Červenec 2012

Já a moje koza

31. července 2012 v 18:21 | Prinzeschen |  Říše upírů a víl
Víte, celý Autorský klub a jeho prestiž a jeho směřování mi můžou být úplně ukradené, protože já v téhle věci nejsem. Sice jsem si tam dala přihlášku a chtěla být součástí té šaškárny kvůli zvýšení prestiže a získání pár čtenářů navíc - ale teď na to zvysoka peču... Proč? Proč už tam nechci? A proč píšu tenhle rozhořčený článek? Má to jeden prostý důvod - kauzu Lotty Biondy nebo jak se to tele jmenuje, chování všemocného vedení, arogantní odpovědi na maily nespokojených blogerů a především "odejmutí", ať už dobrovolné nebo nedobrovolné, blogerky Taychi z klubu. Ne, ne a ne - mně tohle hlava nebere!

Jak může někdo tak inteligentní, kreativní a výjimečný být nahrazen takovou blonďatou slepicí, která má v hlavě vakuum, vystavuje si jakési ohavné "fotky" (i když vypustit tohle slovo přes ústa mi tedy nejde, protože tohle "fotky" nejsou ani náhodou) proti zrcadlu a s šílenou kachní držkou, píše absolutní nesmysly a pravidla pravopisu neviděla ani z rychlíku? Ptám se jak?!

A i když se snažím odpovědět sama sobě - můj mozek je naprosto neschopný přijmout nějakou z těch "výmluv", co napsal jeden nejmenovaný ne moc inteligentní člověk jako odpověď. Jak je možné, že kvantita nahradí tak rychle kvalitu? Jak je možné, že tohle někdo může považovat za originální? Jak je možné, že to, co je mírně řečeno odpad, má pomoct celému blogu a blogerům se zájmem a čtenáři? Jak je možné, že si někdo myslí, že takovéhle sračky pomáhají ostatním blogerům? Jak si někdo může myslet, že o sexu a dalších provokativních věcech se MÁ psát TAKHLE, aby to zaujalo? Jak je možné, že takovýto příklad je dáván dětem a dospívajícím, když si to zasluhuje tak možná pár ran rákoskou.

Možná jsem už moc stará nebo jsem strašně OUT, ale já tohle prostě nepochopím.

A na počest Taychi se proto zúčastním akce Kozy na titulce

Jsem totiž mocinqy moc dobrá blogerečka a vy všichni my akorát můžete vyhulit mýho špeka s mojí kozou. Mucinqy muck, mějtě se kwááásně...
Teď už se do AK určitě dostanu, vyloženě tam patřím...

Vysvětlení:

Tay

31. července 2012 v 9:54 | Prinzeschen |  Lidi
Foceno: Canon EOS 500D
Objektiv: EF 18-55mm
Datum: 24.4. 2012
Verze: barevná
Konečně přináším fotky, které jsme nafotily na našem prvním shledání v botanické zahradě s Taychi. Bohužel jsme jich nestihly moc, protože nás vyhodili - zahrada se zavírala.


Éterická

30. července 2012 v 8:35 | Prinzeschen |  Lidi
Foceno: Canon EOS 500D
Objektiv: EF 18-55mm
Datum: 3.4. 2012
Verze: barevná, černobílá
U poslední fotky jsem si nemohla vybrat verzi, takže jsem nahrála obě - barevnou i černobílou. Snad se vám fotky s tímhle mým éterickým zrzavým klenotem budou líbit :)


Back to Basics

28. července 2012 v 16:44 | Prinzeschen |  Lidi
Foceno: Canon EOS 500D
Objektiv: EF 18-55mm
Datum: 9.4. 2011
Verze: černobílá, efekty
Po spoustě článků, kde jsem se vykecávala, by taky konečně měla přijít nějaká ukázka toho, co vlastně dělám. Tohle je trochu starší kolekce focená s mojí sestřenicí v elegantnějším stylu. Není sice úplně modelkovský typ, ale myslím, že jí to na fotkách sluší hlavně díky jejímu úsměvu a přirozenosti.



Představení

25. července 2012 v 9:59 | Prinzeschen |  Okem fotografa
Stálí a možná i občasní návštěvníci mého blogu si jistě všimli, že zde přibyla nová rubrika pojmenovaná "Okem fotografa". Zřídila jsem ji proto, abych se s vámi mohla podělit o své fotografické zkušenosti a postřehy, kterých jsem za ta léta focení už pár nasbírala. Ne, nehodlám vám radit, jak se to má dělat správně a jak to máte dělat zrovna vy. Na tohle nejsem správný typ a upřímně mě to ani nebaví. Prostě se chci jen podělit o to, jak to vidím já...
A čím začneme? No nejdříve bych se vám asi měla představit ve fotografickém světle, ať víte s kým máte tu čest...

*

Od začátků až do současnosti
Fotím zhruba 6 let, začala jsem tedy ve čtrnácti. K fotografování mě tenkrát přivedla touha vytvořit si podobné obrázky, jaké kolovaly po internetu a byly nedílnou součástí blogů a které jsem tajně obdivovala. Vzala jsem tedy do ruky foťák, doma vyhrabala pár věcí, které se mi zdály dobré k tomuto účelu a dala se do focení... Někam tam se datují mé úplně první nejisté fotografické krůčky.
Časem mě samozřejmě focení věcí přestalo bavit a získala jsem širší rozhled toho, co se dá fotit - vydávala jsem se do přírody, fotila květiny, zvířata i krajinky, nebe a občas i město. Foťák se stal mojí nedílnou součástí a v malé brašně přes rameno se mnou putoval prakticky všude a s kýmkoli. Postupně jsem ho také začínala pořádně ovládat, naučila jsem se dobře ostřit a v mých fotkách se objevovalo stále méně rozmazaných fotek.
A tak jsem si poprvé troufla i na portréty a fotky lidí všeobecně - nápady jsem tenkrát neměla nijak brilantní, většinou jsem šla jen s kamarádkou do města něco cvaknout. Ale v té době mi to bohatě stačilo a dělalo mi to radost.
Jak šel čas, prohlížela jsem si stále více fotek, udělala si pár profilů na fotografických stránkách a začala zjišťovat, že už mi můj malý kompakt nestačí. Začala jsem snít o zrcadlovce - a o pár let později se mi ten sen splnil, když jsem ji v 18 letech dostala.

Dneska už ji mám dva roky a musím říct, že od té doby jsem prošla velkými změnami. Začala jsem focení brát mnohem víc vážně, zaměřila jsem se spíše na kvalitu nežli na kvantitu, získala jsem nové zkušenosti a nový pohled na věc, několikrát jsem změnila své hlavní fotografické zaměření (až jsem nakonec skončila někde mezi fotografováním lidí a tím ostatním) a získala si docela slušnou základnu fanoušků i focených. Dneska už jsem párkrát fotila i na zakázku, lidé se sami ozývají a já začínám být se svou prací spokojená. Seznámila jsem se v pár dalšími fotografy a momentálně se realizuju hlavně doma, v září potom v Brně, kde pořádáme s ostatními blogery a s Taychi akci Podzimní fotografování.

Vybavení
Většina mých fotek je focena kompaktem Panasonic DMC-LZ3, jehož hrdou majitelkou jsem byla po celé čtyři roky.
Momentálně však fotím se zrcadlovkou Canon EOS 500D. Proč právě Canon? Ani nevím. Prostě se mi tenkrát zalíbil, byla to láska na první pohled. O Nikonu jsem ani nepřemýšlela. K tělu mám samozřejmě setový objektiv EF 18-55mm. Kromě něj mám i teleobjektiv, taktéž od Canonu - EF 75-300mm a padesátku EF 50mm f/1.8 II.
Mezi moje další vybavení patří odrazné desky 5 v 1, stativ, polarizační filtr, sluneční clona a dvě brašny.

Co fotím?
Jak jsem se již zmiňovala, momentálně se soustředím především na fotografování lidí. Portréty, glamour, fashion, alternativní styly, děti, rodinky, skupinové fotky...Klidně bych si vyzkoušela i akty.
Kromě toho mě ale baví i street photography, macro, fotografování přírody, zvířat, architektury. Zkouším i food photography. Takže jsem taková holka pro všechno :)

Edit
Fotím do formátu JPG a fotky poté edituju v Adobe Photoshop CS5.

Kdybyste měli nějaké dotazy nebo něco, o čem byste si chtěli přečíst - napište do komentářů nebo na mail!



Vysmáté léto 2012 II.

24. července 2012 v 9:55 | Prinzeschen |  Komentáře
A můžeme pokračovat v krasojízdě...

Když jsme se vrátili z obchodu, Čechomor zrovna dohrávali, takže jsme byli celkem spokojeni, že jsme to tak pěkně stihli a nepřišli o další kapelu. Vyzbrojeni deštníkem jsme se vydali na rockovou scénu, kde hráli Iné Kafé.

Iné Kafé
Slovenská kapela, která se těší velké oblibě mezi mnoha mými přáteli. Musím říct, že já jsem jí z nahrávek na chuť moc nepřišla - když jsem je ale slyšela naživo, rozhodně mi nepřišli tak zlí. Takže myslím, že jim dám ještě šanci a možná se do nich pořádně zaposlouchám. I jejich vystoupení stále doprovázel déšť - tentokrát už nam však tak nevadil.

Richard Müller
Slovenskou kapelu vystřídal slovenský zpěvák a klasik, řekla bych. I když prostor před hlavní stagí se pomalu ale jistě rozpouštěl do podoby sračkoidního bahna, jak jsem se zmiňovala už v úplném úvodu, sešlo se tam spoustu lidí. Byla jsem na Müllera vážně zvědavá - jeho písničky samozřejmě znám a některé mám i dost ráda, ale vzhledem k jeho osudu a událostem z jeho bohatého života, jsem byla zvědavá, jak takovou akci zvládne. Musím říct, že mě moc příjemně překvapil. Občas se sice zadíval do dáli a vypadal trochu mimo - ale vystoupení zvládl na jedničku. Zazněly jeho známé hity i méně známé písně. Skvělý byl i hudební doprovod, který dostával spoustu prostoru a vytřihl si několik sól. Obzvlášt mě dostal jeho saxofonista a trumpetista, který hrál opravdu překrásně. Celkově působilo vystoupení mnohem klidnějším dojmem než všechna před ním a svým způsobem mi připadalo i ponuré, melancholické... Ale řekla bych, že k Müllerovi to asi patří a že je dobře, že byl festival obohacen i to tento rozměr.

Die Happy
Konečně přestalo pršet. To bylo jedno velké významné plus. Přesunuli jsme se na rockovou scénu, kde mělo každou chvíli začít vystoupení německé kapely Die Happy v čele s českou zpěvačkou Martou Jandovou. Už před začátkem vystoupení se mezi lidmi nesly řeči o jejím poprsí a obzvláště pak přání, aby z něj opět něco ukázala. Všem malým zvrhlíkům však sklaplo, když se na pódiu objevila Marta oděná do mikiny zapnuté až ke krku a nevypadala, že by si ji chtěla sundat. Vystoupení začalo - a nezklamalo. Marta je číslo. Pořádně se odvázala během zpěvu i mimo něj. Divoký tanec, hraní na bicí, poskakování a olizování kytaristy - tím vším nás Marta bavila. Párkrát diváky a fanoušky požádala, aby na tuto píseň tancovali a skákali více než obvykle, nebo aby s ní zpívali text její písně Rebel in you. Než jsme se nadáli, byl konec - a diváci si samozřejmě vykřičeli dva přídavky. Po nich Marta ještě chvíli blbla s kytaristou a plyšovou žirafkou, kterou dostala. Na úplný konec hodila mezi diváky dvě trička, její hod ovšem nebyl nijak dlouhý, takže na své si přišli opět jen ti vepředu. Nijak extra nám to ale nevadilo a dobře naladění jsme vyrazili na popovou scénu, kde na nás čekali Chinaski.

Chinaski
Prostě klasika. Kapelka, která nikdy nezklame a na kterou jsem se strašně těšila. O jejich výborné hudbě a skvělých vtipných textech se snad ani nemusím zmiňovat; o tom, že jsou továrna na hity, které nám pak pěkně servírují, o tom taky ne. Prostě dalších z těch skupin, která roztančila i ty největší suchary a na kterou se pařilo bahno nebahno, déšť nedéšť. Zazněly starší písničky i jejich nejnovější pecky, veselé písně i ploužáky jako například Drobná paralela. Co musím ještě ocenit, je celkový dojem jejich vystoupení - včetně obrazovek za nimi, na kterých se promítaly různé tématicky laděné obrázky. Prostě jedno z nejlepších vystoupení večera.

Horkýže Slíže
Ne zrovna můj šálek kávy. Ovšem Pan Božský je má ráda, takže jsme se vmáčkli aspoň někam do zadních řad a snažili se z toho něco mít. Mně osobně se nejvíce líbila jejich světelná show, která byla udělaná vážně skvěle. Zanotovala jsem si i pár písniček, které od nich znám - ale upřímně jsem už byla ráda, když to celé skončilo a my se konečně mohli přesunout na popovou scénu, kde se chystalo vystoupení hlavní hvězdy večera...

Kosheen
Britská kapelka, která má velmi osobitý styl a musím říct, že také velmi osobitou zpěvačku. Sian mi celá přijde jako z jinéhp světa - ať už jde o její jméno, vzhled či hlas. Na začátku nakráčela o berlích na pódium a svěřila se nám, že si zlomila nohu a že ji velmi mrzí, že nemůže tancovat s námi a že doufá, že jí to vynahradíme a budeme si její vystoupení užívat naplno. Myslím, že tohle přání se jí splnilo. Jakmile vzduch protnulo pár prvních kosmických tónů, lidé začali tancovat a dodávat zpěvačce energii. Ta nakonec stejně nevydržela, odložila berle a snažila se tančit aspoň vrchní částí těla. Zazněly velmi známé hity jako Catch, Hide U a další. Sian zazpívala i pár nových písniček, které nikdo moc neznal, ale zněly vážně dobře. Obrazovky promítající různou změť nesmyslných pohybujících se obrázků tomu všemu dodávaly ještě větší psycho efekt. Pro mě byl vrcholem večera hit Suicide, který poslouchám už dlouhé roky a na který jsem si vážně skvěle zatančila. Bláto před hlavní stagí bylo epesní, obzvlášť ve chvíli, kdy se znovu rozpršelo a už tak vlhká země se namočila ještě víc. Lidé kolem sebe házeli bláto při každém kroku, klouzali po něm a někteří v něm i skončili. Mně v něm málem zůstala kecka, ale naštěstí se mi ji podařilo s velkou opatrností vytáhnout, takže jsem nebyla o jednu botu chudší. I když pršelo, málokdo si vytáhnul pláštěnku či deštník. Atmosféra byla podobně kosmická jako celá show Kosheenů a všechny strhla.Tak jsem skončila s úplně promočenou mikinou a košilí a doufala jsem, že jsem si nenaběhla na nějakou tu zákeřnou chorobu...

Po půlnoci festival skončil. Kosheen sice zahráli ještě jeden přídavek, ale na ten jsem už opravdu nečekali a raději se celí promočení vydali směrem k autu a směrem domů. Auto stálo tam, kde mělo, takže nás díkybohu neodtáhli, botičku jsme taky neměli a pokutový lístek za sklem také ne. Nic nám tedy nebránilo skočit do auta, pořádně si zatopit a vydat se domů...

Fotky nejsou nic moc, protože jsem s sebou měla pouze svůj starý kompakt, který zrovna moc dobře neostří a nepřibližuje - a který se navíc po 50 fotkách vybil. Zrcadlovku jsem raději nechala doma, protože se mi o ní nechtělo starat... ale když jsem tam pak viděla všechny ty nadšené fotografy se zrcadlovkou v ruce, řekla jsem si, že příští rok si ten svůj Kaňón vezmu, ať se děje, co se děje :)

Na fotkách: my už pěkně zmoklí, Iné Kafé a Die Happy




Vysmáté léto 2012 I.

23. července 2012 v 10:24 | Prinzeschen |  Komentáře
V sobotu se v Kadani tak jako každý rok uskutečnil rockový festival Vysmáté léto. Po roční přestávce jsem ho opět navštívila a dle svých nejlepších možností si ho užila. Nebylo to úplně jednoduché, protože brzo po začátku začalo zlobit počasí. Slunečné ráno vystřídala dešťová přeháňka, která byla následována přímo nelidským horkem - aby se potom přímo děsivě ochladilo a pršelo s malými přestávkami až do konce dne a samotného festivalu. Déšť s sebou kromě ochlazení přinesl také rozmočení půdy, takže před oběma stagemi se lidé brodili v neuvěřitelné vrstvě bláta přímo sračkoidní konzistence (jestli to tak můžu nazvat). Ani já se tomu samozřejmě nevyhnula a protože jsem narozdíl od některých moudrých nechala holinky neprozřetelně doma, moje kecky to parádně odnesly. Na druhou stranu mě vážně překvapily, protože ačkoli všude bylo mokro, moje nohy byly v suchu - kecky dovnitř nepustily ani kapku vody. To se nedá říct o všem ostatním - nacucaný batoh, košile, mikina... Nebudu si tu ale stěžovat na nepřízeň počasí, nakonec jsem to všechno stejně přežila - a radši vám zhodnotím jednotlivé kapely, které na fesťáku hrály. Upozorňuju, že se jedná jen o můj pohled, takže někomu se může líbit i to, co mě zrovna nenadchlo.

Hot Pants
Kapela, která zahajovala celý festival v 10 ráno. Hrála jen třicet minut a během jejich vystoupení ještě bylo pěkně. Účas nebyla nijak oslnivá, pod pódiem se tlačilo jen pár nadšenců a zbytek osazenstva se válel na dekách nebo se procházel po areálu. Když se na to dívá zpětně, ani se jim nedivím. Předtím jsem tuto skupinu neznala, ale stačilo mi pár písniček, aby mi došlo, že jsem o moc nepřicházela. Styl podobný Rybičkám 48, jen trochu horší zpěv a mnohem mnohem horší texty. Jedna z posledních skladeb měla tak geniální text, že jsem málěm vyletěla z kůže... Přepis textu sem ani nemlžu napsat, protože byste ho museli číst až po desáté...

Kencore Passa
Mně naprosto neznámá kapela, která mě ale mile překvapila. Hrála tvrdší styl, zpívala česky i anglicky, texty byly opravdu o něčem... Účas byla sice menší, ale to podle mě bylo hlavně kvůli tomu, že jméno kapely není tak profláklé a že většina lidí teprve přicházela. Jedno z těch vystoupení, na které ještě bylo pěkné počasí.

Koblížci
Punková kapela složena ze samých mladíků, která se v poslední době těší popularitě - obzvláště u velmi mladých slečen. Dav pod pódiem se trošku rozrostl, ruce vlály ve vzduchu a slečny pištěly, co jim plíce stačily. Mě kapela nijak extra nenadchla - nejspíš jsem už na ně moc stará. Musím ale uznat, že rozhodně zněli líp než Hot Pants. Zpěv byl poslouchatelný a dokonce i některé texty se mi líbily. Možná, že skupina ve mně nezanechala hlubší otisk i proto, že právě při jejím vystoupení začalo pršet a tak jsme v rychlosti museli sbalit naši deku a přesunout se na nějaké bezpečné a suché místo.
A tak jsme si nakonec koupili nudle a schovali se do stanu ČEZu, kterému jsme předtím vyplnili jakýsi dotazník a dárkem za to obdrželi pláštěnku. Abych byla přesná - já obdržela pláštěnku, Pan Božský si vybral bonbony Lipo. V příštích hodinách toho ještě mnohdy velmi litoval. Pro začátek však byla krize zažehnána ve stanu ČEZu, kde jsme se najedli a pak vyrazili na další kapelku.

Zakázaný ovoce
Další kapela, kterou jsem do té doby neznala a která mě mile překvapila. Jejich vystoupení bylo jedno z těch prvních propršených. Naštěstí mě chránila oranžová čezácká pláštěnka a Pan Božský se nakonec taky rozhodl využít komfortu žluté pláštěnky z domova. Pomocí těchto propriet jsme vystoupení přežili celkem bez újmy, ačkoli jakékoliv větší řádění bylo v tuto chvíli naprosto znemožněno. Naštěstí ke konci vystoupení se počasí trochu umoudřilo...

Debbi
Stará známá zpěvačka Debbi dorazila ve výborné formě - a byla také jednou z prvních, kdo pořádně zaplnil prostor před pódiem a naplno roztancoval lidi. Její bubenice z toho měla dokonce takovou radost, že si nás vyfotila. Spolu s Debbi se vrátilo i sluníčko a tak jsme si její vystoupení mohli užít. Zazpívala několik svých hitů - hlavně nejznámější Touch the Sun a Lalala. Přidala i pár převzatých hitů, kterými dostala lidi do varu a na které se báječně pařilo. Zazpívala například Valerie od Amy Winehous, což jsem si naprosto užívala, protože tu píseň miluju a v Debbiině podání byla prostě skvělá. Dále zazněla píseň Someone like you od Adele, hit od Robbieho Williamse či od Queenů. Debbi ukončila své vystoupení rytmickou skladbou Fuck You od Cee Lo Green, kterou věnovala špatnému počasí. A pak přišel vrchol dne...

X-left to die
Kapelka, na kterou jsem se těšila snad ze všecho nejvíc, protože je prostě zbožňuju a jsem jejich dokonalou hudbou naprosto posedlá. Prvně jsem je viděla a slyšela teprve před dvěma lety taktéž na Vysmátém létě - a už tenkrát mě prostě dostali. Jejich hudba, texty, styl na vystoupení, energie, kterou předávají lidem - všechno do sebe prostě parádna zapadá a tvoří to dokonalý celek... Ani tentokrát mě X-left to die nezklamali. Nacpaná v jedné z prvních řad jsem si fakt dobře zapařila na jejich metalovou tvorbu a kromě starých známých skladeb si vyslechla i dvě novinky. Před pódiem bylo narváno k prasknutí a davy lidí se tlačily až ke konci palouku. X-left to die byla taky první kapela, která byla vyzvána k přídavku nekonečným potleskem lidí. David, zpěvák, i když byl mírně ochořelý, jak nám prozradil, se ničeho nezalekl a dva přídavky svým posluchačům dopřál. Z prosluněného a energického vystoupení jsem tedy odcházela naprosto naprosto spokojená a nadšená.

A pak začalo pršet. Jenže ne tak nějak normálně - ale naprosto příšerně. Z nebe padaly proudy vody a doháněly všechny k šílenství. Mě obzvláště - moje sáčková pláštěnka toho moc nevydržela a Pan Božský neudělal nic jiného, než že roztrhnul na dvě části svou žlutou pláštěnku a ocitnul se na tom dešti úplně bez ničeho. Nenapadlo nás nic jiného, než se schovat pod stan s občerstvením, kde jsme se ocitli chránění před deštěm. Sice jsme asi trošku překáželi poletujícím barmanům a prodávajícím - ale co jiného nám zbývalo. Naštěstí v té době vystupovala kapela MIG 21, kterou nijak extra nemusím a jejíž věčné výkřiky "I love you" mi silně lezou na nervy, a tak jsme o nic nepřišli.
Když se asi po půl hodině déšť trochu uklidnil, opustili jsme náš úkryt a vydali se ulovit něco k snědku. Následně jsme šli na rockovou scénu, kde hrála kapela Pipes and Pints.

Pipes and Pints
Americko-česká kapelka, která mě hned dostala svým soundem. Jeden z jejích členů hrál na dudy a vystoupení tím přímo úžasně oživil. Ke všemu dokonalá angličtina zpěváka (Američana) mě velmi potěšila. Vystoupení tedy určitě hodnotím kladně a o kapelce si toho vyhledám víc. V průběhu jejího vystoupení se déšť trochu uklidnil, ale pořád to nebyla žádná výhra...Pan Božský začal propadat zoufalství a hovořit o tom, že asi pojedeme domů, protože strávit tu dalších sedm hodin v dešti není žádná výhra. To byla pravda, ovšem mě by docela mrzelo, kdybychom přišli o všechny ty bezvadné kapely, které ještě měli hrát. Chvíli jsme poseděli na fatboyích, které dával ČEZ k dispozici u svého stanu, pomalu usychali a snažili se na něco přijít...

Až nakonec jsme dostali nápad.
Protože zrovna hráli Čechomor a to, buďme upřímní, není náš šálek kávy, vydali jsme se na kontrolu našeho auta, zaparkovaného na autobusovém nádraží a rovnou jsme to vzali do Kauflandu, abychom se mrkli, jestli nemají nějakou pláštěnku, která by mému nepraktickému společníkovi usnadnila pobyt na festivalu. Jestli pláštěnku měli nebo ne, to jsme nezjistli - koupili jsme deštník jako tu nejvhodnější pomůcku proti lezavému a chladnému dešti. Spokojeni sami se sebou jsme se vrátili na místo činu...

Na fotkách: my ještě v teplu a suchu, X-left to die a Debbi





Desetidenní řetězák - den desátý

22. července 2012 v 17:28 | Prinzeschen |  Řetězení
Den desátý - Jedna zpověď.

Desátý a poslední den v řetězáku píšu až v den jedenáctý - včera jsem celý den byla na fesťáku, tudíž jsem na to opravdu neměla čas. Doufám, že mi tenhle malý hříšek odpustíte. A teď už ke zpovědi.

  • Jsem hodná holka. I když mnohým to bude připadat hodně "trapné", protože dneska je spíše in být zlým, zlobivým, rebelským a já nevím čím vším - já jsem prostě hodná holka. Hodná dcera, pilná studentka, tichá sousedka, věrná přítelkyně, tolerantní občanka, snaživá fotografka a slušná kolemjdoucí. Nikdy jsem nekouřila, alkohol piju jen výjimečně a po malých dávkách, drogy mi nic neříkají a to, že jsem věrná, o tom jsem se už zmiňovala. Školu neflákám, knížky mi přijdou fajn a po nocích se nikde netoulám. Nikdy jsem neprovedla nic extra hrozného ať už jiným nebo sama sobě. Nemám se tedy moc z čeho zpovídat... Maximálně z každodenních malých hříchů, které čas od času páchá většina z nás...
    Už aspoň jednou v životě...:
    - Cítila jsem závist.
    -Měla jsem zlost.
    -O někom jsem řekla něco špatného za jeho zády.
    -Někomu jsem nepřála úspěch.
    -Dopustila jsem se drobných lží.
    -Sdělila jsem nepříjemné pravdy.
    -Naštvala jsem se kvůli hlouposti.
    -Podváděla jsem při hře.
    -Vymluvila jsem se z domluvené akce.
    -Vzdala jsem se a utekla z boje.
    -Vyvolala jsem hádku.
    -Mlsala jsem pozdě v noci.
    -Neodolala jsem (opět) kousku čokolády.
    -Nepřijala jsem odpovědnost.
    -Ranila jsem něčí city.
    -Přetvařovala jsem se.
A tak dále...

Desetidenní řetězák - den devátý

20. července 2012 v 18:58 | Prinzeschen |  Řetězení
Den devátý - Dva obrázky, které vystihují tvůj život v tuto chvíli a proč.

  • Výběr prvního obrázku byl naprosto jasný. Vážně není nic, co by vystihovalo můj momentální život víc, než obrázek dívky s foťákem. Focením teď trávím nejvíce času...
  • Jako druhý obrázek jsem zvolila fotku páru - jestli něco dokonale vystihuje můj momentální i dlouhodobější život, tak je to právě vztah s Panem Božským.
Použila jsem fotku, kterou jsem sama fotila a fotku, kterou mi vyfotila v Bratislavě Lulush, protože jsem si nechtěla zrovna pod tenhle článek, který má vystihovat mě samotnou, půjčovat nějaké jiné obrázky.

Desetidenní řetězák - den osmý

19. července 2012 v 20:31 | Prinzeschen |  Řetězení
Den osmý - Tři věci, které tě vzrušují

  • Pěkné vůně a pěkné vlasy na pěkných mužích.
  • Pěkné svalnaté ruce s pěkným tetováním na pěkných mužích.
  • Pěkný úsměv na pěkných mužích.

Doufám, že jsem to vystihla přesně. :D