Listopad 2011

O knižních postavách a jiných podobných bytostech

27. listopadu 2011 v 18:45 | Prinzeschen |  Psaní o psaní
Za svůj relativně krátký život jsem přelouskala hodně knih. Od pohádek přes dívčí románky až po mé nejoblíbenější drastické příběhy narkomanů a jiných ztracených individuí (MUHAHA). Abych to tu dále nerozpitvávala - přečetla jsem toho prostě dost.
Přesto když jsem uviděla téma dnešního týdne - Nejoblíbenější knižní postava - nic mě nenapadlo. Naopak. Zarazila jsem se a celý večer přemýšlela nad tím, jestli nějakou oblíbenou knižní postavu vůbec mám. Protože jsem na nic nepřišla, moje úvahy se posunuly až k tomu, jestli mám vůbec nějakou oblíbenou knihu.

Jako první mi v hlavě samozřejmě vyskočila kniha Musíme si promluvit o Kevinovi, která popisuje očima matky příběh jejího šíleně ďábelského syna Kevina, který sice nepocházel ze samotných pekel jako děti v hororech, ale neměl k tomu daleko. Logicky se nabízí myšlenka, že mým vyvoleným je tedy Kevin. Ale on není. Přestože příběh byl o něm, vyskytoval se v něm málo a vlastně jen prostřednictvím někoho jiného. O něm od něj, o jeho pohnutkách a nejniternějších pocitech jsme se nedozvědli vlastně nic. S takovou postavou se tedy nedokážu scítit.

Dále tu byla jedna kniha o dívce s rakovinou, která se rozhodla porušit pravidla a žít posledních měsíců naplno. Když zemřela, rozplakala jsem se. Svým zvláštním způsobem mi její přítomnost chyběla. Jenže jsem zapomněla její jméno. Měla jsem ji ráda, ale ne natolik, aby se mi vryla hluboko do duše. Prázdno po ní vyplnili jiní, bohužel. Ani tady mi tedy pšenka nepokvete.

Emilie z knihy Láska a jiné nemožnosti byla skvělá. Tak svérázná a hluboce zamilovaná, tak lidská a špatná, milující i zlá. Christiane F. z My děti ze stanice ZOO byla tak závislá a ztracená, Kate v Na vlastní kůži si zase dokázala užívat svůj pád spojený s prostitucí a drogami. Scott ze Světa normálních kluků byl sladkej a měl tak krásný jméno, že na toho teda rozhodně nikdy nezapomenu. Taťána z Evžena Oněgina napsala asi ten nejkrásnější milostný dopis, jaký si umím představit. Nakonec o lásku stejně přišla a dala na rozum. Romeo a Julie měli prostě velkou smůlu - ale tak to v příbězích velké opravdové lásky asi musí být.

Postav hodně, jak vidíte, ale žádnou bych neoznačila za tu osudovou pro mě.
*
Vlastně - jedna tu je, jenomže tu nenapsal nikdo jiný, tu jsem si ve své hlavě stvořila já sama a provedla ji čtyřmi lety jejího života a třemi lety života svého.

Claire.
Claire Bones.
Malá narkomanka, které dospěje ve velkou trosku.
O téhle malé potvoře jsem začala psát ve sladkých patnácti, načež jsem s ní strávila spoustu večerů, odpolední a rán. Naplňovala můj život celé tři roky. Bavilo mě to s ní, bavilo mě ji psát a to je u tvoření asi to nejdůležitější. Taky mi trochu přirostla k srdci (možná jste si všimli, že ji tu často oslovuji jako "moje dítě"), a tak i když jsem jí házela pod nohy nejrůznější klacky, nakonec to s ní dopadlo docela dobře.
Špatně se mi s ní loučilo. Špatně se mi psala ta úplně poslední tečka v 243 stránkovém dokumentu, který mapoval nejen její, ale trošku i můj vývoj a život.
Musela jsem si nechat otevřená zadní vrátka a v hlavě lehké náznaky toho, co by se mohlo stát v druhém díle...
Špatně se pak taky snášelo, když řekli, že je špatná. Pro mě už to nebyl jen příběh, který jsem někde z nudy napsala, ale srdeční záležitost. Nakonec jsem se cítila vůči Claire (u které už se mi zdá, že reálně existuje - miminálně jako moje alter ego) docela příšerně - bylo mi líto, že jsem ji tak zazdila a ona už zřejmě nikdy nedostane možnost být knihou...

Proč je zrovna ona moje oblíbená?
Asi proto, že ji znám tak dobře. Nejlíp, jak to jde. Byla jsem s ní u každé její špatné i dobré chvíle, prožívala s ní pády i vzestupy, naději i beznaděj, radost i smutek, lásku i nenávist... Stvořila jsem ji a věděla, jak se cítí, co chce říct, co nechce udělat, ale musí. Pod slupku tvrdého chování jsem do ní vložila měkké jádro. Trošku jsem poodkryla sama sebe a svoje démony.
Mám ji ráda proto, že i když je jen papírová a vymyšlená, svým zvláštním způsobem mi změnila život....



Poezie z vlaku

22. listopadu 2011 v 15:49 | Prinzeschen |  Básničky
*Má vůbec smysl to nějak komentovat? Další výblitky v podobě volného verše z mojí pochybně černý duše...A pěknej song z pěknýho filmu. Nejlépe "zkonzumovat" dohromady.*

Proč do toho vlaku vždycky nastoupíš
Pak průvodčí jen sbírá tvoje kusy
Jsou všude
Válejí se
ve vlakové chodbě
Ztrácejí se
pod kroky neznámých
A on je dává do koženkové tašky
s lístky a plácačkou

Jedno zlomené srdce navíc nikdo nepozná

Písknutí
Už jedeš
Mizíš
Zase do jiných světů
Vstříc novým zítřkům
Trpkým
Bez úsměvu
S nimi a přesto tak sama
V kapse tři stovky na zpáteční lístek
V uších pár tónů
Vlak tě odváží daleko
Od tvého středobodu vesmíru
Snadno se zapomíná
na existenci cesty zpět
A na prachy na zpáteční jízdenku

Jeden uslzený pár očí navíc nikdo nehledá

Cesta běží
a skončí
Všechno končí….

Proč do toho vlaku vždycky nastoupím?!




Charles Baudelaire - Albatros

12. listopadu 2011 v 10:09 Černé na bílém
Překlad od Svatopluka Kadlece.
Jestli se někomu nelíbí, tak mě za to ukamenujte, bože...

Aby čas na moři za plavby krátilo si,
tu mužstvo posádky si chytá v dlouhých dnech
své němé průvodce na cestách, albatrosy,
spějící za lodí po hořkých propastech.

Ti vládci blankytu, jen postaveni na zem,
hned neohrabaní a plni ostychu,
svá křídla veliká jak vesla spustí rázem
a zplihlá po bocích je vlekou potichu.

Jak nemotorný je ten poutník okřídlený!
On, prve krásný tak, jak směšný, chudák, je!
Ten zobák dráždí mu svou lulkou z mořské pěny,
ten po něm, bezmocném, zas chodí kulhaje.

A Básník také je jak tento kníže výší,
jenž létá bouřemi a z šípů má jen smích;
když stojí na zemi, kde posměch v tvář mu čiší,
při chůzi vadí mu pár křídel olbřímích.



Všechno a nic

12. listopadu 2011 v 9:39 | Prinzeschen |  Ze života studentského
Někdy už to bývá lepší. Mně je líp.
Ale někdy mi přijde, že svět se zbláznil. A je mi mnohem, mnohem hůř.
Chybí mi staré časy, můj starý život.
Vždycky jsem byla toho názoru, že já jsem ta osoba, která nechce sedět na zadku doma, ale chce cestovat a objevovat svět, dělat nové věci a začít znovu něco ještě lepšího. Ale asi jsem se spletla.
Chybí mi to komentování seriálu v úterý s mamkou. Chybí mi víkendové obědvání vietnamského jídla s babičkou. Chybí mi to jen tak vstát a bez obav si zapnout hokej v televizi. Chybí mi otevření šuplíku a pracování s korálky, čtení, focení...
Teď se můj život točí jenom kolem učení a snažení se přežít.
Víte, co mě třeba strašně deptá? Nakupování. Před dvěma dny jsem měla takovou krizi, že jsem prohlásila, že už nikdy nakupovat nepůjdu a radši umřu hlady. V obchodech vždycky potkám tolik nepříjemných lidí, co mi jen zkazí den. Ksichtí se na vás, předbíhají vás a nakonec na vás ještě mají řeči, že platíte kartou a jakou debilní frontu si vybrali.
Stává se ze mě asociál. Ale opravdu. Nedělá mi dobře být mezi lidmi, raději si zalezu do svého kolejního hnusného kamrlíku, než abych někam vůbec chodila a někoho potkávala. Nejradši mám svůj klid, své ticho a nikoho kolem.
Pak taky umývání nádobí. Kdyby tady aspoň tekla pořádně voda. Ale to ne - je to jen takový ubohý čúrek, který sotva spláchne Jar. Navíc, když máte veškeré jídelní vybavení jen jednou a chcete ho využít za den víckrát, může se vám taky stát, že myjete jeden a ten samý proklatý hrnek pětkrát. Hrozná ztráta času, který by se dal využít lépe.
Rozbila se mi telka. Taková ta na flashce, co ji píchnete do počítače a máte pár kanálů. Rozpadla se vejpůl a pak se tak zvláštně zkroutilo USB. Prý je to způsobené hrubým zacházením a reklamovat to nepůjde. Štve mě to. Měla jsem na víkend velké hokejové plány. Jeden zápas už jsem viděla a byl úžasný. Měla jsem v plánu se koukat i na další dva. Možná to zkusím na internetu. Zvedli nám denní limit - na 5 GB. Snad to tedy nepřetáhnu.
Znáte báseň Albatros od Charlese Baudelaira? Včera jsem ji dala na Facebook - a to jsem si asi dovolila dost. Jedna "dekadentní" spolužačka se do mě pustila s tím, že ten překlad je hrozný a že Charles by to rozhodně takhle nepřeložil! Ona to čte samozřejmě v originále, takže na mě, která neumí francouzsky a čte jen "tupé" překlady, se může vytahovat. Moc ji nechápu. Ten překlad nemůže být tak strašný, jinak by ho nevypustili do světa. Myšlenka je v zásadě ve všech překladech stejná. A jak si vůbec troufá tvrdit, že on by to takhle nepřeložil? Copak ho znala nebo co?!
Mám velké plány, nad kterými radši ani nepřemýšlím a radši jim ani nedávám jména a radši je ani nevyslovuju. Jen si tak někde plavou v mé mozkové kůře a sem tam mi dávají vědět, že tam jsou. Beztak nemám čas ani jeden z nich realizovat. Smutné.
*
Minulý týden jsem byla o víkendu v Bratislavě. Konečně. Poprvé v životě na Slovensku a hned v jeho krásném hlavním městě. Mně se Bratislava líbila. Navíc jsem ulovila pár vážně dobrých záběrů, včetně úžasné sochy paparazziho, která je pro mě něco jako kultovní předmět (vždyť víte - šílená fotografka, to je moje druhé jméno. Lidi se mi smějí, že vidím svět už jenom přes objektiv.)
Proč jsem tam vůbec jela? Po několika letech konečne potkat Lulush - spřízněnou duši, se kterou jsem se potkala na blogu a časem se takové to internetové přátelení vyvinulo v takové opravdové přátelství, kterému už chybělo jen to setkat se. Vidíte, že blog.cz taky může být k něčemu dobrý. Kdybychom obě neměly blogy, nikdy bychom se o sobě nedozvěděly. Teď jsme se dokonce i setkaly a bylo to bezva.
Lulu je úžasná, chytrá, krásná a talentovaná.
Taky mi stála modelem na dvou sériích fotek, které možná do mojí smrti uvidíte. (A možná taky ne, záleží, jak budu stíhat). Má úžasnou rodinu, žijí v krásném bytě, byly jsme spolu na dobré večeři, prokecaly večery a chodily spát až po půlnoci, fotily jsme spolu, rozebíraly sny, život, naše plány du budoucnosti i zážitky z minulosti...
Pak to skončilo.
Zbyly fotky, krásné vzpomínky, pár suvenýrů a naděje, že se opět uvidíme .
A taky trošku prázdno, že hezké věci končí tak rychle...


Naruby

1. listopadu 2011 v 20:57 | Prinzeschen |  Básničky
*Tento týden v rámci blogu o TT hodnotím právě téma Naruby. Neodradilo mě to ale se tohoto tématu zúčastnit i aktivně jako psavec. Opět jsem stvořila báseň. A to proto, že nic lepšího mě nenapadlo a nechci jen tak plkat - a hlavně proto, že už jsem nějakou báseň opravdu potřebovala napsat...*


Zdá se, že dnešní den je celý naruby
Halucinace? Sen? Představa?
Či počátek mé vlastní záhuby?

Dýchám, ale kyslík mě dusí
Před vchodem trpaslík rusý
Míří na mě pistolí
A co když mě zastřelí?
Umřu?
Co bude pak?
Odnese mě pták?
Třeba krkavec nebo vrána -
co bude, až padne rána?
Zavře se za mnou brána?
Do věčnosti…

Trpaslík je pryč.
Do zámku nepasuje více klíč.
Obloha je bílá s puntíky,
prší paprsky a lidé s deštníky
skáčou do kaluží celých ze zlata.
Ve zprávách říkali - Země je placatá.
Spěchám na schůzku, prší stále dál,
na hřbitově právě z mrtvých někdo vstal.

Čekáš tam na mě pod vrbou smuteční
Jsme ještě skuteční?
Živí mrtví nebo mrtví živí?
Jsme jen součástí chaosu,
podáš mi do ruky květ lotosu.
Sádrový anděl výhrůžně civí.
Mlčky odcházíš, nedáš mi ani pohled jediný.
Z lásky je nenávist, přepište dějiny…
Všechno je naruby, věci se mění,
co bylo včera, zítra už není.
Strach chopí se žezla, naděje ustoupí bezmoci.
Kde není láska, není už pomoci…

*

Co je to za stav - strašlivě chtít a nemoci?

Žít ve světě,
jenž naruby není.

Je to zlý sen
Značka:
Bez probuzení

Kalné úterní ráno

1. listopadu 2011 v 8:52 | Prinzeschen |  Říše upírů a víl
Je to tady zase.
Zápočtový test jsem napsala na 9 z 10 bodů. Byla jsem šťastná. Šla jsem fotit místo toho, abych se učila. Fotky se povedly tak nějak všelijak. Myslela jsem, že ještě chytnu dobré světlo, ale nepodařilo se. Šalina se táhla jako sliz.
A co že je tu zase?
Ten pocit. Nicota. Smutek. Prázdnota.
Všimla jsem si, že se začíná objevovat čím dál tím dřív. Je to teprve dva dny, co jsem v Brně a už to na mě padlo. V neděli jsem přijela a v úterý se zase topím v jakémsi tekutém písku zvaném sebelítost, přičemž se mi kolem krku omotává lano nedůvěry a na spánek mi míří nabitá zbraň zvaná sebekritika.
Možná to je tím počasím - podzim na mě nikdy nepůsobil dobře. Ale kdysi jsem si zalezla s Panem Božským pod peřinu, přitulila k sobě tu kokršpanělí bestii, dali jsme si kotel amerických brambor a koukali na film. Teď sedím v šedivém zaprášeném pokoji a ta mlha venku mě vyloženě deptá. A samozřejmě nemám nikoho, kdo by se se mnou přitulil pod peřinu. Tak nějak mám pocit, že nemám nikoho...
Facebook mě opět vytočil. Nemá cenu tam něco psát. Vážně už tam nechci chodit. Ušetřím čas - budu moct zase dělat věci, co mám ráda.
Měla bych se trochu sebrat. Smířit už se s tím, že věci se změnily. Život je změna - tak se to říká, ne? Měla bych si začít trochu věřit. V tom učení vážně nejsem tak špatná. Trochu nestíhám, ale když se zapřu, dokážu ze sebe vytáhnout ten starý známý potenciál. Jen se k tomu postavit čelem a s chutí. Nemyslet na to špatné - myslet pozitivně. Pak se určitě všechno zlepší...

Tento týden dělám Téma týdne. A taky se už vážně musím jít učit...