Září 2011

Den jedenáctý

29. září 2011 v 21:24 | Prinzeschen |  Ze života studentského
Konečně!!! Konečně jsem se dostala k tomu prostě zasednout k počítači a chvilku psát. Jen tak, nezávazně, o ničem... Většina věcí, o kterých tady píšu, je o ničem. Jsou to jen takové výkřiky do tmy. Střípky beze smyslu. Ale ze střípků se dá složit okno - a z dílků může vznikout pěkný obraz. Tak se tedy oknem mých střípků podívejte na dílky z mého obrazu... Bože, to zase plácám.
Ale ne, vážně se mi ulevilo, že konečně můžu nic nedělat a jen tak psát. Před pár dny jsem si ještě stěžovala na nudu a na chmury, které na mne lezou z nicnedělání. Také jsem si stěžovala na to, že jsem pořád na internetu. Dnes to všechno odvolávám. Za prvé - kde jsem brala ten čas, proboha?! To vážně netuší, dneska jsem se vůbec nenudila, naopak, ani teď ještě pořádně nevím, kde mi hlava stojí. Chmury na mě nelezou žádné - spíš hodně nápadů a postřehů. A na internet už jsem si zvykla. Hodně mě teď baví blog. Baví mě psát sem články o mých normálních dnech a všech těch událostech, ve kterých občas vyjádřím i nějakou tu svou momentální náladu a inspiraci... Ale už dost toho plácání o ničem, i když trochu si ho ještě užijete v následující části článku, ale to uvidíte...
Můj soused - ano, to je nekonečný příběh a možná z toho jednou udělám něco, jako byl film Baba na zabití, akorát že v mém případě to bude Chlap na zabití - už nejenže hraje hudbu, ale on si i zpívá! Postupně se odvazuje čím dál tím víc. Nevím jak vy, ale já bych se tedy styděla takhle projevovat, a obzvláště když tu jsou tak papírové zdi. On si s tím ale hlavu evidentně neláme. Včera falešně pěl jakousi slovenskou melodii a dnes v tom pokračoval. Možná trénuje na superstar. Nebo si rád zpívá. Ale je opravdu dost mimo. Díkybohu tuhle svou zálibu neprovozuje v nočních hodinách, ale jen odpoledne. To se dá přežít. Když si dám písničky nahlas, nic neslyším.
Včera jsem měla problém usnout. Ne že by byl hluk, dokonce jsem si ani nešla lehnout extrémně brzo...Ale - tím, že můj denní režim je strašně nevyvážený a já včera spala až do 9, neměla jsem pak večer chuť jít spát, i když jsem musela, protože dnes jsem měla přednášku od 8 a musela jsem tedy svá hnědá kukadla otevřít už v 7.
Čímž jsem se dostala k dnešku - ráno jsem tedy vstala, jako obvykle se nasnídala, protože já bez snídaně nedám ani ránu a vydala se na přednášku. Měli jsme Úvod do antropologie. Nedá se říct, že bychom toho udělali hodně. Profesor Malina vypráví moc zajímavě, ale krapet rozvláčně a neuceleně. Nemá tedy větší cenu si něco psát, všechny studijní materiály ve formě Antropologické encyklopedie jsou stejně na internetu - a tam aspoň stíhám a můžu si to v klidu zapsat. Ale ráda ho poslouchám - mluví o věcech, o kterých jsem neslyšela nebo které si už moc nepamatuju, anebo o těch, které ráda připomenu. Dnes jsme probírali Adama a Evu. Pak jsme dostali za úkol napsat jakýkoli literární útvar na téma Člověk a auto - z antropologického hlediska. Jsem na sebe zvědavá. Chtěla bych být dobrá, chtěla bych být jednou z těch čtyř úvah, co se vytiskne v časopisu Anthropologia Integra. Ale nejsem si jistá, jestli na to mám, je to vysoký cíl. A ve třídě jsou jistě i lepší lidi než já...Lenka píše povídky a asi jí to docela jde, Míša se zase vyzná v historii a je hodně vzdělaná. Uvidíme, jak to dopadne. Je to do konce října a já na tom máknu. Když jsme se konečně přenesli přes jakýsi úvod, začali jsme probírat antropologii jako slovo a postupný vývoj lidské společnosti, která samozřejmě s Antropologií hodně souvisí. Na konci už jsem byla trošku ukolébaná ke spánku a jakési letargii, ale vydržela jsem a pak jsme byli propuštění.
Šla jsem na kolej a počítala příklady z genetiky. Včera jsem je všechny nestihla a dneska už jsem to chtěla mít za sebou. Podařilo se mi je vyřešit všechny správně, kromě posledního, příkladu 3. S tím si nevím rady. Požádala jsem o radu Míšu. Nestydím se za to. Když si člověk nechá poradit, neznamená to, že je hloupý. Znamená to, že příště bude zase o něco chytřejší. Tohle jsem si řekla už před začátkem výšky - že se nebudu stydět ptát a žádat o pomoc, když si nebudu jistá nebo něco nebudu vědět. Člověk si sice může hrát na nejchytřejšího na světě a dělat, že všechno ví - ale když to tak není, tak se nikdy neposune dopředu. A já se chci posunout. Myslím, že v oblasti genetiky se mi to podařilo. A jeden příklad mi jinak dobrou náladu z dobře vykonané práce nezkazí...
Kolem 11 jsem jela na oběd. Po cestě jsem si opět nadávala do idiotů - víte, jaký je nejstupidnější mápad na světě? Vzít si do trolejbusu podpatky! Strašně to házelo a já nemohla udržet rovnováhu, takže jsem neustále popobíhala sem a tam, a párkrát možná do někoho strčila. Tímto se omlouvám. Přístě už si beru zásadně jen kecky! Abych se ale vrátila k jídlo...
Rozhodla jsem se, že se rozšoupnu a z peněz, co mi zbyly navíc, si zaplatím dobrý oběd. Zajela jsem do Tesca, kde je jako jeden z fast-foodů i jakýsi japonský restaurant, kde dělají sushi a hodně ryb. Nejprve jsem měla zálusk na sushi - dlouho jsem ho neměla a strašně jsem se na něj těšila už od dob mého návratu z USA v červenci (což mi připomíná, jak ten čas hrozně letí...) Nakonec jsem si ale dala krevety, smaženou bagetku a byla k tomu pikantní omáčka. Vypadalo to dobře a bylo to chutné - i když při prvním pohledu na talíř jsem byla zděšená, protože to nebyly ty malé krevetky, co jsem měla v USA a sem tam v rizotu od vietnamců, ale byly to královské krevety i s ocásky. Nevěděla jsem, jak na to, ale pak jsem poslechla svůj selský rozum a tvrdé ocásky ukrájela, no a pochutnala si na jemném masíčku krevet. Víte, já tyhle mořské potvůrky můžu. Nijak mě to neuráží a jejich maso je vážně dobré. Hlavně to krevetí...
Po vydatném obědě jsem se sotva odvalila na kolej - a to nemluvím o tom, jak jsem se zase pekla. Počasí v Brně je tak nevyzpytatelné. Ráno jsou mraky a je chladno, člověk si vezme svetr - a o dvě hodiny později už je snad 30 stupňů nad nulou a člověk si svetr zase svléká. Přijela jsem na kolej úplně uhnaná. Zchladila jsem se nad posledními příklady z genetiky a pak se vrhla na anatomii. Díky knížce se mi výpisky dělaly lépe - je to lepší pro oči než z monitoru i přehlednější. Ale čas to žere stejně...
Než jsem se nadála, byl čas vydat se na seminář. Ten se opět konal na chodbě - no, co k tomu říct..Asi nic, ono to nějak nejde. Vzduch v místnosti moc nebyl a ty židle taky nejsou zrovna pohodlné. Pak se můžu divit, proč se mi na zádech zase dělá boule. Achjo, já jednou budu hrbatá jako Quassimodo...A pak už ani masážička od Pana Božského nepomůže...
Seminář aspiroval na to být lepší než ten minulý o etiketě. Ale nebyl. Přednášeli nám dva ruští odborníci - a bohužel mluvili rusky, ne anglicky. Takže jsem nerozuměla skoro nic. První odborník, který mluvil o lovu na Uralu, použil jednu studentku jako překladatelku a to tedy docela šlo. Druhý ale mluvil tak rychle a dokonce skákal profesorovi, jenž se snažil ho překládat, do řeči - takže z toho jsem neměla nic. Po dvou hodinách jsem celkem nadšeně opustila prostor chodby a zmizela ve svém pokoji. Čekala mě anatomie, příprava večeře, umytí nádobí, vynesení odpadků a poslední sbalení věcí. Něco šlo jednoduše - ale hlavně ta anatomie se nesmírně táááhla...Dokončila jsem ji sotva před chvílí a našla si jen pár okamžiků na sepsání článku....Ještě chci dokončit článek na Téma týdne o Společnosti - ale chybí mi stále tři písmenka a nemůžu se hnout z místa!
Ještě jedno bych vám ráda řekla - tak jsem neodolala. Vytáhla jsem ten svůj starý křáp Panasonic a vyfotila pár fotek. Dneska totiž opět létaly horkovzdušné balony. A když byl po ruce aspoň ten malý foťák...no...nemohla jsem odolat :) Pak jsem ještě párkrát vyfotila západ slunce a siluetu toho malého sídliště, jak jsem vám o něm tuhle básnila...Vyfotila jsem ho i v noci, ale nevím, jak to půjde vidět...Nejspíš nic moc - bude to vypadat jen jako bílé tečky na černém papíru...
Dnes si půjdu brzy lehnout, zítra zase vstávám v 7 a v 8:35 frčím vláčkem do Litvínova. Těším se domů, na jídlo a na lidi. Ale stejně mám s sebou i školní práci a budu s ní muse trochu hnout - poohlédnout se po knihách, poptat se v knihovně a v knihkupectví, vytisknout, co se dá...
Na závěr mám pár malých postřehů, co mi prolétly hlavou...

Poslední dobou jsem hodně inspirovaná. Inspiruji se na Deviantartu a Fleru. Našla jsem slečnu, co fotí krysy a jiná zvířátka, občas ale i lidi a umí to dost dobře s progamy na editaci fotek - taky bych se chtěla jednou takhle vypracovat a mít takhle super fotky. Je dobře, že jsem ji našla - aspoň na sobě budu chtít víc pracovat.
Taky čím dál tím víc přicházím na chuť Metteorwě. Ona i z té neojbyčejnější věci udělá nádhernou fotku. S atmosférou, náladou...Jako by ta fotka byla živá...A navíc ta černobílá - ach...Taky bych chtěla umět takhle pracovat s místem a jeho atmosférou, a nakonec to hodit do ČB. Mně černobílé fotky moc nejdou - nevím, neumím tomu dodat to světlo a to kouzlo. Ale třeba na to časem přijdu. Až si teď přivezu foťák do Brna, budu nad fotkami hodně přemýšlet. Nad tím, co jimi vlastně chci říct. Už nechci fotit jen tak beze smyslu. Navíc tady v mém kolejním pokoji je na focení super místo - mám tu okno, kam si můžu sednout a které mi bude poskytovat dobré světlo. Mám tu starodávná křesílka, starodávné umyvadlo a jednu prázdnou postel...Páni, to bude řádění :) Jak pak budu stíhat učení, to vážně netuším...
A ohledně Fleru - asi si tam otevřu obchůdek. Možná něco vydělám, možná taky ne...Ty nejlepší kousky zatím nosím já a jen tak je tam vystavit, když nechci prodávat asi nemá cenu. Ale zkusím to s těmi ostatními výrobky. Třeba se chytnou. S tou platbou provize to není tak špatné. Jen přemýšlím, že bych možná měla nějak předělat ty fotky - i když by to bylo hodně práce a těch posledních pár už je docela pěkných. Takže to tak asi nechám. Zjistila jsem, že i když je šperk sebekrásnější a sebeoriginálnější, ale fotka je hrozná - přestává se mi líbit i šperk. Je to, jako by autor svou práci zanedbal, dal do ní jen půlku sebe...Fler je inspirující v tom, co tam lidé vystavují - jsou to originály a krásy nesmírné. Ráda se tam dívám a přemýšlím, co budu vyrábět já doma, až se zase dostanu ke své korálkové základně...ach ...:)
Pořád si stěžuju na kolej - ale přitom není vlastně tak špatná. Jsem uprostřed všeho, co potřebuju - do centra i do Bohunic to mám jen 10-15 minut, na Antropologický ústav jen 2 minuty, protože je za rohem. Menzu mám za rohem, zastávku tramvaje i trolejbusu hned před barákem...Vlastně jsem na tom mnohem líp než někteří jiní...
Mrzí mě, že nejsem doma. Teď, když se Litvínovu tolik daří, bych ráda byla na stadionu a povzbuzovala, zažívala tu skvělou atmosféru...Ale půjdu - 30.10. jsou naši tady v Brně a já půjdu!!!
Dneska ráno jsem si psala s bývalou spolužačkou - řekla mi, že by nemohla být tak daleko od domova, protože je moc fixovaná na rodinu. To já jsem taky. A první dny jsem tu vážně trpěla. Ale na druhou stranu jsem strašně ráda, že já jsem byla silná, a i když mě k tomu trochu dokopak Pan Božský, že jsem šla za svým snem a jsem ráda, že jsem tam, kde jsem. Ona ať si hnije tam, na vysoké, kam se dostala z třetího kola...Vím, že je to hnusné - ale ona je to vlastně pravda...
Přemýšlím nad Antropologií. Žere to hodně času, ale baví mě to. Před týdnem jsem měla pocit, že ne - dneska můžu říct "no páni!" Jsem unešena ze všech těch oblastí, kam to zasahuje a ze všech těch spojitostí a informací. Asi vám napíšu článek o Antropologii zvlášť, protože mé myšlenky jsou poměrně obsáhlé a tento článek by pak neskončil asi nikdy...

Možná se zítra ozvu z Litvínova. Jestli nebudu mít lepší zábavu :)

Den desátý

28. září 2011 v 19:52 | Prinzeschen |  Ze života studentského
Soused se sice vrátil a týral mě Rytmusem, ale naštěstí to v deset večer zabalil. Takže jakmile jsem dokoukala Gilmorky, zapadla jsem do postele a ponořila se do snění, ani už nevím jak. Zdálo se mi o Panu Božském. Nemůžu se dočkat, až ho zase uvidím. Byla to dlouhá doba. Sice si voláme a píšeme, jsme denně v kontaktu a v těžkých chvílích mě vždy podržel a podpořil, ale stejně se už nemůžu dočkat, až ho obejmu. A hned v pátek také vyrážím s Vladěnkou mojí milovanou ven. Na tu se taky těším - jak pokecáme, zasmějeme se, proberem všechno nové...Ách...To jsem ale trošku odbočila.
Dnes ráno jsem se probudila až v 9 - a musím říct, že to je zatím úplně nejdéle, co jsem tu spala. Asi bylo nějaké dobré ovzduší nebo co. Vyhrabala jsem se z postele, nasnídala se a pak se (opět) zasekla u počítače. Od rána pořád něco sepisuju, odpovídám na maily nebo nějaké sama vyrábím, píšu na blog, píšu smsky, smolím článek o společnosti a mažu komentáře všech těch záškodníků, co se rozhodli mi tady spamovat... Ani jsem netušila, jak velký žrout čase ten počítač vlastně je. Doma jsem na něm tolik času nikdy netrávila...Teď dávám několik hodin v kuse absolutně v klidu...
Od obrazovky jsem se odtrhla až po 11. Udělala jsem si k obědu sáčkovou polévku a housky, pak si chvíli četla a nakonec se pustila do práce. Umyla jsem pořádně nádobí, vygruntovala v kuchyni a zjistila, že mi zřejmě teče odpad. Chtěla jsem uložit věci do skříňky pod umyvadlem a najednou jsem uviděla, že první polička je celá pod vodou. Tak jsem to vysušila a teď budu sledovat, co se to v té mé kuchyni děje. Aby to jednou nevytopilo i všechno ostatní. Trochu jsem si taky předělala věci v poličkách, když spolubydlící žádnou nemám a tak se můžu roztahovat bez výčitek svědomí. Urovnala jsem věci ve skříních, sbalila si to, co v pátek určitě povezu domů, aby se to vypralo nebo vyměnilo za nové. Zametla jsem. A pak se vrhla na učení - konkrétně na genetiku a na příklady, které potřebuju mít, aby mi dali zápočet a pustili mě ke zkoušce. Nejdříve jsem určovala nějaké ty genotypy podle segregace vloh a pak se pustila do počítání chí kvadrátu. Ne, že by to bylo tak těžké - ale zabere to hodně času a těch příkladů také není zrovna málo. Takže jsem nad tím strávila celé odpoledne a najednou bylo půl páté.
A protože venku bylo krásně a já potřebovala zase něco k večeři, vydala jsem se do Tesca na takový mini nákup. Udělala jsem si opět tak trochu italskou večeři - koupila jsem si jakýso italský rohlík plněný sýrem a šunkou a posypaný bylinkami, k tomu blaťácké zlato a doma už jsem měla balkánský sýr a rajčata na šopský salát. Po cestě jsem opět zalitovala, že s sebou nemám foťák. Nad Brnem dneska létaly horkovzdušné balóny. Byly docela nízko a já vždycky toužila po takové fotce! Ale nepodařilo se, bohužel foťák je v Litvínově. Už začínám mít absťák. Je tu tolik krásných věcí a tolik zajímavého a já to nemůžu zdokumentovat! Například pohled z mého okna je úchvatný - nevím sice, jak bych to vyfotila bez toho stupidního lešení, co tu je - ale ten výhled by stál za to porušit pravidla a vylézt na balkon zpoloviny zatarasený lešením. Z okna vidím každý den nádherný západ slunce, který hraje všemi barvami od červené až po jasně oranžovou. Přímo naproti mně je také kopeček, na kterém je nějaké malinkaté sídliště - a to je taky nádhera. Při západu slunce vidím jeho siluetu a večer, když už je Brno ponořené do tmy, tak tam na tom kopečku září pár modrých a bílých světýlek, a je to tak romantické a dokonalé a nepopsatelné...CHCI SVŮJ FOŤÁK!!!!
Když jsem překonala zklamání z toho, že neulovím fotku balónu, vydala jsem se nacpaným trolejbusem 25 na kolej. Udělala jsem si večeři, najedla se a od té doby, co jsem na počítači, tak už zase jenom sepisuju a nic jiného. Dneska jsem vůbec nestihla dopočítat ty příklady a vrhnout se na anatomii, která mi leží v hlavě a deptá mě... Snad se k tomu dostanu zítra mezi přednáškami... Musím. Abych se měla přes víkend z čeho učit. To je stejně na nic. Člověk jede jednou za 14 dní domů a stejně stráví víkend učením, protože v pondělí píše stupidní písemku.
To je tedy život...
Mimochodem - v MHD a obchodech narážím na vážně zajímavé lidi. Někteří z nich jsou vážně úleti (úlety, ale přeneseno do životného rodu - jsou to stále lidé, víte) a já se někdy neubráním úsměvu. Potkala jsem už elfa, chlupatou ženu a kluka v žabkách a s čepicí(což je nadmíru zvláštní kombinace).
Už se jen 2x vyspím a jedu domů!!!


Den devátý

28. září 2011 v 11:17 | Prinzeschen |  Ze života studentského
První přednášku jsem měla až od 12, protože ranní cvičení z Buněčné biologie máme jen jednou za 14 dní. Přispala jsem si a pak se zasekla u počítače. Měla jsem sice v plánu jet na velký nákup, ale to se nakonec nestíhalo - nějak jsem to nevychytala s časem. Stihla jsem tedy jen rychlý oběd v Tescu a zase pelášila zpátky na přednášku. Trolejbus byl beznadějně plný, málem jsem byla umačkána a zároveň upečena, protože vzduch v tomto vozidle taky nebyl nejlepší. A já idiot si ještě vzala takový lehký svetřík, aby mi náhodou nebylo chladno. Haha. Měla bych se naučit lépe odhadovat počasí a tomu přizpůsobit i své oblečení... I když jsem se bála, že přijdu pozdě, nakonec jsem to stihla.
Anatomie pro antropology mi zase vzala vítr z plachet. Tentokrát jsme brali kostru horní končetiny. Zdá se mi to ještě těžší než celá páteř a obratle. Je toho tak hodně a ty pojmy jsou naprosto neuvěřitelné. Děsí mě. Hlavně ta představa, že z toho zase v pondělí píšeme písemku... Po třech dnech mi dělají problém i ty obratle, které jsem se učila minulý týden. A teď je toho zase o něco víc...Musím si v tom udělat nějaký systém, jinak se brzo zblázním. Jenže já systémy moc vytvářet neumím. Celou střední jsem prošla se svým chaotickým nárazovým stylem učení, ale tady mi to asi fungovat nebude... Možná je to i tím, že na hodině vždycky málem usnu a nevěnuju tomu tedy dostatečnou pozornost. Achjo...Také mi přijde, že vše bereme strašně rychle. Rychleji, než je můj mozek schopný zpracovávat informace. No, uvidíme časem...
Odpoledne jsem měla volné, praktika z genetiky mi začínala až v pět. A tak jsem celé odpoledne proležela, něco si přečetla a pak zase surfovala. Ne že by mě internet tak bavil - abych byla upřímná, už mi to začíná lézt na nervy. Ale co jiného dělat? Zvlášť když mě neustále přepadá ta ohromná lenost...
Ve čtyři jsem vyrazila na ten plánovaný obrovský nákup. Nakoupila jsem si něco k večeři, doplnila zásoby oplatek a věcí na snídani, a jinak jsem nakoupila samé blbosti, na které měl můj žaludek zrovna chuť...
Praktika byla docela zajímavá - počítali jsme s chí-kvadrátem, dělali takový menší statistický pokus s korunou a vrhli se na zápočtové příklady. Samozřejmě, že mně ten korunový pokus ZASE nevyšel. Nevím, proč musím být vždy taková blbá výjimka, v tomto případě bych se raději zařadila do davu. Zjistila jsem také, že můj mozek nepřemýšlí bleskově geneticky, ale potřebuje trochu času. Ten mu včera nebyl dopřán, Míša (moje sousedka) je zřejmě genetický génius, takže všechno vyhrkla ještě před dokončením otázky. Nic si z toho ale nedělám, já to koneckonců věděla taky, jen to nevyhrkla tak rychle. A na příště už se připravím, to slavnostně slibuju.
V sešitech už začínám mít bordel, což úplně nenávidím. Obvykle tam jen něco načmárám, škrtám a přepisuju - a pak to podle toho vypadá. Přitom já mám tak ráda úpravu...Jenže v té rychlosti se na ni musím vybodnout. To je na nic.
Když přednáska v sedm skončila a nás konečně propustili, jela jsem domů a byla naprosto vyšťavená ze všech svých životodárných šťáv. Konečně jsem měla jídlo, tak jsem si mohla udělat lepší večeři - vrhla jsem se na italskou kuchyni a připravila si bagetu, rajčátka a mozzarelu. Hmmm, to jsem se ale měla... Pustila jsem si Gilmorky, protože internetová televize selhala a tak bylo po seriálech.
Konečně mi taky přišel balík se skripty a dalšími vychytávkami z domova. Můžu tedy pilně studovat. (Haha)
Soused se opět probudil k životu a týral mě jakýmsi zvláštním hip-hop, vzdáleně připomínajícím Rytmuse...Asi ho brzo zabiju. ;)

Co se to děje?!

28. září 2011 v 10:01 | Prinzeschen |  Alenka v říši divů
To mě podržte! Ráno otevřu blog a na úvodní stránce vidím, že mi přes noc přibylo několik nových komentářů. Chci se podívat, otevírám jeden článek za druhým a nestačím se divit...
Objevil se tu snad nějaký nový druh spamu? Chce si snad někdo dělat reklamu na blogu nevinných lidí, jako jsem já, kteří naivně kliknou na "web" a ono je to přesměruje na e-bay či jiné stránky s velkými nadpisy "vydělejte si peníze!" ? Útočí tady na nás jakýsi nový záškodník, který to dělá dost fikaně, neboť u každého článku si dává jiné jméno, takže vás v první chvíli napadne, kdo vás to právě objevil a že se jedná o více osob?

Zas tak chytrý ale není, jak se ukázalo...
Jeho komentáře jsou totiž dost mimo a já se neubránila smíchu. No posuďte sami...

Článek s fotkami sněženky vykukující z pod listů
Záškodníkův komentář: Docela jsem o tom četl a souhlasím s tebou....
To je zajímavé, já tedy fotky číst neumím a v čem se dá souhlasit s tím, že jsem vyfotila sněženku, bože?!

Báseň o myšlenkách
Záškodníkův komentář: Vstřebal jsem to, neboť žádný učený z nebe nespadl....žeee:-)
V první chvíli jsem to přijala jako kritiku na mou báseň. Ale pak? Vždyť to sakra nedává žádný smysl!!!

Článek o Americe, kde vyprávím své zážitky
Záškodníkův komentář: Souhlas
Nevím přesně, s čím souhlasí, ale dobře - ať si to užije...

Báseň o nepěkných pocitech:
Záškodníkův komentář: Souhlas
Opět přichází onen originální komentář "souhlas"

Fotky květin
Záškodníkův komentář: Ale jo...proč ne:)
Totálně mimo...

A mohla bych pokračovat ještě dál, jak se mě snažil získat na svou stranu komentáři typu "já chci taky takovej blog" nebo "super blogísek". Ach bože...další komentář mi dokonce přidal před 4 minutami. POMOC!
Teď to musím všechno smazat, pěkně mi to tu zaprasil, záškodník jeden stupidní...
Tak aspoň krásná krysička od DianePhotos - na zlepšení nálady :)


Den osmý

27. září 2011 v 10:09 | Prinzeschen |  Ze života studentského
Má vůbec ještě smysl v každém článku mluvit o tom, jak příšernou jsem měla noc?! Můj soused musí být nesmírný idiot, když ho baví neustále vyhrávat ty své strašné melodie až do noci a vůbec ho nenapadne, že jsou tu i lidé, kteří si potřebují odpočinout, protože ráno třeba píšou test!
A tím se dostáváme už k pondělku...Měla jsem jen jednu dvouhodinovou přednášku, protože další dvě byly zrušené kvůli konání jakési konference na ploše Masarykovy univerzity. Ona to vlastně ani nebyla přednáška, ale anatomická cvičení. Šla jsem na něj s rozličnými pocity - psal se první test a já se sice celý víkend poctivě připravovala, ale přesto jsem ráno měla pocit, že jsem úplně dutá.
Do kampusu jsem dorazila relativně brzo. Posilnila jsem svůj mozek rychlými cukry a trošku si pár věcí zopakovala, pak jsem ztratila svou pracně vyrobenou mini anatomickou sondu a nakonec usedla za pitevní stůl a psychicky se na to všechno chystala. Při kontrolování docházky byla většina z nás položena jedna lehká otázka. Já nebyla výjimka, má otázka zněla - latinsky kost kostrční. Vykoktala jsem ze sebe os coccygis a oddechla si, že jsem ze sebe neudělala blbce. Pak se psal test. Bylo šest otázek, z toho čtyři na kroužkování, jedna na překlad do latiny a jedna na popis obrázku. Měla jsem bederní obratel. Nakonec jsem jednu otázku nezakroužkovala a u dvou se dopustila drobné chyby, takže jsem skončila se 4,5 body. To mi přišlo skvělé - nebylo to sice nejlepší, ale ani nejhorší a to je úspěch. Pro člověka netknutého latinou jako jsem já, tedy rozhodně. Zbytek hodiny jsme zkoumali na opravdových kostech to, co jsme se teoreticky naučili. Obratle, žebra, kost hrudní a kost křížová. Bylo to celkem v pohodě, i když jsem si chvílemi přišla dost zmatená. Pohoda ovšem skončila, když k nám ke stolu naběhl mladý kolega našeho učitele a začal nás zkoušet, čímž nám ukázal, jak jsme absolutně mimo, když tam házel jeden latinský výraz za druhým a ani při tom nemrknul.
Když hodina skončila, vyrazili Antropologové společnš na oběd. Pak jsme měli v plánu jet do Mendelova muzea, což musíme povinně absolvovat na Genetiku. Muzeum ovšem bylo zavřené a tak jsme skončili v pěkné kavárně, kde jsme prokecali většinu odpoledne a trochu se rozšoupli. Protože plán byl i na večer, kolem třetí jsme se pomalu rozprchli každý do svého koutku s tím, že se sejdeme večer.
Na koleji jsem přišla na to, že nemám nic moc k jídlo a převládla mě lenost, takže jsem ani neabsolvovala svou obvyklou cestu do Tesca. Utěšila jsem se banánem a sýrovými tyčinkami s tím, že večer se něco vymyslí...
Bohužel nevymyslelo, ale to už je jiná historie...
Před sedmou jsem vyrazila tramvají na hlavní nádraží, kde jsme měli sraz. Sešlo se nás dost - více než odpoledne, ale stále jsme nebyli všichni. Vyrazili jsme do kavárny, ale ta byla plně obsazená kvůli nějaké akci a tak jsme se přesunuli do Havana Clubu. Tam jsme popili, pokecali a opět se rozšoupli. Ach ten sladký studenstký život, že? Já si dala jen jedno brusinkové Frisco, moc nepiju a toto mi naprosto vyhovovalo.
Někteří nás opustili už dříve a vyrazili za dalším společenským životem do další kavárny, pár nás ale v Havaně zůstalo a ještě dále živě klábosilo. Něco po půl desáté jsme klub opustili a vydali se na hlavní nádraží, odkud se pak většina z nás rozjela domů.
A tak jsem dorazila na kolej něco k desáté, večeře se bohužel konala jen ve formě oplatky, za kterou jsem byla nesmírně vděčná a pak jsem odpadla do postele.
Byl to fajn den plný poznávání nových ludí, učení se absolutně nekonalo, ale na to bude čas jindy...;)(Doufám)
Mám podezření, že můj soused buď zemřel nebo se odstěhoval, protože celý večer bylo překvapivé ticho...

Víkend

25. září 2011 v 17:01 | Prinzeschen |  Ze života studentského
Jak jsem čekala - víkend nebyl nic moc. Byl dlouhý, nudný a plný učení. Hlavně anatomie. Ten předmět mě zabije. Moje hlava se ze všech těch latinských názvů nafoukne, a pak buď praskne, nebo ulítne jako víčko od natlakovaného nápoje.
Hlavně včerejšek byl zlý. Mí sousedé jsou opravdu strašně neohleduplní. Noc z pátku na sobotu byla příšerná. Nejprve mě vzbudil jejich hlasitý hovor a smích, korunu tomu pak nasadili, když do jedné do rána hráli jakousi strašnou disco hudbu a to hodně nahlas, takže jsem se tomu nemohla v žádném případě vyhnout. Skončila jsem opět s polštářem přitisknutým na uchu, ale musela jsem smutně konstatovat, že to nefunguje. Takže jsem se nakonec smířila s tím, že asi nebudu spát a pustila si radši MP3. Víte, já jsem totiž skrz na skrz rockový člověk. Miluju rock, občas si poslechnu i něco jiného, co se mi líbí a je to kvalitní, ale poslouchat po půlnoci Rain over me od bůhvíkoho a pak ještě nějaké šílené drumce, tak to je moc... V duchu jsem sama sobě slíbila, že ráno toho pitomce odvedle probudím silnou dávkou silného a hlučného metalu. Neudělala jsem to, protože když to po jedné vypnul, odpustila jsem mu, že to nepouštěl déle. Sobota pak byla den docela na nic. Na oběd jsem opět vyrazila do Tesca, ach, jak já tuhle trasu už nenávidím. Když jsem se vrátila domů, učila jsem se anatomii a také se mi udělalo docela zle. Ta napůl probděná noc na mě zapůsobila strašně negativně. Odrazilo se to i na mé náladě, která byla asi tak 180 stupňů pod bodem mrazu. Nakonec jsem pod nátlakem hluku - který tentokrát pocházel od dělníků pracujících na našich balkonech - zapnula Gilmorova děvčata a na ta koukala až do jedenácti. Pak jsem šla spát. Což se opět ukázalo jako hodně stupidní nápad. Můj soused totiý zřejmě razí názor, že jít spát před půlnocí je tragédie. Čili mě opět do dvou do rána obšťastňoval svým příšerným hudebním vkusem. Už jsem se nemohla dočkat, až usnu a tomu příšerně dlouhému příšernému dni bude konec.
Po druhé hudba sklapla a já usnula- Začala neděla. Předsevzala jsem si, že se pokusím být pozitivnější a nestrávit ji nabručeně jako sobotu. Ráno jsem se válela docela dlouho, pak se vrhla na notebook a napsala Panu Božskému dlouhý e-mail, odepsala na e-maily všem ostatním, trochu vygruntovala, dala si k obědu polévku ze sáčku a chvíli se učila. Jenže moc dlouho mi to nevydrželo - do hlavy mi to sice lezlo, ale hluk od dělníků a jejich příšerný hip-hop těsně za mým oknem, tak to nebylo to pravé ořechové. Rozhodla jsem se tedy být emancipovaná a vyrazit si někam sama s učením a knihou. Měla jsem vyhlídnuté jedno místo u výstaviště, kde bylo asi 30 laviček a zdálo se, že je nikdo nevyužívá. Nejela jsem ani tramvají ani trolejbusem, ale pěkně se prošla, nachytala sluníčko...A opravdu tam nikdo nebyl, tedy kromě pár lidiček roztroušených všude kolem a jednoho místního blázna, který vykřikoval nesmysly. No a tak jsem si zabrala jednu lavičku pěkně uprostřed a tam se opalovala a opět se učila. Tak doufám, že to bylo k něčemu...
Asi po dvou hodinách jsem vyrazila na kolej s dobrým pocitem, že jsem se provětrala a nestrávila celé odpoledne zase v posteli. Takže dnešek byl rozhodně lepší než včerejšek a víkend mi tedy vychází tak 50 na 50.
Čekala jsem, jestli se už dočkám spolubydlící, protože dnešek je podle mě poslední den, kdy se může nastěhovat, protože jí ještě drží lůžko. Když jsem ale vyšplhala ten strašný kopec, nahoru se svezla výtahem a odemkla, žádné překvapení mě nečekalo. Nikde nikdo. Pokoj zůstal ve stavu, v jakém jsem ho opouštěla. No a tak jsem zase skončila tady, píšu na blog, protože na to mám vážně čas a navíc je to nejlepší zabiják nudy, to potom minuty i hodiny plynou, ani nevíte jak...
Pochybuju, že se dnes ještě stane něco zajímavého, jedině, že by se nastěhovala spolubydlící. Jinak bude můj večer vypadat typicky - ještě chvíle surfování na netu, zopakování si anatomie a utvrzení se ve znalostech, večeře, Gilmorova děvčata, příprava věcí na zítra a hurá do postele.
Zítra mám jen jednu přednášku, zbytek odpadá... Antropologové si chtějí jít někam sednout. To jsem na to zvědavá - kam půjdeme, co budeme dělat a co se dozvíme... Uvidí se, napíšu zítra...

Kecky na výletě

25. září 2011 v 11:58 | Prinzeschen |  Amerika
Příběh těchto kecek je vskutku zajímavý - dostala jsem je kdysi ještě v prváku a úplně jsem si je zamilovala. Líbil se mi jejich styl, ale hlavně byly pěkně pohodlné a krásně se mi v nich chodilo. A tak tyto kecky se mnou prošly spoustu cest a procestovaly, co se dalo. Kecky se mnou byly až v Norsku, na zastávce v Dánsku a nakonec samozřejmě i v USA, kde navštívily pár amerických států i ostrov Cliff Island.
Na každou jejich cestu mám památku v podobě fotografií - a to je také to jediné, co mi po nich teď zbylo. Kecky totiž v Americe skončily svou pouť - roztrhaly se a do kufru už se beztak nevešly, i kvůli koupi nových bot. A tak jsem je tam nechala napospas osudu v koši, popelnici a následně zřejmě na skládce...Žádné další cestování s nimi už se tedy konat nebude...
Fotky ze všech jejich poutí a vzpomínky ale zůstaly - v tomto článku vidíte konkrétně ty z Cliff Islandu :)
A ano, pokud vás to zajímá, mám tak trochu keckovou mánii...Já prostě zbožňuju kecky a jejich fotky :D


Červená budka

24. září 2011 v 9:47 | Prinzeschen |  Amerika
Jen pro zajímavost - červená telefonní budka typická spíše pro VB je k nalezení dokonce i v USA!!! Zřejmě je nefunkční, to je docela logické, jedná se jen o nějakou maketu na něčí zahradě, ale vyfotit to stálo za to:)
A jako druhá fotka zde - americký orel v nadživotní velikosti.

Pátek

23. září 2011 v 20:49 | Prinzeschen |  Ze života studentského
První pátek v Brně. První den bez přednášek, takže celý jen v mé režii. Nestalo se skoro nic zajímavého ani nic nového, takže v podstatě není moc o čem vyprávět. Takže to vezmu jen ve stručnosti a pak se přesunu k něčemu jinému, o čem mám dnes chuť psát...
Ráno jsem tedy vstala docela pozdě, nasnídala se, umyla si konečně vlasy a vrhla se na počítač. Nejdřív zábava, potom opět anatomie. Když jsem začala umírat hlady, šla jsem do menzy. To bylo zase pátrání - nevím, proč se nikdy nezeptám. Nakonec mě ale nasměrovali na dobré místo a já se konečně najedla. Odpoledne jsem strávila opět prací na anatomii. Nevím, jestli vás to nějak šíleně zajímá - ale všechny ty latinské názvy, všechny ty jamky, hrbolky a plošky - to je prostě něco. Proseděla jsem u toho mládí, než jsem se rozhodla jet svou denní trasu kolej-Tesco. Vyměnila jsem si tu stupidnbí žárovku, co jsem si koupila špatně a dneska večer už úspěšně svítím. Koupila jsem si nějakou tu večeři, ale hlavně hodně sladkých blbostí. Čokoláda na mě prostě působí jako magnet a já nedokážu odolat. Po krátkém nákupu jsem vyrazila zpět na kolej. Tuhle trasu už znám jako své boty. Přicestovala jsem, vylezla kolejní kopec a zase se vrhla na tu zpropadenou anatomii. Dokončila jsem to - konečně! Po třech dnech mám vše vypsané a můžu se ze svých deseti A4 začít vesele učit. Čímž jste zřejmě pochopili můj plán na sobotu a neděli. Ano, budu se učit - už v pondělí je písemka a já u ní nechci vypadat jako totální blbec. Navíc je to samozřejmě v mém zájmu se učit a vědět o lidském těle pokud možno vše, co musím. Po skončení práce jsem se vrhla na počítač a jen tak se tu flákám a chytám lelky. Dnes už se stoprocentně nic zajímavého nestane, pustím si Gilmorky a pak zapluju do postele. O čem jsem ale chtěla psát a co mě napadlo dnes, když jsem jela v tramvaji, to je Brno a můj názor na něj.
*
Tak tedy drahé Brno, musím říct, že se mi moc líbíš. Rozhodně více než Praha. Brno je strašně pěkné město a já jsem strašně ráda, že jsem nakonec skončila tady. Myslím,že v Praze bych byla nešťastná. A co se mi tu líbí? No, je to spousta věcí. Lidé jsou milí a ohleduplní. Řidiči vám pokaždé zastaví na přechodu. Nikdo nikam nespěchá, do nikoho nestrká, nenadává a nemračí se. Tramvaje i trolejbusy jezdí každou chvilku, a občas bývají přecpané, ale to se dá přežít. Je celkem jednoduché pochopit jejich řád a dostat se tam, kam potřebujete. Nával lidí je v centru, ostatní části jsou klidné. A to se mi líbí. Navíc je tu spousta věcí k vidění - no dobře, možná to není tak oslnivé jako v Praze, ale jsou tu pěkné domy, pěkné sochy, parky, výstaviště... Pro fotografa (trošku-fotografa) jako jsem já, je to ráj na Zemi. Právě teď mi můj milovaný Canóón strašně chybí. Okamžitě bych vyrazila do města fotit - západy slunce, budovy, tramvaje, školu, sochy, centrum města, zajímavé lidi nebo třeba i nové známé na nějakých zajímavých místech. Viděla jsem už pár zákoutí, kde bych chtěla vytvořit nějaké portréty a kde by šlo stvořit něco zajímavého...
Brno je prostě inspirativní město plné perspektiv a asi proto se mi tu líbí...

I když doma je samozřejmě doma, začínám si zvykat a přicházím tomu tady na chuť...

Den čtvrtý

22. září 2011 v 19:56 | Prinzeschen |  Ze života studentského
Zatím nejpohodovější noc, jakou jsem tu prožila. Nikdo nedělal hluk a já se vyspala jako princezna. Ráno jsem sice měla už od 8, což znamená vstávání v 7 - ale dneska mi to kupodivu vůbec nevadilo, protože jsem byla nááádherně odpočinutá. Asi už si začínám zvykat. Což je rozhodně dobrá zpráva. Sem tam to na mě sice padne - takový divný pocit, který mi svírá vnitřnosti a já mám pocit, že je to stesk - ale vždycky to nějak překonám a říkám si, že to prostě musím zvládnout, ať chci nebo ne. Pomalu si zvykám na to, že jsem tu většinu času sama a že většinu věcí taky sama dělám. Dřív by to pro mě bylo úplně nemyslitelné, teď se prostě seberu a jedu si na oběd, na nákupy, po městě...Sice jsem z toho vždycky trochu zmatená nebo vystresovaná, občas mě štve ta starost o jídlo a podobně - ale nakonec to vždycky nějak zvládnu a ono se to nějakým způsobem vyřeší.
Dnes je můj poslední školní den v tomto týdnu. Tedy aspoň co se přednášek týče. Pátek mám volný a pak je víkend. A jak to dnes vypadalo s přednáškami?
Tak tedy hned ráno Úvod do antropologie s profesorem Malinou. Parádní hodina. Moc mě bavila a hlavně mě bavil sám pan profesor. Je to takový vtipný vitální chlapík, který je trochu zvláštní a rozdává knihy, bere si blogy svých studentek a má rád pinčes. Co by asi řekl na to, že Pan Božský kdysi hrával pinec závodně...? No určitě by ho vyzval na souboj. První hodina tedy byla opět taková spíše teoretická a organizační, ale i přesto jsme se dozvěděli spoustu informací. Například o obrazu Dáma s hranostajem a o vývoji antropologie na Masarykově univerzitě i v Čechách.Profesor kladl záludné dějepisné otázky a v těch jsem se tedy absolutně nechytala - abscence dějepisu poslední dva roky se na tom podepsala. Jsem asi jediný člověk v mé třídě, jak jsem dnes zjistila, který nepřišel z gymnázia, ale z odborné školy. Občas se kvůli tomu cítím nesvá. Je to asi jen můj osobní pocit, protože nikdo mi to zatím nijak nevrazil ani nenaznačil, že by to měla být nějaká chyba. Každopádně ale moje znalosti například z již zmiňovaného dějepisu nejsou nijak excelentní a například s latinou taky nemám moc zkušeností. Nenechám se tím ale zastrašit - přijímačky jsem koneckonců napsala, na školu se dostala tak jako oni a tak není důvod se tím nechat nějak demotivovat. Když to bude třeba, budu na sobě makat dvakrát více než oni, jen abych to zvládla.
Po skončení přednášky jsem se vrhla na takové to obyčejné ranní surfování po internetu. Když jsem si konečně všimla, že umírám hlady a že bych si měla jet nakoupit, než bude další přednáška, vyrazila jsem do Tesca a tam splnila vše, co jsem chtěla. Až na to, že jsem si já trubka, koupila špatnou žárovku do lampičky. Takže dneska opět nesvítím a učit se můžu jen za denního světla.
Učením jsem strávila prostor do druhé přednášky.
Seminář měl být jedním z těch nejlepších předmětů. A možná ještě bude. Ale ten dnešní, no...nevím, co si o tom myslet. Tématem dnes byla Etiketa a přednášející byla svým způsobem velmi zvláštní člověk. Její výklad mě příliš nezaujal, mluvila velmi potichu a navíc ty informace...no já nevím. Ono to tak asi má ve správné etiketě být, ale mně to přišlo, že to jen potírá osobnost. Musíte neustále přemýšlet nad tím, co děláte, jak mluvíte, jak sedíte, co říkáte...Podle naší přednášející byste se měli uvolnit a být sami sebou jen na záchodě, který má ještě zazděné okénko a není v nem sledovací zařízení. Tento přístup mě tedy moc neokouzlil.
Po semináři jsem se opět vrhla do víru učení - anatomie mě pomalu ale jistě zabíjí. Když jsem si to přepisovala, nevypadalo to ani tak hrozně a dokonce už jsem našla i všechna potřebná skripta, ale - až se to budu učit, no to bude něco. Je toho vážně hodně. Chtěla jsem na tom pracovat ještě déle a konečně se dostat k páteři, ale jakmile se trochu sešeřilo, musela jsem přestat. Světlo je tu opravdu zlé a mě z toho bolí oči. No a tak jsem se opět zasekla na notebooku, kde píšu tento denní článek a ptám se, zda-li se už moc neopakuju. Možná ano, ale pro mě je každý z těchto dnů absolutně nový...
Zítra nemám přednášky, takže si asi ráno přispím (pokud mě tedy nevzbudí dělníci) a pak se budu učit. Nejradši bych jela domů. Ta doba tady by se pak nezdála tak dlouhá. Ale není to možné - až příští týden. A Pan Božský je stejně vytížen tou nelidskou pracovní dobou, že by na mě beztak neměl čas...