aby získali co nejvíce majetku a peněz, jde jim opravdu o onu posvátnou moudrost či nirvánu, stav naprostého osvobození. Nepotřebují žádné honosné kostely, zlaté rámy obrazů a podobně, aby se dostali blíž Bohu. Kromě toho někteří věří, že Bůh je i v nich samých a že svůj život prožijí dobře, pokud budou sami sebe uznávat a sami v sebe věřit.

Naproti tomu tu máme západnější náboženství - křesťanství, islám a judaismus. Tyto tři systémy víry se mezi sebou už od začátku přou, namísto té lásky k bližnímu nám ukazují jen vzájemnou nenávist, násilí, šíření víry do zemí, které o to vůbec nestály, kázání vody a pití vína, hromadění bohatství na úkor chudých, extremismus a fanatismus, značnou neinteligenci lidí na vedoucích pozicích, pokrytectví, lži, mamon, neúctu, omezenost, nerespektování lidských práv a myslím, že bych vymyslela další velkou spoustu ne zrovna pozitivních věcí, které bych já své děti rozhodně učit nechtěla...

Pokud někdo věří, ať už svého Boha nazývá jakýmkoli jménem, je mi to absolutně jedno. Věřící respektuju a nic proti nim nemám. Tedy do chvíle, než mi začnou něco cpát a přesvědčovat mě, že víra je to jediné, co mě může spasit a že jsem na špatné cestě, že jsem slaboch. (Upřímně si myslím, že slaboši jsou věřící - ale na to může mít každý jiný názor.) V tu chvíli začínám být opravdu hodně naštvaná a zlá - tak jako si zvolili svoji cestu oni, měli by dát právo i jiným najít si to své. Tak jako já se snažím necpat ostatním svůj názor na víru a Boha, byla bych ráda, kdyby to ostatní respektovali a nesnažili se mě přesvědčit o své pravdě. Pak vedle sebe můžeme klidně žít.

Náboženství a já - to jsou dvě věci, které k sobě vůbec nejdou. Jsem tvrdý realista a řekla bych, že i nezlomný ateista. V Boha nevěřím vůbec, jak jste pochopili a s ostatními věcmi, kterým lidé věří, jsem taky dost na vážkách. Jediné, v co vážně věřím, je věda - což je pro mnohé samozřejmě nepochopitelné. Možná stejně tak jako je pro mě něčí neotřesitelná víra v Boha, v jejímž jméně je ochoten i vraždit...

Děsivé focení

3. září 2012 v 20:28 | Prinzeschen |  Okem fotografa
Fotografování někdy může být velmi zajímavé - a někdy i pěkně nebezpečné. Před pár dny se mi stala jedna příhoda, bez které bych klidně mohla žít a která mě ve snech bude strašit ještě hodně dlouho.
*
Jak všichni víte, bydlím v Litvínově v severních Čechách. Město je to celkem velké, ale rozhodně nepatří k těm největším v naši republice. Proslulé však je, tak jako většina jiných měst na severu, velkým výskytem věčně opálených spoluobčanů. Obzvláště potom městská část Janov, která je jimi vyloženě prolezlá a které se většina lidí snaží vyhnout, jak může. Vedle Janova je další městská část Hamr. Ta je poměrně klidnější, ovšem chápejte - je na hranici s Janovem, takže dochází k fyzikálnímu jevu zvanému difuze. A tak se věčně opálení spoluobčané pohybují i tam.
V Hamru bydlí i jedna z mých kamarádek, se kterou jsem právě v pátek šla fotit. Původně jsme byly domluvené, že zajedeme na pole a budeme fotit s balíky slámy, kvůli dešti z toho ale sešlo a my se rozhodly vybrat místo, které je blízko a dá se z něj rychle přemístit domů. Zvolily jsme uličky Hamru a ještě s jednou další slečnou jsme se vydaly na focení. Objevily jsme krásné garáže u rodinných domků - tedy ony ty garáže nebyly krásné, ale na styl fotek, který jsem chtěla fotit, vytvořily ideální pozadí. Fotila jsem a fotila - nemohla jsem se prostě nabažit a měla jsem asi milion dalších nápadů. Jenže přesně ve chvíli nejintenzivnějšího focení se ze silnice přiřítilo polorozpadlé auto, jeho jedinými cestujícími byli dva věčně opálení mužského pohlaví. Z okénka na nás tři holky nevybíravě zírali, ovšem to nás nijak nepřekvapilo. Koneckonců já už jsem dost zvyklá na to, že jakmile něco fotíte na ulici, vzbuzujete neuvěřitelné množství pozornosti - a jsem s tím vyrovnaná. Naši milí kecalové objeli garáže, u kterých jsme stály a druhou stranou přijeli zpátky k nám. Zastavili a jeden z nich nám z okénka řekl "sluší vám to holky". Už při tom mě zamrazilo - s foťákem na krku se člověk necítí zrovna nejlíp, když přitahuje pozornost podobných individuí, kteří by mu ho mohli celkem jednoduše ukrást. Navíc ten pocit bezbrannosti, když jste někde jen tři holky a otravují vás chlapi s autem, kteří ještě ke všemu mají volná místa... Fuj - ještě teď mi přejede mráz po zádech, když si na to vzpomenu. Kvákla jsem něco ve smyslu, že děkujeme a dál si jich nevšímala. Auto odjelo, my si částečně oddechly a pokračovaly ve focení. Jenže to nejhorší mělo teprve přijít - uběhly totiž dvě minuty a najednou se auto vracelo zpět! Projelo kolem nás...a vřítilo se do tam, kde byla slepá ulička. Bylo nám jasné, že tohle už není sranda - můj žaludek se houpal jako loďka na moři. Vážně mi v tu chvíli nebylo nejlíp. Měla jsem dost velký strach. A tak padlo rozhodnutí okamžitě zmizet, než se naši pronásledovatelé otočí ve slepé uličce. Naštěstí kousek od místa, kde jsme byly, je pěší stezka, kam auta nemohou. Naházely jsme všechno halabala do tašek a rychle utíkaly. Musím říct, že nic podobného jsem nezažila a že mi z toho nebylo moc dobře. Modlila jsem se, aby ti dba nevystoupili z auta a nevydali se nás hledat - těžko bychom se ubránily... Naštěstí se to nestalo.
Na stezce jsme se tedy usídlily na další focení a vyfotily dvě kolekce fotek. A pak následoval další úprk - bylo to vážně únavné. Tentokrát se k nám blížila celá banda pubescentních věčně opálených spoluobčanů a nevypadala zrovna přátelsky. Rozhodly jsme se je tedy neprovokovat a raději zase zmizet. Takže další bušení srdce a houpání žaludku. Nic dalšího už jsme venku nefotily - raději jsme se přesunuly do tepla domova.
*
Toto focení mi ukázalo, že focení není vždy jen zábava - ale že občas přitahuje moc pozornosti u nesprávných lidí. Zároveň jsem pochopila, proč některé slečny dávají přednost focení s fotografem a ne s fotografkou - určitě v tom hraje roli určitý pocit bezpečí, který máte. V blízkosti muže si totiž každý rozmyslí, co dělá a říká.
S holkama jsme se shodly, že na příští focení razíme jedině s nějakým mužským za zády nebo se vzteklou smečkou psů...

První den školy

2. září 2012 v 20:16 | Prinzeschen |  Vzpomínám
Čas hrozně rychle běží. Zítra jde můj synovec Honzík poprvé do školy, už je to velký kluk - a mně se zdá, že to bylo teprve včera, kdy jsem ho vozila v kočárku na sídlišti, kde bydlí ségra.
*
Bylo léto a bylo to krátce potom, kdy se ségra o mě dozvěděla. Dokonce myslím, že to byla má první návštěva u ní, i když úplně jistá si tím nejsem. Každopádně se u ní doma malovalo a protože bylo třeba seškrábat i zdi, všude se prášilo. Můj švagra Honza byl v práci, ségře se zdmi pomáhal táta a na hlídání malého Honzíka jaksi nikdo nezbyl. A tak to zůstalo na mě. Vyfasovala jsem mimino v kočárku a byla poslána ven na vzduch. Honzíček byl tenkrát ještě úplný prcek se světlými vlásky a andělsky modrýma očima. Měl maličké prstíčky na drobounkých ručkách, malou bradičku a patičky menší než je palce dospělého. V kočárku většinu času prospal, jen sem tam otevřel očka a zvědavě se rozhlížel. Neplakal - možná proto, že měl v pusince dudlík, možná proto, že jsem ho poctivě houpala a vozila sem a tam. Za ty dvě hodiny práce jsme ségřinu ulici objeli asi dvacetkrát... Když práce skončila, chlapečka jsem v pořádku odevzdala mamince a jelo se domů...
*
Od té doby už uteklo hodně vody - z Honzíčka se stal pěkný rarášek, který ségru zlobí tak jako každý kluk. Má sice stále svou andělskou vizáž, ale já ho ráda přirovnávám k Bartu Simpsonovi. Už nemá maličké prstíčky ani patičky, které by se vešly do ruky. Už umí malovat a číst, poznávat zvířátka a hrát si s hračkami. Pomalu ale jistě se učí anglicky. Taky se z něj stal velký brácha, protože 2 roky později se ségře narodil malý Adámek. Loni chodil do přípravky s batůžkem, na kterém byl obrázek Shreka, který jsem mu dala. No a zítra - zítra dostane svůj první a poslední kornout, pozná svou první třídní učitelku a své nové spolužáky, dostane žákovskou knížku a oficiálně se z něj stane školák.

Čas tak hrozně běží - a při pohledu na děti si to uvědomujeme víc než kdy jindy...

Foto z roku 2005