Společnost

2. října 2011 v 19:29 | Prinzeschen |  (Ne)jen doma
SPOLEČNOST

S jako síla.
V množství je síla. A protože společnost obsahuje velké množství lidí, je silná. Silná v mnoha ohledech. Společnost ovlivňuje náš život, každý náš den, ať už si to uvědomujeme nebo ne. Společnost určuje pravidla, tvoří věci společenské a nespolečenské, věci společensky vhodné a nevhodné. Společnost určuje, co je přijatelné a co ne. Společnost si vytváří ideály a různé kulty, podle nichž se potom řídí a podle nichž si také zařazuje lidi do různých škatulek. Společnost dokáže prosadit změny, vyvolat převraty, na názor většinové společnosti se obvykle dost hledí… Společnost něco říká a my nasloucháme, přebíráme a praktikujeme. V tom spočívá její moc a její již zmíněná síla.
Společnost je ale silná i v tom, že dokáže stáhnout jedince, strhnout ho. Každý z nás to jistě někdy poznal - v mase lidí, jako bychom se najednou necítili být individualitou, ale součástí něčeho velkého, jednoho velkého organismu, se kterým jsme splynuli. Lidé v davech obvykle rychle ztrácejí rysy své osobnosti a své vlastní chování, naopak přejímají chování masy a lidí v ní obsažených. Jaksi z nich opadá pocit zodpovědnosti za to, co dělají, protože jsou skryti za rouškou velkého počtu lidí a můžou si v podstatě dovolit, cokoli chtějí, protože se jim zdá, že je nikdo nevidí a ostatní je ochrání… Jsou situace, v kterých je to celkem jedno - například na koncertě, kdy se všichni baví a i toho nejstydlivějšího ta příjemná atmosféra strhne ke zpěvu. Jsou ale i okolnosti, za kterých je to velice špatné - například, když se někdo dopouští násilí pod křídly nějaké zfanatizované skupiny a myslí si, že je to naprosto v pořádku…

P jako pospolitost
Netuším, proč se mi v hlavě při vyslovení písmenka "p" vynořilo právě toto slovo. O tom, jak lidé drží při sobě, by se totiž dalo docela dobře pochybovat… Vzájemné vztahy mizí, lidé se od sebe vzdalují, ukazují si záda, na světě se tvoří různé skupinky bojující proti sobě a jen zvyšující tu nenávist, která na světě vládne a svého žezla se asi jen tak nevzdá, lidé už prostě nebojují jeden za všechny a všichni za jednoho, naopak - brojí proti sobě a snaží se navzájem si škodit a ubližovat…
Můžeme ale doufat, že se to v nejbližší době změní a možná právě to je ten důvod, proč je dobré pospolitost zmínit a trochu si ji připomenout. Možná z hlediska toho, co není, ale může být, by pospolitost rozhodně měla být součástí tohoto krátkého pojednání o společnosti a my bychom si mohli představit, jak by to třeba bylo pěkné, kdybychom proti sobě pořád nebojovali a nevytvářeli různé žabomyší spory, a naopak se snažili spolu vycházet a pomáhat si…
Ano, je to jisté - jsem nevyléčitelný snílek…

O jako organizace
Ve společnosti vznikají organizace a společnost sama je také organizována. O té základní organizaci máme přehled asi všichni - jsme parlamentní republika, někde nahoře stojí prezident, pak je tu vláda, parlament, senát, různá zastupitelstva, tři typy mocí a jejich orgány, obyvatelstvo… Do nějakého hlubšího analyzování organizace státu bych se tu pouštěla jen nerada - za prvé nevím, jestli bych to zvládla, na to bych asi musela být jiný frajer, a za druhé k vyjádření mé základní myšlenky stačí i toto drobné nastínění. Jestli je náš stát organizován dobře nebo špatně, tak o tom už si každý musí udělat obrázek sám. Já to řeknu jen tak, že vždycky je co zlepšovat a je důležité neusnout na vavřínech.

L jako lidé
Základní složka společnosti a úplně první věc, co se mi vybaví. Jak jsem se už několikrát zmínila - mám z nich strach. Tedy aspoň z některých… Někteří jsou totiž nebezpeční a nevyzpytatelní. Jiní jsou ale moc fajn, to musím uznat…

E jako eugenika
Aneb snaha společnosti stát se ještě dokonalejší a vytvořit si armádu perfektních lidí bez chyb za pomoci poznatků z genetiky. Snaha rozmnožovat jen ty správné, s dobrými vlastnostmi a s aspirací něco přinést společnosti a prospět veřejnému blahu. Pokus o to potlačit ty méněcenné a špatné, společnosti neprospěšné. Sterilizace, vyhlazování a nepřirozený výběr. Velmi nebezpečná záležitost, která se mi v hlavě nespojí ani tak s USA, kde se hojně praktikovala, ale především s nacistickým Německem a jejich teorií o čisté rase. Něco, čeho by se společnost měla v budoucnu zřejmě vyvarovat, aby se vyhnula i nepředvídatelných důsledků svých činů…

Č jako čísla
Na písmenko "č" mě napadlo pár slibných témat - Česká republika, činy, činnosti…Ale nakonec jsem si řekla, že už vás to určitě musí nudit číst a tak přináším jen pár zajímavých čísel:

· Česká republika měla v prosinci 2010 přesně 10 532 770 obyvatel.

· Na celé planetě Zemi žije 6 922 000 000 lidí. Tento počet se neustále zvyšuje.

· Počet mužů je prý větší než počet žen - čísla se rozcházejí, takže jen orientační údaj.

· Stát s největším počtem obyvatel je Čína - v roce 2009 měla 1 338 612 968. Druhá, co se počtu lidí týče, je Indie s 1 156 897 766 obyvateli (2009).

· Nejchudší státy světa leží v Africe - v roce 2010 jimi byly Burundi a Demokratická republika Kongo.

· Nejmenší stát světa je Vatikán - má pouze 444 obyvatel a 0,44 km2.

· Nejbohatší stát světa je Katar (2010). Následují ho malé evropské státy Lichtenštejnsko a Lucembursko.

Nejsem autorem těchto informací, vyhledala jsem je na internetu a pouze upravila do článku.

N jako nevědomost
Myslím, že právě tato věc se stává základním kamenem úrazu naší moderní společnosti - nikdo nic neví. To je ale hodně N, že? Je to ale bohužel tak.
Děti nečtou, mládež nečte, dospělí nečtou - prostě většina lidí už nečte. Přitom knihy jsou úžasné zdroje informací! Ti všichni, co se nezajímají, neví, o co přicházejí!
Dějepis už se stal otravným slovem - a tak se nikdo nezajímá o historii, o dějiny své země i sebe samého. Lidé nevědí, co se dělo a je potom více než logické, že si nedokážou srovnat myšlenky v hlavě. Proto se nemůžeme divit, že je u nás nyní rozvinutá pravice a rodí se nám neustále noví neonacisté. To vše pramení z nevědomosti. Oni si totiž ani nedokážou spočítat, že uznávají někoho, kdo chtěl zničit jejich zem a zabít jejich lidi, a kdyby se mu to povedlo, že by tu zřejmě nebyli…
Ale není to tak jen s dějepisem - je to tak i s ostatními vědními obory a ostatními zajímavostmi, které jsou postupně odvrhovány do pozadí a zapomínány. Společnost se dnes zajímá o jiné věci…
Já vím, že je to asi celkem pochopitelné - protože existenční i osobní problémy jsou často velmi palčivé a v takové chvíli člověk nemá moc náladu na vědění a vědu. Na druhou stranu je to ale škoda… Nevědomost je hodně smutný a ubohý stav. A škodí mysli…

O jako organizace podruhé
Kromě té oficiální organizace státu a společnosti bych ještě ráda zmínila organizaci, kterou si společnost svým způsobem vytváří sama. Nejlépe se mi to bude demonstrovat na školním prostředí, protože tam jsem se pohybovala dlouhou dobu a stále se pohybuji, takže jsem měla šanci leccos vysledovat, navíc tato teorie tam naprosto platí. Je ale možné aplikovat ji skoro na kteroukoli skupinu lidí, i na celou společnost… Ta je svým způsobem hierarchicky organizována, je to jako sběr bodů nebo co, jako soutěž o to, kdo se umístí na lepším místě a bude tak mít lepší postavení v celé společnosti…
Ve třídě to bývá typicky tak, že máte hvězdu nebo hvězdy. Jsou to lidé, kteří jsou oblíbení, sebevědomí, veselí, hezcí a obvykle také velmi sobečtí a zlí. Sami sebe považují za něco extra, ostatním se vysmívají a rádi je pomlouvají. K nim si to nikdo nedovolí, protože každý s nimi chce být zadobře. Stojí nejvýš na pomyslném žebříčku.
Druhou poměrně známou skupinou jsou outsideři. Obvykle jsou odsunuti na okraj společnosti, jsou odmítáni a to z mnoha důvodů. Liší se vzhledem, koníčky, názory…Nikdo s nimi nechce nic mít, aby si nepokazil svou reputaci, stydí se přátelit se s nimi. Oni se pak stávají právě terčem toho pomlouvání a pošklebování se hvězd, pro které nejsou dost dobří. Někdy se sdružují a tvoří si své malé outsiderovské skupiny. Sebevědomí moc nemají - a pokud ano, můžou si být jistí, že jim ho někdo brzo srazí. Moc se jim nevěří. Outsideři jsou nejníže v organizaci společnosti. A to ne z důvodu, že by si to přáli. Prostě jim to bylo tak nějak podsunuto…
Absolutní většinou jsou pak ti obyčejní. Ti se ani nepovyšují, ani je nikdo neodsunul na kraj světa. Snaží se vycházet se všemi a někdy se jim to daří. Moc nepomlouvají, vyhledávají spíše přátelé než nepřátelé. Na žebříčku se pohybují kdesi uprostřed.
Poslední skupinou a velkým otazníkem jsou samotáři. To vlastně nejsou ani hvězdy, ani outsideři, ani průměráci - ti se prostě od společnosti dobrovolně izolovali, ke svému životu jí nepotřebují a zařadit je na žebříček je velmi těžké. Body nesbírají, jsou prostě jen sami sebou… V každé skupině najdete nejmíň jednoho takového člověka a upřímně nevíte, co s ním. Otázkou ale je, jestli se nemá nejlíp…
Osobně s touhle organizací společnosti do skupin nesouhlasím … Setkala jsem se s ní ale téměř všude…

S jako slabost
Už jsem tu mluvila o síle - tak co to tedy vzít z jiného soudku a podívat se tentokrát na slabost? Může společnost vůbec být silná i slabá zároveň? Domnívám se, že ano…Někdy mám dokonce pocit, že právě to, co ji činí v určitých ohledech silnou, ji činí i slabou…
Viz třeba řádky o neonacistech a jejich vnímání světa. Posiluje nás snad tohle nějak? Možná jen stoupence tohoto příšerně krutého myšlení. Ale společnost jako takovou to velmi oslabuje. Šíření nenávisti, pokles morálky, rozepře a ty jejich pochody … Vytváření nestabilního prostředí. A jak je známo - to, co je labilní, je také slabé, lehce náchylné k jakýmkoli špatným věcem a výkyvům…
Společnost sama je ale velmi křehká i bez malých skupinek, které se jí neustále snaží rozvrátit. Je to křehký organismus, postavený na křehkých základech a křehkých pravidlech, která zatím drží, ale nikdo neví, jak dlouho ještě držet budou... Upřímně bych se ani nedivila, kdyby jednou přišel den, kdy by se něco stalo - těžko říct, jak moc velké by to muselo být a co přesně by to muselo být - a celá společnost by se zhroutila jako domeček z karet. Sesypala by se spolu se všemi svými pravidly, ideály, honbou za penězi a dokonalostí… A podle mě by to netrvalo ani moc dlouho - zavládnul by prostě chaos, který by nikdo nedokázal urovnat a který by se šířil tak rychle, že by to už nikdo z nás nezastavil. Svět, jak ho známe, by skončil během pár vteřin. Možná by se pak časem zase dal dohromady, ale dalo by to mnohem víc práce vyškrábat se znovu na nohy …
Myslíme si, že jsme silní a že jsme páni světa, že jsme ho dokonale ovládli. Mnoho chvil a událostí nám ale ukázalo, jak hluboce se mýlíme a že tady na Zemi jsme moc malí páni, že není vůbec tak těžké se nás zbavit. I když máme auta a letadla a jeřáby - proti přírodě beztak nemáme šanci, oproti ní jsme slabí asi jako chmýří, co právě odlétlo z pampelišky…
Koukněte se třeba na všechny ty nemoci, a jak snadno jim podléháme, jak snadno umíráme… Podívejte se, jak snadno se hroutí vlády a rozpadají se státy… Stačí se vrátit jen o pár let zpět do počátku hospodářské krize - stačí pád jedné banky a všichni jsme na kolenou, společnost se hroutí a padá do bezedné jámy…
Ať se nám to líbí nebo ne, a ať si to přiznáme či ne, v některých ohledech jsme prostě neuvěřitelně slabí…

T jako tempo
Původně jsem chtěla použít slovo tolerance. Ale když jsem se nad tím zamyslela, přišla jsem na to, že bych to musela hodně rozebrat a že bude lepší napsat na tohle téma samostatný článek, kde se toleranci budu moct věnovat obšírněji.
Vybrala jsem si tedy slovo tempo - nevím, jak to bylo v jiných dobách, protože jsem v nich nežila, ale v dnešní době mi přijde, že tempo je vražedné. Každý někam spěchá, za něčím se honí, je někam tlačen, na všechny jsou kladeny obrovské požadavky…Kdo v tom umí chodit, je za vodou. Ale když je někdo pomalejší, společnost a její tempo ho smetou… V metru, na ulici, v životě.
Říkám si, jestli kvůli tomu, jak pořád spěcháme, máme taky čas na to jen žít. Zpomalit a užívat si život. Vnímat jeho nádheru a barevnost. Užívat si společných okamžiků s našimi blízkými a milovanými… Užívat si jen těch nejprostších maličkostí, co náš život dělají krásnými.
Mám pocit, že jednou nás naše tempo semele…


Na konec bych chtěla říct, že psát tento článek bylo všechno, jen ne jednoduché - vymyslet na každé písmenko slovo a na něj potom sepsat smysluplný odstavec je pracnější, než se může zdát. Začala jsem psát už v pondělí a skončila poslední den v týdnu. Spoustu řádků jsem smazala, jiné přepsala, několikrát jsem měnila i ta základní slova, protože se mi najednou nevybavilo nic, co bych o nich mohla psát.
Občas jsem možná plkala nebo se jen tak plácala ve svých myšlenkách jako ryba na suchu - ale snažila jsem se ze sebe vydat to nejlepší a nějak obohatit Téma týdne…Snad se mi to aspoň částečně podařilo…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Lukky Lukky | Web | 2. října 2011 v 19:54 | Reagovat

Pekne spracovaný článok :)

2 Xoo Xoo | Web | 2. října 2011 v 20:26 | Reagovat

Fíha, na každé pímeno tolik slov, jak je ztvárnit! Moc se mi to líbí! Hlavně se mi líbí, jak jsi zpracovala písmeno N- nevědomost. Je pravda, že mnoho lidí zanevřelo nad knihama. Já osobně ráda čtu, vidím v tom spousty věcí a občas se mi to v hlavě zidealizuje a přehraje líp, než potom vypadá ten film ^^

Dějepis_ Nikdy jsem k němu neměla žádnouc itovou vazbu. Pro mě to byl vždycky ničím nezaujatý, zbytečný předmět. Ale řekla bych, že to spíše zavinil vyučující, prootže teď jsem nastoupila do prváku na střední a na dějepis se dívám z jiného úhlu, je jiný učitel, jiný styl výuky, jiné propracování... ^^

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama