Květen 2012

Mých 6 měsíců

11. května 2012 v 9:22 | Prinzeschen |  Alenka v říši divů
O mém vysoškolském životě toho víte už dost - ale co jsem dělala jinak? Kde jsem se flákala ten předlouhý půlrok? Jak vypadá můj normální život?

Popravdě - dost nenormálně, jak je u mě zvykem. Dobré se střídá se špatným a já většinou netuším, kdy se objeví co. Protože o tom špatném jste si tu ale mohli přečíst už dost - a já nechci vyvolávat dojem temné a neschopné být šťastná, vrhněme se raději na to pozitivní.

*V dubnu jsem byla znovu na Slovensku. Jela jsem navštívit Lulush. Měly jsme to v plánu už dlouho a teď to krásně vyšlo. Dokonce jsem si svůj pobyt v Bratislavě prodloužila - tentokrát jsem jela už ve čtvrtek a vracela se teprve v neděli. Co jsme celou dobu dělaly? Ve čtvrtek jsme byly v ZOO. V pátek se fotila první větší kolekce, kterou tady časem možná uvidíte. Počasí nám ale moc nepřálo - a tak jsme deštivé odpoledne strávily u filmů. V sobotu se šla fotit ta největší kolekce ze všech - Mim. I tentokrát bylo počasí zlé, ale díky našemu včasnému vyražení z domu, jsme to stihly. Odpoledne jsme pak zašly do té nejodpornější cukrárny, kde jsem kdy byla (což jsme nevěděly předtím, než jsme odtamtud odcházely a bylo nám tak všelijak) a kde měli ten nejodpornější zázvorový čas, jaký jsem kdy pila. V neděli jsme vyrazily do města jen tak s foťákem - nachytat pár lidí na ulici a vytvořit to, co mě momentálně dost baví: Street Photography. Pak jsme se skočily ohřát do jedné z lepšách cukráren, ona nás totiž zastihla vichřice se sněhem a to nebylo vůbec příjemné. To, že budu nosit zimní kabát v dubnu, to jsem si nepředstavovala ani ve svých nejdivočešjcíh snech... Dopoledne uteklo jako voda, posezení v kavárně bylo příjemné - a najednou jsme zjistily, že mi asi ujede vlak. Takže to byl jeden velký spěch do Petržalky, kde Lulu bydlí a pak zase zpátky do centra a na nádraží. Před odjezdem jsem ještě vyfotila pár fotek s Gigushkou do chystané kolekce Alter Ego. Vlak jsem nakonec stihla - stejně měl 15 minut zpoždění. Loučení bylo smutné, ale zážitky převeliké a pocit nadmíru dobrý.

*Na konci dubna jsem byla na Českých hokejových hrách v Brně. Musím říct, že jsem se dost těšila - nakonec se mé očekávání splnilo jen z poloviny a to hlavně díky fanouškům navštěvujícím zápasy.
Na hokej jsem šla s mamkou, která taky fandí. Měly jsme lístky na stání na dva dny o víkendu - lístek platil na obě dvě utkání, která se hrála ten den. A tak jsme v sobotu viděly zápas Česka proti Finsku a zápas Švédska s Ruskem. Obě utkání jsme si docela užily - kolem byli fajn lidé, seznámily jsme se se dvěma páry Švédů a s pár Rusy. Brněnští fanoušci byli dost divocí - ale tenkrát mě to ještě tolik neotravovalo.
V neděli se hrál zápas Švédsko:Finsko a po něm, ten snad nejočekávanější ze všech, Česko:Rusko. Na ten jsem se těšila nejvíce a právě ten mě zklamal. Ne naši hráči, to nikdy. Ale fanoušci a jejich hloupé chování. Možná se o tom rozepíšu někdy jindy. Každopádně tento den byl celkově nějak rozpačitý a já si z něj neodnesla nic z toho, co jsem chtěla.
Jak bych ohodnotila ceké ČHH? Byl to fajn zážitek. Ale pokud půjdeme i příští rok, uděláme pár změn. Rozhodně si nebudeme brát lístky na stání - nestojí to za to. "Komeťácký" kotel je totiž na mě až příliš. A nervovat se, kdo kde komu drží místo, když tam evidentně nikdo není...Nechávat přes sebe házet kelímky s pivem...Popřípadě se nechat odněkud vyhodit... Ne, to za to vážně nestojí. Lístky na sezení jsou jen o 200 dražší, takže na jeden den si je klidně můžeme dovolit. A má to i dvě výhody - docela dobře vidíte a navíc: můžu si vzít foťák a něco nafotit. (I když na lístku bylo jasně napsáno zákaz focení, stejně tam všichni měli svoje nástroje - takže příští rok do toho jdu i já!)

*Poslední část bych možná mohla věnovat svým koníčkům - fotografování a psaní. Co se týče psaní, byla jsem dlouho v záseku. Krizi, která mě nechtěla opustit. Hodně dlouho jsem nenapsala nic nového, krátkého nebo dlouhého...Dlouho jsem nechala svoje rozepsané věci ležet ladem, aniž bych do nich vepsala byť jen řádek. Prostě mi to nešlo a říkala jsem si, že se tím nehodlám trápit, když nejde o život. Asi před týdnem se to zlomilo. Nenastal nějaký velký obrat, ale prostě jsem sedla za notebook, otevřela soubor s jednou rozepsanou povídkou a připsala pár řádků. Šlo to. Šlo to docela dobře. Děj se o centimetr posunul. Připravila jsem si půdu pro možné nové pokračování příběhu, zasadila jsem zrníčko a uvidíme, co z něj vyroste. Není to moc - ale pro mě je to po té nechtěné a protrpěné pauze dobré znamení...
Fotografování, můj druhý nejvýznamnější zájem, prošlo celkem opačným vývojem. Zhruba před pár měsíci jsem si vyslechla pár kritik, zamyslela se nad sebou, vrhla se hromadně na focení lidí, založila si Facebookové stránky, vyhrála jednu fotosoutěž, naučila se lépe upravovat fotky a upravovala jako šílená, byla nadšená a spokojená, konečně slyšela i nějakou tu chválu, přemýšlela jsem nad tím víc a víc, posunula se kamsi, kam jsem netušila, že můžu...Ano, začala jsem to brát dost vážně. Už ne jenom jako obyčejný koníček, ale jako něco víc. Jako významný zájem, jako důležitou součást života. Jako něco v čem chci být dobrá, lepší a možná jedna z těch nejlepších. Už ne jako bohapusté cvakání každé blbosti, na kterou narazím - ale jako seriózní proces vyfotografování, editace a prezentace. A možná v tom je ta chyba - veškerá lehkost se vytratila a teď je tu jen jedna velká křeč. Pocit jakési zvláštní zodpovědnosti vyvolává také značný pocit méněcennosti, porovnávání se s ostatními fotografy a následné dlouhé krize. To, jak někteří lidé, co jsem fotila, nejsou navíc spokojeni s mou prací a neustále do mě rýpají nebo mi něco vyčítají nebo se jim něco nelíbí nebo se mě snaží poučovat, což je snad ze všeho nejhorší, tak to mi taky nepřidá...
A já už toho mám upřímně dost, mám hlavu přeplněnou fotkami a záležitostmi kolem nich - a už mi z toho hrabe. Z milého koníčku a rozptýlení se stala jenom zlost. Takže po opravdu skvělém a aktivním období si dávám pauzu. A vážně nevím, jak dlouho bude trvat...°_°

*A protože jsem slíbila, že tenhle článek bude krásně pozitivní - tak na konec musím říct, že jsem se seznámila s další blogerkou: Taychi a že je mi moc sympatická. :))

To už je květen?!

10. května 2012 v 18:43 | Prinzeschen |  Ze života studentského
Málem jsem omdlela, když jsem zjistila, že do svého alba vytvořeného za účelem sdílení vysokoškolského života jsem nepřispávala už od listopadu! Je to dlouhá doba - a za tu dobu se toho hodně změnilo. Nějak konkrétněji se to popsat nedá, ale ve stručnosti...

Listopad jsem přežila celkem v pohodě.
V prosinci byl můj první zápočtový týden - zápočty jsem dala. Genetika, ze které jsem měla největší obavy, byla těžká - ale zvládla jsem i tu. Sice jsem předtím chtěla skočit do Svratky - ale ukázalo se to jako hloupý nápad.
Velkou část prosince jsem pak strávila doma. Bylo to pěkné, užila jsem si Vánoce a své blízké.
V lednu jsem do Brna jela na zkoušky - čekala mě Obecná genetika, Buněčná biologie a Antropologie pravěku. Musím říct, že jsem se poctivě učila a všechny zkoušky zvládla do poloviny ledna. Všechny za relativně dobré známky. Po zkouškách jsem odjela domů, kde jsem se placatila až do začátku druhého semestru.
Co se týče mých pocitů - stále to bylo jako na houpačce (a stále je).
Každopádně moje spolubydlící Andrea byla moc fajn a měly jsme se rády. Ponocovala a svítila a telefonovala - ale povídaly jsme si o nejrůznějších věcech a zkoušky oslavily společným "zprasením" se v KFC. Jedly jsme banán v čokoládě a bylo nám moc fajn. Na konci ledna mě Andrea opustila - odjela na Erasmus do Německa.
Čekala jsem, že budu sama - ale to byl omyl, jak jsem poté zjistila.
Začala jsem mít ráda lidi - no, pár z nich. Okruh známých se rozrostl.

Nový semestr? Spousta nových předmětů, nový rozvrh, nová spolubydlící, nové vztahy...
Co jsem se učila? Anatomie pro antropology II, Antropologie umění, Angličtina pro biology, Histologie a embryologie, Úvod do antropologie II, Antropologie starověku, Seminář a duševní vlastnictví.
Všechno bylo celkem fajn - až na Histologii, kterou jsme měli společně s mediky. Nevím proč, ale ti nás moc v oblibě nemají. Dali nám přezdívku kostičkáři - pchááá...
Nová spolubydlící? Zpočátku neutrální, poté hodně negativní, teď negativní až pozitivní. Po vážném hovoru, co jsme spolu vedly, se vztahy zlepšily. Jaká jinak je? Je to Němka. Je neohleduplná, hlasitá, ponocuje a nechává po sobě nepořádek. Moc si nepovídáme. Jen o maličkostech. Chybí mi Andrea. Ale do konce semestru už to přežiju. A příští semestr zase přijde někdo nový...
Vztahy? Některé se zlepšily - třeba s Miškou, Markem, Luckou a Terkou. Některé vznikly - třeba s Lenkou a Radkou, se kterými jsem si povídala mnohem víc, nebo s Paťou, kterou jsem poznala díky Mišce. Některé zanikly - a já nemůžu říct, že mě to mrzí. Když někoho považujete za přítele a on vás ne - nedá se nic dělat, jen jít dál.
Pocity? Časté krize. Zmatenost. Radost. Pláč. Zlost. Prostě vše, co ke mně patří...

Teď? Zápočtový týden a zkouškové za dveřmi. Nejtěžší zkouška z histologie za mnou - a za A.
Jinak jedna velká krize. Zřejmě stále ta, co začala už v listopadu. Ta kolejní a brněnská...

Tak to bylo stručně z 6 měsíců mého studentského života, kdy jsem rezignovala na zápisky :)

Nový začátek

10. května 2012 v 18:09 | Prinzeschen |  Alenka v říši divů
Teď můžu říct, že jsem zpátky. Nebo možná ještě líp, že začínám znovu. Jinak a líp.
Tak jako já jsem jiná a snad i lepší.
Lepší v tom, co mě baví a v tom, co dělám. Lepší v tom, kdo jsem...

Anebo jsem možná horší - a právě proto potřebuju zase svůj kout, kde můžu jen tak bez nějakých očekávání prezentovat sama sebe; potřebuju svoje místo, kam můžu utéct a schovat se přede všemi.

Už jsem to tu psala tolikrát - a zase to opakuji.
Protože jsem zjistila, že chci tak často utéct - ale nikdy to neudělám.
Aspoň v realitě ne.

A někdy bych to možná měla udělat - tak to udělám teď a tady.
A s vámi.

Blog prošel a projde změnami - většina starého půjde pryč. Odoperuju to tak, jak chirurg vyřízne z těla nádor. A pak to zase naplním - novou zdravější tkání, se kterou budu spokojenější a která mě bude naplňovat.

Potřebuju blog - abych mohla psát. Od té doby, co ho nemám - no, skoro nepíšu.
Potřebuju blog - abych přestala brát focení tak vážně a jen tak se s vámi dělila o svá dílka.
Potřebuju blog - abych mohla večer spát a neměla v hlavě přeplněno.

(Možná taky potřebuju psychologa nebo psychiatra - ale to je na jinou diskuzi.)