Duben 2012

Nepíšu

11. dubna 2012 v 19:27 | Prinzeschen |  Říše upírů a víl
Jsem zpátky na blogu už nějakou dobu - ale do starých kolejí se nevrátilo skoro nic.
Jsem stále v jakémsi záseku - sice plná nápadů na články a plná potřeby je sepsat, ale zároveň prosáklá neschopností to skutečně udělat.
Nevím, kde začít - tam, kde jsem skončila v prosinci nebo tam, kde jsem momentálně? Má cenu dohánět ztracený čas a jde to vůbec dohnat? Za ten necelý půlrok se totiž změnila spousta věcí a i já sama...
Musím si to ještě nechat vážně projít hlavou...

Každopádně dneska jsem se rozhodla sepsat takový kratičký panflet, protože někteří jedinci mě nikdy nepřestanou udivovat. Nejprve ta jejich světovost, ta vševědoucnost, patent na všeobecné definice... Mám na to alergii - na tohle servírování světopravd a zaručených informací platících vždy a všude...

A pak - dneska - jsem opět zažila jeden další trapný moment. Vím, že několik blogerů je tady z okolí Brna. S některými jsem se osobně setkala na křtu, některé osobně neznám, ale vnímám jejich články a pokud fotí tak i jejich tváře. A možná že oni to mají podobně se mnou, pokud na mě někdy narazili a že prostě znají můj ksicht.
Co mi ale přijde naprosto směšné a dětinské je, když se s někým takovým potkám - dejme tomu, že on sedí na lavičce a já s kamarádkou kráčíme vedle - a on, protože mě zřejmě pozná, se začně chichotat a něco šeptat svému společníkovi (i když do té doby mluvili úplně normálně hlasitě) v domnění, že když jsem od něj 50 centimetrů, neslyším ho. Slyším. Slyším ten šepot i ten smích - a je to FAKT trapné...
Není to fajn pocit - když se někdo na ulici rozhodne o mně (nás) bavit a my ho slyšíme.

A to je pro dnešek asi všechno - na víc nemám sílu a stejně ještě nemám vymyšlené, jak to tu bude pokračovat dál...