Červen 2012

Nový přírůstek

29. června 2012 v 18:58 | Prinzeschen |  Alenka v říši divů
Dneska ráno mi poštou přišel další přírůstek do mojí fotografické rodiny - odrazné desky. Je jich celkem pět - černá, bílá, stříbrná, zlatá a difúzní. Jejich průměr je 107 cm. Součástí zásilky byl i obal, do kterého se odrazné desky dají složit (na což jsem ještě úplně nepřišla). Cena byla symbolická, abych tak pravdu řekla. Objednávala jsem si je přes Aukro za 500 korun. Cena v jiných obchodech se pohybuje kolem tisícovky a více. Takže výhodná koupě, jak má být.

Desku jsem byla hned vyzkoušet - hodilo se mi, že jsem měla naplánované focení. Výsledky uvidíte, no...někdy. Až se poperu se vším, co mám v počítači. :)

A zde na ukázku - moje krásná destička se zlatým povrchem.

Jarní

29. června 2012 v 9:58 | Prinzeschen |  Lidi
Foceno: Canon EOS 500D
Objektiv: EF 18-55 mm a EF 50mm
Datum: 21.4. 2012
Verze: barevná a BW


Musíme si promluvit o Kevinovi

29. června 2012 v 9:11 | Prinzeschen |  Komentáře
Před pár lety jsem četla knihu, která mě velmi zasáhla. Nebyla od příliš známé autorky, nezískala světový věhlas jako jiné a méně kvalitní knihy - přesto se pro mě stala tou nejoblíbenější knihou a já ji považuji za to nejlepší, co jsem v životě četla. Přelouskala jsem i jiné dobré a velmi dobré knihy - ale Musíme si promluvit o Kevinovi od Lionel Shriver je pro mě prostě nejlepší. Ať už se jedná o samotný příběh, o zápletku, o formu knihy, která je psána v dopisech či o velmi vyhrocený a svým způsobem nečekaný konec. Přestože dílko má kolem 500 stran, poprala jsem se s ním tenkrát velmi rychle, stránky se četly samy a příběh plynul ke svému (ne)zdárnému konci, aby ve mně zanechal výrazný otisk.
Tento rok se kniha dočkala zfilmování - a mě zaplavila vlna radosti a očekávání. Vidět svou ze všech nejoblíbenější knihu na plátně mě nabíjelo nadšením. Zároveň jsem z toho měla trochu obavy - však to sami znáte, jak dokáže zfilmování někdy zazdít celý příběh, zruinovat plynulost, přetvořit si postavy a nasadit tomu korunu. Včera jsem se na film podívala - a musím říct, že kdybych ho měla hodnotit, tak 90% by ode mě určitě získal.

Film se křečovitě nedrží linie knihy - což mi zpočátku trošku vadilo. Čekala jsem, že hlavní hrdinka bude promlouvat mimo film a předčítat něco, co psala v dopisech svému manželovi Franklinovi. Filmaři však tento krok vynechali - a já musím přiznat, že udělali dobře. Nejen, že by stejně nemohli obsáhnout celou knihu, protože na to by potřebovali více času než dvě hodiny, ale dojemných filmů s předmluvami hlavních hrdinů už bylo dost. Časem jsem si tedy zvykla na onen psycho postup filmu, kdy se v podstatě jeden obraz střídá s druhým a zpočátku vytváří nepřehlednou sérii čehosi, v čem se ten, kdo nečetl knihu, nemůže vyznat. K vysvětlení mnohých scén a obrazů dochází později. Velmi často se ve filmu vůbec nic neříká - pozornost diváka je tam upoutána na důležitější věci jako například na zvuky, pohyby nebo pocity. Obzvláště Eva neustále drhnoucí dům nebo Kevin kousající si nehty na mě působily extrémně silně. Detaily jsou opravdu důležité. Aspoň zčásti pro mě zkompenzovaly absenci mnohých scén, které znám z knihy a které popisovaly další útrapy matky Evy s jejím dítětem.
Přijde mi, že tento film se vyhnul všem možným klišé, kterým mohl a vytvořil správnou atmosféru pro tak ďábelský příběh o ďábelském chlapci. Protože Kevin byl opravdu velmi ďábelský. Herec, který ho ztvárnil, se na roli hodil - to zlo mu koukalo z očí. Nemůžu říct, jestli jsem si při četbě knihy toho chlapce představovala právě takhle - ale na tom nezáleží, protože právě tento výkon tohoto herce byl pro mě nanejvýš přesvědčivý.
Postrádala jsem více informací o Celii a o školním masakru, kterých je v knize požehnaně - ale jak říkám, je jasné, že 500 stran knihy nenarvete do relativně krátkého dvouhodinového filmu. Musíte si pak vybrat jen to nejdůležitější, co tvoří celkový obraz. A to se tvůrcům podařilo na 100%.

Pokud si někdo chcete přečíst dobrou knihu - neváhejte tedy a sáhněte po Musíme si promluvit o Kevinovi.
A pokud máte zájem vidět trošku jiný film s mnoha kvalitami - rozhodně vám můžu doporučit právě filmové zpracování této knihy.

Odkaz na recenzi na idnes.
Odkaz na ČSFD.

Kniha

Kevin s matkou ve filmu

Zkouška

27. června 2012 v 18:22 | Prinzeschen |  Alenka v říši divů
Asi jsem se zbláznila.
Právě jsem si podala přihlášku do Autorského klubu.
Poslední dobou se to tam (zdá se mi) relativně uklidnilo, už dlouho jsem nečetla o žádných nepokojích, vzpourách ani autoritářských vůdcích. Řekla jsem si tedy, že to zkusím. Jestli to vyjde - to nevím. Možná nebudu dostatečně "autorská". Nebo to potrvá milion let (přihlášek je tam vážně dost). Ale to nevadí - nijak zvlášť mi na tom nezáleží. Vlastně jsem se to rozhodla zkusit jen z jediného důvodu - abych se dostala na titulku, takže si mě lidé za čas všimnou, což znamená, že si všimnou mých fotek a třeba je někdo ocení a přibude mi nějaký ten fanoušek nebo dokonce nová tvář na fotografování.
Uvidíme.

Souhrn

25. června 2012 v 17:13 | Prinzeschen |  Alenka v říši divů
Je na čase to tady zase trochu oživit. Poslední týdny pro mě byly dost hektické a nebyl moc čas jen tak usednout za notebook a vypsat se. Teď se všechno obrátilo k lepšímu a vypadá to, že za pár dnů se budu spíš nudit, než abych nevěděla, kam se vrtnout dřív. Co všechno se dělo?

  • Nejprve vám musím s radostí oznámit, že první ročník na vysoké škole je úspěšně a definitivně za mnou. Před pár dny se mi zobrazilo hodnocení za předmět Antropologie umění, kam jsem psala seminární práci o Velikonočním ostrovu - a tím se za prvákem zavřely dveře. Zvládla jsem ho, řekla bych, lépe než jsem sama čekala. Mou nejhorší známkou bylo C, ve druhém semestru mi ujelo jen jedno Béčko a jinak to byla samá Áčka. Všechno jsem dala s menšími či většími obtížemi na první pokus, což mě velmi potěšilo hlavně u zápočtových testů z anatomie a z obtížnějších předmětů, jakým byla například histologie. Pro tentokrát je to tedy za mnou - ale po prázdninách to začne znovu a tentokrát to nabere otáčky. Prozatím mám zapsány předměty už za 37 kreditů, což je v porovnání s tímto rokem vážně dost. Souhrnná třísemestrová zkouška z anatomie je pak už jen třešničkou na dortu. Ale kdo se bojí, nesmí do lesa - a tak se nebojím, a doufám, že to půjde příští rok tak hladce jako letos.
  • S kolejí to tak hladké nebylo. Moje připitomělá spolubydlící z Německa mi pila krev až do konce roku - svou nepořádností, hlučností, sobeckostí a netolerancí. Po Andree, spolubydlící z prvního semestru, se mi vážně dost stýskalo...
    Odstěhování se z koleje pak bylo hotovým dramatem - pracovníci kolejí totiž dělají dohromady asi tak hodinu denně a přesné v té se musíte odhlásit, jinak máte smůlu. Navíc musíte veškerou tuhle proceduru absolvovat ve všední dny, o víkendu se na vás všichni vykašlou. Celkem se musíte odhlásit o tří různých osob - počínaje uklizečkou, která musí zjistit, jestli jste z toho starého omšelého kolejního pokoje neukradli nebo ho nepoškodili, aby nevypadal ještě hůř, než jak vypadá. Potom přijde odhlášení se u vedoucí koleje a nakonec na recepci. Sehnat všechny tři osoby ve chvíli, kdy to potřebujete, je téměř nadlidský úkol... Za to, že už si teď pár dní válím šunky doma, můžu poděkovat jen jedné ze svých kamarádek, které pro mě všechno tohle delirium prožila a z koleje mě odhlásila.
  • Před třemi týdny se stala věc, která obrací život naruby - babička dostala mrtvici. Z ničehonic, z minuty na minutu... Ještě ten den dopoledne přitom běhala jako čipera, byla v obchodě a odpoledne jsme spolu bez problémů mluvily. Jenže nemoc si nevybírá...A tak se z obyčejného dne, který měl být stejný jako všechny ostatní, stalo drama. Naštěstí jsme byly s mámou doma a včas rozpoznaly příznaky (ochrnutou levou část těla a spadlý koutek), hned jsme zavolaly záchranku a nechaly babičku převézt do nemocnice. Tam ji diagnostikovali malou mrtvici a ihned nasadili léky. Deset dní strávila v nemocnici a pět dní na rehabilitaci. Teď už je doma a zdá se, že všechno bude mít dobrý konec. Mrtvice nezanechala žádné následky - sice teď hůře chodí a musí se opírat o hůlku a levou ruku má špatně hybnou, ale jinak je vše téměř při starém. Mluvit může výborně a myslí jí to stejne ostře jako před mozkovou příhodou. I přes tento vývoj událostí, bylo ale toto období extrémně stresující a nepříjemné. Vidět někoho, koho máte rádi a s kým jste strávili většinu svých dní už od dětství, jak nemůže mluvit a skoro se ani hnout, bych nikomu nepřála. Ten strach, co bude dál a pocit viny při hledání, kde se stala chyba, taky není nic extra. Snad už tahle věc ale na dlouho za námi a nebude se v brzké době opakovat.
To byly tři asi nejdůležitější ale také stres vyvolávající události, které mě potkaly a kvůli kterým jsem určitý čas zanedbávala relativně všechno včetně této stránky. Co dál?
  • Momentálně jsem na praxi v Muzeu - týden už mám za sebou, před sebou už jen tři dny. Praxe je to celkem v pohodě, nic náročného nedělám - až se někdy nudím. Pár dní ovšem stálo za to - byla jsem se například podívat u Mosteckého jezera, kam je zatím vstup bez povolení zakázán a strávila tam bezmála polovinu dne jen focením a užíváním si v přírodě. Měla jsem možnost vidět paleontologické nálezy ze severních Čech a musím říct, že mě vážně nadchly. Seznámila jsem se se starými foťáky a s postupem, jakým se vyvolávaly filmy s fotkami. Prohlédla jsem si perfektní fotovýstavu o "cestujících" sochách na Mostecku - sochách, které se stěhovaly z místa na místo pokaždé, když obec musela ustoupit těžbě a památky se měly zachovat. Přečetla jsem pár stránek v různých knížkách, trošku se seznámila s muzejním prostředím... Ani jsem se nenaděla a praxe je skoro u konce - což je docela dobře, protože už mám spoustu vlastních plánů.
  • Konečně jsem si koupila filc a dala se do vytváření broží.
  • Hodně jsem vyráběla z korálků - výrobky se docela prodávají a tak si i občas něco přivydělám.
  • Díky těmto penězům jsem si teď mohla rozšířit svou fotovýbavu o další kousek - objednala jsem si odrazné desky (5 v 1) a momentálně čekám, až mi přijdou.
  • Ze svých dvou největších koníčků jsem v poslední době dala mnohem větší váhu fotografování - nějak mě to pohltilo. Neustále fotím - přírodu, detaily, lidi... Hýřím nápady na další focení, ať už jakéhokoliv tématu. Trošku problém mám s nízkým počtem lidí a jejich nespolehlivostí- zatím se ke mně nikdo moc nehrne. A to fotím zadarmo, jsem flexibilní a nebráním se žádným nápadům... Uvidíme, třeba se to časem nějak rozjede. Nechci to nijak přehnaně řešit, protože naposledy mě to málem pohltilo. Takže teď myslím pozitivně a čekám na svůj čas. Věřím, že jednou přijde. Kromě samotného fotografování jsem se zhurta pustila i do upravování - jednak starých fotek, které by možná ještě mohly udělat parádu, jednak fotek nových, ale ještě neupravených. Nahromadilo se mi jich v počítači dost na příštích pár měsíců...
    Psaní jsem na neurčitou dobu pověsila na hřebík - popravdě na něj můj mozek úplně rezignoval. Mám tu sice rozepsaných asi šest věcí, které bych někdy chtěla dopsat, ale momentálně se mi nechce navazovat ztracená nit, nemám inspiraci a ani chuť se do toho pouštět. Popravdě ani nevím, kde začít - jaký příběh vlastně dopsat první, jestli to bude ještě ono... Chtěla jsem se pustit do kratších věcí, ale zatím nemám ani zdání, jak na ně, jak je uchopit a co do nich vlastně vložit. Proto nedělám radši nic a prostě čekám. V nedávné době jsem také dostala znovu přes prsty, když jsem se dočkala názoru (ne prvního), že moje povídka je nevěrohodná, špatně napsaná a může uspokojit jenom nenáročného čtenáře. Řekněme, že tato kritika, byla podána tak zákeřně a zle, až mě dohnala k slzám. Nešlo už ani tak o povídku samotnou, jako o nějaké antipatie vůči mojí osobě, do které se paní začala navážet - a přijde mi, že problém jí dělal i můj věk, že nejsem z té "správné" generace. I přes to, že u povídky se pak objevila i slova chvály, tuhle vypálenou jizvu nezahojila. A tak jsem si řekla, že bych možná měla udělat to, co mi radilo pár lidí - něčeho se vzdát a něčemu se věnovat naplno. Zatím to vypadá, že psaní potká ten první osud... Ani básně už mi nejdou tak jak dřív - reakcí na ně ubývá a i já sama cítím, že jim chybí ten dřívější depresivně hráblý švih. Nechci ovšem předbíhat - prázdniny jsou ještě dlouhé a třeba si sednu k notebooku, pokusím se vyšperkovat svůj neuvěřitelný a dětinský klišoidní styl, a napíšu něco pořádného...Třeba se konečně dokopu k tomu zase něco dopsat - a že je co. Třeba konečně najdu sílu překročit určité věci a vrátit se do kruhé z podsvětí...

Uvidíme, jak to bude vypadat dál - vše je ve hvězdách...

Střecha světa

16. června 2012 v 13:13 | Prinzeschen |  Básničky
Až společně budeme stát
na oblé střeše světa
a s hůlkou v ruce vzpomínat
na nejlepší léta
možná se ti v oku zaleskne
hvězdný prach.

Nemusíš mít strach.

Budeme počítat motýly,
co se líně na Mléčné dráze honí.
Budeme malovat duhy
a trhat hvězdy, když se nebe skloní.
Budeme plakat štěstím
ranní rosu, která květy laská.

Nikdy neumírá láska.

V mlze

16. června 2012 v 9:15 | Prinzeschen |  Lidi
Foceno: Canon EOS 500D
Objektiv: EF 18-55mm
Datum: 29.10. 2011
Verze: BW


Osvícená

16. června 2012 v 9:10 | Prinzeschen |  Lidi
Foceno: Canon EOS 500D
Objektiv: EF 50mm
Datum: 28.5. 2012
Verze: BW a efekty

Miška a Paťa

5. června 2012 v 13:33 | Prinzeschen |  Lidi
Foceno: Canon EOS 500D
Objektiv: EF 18-55mm
Datum: 21.3. 2012
Verze: barevná, BW
Jedno z mých prvních focení více lidí :)


Neznámá III.

4. června 2012 v 10:04 | Prinzeschen |  Lidi
Foceno: Canon EOS 500D
Objektiv: EF 18-55mm
Datum: 6.4. 2012
Verze: černobílá + efekty
Téma: Neznámá
Poslední část ze série Neznámá focené v ulicích Bratislavy.