Říjen 2011

Krize pozdní puberty

27. října 2011 v 21:08 | Prinzeschen |  Říše upírů a víl
Přijdu si divná. Divnější než obvykle. Abych tak řekla pravdu, mám pocit, že mi v hlavě sídlí dva skřítci - jeden horší než druhý. Jeden ve mně vyvolává divnou kombinace štěstí s melancholií, druhý způsobuje dlouhé hodiny smutného přemýšlení a sebemrskačství. V obou dvou případech se mi chce brečet, občas křičet, vždycky padnout do postele a čumět do blba.
Začalo to minulý pátek. Nejdřív jsem byla asi tři dny úplně odvařená. Říkala jsem si - páni, já mám ale dobrý život; páni, jsem ale šťastná; páni, moje dny jsou tak zajímavé. Vzpomínala jsem na dětství, na dovolené, výlety, střední školy, koncerty, akce, kterých jsem se zúčastnila, na Ameriku, na první týdny vysoké a na všechny zážitky s tím spojené. A říkala jsem si, jaké jsem měla perfektní dětství, jak mi naši i babička s dědou dali všechno, co jen mohli, jak jsem byla plná zvědavosti a hravosti; vzpomínala jsem na to, kde všude jsem byla, co jsem viděla, jak jsem spala na letišti, co jsem jedla a na lidi, které jsem potkala. Prolétlo mi hlavou, že na 19 let je toho vážně dost - a že to všechno bylo tak strašně super a zajímavé, že můj život rozhodně není nudný, stereotypní či jednostranný a že ho zřejmě stojí za to žít! Mrzelo mě jen to, jak rychle to všechno uteklo a že už se to nikdy nevrátí. Nemůžu uvěřit třeba tomu, že už jsme spolu s Panem Božským 4 a půl roku, když já si pamatuju, jak jsme se ještě vídali na chodbách základy. Nemůžu věřit, že je to přesně jeden rok, co jsem se v USA chystala na Halloween. Padla na mě mírná nostalgie, ale nic zvláštního. Teoreticky jsem pořád v nějaké nostalgii či krizi osobnosti. Nic nového pod sluncem.
Ale v pátek večer se to nějak zvrtlo - z mírné nostalgie se stala ta obvyklá bolavá krize, kterou jsem si nově pojmenovala jako krize pozdní puberty. No vážně - víte, co mě pro změnu zase štvalo?
  • Jsem k ničemu. To je tak vše. Proč si to myslím? To už je delší seznam.
Na vysoké jsem skoro jediná (no dobře, ještě jsem našla Davida) ze střední odborné školy. Netušila jsem, že se kvůli tomu budu cítit tak méněcenná. Ale děje se to. Jsem taková černá ovce pěkné gymplácké rodiny, která měla dějepis a zeměpis čtyři roky, takže jim nedělá problém určitě, kde je Velikonoční ostrov - jako mně. Důvod, proč jsem se hned ve čtvrtek začala cítit jako totální idiot. Tohle snad nemůže vědět jen debil jako já. Ale co potom dělám na vysoké? Heh, na tuhle otázku jsem si odpověděla svou vnitřní touhou sbalit si krosnu a vydat se do světa hledat si práce jako napichovač listí či tak něco. Je podzim, někomu by se to mohlo hodit.
Mám stres z anatomie. Věčný a nekonečný stres. V žaludku už se mi začíná dělat obří vřed, který mě jednou stráví zaživa. Navíc v pondělí (už příští!!!) píšeme zápočtový test z anatomie, a protože jsem takový idiot, jak jsem naznačila o pár řádků výš, vsadím se, že ho nenapíšu. Ha há - a život bude zase o něc krásnější.
Jsem hnusná. Jo, já vím, že ne každý může být krásný - ale já jsem prostě hnusná. A ještě k tomu tlustá. Okolo mě jsou samí krásní a štíhlí lidé.A víte, co je na tom nejhorší? Že se to už nikdy nezmění. Bohužel už nikdy se nenarodím jako malá, štíhlá roztomilá hnědovláska s velikostí S. Už navždy zůstanu v tomhle těle a vždycky budu mít komplexy. Dobrá vidina do budoucna.
Nic neumím. Začalo to pohledem na fotky jedné patnáctileté slečny a zjištěním, že já takové portréty nikdy nevyfotím. Pokračovalo to jako obvykle vědomím, že píšu na velký psí exkrement a skončilo to tak, že jsem si ověřila, že ani ty výrobky z korálků nejsou nic extra. Zdá se, že na všechno jsem levá. Každý má prý na něco talent. Ten můj by mě vážně zajímal.
Depka se přehoupla v nadějí - ale vždyť se může zlepšit! Zapracovat na jedné té věci nebo třeba na všech třech a vypracovat se až do nebeských výšin.
Jenže je tu jeden problém - kdy? Vysoká je v tomto případě nekompromisní a nedává mi moc času na jakoukoliv tvorbu mému srdci blízkou. Takže žádné psaní, korálky jsou všechny doma a o focení, o tom radši nemluvím...Trénovat bych snad mohla, ale všechno je to na jednu věc, když si s fotkami neumím pohrát v procesu úprav.
I tady je blbé to, že se to zřejmě nikdy nezlepší - nebo aspoň ne v tomhle životě.
A to bůhví, jestli tu vysokou vůbec dodělám - s mým IQ tykve asi těžko...

No ale dost stěžování. To už by pro dnešek stačilo. Mně to tedy už stačí. Přečíst si totiž černé na bílém, jaký jsem omyl přírody a že jsem si to konečně přiznala, je vážně k "nezaplacení".
Na druhou stranu v pondělí se to zase nějak přehouplo a já jsem od té doby v lepším rozpoložení. Dokonce mám nějaké plány. Plány, jak využít čas, jak LÉPE využít čas, jak najít a použít nějaký potenciál, co snad ve mně někde hluboko je ukrytý; plány, jak budu na sobě pracovat a něco změním a třeba i všechno změním, něco napíšu, něco vytvořím; plány, jak budu dělat to, co chci; plány, jak konečně začnu zachraňovat svět a já budu!!!
V pondělí byla imatrikulace. Docela v pohodě záležitost. Jen v těch šatech jsem se necítila zrovna dobře.
Pak jsem se učila - i v úterý i ve středu. Mám všechny zápočtové příklady z genetiky kromě jednoho. Mám další zápisky. Zopakovala jsem si obratle a horní končetinu.
Dneska byla enkulturace. Donutili mě tam vypít absinth. Neptejte se, jak jsem vypadala. Ještě hůř než se líčím. Skoro nepiju. A pak mi do takového rohu nalijou půlku něčeho červeného a já to vypiju na ex, načež se rozbrečím, málem se pozvracím, udusím, oslepnu a padnu. Ještě teď se mi točí hlava a jsem příjemně unavená. A to jak debilně jsem se potom smála a co jsem vypouštěla z pusy, na to se radši ani neptejte, nechcete to vědět ani vidět ani si to představit. Byl to děs.

Děs by mohlo být moje druhé jméno - docela se ke mně hodí...
A tak nějak mě to vystihuje.

Heal the World - poprvé

26. října 2011 v 22:31 | Prinzeschen |  Heal the World
V překladu "Uzdravme svět".
Za prvé krásná písnička od Michaela Jacksona s úžasným textem a videoklipem...
Za druhé můj nový soukromý projekt, k jehož realizaci mě inspirovala jednak výše zmíněná skladba a jednak mé nekonečné snílkovství, a který se vám pokusím jakýmsi způsobem představit...
K těmto dvěma malým dílkům - fotky květin jsou samozřejmě ode mě, font bohužel pochází z dílny někoho jiného - ale to se snad dá odpustit :)

-

Skryté v dešti

25. října 2011 v 20:56 | Prinzeschen |  Básničky
Hladívaly mě po vlasech tvé dlaně,
teď už mám jenom kapky deště…
Zbylo snad víc než vzpomínka na ně?
V bouřce tiše křičím - chci ještě…

Promlouvala ke mně tvoje ústa,
dnes poslouchám jen hrom a blesk.
Zůstala po tobě poušť mrtvá, pustá
a ve vlnách spláchnul mě stesk…

V říčních meandrech snívali jsme o světě,
nyní déšť smývá naše touhy.
Že prý po zálivce i štěstí pokvete,
vidím jen na okně zmatené šmouhy…

Chybíš mi

Neptej se

23. října 2011 v 18:52 | Prinzeschen |  Básničky
Ptáš se
Proč jsi tolik smutná?
Copak
pít slzy ti tak chutná?

Neptej se

Ptáš se
Co se přihodilo?
Copak
tě tak rozzlobilo?

Neptej se

Ptáš se
Máš mě ještě ráda?

Neptej se…

Nebo má zrada
rozpáře ti záda...


Výplody choré mysli

23. října 2011 v 16:01 | Prinzeschen |  Ze života studentského
Za poslední tři dny se toho moc neudálo. Většinu času jsem strávila učením.
V pátek jsem psala výpisky z přednášek genetiky. Nedokončila jsem to, tak jsem pokračovala včera.
Včera jsem se taky vrhla na učení anatomie - přesně splanchnokrania. Z deseti kostí jsem jich zvládla osm.
Dneska jsem dojela zbývající dvě kosti a trochu se podívala na lební jámy. No uvidíme - ještě si to musím trochu zopakovat, ale snad to nebude tak tragické...

V pátek jsem si mimojiné udělala radost a koupila si encyklopedii Zvíře, kterou měli ve slevě za 500 Kč.
Opět mi chybí foťák. Za minulých 14 dní jsem sice nevyfotila vůbec nic, ale teď nemám co dělat a foťák by se šiknul.
Večer na mě obvykle padá jakási skepse hraničicí se sebelítostí až sebenenávistí.
Chtěla bych být někým jiným a někde jinde. Nejsem si přesně jistá kým ani kde, ale to není tak důležité.
Už nikdy si nebudu pouštět smutná videa na youtube. Nemá to moc smysl...

Hlavně už chci mít za sebou tu zítřejší anatomii, ať se potom můžu věnovat pro změnu zase anatomii. Za 8 dnů píšeme první zápočtový test. Jestli ho nenapíšu, vrhnu se do vln oceánu. My sice žádný oceán nemáme, ale já si nějaký najdu - to bude v tu chvíli můj nejmenší problém.

Včera jsem začala psát semestrální práci. Už teď toho mám plné zuby. Materiály v PC jsou na nic - ať žije papírová forma informací!

Už strašně dlouho jsem nic nenapsala. Nemám dokonce ani žádné nápady. Nedostává se mi času nad něčím přemýšlet. Štve mě to. Asi bych měla míň jíst, míň spát a míň chodit na záchod - to všechno zabírá strašně moc času a v těch ušetřených chvílích budu mít třeba aspoň chvilku na to dělat něco, co miluju. Ani ty básničky nejsou to, co bývaly dřív...Achjo.



Druhý svět

20. října 2011 v 21:00 | Prinzeschen |  Básničky
*Minimalisticky a ještě k tomu blbě. To jsem celá já...Pardón za další připitomělý článek na tohle téma. Můžete mě mučit, dokud nezemřu smrtí hongo bongo.*


Slunce léčivě chladí
v mechu
tam je druhý svět

Podej mi ruku
poletíme
třeba zítra, třeba hned

Měsíc hřeje,
když hledám
někde druhý svět

Dej mi své srdce
jenom mi prosím
neuleť…

Snaha o týdenní shrnutí

20. října 2011 v 20:51 | Prinzeschen |  Ze života studentského
Všímáte si, jak jsem dopadla?
Stal se ze mě nefalšovaný vysokoškolák - učím se, ponocuju, razím ven a nemám čas. Absolutně na nic ani na ten krátký článek, co jsem sem předtím přidávala každý den.
Jsem z toho v depresi.
Mám pocit, že čas běží nějak rychleji než dřív. Asi před pěti vteřinami byla neděla a já přijela a dneska už je čtvrtek, zase se blíží víkend a učení anatomie a...
Uf. Je toho nějak hodně.
Co teď? Pokusím se nějak splácat info od víkendu až po dnešek. Snad se mi to nějak podaří.

VÍKEND
Byl super jako vždy. Nechtělo se mi sice balit a už vůbec ne tahat tu těžkou krosnu přes půl republiky, ale co mi zbývalo? Naházela jsem tam věci, co potřebovaly nutně vyměnit nebo vyprat, nacpala foťák v nové brašně, se kterým jsem nakonec stejně nic nevyfotila a vydala se na cesty. Bez notebooku to bylo mnohem lepší. Mohla jsem si ho nechat na koleji, protože spolubydlící zůstávala přes víkend v Brně.
Přijela jsem domů, najedla se a pak přišla Vladěnka. Šly jsme do naší nové knihovny. Je pěkná - velká a moderní. Ale trochu nepřehledná a neosobní. Holt doba jde dopředu. Už to nikdy nebude jako dřív, ještě za mých mladých časů. Člověk si musí zvyknout. V knihovně jsem sehnala Genetiku, kterou potřebuju na tento semestr a která je docela drahá na to, že ji skoro nepoužíváme. Půjčila jsem si ji. Stejně jako anatomický atlas a něco o archeologii. Škoda, že kromě prvního dílu Čiháka jsem to musela vše nechat doma - knihy jsou prostě příliš těžké na tahání vlakem sem a tam.
Večer přišel Pan Božský. Jeli jsme na nákupy. Dostala jsem k Vánocům krásné smetanové sáčko a ještě jsem si koupila kozačky, protože nějaké nové už jsem vážně potřebovala. Můj milovaný si koupil jen svetr a čepici do zimních mrazů. Potom jsme se hádali, kam vyrazíme na večeři - no samozřejmě, že jsme skončili v čínské restauraci. Dali jsme si sushi jako předkrm, takže jsem se si konečně přišla na své. Pak jsme se naládovali normálním jídlem a odvalili se domů, kde jsme se konečně jen váleli spolu a bylo nám dobře...Mně bylo dobře. Strašně mi tohle všechno chybí.
A když jsem doma, tak to na mě padá dvojnásob. Všechny ty vzpomínky na minulé roky a minulé časy, které utekly nesmírně rychle. Vybavuju si situace, slova, pohyby, vůně... Vzduch doma voní tak nějak jinak než ten tady. Je tam krásně chladno a svítí sluníčko. A já, i když jsem tam vždycky byla doma a vždycky budu, si teď připadám jako host. Přijedu, vyspím se a zase utíkám pryč. Ze svého útočiště, kde je nádherně a kde nikdy nebudu cizí. No, je to složité, neumím to dokonale popsat. Asi byste to stejně nepochopili...Já to taky úplně nechápu...
Sobota začala docela brzo, protože na desátou jsem musela být v muzeu vyzvednout si materiály na semestrální práci. Chvíli jsem před muzeem fotila pavučinu na plotě - ani nevím, kdy to upravím nebo zveřejním, prostě není čas. Pak jsem se hodinu hrabala v materiálech o Písečném vrchu v Bečově a fotila si stránky v knížkách. Nakonec z toho vylezlo 120 stránek informací. Jsem ráda, aspoň se mám čeho chytit a pět stránek snad zvládnu s přehledem...
Po návštěvě muzea jsme vyrazili ještě na rychlé nákupy kalhot, koupila jsem si dvoje nové džíny - jedny normální a jedny černé. Moje staré černé džíny už totiž vypadaly příšerně - nějak se sepraly.
Většinu odpoledne jsme pak strávili doma - koukali jsme na zajímavý dokument o 11. září a odpočívali. Někdy mám pocit, že je toho na mě vážně moc. Ta cesta, potom se pořád někomu věnovat, něco vyprávět, něco dělat, někam chodit...Ani chvilka odpočinku. V sobotu jsem si to trochu vybrala. Sice jsem ještě chtěla jet fotit na Písečný vrch, ale dopadlo to úplně jinak a my jeli na Dlouhou Louku. Bylo tam nádherně. Zima, ale slunečno. Lidé pouštěli draky. Krásná podzimní idyla. Fotila jsem a zase jednou byla šťastná. S Panem Božským jsme se pak fotili navzájem a trochu blbli kdesi, kam snad lidská noha ani nevstoupí...Vznikly z toho povedené snímky. A ten pocit štěstí, o kterém jsem už psala...Ten je nenahraditelný.
Když mě Pan Božský opustil, padl na mě smutek. Jako vždycky. Nesnáším to, když mě opouští. Když odchází, když už nejsme spolu. Je to stejné, jako kdyby ze mě někdo vyrval kus a odnesl ho pryč. Svým zvláštním způsobem to hodně bolí. I když vím, že tam pořád je a že se zase setkáme. Za 14 dní. Že spolu budeme mluvit nebo si aspoň psát. Třeba obden. Ale stejně...Nevím, asi jsem divná...
Sobotní večer jsem nakonec strávila učením anatomie. Ne že by mi to úplně šlo, ale po třech hodinách jsem opravdu měla pocit, že něco málo umím. Byla jsem rozhodnutá se zbytek doučit v neděli ve vlaku.
Dočetla jsem Hladová přání. Bude se mi po nich docela stýskat...Oblíbila jsem si to napětí, ve kterém mě autorka držela, protože mi pořád ne a ne prozradit ani naznačit, jak to vlastně dopadne.
V neděli ráno to bylo stejné jako minule - rychle si vše sbalit, zjistit, že krosna váží asi 50 tun, jít na vlak a polykajíc slzy odjet vlakem. Je to vždycky to samé.
Přestupy jsem zvládla, nic mi neujelo. Lidé taky nebyli nejhorší. Jela jsem v kupéčku s takovými mladými kluky, ale aspoň to nebyli takoví úchyláci jako ten minule, co se svlékal za jízdy (bože!) Anatomii jsem si pročetla, ale spánkovou kost vzdala, i když jsem věděla, že v testu bude asi na milion procent.
V Brně mi hned jela tramvaj a tentokrát jsem se nenechala zblbnout a jela až na správnou zastávku. Dokonce jsem si sedla. Nejhorší bylo vyškrábat se do kopce na kolej, ale i tohle jsem přežila.
Na pokoji byla Andy. Je to mnohem veselejší přijít a mít ji tu. Nepadla na mě touha vzít do zaječích jako minule.. Povídaly jsme si a bylo to fajn. Bude mi chybět, až odejde. Nejdřív jsem ji ti nechtěla, ale teď nechci, aby šla pryč. Obávám se, koho jiného mi sem dají nebo že tu budu sama. Jedna možnost lepší než druhá.
Koukla jsem se na ČS má talent a šla spát.

PONDĚLÍ
Přivstala jsem si, že se ještě kouknu na anatomii. Nemělo to nějaký větší efekt. Přesto jsem na cvičeních docela válela - 5 bodů ze 6 a jediná chyba samozřejmě v popisu spánkové kosti. Mladému asistentovi, co chodí na praktika s námi, jsem sdělením, že jsem se os temporale neučila, prostě vyrazila dech. Ale jinak to šlo - při hledání struktur na bázi lební jsem se sice nechytala, ale náš mladostarší kolega mi vždy přispěchal na pomoc a vše ukázal a vysvětlil. On vůbec náš kolega se často vyskytuje u našeho stolu a obzvláště u mě. Sedí vedle, kouká mi pod ruku, co píšu a na konci testu, kdy vždycky zblednu jako mrtvola, mě uklidňuje, že minimálně tři body mám. Dusí mě s popisem kostí, naštěstí jsem zatím vždycky nějak prošla. Ale lehce mě znervózňuje. Uvidíme, po příští hodině možná podám podrobnější hlášení a teorii, kterou vytvořila Míša. Vymysleli jsme novou terminologii - processus suricatus a processus svišťus podle tvarl výběžků na lebce. Docela jsme se pobavili. Nebyla to nejhorší hodina.
Po anatomii jsme vyrazili na genetiku a buněčnou bižuli. Nic moc jako vždy. Genetikovi jsme počítali, kolikrát řekne slovo "vlastně" - po dvou hodinách jsme se dostali na číslo 391. Musí se to teď sledovat a vytvoří se z toho graf či nějaký průměr či lingvistický průzkum. Na buněčné jsme s Míšou hrály jméno, město, zvíře, věc - a já se dozvěděla o spoustě nových slov ze slovenštiny. Nejvíce nám pobavilo moje jméno na Ch - Chrudoš. Nakonec se ukázalo, že ASI existuje. Stále si o tom nejsem jistá...
K večeři jsem si uvařila těstoviny - bacha na to, nejsem žádný talent na vaření. Neuřízla jsem si ale prst ani nic jiného, nespálila se, nepolila se, nic nerozbila, prostě jsem to přežila...
Šla jsem spát docela brzo, spolubydla se vrátila na kolej až ve čtvrt na dvě. Nevadilo mi to, spala jsem sladce jako mimino. Jen jsem mrkla na hodinky, kolik vlastně je a zase usnula.

ÚTERÝ
Úterý se neslo v duchu anatomie. Dopoledne jsem si vypisovala lebku, pak šla na hodinu, pak si zase vypisovala...Taky mi v hlavě ležela ta Míšina teorie (no dobrá, prozradím ji už teď), že se tomu asistentovi asi zdám sympatická, když ke mně tak tíhne a sedá si k nám, ukazuje mi kosti a žvatlá a žvatlá...No - moc dobře bych to nechápala, nejsem žádná krasavice a ve třídě je milion jiných, zajímavějších a pěknějších holek. Třeba zrovna Míša. Co by ho vedlo k tomu, aby měl nějaké sympatie zrovna ke mně, to opravdu netuším. Je sice pravda, že se mnou tak nějak komunikuje a ukazuje mi kosti atd., ale pro to může být tisíc jiných důvodů. Třeba proto, že vypadám zmateně a vystrašeně, někdy taky můžu působit, že se v příští vteřině ocitnu na pitevním stole já - takže se mě snaží nějak uklidnit, abych nevzala nohy na ramena a nepropadala panice. Takže bych si nemyslela, že to je tak horké. Míša má jen hodně bujnou fantazii. A co my víme - třeba tíhne zrovna k ní a sedá si k nám kvůli její osobě. Jí se koneckonců i trochu líbí.
Odpoledne jsem měla sraz s Míšou kvůli příkladům z genetiky. Nepřišly jsme na to. Zato jsme se dozvěděly docela pikantní drb, že totiž náš profesor na genetiku po druhém nezvládnutném pokusu o zápočtový test si zve studentky na osobní konzultaci a lehce jim šmátrá po kolínku. Je to pěkný hnus, takže na genetiku se budu učit jako ďas. Musím to zvládnout, protože z představy "osobní konzultace" se mi chce pozvracet půlku Brna. Nehledě na to, že profesor na genetiku není žádný mladý opálený asistent na anatomii připomínající vzhledem Itala - ale starší, ráčkující skřítek s pisklavým hláskem. Dál nemám chuť to komentovat.
Na genetice bylo celkem fajn - učili jsme se o barvě očí a vlasů, o jejich dědičnosti a některých abnormalitách.
K večeři jsem si udělala mozzarelu s rajčaty. Původně jsem chtěla i housky, ale už byly tvrdé. A rajčata taky nebyla nic moc - zdála se mi nějak nedozrálá.
Ale přežilo se to. Pak jsme se zakecaly s Andy a šly spát až po jedenácté. Hrozně ponocuju od doby, co jsme tu spolu. Nejsem na to zvyklá a prudí mě to. Ráno se pak sotva vyhrabu z postele.

STŘEDA
Včera se relativně nic nedělo. Měli jsme opět úžasnou Antropologii pravěku a celkem zábavné ZVP. Prostě v pohodě den. Odpoledne jsme s partou lidí ze třídy vyrazili na bowling. Bylo to super. Sranda, hodně povídání a poznávání se. Stejně tam nešli všichni - nedá se nic dělat, jsme opět rozdělení na skupinky. Všude je to stejné. Ale bowling s těmihle lidmi byl super. Užila jsem si to. Domů jsem zase přišla pozdě - až k sedmé. Jen jsem se najedla a mrkla na Expozituru a pak šla spát.
Lezou na mě chmury.

ČTVRTEK
Na Antropologii jsem si připadala zase jako idiot. Proč nikdy nic nevím?! Jsem idiot, to asi proto.
Práce se kupí. S příklady jsem sice hnula a dopsala dílo pro profesora Malinu, ale mám z něj blbý pocit. Takhle se asi do toho časopisu nedostanu, i když jsem vážně chtěla. To je život, no - ne vždycky to může vyjít, ne vždycky je posvícení.Protokoly taky naštěstí mám.
Zbývá mi ještě semestrální práce, vypsat si asi milion věcí a tak. Uvidíme, jak se to vyvrbí, snad to zvládnu.
Učila jsem se půlku dne. Pak jsem byla na obědě, nakoupit, na semináři, který byl o česných vesničkách v Rumunsku a byl opět moc zajímavý a hodně vtipný, pak jsem jela na Malinovského náměstí zaplatit Temnářce knížku a nakonec jsem zkysla na koleji, kde to na mě znovu padlo a tak jsem se rozhodla napsat aspoň tento článek. Blog je něco, co me drželo v pohodš a nad vodou. Nesmím o zanedbávat. I když už nestíhám svoje seriály, nestíhám psát svoje dementní pseudoknížky (hodně hnusnej ironickej úšklebek a náznak zvracení), takže tu o Smrťákovi asi nikdy neodpíšu, nestíhám číst ani fotit, ani myslet ani mít inspiraci, ani být šťastná ani nic - tak na blog si čas najít musím...Jinak se definitivně zblázním. Fakt že jo...

A krásná písnička na konec...Byla v jednom filmu o gayích, jen teď nevím název...a zpíval ji někdo jinej. Ale to je jedno. Mně se líbí.



Čtvrtek - a zítra hurá domů!

13. října 2011 v 17:49 | Prinzeschen |  Ze života studentského
Ha!
Dneska to stihnu!
Napíšu článek o dnešku bez zpoždění.
Je pár věcí, co mám na srdci...

Už nejsem cholerická. Po včerejším dlouhém rozhovoru a klidném spánku mě to nějak přešlo. Zaplaťpánbůh. Nesnáším, když mám cholerické stavy. Nemůžu pak se sebou vydržet dokonce ani já sama. Jsem pak příšerná. Protivná a rudá a nasupená a ...no prostě si to dokážete představit, jak asi vypadá takový správně nas*aný člověk.
Ráno jsem se sotva vyhrabala z postele. Ty rozhovory až do půlnoci budeme muset omezit - nebo ze mě za chvíli bude chodící troska. Nejsem zvyklá ponocovat a ráno potom nemůžu vstát. Ale nakonec se vždycky samozřejmě překonám a vstanu.
Dnes jsem také vstala. Šla jsem na přednášku z Úvodu do antropologie. Bylo nás tam o dost míň než obvykle. Většinu asi odradil ten brzký čas vstávání. Nebo se jim prostě nechtělo. Upřímně - dodnes byla každá hodina poměrně nudná. Dnešním dnem se to ale zlomilo - přednáška sama o sobě možná tak zábavná nebyla, ale diskuze na konci hodiny o islámu, jeho šíření a vlivu na naší kulturu zajímavá byla a hodně. Člověk na to aspoň slyší názor od osobnosti, která o tom něco ví a své názory umí podložit rozumnými důvody a dát jim jakýsi seriózní punc.
Po přednášce jsem uháněla na kolej se učit. Zahrabala jsem se do dvou dek, vytvořila si takové pěkné pracovní hnízdo a psala a psala a psala...Dneska jsem se věnovala antropologii. Trochu mi toho ubylo. Ale ne moc.
Dvakrát jsem měla chuť brečet - včera jsme v našem rozhovoru narazily i na Michaela Jacksona a jeho písně, a já dneska neodolala a pustila si Earth Song a Heal the World. Měla jsem na krajíčku. Klipy k těmto písním jsou hodně silné a mají toho hodně co nabídnout - alespoň u mě to tak platí.
Strávila jsem nad učením necelé tři hodiny. Pak mě bolela hlava, oči a žaludek. Zase jsem zapomněla na jídlo. Rozhodla jsem se tedy vyjet do centra na oběd. Zabrousila jsem do McDonaldu a napráskala se kuřecími nugetami a hranolkami a cheesburgerem. Jo, já vím, že je to konzumní fastfood a všichni cool lidi ho nesnáší, ale já si tam jednou za čas zajdu ráda. Proč taky ne. Na něco se umřít musí.
O tom jsem ale vůbec mluvit nechtěla. Zato o něčem jiném ano. Když jsem byla v tom centru a měla jsem ještě hodně času, rozhodla jsem se jít se podívat po krámech. Neměla jsem to dělat. Achjo, mám z toho akorát depku. Mají tam takových krásných věcí, na které nemám peníze. Tedy na účtu nějaké mám, ale ty jsou na učebnici a na horší časy. Ne pro mé bezmyšlenkovité utrácení.
Navštívila jsem celkem tři knihkupectví a byla jsem úplně unešená! Chci vyhrát milion a koupit si každou jednu knihu, co tam mají! Konečně jsem našla Shakespearovy Sonety - bože, jak já je chci!!! A chci a chci...Pak Kleptoman od Karla Žiláka - hodil by se přesně do mé drogové a psycho řady knih, co mám na poličce. Spousta knížek od Joty. Mě sice odmítli, ale já tohle nakladatelství prostě žeru! Ty jejich publikace...Na jednom stolečku knížky o drogách, závislostech a reálných příbězích - našla jsem dokonce i takové, které neznám a neslyšela jsem o nich, zato přečíst bych si je tedy určitě chtěla! Na druhém stolečku knihy ze série Beletrie pro ženy s nadhledem plné vtipných titulů. Řady knih od Paula Coelha, o 2. světové válce, našla jsem pár vtipných titulů, o kterých jsem neměla ani ponětí, že existují a u kterých mě pobavily jen názvy, historické romány, detektivky...Bože, je to k zbláznění! Musím někde sehnat peníze - najít si brigádu nebo něco. Nevím, jak teď, ale v léte budu shánět jako šílená, to slavnostně přísahám!
A pak jsem se vrhla do víru obchodů s oblečením. Musím říct, že tam to nebylo tak zářivé, ne všechno mě nadchlo a okouzlilo (a už vůbec ne za ty ceny). Ale viděla jsem pár zajímavých kousků, které by stály za hřích a daly by se kombinovat. Navíc potřebuju nějakou novou garderóbu. Ta má je stará a už vůbec neodpovídá mému nynějšímu vkusu. I když s mým vkusem je to vůbec takové, no... nebudeme to radši rozebírat.
Prostě jsem z dnešního brouzdání centrem byla nadšená, ale na druhou stranu mě to opět přivedlo na pokraj zoufalství - kde na to všechno vzít a nekrást...Ach jo...
Po svém malém výletu jsem to jen tak tak stihla na seminář. Dneska byl vážně zajímavý - přednášel nám takový chlapík, co dělá hrobníka (mimochodem má vysokoškolský titul právníka a hrobaření má jako koníček ve volném čase) a dozvěděli jsme se spoustu zajímavých informací o pohřebnictví, jeho úrovni v Čechách a hrobech celkově. Nevím, jestli to někdy využiju, ale kdo ví - třeba se stanu hrobníkem :) Jako antropolog k tomu budu mít možná i dobré předpoklady.
Teď si sbalím svých pár švestek, které si zítra vezu domů, najím se, možná se budu ještě chvíli učit a pak se uvidí. Každopádně toho mám vážně dost, co za těch pár hodin musím stihnout.
Očekávám, že následující dny budou opět trochu chaotické a plné nejrůznějších akcí a činností, takže se zase ozvu v neděli :)


Středa

13. října 2011 v 16:57 | Prinzeschen |  Ze života studentského
První týden nebo možná prvních čtrnáct dní jsem se tady hodně nudila, padaly na mě různé chmury a nevěděla jsem co s časem. Teď mám přesně opačný problém. Nevím, kam dřív skočit... Takže článek o včerejšku píšu zase až dnes.
Včera jsem si opět mohla přispat, vždyť už to víte - ve středu mívám od 10. Přednášku Antropologie pravěku jsem si vážně užila. Nevím, proč ostatní tenhle předmět nebaví - já jsem z něj úplně nadšená. Do zkoušky se sice máme naučit všechno z takových skript bichlového formátu, ale čert to vem. Jsou to úžasné a zajímavé věci! Těším se, až o nich budu vědět a znát podrobnosti. Dokonce uvažuju o půjčení či koupi - no prostě o přečtení - většiny publikací na toto téma nebo téma jemu příbuzné. Uvažuju, že ve druhém semestru nebo možná příští rok si zařadím i nějaké předměty z archeologie nebo egyptologie. Stávám se posedlou, ou jé.
Na další přednášce - Základy vědecké práce - jsme se učili o správných citacích a o provádění korektur. Protože jsem to v hodině nestihla - všechny ty matoucí značky a jejich vpisování do textu a zapisování za konec řádku, tuna chyb atd. - odnesla jsem si další práci domů. Naštěstí jsem to udělala večer, takže mě to dneska nestraší. Ještě že tak.
Odpoledne jsem chtěla strávit celé procesem učení. Nakonec jsem se ale zasekla tady na blogu psaním článku o sociálních sítí a těch ostatních ne tak podstatných - takže z učení toho zas tak moc nebylo. Protože jsem ale včera definitivně rezignovala na Facebook a odmítám tam chodit, protože mě štve demence lidí se tam vyskytujících (ne všech samozřejmě, ale některých), tak budu mít teď času mnohem více.
Po napsání článků jsem se učila - genetiku, ZVP a...a to je asi všechno. Genetika mi dává zabrat. Ze zápočtových příkladů jsem zatím vypočítala jen dva a pak se zasekla. Jsem úplně dutá, vážně.
Když už jsem měla učení dost a vzpomněla si, že bych se měla najíst, udělala jsem si obvyklou polívku ze sáčku, pustila si Expozituru a relaxovala. Taky jsem pokročila ve čtení Hladových přání. Je to sice útlá knížečka, ale strašně mě do sebe vtáhla. I když nečtu, těším se na to, až si najdu chvíli, sednu si a posunu se třeba jen o pár stránek dál. Jsem hodně zvědavá, jak to nakonec celé dopadne...
Včera jsem také narazila na staré fotky, co jsem si stahovala na notebook, když jsem odjížděla na kolej. Padla na mě trochu nostalgie...Hlavně u fotek s Panem Božským. Mám první fotku, kterou mi poslal. Bylo mu 15 jako mně a vypadal jako takové malé miminko. Stejně jako já. Byli jsme ještě tak dětští...A dneska je to vše pryč. Občas se mi zasteskne - po těch starých chvílích a časech...
Po Expozituře jsem měla v plánu jít spát. Jenže přišla má spolubydlící Andrejka a až do půlnoci jsme spolu kecaly. Měla jsem z ní takový strach - a nakonec jsem ráda, že ji tu mám, je to všechno takové veselejší a míň osamělé. Navíc si ve spoustě věcí rozumíme - takže jsme si zanadávaly na lidi, co zesměšňují smrti ostatních a na provokaci píšou smutné statusy o dalších mrtvých, no já už to tu nechci rozebírat. Povídaly jsme si o školství a o filmech, o náboženstvích a o rodinách... Asi bychom nikdy neskončily, kdybychom obě nemusely dnes ráno vstávat.
Soused se docela uklidnil. Jen někdy přes den pouští hroznou hudbu nebo zničehonic zakřičí. Ale dá se to vydržet...

Sociální sítě - dobro i zlo

12. října 2011 v 16:34 | Prinzeschen |  Dilema číslo 1
Měla bych se učit, ale ještě chvíli svého času věnuju na sepsání tohoto článku o sociálních sítích a lidech, co se na nich vyskytují. Jsem toho tak plná a vyvolává to ve mně tak neuvěřitelný vztek, že to ze sebe musím nějak vyventilovat, aniž bych moc otravovala ostatní. Proto, kdo nemáte náladu, nečtěte tento článek...
*
Sociální síť. Pojem nám všem dobře známý a to hlavně díky všude profláklému Facebooku.
Můj vztah k nim? Řekněme, že neutrální až relativně kladný. Na sociální síti jsem, denně ji navštěvuji, sdílím své fotky - přesto jí nežiju a nebýt toho, co se stalo včera, tenhle článek by zřejmě nikdy nevzniknul, protože sociální sítě prostě nejsou náplní mého života...
*
Tak co, jaký si myslíte, že takové sociální sítě mají smysl? Můžete napsat do komentářů, pokud zrovna nebudete mít nic lepšího na práci. Jaký smysl ale mají tyto sítě podle mě?
Když se nad tím zamyslím, napadá mě jeden hlavní důvod. Usnadňují lidem komunikaci. Když jsem například tady v Brně a má rodina i přátelé jsou v Litvínově, je hodně jednoduché kliknout na jeden odkaz a dostat se na stránku, kde se spolu můžeme bavit rychle, bezplatně a okamžitě. Facebook postrádá pomalost mailu, prodražení smsek nebo nutnost stahování, jakou má staré známé ICQ. Člověk jen klikne na fotku toho druhého a už si s ním povídá v reálném čase, rychle a bezbolestně.
Nejedná se však jen o komunikaci mezi městy - Facebook vám umožňuje komunikovat i mezistátně. A to se vážně vyplatí. Mám mnoho přátel či známých v USA a pokus o vysvětlení toho, co je to ICQ, byl jednou z nejbolestnějších věcí, které jsem v životě zakusila. Oni používají AIM, to zase neznám já; na maily neodpovídají a ...však to znáte - není čas každý den psát, co se u mě děje a posílat fotky, jak vypadám krásně a jaké nové šaty mám. Sociální sítě tedy zásadně usnadňují komunikaci na velké dálky a stávají se nedocenitelným pomocníkem. Kliknu a už si prohlížím fotky svých amerických přátel, ve statusu si přečtu aktuality z jejich života, dám jim o sobě sem tam vědět nebo se mi něco líbí a oni vědí, že stále žiju. Všechno je snazší.
Jako druhý důvod mě napadá, že člověk může najít někoho s podobnými zájmy. Nebo někoho, o kom už dlouho neslyšel a přitom by o něm slýchal rád. Lidé se mohou jednoduše domluvit, vytvořit události, pozvánky, sdružovat se a sdílet fotky nebo myšlenky, o které by se rádi podělili.O své vlastní myšlenky, zážitky, osobní pocity a prožitky.
A to mi přijde jako smysl sociálních sítí. Proto nejsem úplně proti nim a nezavrhuju je úplně.
*
Problém ovšem je, že individua, která na sociálních sítích najdete, podstatu sociálních sítí, kterou jsem tu nastínila, jaksi potlačují. Využívají ji jako prostor ke svým pochybným aktivitám a vytváří spoustu stupidních a idiotských věcí, které sociální sítě posílají až do hlubokých pekel a odebírají jim i ten poslední punc serióznosti, který by mohly být.
Jako příklad uvedu jen jednu věc, ke které se potom chci ještě hlouběji vyjádřit a která mě právě včera zvedla ze židle a pohřbila celý muj den - tou věcí jsou řetězové statusy. Statusy typu "jestli máš rád svého psa, dej si to do statusu", "když dáte 10x like, zítra zkusím přemýšlet", "včera umřelo 150 lidí, protože uklouzlo na banánu - nikdo jich nelitoval, protože nehráli hokej" a tak podobně. Každý, kdo se na Facebooku pohybuje, s podobnou záležitostí do styku jistě přišel.
A já se ptám - PROČ? Proč to lidi, sakra, děláte? Proč jen něco kopírujete a vyvěšujete si to na zeď?To nemáte svůj vlastní rozum? To nemáte dostatek inteligence, abyste si vymysleli svou vlastní větu? Nemáte myšlenky, které byste mohli vyjádřit? V případě, že se vás nějaké dění ve světě dotklo, nejste natolik mentálně vyspělí, že byste k tomu řekli něco svého?! Musíte vážně využívat něco, co vymyslel kdovíjaký idiot a vyslal to dál, aby viděl, kolik lidí na světě je typ dementních stádových ovcí? (čímž se hluboce omlouvám ovcím, jsou to milá stvoření a v některých případech mají rozumu více než zde zmínění lidé - lepší přirovnání mě však nenapadlo).
Proč musím desetkrát denně číst tu samou stupidní věc, která postrádá jakýkoli smysl a je na tomto světě naprosto zbytečná? Kdyby to bylo třeba i to tom samém, ale každý by to popsal ze svého pohledu - jenže to ne, to je moc složité...
*
Včera se na Facebooku objevil status tohoto typu: V neděli zemřel český voják který byl těžce zraněn v Afghánistanu. Je úterý a na facebooku ani jeden status, ani jedna profilová fotka, nic.No jo vlastně, on nehrál zasranej hokej, on jenom bojoval v Afghánistanu.... Nereprezentoval sice českou zem, ale bojoval ve jménu česke republiky a za to si zaslouží minimálně stejnou úctu jako nějací sportovci.

Zvednul mě ze židle z mnoha důvodů, ne jenom proto, že já hokeji fandím a pád letadla v Jaroslavli byl pro mě smutným dnem... Tak tedy proč?
1) Kyž umřeli hokejisté a fanoušci, popřípadě pseudofanoušci, o tom psali na svých profilech atd., jejich odpůrci se do nich pustili a hlasitě křičeli, jak je to pitomé a že mluvit o tom pořád je postavené na hlavu. Tenkrát jsem o tom psala článek - a nestydím se za to.
Uplynul už více než měsíc od tého události a média i fanoušci ztichli. Bylo rozloučení na Staroměstském náměstí, proběhly pohřby, něco se o tom napsalo, něco se o tom řeklo...Časem však tenhle mediální kolotoč skončil, většina lidí se stáhla do pozadí a věnovala se svým životům, tuto událost nahradily jiné kauzy. Nikde o pádu letadla už nebyla ani zmínka, už se to více nepřipomínalo.
Jediní, kdo o tom pořád mluví a kdo to pořád vytahují na světlo, jsou právě ti, kteří tenkrát nejvíc křičeli, jak je to všechno zbytečné, když na světě denně umírá tolik lidí. To je docela zvláštní, ne? Ti, kteří o tom nechtěli mluvit a slyšet vůbec, to připomínají ještě měsíc potom - jako jediní.
To mi přijde dost stupidní.
2)Od doby, kdy se to stalo, se objevil jakýsi nový trend srovnávat jakékoli úmrtí a jemu věnovanou pozornost se smrtí a mediální pozorností věnovanou hokejistům - jak dokazuje přesně tento typ statusu. Lidi, tak už se přes to konečně přeneste! Je to už minulost, mrtví jsou pohřbení a vy byste jim měli dát pokoj! (Je asi blbé říct - nechat je žít).
Nehledě na to,že lidé si najednou začali všímat smrtí, které by jim předtím byly úplně ukradené a o kterých by status nikdy nenapsali, kdyby jeho součástí nebyla možnost rýpnout si do mrtvých sportovců. Upřímně - myslíte si, že by někdo tento status napsal před půl rokem, než se stala ruská tragédie? Myslíte, že by někdo měl ponětí o smrti tohoto vojáka a dokonce mu vyjadřoval soustrast touto cestou? Ne, všem by to bylo jedno, nikdo by o tom neměl ani tušení, a kdyby si něco takového vystavil, byl by svým děsně "cool" kamarádům pro smích... Takže mi laskavě netvrďte, jak jste strašně soucitní a citliví - ne, jste jen zlí a chcete rýpat...
3) Včera v nemocnici zemřela mladá žena při porodu svého dítěte. Dvě děti už má. Všechny jsou teď bez matky. Napsal někdo status jí?! Ne, samozřejmě že ne. Ona přece nevraždila v Afghánistánu ve zbytečné válce civilní obyvatelstvo a tak si nezaslouží mít místo na profilech mnoha lidí a jejich úctu...
To jsem měla velkou chuť napsat si do statusu a ukázat těm chytrákům, jak jsou vlastně mimo. Samozřejmě, že jsem si to nenapsala, protože nejsem tak pitomá, abych si myslela, že vojáci v Afghánistánu jsou nějaká vraždící monstra, co si libují v krvi malých dětí a žen. Ne, jsem si jistá, že zabíjejí jen v případech opravdu nutných, kdy jim jde o život. I když názor, že ta válka je zbytečná - za tím si stojím.
Bojoval za Českou republiku? To sice ano, ale víte někdo proč? Tohle není naše válka a v podstatě bychom tam neměli ani co dělat. To je jen výmysl naší milé malé vlády, která leze do prdelky Americe. Že bránil zájmy České republiky? A jaké prosím vás? Proti terorismu se musí bojovat, to je sice pravda, ale já chci slyšet konkrétní zájmy, jaké my Češi v Afghánistánu máme.
4) Nejvíce mě večer rozsekala jedna slečna - Markéta - , která má v hrsti asi všechen rozum světa a je děsně inteligentní - proto použila tento řetězový status vyjadřující úctu mrtvému způsobem značně nemilým a to shazováním smrti někoho jiného. Tato slečna mi napsala, že tomu vůbec nerozumím a ať to neřeším, načež mě kontaktovala do vzkazů, takříkající mezi 20 prsty a dvěma monitory, kde se mi snažila vysvětlit, že tato věc s válkou a vojáky se jí osobně týká, proto zvolila tento status. Na mou námitku, proč nezvolila osobnější přístup a když ji daná událost zasáhla dokonce osobně, nepoužila svůj vlastní pohled na věc, mi napsala, že vím moc dobře, jak to myslela(zřejmě stejně jako všech tisíc lidí, co ten status použilo) a chci se jen dohadovat. Někde mezitím proběhlo to, že nevím, o čem mluvím... Dobře, možná nevím a DÍKY - ani nechci vědět.
Co ale vím a o co se s vámi mohu podělit je má osobní zkušenost - můj prapraděda byl v koncentráku a zemřel v květnu při pochodu smrti. Tato slečna Markéta měla za přítele několik let neonacistu. Takže tato věc se osobně týká zase mě a ona přinejmenším neví, co dělá, přinejhorším by potřebovala profackovat, aby si uvědomila souvislosti...
*
Tím končím svou pouť sociálními sítěmi a včerejším statusem.
Pokud by někdo chtěl něco ošklivého říct ohledně hokejistů - nejde tu ani tak o ně, takže je nechte být. Je to už minulost.
Jestli tu o něco jde, tak je to především chování lidí a jejich nesmyslné jednání - vytahování starých věcí, když už o nich nikdo nemluví, to neustálé připomínání, navážení se do jiných, davové kopírování stupidních myšlenek, které se šíří jako mor a zaplavování zdí ostatních...ale to už jsem všechno napsala nahoře.
*
Sociální sítě by možná jednoho dne mohly být jen dobré a prospěšné a sloužit svému účelu - usnadňování komunikace... Dokud se na ně ale budou přihlašovat jedinci bez rozumu a vlastního myšlení, jejichž hlavním cílem je jen šířit kdejakou pitomost - nestane se to...